Počátky české šlechty
Ačkoli se během staletí obraz šlechtice měnil, aristokracie všech dob měla jedno společné – jednalo se o společenskou elitu, která v hierarchii stála hned za panovníkem. Osoby označované jako přední nebo urození muži vystupují už v nejstarších legendách a kronikách, jako sociální skupina se nobilita postupně formovala mezi 10.–12. stoletím. Podle některých historiků se proces nobilitace v raném středověku pojí především s věrnou službou knížeti z řad Přemyslovců, kteří v Čechách během 10. století prosadili svou moc na úkor jiných rodů. Kníže odměňoval nejvěrnější členy své vojenské družiny výlučným postavením a majetkem, vybíral z nich správce, kteří působili na území podléhajícím Přemyslovcům. Na druhou stranu jeho moc závisela na loajalitě družiny a ustavených správců. Jiní badatelé upozorňují na skutečnost, že jakákoli monarchie (raně středověká i absolutistická) nutně přináší zrod elitní vrstvy. Podle nich počátky nobility nesouvisejí pouze se službou knížeti, ale hlavně s postupným rozkladem tradičních rodových, či spíše klanových seskupení. V jejich čele stáli vůdci, kteří byli uznávanou autoritou. Přemyslovci je zapojili do své vládní vize, 5
Slechta_v_ceskych_zemich.indd 5
09.11.2021 16:58:11
Hana Kneblová
jež se opírala o christianizaci české společnosti spojené s vládou jediného panovníka (jeden Bůh – jeden vládce). Názor, že zárodky šlechty se vytvářely z lokálních elit během rozkladu klanové společnosti, je pouze hypotéza. Prameny, ze kterých můžeme čerpat informace, máme dochovány až z 12. století. Z předchozího období jich není dostatek, proto je problematické jednoznačně stanovit, jak se česká šlechta tehdy vyvíjela. Panovník uděloval předním družiníkům dvorské a hradské úřady („beneficia“), ze kterých měli příjmy. Ještě se nejednalo o stavovsky členěnou šlechtu, protože zpočátku žili především ze státních důchodů, teprve později získali dědičné majetky a stala se z nich pozemková šlechta. Úřadů, poct a beneficií byl omezený počet, to vedlo ke tvrdému boji o přízeň knížete. Družiny obklopující členy rodu Přemyslovců, kteří právě nevládli, se pokoušely dostat svého pána k moci, protože tak by dosáhly také svého společenského vzestupu. Přemyslovci si uvědomovali, že bez družiny by svého postavení nedosáhli, proto věrnost a statečnost svých mužů v boji náležitě oceňovali. Družiníci Přemyslovců byli syny velmožů a hodnostářů, vrstevníci svých pánů. Neměli úřady, beneficia, svou službou budoucím vládcům si zajišťovali pozdější kariéru. V patřičnou chvíli vystřídali své dědy a otce. Ne vždy ale byla generační výměna plynulá. Někdy se panovník a jeho lidé drželi u moci velmi dlouho nebo došlo k porušení nástupnického pořádku. Jindy nový kníže zdědil po předchůdci rádce a ponechal jim úřady, na které si činili nárok jeho věrní druhové. Uspokojit všechny nebylo možné. Každý Přemyslovec musel být zvolen – aby mohl vládnout, potřeboval souhlas „všech Čechů“. Kvůli tomu musel získat přízeň předáků, což se často dělo na úkor jeho družiníků. 6
Slechta_v_ceskych_zemich.indd 6
09.11.2021 16:58:11
ŠLECHTA V ČESK ÝCH ZEMÍCH
Panovník se na ně obracel i při jiných příležitostech. Například v roce 1055 sezval Břetislav ke svému úmrtnímu loži zemské předáky, aby složili přísahu, kterou by ručili za dodržování zásad nástupnictví. Měli hájit práva Přemyslovce, kterého dosavadní kníže určil za svého nástupce.
