Juist, 28. září 1978 Milý deníku, během 90 minut budu mrtvá. Příliv je vždycky přesný. Voda mi nejdřív zalije kotníky, pak kolena a stehna. A zatímco bude nepřetržitě stoupat až k bokům a mě se pak možná přece jen zmocní strach, upřu pohled na bod na obzoru, jako bych vyhlížela přítele. To mi pomůže. Až se poté ocitnu ve vlnách až po hruď, budu na bezpečné straně. Proud mi už tak zacloumá tělem, že mě síla vody umačká nebo pomalu pohltí. Nevím, čemu bych měla dát přednost. V druhém případě mě bude nejdřív něco pálit v hrudi. To říkal můj profesor patologie, a taky že smrt utopením následuje překvapivě rychle. Naučil mě, že vědecký přístup pomáhá smrt pochopit. Podvědomě tedy zatajím dech, zakuckám se, budu kašlat a znovu spolknu slanou vodu. Část se dostane dýchací trubicí do plic, které se poté uzavřou. Hloupé je jen to, že všechno může ještě zhoršit reflex zvracení. Plíce se mi totiž v důsledku toho budou dál plnit, protože odnímají okolní tkáni tekutinu. Následkem toho se plicní sklípky stáhnou a už nedokážou přivádět do krve kyslík. Přestane mi fungovat mozek, můj krevní oběh se zhroutí a já se začnu třást. To však už nebudu nic vnímat, protože v té chvíli se ve mně rozhostí pocit klidu a lhostejnosti. Ztratím vědomí, přestanu dýchat a srdce přestane pracovat. A bude konec. Kladu si otázku, jaký to bude pocit, až můj duch bude opouštět tělo. Uvidím snad jasné světlo, vsaje mě to do dlouhého tunelu a budu se vznášet k zářící hvězdě? Konečnou odpověď na to dostanu už brzy, velice brzy. Jen zprávu o tom ti už nebudu moct dát.
7
PRILIV A ODLIV.indd 7
3.2.22 16:00
Zavřela deník, pohladila jeho červené sametové desky a usedla k toaletnímu stolku, starému mahagonovému sekretáři. Ten nápad s deníkem pochází od Onna. Napiš, co slyšíš, co vidíš, co prožíváš. Co chceš a cítíš. Tím psaním se mnohé stane jasnější. Kdyby tenkrát tušil, jak jasně nyní vidí, poradil by jí něco jiného. Podívala se střešním okénkem svého pokojíku na srpek měsíce na obloze. Za pár hodin vyjde slunce a začne první den její smrti. Měla pocit, jako by jí hlavu zaplnila vata. A pokud by se snad chtěla rozhodnout jinak, neměla by – kdyby už stála ve vodě – šanci své rozhodnutí změnit. Jakmile se ta neškodná strouha změní v prudký, bouřlivý tok, znemožní jí to návrat. Pocit nejistoty se jí okamžitě vrátil. Ale nepomáhalo to. Jak by mohla dál žít ve lži? Utěšovalo ji, že je v dobré společnosti. Už před ní „odešlo do pobřežních písčin“ mnoho lidí, jak se na ostrově říkalo. Pomalu otevřela zásuvku, zvedla překližkovou desku, pod níž byl prázdný prostor, a zasunula deník až dozadu. Stiskla kliku u dveří, a když se otočila, poprvé jí vyhrkly slzy. To je jen bolest z loučení, pomyslela si, otřela si tváře hřbetem ruky a odplížila se po schodech dolů, kolem pokojů svých sester a matky. Budou ji postrádat? Neozval se žádný zvuk, určitě všechny hluboce a tvrdě spí. Vzala si z kůlny kolo, naskočila na ně a uháněla po Pobřežní ulici dolů, kolem domů v Loogu směrem k restauraci Doména Bill, ven z vesnice. Na cestu jí svítilo tlumené světlo měsíce. Voda se zvedala a jí nezbývalo mnoho času. Už teď jí podrážkami pronikal do nohou chlad. Vší silou se opírala do hvízdajícího severního větru. Ten fičel s ještě větší prudkostí než minulého dne. Milovala vítr, to jeho smutné kvílení, i když připomínalo zvuky umírající lišky. Jela až do míst, která si v myšlenkách už předem vybrala, po dlouhé osamělé štěrkovité cestě, po jejíž pravé straně se rozkládaly duny a po levé šedozelené slané louky až do míst, kde začínala mořská mělčina. Na úrovni Hammerského jezera byla u cíle. V této době se tam nezatoulala žádná lidská duše. Jen rackové se ozývali svým pokřikem. Na jasném nebi zářily hvězdy. Slyšela, jak na břehu za dunami hučí příboj. Maják v Memmertu prorážel rovinaté panorama v dálce jako tmavá kolmice. Slezla z kola a tlačila je přes louku. Do nosu jí stoupala vůně soli. Teď je tedy načase. 8
PRILIV A ODLIV.indd 8
3.2.22 16:00
Zula si pevné hnědé kožené boty a uložila je do koše na kole. Je prý dobré nechat pohled putovat od louží po přílivu ke hvězdám a opět zpátky, tak to napsal John Steinbeck. Podívala se tedy ke hvězdám, pak znovu na písčinu, aniž by věděla, k čemu by to mohlo být dobré, a pochodovala ve stejném tempu jako stoupající voda k nejbližší předsunuté písečné ploše. Potom čekala.
