Issuu

Dvojí život

K ATIE GUTIERRE ZOVÁ

Dvoji zivot.indd 3

09.12.2022 19:22:25

Přeložila Jana Vlčková

Dvoji zivot.indd 4

09.12.2022 19:22:25

Věnováno mé rodině. Los quiero mucho, mucho, mucho.

Dvoji zivot.indd 5

09.12.2022 19:22:25

Část I.

Dvoji zivot.indd 7

09.12.2022 19:22:26

CASSIE, 2017

V době, kdy jsem se dočetla o Lore Riverové, byla moje matka spoustu let mrtvá. Mrtvá, ale nikam neodešla. Byla jako můj stín, neustále mě pronásledovala a já jsem jí nedokázala utéct, ani se jí dotknout. Každý ji miloval. Učila třeťáky a jednou naší třídě řekla, že kdo píše dějiny, má moc. „Takže když si čtete v učebnicích, položte si otázku, kdo příběh vypráví – a co získá tím, když mu uvěříte.“ Tehdy se na mě moji spolužáci podívali, ohromeni vzdělávacím úskokem mé matky, a já jsem se usmála, hrdá, že k ní patřím. Každý páteční večer jsme se k sobě choulily na ošoupaném tvídovém gauči a sledovaly v televizi magazín Dateline, zaměřený na skutečné kriminální případy. Občas se naše prsty dotkly, když jsme si pohrávaly s umolousanými střapci oblíbené modré deky, a tiše jsme se tomu zachichotaly, jako bychom jedna druhou přistihly při něčem důvěrném. Čekaly jsme, až nám Stone Phillips, muž s výraznou bradou a pichlavýma očima, odhalí další z nekonečných způsobů, jak může jedna lidská bytost ublížit druhé. 9

Dvoji zivot.indd 9

09.12.2022 19:22:26

K AT IE GU T IERRE Z OVÁ

Tohle se odehrálo uprostřed devadesátých let v Enidu v Oklahomě, dřív, než jsem oslavila deváté narozeniny. Vedla jsem úplně obyčejný život. Ještě jsem se nenaučila, že obyčejnost může být synonymem drahocennosti. Vzrušení jsem čerpala z obrazovky, kde televizní kamera snímala fotografie usměvavých mladých žen jedoucích na kole nebo rozkrajujících svatební dort, netušíce, že se blíží svému tragickému konci. Nemohla jsem si pomoct, ale viděla jsem se v nich – anebo jsem se viděla způsobem, jakým by mě mohla zachytit kamera – jako mrtvou holčičku, která zatím žije. Tulila jsem se k máminu boku a vdechovala její zvláštní vůni, směs potají vykouřených cigaret a prachu z křídy. Možná právě tím všechno začalo. Zábavou, kterou jsem si vychutnávala z ošoupaného tvídového gauče. Zkoumala jsem nebezpečný svět, aniž bych opustila útočiště po matčině boku. Tetelila jsem se vzrušením z blízkosti vlčího dechu dorážejícího na domeček z cihel. Až na to, že na pevnosti domku nezáleží, když se nakonec ukáže, že vlk žije uvnitř. Později, když jsem přestala s mámou sledovat Dateline, v době, kdy už jsme spolu nepodnikaly vůbec nic, jsem si v knihovně půjčovala publikace o skutečných kriminálních případech, tři nebo čtyři současně, a pašovala je v batohu jako kontraband. Hltala jsem Chladnokrevně a Helter Skelter způsobem, jakým si kluci mého věku tajně užívají porno, všechno to opatrné osahávání pod peřinou. I já jsem něco osahávala. Jakýsi druh temného vědění, pochopení. Klouzala jsem prsty po plastových obalech poznamenaných otisky prstů. Na výpůjčních lístcích jsem si četla jména – Jennifer, Nicole, Emily – a zajímalo mě, jestli si i ony četly o sériových vrazích s přikrývkou přetaženou přes hlavu, vděčné za něco strašidelnějšího než tátův hlas prosakující stěnami. Na střední škole moje tajná posedlost skutečnými zločiny vykrystalizovala do jasných cílů: především, a to je úplně to nejdůležitější, se odstěhuju z Enidu v Oklahomě. Půjdu na vysokou a stanu se novinářkou. Budu psát takové knihy, jaké jsem roky hltala a jaké 10

