Delphine de Vigan
Děti nade vše
ODEON
Přeložila Alexandra Pflimpflová
LES ENFANTS SONT ROIS Copyright © Éditions Gallimard, Paris, 2021 Translation © Alexandra Pflimpflová, 2021
ISBN 978-80-207-2057-3
JINÝ SVĚT Měli jsme šanci změnit svět, místo toho jsme dali přednost teleshoppingu. Stephen King: O psaní
ODDĚLENÍ KRIMINÁLNÍ POLICIE – 2019
POHŘEŠOVÁNÍ NEZLETILÉ KIMMY DIOREOVÉ Věc: Přepis a vytěžení posledních příběhů sdílených na Instagramu Mélanií Clauxovou (provdanou Dioreovou)
STORY 1 Vysílaná 10. listopadu v 16.35 hod. Trvání: 65 vteřin
Video je nahráváno v obchodu s obuví. Hlas Mélanie: „Tak, drahoušci, dorazili jsme do Run-Shopu koupit Kimmy nové tenisky! Viď, koťátko, že potřebuješ nové tenisky, protože tě tamty už trochu tlačí? (Kamera mobilního telefonu se otáčí k holčičce, které chvilku trvá, než nijak přesvědčivě přikývne.) Takže, tady máme tři páry, které si Kimmy vybrala ve velikosti třicet dva. (Na obrázku jsou tři vyrovnané páry.) Ukážu vám je zblízka: 7
jeden pár zlatých z nové kolekce Nike Air, jeden pár adidasek se třemi pruhy a jeden neznačkový pár s červenou výztuhou. Musíme si vybrat, a jak víte, Kimmy rozhodování nesnáší. Takže, drahoušci, spoléháme na vás!“ Na Instagramu se objeví barevně zvýrazněné políčko miniprůzkumu: „Které si má Kimmy koupit? A – niky B – adidasky C – levné tenisky.“ Mélanie otočí kameru mobilu na sebe a uzavře: „Naštěstí jste tady vy, drahoušci, abyste rozhodli!“
8
O osmnáct let dříve Pátého července 2001, v den finále Loft Story, seděla Mélanie Clauxová, její rodiče a sestra Sandra na svých obvyklých místech před televizí. Od 26. dubna, kdy hra začala, nepropásla rodina Clauxových ani jeden čtvrteční hlavní vysílací čas. Pár minut před tím, než se dostali ven, poté co byli sedmdesát dní uzavření mezi zdmi – montovaná vila, umělá zahrada a skutečný kurník –, se poslední čtyři soutěžící shromáždili v rozlehlém obývacím pokoji; dva chlapci těsně vedle sebe na bílé pohovce, dvě dívky sedící po stranách v podobných křeslech. Moderátor, jehož popularita tou dobou dosti nečekaně vystřelila strmě vzhůru, vzrušeně ohlásil, že konečně nastal onen rozhodující, tolik očekávaný okamžik: „Budu odpočítávat od deseti, až řeknu nula, budete venku!“ Naposledy se zeptal, jestli je publikum připravené se k němu přidat, a pak začal počítat: „deset, devět, osm, sedm, šest, pět,“ následován mohutným učenlivým sborem. Kandidáti se hrnuli k východu s kufry v ruce, „čtyři, tři, dva, jedna, nula!“ Dveře se otevřou, jako by se do nich opřel průvan, propukne jásot. Moderátor teď křičí z plných plic, aby přehlušil halas davu shromážděného venku a povyk netrpělivého publika, které 9
bylo déle než hodinu drženo ve studiu. „Jsou venku! Už jsou tady! Po sedmdesáti dnech se Laura, Loana, Christophe a Jean-Édouard vrací zpátky na zem!“ Zatímco celkový záběr opakovaně ukazoval ohňostroj odpálený ze střechy budovy, v níž dlouhé týdny bydleli, poslední čtyři soutěžící procházeli po červeném koberci, který byl rozvinut pro tuhle příležitost. Byli venku, ano, v tom venku, které se stále podivně podobalo nějakému vnitřku. Za bariérami se tlačil nabuzený dav, fotografové se snažili prodrat co nejblíž, lidé, které neznali, škemrali o autogramy, reportéři jim nastavovali mikrofony. Někteří mávali transparenty nebo cedulemi s jejich křestními jmény, jiní je natáčeli malými foťáčky (mobilní telefony byly tehdy jen primitivním zařízením, které se používalo pouze k telefonování). To, co jim slíbili, se stalo. Za pár týdnů se proslavili. V doprovodu osobních strážců se prodírali mezi fanoušky a moderátor neustále komentoval jejich cestu: „už jsou jen pár metrů od studia, pozor, jdou po schodech nahoru,“ nadbytečný komentář k obrazu rozhodně neuškodí dramatickému napětí, naopak, dá mu najednou nový, ohromující rozměr (finta se bude používat v nejrůznějších podobách stále dokola po několik desetiletí). Jakmile se otevřela černá opona, kudy měli projít, řev se znásobil. Když vstoupili do studia, kde na ně čekaly jejich rodiny a devět dalších soutěžících, kteří buď dobrovolně odešli, nebo byli v předchozích týdnech vyřazeni, napětí citelně zhoustlo. V přehřáté atmosféře a rostoucím zmatku začal dav skandovat jméno: „Loana! Loana!