9
PRILIV A ODLIV.indd 9
3.2.22 16:00
1. kapitola
Juist 2008, Adda
Adda věděla, jak velice se její manžel snaží, aby dobře vypadal. Nebylo to jen výběrem oblečení, tmavošedým oblekem s čerstvým žlutým karafiátem v knoflíkové dírce, modrobílým kapesníčkem v kapse saka a ručně šitými botami. Ty nosil Eduard každý den – jako projev výstřednosti, kterou si dopřával. Bylo to především jeho chování, způsob, jak zdůrazňoval každé své slovo, když se vzpřímenými rameny kráčel pružným krokem po scéně velkého slavnostního sálu z jednoho konce na druhý, jako by si ji chtěl přivlastnit. Zkouška chvíle, kdy mu bude za čtyři dny udělen řád, probíhala hladce. Člověk by si mohl myslet, že je ten sál již plný hostů. Alespoň Eduard si tak počínal. Ve své osmdesátce byl ještě zcela ve formě. „Nejsem první, kdo se zasloužil o přežití naší krásné pobřežní písčiny. Avšak v dějinách ostrova Juistu jsem první, kdo za to bude Spolkovou republikou Německo vyznamenán,“ prohlásil Eduard zvučným hlasem. Nad každou jednotlivou větou svého projevu přemýšlel, zavrhoval formulace a vytvářel nové. Adda ho přesvědčila, aby řád za zásluhy, který existoval v několika různých stupních, ve svém projevu explicitně nezmiňoval. Chtěla zabránit tomu, že by její muž ponížil jiné nositele řádu z ostrova. Beztak všichni věděli, že dostane Velký spolkový kříž za zásluhy, tedy nejvyšší stupeň řádu, který se kdy do některého domu na Juistu dostal. K jejímu překvapení s ní Eduard souhlasil. Do plánování oslav si ovšem nenechal mluvit, ty by měly mít rozměry státního banketu. Eduard trval na tom, že slavnost proběhne v hotelu de Tiden, který patří rodině. Od Addy požadoval, aby dům vyšňořila, jako by to byla nevěsta před svatbou. Volnou ruku jí při tom ovšem nenechal. Neustále měnil svá přání, pokud šlo o označení stolů, barvu květinové 10
PRILIV A ODLIV.indd 10
3.2.22 16:00
výzdoby nebo o bufet s pochoutkami. Adda, která se domnívala, že by k tomu posloužil i čaj s rozinkovými řezy, už ani nevěděla, kde jí hlava stojí. Generální zkoušku Eduard naplánoval v kruhu nejužší rodiny ve slavnostním sále, kde se jinak konaly svatby a slavnosti biřmování. Tmavé dřevo v táflování stropu a parketová podlaha připomínající rybí kost v sobě mají cosi deprimujícího, říkala si Adda nikoli poprvé. Speciálně pro oslavu nechala podlahu vydrátkovat, zažloutlé světlehnědé krajkové záclony nahradila moderními bílými a na Eduardův pokyn nechala všech dvě stě židlí vypolštářovat a potáhnout bílou látkou. Komu se dobře nesedí, nic dobrého z něho nevychází, prohlásil. Zasedací pořádek určil její manžel tak, aby v první řadě uprostřed seděl ministerský předseda a po obou stranách pak Johanna, Adda a jejich tři společné dcery. Nejmladší ze sester se dosud neobjevila, obě starší, Frauke a Theda, už seděly na svých místech, mezi nimi a vedle nich byly prázdné židle. Na dobu zkoušky Adda postavila stoličku vedle pojízdného invalidního křesla své matky, která opět upadla do polospánku. Což jí Adda teď záviděla. V tu chvíli nebylo slyšet nic kromě dusotu koňských kopyt na kamenné dlažbě ulice vedoucí kolem hotelu. Eduard poté pokračoval: „Přitom vůbec nejsem pravý Juisťan, nýbrž – ve vší skromnosti – nic jiného než lázeňský host, přistěhovalec, člověk z vnitrozemí. To je v pořádku – neboť, jak my z Východního Fríska, ať rodák nebo přivandrovalec, říkáme: Tomu můžeš věřit!“ Frauke a Theda na něj mrkaly a tleskaly mu, načež jim otec s úsměvem naznačil úklonu. Addu tahle jeho póza odjakživa rozčilovala. Jako by jemu, zasloužilému „budovateli ostrova“, ještě někdo vyčítal, že není starousedlík. Být větší ostrovan než Eduard prostě nebylo možné. Ovívala se. Už řadu týdnů nespadla kapka deště a nezavanul vítr. Stále jen pražilo slunce, téměř nelítostně, a tak temný prostor sálu osvětlovalo a ohřívalo oslnivým světlem. Když nyní paprsky nezadržitelně dopadaly umytými okny dovnitř, viděla poletující prach, který se třpytil na stropních lampách. Bylo hezké se na to dívat, ale pokojské to budou muset uklidit. Hned po zkoušce je Adda chtěla upozornit. Eduard kašlal, chrchlal s dlaní před ústy. 11
PRILIV A ODLIV.indd 11
3.2.22 16:00
