0042676

M A R T I N

V O P Ě N K A

Spící spravedlnost

Ilustroval N I K K A R I N

EUROMEDIA GROUP

Spici spravedlnost.indd 3

26.01.2022 17:37:31

1. RODIČE BYLI VZHŮRU UŽ CELÝ TÝDEN, ale nic nebylo jako dřív. Trvalo několik dní, než jim děti dokázaly vypovědět, co prožily v době, kdy všichni rodiče na celém světě z nepochopitelných důvodů spali. Ale i tak si některé zážitky a události nechaly pro sebe. Ema si zrovna dnes ráno, hned po probuzení, vzpomněla, že rodičům ještě neřekli vůbec nic o panu Šmejkalovi, který je na samém počátku pátrání po Samovi pozval k sobě do bytu a chtěl po nich, aby se vyfotili s jeho spící, anebo možná mrtvou paní. Kristýna zase, sotva otevřela oči, zneklidněně pohlédla na dosud dřímající rodiče. Ema, Kristýna i Samuel tvrdošíjně odmítali spát jinde než v ložnici rodičů. Co když se rodiče zase neprobudí? napadlo hned Kristýnu. Co když už zase spí? Úzkost se zmocnila jich všech. S úzkostí usínali a s úzkostí se probouzeli a jen přes den na ni chvílemi zapomínali. „Co kdybyste se ve spaní střídali!“ naléhala Kristýna na rodiče. „Kdyby se zase něco stalo, byl by alespoň jeden z vás vzhůru.“ Rodiče je však nesmyslně uklidňovali: „Nemůžete se bát, že se tak nepravděpodobná událost ještě někdy zopakuje.“ Na to se na ně Kryštof skoro obořil: „Ale poprvé přece taky byla nepravděpodobná.“ Kristýna se teď zvedla ze své matrace a vtlačila se mezi maminku a tatínka. Ema se hned také zvedla a přitiskla se k mamince z druhé strany. „Netlač se tolik!“ napomenula ji Kristýna. „Vzbudíš je!“ 7

Spici spravedlnost.indd 7

26.01.2022 17:37:31

Rodiče se však už probírali. Maminka se protáhla a v polospánku k sobě holky přitiskla. Zívla a zašeptala: „Zase nemůžete spát?“ Zezdola od Samuela se ozýval šramot. Nejspíš si pouštěl autodráhu. V noci ale všechny zburcoval, aniž o tom věděl. „Co se děje?“ vylekali se všichni. V měsíčním svitu Samuel seděl na posteli a nepřítomně zíral do dálky. „Maminko! Maminko! Oni tam jsou. Maminko, kde jsi?“ Maminka Sama objala. Snažila se mu dívat do očí a tiskla ho k sobě. „Samíku, Samí, já jsem tady. Maminka je s tebou.“ Avšak Sam, přestože měl otevřené oči, ji neviděl. Třásl se po celém těle a ve tváři měl strach. „Maminko…“ Po chvíli se vyčerpaně svalil zpátky na postel a vzápětí usnul. Jediný Kryštof se netísnil v ložnici s rodiči. Chodil spát do svého pokoje, kde dlouho do noci vysedával u počítače. Chatoval se spolužáky, kteří stejně jako on trávili dny v nečinnosti. Ve školách se totiž neučilo a nic nenasvědčovalo tomu, že by se v dohledné době mělo. Spolužáci si ale tentokrát víc než kdy jindy měli co sdělovat. Zprávy byly plné jejich zajímavých i těžko uvěřitelných příběhů. A Kryštof v líčení svého hrdinství nezůstával pozadu.

