Issuu

Ilustroval Vojtěch Šeda

Pruhovane svetlo D

avid soustředěně sledoval hru na miniaturní obrazovce iPodu, když si

uvědomil, že ho ruší světlo. Zvedl oči a nepřítomně se podíval k oknu. Máma zase zapomněla zaklapnout žaluzie! Ach jo! Zatímco většina ná-

vštěvníků Prahy v noci osvětlené památky obdivovala, David měl jiný názor. Vyšehrad mu svítil pod nos a rušil ho ve spánku. Rodiče sice

do všech oken nechali namontovat drahé domykavé žaluzie, kterými světlo nepronikalo – ovšem nesměli je zapomenout stáhnout a sklopit. David ještě několik vteřin sledoval hru, ale světlo zvenčí ostře pro-

stupovalo štěrbinami žaluzií a vytvářelo mu na peřině protivné pruhy. David byl zaujatý hrou a nechtělo se mu vstávat, světlo však do po-

koje pronikalo stále větší silou. Zvedl oči a konečně mu došlo, že to,

co září za oknem, nemůže být Vyšehrad. Odhodil peřinu a zvedl se. Došel k oknu, řetízkem vytáhl žaluzie a ztuhl.

Každému, kdo by ho v tu chvíli uviděl, by se zdálo, že to není živý

kluk, ale figurína z obchodu, která dělá reklamu světlemodrému pyžamu s červenými kostičkami. David se držel řetízku a zíral z okna s ote-

vřenou pusou. Za okny totiž visela tramvaj. Ano, visela je to správné slovo.

Kdyby bydlel v přízemí, možná by mu to nepřipadalo divné, do-

konce mu to jednu pikosekundu záhadné vůbec nepřišlo, než si uvědomil, že nebydlí v přízemí, ale v pátém patře.

Za okny Davidova pokoje se totiž nenacházely žádné koleje, po

kterých tramvaje obvykle jezdí, což je naprosto logické, protože páté patro bývá obvykle ve výšce patnácti metrů.

Tramvaj to nebyla obyčejná, jakých po nábřeží u domu, kde David

bydlel, projedou za den desítky a které on dobře zná, jelikož tramvají

jezdí do školy. Tahle byla starodávná, hranatá a co bylo nejšílenější… byla plná prapodivných bílých průhledných obličejů, které se tvářily

stejně překvapeně jako David. Na rozdíl od jeho tváře však obličeje

v tramvaji nepatřily k žádným tělům, byly namačkané vedle sebe jako bubliny, kterým šikovný kouzelník vykouzlil oči, nos, ústa, a dokonce

brýle i vousy. David ještě osmnáct nekonečných vteřin vytřeštěně hleděl na zjevení za oknem, pak zavřeštěl, pustil řetízek a jedním skokem

byl zpátky v posteli, ačkoli od okna k lůžku to byly dobré tři metry. Žaluzie se s rachotem spustily dolů.

Ležel schovaný pod peřinou. Křečovitě svíral okraj peřiny a tiskl

si ji k čelu. Vzduch se k němu dostával jen malou skulinkou nutnou k tomu, aby se neudusil.

Co to bylo? Co to bylo? Spí, anebo ne? David se znovu a znovu kou-

sal do rtu, až to bolelo. Nespí! To znamená, že to, co spatřil za oknem, je pravda?

David se klepal, ale křičet nemělo cenu. Je přece doma sám.

Měl pocit, že nehnutě leží nejmíň tisíc hodin. I když nechtěl, štěr-

binou neustále sledoval, jestli podivné světlo, které se v pokoji objevilo, stále svítí. Bohužel! Bledá záře, kterou stažené, ale otevřené žalu-

zie pouštěly do pokoje, se v pruzích šířila od jeho peřiny a pruhovaná byla i celá zeď a dveře vedoucí do chodby.