7
Slechta_v_ceskych_zemich.indd 7
09.11.2021 16:58:11
Šlechta v raném středověku
Až do poloviny 12. století měli čeští velmoži (zpočátku o nich nemůžeme mluvit jako o šlechticích) nadřazené postavení díky službě knížeti, dynastii Přemyslovců a českému státu. Jako odměnu za své služby získávali výnosné dvorské a hradské úřady („beneficia“). Velmožové nebyli jen bojovníky, ale také správci panovníkova majetku. V zemi existovala hradská soustava – to znamená, že vládce spravoval zemi prostřednictvím hradisek (a vzácně i prvních hradů) a obvodů, jež se kolem nich utvořily. Obvod se latinsky nazýval „beneficium“ (výsada) a byl s ním spojen výhodný úřad. Velmožové, kteří spravovali jednotlivá území, vybírali poplatky a měli různé výhody. Zde leží základ pozdějšího pozemkového vlastnictví šlechty. V této době daná území stále byla majetkem panovníka, beneficia se nedědila a vládce mohl správce kdykoli vyměnit. Ve vysokých hodnostech se střídali příslušníci rodů, které se po generace pohybovaly kolem trůnu. V 11. století se počet těchto rodů uzavřel. Budoucí vyšší šlechta se vytvářela ze skupiny předních Čechů, kteří zastávali dvorské a hradské úřady, mívali rozhodující hlas při volbě knížat a postupně začali hromadit pozemkové 8
Slechta_v_ceskych_zemich.indd 8
09.11.2021 16:58:11
ŠLECHTA V ČESK ÝCH ZEMÍCH
majetky. Budoucí nižší šlechta se formovala z osob, jež nesloužily přímo knížeti, ale působily ve družinách mocných světských pánů. Majetek velmožů rostl z válečné kořisti, darů knížete a zisků z beneficií (výnosy z pokut, daní a cel). Od konce 11. století velmoži hromadili pozemkové majetky, přičemž část rodin stařešinů a bývalých kmenových náčelníků si statky uchovala z dřívějších dob. V polovině 12. století významní muži vlastnili maximálně pět až deset osad, hlavní příjmy jim stále plynuly z výnosných úřadů a jejich důchodů. Teprve s rozmachem vnitřní kolonizace vznikla pozemková šlechta, která cíleně budovala vlastní državy. Z nejstarších období se nám nedochovala žádná jména velmožů, ta se objevují až v pramenech z 10. století. V 11. století u nás žilo maximálně několik desítek rodů (například Slavníkovci, Hrabišici, Vršovci, Munici a Těptici). V roce 1172 český král Vladislav II. (vládl 1140–1172) rezignoval a poté následovalo dlouhé období slabé knížecí vlády, kdy Přemyslovci bojovali o moc. Velmožové využili situace k tomu, aby ze svěřených beneficií udělali dominia, tedy panství v dědičném držení. Roku 1189 kníže Konrád Ota vydal Statuta Konráda Oty, tento zákoník mimo jiné přiznal dědičné vlastnictví půdy feudálům. Z velmožů se stali suverénní šlechtici, držitelé a vládci svých statků, kteří ale zároveň stále byli podřízeni panovníkovi. Když se Přemysl Otakar I. stal v roce 1198 českým králem, znovu upevnil centrální moc, ale šlechta si majetek ponechala. Zbytky beneficiárního zřízení přežily až do 13. století, ale za Přemysla Otakara I. a Václava I. se hradská soustava zcela rozložila, významnější postavení tehdy měla dědičná pozemková šlechta, která se opírala o své pozemkové majetky. Od poloviny 12. století se v listinách objevuje více šlechtických jmen (například Vítek z Prčice). Ve druhé polovině 13. století si 9
Slechta_v_ceskych_zemich.indd 9
09.11.2021 16:58:11
Hana Kneblová
