Issuu

ŠIN

Ý K S V KO TIC

2 6 7 HO

O D Z Ě I V T H AU N

D A

E J Ě

OBSAH

KrÁdEŽ

Liu

Ark & boris

Koko

VEnado

NadĚjE

Dva tÝmy

Roboti Řady R.U.R.

SpasitElÉ

HrnEk horkÉho kakaa

Pirx 1

Pirx 2

ObvinĚnÍ

Na povrchu mĚsÍcE

Harmonogram kolapsu 93 LazarŮv tEst

ZkuŠEbnÍ lEt

NEjvĚtŠÍ objEvy 21. stolEtÍ 105 Pro a proti

108

HvĚzdonauti

112

Hvězdonauti: Naděje Text © Martin Šinkovský, 2021 Illustrations © Ticho762, 2021 ISBN 978-80-242-7640-3

KRÁDEŽ „Fffúpšš! ŠVUP! “ Elegantně naleštěné dveře z odlehčeného plastu nové generace se nejprve téměř neslyšně otevřely. Tichý klapot pěti párů bot doprovodilo jemné bzučení robotických pohybových motorů. Pak vše utichlo a dveře se s lehkým pšouknutím zase zavřely. Zraky všech přítomných se mlčky otočily na Venada. Všichni čekali na další pokyn. Venado ukázal na roh chodby, kde vyčkával stín, který záhy všechny učinil neviditelnými. Cestou si doposud neřekli ani slovo. Díky výcviku jim stačila jednoduchá znamení. Až dorazí k cíli, už to tak snadné nebude. Vědecko-vojenský komplex Pirx v poklidu spal. Základna se nacházela na odvrácené straně Měsíce, a tak se tu den a noc střídaly s dokonalou přesností. Hodiny určovali s pomocí neuronových sítí řízených počítačem s umělou inteligencí. Na Pirxu byla zrovna noc a všichni spali. Nebo to alespoň tak působilo. A mysleli si to i Venado, Liu, Boris, Ark a Koko, kteří společně se svými osobními roboty řady R.U.R. dlouhé minuty slídili po chodbách a snažili se splynout s jejich stíny. Pomalu a jistě se blížili k doku, ve kterém kotvila mezihvězdná raketová plachetnice jménem Naděje. Když se celá skupina shromáždila v dalším temném stínu, všech pět mladých sirotků zatajilo dech a poslouchalo.

Nikde ani pípnutí nebo vrzání otevíraných či zavíraných dveří. Vše se zdálo být v pořádku, o jejich tajné a zakázané misi neměl nikdo nejmenšího tušení. Nemohli být dál od pravdy…

XXX

„Kde jsou teď?“ „Pane, kamera 18, pane.“ Holohlavý hromotluk, hranatý jako papundeklová krabice, jehož horní ret zdobil šedivý knír a výložky na jeho vojenské uniformě prozrazovaly hodnost plukovníka, mírně otočil hlavou a zadíval se na příslušný virtuální monitor. Velicí místnost Pirxu byla těchto zářících, ale vlastně fyzicky neexistujících obrazovek plná. Objevovaly se ve volném prostoru a mizely podle potřeby. „Jak jsou blízko?“ zeptal se plukovník Stanley dozorujícího podporučíka a poškrábal se na bradě. „Už jsou skoro tam, pane. Pět minut, pane!“ odpověděl podporučík úsečně. „Slyšel jste, doktore? Už jsou skoro na místě! Musíme zasáhnout!“ Plukovník Stanley se otočil na vysokého hubeného muže, který na první pohled překročil práh sedmdesáti let. Prozrazovaly to bílé vlasy a především hluboké vrásky na hladce oholené tváři. Velín byl plný vojáků v uniformách a vědců v bílých pláštích. Všichni čekali, jak doktor Adams odpoví. Ten však jen mlčky zavrtěl hlavou. Plukovník Stanley se nafoukl jako horkovzdušný balón a celý v obličeji zrudl. Zakoulel očima a začal si nervózně vytrhávat vousy ze svého vojensky perfektně zastřiženého kníru. Ve volném prostoru se objevila nová zářící obrazovka. „Pane, kamera 19, pane! Už jsou na dohled.“ „Už jsou na dohled, Adamsi, slyšíte?!“

„Slyším i vidím, plukovníku. Ale zatím není důvod k zásahu.“ „Tak on nevidí důvod,“ rozhodil plukovník bezmocně rukama. Pak začal po velíně pochodovat jako neklidný tygr lapený do pytlácké klece.