2. CELÁ RODINA SE SEŠLA kolem půl desáté u snídaně. Byla neděle, ale od všedních dní se příliš nelišila. Běžný školní ani pracovní život se ještě nerozběhl. Přestože rodiče spali jen několik týdnů, zdálo se, že země se z toho spánku bude vzpamatovávat několik měsíců, ne-li roků. Byl už květen 8

Spici spravedlnost.indd 8

26.01.2022 17:37:31

a vláda tohle školní pololetí prostě zrušila. Debata se vedla jen o tom, jestli se bude opakovat celý rok, což se zdálo nejjednodušší, anebo jestli se chybějící měsíce na podzim rychle nahradí a žáci postoupí do dalších ročníků. Ve školách stále ještě přebývaly tisíce nezařazených dětí. Při jejich záchraně často došlo k záměně nebo ztrátě údajů – hlavně u těch nejmenších. A i když se rodiče přihlásili, bylo třeba ověřit, že jsou to skutečně ti praví. A také tu byla početná skupina dětí, jejichž rodiče stále ještě spali. O tomto podivném úkazu spekulovali novináři, myslitelé i vědci z celého světa. Ukazovalo se, že v drtivé většině případů spí ti rodiče, jimž alespoň jedno dítě během spánku zemřelo nebo zmizelo. Jako by nestačila jedna záhada – totiž samotný spánek všech rodičů. Hned tady byla záhada druhá: že se probudili jen někteří. Dokonce tatínek řekl, že mu z toho jde po zádech mráz, protože to na něj působí, jako by se jednalo o jakýsi planetární soucit, takže ti, kteří by po probuzení trpěli ztrátou milovaného dítěte, jsou tohoto utrpení ušetřeni. „No jo, pak ale zase nemůžou své děti hledat a pomoct jim,“ odporovala Ema. „To by si přece ti spící rodiče nepřáli.“ „A jak k tomu přijdou děti, kterým se třeba ztratil brácha, a teď kvůli tomu nemají ani rodiče?“ namítala také Kristýna. „To je teda pěkně nespravedlivý soucit.“ „To znamená,“ přidal se i Kryštof, „že kdyby se Samuel nevrátil, tak byste se neprobudili?“ Samuel neřekl nic. Jen upřel své velké hnědé oči na ta­ tínka. Nezdálo se však, že tatínek zná odpověď. „Možná,“ řekl zamyšleně. „Ale spíš se mi zdá, že se neprobudili jen ti rodiče, jejichž dítěti už není pomoci.“ 9

Spici spravedlnost.indd 9

26.01.2022 17:37:31

„Ale jak to ten planetární soucit mohl poznat?“ nechápal Kryštof. „To právě nevím,“ přiznal tatínek. „Nikdo to neví.“ Tatínek se na chvíli odmlčel. „Zdá se, že budeme muset svou představu o světě od základu změnit. Jsou tady nějaké zákonitosti, o kterých jsme až dosud neměli tušení. Svět je jiný, než jsme si mysleli.“ Ema se obrátila na maminku. „Kdyby Samuel umřel…“ Hned se ale zarazila, co to řekla; omluvně se na Sama podívala a ten se rozpačitě uculil. „Emo!“ okřikla ji Kristýna. „Kdyby…“ koktala Ema,… „přece víš, jak to myslím.“ Maminka jí přispěchala na pomoc. „Já ti rozumím, Emo. Nic takového by sis nikdy nepřála. Pro Samovu záchranu jste přece udělali tolik. Přesto se to mohlo stát.“ „No a kdyby se to stalo,“ pokračovala tedy Ema, „a my ostatní bysme byli v pořádku, tak bys chtěla, aby ses neprobudila?“ „Ne, Emo, to bych nechtěla. Bolelo by to; hrozně by to bolelo, ale já mám čtyři děti – vy všichni jste moji. Já přece nepřestanu být vaší maminkou, kdyby se jednomu z vás něco stalo.“ „Takže potom,“ vložil se do hovoru konečně i Sam, „ten souhlas naší planety… Jak jste to říkali?“ Všichni se dali do smíchu. „Prej souhlas… souhlas naší planety.“ Nemysleli to zle – byli jen rádi, že mají příležitost se po tom vážném hovoru zasmát. „Planetární soucit, ne souhlas,“ opravili ho. „Tak teda ten planetární soucit je vlastně hloupý,“ nedal se odradit Sam, „že to dělá ze soucitu, ale přitom těm lidem vlastně ublíží, když oni to nechtějí.“ „Ale když měl někdo jenom jedno dítě,“ napadlo Kristýnu, „a to zemřelo, tak je možná rád, že se neprobudí.“ 10