Dvoji zivot.indd 10

09.12.2022 19:22:26

DVO JÍ ŽI VO T

mě pohltily. Knihy, které se zabývaly nejošklivější částí člověčenství a pokládaly si otázku: Jak to mohlo takhle skončit? V roce, kdy mi vstoupila do života Lore Riverová, se mi podařilo publikovat pár článků ve Vice a Texas Monthly, ale můj největší úspěch byl částečný úvazek v H2O, televizní stanici, kterou průzkum trhu posunul od nízkorozpočtových romantických filmů ke skutečnému zločinu. Zdálo se, že ženy už nebaví sledovat líbivé bělošské páry, jak se do sebe zamilovávají na kluzištích a mezi balíky sena. Místo toho chtějí vědět, kolikrát musíte někoho říznout bruslí, abyste ho zabili, anebo jestli se našla těla lidí pohřešovaných na malých městech. A milovnice krimi měly úctyhodný apetýt – nejenom že požadovaly „nonstop krimi“, ale také se domáhaly blogu, který by se naplno zabýval „nejzajímavějšími vraždami na internetu“. Obyčejná střelba jim nestačila. Chtěly něco nového. Proto najali mě. Patnáct hodin týdně jsem za třicet dolarů na hodinu prohledávala web a pátrala po vraždách, které by donutily znuděné publikum na ně kliknout. Četla jsem celonárodní i místní noviny, prohledávala jsem nástěnky se zprávami z černé kroniky a prokousávala se anonymními vlákny jako speleolog zaměřený na ponor do lidské špíny. Na Googlu jsem si vytvořila řadu upozornění, kde se to hemžilo termíny jako „vražda“, „rozčtvrcení“, „únos“ a „nájemná vražda“ – a každé ráno se mi schránka doplňovala jako převrácené přesýpací hodiny. Nejlépe zabíraly bizarně hrůzné vraždy s prvkem buď geniality, anebo neobratnosti (to druhé bylo typičtější). Kromě toho je spojovala jedna další věc: oběťmi bývaly ženy. I když jen čtvrtina všech obětí vražd jsou ženy, když už dojde k jejich zabití, pachatelem zpravidla bývá muž. A když se muži rozhodnou místo mužů zabíjet ženy, bývají zatraceně kreativní. Rozřezávání pilkou, pohřbívání zaživa a záhadná zmizení z maličkých cessen – na blogu, jako je ten náš, se to prodávalo. To páteční ráno jsem zveřejnila příspěvek o muži z Floridy, který rozmlátil své bývalé ženě hlavu elektrickou vrtačkou potom, co ho ona 11

Dvoji zivot.indd 11

09.12.2022 19:22:26

K AT IE GU T IERRE Z OVÁ

přistihla s jiným mužem. Její končetiny následně částečně rozpustil v kyselině a zbytek těla nasekal na drobné kousky, aby se mu vešly do rybářského kbelíku, který odnesl do bažin s úmyslem nakrmit jeho obsahem aligátory. Až na to, že draví predátoři dostali větší chuť na jeho živé nohy a donutili ho tím zavolat záchranáře. Krokodýli ho natolik zřídili, že nebyl schopen zbavit se vědra s děsivým obsahem. Většina komentářů pod příspěvkem se nesla ve znamení: Karma je svině! Často jsem si lámala hlavu tím, kdo můj blog vlastně čte. Podle marketingových průzkumů převážně ženy. Čím vysvětlují svou zálibu v listování příspěvky, kterými je zásobuju? Umenšuje neštěstí jiných lidí jejich vlastní muka? Nezdá se jim najednou tak hrozné? Pomáhá jim snášet soukromé utrpení? Ráda bych si myslela, že tomu tak doopravdy je, protože jsem si víc a víc připadala jako příživnice parazitující na tragédiích jiných lidí, kdykoliv jsem je s úsměvem jako trofeje předkládala neviditelnému krvelačnému davu. Žena v rybářském kbelíku – kdysi to bývala živá bytost, která pro někoho znamenala celý svět. Možná jsou její mléčné zuby pořád zastrčené někde v šuplíku způsobem, jakým moje máma střežila ty moje – ve staré krabičce na šperky, kterou jsem našla po její smrti. Být pyšná na takovou práci bylo těžké.