Kde je iPod? David hmatal pod peřinou, až přehrávač konečně na-

šel. Kolik je hodin? Neměli by se rodiče už vrátit? David mrkl na dis-

plej. Bylo několik minut po půlnoci. Pod peřinou mu bylo příšerné vedro, ale děs mu nedovolil se odkrýt. Aspoň že je okno zavřené! Ale

když se tramvaj zničehonic vznese do výšky, neznamená to, že klidně může proniknout skrz sklo? Davidovi se dělalo špatně. Napínal uši, ale

nic neslyšel. Polomrtvý strachy přemýšlel, co se vlastně stalo. Promítal si celý dnešní den, ale nemohl přijít na nic, co by vysvětlilo strašidelné zjevení.

Dnes byl poslední školní den, dostal vysvědčení, s kluky se chvíli

honil před školou, pak přišel domů, hrál si na počítači, Světlana uvařila večeři… David vzpomínal, až mu hučelo v hlavě. Co se vlastně dneska stalo?

Balíček převázaný zelenou stuhou ležel na stole tak dlouho, dokud do sebe David nenasoukal trochu špaget se sýrem a kousek rajčete. „Už nemůžu…“ odstrčil talíř a vyčítavě se podíval na rodiče.

Mučí ho jídlem den co den. Až bude velký, a nikdo mu nebude

smět do ničeho mluvit, bude jíst jen hranolky s kečupem. „Ani trochu?“

„Tak ho nech,“ přimluvil se Davidův táta. „Babička ho přes léto

zase vykrmí.“

Táta vypadal, že je na dárek zvědavější než hubený desetiletý syn. „Dobře, vy dva mě vždycky přemluvíte.“

Maminka povytáhla s povzdechem obočí, ale přesto Davidovi dá-

rek podala.

„Ale slib mi, že příští rok bude vysvědčení lepší než letos! Vlastně

nevím, jestli si dárek zasloužíš.“

„Slibuju,“ vyhrkl David bezmyšlenkovitě a rozškubal lesklý papír.

Zajásal: „Jé… iPod!“

Táta se zazubil a poškrábal se na hlavě.

„Jo, iPod! Když jsem byl kluk, o něčem takovým se mi ani nezdá-

lo! Kdyby mi někdo řekl, že dám synovi jednou multimediální přehrávač, vůbec bych nevěděl, o čem je řeč. My si jako malí hráli s mičudou na trávníku na Vyšehradě.“

„Dnešní děcka nevědí, co mají,“ pousmála se maminka. „Já jsem

si zase pořád kreslila. Krátila jsem si tak cestu, když jsem jezdila do Olomouce na balet.“

„A kolik ti bylo, naše baletko?“

Jan svou ženu miloval a obdivoval. Nevynechal jedinou možnost,

kdy ji mohl pohladit nebo pochválit.

„Devět,“ zazubila se a vlepila manželovi pusu.

David rodiče nevnímal. Soustředil se na malý placatý zázrak. To

budou kluci ve třídě koukat! Škoda že je uvidí až za dva měsíce. Přes

prázdniny z Prahy zmizí všechny děti. Aspoň ohromí bratrance a se-

střenice, s nimiž bude v červenci u babičky a dědy na Moravě. David sice už dávno měl dotykový mobil a svůj laptop, které mu spolužáci záviděli, ale iPod je přece jen věc, ta mu chyběla!

„Nechceš nám něco říct?“ zeptala se maminka.

David neposlouchal. Obracel přehrávač v rukou a hned se hrnul

k zásuvce, aby zapojil nabíječku.

Maminka chytila syna za ruku. „Děkuju!“

Překvapeně na ni pohlédl: „Prosím…“ Máma nervózně mrkla na hodiny.