Spici spravedlnost.indd 10

26.01.2022 17:37:31

„Možná jsem to nenazval přesně,“ uvažoval dál tatínek. „Možná to vůbec nesouvisí s nějakým záměrem nebo soucitem. Když mohli usnout všichni biologičtí rodiče…“ „Biologičtí?“ nerozuměly děti. „Biologičtí, tím se myslí praví rodiče – kterým se ty děti opravdu narodily – ne nějací nevlastní,“ vysvětlila maminka. „Když tedy všichni biologičtí rodiče mohli usnout,“ zopakoval tatínek, „znamená to, že v člověku nějaká informace o tom, že je rodič, zůstává. No a možná v něm nějak zůstává také informace o tom, jestli jeho dítě ještě žije. Nějaký kód, který neznáme. Vždyť víte, co se každý den objevuje názorů, proč se to vlastně stalo. Mysleli jsme si, že o našem světě víme hodně a že ho umíme vědecky zkoumat, a teď se ukázalo, že ne.“ „A nemohl to všechno zařídit Bůh?“ napadlo Kristýnu. „Ty věříš v Boha?“ ušklíbl se Kryštof. „A ty ne?!“ obořila se na něj Kristýna. „Taky ses přece modlil, aby se rodiče probudili a aby se Samuelovi nic nestalo!“ „Já jsem se nemodlil!“ rozkřičel se Kryštof a ve tváři zrudl. „Já jsem si to jenom přál! To je rozdíl – modlit se, a přát si!“ Ale v té chvíli se ke Kristýně přidala Ema: „To teda pěkně lžeš, Kryštofe! Modlil ses s náma!“ Načež se mezi sourozenci strhla hádka. Maminka vstala od stolu. „Už se zase začínáte hádat? Myslela jsem, že vás to přešlo, když jste si museli pomáhat.“

3. ROZEŠLI SE DO SVÝCH POKOJŮ. Přesněji: rodiče je tam poslali. Prý si mají opakovat do školy. Nikomu se nechtělo. 11

Spici spravedlnost.indd 11

26.01.2022 17:37:31

První se z pokoje vynořil Kryštof: „A kdy teda půjdeme na policii? Chci, aby chytili Samuelovy únosce.“ Tatínek se ale zatvářil otráveně, což Kryštofovi přišlo nespravedlivé. Dokonce na Kryštofa vyjel: „Snad jsme o tom mluvili, ne?! Byl jsem tam už třikrát. A jsme domluvení na zítra. Nemůžu za to, že nestíhají. Přednost mají děti, kterým se dá pomoct teď hned, chápeš? Kdo ví, jestli se to vůbec povede zpětně vyšetřit.“ Shora to zaslechla Kristýna a přihnala se dolů. „To jako že by ty zločince nechali na svobodě? Unesli malé děti, zabíjeli je a prodávali, a nemá se to vyšetřit?“ „Vysloveně snad ty děti nezabíjeli, ne?“ namítl tatínek. „To teda zabíjeli!“ vykřikla Kristýna. „Co ta holčička, co ji odnesli někam pryč – že ji dají vlkům? Přece už ji potom nikdo neviděl. Že jo, Same! Pojď sem!“ „Nech Sama, sakra,“ zaklel tatínek. „Nenuť ho vzpomínat! Musí to v sobě zpracovat. Postupně nám všechno poví sám.“ „A to jako nemá svědčit?“ podivil se Kryštof. „Ale ano, má svědčit. Až přijde čas, tak bude svědčit. Určitě. Ale musíme s ním zacházet jemně. Ne mu tu hrůzu pořád předhazovat. Všichni byste měli myslet víc na současnost a budoucnost. Jít ven. Začít se učit.“ Na takové moudro nebyla Kristýna zvědavá. Honem musela říct něco silného: „Ty jsi tu hrůzu prospal!“ odsekla. „Nic o tom nemůžeš vědět!“ Kryštof si všiml, jak to tatínka ranilo. Omlouval se jim přece, že v tak důležitých chvílích nemohl být s nimi. Přes­tože věděl; všichni věděli, že za to nemůže. Pitomá prostořeká Kristýna. Nahlas Kryštof řekl: „Všichni rodiče spali! To jsi, Kristýno, přehnala!“

