Issuu

H e l e n W h i t a k e r o v á

Dávám tomu rok

Přeložila Ivana Nuhlíčková

ISBN 978-80-249-5016-7

První kapitola

31. prosince, 23:59 Deset… V televizi vyřvávají na záběrech míst podél Temže opilí flamen dři. Před patnácti lety bych byla mezi nimi, celý večer bych se strkala, abych získala co nejlepší místo, a zadržovala čurání, jen abych byla ve výhodné pozici pro odpočítávání. Devět… Jsem moc ráda, že nestojím na přeplněném břehu a nepopíjím prosecco, které je studené jen díky tomu, že venku je strašná zima, a nemusím se tvářit, jak si to užívám, zatímco přemýšlím o tom, jak nacpané bude po půlnoci metro. Osm… Jack a Sav konečně usnuli. Mít malé děti je dobré, protože je můžete využít jako vhodnou záminku, abyste se vyhnuli věcem, do kterých se vám nechce. „Omlouvám se, ale nemám hlídání!“ je ta nejlepší výmluva. Sedm… I když nemít hlídání je většinou otrava, znamená to, že nemůžete dělat ani věci, o které stojíte. Šest… Ale silvestr do té kategorie nespadá. Vlastně mě ani netrápí, že sedím sama, sleduju odpočítávání v televizi a Adam odjel do Sheffieldu. Pět… 7

Neodjel tam, aby si užíval. Musel se na silvestra dostat do nacpaného vlaku z Londýna, aby svému sedmatřicetiletému bratrovi domluvil, protože ho možná, nejspíš, skoro určitě vyhodili z další hospody v centru a chtějí zaplatit, co zničil, jinak na něho podají trestní oznámení. Na zdraví, Gabe. Šťastný podělaný nový rok. Čtyři… O to zřejmě jde, vsadím se, že Adam musel zaplatit hostinskému. Ne že by se mi o tom zmínil. Vždycky se snaží změnit téma, když začnu o půjčování peněz Gabeovi. Tři… „Půjčování.“ Dva… Když mu půjčil posledně, ani se mi o tom nezmínil a já potom přečerpala limit na společném účtu, protože jsem zaplatila zálohu za dovolenou v Center Parcs. Jedna… Tisíce lidí pokřikují: „Šťastný nový rok!“ Na pozadí odbíjí Big Ben. Vyletí ohňostroje a obrazovka se zabarví ohněm a kouřem, reportérka BBC, která je na místě, se přes ten rachot snaží dokončit větu. „Britská veřejnost byla ujištěna, že odbíjení velkých hodin se přechodně obnoví během důležitých státních událostí, jako jsou oslavy Nového roku nebo Den válečných veteránů, dokud se opravy nedokončí.“ Dopila jsem poslední kapky bílého vína. Zbytek lahve je v lednici, na chvíli jsem si pohrávala s myšlenkou, že bych si nalila ještě sklenku, ale potom jsem zívla a připomněla si, že i když se mi povedlo nacpat děti do postele v deset, určitě se probudí před šestou. To je nepsané pravidlo, když někdo z rodičů zůstane doma sám a vypije víc než dvě deci. Radši jsem vypnula televizi a napsala zprávu Adamovi.

Doufám, že tam neprožíváš noční můru. Šťastný nový rok. Pusu.

Nejspíš už spí v matčině domě ve své posteli v pokoji, o který se dělil s Gabem. Kousek podlahy přede mnou jako by se najednou rozsvítil a zapípal. Adamův iPad leží pohozený na koberci displejem vzhůru, je napůl zakrytý hračkami, které děti dostaly k Vánocům, ale už je přestaly bavit. Moje zpráva se objevila v rohu, zakryla část fotografie, kterou má jako pozadí. Je to selfie, kde jsme všichni vedle sebe před Londýnským okem. Kolo není téměř vidět, protože ho stíní rozesmáté tváře. U Jacka to tak úplně není, protože když nás Adam vybídl „Všichni řekněte sýr“, syn zakřičel „Fuj“. Zvedla jsem tablet a položila na stůl, přitom jsem hledala obal, zároveň jsem uklidila pár dalších zatoulaných hraček. Dům vypadá jak po výbuchu bomby, povalují se tu odložení superhrdinové, krabice a na koberci číhají kousky lega, aby se člověku zaryly do chodidla. Děti trvají na tom, že si musí schovat každou blbost z vánočních crackerů, takže se z beden na hračky neustále sypou nějaké plastové nesmysly. Nakonec jsme rezignovali a nechali ty krabice v kdysi stylovém obýváku. Sbírám ty zbytky – figurky Sylvanian, Spider-Mana v oblečku nějaké figurky Sylvanian (Jack bude zuřit) – a nakonec najdu obal pod lodí Millennium Falcon ze Star Wars. Je olepený nálepkami pohádkových postaviček, při pohledu na ně se neubráním úsměvu. Určitě je to dílo Sav. Adam bude vypadat zajímavě, až pojede metrem do práce a bude si na iPadu číst Guardian. Když iPad zvednu, displej se znovu rozsvítí. Další zpráva. Je od „J.“, to mě přiměje zadívat se pozorněji. Zahlédla jsem jenom náhled. Díky za oslavu, jako bychom se vrátili znovu do roku 1995…