Jedním okem jsem sledovala hodiny a počítala, kdy musím začít s balením. Blížily se oslavy Dne nezávislosti a já se chystala na víkend s rodinou mého snoubence. Vtom mi do mailu skočilo upozornění z Googlu: „Její tajné životy: Jak dvojí manželství vedlo k vraždě nevinného muže“. Natolik jsem si zvykla psát o zavražděných ženách, že mě okamžitě napadlo: Špatně jsem si přečetla titulek. Hned nato jsem pocítila bodnutí zvědavosti, okamžité a ostré. Odkaz pocházel z Laredo Morning Times, což je regionální plátek z města ležícího pár hodin cesty jižně od Austinu, kde jsem bydlela. 12

Dvoji zivot.indd 12

09.12.2022 19:22:26

DVO JÍ ŽI VO T

Klikla jsem na něj. Obrazovku zaplnil tučný titulek a dvě černobílé rodinné fotografie, oddělené dramaticky stylizovanou slzou. Na prvním snímku, datovaném rokem 1978, byl muž jménem Fabian Rivera a jeho žena Dolores. On držel velké nůžky a přestřihával nějakou pásku. Zřejmě nějaké slavnostní otevření. Paní měla kudrnaté černé vlasy učesané přes uši, z jejichž lalůčků visely hodně dlouhé náušnice. Smála se, tváře měla kulaté a mírně se nakláněla, jako by se chystala pohlédnout na Fabiana. Měla na sobě kostým se sukní a mohutnými ramenními vycpávkami a Fabian pohlížel do fotoaparátu s náznakem úsměvu na rtech a v očích. Vedle nich stáli dva tmavovlasí kluci, dvojčata – označení jako Gabriel a Mateo Riverovi. Křenili se, jako by dělali rodičům za zády králičí uši. Druhá fotografie byla z roku 1984 a pocházela z ateliéru. Svědčilo o tom kýčovité vánoční pozadí s bohatě ozdobenou borovicí. Tentokrát se stejná žena, Dolores, opírá o jiného muže, jistého Andrese Russa. Ten se usmívá od ucha k uchu a objímá ji kolem ramen. Ruka Dolores spočívá na rameni rozesmáté puberťačky v plizované sukni doplněné shrnutými podkolenkami a martenskami. Vedle ní stojí tak jedenácti- dvanáctiletý vykulený chlapec v brýlích s černými obroučkami. Nic nenaznačovalo, že by v jejich vztahu zela trhlina. Ale na druhou stranu… Moji rodiče až do samého konce také stáli při sobě – bok po boku krájeli cibuli a papriky, v autě se drželi za ruce a zpívali si spolu s Eagles a na každé výročí vyprávěli o tom, jak se potkali: bylo jim devatenáct a jednoho deštivého zimního večera dostali chuť na zmrzlinu. Tak šli do cukrárny. Osud. Některé věci jako by vůbec nic neznamenaly. Usrkla jsem studené kávy a pustila se do čtení. Penelope Russoové bylo patnáct, když se seznámila s Dolores Riverovou, ženou, která se stane její nevlastní matkou – a navždy jí změní život. Došlo k tomu v prosinci roku 1983 a při té první příležitosti spolu zdobily vánoční stromeček v bytě 13