12

Spici spravedlnost.indd 12

26.01.2022 17:37:31

4. Otevřenými okny proudil do bytu teplý jarní vzduch. Odpoledne už měla maminka dost všech těch dětských hádek a dohadů: „Tak, a půjdete ven!“ rozhodla. „Seberte míč a koukejte vypadnout na hřiště! Všichni! Teď hned!“ „Vypadnout?“ ohradila se Ema. „Proč jsi na nás sprostá, mami?“ „Nejsem sprostá. Ale už se nemůžu dívat na to, jak tady zahníváte.“ Ema věděla, že to maminka nemyslí zle. Maminka byla prostě taková: dlouho nekonečně trpělivá, chápající a laskavá, a potom náhle tvrdá a neústupná. „Ale my se bojíme jít sami na hřiště,“ vysvětlovala Ema. „Když jsme tam byli naposled, tak jsme se dověděli, že všichni rodiče usnuli. To bylo hrozný, chápeš, mami?“ „A ty myslíš,“ obrátil se na Emu Sam, „že bysme se to tam mohli dovědět zase?“ Ach jo, pomyslela si Ema. Sam si nic neuvědomuje, a tak ani nemá obavy, a nakonec se určitě přidá k mamince. Vtom se bytem rozlehlo hlasité Kryštofovo skandování: „Na hřiště, na hřiště!“ „Jó, půjdeme tam,“ souhlasil nadšeně Sam. „Zahrajeme si fotbal.“ Ale holky nechtěly. Co když tam bude nějaká divná parta? Říkalo se, že část starší mládeže se k rodičům nevrátila. Potulují se po městech, kradou, kouří… Maminka viděla, že s holkami nehne, a tak rozhodla jinak: „Jdu s vámi. Taky se potřebuju provětrat.“ Tak šli. Oblékli si jen trenýrky nebo tenké legíny a jednoduchá trička a maminka měla na sobě přiléhavou sportovní 13

Spici spravedlnost.indd 13

26.01.2022 17:37:31

kombinézu, přes ni krátkou sukýnku a vlasy si svázala šátkem. Sotva vyšli z domu, vlahý vzduch je objal a zmocnila se jich radostná nálada. Běželi, driblovali a házeli si s míčem. Na hřišti se slunce opíralo do drsného gumového povrchu, který byl tím pádem teplý. Žádná parta tu nebyla, ale všude kolem se válely plastové i skleněné láhve, prázdné krabičky od cigaret a Kristýna zahlédla dokonce injekční stříkačku. „Fuj!“ zhrozila se. „Tady to vypadá.“ Dali se do hraní. Hrál Kryštof se Samuelem proti mamince a holkám. Kryštof bral hru hrozně vážně, lítal jako blázen, v soubojích strkal do maminky i do holek a křičel na Sama, když se mu nepodařilo udržet míč. Maminka pobíhala po hřišti trochu legračně – nebyla žádná fotbalistka, ale na druhou stranu ji holky obdivovaly, jak je nakonec šikovná – obratnější než ony. Brzy se všichni unavili a za stavu 2:2 si dali přestávku. Sedli si na teplý povrch, Ema se natáhla a guma ji hřála do zad. Byl to první normální den po vší té hrůze, kterou prožili. Ema si uvědomila, jak je šťastná. Kryštof tolik šťastný nebyl. Zdálo se mu totiž, že poslední gól se neměl uznat, protože maminka zahrála rukou, ale holky křičely, že je maminka brankář. Přitom to bylo skoro v půli hřiště a Samuel se potom také nevyznamenal, když si nechal míč proklouznout vedle nohou. Kryštof chtěl rychle zase hrát. Ani Samuel nebyl úplně spokojený – chtěl, aby teď maminka hrála zase chvíli s nimi. Maminka si ale sedla k němu na teplou zem a přitiskla ho k sobě, celá zpocená. Řekla: „Vždyť vy kluci nás stejně porazíte. Podívej, jak ti to jde. Hraješ líp než já.“ 14

