DAVID GLOCKNER
TAJEMSTVÍ RODU ROTTOVÝCH
David Glockner Tajemství rodu Rottových
© David Glockner, 2022 ISBN 978-80-242-7943-5
Tajemstvi_rodu_Rottovych.indd 4
01.03.2022 10:55:19
1 Bylo jasné, že se zase děje něco strašlivého. František to poznal podle toho, že matce na obličeji naskákaly červené skvrny. Strnule hleděla kamsi za jeho záda. Mohl se otočit, ale tak nějak tušil, že by se všechno ještě zhoršilo. „Nech toho,“ kníkla matka. „Proč,“ zaburácel hlas vzadu. „Chováš se jako blázen.“ „Cha! Takže já jsem podle tebe blázen?“ „Někdy se tak chováš.“ „A ty se mi divíš?“ To už František ucítil ten nezaměnitelný odér, štiplavý, hrozivý a věštící bolest. Opustil nedodělaný hrad z dřevěných kostek, který tak pracně celé hodiny budoval na koberci uprostřed pokoje, a po čtyřech se začal soukat k matce. Jako obvykle se omotal okolo jejích nohou. Zabořil tvář do měkké látky matčiných kalhot. „Ten kripl musí z domu.“ „O tom už jsme mluvili.“ „Tak co tu ještě dělá?“ „Je to náš syn.“ 5
Tajemstvi_rodu_Rottovych.indd 5
01.03.2022 10:55:19
Od dveří se ozvalo mohutné, téměř zvířecí odfrknutí. Další mohutný závan štiplavého puchu. Dunění kroků na podlaze. Matka se zakymácela. „Děvko!“ To slovo František slýchal stále častěji. Netušil, co znamená, ale věděl, že matku vždycky rozčílí. Ale teď se místo obvyklé lamentace ozvalo jen zachrčení. Její nohy začaly poskakovat, dokonce ho na okamžik bolestivě přišláply, takže se jich radši pustil a nasoukal se pod stůl. Cípem ubrusu si utřel nos a uslzené tváře. Nad jeho hlavou se to zatím pěkně mlelo. Funění, hnusná slova, drcená mezi zuby, mlaskavé rány, praskání přetržených nití, bolestné výkřiky, dušené už v zárodku něčím obrovským. Stůl se i přes své rozměry začal posouvat ke zdi a František, aby nepřišel o úkryt, se soukal s ním. „Zabiju tě, ty mrcho,“ mumlal děsivý hlas nad Františkovou hlavou. „Chcípneš, a ten tvůj kripl taky.“ Matka neodpovídala. Jen divně dýchala, hrozně rychle a nahlas. Stůl se otřásal a pomalu se blížil ke zdi. Ubrus se sesunul na parkety. František teď jasně viděl obrovité nohy v kostkovaných bačkorách. Ty mě v příští chvíli zadupou do země, pomyslel si a nijak o tom nepochyboval. Čišelo z nich přece tolik nenávisti. Promění Františka v krvavou kaši, a tu pak vychlemtá psí smečka, kterou sem pustí ze zahrady. Začal hlasitě naříkat. Nohy v bačkorách zlobně za dupaly. „Mlč, kriple,“ ozvalo se zhůry, ale František to nedokázal. Děs ho naprosto pohltil. Ani nevnímal, když ho jedna bačkora zasáhla do žeber. Křičel ještě hlasitěji, takže následovalo pár dalších kopanců, nebo spíš jen pokusy o ně, protože zasáhnout to křehké tělíčko schoulené hluboko pod stolem nebylo vůbec snadné. 6
Tajemstvi_rodu_Rottovych.indd 6
01.03.2022 10:55:19
A pak Františka ovanul puch z jeho úst. Tvář brunátná hněvem zastínila úplně všechno. „Tak polez ven, kriple. A fofrem!“ Ani se nehnul. Zatajil dech. Na podlaze pod ním to začalo čvachtat. „Ty ses pochcal!“ Pařáty nabité nenávistí ho popadly a vlekly pryč. Najednou ležel na zádech uprostřed trosek svého dřevěného hradu a civěl na ty tři věci, obrovské věci v jeho podbřišku. Trčely nad červenými trenýrkami, obklopeny temnou houštinou, pod níž prosvítala bledá kůže. Kdesi daleko plakala matka. František se tím směrem otočil, ale to, co viděl, dost dobře nechápal. Nahá kolena, stehna, a podobné území jako to, které se vznášelo nad ním. Takhle se dostává na holou, napadlo ho. Jenom nějak opačně. Takže matka také dostává nařezáno? Netvor se najednou začal chechtat. Stále hlasitěji a hlasitěji. František, uchvácený tím nečekaným veselím, se k němu po chvíli přidal. Zavřel oči, cenil holé dásně a škubal tenkýma ručkama do rytmu, který udával netvor svým smíchem. Hrůzy končí, vše se vrací k normálu. Hurá! Spolu s pocitem úlevy a nesmělého štěstí ho zaplavil proud něčeho horkého a pronikavě čpícího. Pootevřel jedno oko, ale okamžitě ho zase zavřel. Nepokoušel se tomu proudu uniknout. Trpně ležel a čekal, až to přestane. Z vlastní zkušenosti věděl, že s tímhle nic nenadělá. Když se čůránkám chce ven takhle moc, nikdo je nezadrží. Vlastně ho potěšilo, že se to týká i Netvora. Všechno, co dělala, se vznášelo na vlnách jakési vesmírné harmonie. Ale i do ní občas pronikaly falešné tóny 7
Tajemstvi_rodu_Rottovych.indd 7
01.03.2022 10:55:19