“ Shodně s publikem také všichni Clauxovi věřili, že právě ona vyhraje. Mélanii připadala prostě úžasná (její upravená prsa, 10
ploché bříško, opálená pleť), Sandru, její o dva roky starší sestru, zase brala u srdce Loanina osamělost a smutný pohled (mladou ženu nejprve jiní soutěžící zavrhovali kvůli tomu, jak se oblékala, pak, vzdor tomu, že se mezi ně začlenila, zůstala hlavním terčem drbů a postranních pomluv). Paní Clauxová, i když těžce nesla vyřazení Julie, jedné mladé sympatické a veselé soutěžící, zdaleka její nejoblíbenější, se dojímala nad Loaniným osudem – jejím nelehkým dětstvím, kdy, jak odhalil bulvár, byla jako malá holka umístěná do opatrovnické rodiny. Pokud jde o otce, Richard měl oči jen pro půvabnou blondýnu. Záběry Loany v topu, minisukni, šatech s odhalenými zády, plavkách i její nesmělý úsměv ho pronásledovaly v noci a někdy i další den. Celá rodina se shodovala na vyřazení Laury, která jim připadala příliš maloměšťácká, a Jeana-Édouarda, takového zhýčkaného a připitomělého hošánka. O něco později, když televizní diváci určili dva vítěze a všichni se odebrali na tajné místo, kde měl slavnostní večer pokračovat, z Plaine Saint-Denis vybaletily černé limuzíny, provázené policisty na motorkách s kamerami. Použité technické vybavení bylo hodné Tour de France. Když se na křižovatce rozsvítila červená, otevřenými okýnky se do aut protahovaly mikrofony, aby zachytily dojmy vítězů. „Úplně jako když zvolili Chiraca!“ svěřil se komentátor, jehož make-up už nezastřel vyčerpání. Před náměstím de l’Étoile vznikla zácpa. Na třídě de la Grande-Armée se ze všech přilehlých ulic srocoval dav a lidé vystupovali z aut, aby se mohli přiblížit. U vchodu do nočního klubu čekaly na obyvatele loftu stovky zvědavců. „Všichni nás zbožňujou, to je super!“ svěřil se Christophe, jeden z vítězů, moderátorce živého přenosu. 11
Loana vystoupila z auta, oděná ve sporém háčkovaném bledě růžovém topu a vybledlých džínech. Napřímila své velkolepé tělo čnějící na klínových podpatcích a rozhlédla se kolem. Někteří v jejích očích postřehli cosi jako nepřítomnost. Nebo zmatek. Nebo tragickou osudovou předzvěst. Mélanii Clauxové bylo tehdy sedmnáct a právě skončila druhý ročník s literárním zaměřením na lyceu Svatého Františka z Assisi v La Roche-sur-Yon. Od přírody byla poněkud introvertní, a tak neměla moc přátel. Přestože nikdy doopravdy neuvažovala o tom, že by její budoucnost mohla být jakkoliv spojená s nejistým pokračováním studií, snažila se a dosahovala dobrých výsledků. Ze všeho nejradši měla televizi. Jakási prázdnota, kterou pociťovala, aniž ji dokázala popsat, možná nějaká forma úzkosti či strachu, že jí život uniká, pocit, který jako by v ní uvnitř hloubil nějakou úzkou, ale bezednou studnu, se mírnil jen tehdy, když se usadila před malou obrazovku. Pár set kilometrů odsud, v Bagneux, na pařížském předměstí, sledovala finále Loftu sama a potají Clara Rousselová. Tehdy byla na lyceu v ročníku, kdy se rozhodovalo o budoucím zaměření. Jisté úlevy a dost průměrná úroveň školy jí umožnily dosáhnout uspokojivého hodnocení vzdor tomu, že se doma absolutně nepřipravovala. Zajímali ji hlavně chlapci, obzvlášť měla slabost pro krátkovlasé blonďáky: vymezení, kde jí konkurence nepřipadala tak silná, jelikož obecné tíhnutí nesporně mířilo k tmavším typům brunetů. Její způsob vyjadřování – rádi si utahovali z jejího slovníku a obliby strojených vět, u vrstevníků nepříliš rozšířených – se při svádění jevil jako přednost. Její rodiče, učitelský pár hojně zapojený do místního života a veřejné činnosti, patřili 12
