PROLOG Věděl jen, že musí najít Terezu. Přeletěl dva oceány a přistál na třetím kontinentu, aby ji našel. Zná pouze jméno té ženy, ale přesto ví, že s ní stráví zbytek života. Jak ji však najde, netuší. Asi stěží v téhle zapadlé díře, kde lišky dávají dobrou noc a která je vzdálena desítky tisíc kilometrů od jeho domova v Melbourne. Z dřevěné lavice se plný pochybností rozhlíží po typické kuchyni českého domku na venkově nedaleko u Prahy. Nevěří, že by mu švagr mohl být nápomocný. Co by taky tady v Uhříněvsi „jeho“ Tereza dělala? „Pár dobrých věcí nám tu pořád ještě zbylo, například tohle plzeňský. To si tam u vás asi tak často nedáš,“ nabízí Dáda. „Teď ti buď po té štrapáci dodá novou energii, nebo usneš dřív, než se pustíš do vyprávění.“ Pátrá v jeho tváři, je zvědavý, proč přijel – bez sestry, sám, téměř po dvaceti letech, do země, která jej nevítá zpátky, spíš naopak. Bylo by asi hloupé se Dády hned ptát, zda nezná nějakou Terezu. Proč by měl muž jeho sestry hledat jinou? Má přece Danu. Je s ní už sedmnáct let. A Dana je skvělá ženská. Manželka, milenka, přítelkyně. Chytrá, schopná, milující, spolehlivá, odvážná, plná porozumění. Dana je taky o dvacet let starší než Alex… Něco na tom domě bylo však zvláštního. Když se Alex druhého dne probudil, sluneční paprsky 7
Ma_rise_kupodivu.indd 7
07.07.2021 14:27:53
pronikaly háčkovanými záclonami a ve hře na schovávanou se stíny pokoje klouzaly tiše po starém nábytku a rámech obrazů na stěnách. Zaprášené, zapomenuté někde v čase, kdy je sem čísi ruka láskyplně umístila, strnuly jakoby zaklety ve své minulosti, nepatřičné a cizí v tom svěžím ránu. Alex protáhl své dlouhé tělo na tvrdé a nepohodlné posteli, byl ještě unavený po dlouhém letu. Teprve nyní mu došlo, jak daleko vlastně odešel – tenkrát, hned po okupaci. Byl tak mladý, dvacetiletý. Tehdy to nevnímal – kliďánko, z jedné polokoule na druhou. Každopádně teď byl zpět. A nemá moc času, musí jen doufat, že návštěva splní jeho naděje a očekávání. Zkusil se znovu pohroužit do ranního přemítání, ale sluníčko se vytratilo a místnost náhle zchladla, nehostinně potemněla, jako by mu chtěla připomenout, že země je stále komunistická a očekávání se neočekávají. Rozhodl se vstát, když tu se jakýsi poslední, zapomenutý paprsek slunce odrazil od zrcadla na protější stěně. V jeho nečekaném záblesku ožívaly tři dosud nenápadné portréty jeden po druhém. Na prvním dívka jako anděl, s vodopádem dlouhých zlatých vlasů, na druhém v jasném kontrastu černovláska, zjevem ne nepodobná prvorepublikové filmové hvězdě. Třetí byla bezesporu nejatraktivnější. Sexy popelavá blondýna se svůdným pohledem zpod dlouhých řas. Ani ona však nebyla jeho typ, ostatně blondýnky vůbec nebyly jeho typ, kromě toho, tyhle krásky, sestry Jílkovy, tu visely dávno před tím, než se narodil. Potřásl hlavou nad svými myšlenkami a rozesmál se, hned ale zvážněl při vzpomínce na účel své návštěvy. Jak asi vypadá ona? Jaká je? Nebo si ji zcela vymyslel? Je to jen jeho bláhová představa? Co ho to posedlo, že se rozhodl, že ji najde právě tady, na této cestě? Má vůbec informace, kterou se řídí, nějaké opodstatnění, dává jeho hledání 8
Ma_rise_kupodivu.indd 8