šlechta začala stavět vlastní kamenné hrady, což dříve panovník nechtěl připustit. Podle těchto hradů si páni dávali nová přízviska (takzvané predikáty), pod kterými je známe dnes – například z Rožmberka, z Pernštejna, ze Šternberka. Od 13. století se šlechtická vrstva začala uzavírat a nebylo jednoduché dostat se do ní. Panovník měl sice stále formálně právo udělovat úřady a majetky, ale už je nemohl tak snadno odnímat. Za krále Václava II. (vládl 1283–1305) šlechtici panovníka pokládali za prvního mezi rovnými a prostřednictvím úřadů se podíleli na vládě. Začal se scházet zemský soud, kde se řešily záležitosti šlechticů, jeho podoba se postupně měnila, zastupoval zájmy šlechty a nakonec se přetvořil v zemský sněm. Příslušníci aristokracie začali obsazovat i církevní úřady a díky tomu do značné míry ovládli i duchovní moc ve státě. Od počátku 13. století máme v písemných pramenech doloženy některé šlechtické rody, které se zapojily do kolonizace (Hrabišici, Vítkovci, Markvartici a Ronovci). Také už známe několik silných rozrodů (soubor šlechtických rodů, jež mají společného předka nebo se k němu hlásí), jejich příslušníci v následujícím století patřili k nejmocnějším šlechtickým rodům (např. Rožmberkové, páni z Lipé, z Dubé, z Lichtenburka, z Pardubic). Šlechtici budovali kamenné hrady a kolem nich rodové domény, navíc právě ve 13. a 14. století přijímali dvorské rytířství jako důležitou součást svého života. Na konci 13. století došlo k sebeidentifikaci české šlechty se zemí a pocit vzájemné sounáležitosti vedl ke vzniku šlechtické zemské obce. Její politická aktivita v království vzrostla po smrti Přemysla Otakara II. v roce 1278 a v letech po vymření Přemyslovců, tedy v období 1306 až 1310. Zároveň rostl i český nacio nalismus. 10
Slechta_v_ceskych_zemich.indd 10
09.11.2021 16:58:11
ŠLECHTA V ČESK ÝCH ZEMÍCH
Vedle osobních znaků výsadního postavení (oděv, zbroj) dokládala urozenost majitele opevněná sídla, která byla budována na venkově. Už za Vladislava se začala používat přízviska (predikáty), ale jejich užívání dlouho kolísalo. Syn se často psal jinak než otec, navíc šlechtic mohl mít během svého života více přízvisek. Například Budivoj z krumlovských Vítkovců (otec Záviše z Falkenštejna) se postupně označoval z Krumlova (1259), ze Skalice (1264–1265), ze Sepekova (1268) a opět z Krumlova (1272). V této době také docházelo k poněmčování jmen. Historikové dávají rodům umělé názvy buď podle nejstaršího známého (případně slavného) předka, nebo podle znaku, proto hovoříme o Hrabišicích, Markvarticích, Ronovcích apod. Výjimkou z tohoto pravidla jsou Vítkovci, jeden z nejvýznamnějších a nejstarších šlechtických rodů, jeho členové už od středověku užívali svůj rodový název, přičemž jméno Vítek mělo několik synů zakladatele rodu. Během křížových výprav a italských tažení se urození Češi seznámili s heraldickou symbolikou a začali přijímat erbovní znamení, která se dědila z otce na syna. Rozmach šlechtických erbů nastal ve 13. století. Erbovní znamení nebo osobní jména mohou v některých případech prozradit spojení i zdánlivě vzdálených rodin. V Dalimilově kronice z počátku 14. století se objevuje vysvětlení původu některých šlechtických znaků. Podle tak řečeného Dalimila stál u zrodu většiny erbovních pověstí smělý čin předka daného šlechtického rodu. Například páni z Choustníka měli v erbu znamení žebříku, protože jejich předek prý bojoval před Milánem na konci 11. století (ve skutečnosti tam válčil až Vladislav II.). Buzici získali do erbu kančí hlavu, protože statečný Dětříšek zvaný Tuří roh přemohl divočáka. 11
Slechta_v_ceskych_zemich.indd 11
09.11.2021 16:58:11
Hana Kneblová
Vývoj moravské šlechty se lišil. Máme doloženo jedenáct starých moravských rozrodů, přičemž šest z nich pocházelo z Čech a jeden z Rakous. Pouze čtyři měly moravský původ – jednalo se o rozrod erbu jeleního rohu (z Bílkova, Knínic aj.), sedmizubého hřebene (z Boskovic), zubří hlavy (především z Pernštejna a Zub štejna) a zřejmě i lva na třech hůrkách (z Bludova, Žerotína aj.).