A kdo je J.? A jaká oslava? Je přece se svým bratrem a řeší další Gabeovu katastrofu. Alespoň to říkal. Možná se mu to povedlo dát do pořádku, zašel si na skleničku a tam narazil na někoho známého. To mu přece nemůžu zazlívat. Co by to bylo za večer bez dětí, když by si člověk nemohl užít spontánní setkání v hospodě. Jenomže to nevysvětluje, kdo je J. Zlomek vteřiny nechci vědět, o koho se jedná, ale brzy vyhraje moje podezíravost, zapnu přístroj a vyťukám heslo. Jsou to data narození Jacka a Sav. Když se objeví plné znění zprávy, sevře se mi žaludek. Navíc je to dlouhá konverzace, která sahá daleko do minulosti. Děkuju, žes se mnou slavil, jako by ses se mnou vrátil znovu do roku 1995. Škoda, že jsem měla let, jinak bychom se mohli opít a pořádně si užít Nový rok – bublinky a pořádná postel v hotelu jsou přece jenom lepší než cider a plížení do mého starého pokoje u rodičů.

1995. Let. Starý pokoj. V roce 1995 měl Adam před maturitou a bydlel v Sheffieldu. Chodil s dívkou, která se jmenovala Jules. Úžasná Jules, která mu zlomila srdce, když šla studovat na jinou univerzitu a její skvělou kariéru pilotky zmínil na jedné z našich prvních schůzek. Já měla od té doby o čem přemýšlet, a ještě nižší sebevědomí. Adamova odpověď se objeví téměř okamžitě. Dobře doleť. Až budeš zpátky, napiš.

Na moji zprávu neodpověděl. Tablet se mi třásl v ruce, tak jsem ho uchopila pevněji. Slyším vřískot, křik a hudbu zvenku, pronikají stěnami našeho řadového domku v severním Londýně, vznášejí se na ulici, ale i přes rány 10

a pískot je mé lapání po dechu hlasitější. Mám pocit, jako by mi pulzovalo celé tělo, ale mysl je jasná. Soustředěná. Protože okamžitě vím, že to nebude žádné nedorozumění. Nikdy se ani nezmínil, že by se s Jules setkal, tak jak by to bylo možné? Přejíždím rozechvělým prstem po displeji, abych se dostala na začátek jejich konverzace. Stránky se sunou jedna za druhou, kdykoli si myslím, že jsem se dostala na začátek, nahraje se další zpráva. Přes slzy vidím rozmazaně, když spočinu pohledem na nějaké nezvyklé frázi nebo slovu, jak zprávy míjejí jedna za druhou. Ve mně. Krásná. Zatraceně sexy. Nemůžu se dočkat.

Zdá se, že si občas vyměnili i několik zpráv denně, občas ale míjely dny, aniž se kontaktovali. Nakonec okno odskočí, už se nemá kam posunout. Před pěti měsíci 5. srpna v jedenáct hodin a sedmnáct minut dopoledne. Modrá bublina ukazuje, že první zprávu poslal Adam. Ahoj, tohle je teď moje nové číslo.

Sedm slov, která mi rozmetala večer. Rok. Život.