07.07.2021 14:27:53
smysl nebo je jen šílený? Brzy se to dozví. Ví, že ji musí najít. Ale zatím zná jen její jméno. Tři týdny pobytu v Československu utekly dřív, než se nadál. Sešel se s přáteli z mládí, zestárli jenom trochu. Praha vůbec. S těmi, se kterými si rozuměl dřív, si zase porozuměl. Pátrali s ním. Otázka letěla po okolí – Neznáte Terezu? Hledá ji jeden fešný, úspěšný muž, momentálně nezadaný. To ovšem Dáda netušil. Dost možná by si ani nepřipustil, že každé jaro vystřídá léto a léto podzim, jako se tomu stalo ve vztahu jeho sestry. Alex nevěděl, jak mu vysvětlit, že se s Danou přátelsky rozcházejí. Časem se to jistě dozví sám. Českých slečen bylo na výběr, žádná však hledaného jména – popelčin střevíček nepadl ani jediné. Jak je to možné? Což nebylo jasně zadáno „Tereza a tento návrat“? A proč tolik trval na podivné předpovědi budoucnosti? Večer co večer uléhal zklamaný v uhříněvském domku u švagra, jedinou noční společností jsou mu tři spolunocležnice z obrazů. Cítil se víc a víc sám. Zadumán balí kufr, je čas se vrátit domů k protinožcům. Bez Terezy. Dáda se ho snaží rozptýlit, diví se, že se švagrovi nechce zpátky do svobodného světa. Co on by za to dal. Jen kdyby byl mladší. Dnes už ví, že měl jako sestra emigrovat v osmašedesátém. Přebírá se došlou poštou, každá zpráva odtamtud je zpestřením jeho bezbarvého života v Uhříněvsi. „A hele, došel mi pohled, dokonce z Havaje od Weissů. Jejich holky taky utekly, i když mnohem později než ty. Pracují snad teď u nějaké americké aerolinky a pozvaly rodiče na návštěvu. Copak doktory důchodce, ty komunisti pustěj kdykoliv a byli by asi i rádi, kdyby se nevrátili, aby jim nemuseli platit vysoký důchod…,“ vede monolog Dáda, aniž by si všiml, že ho Alex poslouchá jen na půl ucha. 9
Ma_rise_kupodivu.indd 9
07.07.2021 14:27:53
„Jara tu dokonce píše, že Tereza bude příští měsíc lítat na lince do Austrálie, takže by se u vás mohla stavit a…“ Dáda opravdu nechápe, co se Alexovi stalo, upustil na zem dárek z broušeného skla, který právě balil, a jedním skokem mu vytrhl pohled z rukou. A vůbec už nerozumí tomu, že ačkoliv mají každou chvíli vyjet na letiště, musí zrovna teď lézt po zpráchnivělém žebříku nahoru do podkroví, aby našel starou krabici fotek, kde snad bude mít mezi obrázky příbuzenstva Terezu. Konečně, tady je – trochu pomačkaná, fotka nevalné kvality – nejspíš z její promoce, než emigrovala. Ale teď už snad Alexovi opravdu přeskočilo. „To není Tereza,“ konstatuje rezolutně. „Co tím myslíš? Zcela určitě je to ona, asi tak před šesti lety, hned potom utekly.“ Dáda se nechápavě dívá, jak Alex odmítavě kroutí hlavou. Ne ne, to nemůže být ona, ne tato obrýlená drobná dívka, oblečená příliš mondénně na jeho vkus, s vyzývavým flirtem v očích směrem k autorovi fotografie. Jeho Tereza má být vysoká a elegantní, vznešená a krásná. S pocitem absolutní prohry zavřel kufr a zkontroloval naposledy vyprázdněnou skříň ložnice. Přesto když za sebou zavíral dveře, zdálo se mu, jako by cítil v zádech dlouhý a zpytavý pohled svých tichých společnic. Něco na tom domě bylo zvláštního.
10
Ma_rise_kupodivu.indd 10
07.07.2021 14:27:53
K A PI T O L A 1.