od jeho vzniku k hnutí Usmívejte se, jste natáčeni (komunita lidí odmítajících represivní technologie společnosti, velmi aktivních v boji proti jakékoli formě sledování), jehož členové vyzývali diváky k bojkotu reality show a před několika týdny i k tomu, aby vysypali obsah svých popelnic před sídlem televizního kanálu M6. V ten den se tam objevily hromady rozbitých vajec, jogurtů, rajčat a spousta odpadků. Clařini rodiče se samozřejmě té akce zúčastnili a následně se připojili i k další rozsáhlé operaci, kterou řídila Zalea TV (alternativní kanál, jenž se na počátku tisíciletí průkopnicky pokoušel o nezávislou televizi). Minimálně dvě stě padesáti aktivistům se podařilo přiblížit se k Loftu, jehož obyvatele chtěli osvobodit. Dokonce překonali i první ochrannou zeď. Philippe, Clařin otec, se objevil v krátkém rozhovoru vysílaném v televizních novinách na France 2. „Červený kříž smí vstoupit do zajateckých táborů, my požadujeme stejné právo! Jsou podvyživení, vyčerpaní, vystavení záři reflektorů, neustále pláčou, propusťte rukojmí!“ pronesl do mikrofonu jedné reportérky. „Vysvoboďte ta kuřátka!“ skandovali pak všichni sborem, zatímco jim hradba zásahové policie bránila dostat se dál. Takže je nasnadě, že by Clařini rodiče, večer v den finále zaneprázdnění účastí na plenárním shromáždění na téma „V jaké společnosti chceme žít?“, nijak neocenili, že jejich sotva patnáctiletá dcera využila jejich nepřítomnosti, aby se mohla rozvalovat u tohoto ďábelského pořadu, přímo symbolu světa, kde se dá zpeněžit všechno a kde vládne kult ega. Ten večer sledovalo finále Loft Story jedenáct milionů diváků. Nikdy předtím žádný televizní pořad nevzbudil tolik vášní. 13
Tištěná média zpočátku zeširoka komentovala příchod formátu do Francie, pak se od jeho nasazení přes všechny zvraty nechala do hry vtáhnout a věnovala jí své titulní stránky, komentáře a rozhovory. Po několik týdnů sociologové, antropologové, psychologové, psychiatři, psychoanalytici, novináři, komentátoři, spisovatelé, esejisté rozebírali projekt a jeho úspěch. „Teď už bude jenom před a po,“ dalo se číst tu i jinde. Chtěli být v televizi, aby byli známí. Teď byli známí jako ti, kteří byli v televizi. Navždy zůstanou těmi prvními. Průkopníky. Dvacet let budou kultovní okamžiky první sezóny – pověstná „bazénová scéna“ s Loanou a Jeanem-Édouardem, příchod soutěžících do vily i celé finále – k vidění na YouTube. Úplně první komentář z těch nesčetných, který k jednomu z těch videí kdosi připojil, zněl jako proroctví: „Epocha, kdy byla otevřena brána do pekla.“ Možná to všechno opravdu začalo právě během těchto pár týdnů. Ta propustnost obrazovky. Ten najednou uskutečnitelný přesun z pozice sledujícího k tomu, kdo je sledován. Ta touha být viděn, znám, obdivován. Ta představa, že je to dostupné všem, každému. Že není třeba nic vyrábět, tvořit, vymýšlet, abyste měli nárok na svou „čtvrthodinku slávy“. Stačí se ukázat, zůstat v záběru nebo tváří do objektivu. Příchod nových médií tenhle fenomén brzy urychlí. Odteď bude každý existovat díky exponenciálnímu nárůstu svých vlastních stop, ve formě obrázků nebo komentářů, stop, které se – jak všichni brzy zjistí – nesmažou. Internet a sociální sítě, přístupné všem, zakrátko převezmou štafetu televize a znásobí 14
prostor možného. Ukázat se venku, uvnitř, ze všech úhlů. Žít, abych byl viděn, nebo žít v zastoupení. Telerealita a její obměny se postupně rozšíří do mnoha oblastí a budou nadlouho udávat pravidla, slovník a vyprávěcí postupy. Ano, právě v tu chvíli všechno začalo.