Dvoji zivot.indd 13

09.12.2022 19:22:26

K AT IE GU T IERRE Z OVÁ

Penelopina otce Andrese ve městě Mexico. Stromek byl mrňavý a umělý, protože její bratr Carlos, v té době dvanáctiletý, byl na ty přírodní alergický. Za dvacet minut měly hotovo a vydaly se do Churrería El Moro na horkou čokoládu a churros. Penelope od samého začátku chápala, čím tahle žena otce upoutala. Třiatřicetiletá Dolores byla úspěšnou mezinárodní bankéřkou z Lareda, která si navzdory devastujícímu znehodnocení pesa udržela svou práci. „Byla bystrá a přitažlivá,“ vzpomíná Penelope, „vlídná paní s jiskrnýma hnědýma očima a nakažlivým smíchem.“ Vzpomínky pochopitelně doprovází bolest a pocit zrady. Šok z vědomí, že jste důvěřovali člověku – milovali jste ho –, který vám každým slovem bezostyšně lhal.

Moje zvědavost sílila a košatěla. Představovala jsem si tu část své matky, kterou jsem v sobě nosila, jak se zachvívá jako magnet cítící svůj protějšek. Musela jsem se dozvědět víc. Laredo Morning Times se na Twitteru moc nevyskytoval, ale o to víc se tamější čtenáři snažili na Facebooku. Jako by se předháněli, kdo Dolores lépe znal: pracovala s ní něčí teta, něčí otec s ní randil na střední. Nebyla to ta dáma na tom billboardu, co stál před pár lety v San Bernardinu u mostu? Pobrecitos los esposos, chudáci manželé – jenom si to představte! A: Qué agüite, to je děs. Vzali jí děti? Ne, kurva drát, to je moje sousedka! Vždycky venku zalévá tu svou džungli. Asi polovina komentářů byla v angličtině, druhá napůl ve španělštině nebo rovnou celá, takže jsem si musela otevřít Google překladač, abych jim rozuměla. Občas se do diskuse zapojil někdo zvenčí, například chlap, který měl místo profilové fotografie americkou vlajku a zajímalo ho, jestli je Dolores pořád šukatelná, anebo rudolící běloch v rybářském klobouku, který napsal: Zkurvení Mexikánci. Ze sklepů páchnoucích semenem se vynořil ne jeden, ale hned dva incelové – frustrovaní 1 4

Dvoji zivot.indd 14

09.12.2022 19:22:26

DVO JÍ ŽI VO T

mladí muži, kteří žijí v nedobrovolném celibátu, protože nedokážou navázat vztah se ženami –, již tvrdili, že právě proto by ženy měly být drženy jako sexuální otrokyně, protože je to jediný způsob, jak se nevinní muži před nimi mohou chránit. Na tyto komentáře ženy reagovaly ve stylu: Vyhul si brko, pendejo, protože nikdo jiný ti to neudělá. Servítky si rozhodně nebraly. Když vrzly vchodové dveře, pořád jsem seděla na šedém kanapíčku pro dva, které zároveň sloužilo jako moje kancelář. „A sakra!“ Mrkla jsem na hodiny. Bylo něco po čtvrté. Cesta na farmu rodičů mého snoubence trvala z Austinu tři a půl hodiny za předpokladu, že nebyl žádný provoz, a oni nás v osm očekávají na večeři. A já ani nezačala balit. „Hej, krásko!“ zvolal Duke a spokojený úsměv ho opustil v okamžiku, kdy uviděl můj otevřený notebook a nohy v ponožkách. „Než se zeptáš,“ přivítala jsem ho na prahu, „ještě nejsem tak docela hotová.“ Duke byl robustní a podsaditý, pleť se mu leskla potem, a když jsem ho políbila, voněl po táborovém ohni a medu. Duke hrozně nerad chodil pozdě. Takhle to dopadá, když vyrůstáte na mléčné farmě: jakmile krávy a kozy nepodojíte včas, začnou bučet, mečet a dupat utrpením, které jste jim způsobili vy. A tak se Duke naučil v daném okamžiku udělat to, co bylo třeba. Na začátku našeho vztahu jsem tuhle vlastnost zbožňovala. Těšilo mě, když zavolal nebo napsal přesně, jak slíbil. Jenže tohle chování neposkytovalo prostor pro omyly. „Práce,“ dodala jsem, když jsem si všimla, jak podrážděně se tváří. „Aha.“ Trochu se uklidnil. Otevřel chladničku, aby se přesvědčil, že v ní nezůstalo nic, co by se mohlo zkazit. „Ta Antoneho retrospektiva? Už se na ni těším.“ Byla jsem na volné noze a Duke s nadšením podporoval tu část mé práce, která se netýkala kriminality. Moje posedlost zločiny ho děsila. Nechápal, jak můžu hodiny sledovat kriminální pořady od kritikou uznávaných dokumentů po Forenzní spisy – záleželo na momentální náladě. Na mém nočním stolku stál stoh knih s tmavými 15