12
Slechta_v_ceskych_zemich.indd 12
09.11.2021 16:58:11
Nejstarší české šlechtické rody
Hrabišici Jedním z prvních rodů, jehož členové se začlenili mezi přední Čechy, byli Hrabišici (později známí jako páni z Rýzmburka). Centrum jejich moci se nacházelo v severozápadních Čechách, zastávali úřad kastelánů v Bílině a často také úřad nejvyššího komorníka. Znakem tohoto mocného rozrodu se staly hrábě. Prvním známým předkem byl pravděpodobně Všebor Hrabišic (zemřel před rokem 1061), jeho syn Kojata byl hradským správcem v Bílině. Na počátku 12. století proslul jako rádce Bořivoje II. „velký“ Hrabiše, jeho vnuk Gerald se účastnil bojů českého vojska vedeného Vladislavem II. v Miláně (1158) a padl tam. Na přelomu 12. a 13. století zastávali úřad nejvyššího komorníka bratři Hrabiše a Slavek, jejichž majetek vzrostl díky knížecím darům, uzurpaci půdy a kolonizaci. V roce 1196 Slavek založil cisterciácký klášter v Oseku. Hrabišova větev vymřela a ze Slavkovy linie vzešli Borešové z Rýzmburka. Boreš II. z Rýzmburka (zemřel 1278), který patřil k nejmocnějším osobám v zemi, stál věrně na straně krále Václava I., když 13
Slechta_v_ceskych_zemich.indd 13
09.11.2021 16:58:11
Hana Kneblová
proti panovníkovi povstal jeho syn Přemysl. V roce 1248 Boreš s Havlem z Lemberka porazil rebelujícího Přemyslovce v bitvě u Mostu a v následujícím roce se Přemysl vzdal. Když Přemysl Otakar II. po Václavově smrti nastoupil na trůn (1253), zbavil Boreše úřadu nejvyššího komorníka, zabavil mu část majetku a na nějakou dobu ho dal uvěznit. Poté se ale jejich vztahy urovnaly. Šlechtic se na přelomu let 1254 a 1255 zúčastnil křížové výpravy proti pohanským Prusům a bitvy s uherským králem u Kressenbrunnu (1260). Okolo roku 1274 došlo ke zlomu. Král zasahoval do majetkových poměrů na územích, na která si Boreš činil nárok. V roce 1276 došlo k povstání českého panstva proti králi, v jeho čele stáli Boreš z Rýzmburka a Záviš z Falkenštejna, předák Vítkovců. Když král vzpouru potlačil, Boreš byl postaven před zemský soud jako zrádce. Protože o jeho konci nemáme jednoznačné zprávy, nevíme, zda byl popraven, nebo zda zemřel ve vězení. Boreš II. přestal používat přídomek Hrabišic, založil rod pánů z Rýzmburka, kteří se tak nazývali podle hradu Rýzmburk (Osek), který Boreš nechal postavit na konci první poloviny 13. století nedaleko Starého Oseku. Protože dobová móda upřednostňovala německá jména, dostal název Riesenburg. Ve 14. století moc a bohatství pánů z Rýzmburka upadaly, rod vymřel roku 1528 Janem Borešem z Rýzmburka.