L A BY R I N T Dům nebyl příliš veliký, ale když ho Mariana zakoupila za peníze z dědictví a přistěhovala se sem se svojí mladou rodinou, zdál se dostatečně prostorný a útulný. Pod jejím zručným dotekem, se kterým dělala vše, co milovala, se během posledních dvaceti let proměnil v pohodlný a bezpečný domov. Rozhlíží se spokojeně kolem sebe, útulná kuchyně svítí čistotou, na umyté podlaze ani smítko, glazura kachlových kamen nablýskaná, v kredenci září sváteční porcelán. Dlouhý kuchyňský stůl a dřevěná lavice vybízí k posezení. Každá věc je tu spojena se vzpomínkou. Dům byl svědkem jejích dospělých let, zažil vyrůstat její děti, sdílel její každodenní dřinu, které čelila bez jediného povzdechnutí. Zahrada, které se věnovala s neúnavnou pílí, rozkvétala každým rokem, barevné kosatce, astry a růže mizely s prvním sněhem, tiše a bez protestu, stejně tak jako její nikdy nesplněné sny. Opatrně, přidržujíc se židle, stoupne na dřevěnou lavici podél zdi. Pětapadesát let nelehkého živobytí začíná být znát. Ještě že jsou děvčata už dospělá, samostatná. Každý týden ji navštěvují, ale dávají dnes přednost městu. Není divu, Praha je plná života, a život celý je teprve před nimi. Třeba jednou uvidí i moře – jeden z těch velkých snů, který se Marianě už nesplní. Zavěsí na stěnu třetí obraz, srovná rám s ostatními, jako by tím letmým dotykem pohladila zlaté vlasy své nejmladší. 11
Ma_rise_kupodivu.indd 11
07.07.2021 14:27:54
Vždycky má o ni strach, Milada je tak něžná, zranitelná. Ne jako ty dvě. Prvorozená Marie se o sebe umí dobře postarat. Otcova nejmilejší, v šestadvaceti dobře ví, jak využít svých předností – atraktivního vzhledu, výmluvnosti a pohotového úsudku. Mariana zkontroluje naposledy tři portréty, které právě pověsila nad jídelním stolem. Ano, to je dobré. Prostřední – tmavovláska – správně mezi těmi dvěma. Prostřední. Jara měla vždycky pocit té prostřední. Přesně mezi těmi dvěma. Nikoho miláček, nikoho nejmilejší. Milovaná jistě, tak jako každá dcera, ale nikdy se netěšila obzvláštní přízni některého z rodičů. Byla jen prostřední – od každé sestry ji dělil rok. Nebylo dostatek času všímat si prostřední dcery, nebylo důvodu – ani první, aby byla vítaná prvorodiči, ani nejmladší, aby byla chráněná jako slabší sourozenec. Jediná nebyla podobná Marianě. Ostatní děti byly plavovlasé s jemnými rysy, Jara vypadala jako otec. Měla Josefovy výrazné lícní kosti, plné rty, velké oči, průbojné čelo, umíněnou bradu a vlasy černé jak uhel. Mariana je spokojená, obraz černovlasé mezi zlatovláskami přidával té malé galerii na působivosti. A opuštěná kuchyně na moment ožívá vzpomínkou na veselé chvilky dívčího štěbetání a smíchu, dosud zakódovaného v jejích stěnách. Marianin povzdech vystřídá úleva, když pomyslí, že nedávné roky poznamenané krutostí války jsou za nimi. Doba plná strachu, bídy, hladu a smutku. Co to jen bylo za prokletí právě její generace, že musela zažít hned dvě světové války? Mariana dochutí bramboračku, která voní celou kuchyní. Je známá svým kuchařským uměním i neúnavným vylepšováním domácnosti a zahrady, ale jen málokdo tuší, jak je tato skromná venkovská žena sečtělá a inteligentní. Celoživotní četba změnila její tvrdý úděl na alespoň trochu snesitelnější. Nejen jako dárkyně čtyř životů, ale také jako vnímavá čtenářka a humanistka se často zamýšlela nad absurditou 12
Ma_rise_kupodivu.indd 12
07.07.2021 14:27:54