Druhá kapitola

1. ledna, 16:00 Celé hodiny jsem jen mlčky seděla, než jsem zaslechla, jak se jeho klíč otáčí v zámku. Když děti vyvádějí, obvykle toužím po chvíli ticha, po hodině jen pro sebe, ale dnes, když jsem je vypravila ke kamarádce, abych mohla sama počkat na Adamův návrat, ve mně to ticho vyvolává tísnivý pocit, jako bych nemohla dýchat. Dveře bouchnou a já nadskočím, jako bych se na jeho příchod nechystala celé odpoledne. Měla jsem v úmyslu mu ten tablet vrazit do ruky hned ve chvíli, kdy projde dveřmi, při tom bych pronesla něco usvědčujícího a představovala si zástupy stejně ukřivděných žen (v pořadu Oprah? Dobře, možná spíš v dopolední show Loose Women), jak mě vítají ohlušujícím potleskem. Místo toho spěchám do chodby a při pohledu na něj se zarazím. Vypadá úplně normálně. Myslím naprosto normálně. V tmavých vlasech mu prosvítá pár šedých pramínků, na bradě má stejné strniště, kvůli kterému jsem si ho dobírala. Nevypadá jako chlap, který by spal se sexy pilotkou. „Nevěřila bys, co se dělo ve vlaku cestou zpátky,“ zasténal, jako by mě to zajímalo. „Kromě obvyklého novoročního chaosu nefungovalo ještě návěstidlo, takže nás odklonili do Doncasteru a zrušili veškeré rezervace. Ulička byla úplně nacpaná lidmi.“ Naklonil se, aby mě ledabyle políbil, vůbec si nevšiml, natož aby se o tom zmínil, že můj obličej vypadá po kombinaci pláče a vodky, kterou jsem našla vzadu v mrazáku, jako pomačkaný 12

papírový pytlík. Když se začal naklánět, ucukla jsem a zajíkavě ze sebe vypravila: „Četla jsem tvoje esemesky. My dva jsme spolu skončili?“ Během zlomku vteřiny se mu úplně změnil výraz obličeje. Najednou vypadá přesně jako Jack, když ho přistihnou, jak dělá něco, co nemá, ví, že to nelze popřít, ale stejně se snaží lhát. Asi bych se zasmála, kdybych do sedmi ráno neplakala a nepročítala jeho erotické konverzace s Jules, potom se nesnažila chovat ráno normálně před dětmi, i když jsem se vůbec nevyspala a neměla žádné odpovědi. „Jaké esemesky?“ zeptal se a ruka mu strnula v napůl rozepnutém kabátě. „O čem to mluvíš, Iris?“ Zděšení v jeho tváři zažehne hluboký vztek, který mi víří kolem těla a vyvěrá odněkud z hrudi. Mizerný zbabělec. „Lžeš,“ řeknu. „Neopovažuj se mi lhát po tom všem, co jsi mi provedl.“ Kéž by měl jeho vlak cestou ze Sheffieldu nehodu a on při tom zemřel. No, vlastně si to nepřeju. Ale jen proto, že bych musela poslouchat, jak mi lidé zdůrazňují, jaký byl skvělý manžel a otec, zatímco já chci, aby právě teď všichni věděli, co je to ve skutečnosti za prolhaného šmejda. Stále na mě zírá, mlčí, vypadá vyděšeně. Velké šedé oči jako by se ptaly, co dál. „Řekneš něco?“ zeptám se tónem, který nenechává žádný pros tor pro nejasnosti. Musí mluvit. Ano? Ne? Udělal jsem obrovskou chybu, Iris, ztratil jsem před několika týdny telefon a ty eroticky laděné zprávy posílá mé přítelkyni ze střední školy někdo jiný. Nedívá se na mě, stále se potýká se zipem na kabátu. Otevře ústa, aby promluvil, ale vysouká ze sebe jen: „Kde jsou děti?“ „U Fran,“ odseknu. Někde pod tím pulzujícím vztekem a strachem, který mi zaplavil celé tělo, je i kapka provinilého pocitu – vůči dětem a chudince Fran, která mi o půl šesté ráno, když ji 13