skutečného života. Měla to štěstí, že žila ve zlaté kleci, kterou jí závidělo mnoho lidí, dokonce i ti, kteří věděli nebo tušili, jak ostré hrany ta klec má, protože majitelem té zlaté klece byl Netvor. Říkala mu tak přede všemi. A on si tu přezdívku oblíbil. Sám se jí nakonec chlubil a dokonce vyžadoval, aby to na něj v těch nejintimnějších chvílích křičela. Vlastně si ani nebyla jistá, jestli ho opravdu nenávidí. Jejich život se pomalu, ale jistě měnil v nekonečný řetěz potyček, z nichž on vždy vycházel jako vítěz a ona jako ponížená a poražená, přičemž obojí jen hrála, protože jí bylo čím dál tím víc jedno, co se kolem ní děje. Především jí přestalo záležet na tom, co se děje s jejím tělem. Co s ním kdo provádí. Její tělo jedlo, pilo a milovalo se nezávisle na její mysli. Snila, i když bděla, a do skutečného života nahlížela jen sporadicky a s nechutí. Vždy to pro ni končilo zklamáním, a tak se naučila tajnému umění bleskových proměn. Tak třeba když Netvor pořádal ty své nekonečné pijatiky, na které sezval kumpány z ústředního výboru, dokonce i Rusáky, kteří do sebe lili ve stoje celé lahve vodky a pak plánovali, koho nechají zastřelit pro výstrahu. Jejich ženy s jednotným účesem, připomínajícím nalakovanou šnečí ulitu, se přitom smály a šťouchaly do svého okolí mohutnými ňadry ukotvenými ve špičatých tvrdých podprsenkách. Tyhle večery a noci byly nesnesitelné, srovnatelné s pobytem na mučidlech, ale její mysl dokázala tyhle naduté bolševické šviháky a jejich kypré děvky přeměňovat v arkádské pastýře a nymfy. Podlaha, politá chlastem a plná nedopalků, se přeměnila v zelený trávník, nemotorné páry točící se na parketu s půvabem raněných medvědů se staly vílami a veselými skřítky. Statné matróny s tvářemi červenými jako třešně se proměnily v Hesperidky, kroužící kolem stromů, přetížených zlatými jablky. 8
Tajemstvi_rodu_Rottovych.indd 8
01.03.2022 10:55:19
Snila i v noci, ale jinak a divočeji. Když se z jejích očí zvedla záclona spánku, vždy dlouho ležela, aby v klidu mohla vplout do kouzelného království svých denních snů. Kdysi bývala báječná houslistka. Ale pak přišel ten skandál. A šílenství. Konec s účinkováním v orchestru. Hrát ale nepřestala. Teď už jen v duchu. A nejenom na housle. Někdy to byla harfa, jindy hoboj nebo flétna. Hudba jí zněla v hlavě skoro pořád, někdy jen podbarvovala sny, v jejichž pavučinách trávila dny, jindy se zas její nitro měnilo v orchestr, který vyhrával zelenému pahorku na konci zahrady, okrasným keřům dole v parku, anebo potůčku bublajícímu strachy, protože jeho koryto neomylně směřovalo do městské kanalizace. Někdy měla pocit, že existují stvoření, kteří tu krásu z její mysli mohou zaslechnout. Tak třeba čáp, který jednoho dne přistál na střeše sousední vily a jako uhranutý na ni civěl, dokud symfonie v její hlavě neskončila. Pak vydal dlouhý a skřípavý zvuk, pokýval hlavou, zdálo se, že uznale, a zase odlétl. Pak existovala stvoření, u nichž si byla jistá, že její vnitřní hudbu nikdy neuslyší a ani slyšet nechtějí. Patřil mezi ně především Netvor. Ne že by neměl hudbu rád. Sám byl docela slušný zpěvák a kytarista. Ale jeho styl byl na míle vzdálený éterické lehkosti, kterou milovala ona. Až fanaticky vyznával říznost a rytmus, takže i na návštěvě operních představení si podupával do rytmu árií. Říznost a rytmus. To vyžadoval za všech okolností. Ne že by to o něm nevěděla hned na začátku. Naopak. A imponovalo jí to, protože ty dvě věci byly přesně to, čeho ona samotná nebyla schopna. Na rozdíl od svého muže byla ona něco jako královna polovičatosti a nerozhodnosti. A také královna smůly. Když čekala dítě, zemřela jí máma, která se bláznivě 9
Tajemstvi_rodu_Rottovych.indd 9
01.03.2022 10:55:19
vypravila k nějaké kapličce v horách, aby si tam u dávno mrtvého svatého vyprosila pomoc v záležitosti, o níž s dcerou odmítala mluvit. Výsledkem matčiny pouti bylo, že se cestou nachladila a do dvou týdnů umřela na zápal plic. A její dcera se další roky trápila otázkou, zda matčina náhlá smrt nebyla náhodou součástí plánu, protože v jistém smyslu měla žádoucí výsledek – matka měla teď příležitost vyhledat osobně svaté, ve které tak pevně věřila, a žádat je o pomoc v té tajemné záležitosti tváří v tvář. To Netvor o pomoc žádat nemusel nikoho. Spíš to bylo naopak, prosebníci přicházeli za ním, protože patřil mezi elitu společnosti. Šéfoval podniku zahraničního obchodu, což bylo jedno z nejlukrativnějších zaměstnání v celé zemi. Patřila mu luxusní vila, kterou kdysi nechal vystavět ředitel Živnobanky a kterou po válce zabavil stát, aby ji pak velkoryse daroval Netvorovu otci, dlouholetému členovi ústředního výboru komunistické strany, a ten ji obratem převedl na svého syna. Kolem vily byla tak