bezohledných válek, které viděla projít zblízka kolem svého domu. Josef snědl večeři mlčky. Hovořili už jen zřídka. Čas dávno vymazal, co bylo kdysi zdánlivě společné. Znali se od dětství, a byli odjakživa odlišní myšlením i jednáním. Ani roky společně prožitých útrap je nesblížily, ba ani narození synka nic nezměnilo. V jejich dlouhém, nesourodém vztahu zůstalo nakonec společné už jen jedno – ty tři z obrazů nad jídelním stolem. Byla na vině první válka, která poslala Josefa na italskou frontu hned krátce po jejich svatbě? ptávala se často Mariana sama sebe. Její manžel, tehdy pětadvacetiletý mládenec ze sousední vesnice, dospěl v zákopech bitevního pole příliš rychle, jinak, než by si byla přála, a když se vrátil zpátky, bylo pozdě něco změnit, něco kultivovat. Josef viděl zabíjení, slyšel kanonádu a nářek raněných, brodil se kalužemi krve, střílel a zachraňoval. Jednoho, druhého, třetího, a ještě jednoho, nemyslí na nic, táhne jen další bezvládné tělo o kus dál, klopýtá tou hrůznou vřavou s raněným na zádech, ani neví jak dlouho, do bezpečí. Když válka skončí, najde zachráněný svého zachránce. Hlavní inženýr největší československé továrny se umí odvděčit. Postará se, aby byl Josef vyškolen jako elektroinženýr. Financuje mu cestu do Švýcarska, do Polska, do Rakouska. A Josef se postupně vypracovává na nejschopnějšího v branži. Vytrvalý, pracovitý, dříč. V jednom kuse zapřažený do pracovních povinností, neztrácí čas, nezná odpočinek, nevidí, neslyší, zapomíná na vše ostatní, jde jen za svým předsevzatým cílem. Jako býk – pomyslí si Mariana mimoděk, když sleduje se skrytým pohrdáním, jak hlasitě usrkává polévku, aniž by si všiml, že mu ji nalila do svátečního talíře. Josef nevnímá krásu Marianina porcelánu. Před očima má jiný druh krásy. 13
Ma_rise_kupodivu.indd 13
07.07.2021 14:27:54
Krásu dlouhých a stříbrných rovnoběžek elektrických železnic pokrývajících stovky kilometrů české a slovenské země, krásu vysokých železničních sloupů a stožárů dotýkajících se slunce, krásu rychlíků letících krajinou rychlostí dosud nevídanou, bez páry, dýmu a funění. Elektrifikace železnic, jeho představa krásy, kterou dokázal vytvořit on sám, zanechávaje svůj vlastní otisk ve světě vezdejším. Ten, a jeho dcery. Otře ústa a uznale se zadívá na stěnu nad stolem. Sluší jim to, jsou jako obrázek. Škoda jen, že vyrostly moc rychle. Uchechtne se, když si vzpomene, jak nejapně mu to bylo zrovna nedávno připomenuto. Malé uhříněvské nádraží je hodně navštěvované místo, lidé dojíždějící do hlavního města se zde mnohdy setkávají i dvakrát za den. Josef je tam nejen dobře známý jako častý cestující, ale také respektovaný pro své zásluhy na elektrifikaci dráhy. „Pepíku, počkej, každou chvíli je tu vlak z Prahy, touhle dobou přijížděj pěkný kočky, naši chlapi všeho nechaj a jdou okounět na peron. Pojď se taky podívat,“ řekl mu minule přednosta stanice a vyběhl z kanceláře jako kluk s prvním zahoukáním blížícího se osobáku. Josef nevěřícně zavrtěl hlavou, pro jistotu zkontroloval pěšinku v kapesním zrcátku a vyšel za ním. Skutečně, kráčely tam nebo se spíš promenovaly, jako by nástupiště bylo nějaké módní molo. Už z dálky bylo vidět vzpřímená ramena, vosí pasy, svůdné švy napnutých punčoch na dokonalých lýtkách. Když se otočily, Josef zrudnul až po uši. I přes napudrované nosy, podmalované oči a červenou rtěnku to byly beze vší pochybnosti jeho vlastní děti. Od těch dob si krásky Jílkovy dávaly velký pozor, aby nezapomněly odstranit veškeré stopy líčení, než v Uhříněvsi vystoupily z vlaku. Když Marie vkráčí nebo spíš vpadne do domu, je to jako náhlá bouře. Za ní oblaka parfému, poklidná prosklená 14
Ma_rise_kupodivu.indd 14
07.07.2021 14:27:54