probudila její dvojčata, psala, že měla příšernou noc, a zasloužila by si odpověď vyjadřující solidaritu s jejím utrpením. Místo toho se dočkala hysterického telefonátu od nejlepší kamarádky, který vyústil v to, že kromě svých tří dětí dostala na Nový rok ještě dvě navíc. Krev mi pulzuje v těle, cítím, jak mi buší ve spáncích. V žaludku se mi převaluje odpor k sobě samé, vzadu v očích mě tlačí paranoia po kocovině. Vztek se scvrknul znovu do ublíženého pocitu. Do mozku mi vystřelují šipky obav. Odejde od nás? Proto nic neříká? Adam se rozhlíží po chodbě jako vyděšené zvířátko, které hledá únikovou cestu. Chodbu jsme před čtyřmi lety vymalovali napodobeninou šedé barvy značky Farrow & Ball, jakou David Cameron nechal natřít tu hloupou maringotku, v níž se chystal psát. Teď už je to ošuntělé, odřené od dětských koloběžek a tašek s nákupem, se kterými tamtudy procházíme do kuchyně, všemi těmi obyčejnými věcmi, které člověk dělá, když žije dlouho v manželství a nemá dost času být opatrný. Taková zašlost běžného života, žádný nóbl hotelový život prodchnutý sexem. „Proč jsi to udělal?“ Hlas se mi třese tak, že celá ta věta vibruje. Konečně se ke mně otočí. Nedokážu poznat, jestli pláče, nebo ho vidím skrz vlastní slzy, ale má pomačkaný a rozmazaný obličej. „Je mi to líto,“ řekne po chvíli, která mi připadá jako tisíc let. Hlas se mu chvěje. Nereaguju, prodlužuju tu chvíli, kdy čekám, co bude následovat. Buď přijde příval omluv a výmluv, nebo nějaká alternativa. Řekne, že je mu to líto, protože je po všem. Jenomže nakonec to nepřijde dost rychle, takže se neovládnu a přeruším ticho. „Co je ti líto? Co z toho? Že jsi s někým spal za mými zády, nebo že se to provalilo. Že jsi zničil naše manželství, nebo skutečnost, že mi teď jen říkáš, že je po všem?“ Můj hlas zní zmučeně. „Řekni něco, Adame. Mluv. Copak nestačí, že mi tohle děláš bez dramatické pauzy, aby se vystupňovalo napětí?“ 14

„Můžeme jít do obýváku?“ Batoh má stále přehozený přes rameno. Nechci ho v domě. Taška se špinavým prádlem po jeho nechutné aféře. Vysype ho do koše k ostatnímu oblečení a bude čekat, že to někdo – já – vypere. „Pokud se mě chystáš opustit, nechci, aby to bylo v obýváku.“ Najednou mi to připadá hodně důležité, ale vlastně nevím proč. Možná proto, že loni v červnu, když mi maminka oznámila, že má rakovinu, mě tu Adam objímal, když jsem plakala. Pořád to vnímám jako bezpečné útočiště. „Nechci tě opustit,“ řekne tiše. Konečně upustí ten batoh a hladí si levé rameno. Už pár týdnů ho zlobí. Nedávno jsem žertovala, že to jsou bolístky čtyřicátníků. Navrhla jsem, že ho objednám k chiropraktikovi. Kvůli jeho zraněním ze sexu, pomyslím si teď. Přejíždí si dlaní po strništi na tváři. Zhluboka se nadechne. Hraje o čas. „Nevím, co to… co to je. Bylo.“ „Bylo?“ odseknu. „O půlnoci mi připadalo, že to právě probíhá. Dal jsi jí kopačky, když jsi trčel v tom zpožděném vlaku v Doncasteru?“ „Ne.“ Sklopí oči a znovu si pohrává se zipem na kabátě, potom to vzdá. Všimnu si, že se mu třesou ruce. To je dobře. „Ale ukončím to. Není to tak, jak si myslíš.“ „Povídej mi o tom, co si myslím, Adame. Vážně.“ „Byly to náročné měsíce,“ začne a vykročí ke mně. Instinktivně ustoupím. „Copak to necítíš?“ Má pravdu. Maminčina nemoc přišla bez varování, ta hrůza nastala ve stejnou dobu, kdy Sav začala v září chodit do školy. Okamžitě se rozhodla, že školu nenávidí. Předešlé léto v Adamově zaměstnání vyžadovali, aby se všichni znovu ucházeli o své místo, ale nebylo jisté, že ho zase získají. Náročné je slabý výraz. Řekla bych, že to bylo příšerné. Ale nezačala jsem si s někým jiným, abych před tím unikla. Začala jsem běhat. „Chceš mi říct, že důvodem byl stres? S touhle logikou bych teď musela spát s oběma bratry Hemsworthovými.“ 15