velká zahrada, že okolní parky proti ní byly ubohá plivátka. Kromě toho měl Netvor také chatu na Sázavě, hbitý automobil značky BMW a služební šestsetrojku, kterou většinou řídil sám, dokonce i když byl namol. Na úzkých silničkách kolem Sázavy se vždycky řítil takovou rychlostí, že byla ráda, když mohla vystoupit. Hotové jízdy smrti. Někdy celé týdny trávil na cestách. Prý služebních, ale ona tušila, že jsou to spíš cesty bonvivána. A že často nevedou ani mimo Prahu. Jednou dokonce zaslechla, jak si paní, která měla na starost úklid vily, šušká s Netvorovým řidičem, že celou noc musel svého zaměstnavatele vozit po Praze od baru k baru, což bylo snesitelné jen do chvíle, kdy se k nim přidal generál Šejna. „To je teda dvojice, to vám řeknu. Jako dva gangsteři. Mafiáni. Co já jsem musel vyslechnout! A pak se Šejnovi 10
Tajemstvi_rodu_Rottovych.indd 10
01.03.2022 10:55:19
udělalo zle. Naštěstí měl tolik slušnosti, že si nablil do rukávu. I tak to byla hrůza. Ten smrad, než jsem ho dovezl do Dejvic. Vysadil jsem ho před domem. A víte, co udělal? Vyklepal ten hnus přes plot sousedovi do zahrady.“ Generál Šejna byl floutek, hochštapler a podvodník, který se neštítil ničeho. Na své flámy potřeboval obrovské množství peněz, tak velké, že vlastně nebylo možné získat je legálně. Kariéru začal tím, že si za války vyrobil falešný průkaz úředníka cenové kontroly a vydíral jistou Marii Kuklovou, majitelku malého krámku, kvůli potravinovým lístkům. Bylo mu tehdy pouhých šestnáct let. Po převratu se dal k armádě a během několika let se vypracoval ze zemědělského dělníka na nejmladšího generála v zemi. Ani ne tak kvůli svým velitelským nebo strategickým schopnostem, ale kličkoval vzhůru díky svému talentu emotivně žvanit o čemkoliv, zejména o myšlenkách socialismu. Neváhal ani podřezat větev svému nejvyššímu veliteli, ministrovi obrany Alexeji Čepičkovi. Prezident Novotný si liboval, že jedině Šejna mu dává pravdivé informace o situaci v armádě, a to urychlilo jeho vzestup. Stal se i poslancem, ale ani několikanásobný plat a tlusté obálky s penězi, které po Stalinově vzoru rozdával svým soudruhům prezident, nestačily krýt jeho výdaje. A tak se vrhl do podivných obchodních machinací. Na vlastní triko prodal z armádních rezerv několika zemědělským družstvům tuny nedostatkového osevního semena jetele a vojtěšky a vytvořil gang, který prodával ojetá armádní auta. Pak se spojil s Netvorem a postoupil do vyšší třídy šmelinářství. Ti dva byli opravdu pěkná dvojka. Vojenská auta a semínka byla jen viditelným vrcholkem ledovce. Skutečné velké peníze k těm dvěma přitékaly z provizí za různé licence a napůl tajné dodávky zboží a technologií do arabských zemí, Jižní Ameriky a do Afriky. 11
Tajemstvi_rodu_Rottovych.indd 11
01.03.2022 10:55:19
Věděla minimálně o dvou místech, kde Netvor ukrýval tlusté svazky dolarů a západoněmeckých marek. A také pár prutů zlata a hrst drobounkých diamantů, z nichž jeden směla nosit v broži, kterou si připínala jen při návštěvách opery, kde bylo minimální riziko, že šperk začne zkoumat nějaká závistivá soudružka. „Na tomhle šutříku lpí hektolitr lidské krve,“ zubil se Netvor. Nebyl to žert, ale kusá informace. „Nechci, aby se v tom někdo šťoural. Rozumíš? Dokud se to tady nepodělá a vrátí k normálu, tak prostě takové věci musíme ukrývat.“ „A pak bude co. Až se to tu podělá,“ chtěla vědět. „Pak si ty diamanty nech třeba nastřílet do obočí,“ zavrčel a nechal ji s tou podivnou představou stát uprostřed pokoje. Netvor byl dobrý milenec. Přesně tak násilnický, jak potřebovala. Nebýt Františka, možná by jejich manželství docela klapalo. Ale takhle? Netvor se za toho podivného malého tvora s nehezky dlouhými a vyzáblými končetinami styděl. „Je jako pavouk,“ vrčel vztekle, „kterej ze mě vysává sílu. Jak ho vidím, tak jsem hned unavenej. Jak potom mám obchodovat? Kdybys viděla, s jakejma parchantama musím jednat. Jsou to vrazi. Zabijáci. Surovci. Nebýt těch našich zašpérovanejch hranic, nemohl bych tak klidně usínat. Víš, jak to myslím? František by měl jít z domu.“ „Zabili by jen tebe, nebo i nás,“ ptala se naivně. „Všechny! I tu tvoji pošukanou mámu,“ odpověděl s gustem. „Ale ta je mrtvá,“ namítla chabě. „Tak by zabili toho tvýho chcípáka dvakrát. Co myslíš?“ „Když půjde z domu, tak ho nezabijí?“ Zavrtěl unaveně hlavou. 12
Tajemstvi_rodu_Rottovych.indd 12
01.03.2022 10:55:19