Dvoji zivot.indd 15

09.12.2022 19:22:26

K AT IE GU T IERRE Z OVÁ

obálkami a zlověstným písmem. Vyčítal mi podcasty, které jsem poslouchala během procházek. Jednou jsem málem obešla celé jezero, protože jsem si potřebovala poslechnout další díl. Popouzely ho vzkazy, které jsem mu nechávala na nástěnce, když jsem nemohla spát a pozdě v noci jsem se pokoušela vyřešit bizarní situace. Na ploše počítače jsem měla složku „Zajímavé zločiny“, kam jsem si ukládala články, okopírované stránky a výsledky prvotního průzkumu. Kromě toho jsem patnáct hodin týdně pracovala na blogu. Ale podívejte se, z jakého prostředí pocházel Duke. Rodiče ho i ve čtyřiceti letech vodili za ruku, každou neděli mu volali, a aby náhodou nezahynul hlady, posílali mu produkty ze své farmy v krabicích vyložených suchým ledem. Jeho sourozenci neustále zásobovali skupinový chat fotkami a memy a osobními zprávami. Sdíleli vzpomínky, jak jako malí hřebelcovali koně, dokud se neleskli jako sklo, a rodiče je svolávali domů pomocí zvonu. I po setkání s jeho rodinou jsem v jeho příbězích hledala skrytou zášť, tajné trauma, ale nic jsem nenašla. Byl chlapecky otevřený, neposkvrněný. Tohle se mi na něm líbilo. Ale znamenalo to, že věřil, že lidé jsou ve své podstatě dobří, a nerad se díval na důkazy svědčící o opaku. Ani já jsem se nechtěla nechat zaskočit, tak jsem se dívala a dívala, až dokonce i moje sny byly krvavé. „Antoneho jsem odevzdala už minulý týden,“ odpověděla jsem. „Kápla jsem na příběh o ženě – matce, která se někdy v osmdesátých letech potají provdala za dva muže, a skončilo to tím, že jeden manžel zamordoval toho druhého.“ Duke se uchechtl a vyhodil z lednice nějakou šunku, která už začínala lepit. „Někdy si říkám, jaké by to bylo, kdybys mi vyprávěla zážitky z nějaké normální práce.“ „Jenom si představ, jaké jsem musela vynaložit úsilí, abych se od toho odtrhla,“ pokračovala jsem a vypnula notebook. „Chápeš proč? Zajímalo mě, co přiměje ženu, matku, udělat něco takového. Tedy ne že by všechny ženské stavěly svoje děti na první místo.“ O tom něco vím. „Možná by měly, ale tohle je něco jiného.“ 16