„Je tu uvnitř suchý vzduch,“ prohodil drsným hlasem a sedl si na sedátko. Theda vyskočila jako na povel a přinesla otci sklenici vody. Adda mezitím otevřela okno. Od moře stoupal do nosu slaný vzduch mírně páchnoucí rybinou. Racek, který si sedl na okenní římsu, s křikem vzlétl. Polekaná Adda o krok ustoupila, ale Eduard na to ani slovem nereagoval. Zvedl sklenici a jedním tahem ji vyprázdnil. „Thedo!“ obrátil se přísně na dceru, když se neměla k tomu, aby ji od něho převzala. „Tu sklenici!“ Theda sebou trhla a celá zrudla jako pokaždé, kdykoli na ni otec vyjel. Jak se Theda od své nejmladší sestry odlišuje, přemítala Adda. Marijke se o Eduardovy záležitosti nestarala. Včera večer přicestovala na trajektu z New Yorku, Ria nebo Sydney, každý týden to bylo nové místo, takže Adda už dávno ztratila přehled. Od chvíle, kdy šla Marijke spát, se dosud neobjevila, přitom termín generální zkoušky moc dobře znala – stejně jako otcovu povahu. Přesně na minutu je chtěl vidět všechny sedět na svých místech, aby se úderem třinácté mohl podávat oběd. Dokonce ani při bouřlivém přívalu v roce 1962 oběd neodložil. Co na tom, pomyslela si Adda. Marijke si přece zaslouží trochu klidu. Už celý rok nebyla doma, měla příliš mnoho výstav v příliš mnoha zemích a momentálně žila v Kalifornii. Adda se těšila, že půjde s dcerou na pobřeží jako dřív a budou chytat raky. Připraví je na bílém víně s česnekem a treskou, uvaří rybí polévku, jakou měla Marijke ráda. Sotva ji tahle vzpomínka přepadla, dcera se objevila ve dveřích do sálu a poslala matce i sestrám polibek. Zůstala stát, jako by chtěla přítomným poskytnout čas, aby si jí povšimli. „Tenhle šílený jetlag,“ pronesla Marijke. „Čím jsem starší, tím je to horší.“ Při svých sto osmdesáti centimetrech převyšovala Addu i Eduarda o hlavu. V přiléhavých modrých džínách, krémové hedvábné halence pod modrým blejzrem a s tmavými loknami až na ramena vypadala velmi mladistvě, měla útlou tvář stále bez vrásek a plné, rudé rty. Jen jemné rýhy od nosních křídel ke koutkům úst dávaly tušit, že v polo vině čtyřicítky má mládí už za sebou. Zatímco obě starší dcery nevěnovaly svému vnějšímu vzhledu velkou pozornost, Adda, oblečená elegantně stejně jako její nejmladší, 12
PRILIV A ODLIV.indd 12
3.2.22 16:00
nedokázala čerpat z pragmatismu člověka hodícího se do každého počasí. Frauke a Theda měly oblečení typické pro letní ostrov: šedé tříčtvrteční kalhoty, halenku s krátkými rukávy a tmavě blond vlasy kvůli větru ostříhané nakrátko. Kdyby neměly různou barvu očí i tělesnou konstituci, těžko by je člověk od sebe rozeznal. Theda byla stále ještě velice štíhlá, zatímco Frauke se ani za třicet let po porodu syna přebytečných kilogramů nezbavila. Za syna jsem zaplatila svou krásou, prohlašovala s oblibou, a za exmanžela svými vnitřními hodnotami. Ten ostrý jazyk zdědila po Addině matce Johanně. „Co může být důležitější,“ prohodila Frauke bez stopy ironie, „než zkouška na otcův projev při převzetí Záslužného kříže?“ Než se Marijke vřítila na jeviště a usmála se na otce, pohladila Frauke po tváři. „Projev při převzetí Záslužného kříže!“ Adda pobaveně zavrtěla hlavou. A taky Eduard se musel usmát. „Tak předveď, jak zachránce mořských pobřežních písčin hučí do spolkového prezidenta,“ vyzvala Marijke otce, aniž tušila, že tím zasáhla jeho bolavé místo. Adda se na Eduarda krátce podívala. Snad ho to moc nerozčílí! Pak by to dlouhé řečnění začalo znovu. Když se totiž Eduard dozvěděl, že s přítomností prvního muže ve státě nemůže počítat, jeho radost z triumfu se značně vypařila. Hryzlo ho, že se musí spokojit s níže postaveným, třebaže byli členy stejné strany. Nejlepší však bylo nechat ho reptat, přikyvovat mu, ať se to pro větrá. Proti jeho lamentování o tom, jak macešsky se zachází nejen s přírodou, ale taky s jejími tvory z politiky, to moc nepomohlo. Co všechno by musel ještě udělat, aby sehnal pozvání do Bellevue? Nestačilo snad, že zachránil životní prostředí pro miliony ryb, mušlí, krabů a kuželozubých i jiných tuleňů, a přitom zachoval možnost dovolené pro statisíce turistů? Říká se přece, že Německo je pro Němce nejoblíbenějším místem na dovolenou. Měl by snad aspoň jediný z Němců chuť cákat se v bahně vedle mrtvých tuleňů a pak si škrábat z těla mastnou vrstvu? Adda ho nakonec prosila, aby ten řád převzal jako to, čím je: jako jednu z nejvyšších poct, i když ne nejvyšší, která byla udělena občanu této země, jenž se angažoval. K Addině úlevě se Eduard poté opět uklidnil. Stejně toho bylo jen málo, co ho dovedlo vyvést z míry. Neboť jemu patřil svět, alespoň svět, 13