„Co to pořád meleš? Nikdo nikoho zabíjet nebude. Je kolem nás armáda pohraničníků. A pak tajná služba. Ty sis nevšimla toho auta, co parkuje pořád dole v ulici?“ „Hlídají nás?“ „Co jiného.“ „A co když ne.“ „Nic jiného na práci nemají.“ „Co když jo. Co když hlídají tebe. Víš, jak to myslím.“ Podíval se na ni tak zle, až dole celá zvlhla. Chytil ji za ramena. „Tak tohle už, děvenko, nikdy nevyslovuj. Nikdy, rozumíš?“
13
Tajemstvi_rodu_Rottovych.indd 13
01.03.2022 10:55:19
I. 2 Březen, o padesát let později Pod litinovou pánví se rozhořel plyn. Kočka, která na ní ležela, se jen lehce přetočila. Pár chlupů jí přitom vylezlo přes okraje, ale k Vilémovu údivu se nezačaly škvířit a smrdět. Kočka si dál hověla na svém improvizovaném pelechu, jako by se nic nedělo. Jako kdyby necítila, že se blíží chvíle, kdy bude za živa upečena. Jako kdyby si myslela, že jí obvyklá sada kočičích životů zaručí, že pobyt na rozpálené pánvi přežije a že jí hrozí smrt, až když se od ní někdo zakousne. Viléma zachvátila lítostivá panika. Tu kočku je přece potřeba zachránit! Rozhlédl se kolem, aby našel pro tuhle myšlenku podporu u ostatních, ale ti se jen tiše drželi ve stínu. Vypadali víc jako stíny než jako mlčící publikum. Došlo mu, že od nich se ničeho nedočká. Jsou to stíny, které jen stíní. Nic víc. Kočka mňoukla, protože se jí zřejmě začaly připalovat tlapky. Ale nezvedla se. Zřejmě obzvlášť pitomý a líný exemplář, pomyslel si Vilém. Stejně pitomá jako pánev, protože té zas chyběla rukojeť. Ale co. Když budu rychlý, nic neucítím. 15
Tajemstvi_rodu_Rottovych.indd 15
01.03.2022 10:55:19
V tom okamžiku se stíny kolem Viléma rozjasnily a on se probudil. Zmatený snem zašátral po mobilu. Jenom se chtěl podívat, kolik je hodin, ale displej mu nabídl mnohem zajímavější informaci. Zprávu od Zuzany. Jsme v hotelu Janova huť. U Rumburku. Můžeš přijet? Pocítil takovou radost, až mu vyhrkly slzy. Jistěže můžu, vykřikl nahlas. A jak rád! Rumburk. Kde to je? Až úplně na severu. Z Prahy necelé tři hodiny jízdy autem. Takže v poledne tam bude. O pár vteřin později mu došlo, že zpráva je divná. Zuzana ji odeslala ve dvě v noci pomocí messengera, což by samo o sobě tak divné nebylo, protože messenger byl obvyklý dorozumívací kanál mezi nimi, dokonce i když byli oba v jednom bytě. Ani čas odeslání nevzbuzoval podezření, protože Zuzana se od svých jedenácti let soustavně pokoušela zvrátit klasické rozdělení dne na den a noc. Ani formulace zprávy nebyla nijak zvláštní. Zuzu se takhle vyjadřovala často. Stručně a nejasně. Mů žeš přijet? – to má být volání o pomoc? Nebo jen rozverné pozvání, protože se dceři zastesklo po otci? Nebo něco úplně jiného? Říkal si, že kdyby se ocitla v opravdových nesnázích, určitě by rovnou zavolala. Jenomže nezavolala. Nebo se nedovolala, protože tam, kde je, je chatrný signál. Anebo už jeho telefon začíná dosluhovat a dělá jen to, na co jeho unavené čipy stačí, a noční hovory jsou na něj moc? Stále ještě obluzený znepokojivým snem klikl na Zuzanino číslo. Je devět hodin dopoledne, to už by mohla být vzhůru. Nedělal si iluze, že by telefon vzala, ale doufal, že v příští půlhodině nebo hodině nějak zareaguje. Další 16
Tajemstvi_rodu_Rottovych.indd 16
01.03.2022 10:55:19
zprávou, anebo když bude v obzvlášť dobré náladě, dokonce telefonátem. Jenomže její číslo bylo nedostupné. Dal si ledovou sprchu a zkusil to znovu. Pak na internetu vyhledal telefonní číslo hotelu a vytočil ho. Po nekonečně dlouhém vyzvánění se ozval laskavý ženský hlas. Představil se a velice zdvořile se zeptal, zda by mohl mluvit se svou dcerou. „Zuzana Drozdová. Nevím, ve kterém pokoji bydlí. Nemohu se jí dovolat na mobil.“ „Omlouvám se, ale o našich hostech nepodáváme žádné informace.“ „Je to moje dcera.“ „To ale nemohu vědět.“ „A můžete jí aspoň předat vzkaz, ať mi hned zavolá?“ Chvíli bylo ticho a pak žena opatrně souhlasila. „A ještě jí řekněte, že dorazím kolem poledne. Moc vám děkuji.“ Připadal si jako zaseklá vteřinová ručička. Ty dvě větší pádí kolem ciferníku, a ona se jen zmítá na místě. Pro většinu nepozorných pozorovatelů je všechno v pořádku. Ale není. Zuzaně je devatenáct a je skoro dospělá, říkal si zarputile. A není to poprvé, co se někam vydala s kamarády. Vždyť je to v poslední době protřelejší cestovatelka než já. Trajdá po světě se školou, nebo jen tak, s kamarády. Potřebuje se osamostatnit, získat pocit, že rozhodnutí dělá ona, a ne nějaký stárnoucí rodič, který má o jejích potřebách velice zkreslené představy. Ale stejně. Má před maturitou a čekají ji přijímačky na vysokou. Týden jarních prázdnin by měla strávit učením. Tak to bývalo za Vilémových časů. Jenomže Zuzu zmizela hned 17