Dvoji zivot.indd 16

09.12.2022 19:22:26

DVO JÍ ŽI VO T

„Jo, určitě je to divný. Ale, Cass –“ Duke zacinkal klíči, což byla jasná známka jeho nervozity, byť to tak sám nikdy nevnímal. Vzhlédla jsem k němu. Náhle jsem byla ve střehu. „Ano?“ Přešel místnost tam, kde jsem se krčila, a vytáhl nabíječku ze zásuvky. „Poslední dobou se skoro nevidíme. Nemohli bychom tenhle víkend nemyslet na práci? Třeba nechat ten noťas tady a vytvořit něco jako zónu bez vražd?“ Rozesmála jsem se, ale odmítala jsem nabíječku pustit. Jemu se to snadno řekne, vykašlat se na práci – není to stejné jako udit bůček. A kdyby Sal přes víkend zavolal, že má nějaký problém, rozjel by se mu na pomoc. Živí se rozvozem potravin. Já zločinem. Tedy svým způsobem. Ale měl pravdu. Poslední dobou spolu netrávíme moc času. Občas se urveme, abychom si dopřáli dvacetiminutovou večeři v rychlém občerstvení, anebo zkoukneme na Netflixu nějaký hloupý film. Popřípadě si ještě v polospánku dopřejeme sex, který ráno připomíná sen. „Oukej.“ Vydechla jsem a položila nabíječku. Už teď jsem si připadala jako bez ruky. „Jistě. Čas strávený s rodinou. Žádná vražda. Slibuju.“

Silnice se v souladu s očekáváním proměnila v parkoviště. Duke si nechal výčitky pro sebe a požádal mě, abych napsala na rodinný chat, ať začnou večeřet bez nás. Na oplátku jsem odolávala pokušení pátrat v mobilu po Dolores Riverové. V době, kdy se slunce začalo klonit k západu a obloha potemněla, jsme se už drželi za ruce a přemítali, kam bychom mohli vyrazit na líbánky. Duke prohlásil, že jedna z nejchutnějších světových kuchyní je ta laoská. Já jsem mu vyprávěla o krásách putování po islandských ledovcích, o kterých jsem četla. Opájeli jsme se nepřebernými možnostmi, aniž jsme brali na vědomí, že zaprvé nemáme peníze a zadruhé ani nemáme v plánu se vzít. 1 7

Dvoji zivot.indd 17

09.12.2022 19:22:26

K AT IE GU T IERRE Z OVÁ

Na farmu – 150akrový pozemek vytyčený bílým dřevěným plotem se čtyřmi břevny – jsme dorazili skoro v devět. Na kamenné desce stálo: Farma rodiny Murphyových, založena roku 1985. Dukeův Ford 150 naskakoval a rachotil na hrbolaté silnici vysypané štěrkem. Minuli jsme kozí výběh s otevřeným plechovým přístřeškem, kde kozy spaly na policích umístěných v různých úrovních jako děti na letním táboře. Následoval kurník se třemi stovkami nosnic, pastvina s kravami, stáje a kruhová ohrada, než se konečně ukázala lesknoucí se červená dojírna a bílý kovový sklad, kam se ukládalo čerstvé mléko a vejce, sezónní zelenina a levandulové mýdlo a svíčky, které ručně vyráběla Dukeova matka Caroline. Hned za nimi stála samotná farma, obehnaná verandou, na níž se svítilo. Dvojitá houpačka a houpací křesla čekaly, až se do nich někdo usadí a dá si po večeři drink. Víno tady teklo proudem a zároveň mírumilovně. Pořád jsem si na to nezvykla. Uvnitř jsme si zuli boty a zastrčili je pod poškrábanou lavici. Kráčeli jsme po hladkých dřevěných prknech, na některých místech zakrytých vybledlými koberci v odstínech šafránové žluti a okru. Šli jsme za zvukem smíchu a hovoru do jídelny, kde se všichni sešli u dlouhého stolu, který Dukeův dědeček vyrobil těsně předtím, než narukoval do druhé světové války. Bylo na něm prostírání z pytloviny, otlučené měděné slánky a pepřenky, několik otevřených lahví vína, čerstvě upečený chléb a máslo, ale žádné talíře s jídlem. Zjevně na nás čekají. „Konečně jste tady!“ zvolala Caroline. Tlumené světlo, linoucí se z dřevěného lustru, zajiskřilo na trojici stříbrných náušnic v jejích ušních lalůčcích. Blond vlasy nosila ostříhané nakrátko a naježené, a když mě objala, přitiskla mě ke svému pevnému tělu. Duke přišel na řadu jako druhý. Potom se obrátila k manželovi. „Alfe, pomůžeš mi v kuchyni, že jo?“ Alf byl štíhlejší než Caroline a mnohem tišší. Nosil dlouhý stříbrný knír a kovbojský klobouk, který věšel na mosazný háček na stěně. „S radostí,“ odpověděl. 18