15
Když matka hovořila k Mélanii, zpravidla používala slovesa ve druhé osobě, většinou v negativní formě, aby se tak vyhnula přímému vyjádření vlastních pocitů. Nikdy nic neuděláš, ty už se nezměníš, nic jsi mi předem neřekla, nevyndala jsi z myčky nádobí, v tomhle přece nepůjdeš ven. Záporka „ne“ ke druhé osobě neoddělitelně patřila. Když se Mélanie rozhodla začít studovat na anglické fakultě, po maturitní zkoušce sice bez vyznamenání, zato na první pokus, matka jí řekla: „Snad si nemyslíš, že budeme platit deset let studií!“ Na studium a budování kariéry měli nárok chlapci (paní Clauxová ke své velké lítosti syna neměla), kdežto úkolem dívek bylo především najít si dobrého manžela. Sama se věnovala výchově svých dětí. Nikdy nepochopila, že Mélanie chce z rodného kraje pryč, a spatřovala za touto volbou jakési snobství. „Kdo míří vysoko, padá nízko,“ dodala a výjimečně se při tom odchýlila od pravidla slovesa ve druhé osobě. Přes toto varování Mélanie v létě, kdy dosáhla osmnácti let, sbalila kufr a přestěhovala se do Paříže. Nejprve bydlela v sedmém obvodu, v komoře pro služebnou s toaletou a umyvadlem na chodbě, výměnou za hlídání dětí čtyři večery v týdnu, potom si pronajala malou garsonku v patnáctém obvodu (našla si práci v cestovní kanceláři a otec jí posílal dvě stě eur měsíčně). 16
* * * Jak ji napadlo, že odejde z univerzity a bude v cestovce pracovat na plný úvazek, by nedokázala vysvětlit, leda snad svým pocitem, že všechno je někdy dané předem, úspěchy i prohry, a že k ní nedošel žádný signál, který by ji pobízel k pokračování ve studiích: měla sice slušné výsledky, jenomže ostatní studenti už mluvili bez jakéhokoli přízvuku a psali perfektně anglicky. A hlavně, když se z present continuous pokusila promítnout do budoucnosti, neviděla nic. Vůbec nic. Později jí ředitelka agentury nabídla uvolněné místo asistentky, které spojovalo administrativu s prací s lidmi, a ona kývla. Dny rychle ubíhaly a Mélanie se cítila být na svém místě. Večer se vracela do své garsonky v ulici Violet, kterou si už platila sama, nachystala si tácek s jídlem a nikdy nevynechala žádnou reality show. Pokušení v ráji, i když na její vkus až příliš amorální, a romantičtější seznamovací Bachelor čili Starý mládenec byly zdaleka její nejoblíbenější. O víkendech chodila se svou kamarádkou Jess (s níž se poznala na střední škole a která se také odstěhovala do Paříže) do hospody na pivo nebo do baru na vodku s džusem. O pár let později, když cestovkám začaly konkurovat on-line prodeje, procházela kancelář, která umožnila Mélanii začít vydělávat, těžkým obdobím, nepříliš vzdáleným od bankrotu. Jednou večer, když surfovala na webu věnovanému náboru účastníků v televizní reality show (ve skutečnosti během času odpověděla na víc inzerátů, ale nikdy se jí nikdo neozval), narazila na novou nabídku. Stačilo být ve věku mezi dvaceti a třiceti lety, být nezadaný a odeslat dvě obvykle požadované fotografie: portrét a celkový snímek, nejlépe v trikotu nebo 17