Tajemstvi_rodu_Rottovych.indd 17
01.03.2022 10:55:19
v sobotu ráno, ani se nerozloučila, jen se rychle vytratila z bytu a nechala tátu samotného, s plným talířem vajíčkových topinek, které nakonec s velkým sebezapřením spolykal sám, protože vyhazovat jídlo se nemá, tak byl vychovaný. Pochopitelně se pokusil uplatnit svou rodičovskou autoritu, takže za ní vyběhl na schodiště a položil dceři otázky, které se nabízely. Kam jede, s kým a na jak dlouho. Zuzana odpověděla jakýmsi zahuhláním. Když ji požádal, aby mu to zopakovala o trochu zřetelněji, obrátila oči v sloup a zahleděla se na displej svého telefonu. Možná se jela někam učit se spolužáky, namlouval si pak Vilém nad topinkami. Vlastně tomu i věřil. Zuzana přece není to, čemu se kdysi říkalo tak poeticky závadová mládež. Nepije, nekouří, nefetuje, nic z toho nikdy ani nezkoušela, ne proto, že by jí to někdo zakazoval, ale protože to prostě považuje za ztrátu času. Dokonce se zdálo, že beze šrámu proplula i obdobím, kdy se navazují první vztahy. Kluci, kteří se poslední čtyři roky kolem Zuzany motali, vypadali jako hodná a neškodná stvoření. V sedmnácti s jedním z nich začala dokonce chodit. Byl o dva roky starší, ale vedle Zuzany stejně vypadal jako dítě. Poslední dobou ale z jejího života tak nějak vymizel. Když se Vilém opatrně zeptal, jak to s ním Zuzana má, dostal odpověď, s níž si nevěděl rady: „Odloučení je projevem důvěry.“ Tehdy si poprvé uvědomil, jak mizivá je jeho šance pochopit, co se odehrává v mysli jeho dcery. Zuzana byla chytrá, ale také svéhlavá. Škola ji nebavila, polovinu učitelů považovala za kokoty a pár předmětů za naprosto zbytečné, což se projevilo tím, že z nich občas nosila trojky a čtyřky. Když ale šlo do tuhého, vykouzlila z nich v rekordním čase jedničky. Už v lednu ji hned 18
Tajemstvi_rodu_Rottovych.indd 18
01.03.2022 10:55:19
v prvním kole přijímaček přijali na architekturu, ale Zuzana byla odhodlána paralelně začít také studium biochemie na Karlově univerzitě. Prý teprve uvidí, co ji bude víc bavit. Vilém se potichu modlil, ať zvítězí biochemie, protože je to seriózní obor, v němž není tolik velikášství, podlézavosti a šílenství jako v architektuře. Svůj názor ale projevil jen velice opatrně, protože už dávno poznal, že pokud Zuzanu k něčemu nutí nebo jí to okatě rozmlouvá, všechno se jen zkomplikuje. Zuzana byla v mnoha věcech naivní, mnohdy vypadala jako ztělesnění nejistoty, ale uvnitř z ní už rostla tvrdá a cílevědomá žena. Vilémovo rodičovství se proto postupně omezilo na roli zásobovače a ochránce, který nesmí vystupovat ze stínu, dokud k tomu není vyzván. Ale není náhodou teď vyzván, aby ze stínu vystoupil? Kdyby měl po ruce kopretinu, začal by z ní trhat okvětní lístky, pomyslel si. Vadí, nevadí. Má jet, nemá jet. Pak si uvědomil, že jakékoliv váhání je nesmysl a že stejně nemá nic lepšího na práci. Jen čučet do knih nebo na seriály, jejichž existenci mu odhalila dcera a které na něj působily příjemně psychotropním dojmem. A navíc: jeho duše se chvěla strachem jako osika. Za dvě a půl hodiny byl na místě. Hotel byl v rozlehlé budově s cihlovou fasádou protkanou černě natřenými trámy, romanticky strašidelný, s velkou prosklenou jídelnou a řadou věžiček na střeše. Ve vysokých úzkých oknech jídelny se zrcadlil oválný rybník s travnatou pláží a úzkým molem, které zřejmě v létě sloužilo jako skokanský můstek. Než vešel dovnitř, znovu zavolal Zuzaně. Stále nedostupná. Snaživě si řekl, že Zuzana ještě spí, i když je poledne. Vždyť má prázdniny. A jestli je tu s nějakým klukem… Co dělal on, když mu bylo devatenáct? Na co myslel? Chtěl 19
Tajemstvi_rodu_Rottovych.indd 19
01.03.2022 10:55:19
by snad vlastní dceři odpírat ty nejpřirozenější radosti? Je jí devatenáct! Ne dvanáct, nebo patnáct. Nebo sedmnáct. Nebo kde je ta hranice, kdy se dítě o sebe postará samo. Je vůbec někde? Ale stejně… Choval se jako splašený puberťák. Ne jako moudrý otec, kterému už dávno zešedivěly skráně a který poznal a přežil všechny možné kombinace katastrof a neštěstí. Kdyby někdo dokázal odposlouchávat zvuky z jeho mysli, slyšel by právě teď vytí, nářek a řadu neartikulovaných stížností. Jak strašně nesnášel tohle vnitřní skuhrání. Naprosto přesně věděl, že je to důsledek dlouhodobé nečinnosti a toho, že se na Zuzanu nezdravě upnul. Žádné pracovní povinnosti, žádný finanční stres. Plno času a prostoru, v němž mohly pohodlně bobtnat vzpomínky, které měly být zapomenuty, a sny, které se měly rozplynout. A k tomu ta smrtící kombinace: jediný