Dvoji zivot.indd 18

09.12.2022 19:22:26

DVO JÍ ŽI VO T

„Přece jsme vám říkali, abyste na nás nečekali,“ bránil se Duke. Jeho mladší sestra Allie s úsměvem zakoulela očima. „Jako by naši něco takového připustili.“ Drobné Allie se zářivě modrýma očima a sprškou pih na tváři bylo pětadvacet. Stephie byla ve druháku na Northwestern a zjevně přemlouvala Kylea, nejmladšího ze sourozenců, aby si tam příští rok také podal přihlášku a zase studovali na stejné škole. O pět minut později jsme seděli vmáčknutí mezi Allie a Dukeova staršího bratra Dylana a obírali kuře upečené s bylinkami, které nějakým zázrakem zůstalo šťavnaté a teplé. Dylan básnil o Alliiných výsledcích z posledních westernových závodů a sestra chválu věcně přijímala. Rozhovor příjemně plynul. Jak ti jdou kšefty, Dukeu? Hej, Cassie, vyprávěl ti někdy o tom… Můžete mi někdo podat brambory? Mami, máme nějakou smetanu do kávy? Napadlo někoho z vás doplnit zásoby? Kdy se bude Millie telit? Připadalo mi, jako bych si na konci náročného dne zalezla do postele – teploučké, bezpečné a pohodlné. Tak mi mezi nimi bylo příjemně. Přesto jsem se neubránila úvahám, kolik na Facebooku přibylo komentářů k příběhu Dolores Riverové od chvíle, kdy jsme opustili Austin. Kolik lidí článek sdílelo? Určitě jsem nebyla jedinou reportérkou, která si všimla řádku úplně dole, napsaného kurzivou – Dolores Riverová odmítá poskytovat rozhovory – a uviděla v něm příležitost. Já ji pocítila hned. Intimní příběh vyprávěný z pohledu ženy-bigamistky, což je samo o sobě vzácné, jejíž zločin vedl k vraždě. Byl to sólokapr. Parádní. Mohl se objevit v Harper’s nebo New Yorkeru. Knížka Chladnokrevně vznikla na základě článků na pokračování zveřejňovaných v New Yorkeru. Mohl by to být vydatný kriminální případ, který nastartuje moji kariéru. Bylo mi ze všeho na blití – z blogu, z toho, že jsem švorc, že si každý pátek odpoledne prohlížím faktury, jimž vypršela splatnost, a rozesílám e-maily, v nichž se zdvořile omlouvám za zpoždění a slibuju, že dlužné peníze co nevidět uhradím. Jestli do čtvrtka nevydělám alespoň pět set dolarů 19