veranda je jí rázem plná, červené kožené psaníčko odhodí na pohovku, kožešinový šál z činčily vydechuje Mariinu vůni na protějším křesle, jedna z rukaviček přistála mezi květináči s fuchsiemi, baret zas na fochu pod nimi. A když na sebe soustředí pozornost celé rodiny, usadí se uprostřed, přehodí nohu přes nohu a zapálí cigaretu v pozlacené špičce. „Rozhodla jsem se, že se vdám,“ prohlásí nonšalantně. Tón jejího hlasu vysílá předem varování před jakýmkoliv nesouhlasem. „K tomu je ale zapotřebí nějakého manžela,“ zní odpověď jejího otce, který nebere to prohlášení ani trochu vážně. Marie si ho přeměří, koneckonců očekávala od něj něco podobného. Ale nevadí, s tím se bude umět vypořádat, ví, jak na tátu. „Vilda splní tu roli bohatě, tati.“ Matčina reakce je horší, „Vilda! Vždyť ho skoro neznáš! To není muž pro tebe. Není to vůbec rodinný typ. Vede život závodníka, flámy a hazardéra, pije, sází, má hroznou pověst…“ „No a? Právě to se mi na něm líbí. Protože já si hodlám užívat života a Vildův styl je přesně to, co mi sedne. Zrovna si koupil červený sporťák s otevírací střechou a minulou neděli mi daroval skotskou kolii, takovou jsem si vždycky přála. Rád se baví a já taky, oba milujeme společnost. Vezme mě lyžovat a už má pro mě i diamantový prsten. Přesně takového muže jsem si pro sebe vždy představovala.“ Marie zní tak rozhodně, že její matce nezbývá než pokrčit bezmocně rameny: „Jestli si jsi tolik jistá…?“ Marie otevřela pudřenku, dostala ji od jednoho amerického přítele, byla luxusní. Pudr se nerozmazával a dával její pleti krásnou barvu. Ukryla úsměšek za zrcátkem. Samozřejmě si byla jistá. Definitivně si byla jistá, že nechce zestárnout v tomto domě jako její matka. Drhnout podlahy a žít od jednoho praní prádla ke druhému, pěstovat celer a petržel na zahradě a hrabat se v půdě s věčně zničenýma rukama. To nebyla její 15
Ma_rise_kupodivu.indd 15
07.07.2021 14:27:54
představa života. Pohlédla spokojeně na své upravené rudé nehty. Kromě toho Vilda je docela milý chlapík. Její typ. Nijak ji neomezuje, nesvazuje, o to nestála. Ráda trávila čas s ostatními přáteli. Muži ji bavili, byla oblíbená společnice zahrnovaná dárky, na odměnu nebývala skoupá. Měla za sebou už pár tajných potratů i přes varování, že možná nebude moct mít děti. To jí nevadilo. Kdo by stál o děti? Viděla čtyřnásobné mateřství doma a nezdálo se jí na tom nic lákavého. „Jak to, že Marie má takové štěstí, to není fér,“ přerušil tok jejích úvah hlas její sestry. „Muži ji obdivují, kamkoliv přijde, a ten nejbohatší a nejlíp vypadající ji požádá o ruku. Přitom Marie ani o rodinu nestojí.“ Milada to nechápe. Co by jen za to dala, kdyby se jí její Tomík zeptal. Kromě toho, ona miluje svého Tomíka daleko víc. Nikdy by mu nebyla nevěrná, nikdy by mu nic nenařizovala, udělala by pro něj všechno. Když se dívá do jeho modrých očí, ví, že má toho nejlepšího na světě. Jen kdyby se taky rozhoupal. Josefa přepadl nezvyklý pocit bezradnosti. Této ženské mluvě nerozuměl. Co se stalo s dcerkami, které mu ještě nedávno sedaly na kolena a žadonily, aby jim vyprávěl o svých dobrodružstvích z pracovních cest? Teď se zdá, že mají svá vlastní dobrodružství a on ani Mariana už v nich dávno nejsou ani je neovlivní. Pak si všiml, že jediná, která dosud nepromluvila, byla prostřední. Teprve nyní, když dospěla, viděl, jak je mu stále více a více podobná, nejen vzhledem. Vzpomněl si, jak je všechny překvapila, když na konci vyčerpávající hrozné války prohlásila, že půjde na medicínu. Nikdo nevěřil, že by mohla něco tak těžkého vystudovat. Tehdy jí řekl: „Jestli jsi jako já, tak to dokážeš.“ A vida, už druhý rok tvrdě dře na své lékařské budoucnosti. Tiše, sveřepě, vytrvale. Vypadá ale trochu unavená, v její bledé a pohublé tváři hoří jen oči jako dva smaragdové diamanty. * 16
Ma_rise_kupodivu.indd 16
07.07.2021 14:27:54