XXX 9očka, Borisův osobní robot, zpozorněla. Její kopulovitou hlavu zdobilo osm paprskovitě rozmístěných kamer. Díky tomu kolem sebe „Děvočka“, jak jí všichni říkali, viděla v dokonalém úhlu 360 stupňů. Poslední devátá kamera trůnila na samém vrcholku kopule. Snímala panoramatický obraz okolí a zároveň její mikroprocesory analyzovaly obraz zbylých osmi kamer. Hned vedle deváté kamery byl zabudovaný projektor, takže nad sebou mohla Děvočka promítat jakýkoliv obraz, který zrovna viděla. Všechny kamery teď ukazovaly prázdné chodby. Nikde nikdo. Před dětmi a jejich roboty stály poslední zavřené dveře. Za nimi už čekal jejich cíl. Koko vyslala svého robota Julese jako předvoj. Ten se na svých pásech bleskově přesunul k zámku u dveří a napojil se na něj. Za pár vteřin se ozvalo téměř neslyšné lupnutí a červené světýlko zámku se změnilo na příznivou zelenou. Posuvné dveře se otevřely. Venado na Koko spokojeně mrkl a všichni vyrazili vpřed. Konečně byli na místě. V doku stála zaparkovaná mezihvězdná raketová plachetnice Naděje. Její majestátnost všem na chviličku vyrazila dech. Ale na obdiv nebyl čas. Rozhoukal se alarm a všude blikalo výstražné červenooranžové světlo. „Už nás mají!“ vykřikla Liu. „To je automatický alarm,“ odvětil Ark, který vzhledem ke svému zakrslému vzrůstu doběhl k ostatním jako poslední. „Ale už o nás ví! Tenhle rachot by probudil i mrtvýho!“ naléhala Liu.

„S tím jsme přece počítali. Rychle do lodě, není čas! Pohyb!“ zavelel Venado a vyrazil vpřed. Jules bez potíží odemkl přístup do raketové plachetnice Naděje a spustil nástupní rampu až k podlaze. Za pár chvil byli všichni na palubě. „Na svá místa! Připravte se k urychlenému odletu ve stavu nouze!“ Venadovy povely měly okamžitý účinek.

XXX Ve velíně Pirxu zavládla panika. Všichni byli zděšení, jen doktor Adams zachovával chladnou hlavu. „Vypněte ten otravný alarm, podporučíku.“ Zmatený podporučík se tázavě podíval na plukovníka Stanleyho. Ten si kapesníkem otíral zpocenou pleš. Přikývl a jekot sirén a blikání majáků ustalo. Míra chaosu poklesla.

„Jen bych chtěl upozornit, doktore, že bezpečnostní protokoly Pirxu mluví v této situaci naprosto jasně,“ vy- štěkl Stanley směrem k Adamsovi. Ten jen mlčky pokrčil rameny. Stanley se zhluboka nadechl a obrátil se na podporučíka obsluhujícího hlavní počítač. „Okamžitě vyhlaste červený kód! Obsadit všechny zbraňové systémy k tomu určené! Zamířit! Odjistit! Čekat na další rozkazy!“ „Pane, rozkaz, pane!“

XXX „Motory připraveny!“ ohlásila Koko z křesla prvního pilota. „Kotvy odblokovány!“ doplnil druhý pilot Ark. „Všechny stroje běží nebo jsou v pohotovosti!“ houkl Boris. „Souřadnice zadány, kapitáne!“ přikývla Liu. „Startujeme!“ zavelel Venado. Motory Naděje se temně rozhučely. Koko mrkla na Arka. Ten uvolnil veškeré brzdy a pojistky. Loď řízená pevnou rukou Koko opustila dok, lehce jako obláček dýmu. Brzy už Naděje plula volným vesmírem. „Kapitáne, míří na nás snad všechny zbraně, co na Pirxu jsou,“ vyčetl Ark z monitorů. „Na tuto vzdálenost nemáme nejmenší šanci,“ dodal.