Markvartici Markvartici získali svůj název podle Markvarta, komorníka Vladislava II., který je jejich prvním doloženým předkem (první zmínka o něm pochází z roku 1144). Patřili mezi přední dvorské úředníky, 14
Slechta_v_ceskych_zemich.indd 14
09.11.2021 16:58:11
ŠLECHTA V ČESK ÝCH ZEMÍCH
byli kastelány v Mladé Boleslavi, Budyšíně a Děčíně a vlastnili rozsáhlé majetky v severních Čechách, na Mladoboleslavsku a v okolí řeky Jizery. Jejich původním znakem byla lvice. K rozrodu patřili páni z Michalovic, Lemberka, Zvířetic, Vartenberka (někdy se uvádí Vartemberka) a rovněž z Valdštejna. Z tohoto rozrodu pocházel Havel z Lemberka (zemřel 1270), majitel Kladské a Jablonného v Podještědí. Tento významný dvořan Václava I. podporoval panovníka během povstání jeho syna Přemysla a části šlechty, za věrnost poté od krále dostal úřad kladského kastelána. Postavil hrad Lemberk, podle kterého se poté psal, tak se stal zakladatelem rodu pánů z Lemberka. Jeho manželka Zdislava z Lemberka byla roku 1995 svatořečena.
Hroznatovci Kořeny rodu Hroznatovců sahají na počátek 12. století. Mezi vrahy Vršovců (masakr se odehrál v roce 1108) byl rovněž Heřman (zemřel před 1130), kterého český historik Josef Žemlička považuje za pravděpodobného předka Hroznatovců. Heřman, jenž byl předním rádcem knížete Vladislava I., vlastnil majetek na Litoměřicku. Možná to byly výčitky svědomí, které ho vedly k tomu, aby spolu s bratrem založil klášter ve Vilémově u Čáslavi (1121) a uskutečnil pouť do Svaté země (1124). Jeho zbožná manželka Přibyslava také vykonala pouť do Jeruzaléma (1130), ale s pražským biskupem Menhartem. Heřmanův syn Hroznata byl kastelánem v Kladsku, hromadil majetek v západních Čechách a rovněž vykonal pouť do Svaté země (1152). Heřmanův vnuk Hroznata Kadeřavý zastával úřad nejvyššího komorníka. V listině z roku 1189 se nachází zmínka 15
Slechta_v_ceskych_zemich.indd 15
09.11.2021 16:58:11
Hana Kneblová
o jeho pečeti, je to první informace o české šlechtické pečeti (samotná pečeť se ale nedochovala). Nejvýznamnějším členem rodu byl blahoslavený Hroznata zvaný Tepelský nebo z Ovence (mezi lety 1160 a 1170–1217). Když se mu nepodařilo splnit slib, že se vydá na křížovou výpravu do Svaté země, dostal od papeže dispens od křižáckého slibu, pokud založí klášter zasvěcený Panně Marii. Učinil tak roku 1193, když v Teplé založil klášter premonstrátů. Jeho pečeť na zakládací listině je nejstarší zachovanou šlechtickou pečetí u nás. V roce 1202 založil ženský klášter premonstrátek v Chotěšově. Legenda vypráví, že jelen sklonil před Hroznatou hlavu a svými parohy označil místo, kde má vybudovat klášter v Teplé. Tak se do erbu Hroznatovců dostaly na konci 12. století tři páry jeleních parohů na zlatém štítě. K tomuto rozrodu patřili páni z Gutštejna, páni z Choustníka a rovněž Kounicové.
Buzici Mezi nejstarší české šlechtické rody patří také Buzici, jejichž statky se nacházely ve středních a severozápadních Čechách. Pojmenování bylo zřejmě odvozeno od staročeského jména Budislav (zkráceně Buzek nebo Buz). Jejich počátky se pojí s tvrzí Buzice nedaleko Blatné. Do rozrodu Buziců náleželi páni z Třebouně, Zajíci z Valdeka, Zajíci z Házmburka, Šelmberkové a Rožmitálové. Prvním doloženým předkem byl Jetřich (Dětřich) z Buzic. Když Poláci vedení Boleslavem III. Křivoústým vpadli do Čech, bojoval proti nim ve vojsku Vladislava I. a padl v bitvě u říčky Trutiny (1110). Protože podle pověsti tento Jetřich přemohl beze zbraně divokou svini, měli Buzici v erbu sviní hlavu. 16
Slechta_v_ceskych_zemich.indd 16
09.11.2021 16:58:11
ŠLECHTA V ČESK ÝCH ZEMÍCH
Mezi významné příslušníky rodu patřil královský stolník a později purkrabí Pražského hradu Oldřich Zajíc z Valdeka (zemřel asi 1271), který vybudoval hrad Valdek a od roku 1263 se po něm psal. Byl předek pánů z Valdeka a také pánů ze Žebráku. V roce 1262 založil první augustiniánský klášter v Čechách – klášter Zvěstování Panny Marie v Zaječově (známý jako klášter Svatá Dobrotivá), který vybudoval jako poděkování za vítězství krále Přemysla Otakara II. v bitvě s uherským králem u Kressenbrunnu (1260). Posledním pánem z Buzic se stal jeho bezdětný syn Zdislav, jenž zemřel po roce 1248. Pověst praví, že za Přemysla Otakara II. se tři muži z rodu Buziců nedokázali dohodnout na rodovém erbu. Král jim přikázal, aby si každý zvolil něco jiného. Páni z Házmburka si vybrali zajíce, páni z Rožmitálu lva a páni ze Šelmberka kančí hlavu.