PRILIV A ODLIV.indd 13
3.2.22 16:00
který si vytvořil, jeho království, ostrov Juist, nejoblíbenější ostrov pro dovolené na celém pobřeží, jehož neoficiálním vládcem stále ještě byl: doktor Eduard Kiessling, hoteliér, majitel velkostatku, bývalý starosta, akcionář přívozu Juista, první předseda jachtařského klubu a zakládající člen letištní společnosti. Všechny cesty vedou na Juist, ale jen přese mě, rád žertoval. A vlastně měl pravdu. Když Adda přišla s matkou pár let po válce na ostrov, byl Juist v podstatě odříznutý od světa. Jen tu a tam dorazila k ostrovu nějaká loď – sám nápad zřídit letiště pro lázeňské hosty byl scestný –, a penziony i hotely se právě teprve zbavily okupantů. Včetně veškerého zařízení. Eduard svižně vstal, znovu přistoupil k řečnickému stolku, jako by to bylo pódium pro vítěze, a zvukovému technikovi, který byl vlastně kočí, neurvale vytrhl z ruky mikrofon. Podíval se do první řady židlí, kam mezitím usedla taky Marijke, nával zlosti zahnal smíchem a navázal na dceřinu poznámku: „Když má spolkový prezident naléhavější termíny,“ odbočil od napsaného projevu a gestem ruky vyjádřil politování, „pak rád přejímám tento hezký kousek plechu z vašich ctěných rukou, pane ministerský předsedo. Kdo nectí otce vlasti, ten si Záslužný kříž nezaslouží.“ Eduard se podíval směrem k prázdné židli, kde měl usednout otec vlasti, a ironicky se usmál. Zřejmě spokojený se svou novou formulací se ohlédl k Addě. „Lepší?“ Adda mlčky přikývla a doufala, že ten vtip obecenstvo pochopí. Nikdy nechápala, proč Eduard tak dychtí po jejím souhlasu. Vždyť si přece myslí, že nejlepším rádcem je jeho břicho. „Totéž platí o rodině, bez níž bych zde dnes nebyl.“ Addu obdařil něžným pohledem. Povzdechla si. „Především o mé dceři Frauke, jíž děkuju za svého jediného vnuka Arneho.“ Ve Fraukiných světlomodrých očích se objevilo opravdové dojetí. Od chvíle, kdy se dala rozvést, podle Eduardova mínění už nedávala mnoho důvodů k tomu, aby na ni byl hrdý. Byl nyní v jejím pohledu nádech triumfu, který pociťovala vůči svým bezdětným sestrám? Adda si nebyla jistá. Marijke nenápadně zavrtěla hlavou, zatímco Theda se nutila k úsměvu. Brada se jí však chvěla, takže Adda přesně věděla, s jakými pocity se její dcera v této chvíli potýká. Proč jen Eduard musí 14
PRILIV A ODLIV.indd 14
3.2.22 16:00
při každé příležitosti rýpat do toho, že se Theda nikdy neprovdala a nemá děti? Neudělala to všechno snad taky kvůli rodičům, jimž kryla záda, když se na rodinu řítilo neštěstí? Eduard pohlédl na Thedu a blahosklonným tónem pokračoval: „Nelze pominout mou milou Thedu, která stále usiluje o mé blaho. Byla bys báječnou manželkou.“ Theda na otce hleděla nehybně a sklonila hlavu, zatímco Marijke se vzpřímila v očekávání slov týkajících se jí. „A mou nejmladší, Marijke,“ pokračoval a mlaskl, „o níž nikdo netušil, že se stane známou fotografkou, tak úspěšnou, že dokonce směla pořídit snímek naší kancléřky.“ V této chvíli vrhl Eduard opět provokativní pohled na prázdnou židli ministerského předsedy. Pak se podíval na Johannu, která stále ještě spala. „V neposlední řadě děkuji Johanně, mé milé tchyni, která svým srdečným a starostlivým způsobem obšťastnila tisíce hostů.“ Marijke vypukla v hlasitý smích. „Komu to chceš vykládat, tati?“ nadhodila. Vtom jí zazvonil mobil. „Musím to vzít,“ omluvila se s pokrčením ramen a úzkou štěrbinou ve dveřích rychle zmizela ve vedlejší místnosti. Zvonění probudilo podřimující Johannu, a ta se ihned rozdurdila: „K čertu s tím žvaněním, ať je tady konečně klid!“ Všichni se chichotali. Jen Eduard čekal s kamennou tváří, dokud se jeho rodina neuklidnila, a po delší chvíli ticha pokračoval: „To ty, milá Johanno, jsi mi svěřila ten největší poklad: mou milovanou Addu, které vděčím za svůj druhý život.“ Eduard se odmlčel, pohlédl na Addu a pak pokračoval: „Od chvíle, kdy jsem tě poprvé spatřil, jsem tě ze svého srdce už nevypustil.