rodič, jediná dcera. Téměř incestní situace. Ani nemusel chodit k psychiatrovi, aby věděl, že to je moc špatně. Otřásl se nad vlastní ubohostí a pokusil se brát svět takový, jaký je. Hluboký nádech, zamávat rukama jako křídly a znovu hluboký nádech. Bradu vystrčit. Rozhlédnout se. Přestat myslet na to, jak obejít sebevraždu pohodlným splynutím s vesmírem, například tak, že si koupíte maringotku, kus louky někde u lesa a budete tam ve střídmosti, samotě a souladu s přírodou čekat na vlnu moudrosti a vyrovnanosti, která vás spláchne do míst, kde je jedno, jestli žijete nebo jste mrtví, takže je všechno tak nějak vyřešené. A radovat se z toho, že Zuzana a její tajemná parta si vybraly pro své radovánky takhle zajímavé místo. 20
Tajemstvi_rodu_Rottovych.indd 20
01.03.2022 10:55:19
Má to tu atmosféru. Styl. Trochu omšelé, trochu děsivé, trochu neskutečné. Co když je to všechno jen vtip, taková ta legrace, co všem kromě oběti připadá k popukání? Co když ho uvnitř uvítá huronský řev Zuzaniných kamarádů? Potěšen tím, jak v něm ožil pozitivismus a schopnost analyzovat, vstoupil do hotelu. Za recepčním pultem stál mladík s protáhlým obličejem smutného klauna, vysokou jásavě žlutou vlnou vlasů nad čelem a bláznivě řídkým knírkem pod nosem. „Ahoj,“ pozdravil ho Vilém žoviálně. Není to jeden ze Zuzaniných spolužáků? „Ahoj!“ Mladíkova dlaň vyletěla do výše nosu a tam strnula, jako kdyby si uvědomila, že let do větší výšky by mohl zavánět fašismem. „Co pro vás mohu udělat?“ „Bydlí tu moje dcera,“ oznámil mu Vilém. „Ráno jsem mluvil s vaší kolegyní. Měla jí předat vzkaz.“ „Aha.“ Recepční se zahleděl kamsi za Vilémovo rameno. Vilém neodolal a ohlédl se. Viděl jen otevřené dveře, kus parkoviště a přerostlé túje, které ho obklopovaly. Otočil se zpátky k mladíkovi. „Na kterém pokoji bydlí?“ „Kdo?“ „Moje dcera. Zuzana Drozdová.“ Mladík nahlédl do počítače. Chvilku do něj civěl a pak se zeptal: „Opravdu jste její otec?“ „Jistě. Chcete vidět průkaz?“ „Ani ne. Stejně bych nepoznal, jestli není falešný.“ „Není falešný.“ „To nevadí.“ 21
Tajemstvi_rodu_Rottovych.indd 21
01.03.2022 10:55:19
Vilémovi nebylo úplně jasné, co recepčnímu nevadí, ale než se stačil zeptat, recepční vzhlédl od obrazovky a oznámil mu, že Zuzana bydlí v pokoji číslo patnáct. „Aha. Můžete jí tam zavolat?“ „To nemá smysl.“ „Cože?“ „Nemá to smysl, protože tu není.“ „Odjela?“ „Jo.“ „A ostatní?“ „To myslíte toho kluka, co tu s ní je?“ „Přesně tak.“ „Tak proč říkáte ostatní?“ „Nemám tušení, s kým sem jela,“ přiznal Vilém. „A opravdu jsem její otec. Podívejte se.“ Vyprostil z peněženky občanku a položil ji před recepčního. Recepční se na doklad ani nepodíval. Jen se zazubil a prohrábl si zježené vlasy. „To vypadá na pěknej sekec mazec.“ „Ale ne. Sama mě požádala, ať přijedu. Ale teď mi nebere telefon.“ „Je to holka, tak co chcete.“ Vilém se neubránil úsměvu. Zuzanina generace v něm střídavě probouzela pocit marnosti a obdiv. Kolik mladíkovi může být? Dvacet? Pětadvacet? A přesto už ví, že ženy si libují v myšlenkových bludištích. Vilém si tuhle nemilou přírodní zákonitost uvědomil až dlouho po čtyřicítce. Recepční se znovu obrátil k obrazovce. „Vaše dcera je tu s člověkem, který se jmenuje Antonín Sova. Znáte ho?“ Vilém tak trochu proti své vůli zavrtěl hlavou. 22
Tajemstvi_rodu_Rottovych.indd 22
01.03.2022 10:55:19
„Nikdy jsem o něm neslyšel.“ Jméno Antonín Sova pochopitelně znal, protože patřilo básníkovi, jehož život a dílo kdysi důkladně probírali ve škole. Dokonce si vzpomněl i na verše, které se musel učit zpaměti. U řek mám večer vlažný rád, u řek, kde plno mušlí leží, kde zvolna z řeky vstává chlad a bílá pěna z dálky sněží. Jenomže tohle určitě nebyl ten Sova, se kterým si Zuzana vyrazila. „Dcera má hodně přátel. Je jí devatenáct,“ dodal, aby nevypadal jako naprostý pitomec. „A je moc hezká,“ usmál se shovívavě mladík. Takže jako pitomec vypadám, vyhodnotil to Vilém v duchu. „Takže si ji dobře pamatuju,“ pokračoval mladík, podle Viléma ve snaze toho zoufalce před sebou nějak utěšit a dát mu tak najevo, že má navrch. „A upřímně: nechápu, co na tom Sovovi vidí.“ „Co je s ním?“ „Lůzr od pohledu.“ „To znamená co?“ „Je marnej. Nula. Prostě moula.“ Vilém pochopitelně věděl, co je to lůzr, spíš ho zajímalo, co konkrétně je na Sovovi špatného, ale rozhodl se netlačit na pilu. Mladík byl typ, který mu stejně všechno vyklopí sám. Slepičí prdel, říkalo se takovým za Vilémova mládí. „Kdy odjeli?“ „Chvilku potom, co jsem přišel do práce. Tak v půl deváté. Bez snídaně, což se jim ani nedivím, protože tady 23