Benešovici Benešovici odvozovali svůj původ od Beneše, který v roce 1158 válčil u Milána. Podle soudobého bádání se ale žádný Beneš italského tažení nezúčastnil, takže jde o pouhou pověst. Prvním doloženým příslušníkem rodu je Beneš z Benešova, jehož jméno se nachází v listinách z let 1219–1222. Benešovici si vybudovali základnu ve středních Čechách, ale usadili se také na Moravě. Ve svém znaku měli zavinutou střelu (tzv. odřivous). K rozrodu Benešoviců se hlásili páni z Bechyně, z Benešova, z Kravař, z Dubé, z Dědic a další. Mezi šlechtice, kteří se vydali na církevní dráhu, se zařadil Tobiáš z Bechyně (kolem 1250–1296), jenž se stal pražským biskupem (1278). Po smrti Přemysla Otakara II. (1278) byl mluvčím 17
Slechta_v_ceskych_zemich.indd 17
09.11.2021 16:58:11
Hana Kneblová
českých šlechticů, kterým ležel osud země na srdci (Čechy tehdy plenili Braniboři, Přemyslův syn byl držen v Braniborsku), a proto usilovali o návrat mladého krále domů. Když v roce 1283 Ota Braniborský Václava II. propustil, biskup nabídl českému panovníkovi své služby. Brzy ale získal rozhodující vliv na krále Záviš z Falkenštejna, otčím mladého krále, díky tomu Vítkovci a jim spříznění páni obsadili klíčové zemské i dvorské úřady. Situace se změnila po Závišově zatčení (1288) a jeho smrti (1290) – poté se Tobiáš z Bechyně opět stal jedním z předních rádců krále Václava II.
Ronovci První zprávy o Ronovcích pocházejí z konce 12. století. Jejich jméno je odvozeno od jejich erbu, na kterém se nacházely dvě zkřížené ostrve (německy Ronne), jedná se o kmeny s osekanými větvemi, jež sloužily jako jednoduché žebříky při dobývání opevněných sídel. Na začátku 13. století začali Ronovci budovat rodovou základnu na Žitavsku, Budyšínsku a Českomoravské vrchovině. K rozrodu se řadili páni z Lichtenburka, z Ronova, z Lipé, Berkové z Lipé a jiní. Prvním Ronovcem byl Smil z Tuháně zvaný Světlík (zemřel okolo 1213). Tento rádce krále Přemysla Otakara I. a kastelán hradu v Kladsku je poprvé zmíněn roku 1188. Jeho synové Častolov ze Žitavy a Jindřich ze Žitavy spolu s Jindřichovým synem Smilem z Lichtenburka pomáhali Václavu I. potlačit povstání jeho syna Přemysla v letech 1248–1249, přesto po Přemyslově nástupu na trůn nepřišli o majetek ani o postavení. Mezi nejvýznamnější členy rozrodu Ronovců patřil zmíněný Smil z Lichtenburka (1220–1269), jenž založil rod pánů 18
Slechta_v_ceskych_zemich.indd 18
09.11.2021 16:58:11