„Kdo jsou bratři Hemsworthovi?“ Zapomněla jsem, že Adam je příliš intelektuálně laděný, aby věděl cokoli o popkultuře. Když jsme se seznámili, neměl ani televizi. Okamžitě jsem se na něj měla vykašlat. „To je jedno,“ odseknu. „Neodbíhej od tématu.“ Oči mu podrážděně jiskří. „No, co bych měl podle tebe říct? Ať řeknu cokoli, stejně to bude špatně,“ povzdechne si a znovu si promne bradu, jako by byl z toho rozhovoru unavený. „Neusiloval jsem o to, aby se to stalo.“ „Kdy?“ skočím mu do řeči. Nedopustím, aby se cítil ublíženě, zvlášť když je to on, kdo to zvoral. „Nebo vůbec?“ Nedokážu pronést slova dost rychle. Je to, jako bych se snažila mluvit při běhu, nedokážu se mezi jednotlivými slovy dostatečně nadechnout. Alespoň má tolik slušnosti, aby se tvářil zahanbeně. „Ne. Ano. Ani jedno. Náhodou jsme se potkali. Je to už nějakou dobu. A zůstali jsme v kontaktu. Nebylo to…“ Šlehne po mně pohledem a mně se při tom nenuceném posouzení situace chce plakat. Dokážu v tu chvíli myslet jen na fotky, na nichž jsem viděla předešlou noc Jules, když jsem zkoumala její Instagram. Bylo mi jasné, že se s ní nemůžu měřit. Zvlášť teď ne. Létá po světě, fotí západy slunce na pláži a popíjí koktejly v Miami. Má lesklé, téměř černé vlasy, opálenou pleť a zářivé hnědé oči. Jako by se v ní snoubila ta herečka, která hrála Wonder Woman, a některá ze sester Kardashianových, jen bez těch umělých výplní tváří. Prohlížela jsem si jednu fotku po druhé. Vypadala dobře stavěná a silná, zatímco popíjela nějakou zelenou šťávu, stoupala do kaňonu Runyon v L. A. nebo stála se zapletenými vlasy před vodopády. Jako by měla jednoho z těch insta manželů, který za ní neustále chodí, aby pořídil asi osm tisíc verzí stejné fotky, dokud není snímek úplně dokonalý. Kdyby ale měla manžela, nespala by s tím mým, ne? Možná ale spala. Koneckonců, je to zatracená Wonder Woman. „O nic nešlo,“ dokončil. „Ne od začátku.“ 16

„Ne, abychom to měli přesně, do 26. srpna se nic nedělo.“ Adam se na mě dívá, jako bych se chovala nevhodně, ale tak tomu není. To datum se mi vrylo do mozku spolu s tou esemeskou. Ježíši. Tohle jsem nečekal. Měli bychom si promluvit. Mám pocit, jako by mi bylo znovu sedmnáct.

A její odpověď? Vrať se ke své manželce. Promluvíme si brzy.

Poslechl. Tedy vrátil se ke své manželce, ale vracel se i k ní. Stále znovu a znovu. „Iris?“ Natáhne ke mně ruku. „Ne.“ Ucuknu a poodstoupím. „Četla jsem ty zprávy. Vím, co jste si navzájem psali.“ Také vím, co jeden druhému nikdy neřekli. Je to můj jediný přístav v téhle bouři emocí. Nikdy si neřekli, že se navzájem milují. Alespoň v těch zprávách ne. Nechci znát odpověď, ale stejně tu otázku položím. „Miluješ ji?“ Adam v šoku vytřeští oči. „Cože?“ „Prosím tě, nenuť mě to opakovat.“ Po tváři mi stékají slzy, setřu si je rukávem svetru, který nosím jen na doma. „Je ona ta pravá? Ta, která odešla a ty ses z toho nikdy nevzpamatoval? Vím, že ti zlomila srdce, ale to bylo…“ Snažím se rychle počítat. Adamovi bude v červnu čtyřicet tři. „Před pětadvaceti lety. Pokud jsi celou dobu čekal na tu pravou chvíli, abys ji získal zpátky jako v nějakém trapném seriálu, tak teď bys to měl říct.“ „Ne, není… ta jediná, nebo co,“ zamumlá a znovu ke mně natáhne ruku. Tentokrát ji odstrčím. „Nesahej na mě.“ Chvíli si chová dlaň v druhé ruce, v očích má ublížený výraz, jako by ho to opravdu zraňovalo. „Byla pro mě důležitá, to přece víš, říkal jsem ti o ní. Myslím si, že nebýt jí, neodešel bych ze Sheffieldu.“ 17