Tajemstvi_rodu_Rottovych.indd 23
01.03.2022 10:55:19
kuchyně není nic moc A určitě se nevrátili. To by mi neuniklo.“ „Já volal v devět. Mluvil jsem s nějakou ženou.“ „Jo. To byla asi šéfová. Dovolal jste se možná do kanceláře.“ Mladík si znovu prohrábl vztyčenou kštici. Viléma napadlo, že to není pokus o úpravu, ale kontrola její výšku. „Ale víte co? Oni se určitě vrátí. Tedy aspoň si to myslím, protože u nás mají zaplacené další tři noci.“ Dal recepčnímu své telefonní číslo a stovku jako odměnu za to, že mu zavolá, kdyby se Zuzana nebo její přítel vrátili do hotelu. Tak to bychom měli, oslovil sám sebe, když zase stanul na břehu rybníka před hotelem. Ohlédl se k oknům, jestli na nich nejsou přitisknuté šklebící se tváře Zuzaniných kamarádů. Zuzu, to je fakt tvůj fotr, ten týpek tam dole? Ten je teda hustej. Hele, kam to jde? Někde tváře tušil, jinde zas ne. Tak je to žert, nebo to není žert? Těžko říct, Viléme. Smějí se ti, nebo ne? A není to náhodou jedno? Tvůj plán na splynutí s vesmírem to přece nijak nenaruší. Nová vlna úzkosti ho spláchla na opačný konec lidství, než by to udělala vlna moudrosti a vyrovnanosti. Vpotácel se mezi vzrostlé buky a duby na kraji hotelového pozemku. Tady narazil na pěšinu, která mířila kamsi do lesů. Vydal se po ní bez nějakého plánu, prostě jen tak, aby zabil čas, který ho dělil od okamžiku, kdy se Zuzana ozve. Po chvíli se přistihl, že skoro běží. Dokonce i do mírného kopce, a pak do mnohem prudšího, který mu vehnal do hrudi palčivou bolest, o jejímž původu si zakázal přemýšlet. Přemohl ji a zpomalil, až když se cesta začala zase svažovat dolů. Věci v jeho hrudi se vrátily na svá místa, ale zmatek v hlavě zůstával. Posun byl jen v tom, že se 24
Tajemstvi_rodu_Rottovych.indd 24
01.03.2022 10:55:19
v něm rodilo rozhodnutí: jestli se už moje Zuzu neobjeví, zmizím i já. Na věčnost. Kam jinam. Ztěžklý bezvýchodnými myšlenkami doklopýtal k řadě propojených rybníků. Ten nejvýše položený měl provalenou hráz, takže z něj zbyla jen bahnitá kaluž. Kousek pod ním byl další, maličký, s břehy hustě porostlými maliníkem a ostružinami. Zato třetí nabízel všechno, co by člověk od rybníku očekával: rozlehlou vodní plochu, travnatou pláž, stinná místa pro rybáře a bujné rákosiny, v nichž mohli nalézt útočiště vodní ptáci. Posadil se na provlhlou lavičku. A to byla ta chvíle, na kterou čekaly ty nejstrašnější myšlenky. Najednou si uvědomil, že v jeho životě je milion věcí pohřbených jen ve velmi mělkých hrobech. A je v něm i pár záležitostí, které pohřbeny vůbec nejsou a ani pět let nečinnosti na tom nic nezměnilo. Vilém měl štěstí, že svět násilí a krutosti, ve kterém se od osmnácti let pohyboval, mohl opustit živý, navíc s tučnou odměnou za doživotní mlčení, která mu umožnila koupit pohodlný byt v klidné čtvrti Prahy a vést život skromného rentiéra. Bože, prosím, ať se to, co se právě děje se Zuzu, nijak netýká mé minulosti! Uvědomil si, že tu improvizovanou modlitbu vyslovil nahlas. Kormoráni, jejichž šedivá těla lehce čeřila hladinu rybníku, se po něm znepokojeně ohlédli. Promiňte, omluvil se jim, tentokrát už jen v duchu. Nemohl bych se živit rybolovem jako vy? Kdybych měl zobák a křídla, bylo by to asi snadné. A moje dcera by mohla zmizet tak nanejvýš někde v rákosí, kde bych ji rychle vypátral. Nebyl si vůbec jistý, jestli ty tři roky, které strávil převážně nicneděláním a péčí o Zuzanu, stačily, aby se vynořil z bahna, do kterého se kdysi nechal vtáhnout. Jak to říkal Nietzsche? Ten, kdo bojuje s netvory, se musí snažit, 25
Tajemstvi_rodu_Rottovych.indd 25
01.03.2022 10:55:19
aby se sám nestal netvorem? A Vilém s netvory bojoval skoro čtvrt století. Ke všemu nebojoval proti nim, ale po jejich boku. Snažil se dostatečně, aby si udržel odstup? Namlouval si, že on se snažil většinou jen přežít. Prostě z toho všeho nějak vybruslit s relativní ctí, což v praxi znamenalo uvěřit legendám o užitečném a nezbytném násilí, bez kterého by svět ovládlo zlo a bezbřehý chaos. Měl dokonalý výcvik. Když došlo na věc, choval se k lidským tělům jako kovář ke kusu rozžhaveného železa. Rozdával přesně vedené rány, doprovázené chladným uspokojením, když jejich účinek naplnil očekávání. Žádný soucit, žádné zábrany. Mohl se hájit tím, že za to mohlo drsné prostředí, ve kterém vyrůstal, a pak výcvik a dlouhá služba v armádě, ale moc dobře věděl, že by to neobstálo. To, čím prošel, mu dodalo jen profesionalitu. Naučil se řemeslo, ale s talentem a sklony masakrovat jiné už se