“ Upravil si butoniéru, jak říkal své připínací květině, kterou denně nosil jako vzpomínku na jejich první setkání. Tehdy měla Adda v ruce kytici karafiátů a omylem mu ji hodila pod nohy. Od jejich sňatku velice dbal na to, aby měl vždycky na klopě exemplář její oblíbené květiny, stále čerstvou, jako moje láska k tobě. Do dnešního dne však netušil, že Adda karafiáty nenávidí. „S těmi dlouhými hnědými vlasy a fialkově modrýma očima, ve svých modře puntíkovaných šatech jsi vypadala jako dívka mých snů.“ Adda nevěděla, kam by se měla dívat. Podvědomě si přejela dlaní po tmavých vlasech, sňala si brýle a točila jimi v rukou. Eduard se mýlí. 15
PRILIV A ODLIV.indd 15
3.2.22 16:00
Adda si sice vzpomínala, že kdysi měla šaty s modrými puntíky, ale tehdy byla ještě dítě. Sny jsou dobré tak na noc, pomyslela si, když se ozvalo klepání na dveře. Eduard zavolal nevrle „Dále!“ Dveře se s rozmachem otevřely. Stála v nich mladá žena, která vypadala přesně tak, jak Eduard právě popisoval Addu, až na to, že místo letních šatů měla šortky s tričkem a místo kytice držela v ruce mobil. „Promiňte, že ruším,“ řekla s lehkým anglickým přízvukem. „Jsem Helen.“ Adda se na cizinku upřeně podívala a pocítila, jak jí na okamžik vynechalo srdce. Také její dcery zíraly na mladou ženu s otevřenými ústy. „Obleč si něco slušného, Addo!“ vyštěkla Johanna do nastalého ticha a rozzlobeně se na Helen podívala. „My Lockovi pocházíme z dobré stáje a neoblékáme se jako děvky.“
16
PRILIV A ODLIV.indd 16
3.2.22 16:00
2. kapitola
Juist 2008, Helen
Helen chvilku prostě jen stála na prahu uprostřed dveří jako přimrzlá. Lidé v místnosti na ni zírali, jako by se objevilo vzácné zvíře. Cítila, jak se jí zrychluje tep, a o krok ustoupila. Nejraději by se na místě obrátila a rovnou zmizela, bez vysvětlení a bez omluvy. Zůstala však. Teď tím spíše. „Addo“ – tak ji oslovila ta stará dáma v pojízdném křesle – a Adda je to jméno, které bylo na fotografii. Je tedy na správné stopě. Ozval se panovačný hlas. „Co pro vás můžu udělat?“ Starý šlachovitý muž sestoupil z jeviště a kolem několika řad sedadel pomalu zamířil k ní. Z čela mu kapaly krůpěje potu a stékaly po nose. Jejich pohledy se na chviličku setkaly a muž svraštil čelo. Byl zmatený. Těžce dýchaje dosedl na jednu ze židlí. Jakási štíhlá žena středního věku ostříhaná nakrátko k němu rychle přistoupila a chytila ho za rameno. „Nech toho, Thedo!“ Její paži setřásl a pružně se zvedl. „Jmenuji se Helen Burnsová,“ odpověděla chvatně na jeho otázku. „Hledám jakousi Addu.“ Chvatně prohrabávala svůj tlumok, v němž šátrala po fotografii. Dostala ji od své adoptivní matky krátce před odletem. Ten snímek byl to jediné, co Helen od své pravé rodiny vlastnila, a také jediným odkazem na skutečnou matku. Byla na něm malá dívenka v dřevěné pojízdné převlékací kabině na pláži. V pozadí se zrcadlilo moře. Děvče mělo tmavé šatky, světlé podkolenky a sandálky, tmavé copy, a smálo se do kamery. Na zadní stranu obrázku kdosi hranatým písmem napsal Adda, Juist 1943. „Tuto ženu,“ vysvětlila Helen a podala fotografii ženě jménem Theda, zatímco se všichni přítomní zvědavě přibližovali. Helen měla najednou pocit jako v obklíčení. „To je naše matka…,“ ozvala se Theda, když náhle jakási starší, dobře oblečená žena v polovině šedesátky sáhla třesoucí se rukou po fotografii. 17
PRILIV A ODLIV.indd 17
3.2.22 16:00
„Ta podoba,“ zašeptala. Když zvedla zrak, zahlédla u Helen stejné fialkově modré oči jako ty, které se na ni každé ráno dívaly v zrcadle. Helen měla pocit, že slyší vlastní dech. Vznikl v ní dojem, jako by se vzájemně poznaly, aniž se znaly, a v témže okamžiku jí vyhrkly slzy. Rychle se ohlédla ke dveřím. Zhluboka se nadechla, a tak nepříjemný pocit otřesu zmizel naštěstí stejně rychle, jako se objevil. „To jsem já,“ řekla konečně žena a podala snímek mužovi. „Tak se přece podívej, Eduarde.“ „To je nesmysl, Addo,“ vybafl, aniž by fotografii věnoval jediný pohled. Helen se divoce rozbušilo srdce. Adda. Ta žena či spíše dívka na fotografii byla skutečně Adda. Další žena, rovněž s krátkými vlasy, vytrhla Addě obrázek z ruky a letmo si ho prohlédla. „Odkud to máte?