„Musíme jít. Davide, zamkneme tě. Nikomu neotvírej. Kdyby něco,

Světlana má svůj klíč.“

Tyhle věty slyšel David čtyřikrát do týdne, zvykl si na ně tak, že

je téměř nevnímal. Rodiče mu mockrát vysvětlili, že smí odemknout, jen kdyby hořelo. Současně milionkrát dodali, že hořet nesmí a že si

David v žádném případě v jejich nepřítomnosti nesmí hrát s plynovým sporákem.

David Krásný neměl žádné sourozence. S rodiči Jolanou a Janem

bydlel v Praze v pátém patře rohového noblesního domu na nábřeží Vltavy. Pětipokojový byt s terasou byl tak rozlehlý, že když maminka na Davida volala z ložnice, neslyšel ji. Protože byl byt tak velký, maminka ho nestíhala uklízet a chodila jí pomáhat paní Světlana. Z oken obývacího pokoje byl vidět Pražský hrad i Petřínská rozhledna

a kdykoli byl nad Hradem ohňostroj, David ho měl jako na dlani – vi-

děl ho líp než v televizi. Ze svého dětského pokoje mohl pozorovat

vyšehradskou skálu, na které se tyčil kostel svatého Petra a Pavla,

v noci osvícený tak, že maminka Davidovi každý večer před odchodem do práce stahovala žaluzie v obou oknech, protože jinak by v po-

koji bylo světlo jako ve dne. Terasa, na kterou se vstupovalo z chodby, směřovala do dvora a teď v létě na ni rodiče umístili lehátka, a pro Davida dokonce malý bazén.

Jolana Krásná byla půvabná i ve skutečnosti a David se jí často chlu-

bil spolužákům. Děti ve třídě na jeho vychloubání neměly odpověď.

Rozpačitě cenily zuby a uhýbaly očima. David měl totiž pravdu. Jeho maminka byla dokonalá. Měla ztepilou postavu, hebkou pleť, profesio-

nálně nalíčené oči a upravené vlasy. Nosila elegantní oblečení a boty

s vysokými podpatky. Asi proto vyhrála před třemi lety konkurz na

televizní moderátorku. Často se objevovala ve večerním zpravodajství.

Všechny děti ze třídy ji z obrazovky znaly, a několik holek mu ji dokonce tajně závidělo.

David byl na mámu pyšný a současně se na ni zlobil. Nikomu by

nedokázal vysvětlit, jaký má pocit, když ji večer sleduje v televizi. Věděl, že se s ním dívá celá republika, obdivoval, že se máma nepřeřek-

ne a nic nezadrmolí, že je hezká a že se o ní píše v časopisech, ale současně ho trápilo, že s ním není každý večer doma. Večer nebýval

doma ani táta, který pracoval v televizním studiu jako mistr zvuku. David byl příliš malý na to, aby si uvědomil, že mu rodiče dávají drahé dárky, aby omluvili svou nepřítomnost.

David ležel nehybně pod peřinou. Žádná ze vzpomínek na celý dnešní den nevysvětlila, proč se mu za okno pověsila starodávná tramvaj.

Pevně svíral oční víčka k sobě a toužebně si přál, aby se táta s mámou už vrátili…

Jako vždy, když se Davidovi rodiče vraceli z noční směny, v půl

jedné v noci zastavil před domem taxík. Jolana s manželem vystoupili a ještě cestou ve výtahu se bavili o práci.

„Jsem unavená,“ prohlásila Jolana v chodbě, když vyklouzla z lodi-

ček, v kterých měla bolavé nohy uvězněné osm hodin. „Můžeš, prosím tě, zkontrolovat Davida?“

Jan přikývl a tiše došel do synova pokoje. Hned si všiml, že man-

želka nezatáhla žaluzie. Zvenčí svítil Vyšehrad a bylo dobře vidět, že David spí zachumlaný v peřině až po uši. Táta mu z rukou vyprostil iPod, zaklapl žaluzie, a ještě než se vrátil do ložnice, několik minut si

s přehrávačem pohrál. Zajímavá věcička! Jo, co by za to dal, kdyby ji měl jako malý kluk!