Spici spravedlnost.indd 14

26.01.2022 17:37:31

Samuel byl samozřejmě pyšný, že hraje lépe než maminka, a chtěl už rychle hrát. Ale Kristýnu fotbal nebavil. Navrhla, aby si zahráli na třetího nebo nějakou jinou hru bez míče, a místo fotbalu šla mamince natrhat sedmikrásky. Domů se vrátili až v podvečer. Samuel hned ode dveří volal na tatínka, že oni, kluci, vyhráli 8:7, avšak tatínek byl zalezlý někde u počítače. Po chvíli se vynořil celý zamyšlený: „Tak jsem četl, že potřebují brigádníky do zemědělství – aby zachránili letošní úrodu a zásobování potravinami. Co bys tomu, Kryštofe, řekl, že bychom se spolu přihlásili? U nás ve firmě se ještě nepracuje a ty školu také nemáš.“ „To jako že byste nás tady nechali?“ ohradila se Kristýna. „Neříkali jsme, že zajdeme na policii?“ divila se i Ema. Ani Kryštof se nezdál být nadšený. „Jo, říkal jsi, že koneč­ ně půjdeme na policii říct jim všechno o těch únoscích.“ „No jo,“ bránil se tatínek. „Samozřejmě že tam zajdeme. Netvrdím, že máme odjet hned zítra. Něco užitečného bychom ale dělat měli. Já vím, vy jste děti. Ale co já? Já tady nemůžu jenom tak sedět.“ „A co hledat ty vrahy!“ připomněla Kristýna. „To snad není užitečná práce? Já bych teda nejdřív pochytala všechny zločince, a až pak bych začala pracovat.“ Samuel to viděl jinak: „A kdybyste… kdybyste, no… vy jeli na tu úrodu,“ začal přerývaně, „mohl bych já jet za Vojtou?“ Přestože byl Vojta o mnoho starší, dokonce starší než Kryš­tof, vnímal ho Samuel jako svého kamaráda. A teď si vzpomněl, jak spolu jeli na motorce, když ho Vojta zachránil. A vzpomněl si také na plyšového opičáka Hnědáčka, se kterým v náručí utekl z domu uprostřed lesa a kterého pak nechal Vojtovi. „Říkali jste přece, že za Vojtou někdy pojedu. A za Hnědáčkem.“ 15

Spici spravedlnost.indd 15

26.01.2022 17:37:31

To byla pravda. Když se tenkrát všichni vzpamatovali ze Samova úžasného návratu a z toho, že se rodiče probudili, teprve si všimli vysokého venkovského kluka stojícího u dve­ří. Pozvali ho dál, ale on že musí hned zase domů. Tak si na něj alespoň vzali adresu a dali mu peníze na benzin. „Určitě se někdy za Vojtou vypravíme,“ ujistil ho tatínek. „Nebo ho pozveme sem. Jen co se všechno uklidní.“ Ze sprchy vyšla maminka jen v ručníku a s mokrými vlasy. „A ne­našla by se nějaká brigáda tady v Králově? Přece jen bych byla radši, kdybychom zatím zůstali pohromadě.“ Chtěla říct ještě něco, ale přerušil ji dětský jásot. Rychle děti ztišila a hlasitěji pokračovala: „Ale souhlasím s tatínkem, že je potřeba začít něco dělat. Kdo nebude chodit na brigádu, bude se doma celé dopoledne učit.“ Tentokrát se žádný jásot neozval. Kristýna si naopak pomyslela, že jsou rodiče hrozní. Ještě před týdnem spali, zatímco oni – jejich děti – bojovali o holý život. A jediné, na čem teď rodičům záleží: aby se nepřestali učit.