“ zeptala se a změřila si Helen přimhouřenýma očima. Helen se zhluboka nadechla. „Ta fotka ležela u věcí, které mi jako kojenci dali s sebou. Přicházím z Nového Zélandu, tam jsem vyrostla. A teď…,“ zarazila se, „… chci najít své skutečné rodiče.“ Žena se posměšně ušklíbla. „Nech toho, Frauke,“ napomenula ji Adda zlomeným hlasem. Ta však vykřikla: „A to jen na základě prastarého neostrého obrázku teď věříte tomu, že právě vás z našeho malého Juistu odvezli na druhý konec světa a tam adoptovali, protože v Německu nevědí kam s kojenci? Nepřipadá to i vám samotné poněkud absurdní?“ Helenina krční tepna bušila. Proboha, co na to má odpovědět? Ozval se gong. Theda postoupila o krok kupředu a tiše se zeptala: „Tati, co bys řekl tomu, kdybychom nechali tresku v polévce výjimečně plavat o pár minut déle? Maminka je velmi bledá!“ Stará žena na pojízdném křesle se náhle vztyčila. „Odsunout polední klid? To přece nejde, Eduarde. Ten klid je stejně flexibilní jako dřevo drážďanského dubu!“ „Nevykládej nesmysly, Johanno,“ odsekl Eduard a stále pevně upíral pohled na Helen. „Něco do žaludku by Addě udělalo dobře. Půjdeme,“ dodal. „A vy, prosím, také.“ Aniž by Adda vzala výzvu svého muže na vědomí, zamumlala: „Já ten obrázek neznám, ale vzpomínám si na den, kdy to fotili.“ Theda jí položila ruku na rameno a Adda pokračovala: „Bylo to za války, 18
PRILIV A ODLIV.indd 18
3.2.22 16:00
na pláži nebylo ani živáčka. Ráno jsme pochovali mého dědečka a večer jsme se vraceli zpátky do Drážďan.“ Ve stejné chvíli se Johanna opět probrala. Pohled jí přitom neklidně těkal sem a tam mezi Addou a Helen, jako by se nedokázal rozhodnout, na které z nich by měl ulpět. „Domovník Ehlers je každý večer opilý, a pokud ne, mlátí svou ženu jak zběsilý. A teď je mrtvý jako hřebík v rakvi,“ pronesla hlasitě. Pak stejně překvapivě znovu sklonila hlavu a zmlkla. Na chvilku působila dojmem, že má jasnou mysl, ale pak se zdálo, jako by se jí přes oči spustil závoj, a ona tak opět zmizela v mlze své minulosti. „No jo, kde se dá něco sebrat, tam krouží rackové,“ prohodila Frauke věcně. „Proč jste se tu objevila právě teď, zrovna při té velké slávě, kdy se o naší rodině píše ve všech novinách?“ Helen cítila, že začíná rudnout. Nepřišla přece, aby všechno postavila na hlavu, ale jen proto, aby sledovala jediný odkaz, který měla! „A náhodou přistanete v hotelu de Tiden?“ přerušil je Eduard a se zamračenou tváří kráčel ke dveřím s dýmkou v ruce. „Já jsem se tu neobjevila náhodou,“ namítla Helen. „Já v tomhle hotelu bydlím.“ Přítomní si vyměnili pohledy – zděšené, nevěřící, podrážděné. „Tak jsem zase tady,“ ozval se náhle silný hlas. Helen se ohlédla a uviděla, jak jedněmi dveřmi vchází vysoká štíhlá žena s tváří krásnou jako socha. „Dostali jsme přírůstek, Marijke,“ prohodila Frauke a ustoupila o krok stranou, aby uvolnila pohled pro příchozí. „To je Helen, která tvrdí, že je naší příbuznou. Nejsi náhodou její matka?“ ušklíbla se ironicky. Marijke zůstala stát, zírala na Helen jako na přízrak a vrtěla hlavou. Taky ona si zjevně okamžitě všimla té podoby, pomyslela si Helen náhle plná naděje. „Ještě žiješ, má malá Addo! Ještě žiješ, můj Gustave!“ Johannin pronikavý hlas ji vytrhl ze zamyšlení. Viděla, jak na ni stará žena zírá a po celém těle se chvěje jako při epileptickém záchvatu. Tvář se jí zkřivila bolestí a chytila se za břicho. Adda běžela Johanně na pomoc. Tiše na ni mluvila a hladila jí ruku, dokud se neuklidnila. Pak se otočila k Helen. „Omlouvám se, ale mé matce není dobře,“ vysvětlila. Helen se zarazila, jako by polykala knedlík, a přikývla. 19
PRILIV A ODLIV.indd 19
3.2.22 16:00
Frauke otevřela dveře. „Jdeme!“ vykřikla a energicky zamířila ven, následovaná ostatními. Marijke se krátce zastavila na prahu se slovy: „Já jsem ostatně Marijke.“ Nato taky zmizela a Helen osaměla. Ještě ještě chvíli tam tak stála a cítila bolestné údery srdce. Po několika minutách se jí dech zvolna uklidnil. Co teď má dělat? Matka jí internetem rezervovala v tomto hotelu pokoj. Líbilo se jí tam, ale za těchto okolností pokládala za lepší držet si od rodiny větší odstup nebo prostě zase odjet. Především však potřebovala čerstvý vzduch a trochu se projít, před touhle rodinou a vším, co s ní souviselo, na chvíli prchnout. Potřebovala si vyčistit hlavu. Ve dveřích hotelu se setkala s průvodcem po pobřeží Onnem, který se na chvíli zastavil. „Nevyšlo to, co?