Když byla Jara malá, vadilo jí, že jí nikdo nenaslouchal. Byla prostřední, a tedy nikterak významná. Musela se podřizovat, nikdo se jí neptal, co by chtěla, co by si přála, nikdo jí nenadržoval ani se s ní nechlubil. To jí nevadilo, nestála o to usmívat se na návštěvy, nesnažila se jim zalíbit, jak to dělaly Marie a Milada. Raději běhala venku a hrála si s kluky. Někdy jí matka říkávala: „Ty ses měla narodit jako kluk,“ jako by i to byla její chyba. Možná, kdyby se snažila dělat věci opravdu dobře, rodiče by ji konečně pochválili. Dokázala být ještě lepší než Marie a Milada dohromady. Ta bezbřehá snaha a úsilí o nějaké ocenění z ní udělaly perfekcionistku. Snažila se ve škole, snažila se doma a ve všem, co dělala, byla lepší než její sestry. Potom ale přišla Marie, objala tátu, zatahala ho za uši a zašeptala mu něco legračního nebo se Lada zabořila do máminy zástěry a veškeré zásluhy Jary byly rázem zapomenuty stejně tak jako prohřešky těch dvou. Pak, když jí bylo sedm, se narodil její bratr. Máti byla věčně zaneprázdněná domácími pracemi, otec byl spíš cizím hostem, stále na cestách, sestry se zabývaly svými panenkami. Jediný, kdo si všímal malého Pepy, byla Jara. Byla to ona, za kterou přiběhl s rozbitým kolenem, když upadl, ona, která to nandala větším klukům, když mu ubližovali, ona, která ho poslouchala, vyprávěla mu, vysvětlovala věci, kterým nerozuměl. Není divu, že ji zbožňoval. Jaký to balzám pro prostřední. Konečně měla někoho, kdo ji měl rád takovou, jaká byla, konečně tu byl někdo, s kým mohla být svá a nemusela dál skrývat všechna trápení, city, sny. Když bylo Pepovi deset, zeptal se jí s dětskou nevinností, zda by si ho chtěla vzít. Vyběhli na stráň a zůstali stát na sluncem zalitém palouku nad zeleným údolím jejich vsi. V ústech stéblo trávy přemýšlela v duchu nad láskou a manželstvím. Ona se nevdá, nikdy. Bude volná jako pták. A dokáže něco 17
Ma_rise_kupodivu.indd 17
07.07.2021 14:27:54
velikého. Něco, o čem si bude celá vesnice povídat a bude ji obdivovat. Ještě si musí vymyslet, co to bude. Na něco přijde. Mžourá do slunce a usměje se na Pepu, který stále čeká na odpověď. Dá mu pusu na obě tváře. Pepa je jediný, koho může takto obejmout. Kdyby došlo na nejhorší a ona se opravdu musela vdát, určitě by to bylo za někoho, kdo by byl jako Pepa. Drahý, milý, milující. O rok později, na jednom z výletů s kamarády, potkala Šimona. Hned na první pohled jí připomínal Pepu. Pramen neposedných vlasů mu podobně padal do očí, působil stejně chlapecky a nesměle. Zdatný sportovec a skvělý partner na kánoi, jinak spíš tichý a skromný. Ale večer, když hrál u ohně na kytaru, plály jeho temné oči i tváře jako spalované žárem hořícího dřeva. Jeho tváře byly horké i pak, když je pod trámovím dřevěného srubu tiskl na její a líbal její rty, šíji a dál, až k novým tajům jí do té doby neznámým. Poslední dny léta 1939. Mariana naložila koš smaženými řízky, přidala pecen žitného chleba, pivo pro Josefa a vydala se k rybníku. Bylo skoro poledne, když vyšla z domu, a slunce, teplé a konejšivé, hřálo její ramena stejně tak jako každou letní neděli. Děti už na ni budou zase netrpělivě čekat, hladové jako vlci. Ví, že jen co mine řadu topolů, uvidí štíhlou postavu svého chlapce, siluetu proti slunci, běžící jí naproti. Pomůže jí se džbánem a bude hledat pamlsek, který pro něho pokaždé přibalí. Ty šťastné chvíle u jezera, se sluncem vysoko na obloze, krátkým stínem a příslibem dlouhého odpoledne nedělního nicnedělání. Marie se předvádí v nových plavkách, Milada lenoší u břehu s limonádou, Jara se noří do modré vody jezera. Ve stínu staré lípy sedí Josef s mužskými, užívají si svoji siestu, zatímco Pepa plave jako o závod. Je čím dál tím lepší, myslí si Jara, málem mu nestačí. Pažemi 18
Ma_rise_kupodivu.indd 18
07.07.2021 14:27:54