plavkách. Koneckonců, pomyslela si, pár dní naděje, pár dní si pohrávat se svým snem je lepší než nic. O týden později se jí ozvali. Mladý hlas – pár minut jí trvalo, než poznala, zda mužský, nebo ženský – jí položil asi dvacet otázek na téma, co má ráda, jakou má postavu, co si od toho slibuje. O dvou nebo třech drobnostech zalhala, působila víc protřele, než ve skutečnosti byla. Jestli chce mít šanci, že ji přijmou, musí být originální. Pozvali ji na pohovor v příštím týdnu. Když ten den nastal, hodinu si vybírala oblečení. Uvědomovala si, že musí prokázat nějaký styl, čitelný a zároveň nápadný, který by okamžitě vyjádřil hlavní stránky její osobnosti. Potíž byla v tom, že se každý den oblékala stejně – džíny, svetr, halenka –, a když o tom tak přemýšlela, nebyla si jistá, jestli vůbec má nějakou osobnost, kterou by mohla předvést. Mélanie Clauxová snila o tom, že je zářivá a nepřehlédnutelná, stále však byla tou zdrženlivou, nenápadně působící mladou ženou, kterou nenáviděla. Nakonec si vybrala své nejpřiléhavější kalhoty (musela si lehnout na podlahu, aby je zapnula, přestože byly ze strečového materiálu) a reklamní tričko firmy Nestlé – společnosti, v níž byl její otec nedávno povýšen mezi vedoucí pracovníky –, které si pod hrudí ustřihla, takže logo značky nebylo vidět. Obula si tenisky a pak se prohlédla v zrcadle. S těmi nůžkami to drobet přehnala: byl vidět velký kus podprsenky, ale nepochybně to vypadalo stylově. Schůzka byla stanovena na šest večer. Aby měla jistotu, že nepřijde pozdě, vzala si na odpoledne volno. Do kanceláří produkce dorazila o pět minut dříve. Nehty měla nalakované bledě růžovou a make-up – lehce zvýrazněné 18
lícní kosti a jemná řasenka – působil mladistvě. Uvedli ji do velké čtvercové místnosti, uprostřed níž stála kamera na stojanu a stolička. Mladík, který ji beze slova provázel bludištěm chodeb, ji tam nechal samotnou. Mélanie čekala. Uběhlo několik minut, potom čtvrt hodiny, pak půl hodiny. Byla přesvědčená, že ji kamera bez jejího vědomí natáčí, proto si dávala pozor, aby nedala najevo sebemenší známku mrzutosti nebo naštvání. Trpělivost je nepochybně jednou z vlastností, které musí správný účastník telereality mít, a tak se rozhodla, že bude dál čekat, aniž by se nějak ozvala, přesvědčená, že to je jakási součást testu. Asi po hodině vrazila do místnosti nějaká rozzuřená žena. „No to jste nemohla říct, že jste tady? Když se mi někdo neohlásí, nemůžu to vědět!“ „Já… Já se omlouvám. Myslela jsem, že… to víte…“ Když se Mélanie něco dotklo, dech se jí najednou zúžil a vycházel z ní jenom tenoučký hlásek. Žena se trochu zklidnila. „Musíte dělat víc hluku, jestli chcete, abychom vás slyšeli. Kolik je vám let?“ „Dvacet šest,“ odpověděla trochu hlasitěji. Žena ji vyzvala, ať se postaví čelem ke kameře. Pak z profilu, zády a znovu z profilu. Požádala ji, aby se prošla. Aby se zasmála a pročísla si vlasy. Položila jí celou řadu otázek – kolik váží, jaké má přednosti, co se jí líbí na jejím fyzickém vzhledu, co naopak nesnáší, co jí lidé nejčastěji vytýkají, jestli má nějaké komplexy, jaký je její ideál muže, jestli by dokázala kvůli lásce změnit look, vystupování nebo postavu – a Mélanie se snažila odpovídat, jak nejlépe uměla. Připadala si poněkud 19
buclatější, ale ne ošklivá, měla upřímnou a veselou povahu, snila o velké lásce s něžným a pozorným mužem, chtěla děti, alespoň dvě, ano, byla připravená udělat z lásky spoustu věcí, ne však cokoliv. Žena dávala najevo podráždění, nicméně pohovor neukončila (byla odchovaná metodami Alexie Laroche-Joubertové, věhlasné producentky francouzských reality show, která měla zásadu: „Dobrý uchazeč vás buď okouzluje, nebo vám leze na nervy – pokud vás nudí, nechte ho plavat“). A Mélanie ji popouzela. Možná tím svým pištivým hlasem, který samým vzrušením stoupal do výšek, nebo těma svýma obrovskýma očima, co připomínaly kravičky z kreslených seriálů. Už drahnou dobu se reality show založené na uzavření v nějakém prostoru nespokojovaly s tím, že čtyřiadvacet