Dvoji zivot.indd 19

09.12.2022 19:22:26

K AT IE GU T IERRE Z OVÁ

na nájem, budu to muset říct Dukeovi – zase. A on řekne, že to vyřešíme – znovu. Opět navrhne, abychom si založili společný účet. Nebylo by jednodušší platit všechny pohledávky z jednoho? Méně stresující? Pro některé lidi asi ano. Přála bych si být jedním z nich, to jo, ale při pomyšlení na spojení našich financí jsem měla chuť pohřbít se zaživa. „Cass?“ Duke se natáhl po mé ruce a palcem se dotkl prstenu se safírem. Kdysi patřil jeho babičce a já v něm cítila tíhu rodinné historie, vzpomínek a vazeb. Vzbuzovalo to ve mně pocit, že někam patřím. „Co si o tom myslíš?“ „Co prosím?“ zeptala jsem se provinile. Všichni na mě zírali. „O čem?“ Duke podrážděně semkl rty. „Máma právě naznačila –“ „Byla to jenom nabídka.“ Caroline zamávala rukama. „Klidně ji můžeš odmítnout.“ „Máma nám nabídla, že bychom se mohli vzít tady, na farmě,“ zvěstoval mi dojatě Duke. O ruku mě požádal před sedmi měsíci. Zrovna jsme seděli na ruském kole, studená sedačka v kabince se pod námi zachvívala, a viseli jsme nad korunami stromů nasvícenými světly v základních barvách. Samotné město jiskřilo proti černé obloze. Hrudník se mi sevřel pod tíhou staré citlivé vzpomínky. Rozplakala jsem se a řekla ano. Jenže průměrná svatba tu stojí třicet pět tisíc dolarů. Kdo má takovou částku k dispozici anebo je ochotný se kvůli jedinému dnu takhle zadlužit? Dokonce i svatební šaty z výprodeje, na které jsem se letem světem podívala na webu, stojí sedm stovek. A jakmile se rozhodneme, chtějí složit zálohu, na niž pochopitelně nemáme. Takže jsme uvízli na mrtvém bodě. Caroline nám nabízela ideální řešení a já nemohla uvěřit, že mě to nikdy nenapadlo. Teď jsem před sebou viděla úhledné řady bílých židlí naaranžovaných před dřevěným altánem, který Alf rád postaví. Caroline upeče patrový dort, namaže ho máslovým krémem 20

Dvoji zivot.indd 20

09.12.2022 19:22:26

DVO JÍ ŽI VO T

a strany popráší moučkovým cukrem. Duke a já budeme společně kráčet k oltáři a já se oficiálně stanu členkou rodiny, kde je každý zvyklý spát s otevřenými dveřmi, kde se nekřičí a není se čeho bát. „Ano,“ vyhrkla jsem. „Samozřejmě. Myslím, že je to vynikající nápad,“ odpověděla jsem. „Nemá chybu.“ Duke se zakřenil. V tlumeném světle měly jeho oči barvu javorového sirupu. „Jo, nemá to chybu.“ Caroline zatleskala a Dylan došel do kuchyně pro lahev šampaňského, které Alf zahlédl vzadu v ledničce. Alespoň měl ten dojem. V kapse mi zavibroval mobil. Na obrazovce se objevila Andrewova tvář a smích mi zamrzl na rtech. Byla to stará fotka, pořízená při západu slunce u jezera v Oklahomě. Ačkoliv nohy na snímku nebyly, věděla jsem, že měl džíny vyhrnuté po kolena, protože se brouzdal v mělké průzračné vodě. Srdce se mi sevřelo, když jsem si vzpomněla, jak byl šťastný, když se díval do objektivu. Na mě. Najednou jsem si uvědomila, jak mi provinile tluče srdce, když jsem hovor odmítla. Andrew. Vstoupil mi do života těsně potom, co z něho máma odešla. To léto mě zachránil. Před zármutkem, přede mnou samotnou. Ale protože jsem nikdy netušila, proč mi volá, nemohla jsem jeho hovory brát před Dukem. Hodně toho nevěděl. A bylo příliš riskantní něco mu vysvětlovat.

Byla skoro půlnoc, když jsme se uložili do Dukeovy staré postele vyrobené z borovice. Přitiskla jsem se zády k jeho hrudi a on mi položil ruku na bok. Na farmě jsem obvykle spala jako zabitá. Odpadla jsem, sotva jsem se dotkla hlavou polštáře. Ale ne dnes večer. Dnes moje myšlenky těkaly mezi Andrewem a Dolores Riverovou. Kdyby bylo něco špatně, Andrew by zavolal znovu, uklidňovala jsem se. Napsal by mi. A jak je možné, že někteří lidé, třeba jako Duke, se doslechnou o ženě, která vedla dvojí život vedoucí k vraždě, a jednoduše nad tím mávnou rukou, zatímco 21

Dvoji zivot.indd 21

09.12.2022 19:22:26