“ prohodil tiše a pohlédl jí do očí. Okamžitě jí vytryskly slzy. Zavrtěla hlavou a beze slova odešla. To on ji ani ne před půlhodinou ke Kiesslingovým přivedl. Ráno vstala pozdě a hned se Gisely v recepci zeptala, zda neví o někom, kdo zná hodně lidí – údajně proto, že chce napsat příběh o ostrově. Poté co během prvních dní po příjezdu zápasila s jetlagem a vůbec nevyšla z pokoje – taky jídlo si nechávala přinést na pokoj –, toto ráno cítila, že je už schopná zabývat se věcí, kvůli které sem vlastně přijela. „Copak o to, tady zná každej každýho,“ odpověděla jí statná blondýna v recepci. „Ale pokud potřebujete někoho, kdo zná všechny, běžte za průvodcem po pobřeží Onnem.“ Loudala se ulicí podél pobřeží kolem domů z červených pálených cihel. Koňská kopyta a kola kočárů klapala na hrbolaté kamenné rozpálené dlažbě. Před vchodem do nárožního domu, na jehož zdi byly skleněné skříňky s informacemi o ostrově, stála dlouhá fronta. Nade dveřmi byl zelený vybledlý nápis Radnice. Lidé, kteří tu čekali, vypadali bezstarostně a spokojeně. Smáli se spolu a žertovali. Snad taky proto, že i tento den byl opět slunný a člověk cítil při každém nadechnutí velikost moře. Na své cestě pokračovala přímo k Domu národního parku. Za rybníkem s lodičkami, kde několik dětí nechávalo plout své plachetničky, a Lázeňským náměstím, v jehož středu vyhrávala v koncertní mušli hrstka hudebníků v šedých kalhotách, bílých košilích a proužko 20
PRILIV A ODLIV.indd 20
3.2.22 16:00
vaných kravatách na svém dopoledním koncertu operetní melodie, odbočila doprava. Průvodce po pobřeží zahlédla, právě když zavíral dveře. Také on se na ni podíval, jako by spatřil ducha. „Pojď se mnou, má milá,“ zamumlal s pohledem na Addinu fotografii a k jejímu údivu ji odvezl na kole zpátky k hotelu de Tiden. U dveří do slavnostního sálu se s ní rozloučil slovy: „Tady seš na správném místě.“ Avšak zdánlivě to tak viděl pouze on. Odmítavý chlad rodiny ji šokoval. Tak daleko od svého domova si připadala osamělá, samotinká. Takové slovo v angličtině neexistuje, napadlo ji. U jednoho stánku s rybami si u zasmušilého prodavače v námořnické košili objednala žemli se sleděm. Ten muž se vůbec neusmál a slovo nepromluvil. Místo toho si ji nevlídně měřil, jako by se ho zeptala, jestli má rybářský lístek. Když už chtěla odejít, beze slova jí hodil žemli na pult a řekl: „Dělá to dvě eura padesát.“ Se žemlí v ruce se posadila na lavičku s výhledem na moře a na pobřežní hotel Kurhaus. Slunce do ní pražilo. Celá zmatená si všimla, že si zapomněla vzít klobouk. Ale než by se v tomhle stavu vracela do hotelu, raději by si u toho bručouna koupila ještě deset žemlí s rybou. To, co se v její domovině považuje za nezdvořilost, zde zřejmě prochází jako drsný šarm, přemítala, když si prohlížela Kurhaus. Hotel vypadal jako zámek a se svou impozantní skleněnou kopulí se ke zbytku ostrova příliš nehodil, přinejmenším k té části, kterou dosud viděla. Stejně jako ona. Ale ona přece vůbec neměla v úmyslu se sem hodit – nebo své rodiče nahradit vhodnějšími. Chtěla pouze vědět, proč je taková, jaká je. Proč stojí na tak vratkých nohou. Svou cestu začala před třemi týdny. Piknikem na městské pláži svého domovského města Napieru, kdy se na základě spontánního rozhod nutí bez okolků rozešla po dvouletém vztahu se svým přítelem – stejně jako se všemi dalšími přáteli předtím. Týž den následovalo rozhodnutí opustit svůj džob jako blogerka. Stejně jako dřív opustila celou řadu zaměstnání v různých dalších mediálních firmách. Helen nenašla lepší řešení než se uchýlit k svým rodičům. S Alexem v jejich společném bytě už nemohla zůstat. Ano, jakkoli bylo tvrdé 21
PRILIV A ODLIV.indd 21
3.2.22 16:00