Pokud se Adam snaží vzbudit soucit touhle historkou, vybral si na to špatnou chvíli. Byl z neúplné rodiny, otec s nimi nežil, bla bla bla. „Přesto jsi ochoten kvůli ní odhodit rodinu. A dopustit, aby tvé děti vyrůstaly jen s matkou, zatímco ty budeš cestovat po světě s ní.“ Ta střela ho zasáhne přesně tak, jak jsem měla v úmyslu, zrudnou mu tváře. Podle toho, jak mu ztvrdly rysy, poznám, že má vztek. „Děti bych nikdy neopustil, to víš moc dobře.“ „Vážně?“ Můj hlas zní ledově. Konečně jsem v tom rozhovoru našla nějaký opěrný bod a promlouvám jako někdo z televizního pořadu, kdo přesně ví, co říct a jak zasáhnout soupeřovo citlivé místo. Dobře. Přesto se pokaždé, když na něho zaútočím se zlobou a záští, cítím o něco hůř. Nechci být jen postavou ve scénáři s člověkem, kterého miluju nebo jsem milovala. „Nejsem si jistá, jestli tě vůbec znám. Samozřejmě netuším, co chceš. Tak o co tedy jde? Chceš zůstat ženatý, nebo jsem ti udělala laskavost, že jsem na to přišla?“ Zadrhává se mu hlas. „Iris, prosím. Omlouvám se, byl jsem zmatený. Ty a já –“ „Pořád jsi mi neodpověděl na otázku,“ zaječím a on ucukne, jako bych se ho chystala praštit. Jako bych to byla já, kdo působí problémy. Něco ve mně vybuchne – trpělivost, srdce, kdo ví. „Chci, abys odešel,“ rozhodnu se. Ten rozhovor mě štve. Rozčiluje mě, že nemám moc ovlivnit jeho výsledek. Štve mě, že neprosí o odpuštění. „Cože?“ Teď když jsem to pronesla nahlas, nevím, jak jsem ho tu vůbec mohla snést. „Odejdi. Řeknu dětem, že ses zdržel u matky.“ Hlavou mi víří nápady, jak to zorganizovat. „Nemusejí vědět, že ses už vrátil.“ „A kam bych tak asi měl jít?“ „Slyšela jsem, že ve Wimbledonu je další nádherný hotel du Win,“ odseknu, zvednu batoh, který leží u dveří, a hodím ho 18

po něm. Není těžký, ale on reaguje dramaticky a uskočí. Před dvěma dny bych si z toho dělala legraci a společně bychom se zasmáli. Teď mi připadá ubohý. „Kam půjdeš, není můj problém. Já jen vím, že tě tady právě teď nedokážu vystát.“ „Ale ještě jsme nevyřešili…“ zarazí se. „Tohle,“ pronese nepřesvědčivě. „Ne, nevyřešili,“ souhlasím. „Protože jsem čekala, až se rozhodneš, jestli mě miluješ, jestli nás máš rád, jestli chceš zůstat. Jenomže odpověď stále neznám. Uvědomila jsem si ale, že to nezáleží jen na tobě, že je to i moje věc, a vím, že si vůbec nedokážu představit, jak tu s tebou být.“ Protáhnu se kolem něho a páskem udělám na stěnu další šrám, jak se ze všech sil snažím vyhnout fyzickému kontaktu s ním. Další ukazatel rodinného života. Možná ten poslední. Ale právě teď na to nedokážu myslet, tak raději otevřu přední dveře. Dovnitř foukne mrazivý lednový vítr ze dne, který potemněl ještě předtím, než se stačilo rozednít. Potom se zatvářím odhodlaněji, než se cítím. „Jdi, Adame. Vypadni.“ Postoupí o krok k prahu, kde stojím. „Ale co Jack a Sav? Zítra jdou do školy a já je tam mám odvést. Chci se s nimi vidět.“ Má pravdu. V pracovní dny musím odcházet o hodinu dřív než on. Celé fungování naší rodiny závisí i na tom, že Adam odvede ráno děti do školy. „Ráno se tu stavím a odvedu je. Budou mít strach, když tu nebudu, ty bys to jinak nestihla do práce.“ „Nebudou mít strach, protože si budou myslet, že jsi ještě u své matky. Bylo by divné, kdyby ses tu objevil, abys je odvedl. A já tě nepotřebuju. Poradíme si.“ Vlastně netuším, jak to zvládneme. Znovu se mi sevře srdce. „Za pár dnů ti zavolám a zkusíme si promluvit. Mezitím můžeš přemýšlet o tom, co vlastně chceš.“ Snažím se ho vyprovodit ze dveří, ale on zoufale zvedne ruce. „Nechci odejít. Chci naši rodinu. Chci nás. Musíme si o tom promluvit.“ 19