XXX „Všechny zbraně aktivovány, pane! Cíl: mezihvězdná raketová plachetnice Naděje, pane! Jaké jsou další rozkazy, pane?!“ Ve velíně lunární základny Pirx zavládlo hrobové ticho. Oči všech přítomných se vpíjely do vysoké postavy doktora Adamse…

„PANEČKU! TO JE ALE ZAPEKLITÁ SITUACE. AŽ BY SE Z TOHO JEDNOMU PŘEHŘÁLY OBVODY A ZKRATOVALY MIKROPROCESORY. JAK SE NA TU PLACHETNICI VENADO, MŮJ PÁN, A OSTATNÍ ČLENOVÉ JEHO POSÁDKY DOSTALI? NEJLEPŠÍ BUDE, KDYŽ SE VRÁTÍME O NĚJAKÝ ČAS ZPÁTKY. IDEÁLNĚ DO DOBY, KDY TO VŠECHNO ZAČALO…“

PŘED DESETI MĚSÍCI…

LIU Černá proudová helikoptéra bez viditelného označení na trupu neslyšně svištěla nad pevninou. Letěla nízko a kopírovala vlnitý terén, aby se vyhnula radarům. Zkušený pilot věděl, že se do této oblasti dosud nevrátily nejmodernější 3D technologie radarů. Armáda využívala stará zařízení z 20. století. K „neviditelnosti“ tedy stačil tento prostý vojenský fígl známý z učebnic válečné historie. Krajina, která se pod létajícím strojem míhala, byla na první pohled normální až fádní. Ale při bližším zkoumání působila velice zvláštně. Lesy byly neobyčejně husté, člověk bez speciálního vybavení by jimi stěží pronikl. I v této rychlosti bylo možné vidět obří stáda býložravců i smečky predátorů, kteří si pochutnávali na ulovených kusech. Lesy však nekončily postupně, jak jsme zvyklí. Utínaly je mohutné zdi. Hned za nimi ležela města. Nebo alespoň to, co z nich zbylo. V drtivé většině šlo o ruiny kdysi pyšných průmyslových a obchodních center. Zhroucená hnízda mrakodrapů se střídala s pustými sídlišti. Bez známek života. Jen velmi výjimečně se daly spatřit nepatrné stopy po lidské činnosti. Podle analýz, které měl doktor Adams k dispozici a které si během letu opět pročítal, žili v těchto městech lidé. S civilizovanými pány tvorstva ale neměli už téměř nic společného. Současnou Čínu znal Adams jen teoreticky, takhle naživo ji viděl poprvé v životě. Mlčky seděl vedle pilota, připoutaný

k sedačce helikoptéry, a pozorně sledoval ubíhající zemi pod sebou. „Vy ještě musíte pamatovat Čínu jako velmoc, že jo?“ ozval se Adamsovi ve sluchátkách pilotův hlas. „Cože?“ vytrhl se doktor Adams z rozjímání nad apokalyptickou krajinou. „Omlouvám se, pane, vám je kolik? Pětašedesát?“ „Nedávno mi bylo sedmdesát.“ „Takže dítě nového tisíciletí, he?“ „Skoro přesně,“ zasmál se Adams. „A máte pravdu. Dobře si pamatuji, jak Číňané vyrostli v globální velmoc. Jenže s pýchou přišel i pád. Jak začala ta přetahovaná o Afriku…“ „To si pamatuju. Teda můj táta o tý válce doma pořád mluví. Muselo to být peklo,“ přerušil Adamse pilot. „Zbytečná válka, tak jako všechny války,“ povzdechl si Adams. „Lidstvo kvůli ní ztratilo spoustu důležitého času.“ Krajina pod helikoptérou se už dlouhé minuty neměnila. Kam až oko dohlédlo, se rozprostíraly hluboké lesy. Nepřístupnou divočinu jen občas přerušila řeka či potok. „Čekají nás ještě nějaká města?“ zeptal se Adams. „Ne. Alespoň podle přístrojů. Tohle by měl být velký severní lesní pás. Do hodiny jsme na místě.“ A tak se doktor Adams co nejpohodlněji zavrtal do sedačky, zavřel oči a během chvilky usnul. Nebylo divu, vzhůru byl už více než čtyřiadvacet hodin. „Doktore Adamsi, haló, pane, už jsme skoro na místě.“ Pilotovo hlášení ve sluchátkách Adamse probudilo z hlubokého spánku beze snů. Doktor si promnul oči, aby z nich vyhnal spánek, a vyhlédl z okna. Stále letěli nad setmělou divokou přírodou. Pilot ukázal doleva. Na horizontu se rýsovala měkká záře. Západ slunce to nebyl, ten měli přímo před sebou. Pilot pohnul kniplem a helikoptéra ladným obloukem zamířila k oné záři. Brzy přistávali na malém heliportu na okraji nevelké osady. Tu tvořily hlavně velké a ještě větší kulovité stany. Zděných budov se tu našla hrstka. Stroj měkce přistál a Adams mohl vystoupit.