si to přiznat. Kromě rodičů ve svém životě jiný záchytný bod neměla. Dokonce ani vlastní pokoj. A tak ono odpoledne v šestadvaceti, v den svého čerstvého rozchodu, stála v kuchyni rodičů – bez práce, bez přítele, bez bytu a jen s nákladem dvou velkých tašek. Její pohled putoval ven. Z každého okna bylo vidět vodu, která se ten den třpytila nádhernými odstíny zeleně a tyrkysu. Ten neustále se měnící výraz ji jako vždy uklidňoval. Bíle natřený dřevěný domek na nejvyšším kopci města, který něžně vybíhal k moři, koupili rodiče před dvaceti lety. Na stole hořela svíce. „Je tady někdo?“ zavolala. Shora zaslechla šumění vodovodního kohoutku. Helen vrhla pohled na zarámované fotografie na stěně. Ona jako kojenec v nosném šátku před břichem své mámy Very; ona jako sedmiletá, podávající tulenímu mláděti láhev; ona s rodiči v den své poslední zkoušky na univerzitě v Aucklandu, jak všichni sedí na přístavní zdi těsně vedle sebe. Helen slyšela, jak její máma schází po schodech. Už podle zvuku kroků, toho lehkého šourání podpatků, věděla, že je to ona. Pro Helen to byl zvuk domova. Teď seděly proti sobě, nalévaly si z konvice bylinkový čaj a máma ji nechala vyprávět. Ve Veřině pohledu bylo cosi pátravého. Když Helen skončila, předklonila se a vzala ji za ruce: „Je možné, že opouštíš, abys nebyla opuštěná?“ Helen se na ni podívala jako zasažená bleskem. „Není to nic víc než malá krize smyslů,“ protestovala. Ale částečně tušila, že by matka mohla mít pravdu. „Trápíš sama sebe. Nesmíš se ničeho v životě bát.“ Vera zaváhala. „Ale možná musíš nejdřív všechno pochopit.“ Nato vstala, odešla z pokoje a po chvíli se vrátila s obrázkem, prastarou černobílou fotografií malé Addy, kterou předala Helen jako drahocenné Fabergého vejce. Vypadá stejně jako já, když jsem byla malá, pomyslela si Helen okamžitě. „Víc ti bohužel nemůžu dát,“ dodala máma a Helen se na ni udiveně podívala. Bylo to mnohem víc, než se odvážila doufat. Jediné, co dosud věděla, bylo to, že Vera a James ji adoptovali v Aucklandu, kde jim řekli, že její matka je Němka. Všechny dosavadní Heleniny pokusy něco se dozvědět o biologických rodičích byly neúspěšné. Při takové adopci inkognito, jako byla ta její, se nedalo oficiální cestou zjistit ani jména rodičů, ani místo narození. 22
PRILIV A ODLIV.indd 22
3.2.22 16:00
Adda, Juist 1943, stálo na druhé straně snímku. Konečně jedna informace. Začátek. Hned týž večer začala s rešeršemi a na internetu se dozvěděla, že Juist je ostrůvek bez aut v německém Severním moři, vtěsnaný mezi ostrovy Borkum a Norderney, sedmnáct kilometrů dlouhý a pět set metrů široký, někdejší mělčina. Odliv a příliv, které se dvakrát denně střídají, ovlivňují život jeho necelých 1 800 obyvatel, kteří tam většinou žijí už po generace. Pravděpodobnost, že tam člověk vyslídí příbuzného, by nemusela být malá, napadlo Helen a cítila, jak v ní klíčí naděje. Zvláště když během války, kdy fotografie vznikla, byl ostrov pro ty, kteří zde nežili, zřejmě uzavřený. To děvče na snímku proto musí pocházet z Juistu. Její máma měla pravdu. Je třeba zjistit, kdo a proč ji tehdy opustil. Za necelý týden stála Helen na letišti v Napieru, aby obletěla polovinu zeměkoule. Na rozloučenou jí matka dala na krk řetízek s maorským nefritem, který ji měl na cestě chránit. „Ty své místo na světě už najdeš!“ volala za Helen, než zmizela v letadle. Helen se však tímto zdůrazněným optimismem nenechala zmýlit – vždyť v matčiných očích zahlédla slzy. Helen ještě nikdy nebyla v Německu, ba ani v Evropě. A když po dvou dnech beze spánku, během nichž přelétla tři světadíly, celá omámená vystupovala z přívozu, zmocnil se jí snový pocit, že skutečně přistála v minulosti. Bylo devět hodin ráno, když spolu s ní opouštěly přístav na Juistu stovky dalších cestujících. Někteří z nich nastoupili do kočárů tažených koňmi, jiní si vzali pro svá zavazadla vozík, široko daleko totiž nebylo žádné auto, jen kola, kamkoli se člověk podíval. Vlevo, vedle vstupu na pláž, byl nyní prostor taky plný kol. Sotva některé z nich je zamčené, pomyslela si, když jí zavibroval telefon. Vytáhla mobil z kabely. Textová zpráva od mámy. Na Novém Zélandu byly právě tři hodiny ráno. Už jsi otevřela můj balíček, miláčku? četla. Kdykoli mě budeš potřebovat, jsem stále s tebou. Helen polkla. Její máma měla ve zvyku dávat jí na cesty Tim Tams, její oblíbenou čokoládu, nebo jiné malé dárky pro případ, že by ji přepadl stesk po domově. Na letišti jí strčila do ruky balíček, který Helen ihned vsunula do postranní kapsy batohu a úplně na něj zapomněla. Jak by se jí teď hodil 23
PRILIV A ODLIV.indd 23
3.2.22 16:00