Zazněla ta správná slova, ale ve špatnou chvíli. Proč to neřekl dřív, když viděl, že opravdu chci, aby to byl jen obrovský omyl? „Teď s tebou nemůžu mluvit. Sotva zvládnu tady stát a dívat se na tebe.“ „Prosím, Iris.“ Upírá na mě zoufalý pohled, hledá v mé tváři jinou odpověď. Opravdu se ho chystám vykopnout? Co když se vrátí rovnou k Jules? Tak sis sama odpověděla. Pohlédnu na ulici. Je opuštěná, lampy se právě rozsvítily. Všichni se snaží zůstat v teple a léčí si kocovinu dovezeným jídlem a nějakým filmem. Kéž by to byl i náš případ. „Musíš jít,“ oznámím nekompromisně. „A nebudeš to ty, kdo rozhodne o tom, kdy je ta správná chvíle si promluvit.“ Přiblíží se ke mně, protáhne se kolem a vyjde ze dveří, ale potom se zastaví na schodech, jeho vysoké tělo prozrazuje napětí. „Nemůžeš mě přimět odejít.“ Zachvěju se a posbírám veškerou sílu. „Ne, to nemůžu. Ale nic z toho, cos po návratu domů pronesl, nebudí dojem, že by ti na nás záleželo, takže pokud neuděláš tu jedinou věc, kterou po tobě chci, potom vím, že jsme spolu skončili. Dopřej mi nějaký čas na přemýšlení a nekomplikuj to dětem.“ Zarazí se, ještě chvíli na mě zírá, potom souhlasně přikývne. „Zavolám jim později a budu se tvářit, že jsem u matky.“ Je to právě tenhle drobný projev spojenectví, který hrozí, že mě přemůže. Abych ochránila je, musím ochránit jeho. Zavřu dveře dřív, než se stihnu ujistit, kterým směrem odchází, potom si sednu na schody a upírám pohled na dveře. Tak napůl čekám, že se vrátí. Vytáhnu z kapsy telefon. Můj manžel je pryč. Komu bych to mohla říct? Stydím se, cítím se zahanbeně. Fran už v zásadě ví, co se stalo, ale zavolat jí nemůžu, když jsou děti u ní. Všechno jí řeknu, až je za pár hodin přiveze. Do té doby musím vyřešit praktické záležitosti, třeba jak se zítra dostanou děti 20

do školy. Ze všeho nejvíc si přeju, aby tu byla maminka. Z mnoha důvodů. Budu si muset vzít volno hned první den nového roku, kdy se ode mě čeká, že budu odpočatá a svěží? Otevřu telefon a popotáhnu, při tom si do rukávu svetru utřu tvář. Představím si Jules v přiléhavém sportovním oblečení, jak leze po horách. Pod vytahaným svetrem mám tričko s nápisem „Dejte hráškům šanci“, které mi před dvěma lety koupil Jack (Adam) k narozeninám, a džínsy, které vypadají skvěle, když je lidé jako Rosie Huntingon-Whiteleyová nosí s lodičkami a volným topem, ale na mé postavě tvaru hrušky připomíná výsledek dámu středního věku, která utekla z vystoupení Avril Lavigne. Nemysli na Jules. Další popotáhnutí a najednou myslím na jediného člověka, na něhož se mohu spolehnout. Vytočím číslo a telefon nás rychle spojí. „Šťastný nový rok, Iris.“ „Šťastný nový rok,“ odpovím a pokouším se zadržet pláč. Snažím se, aby má slova vyzněla čile a energicky. „Adam odjel řešit nějakou rodinnou krizi do Sheffieldu, ale děti se zítra vracejí do školy. Tati, myslíš, že bys mi mohl pár dní pomoct?“