5. RÁNO SE TATÍNEK ROZHODL, že půjde se Samuelem na policii. Zkusí konečně někoho přimět, aby zaprotokoloval Samovu výpověď – všechno, co Sam ví o únoscích, kteří ho odvezli nejprve na náměstí Blahoslavených a potom do obce Ploužak, kde ho prý drželi s mnoha dalšími unesenými dětmi v tamní tělocvičně. „Cože?! A my ne?! My vypovídat nebudeme?!“ rozkřičela se Kristýna. „Proč má vypovídat jenom on?!“ 16

Spici spravedlnost.indd 16

26.01.2022 17:37:31

„Jó, proč jenom on? My chceme vypovídat taky!“ přidal se Kryštof. „My jsme přece taky viděli toho únosce.“ „A nás přece taky přepadli!“ pokračovala Kristýna. „Drželi nás zavřený na hvězdárně. Okradli nás a určitě nás chtěli zabít.“ Tatínek se obával, že když se na policejní stanici přihrnou všichni a budou mluvit jeden přes druhého, policisté ztratí trpělivost. Když ale teď viděl tu rozhořčenost, začal couvat: „Museli byste mi slíbit, že se tam nebudete překřikovat. Bude mluvit vždycky jenom jeden a ostatní budou mlčet.“ „Ale co kdybych k tomu mohla něco doplnit – něco, na co třeba Samuel zapomene? Přece si to nenechám pro sebe, ne? Co když třeba Samuel řekne, že měl ten řidič bílý kalhoty a já budu vědět, že je měl černý? To mám jako mlčet?“ „No vidíte, říkám, že to nepůjde,“ zatvrdil se tatínek. „Nedáte si říct.“ „Tak bys snad mohla chvíli počkat, Kristýno,“ snažila se to zachránit Ema. „A barvu kalhot Samuel nepoplete.“ „To byl jen příklad, Emo!“ rozohnila se Kristýna. „Víš, co je to příklad?“ „Já myslím,“ vložil se do hádky od dveří i Sam, „že by mi Kristýnka mohla poradit. Co myslíš, tati?“ Vypravili se tedy na policii všichni. Byla to táž stanice, kde před několika týdny nahlásili zmizení Samuela a odkud později mladý policista volal Kryštofovi, že unesené děti odvezly autobusy z náměstí Blahoslavených. Doufali, že si policista vzpomene a že tam bude. Samuel se cestou chytil tatínka za ruku. Chtěl tatínkovi pomoct, protože viděl, že je nějaký nespokojený. A když se 17

Spici spravedlnost.indd 17

26.01.2022 17:37:32

ho Samuel zeptal, jestli se na policii dostanou na řadu hned, tatínek odsekl, že neví. Venku bylo mnohem chladněji než včera a šedivý panelák, ve kterém sídlila policie, vrhal do ulice chladný stín. Zazvonili u bíle natřených, neprůhledných dveří. Namísto bzučáku se ozval nepříjemný ženský hlas: „Prosím!“ „Dobrý den,“ začal tatínek zdvořile, „tady děti by rády podaly svědectví ohledně nějakých zločinů z doby, kdy jsme my rodiče spali.“ „Já jsem teda nespala!“ ohradila se stroze žena. „A vy jste kdo?“ „Já jsem otec těch dětí.“ „Aha. A vy myslíte, že máme čas se tímhle zabývat.“ „Já si myslím,“ zvýšil teď hlas i tatínek a Samuel mimoděk pevněji stiskl jeho ruku, „že máte povinnost se tím zabývat.“ Sourozenci skoro nedýchali. Cítili, že tatínek za ně bojuje proti onomu nepříjemnému hlasu přicházejícímu zevnitř. Vnímali také, že tatínek začíná být rozčílený a možná začne křičet. Tatínek opravdu přidával na důrazu: „Mluvil jsem minulý týden s poručíkem Votýpkou! Dohodli jsme se, že přijdeme po neděli.“ „Je ale pondělí dopoledne,“ opáčila paní a sourozenci se na sebe podívali s udiveným úšklebkem. „Pondělí dopoledne je snad po neděli. Nebo ne?!“ nedal se tatínek a děti se rozesmály. Žena neměla co dalšího říct a v zámku dveří se rozezvu­ čel bzučák. Ocitli se v nehostinném zádveří. Všechno tu bylo nevlídné – ještě nevlídnější než v čekárně u lékaře – tam bý­valy alespoň barevné plakáty a někdy dokonce hračky. Starším dětem se vybavilo, jak tady byly, když jim ukradli 18

Spici spravedlnost.indd 18

26.01.2022 17:37:32