Pr azdne nastupiste K

aždý, kdo by 2. července v 19:19 sledoval příjezd osobního vlaku na

nádraží do Uničova, by si dozajista všiml čtyř dětí stojících u staniční bu-

dovy. Stály vedle sebe jako na stráži a hleděly do dálky, odkud se táhly šedé kovové koleje, podložené milionem pražců. Na obzoru se opravdu zjevil vlak. Prozatím vypadal jako brouk či dětská hračka, ale zvětšoval se čím dál víc.

„A nebudete se hned prát, jasné?“ řekla výhrůžně dvanáctiletá Bět-

ka Zamazalová.

Byla nejvyšší z dětí, hubená, zrzavé dlouhé vlasy měla stažené ze-

lenou gumičkou a na špičatém nose jí seděly brýle s červenými obroučkami. Nejvíc se podobala tátovi Pavlovi.

„Jestli se bude zase vytahovat, tak mu jednu ubalím hned,“ prohlá-

sila desetiletá Žofka Zamazalová.

Žofka byla podobná mamince Blance, hnědooká, hnědovlasá, se

snědou pletí a bílými zuby, které se neustále nebezpečně blýskaly.

„Vždy si začíná a pak brečí,“ ušklíbl se osmiletý Cyrda Zamazal.

Byl menší než sestry, ale protože hodně sportoval, na pažích a no-

hou se mu rýsovaly svaly. Hnědooký a tmavovlasý byl jako Žofka, jen

mu chyběly některé zuby, protože mléčné mu vypadly a nové ještě nedorostly.

„He, he,“ zapleskal ručkama baculatý blonďatý modrooký devíti-

měsíční Martínek Zamazal. Vlak zatroubil u stažených závor. Vzápě-

tí si děti přitiskly dlaně k uším a zašklebily se, protože mašina s ne-

snesitelným skřípěním brzd ve stanici zastavila. Bětka si znovu – jako

vždycky na nádraží – říkala, kdy konečně vynaleznou vlak, kterému nebudou skřípět brzdy. Jediného Martínka nenapadlo přikrýt si uši a vyjeveně sledoval velké zelené monstrum, které se s rachotem přiří-

tilo před budovu. Aniž by si to někdo ze sourozenců uvědomil, Martínek byl na nádraží poprvé v životě. Vlak utichl a on se ulehčeně za-

smál. To, co se tu objevilo, nebude nebezpečné, když se tomu otevírá břicho a vylézají pánové a paní, a dokonce i děti!

Bětka popojela s kočárkem, v kterém seděl nejmladší bráška, kou-

sek stranou, jeden muž a čtyři ženy se třemi malými kluky se hrnuli rovnou k nim. Nikdo se u nich však nezastavil, dospělí pouze odpově-

děli na pozdrav, chlapci se po sourozencích pátravě ohlédli, ale všichni se hned rozprchli do všech stran. Dveře vagonu se zabouchly, prů-

vodčí zapískal, zvedl kulatou výpravku a strojvůdce uvedl železný stroj znovu do pohybu. Vlak se rozjel a brzy se dětem ztratil z očí. „Nepřijel.“

Cyrda udiveně protáhl obličej a vzhlédl ke starším sestrám. Hle-

děly za vlakem stejně zmateně jako on. Cyrda popotáhl nosem. Neba-

vilo ho čekat na nádraží a nebavilo ho přemýšlet, co mají dělat, když vlak nepřivezl toho, koho čekali. Sourozenci si beze slova prohlíželi prázdné nástupiště, z kterého zmizel i ten poslední cestující, jako by čekali, že se stane zázrak a zjeví se tu jejich desetiletý bratranec David i s batohem.

Jediného Cyrdu zamrzelo, že David nepřijel. Chtěl se mu předvést.

Ještě loni ho o dva roky starší David při každém závodění předběhl,