narodil. Během posledních let, když neměl na práci nic jiného než vzpomínat, snít a hloubat nad nepraktickými věcmi, si uvědomil, jak zvláštně se v něm slily matčiny a otcovy geny. Matka byla plačtivá a zdánlivě slabá a bezbranná, ale i tak se v životě dokázala obejít bez pomoci mužů. Když se opila, tvrdila, že jako mladá holka střídala kluky skoro každý den, ale že teď už to nemá zapotřebí. Malý Vilém na ni civěl a snažil se tomu prohlášení porozumět. Naznačuje mu tím matka, že právě tohle je důvod, proč nikdy Vilémovi neřekla, kdo je jeho otec? Že to sama neví? Díval se na ni, jak se směšně kývá v křesle před televizí, občas se natáhne po lahvi rumu a do toho tiše pláče. To už bydleli v Praze, ve dvou tunelovitých místnostech, z nichž jenom jedna měla okno, hluboko utopené v temné holešovické ulici. Záchod a koupelnu měli společné 26
Tajemstvi_rodu_Rottovych.indd 26
01.03.2022 10:55:19
s rodinou, jejímž hlavním koníčkem bylo vysedávání na míse a polehávání ve vaně. Na tahle dvě místa se dostal bez obtíží a handrkování jen dlouho po půlnoci. Napadlo ho, že hlavním zdrojem matčina smutku je právě tahle konstelace: ponurý byt, který působil dojmem brlohu někde pod mostními oblouky, a dvojice v sousedním bytě, vyzáblý kriminálník a tlustá prodavačka, oba vyznavači country, kovbojských klobouků a vysokých kožených bot, jejichž zápach zamořoval společnou předsíň. Pak si ale uvědomil, že v Blatné, malém hornickém městečku na hřebenu Krušných hor, kde bydleli předtím, na tom nebyli o mnoho lépe. Bydleli v oprýskaném domě s výhledem do oken sousedního činžáku, a stejně jako v Praze tam bylo slyšet naprosto všechno, co se dělo v sousedních bytech. Hlasitě puštěné rádio, sprosté výkřiky, nadávky a duté rány, opilý mužský hlas, který uprostřed noci někomu hrozil utržením ňader, a pak ženský pláč, který po chvíli přešel ve vrzavé steny. Takže za tím matčiným smutkem bude něco jiného. Nikdy se ovšem nedozvěděl, co. Matka umřela, ještě než se vrátil z vojny. Vypustila duši na zastávce tramvaje. Prostě si tam sedla a čekala, až přijede ten správný spoj, který ji odveze z práce domů, usnula, a probudila se až na onom světě. O patnáct let později Vilém na svého otce narazil. Úplně náhodou. A pochopil, po kom zdědil tu tvrdost a surovost. Mnoho lidí toho zvláštního muže považovalo za ďábla v lidském těle. Vilémův otec byl ale ve skutečnosti jen bojovník, který se řídil výhradně svými vlastními zákony a morálkou. O obojím se dalo pochybovat, ale zároveň bylo těžké ubránit se obdivu. Všichni mu říkali Garik. Nikdo neměl tušení, jak se jmenuje ve skutečnosti. Jeho 27
Tajemstvi_rodu_Rottovych.indd 27
01.03.2022 10:55:19
skutečné jméno prý zmizelo někdy během druhé světové války. Když se objevil v Blatné, už to byl muž bez dokladů, bez rodičů, bez minulosti. Každý se ho bál. Byl schopný všeho a dával si záležet na tom, aby se to o něm vědělo. Nikde nepracoval, což bylo tehdy trestné, ale jemu to nevadilo. Žil prostě po svém: v lese, v dolech, v kriminálech, v domech osamělých žen, které se mu nedokázaly ubránit. Kolik by Garikovi teď bylo? Osmdesát, devadesát? Ale nejspíš je už dávno pod drnem. Jako tolik jiných. Vilém měl za sebou tři roky klidu. Byl to ale klid, který nehezky zaváněl nicotou. Plynuly dny a týdny a nikdo mu nezavolal. Jako kdyby neměl žádné přátele, což byla nejspíš asi pravda, protože ti, které za přátele považoval, ho nejspíš brali jen jako známého. Jinak by se přece tu a tam sami ozvali, ne? Bylo to jako trávit veškerý čas na střídačce. Zuzu už ho dávno nepotřebovala. Rozhodně ne v každodenním životě. Měl s ní tichou dohodu, že se v jejím životě nebude zbytečně šťourat. Nikdy nebyla vyslovena anebo sepsána, ale o to pečlivěji byla dodržována. Zuzana chtěla svůj vlastní život, nezávislost, prostě všechny ty věci, po nich touží každý teenager. Cítil, že mít vlastní pokoj, počítač a mobil už jí nestačí. Potřebuje víc. Ale taky není hloupá, a i když se někdy s otcem do krve hádá kvůli nesmyslům, moc dobře ví, že v něm má jistotu, kterou nechce ztratit. Což jí nijak nebrání v tom, aby ji štval tím, jak je pořád doma. Nemůžeš si najít nějakou práci, tati, ptala se ho rozhořčeně, když se potřetí za jeden den ocitli oba najednou v kuchyni. Nevím, odpověděl po pravdě. Obrátila oči v sloup. To tu budeš takhle šmajdat až do smrti? Čí smrt máš na mysli, Zuzu? Přemýšlel o tom, že až Zuzana zakotví na vysoké, nechá jí byt, koupí si někde kus louky, dá si tam přitáhnout 28
Tajemstvi_rodu_Rottovych.indd 28
01.03.2022 10:55:19