hodin v kuse sledují děsivou nudu hrstky mladých pokusných králíků. K základnímu principu exhibice bylo zapotřebí přidat další přísady: vytváření příběhů, odbourávání zábran, vydrážděnou sexualitu. Postavy se proměňovaly spolu se jmény, ať už skutečnými, či vypůjčenými. Dylan, Carmelo, Kellya, Kris, Beverly, Shana nahradili Christopha, Philippa, Lauru a Julii. Castingová ředitelka opakovaně zvažovala, že pohovor utne. Nehledala dobře vychovanou dívku. Potřebovala drsňáky a různé karikatury, lháře a manipulátory. Potřebovala protiklady a rivalitu, budoucí hlášky, které si diváci oblíbí a televize je budou opakovat napříč kanály. Přesto to neudělala. Jednu chvíli ji napadlo, že má před sebou mnohem obávanější kandidátku, než se zdá. Co když se pod touhle klamnou banálností skrývají ty nejnelítostnější, nejdivočejší a nejzaslepenější ambice, jaké kdy potkala? Tím nebezpečnější, že jsou dokonale maskované. 20
Pak se ale tahle představa rozplynula a znovu měla před sebou Mélanii Clauxovou, poněkud mdlou mladou ženu, která přešlapovala z nohy na nohu a nevěděla, co s rukama. Dobrý casting pro reality show se vždycky řídil stejným vzorcem ingrediencí, které profesionálové shrnovali slovy: jedna mrcha + jedna barbína + jeden srandista + jeden hezounek + jeden samec. Zkušenost však říká, že i méně výrazná osobnost se dá upotřebit. Takový obětní beránek, mediátor, husička, usměvavý debílek se vždycky hodí. Jenomže i pro tuhle roli by Mélanie byla až druhá volba. Do zápisníku před sebou poznamenala červeně: Miss Lambda. Odp.: Ne, děkuji. „Ozveme se vám,“ oznámila stroze a už mířila ke dveřím. Mélanie si vzala ze židle odloženou kabelku a následovala ji. Když zvedla ruce, aby si oblékla sáčko, ředitelka castingu si na první pohled všimla jejích kyprých prsou, která jí z trička vytryskla. Mélanie měla opravdu obrovská prsa, pravá, pružná a od pohledu hebká, která růžová krajková podprsenka zřejmě nedokázala pojmout. Dívka se chystala odejít z místnosti, ale ředitelka, jatá jakousi pochybností či vnuknutím, ji gestem zarazila. „Řekni mi, Mélanie, kolik milých jsi měla?“ „Co máte na mysli těmi milými?“ zeptala se Mélanie, vědomá si toho, že jde o její poslední šanci. „Zeptám se na rovinu,“ povzdechla si žena. „S kolika chlapy jsi spala?“ Následovalo několik vteřin ticha, pak jí Mélanie pohlédla přímo do očí. „Se žádným.“ * * * 21
Jen odešla, ředitelka si k její fotce poznamenala červeně: 26 let. PANNA. Potom to třikrát podtrhla.
22
ODDĚLENÍ KRIMINÁLNÍ POLICIE – 2019
POHŘEŠOVÁNÍ NEZLETILÉ KIMMY DIOREOVÉ Věc: Přepis a vytěžení posledních příběhů sdílených na Instagramu Mélanií Clauxovou (provdanou Dioreovou) STORY 2 Vysílaná 10. listopadu v 16.55 hod. Trvání: 38 vteřin
Mélanie Clauxová je ve svém autě. Drží mobil na délku paže a mluví do kamery. V levém horním rohu displeje je vidět název použitého filtru („laní oči“). Potom namíří objektiv na své děti, obě sedící v autě vzadu. Sammy se do kamery usměje, Kimmy si cucá palec a šimrá se po nose hadrovým velbloudem. Holčička ignoruje mobil, který na ni míří, a neusmívá se. Mélanie: „Ahojky, drahoušci, moc moc vám děkuju! Spousta z vás hlasovala, abyste nám pomohli, a vybrali jste pro Kimmy ty 23
zlaté niky! Samozřejmě jsme si jako vždycky nechali od vás poradit, a koupili jsme právě ty! Jsou ú-chvat-né! Děkuju vám za pomoc a účast. Za chvilku vám je ukážu, abyste viděli, jak vypadají na jejích nohou. Skvěle jí padnou!!! Teď jedeme domů! Ale neloučíme se! Za chvilku nashle, drahoušci!“
24