PROLOG
Titul nejmenšího prezidenta Spojených států držel se svými sto šedesáti dvěma centimetry dlouhá léta James Madison. Pak jeho rekord překonala prezidentka Greenová. Pauline Greenová měřila rovných sto padesát centimetrů. Ráda zdůrazňovala, že Madison porazil ve volbách DeWitta Clintona, vysokého sto devadesát centimetrů. Návštěvu země Mlaskalů už dvakrát odložila. V každém roce jejího působení v prezidentském úřadu jí to jednou naplánovali, ale vždy se vyskytla nějaká důležitější práce. Tentokrát, potřetí, cítila, že ji vykonat musí. Bylo mírné zářijové ráno jejího třetího roku ve funkci. Toto cvičení tvořilo součást nácviku toho, co musejí vysocí státní činitelé udělat v naléhavých případech. Prezidentka předstírala, že Spojené státy čelí napadení, a rychle vyšla z Oválné pracovny na jižní trávník Bílého domu. Za ní spěchala hrstka klíčových osob, které se jen zřídka vzdalovaly od jejího boku: její poradce pro národní bezpečnost, vedoucí sekretariátu, dva pracovníci tajné služby – její osobní ochranka, a mladý armádní kapitán s koženým kufříkem, který obsahuje všechno, co prezidentka potřebuje pro zahájení jaderné války. 11
ZEMĚ MLASKALŮ Její vrtulník patřil k celé letce vrtulníků a kterýkoli, na jehož palubě se nacházela, se nazýval Marine One. Když se prezidentka přiblížila a svižně vyběhla po schůdcích, stál tam jako vždy v pozoru příslušník námořní pěchoty ve slavnostní uniformě. Pauline poprvé letěla helikoptérou asi před pětadvaceti lety a pamatovala si to jako nepříjemný zážitek – tvrdá kovová sedadla v přecpané kabině a takový rámus, že neslyšela vlastního slova. Tohle bylo jiné. Interiér připomínal soukromé letadlo s pohodlnými, světle hnědými koženými křesly, klimatizací a malou koupelnou. Vedle ní usedl poradce pro národní bezpečnost Gus Blake. Tento velký muž s tmavou afroamerickou pletí a krátkými šedivými vlasy byl generál ve výslužbě. Vyzařovala z něj povzbudivá síla. Ve svých pětapadesáti byl o pět let starší než Pauline. Byl klíčovým členem jejího týmu při prezidentské volební kampani a nyní jejím nejbližším kolegou. „Děkuju, že do toho jdete,“ prohodil, když odstartovali. „Vím, že se vám nechtělo.“ Měl pravdu. Nesnášela rozptylování od práce a nemohla se dočkat, až to bude mít za sebou. „Jedna z těch rutinních povinností, které je nutné vykonat,“ přisvědčila. Neletěli dlouho. Když vrtulník dosedl, zkontrolovala si svůj vzhled v zrcátku. Krátké plavé mikádo měla upravené, nalíčení jen lehké. Z jejích hezkých oříškově hnědých očí vyzařoval soucit, který se jí často zmocnil, třebaže rty uměla sevřít do přímé linky, jež jejímu vzhledu dodávala nelítostnou odhodlanost. S cvaknutím zrcátko zaklapla. Přistáli v jakémsi předměstském skladištním komplexu v Marylandu. Jeho oficiální název zněl Státní skladovací zařízení číslo 2 pro přebytečné archivní materiály, ale těch pár lidí, kteří znali jeho skutečnou funkci, mu říkalo země Mlaskalů, podle onoho východního regionu, kam zaneslo Dorotku tornádo v Čaroději ze země Oz. 12
PROLOG Země Mlaskalů byla utajená. Všichni věděli o horském komplexu Havraní skála v Coloradu, podzemním bunkru, kde se mají ukrývat nejvyšší vojenští velitelé za jaderné války. To bylo skutečně významné zařízení, ale tam se prezident uchýlit neměl. Mnoho lidí také vědělo, že pod východním křídlem Bílého domu se nachází prezidentské krizové operační centrum, využívané za situací, jaké představovaly teroristické útoky 11. září 2001. To však nebylo určené pro dlouhodobé postapokalyptické využívání. Země Mlaskalů by udržela po dobu jednoho roku naživu sto lidí. Prezidentku Greenovou očekával generál Whitfield. Téměř šedesátiletý muž, kyprý, s kulatými tvářemi, přívětivým vystupováním a zřetelným nedostatkem vojenské rozhodnosti. Pauline pociťovala jistotu, že se ani v nejmenším nezajímá o zabíjení nepřátel – k čemuž tady koneckonců vojáci jsou. Jeho nedostatek bojovnosti zřejmě zapříčinil, že skončil u této práce. Bylo to opravdové skladovací zařízení a ukazatele směrovaly dodávky k nakládací a vykládací rampě. Whitfield odvedl společnost k malým postranním dveřím a za nimi se atmosféra změnila. Ocitli se před masivními dvoukřídlými dveřmi, jaké by se hodily u vstupu do věznice s nejvyšším stupněm ostrahy. Místnost, do které vedly, působila dusně. Měla nízký strop a zdi se zdály blíž, jako by byly aspoň metr tlusté. Vzduch měl příchuť jako z kyslíkových lahví. „Tahle místnost je odolná proti výbuchu a je tu hlavně kvůli ochraně výtahů,“ vysvětlil jim Whitfield. Jakmile nastoupili do výtahu, Pauline rychle ztratila pocit, že to chce mít hned za sebou, protože ji zatáhli do cvičení, které je stěží nutné. Tohle začínalo působit zlověstně. „S vaším dovolením, paní prezidentko, nejdřív sjedeme až dolů a pak zase nahoru,“ navrhl Whitfield. „To bude skvělé, děkuju, generále.“ Když se výtah začal spouštět dolů, generál jí hrdě vysvětlil: „Toto zařízení vám, paní prezidentko, poskytne stoprocentní 13
ZEMĚ MLASKALŮ ochranu, kdyby Spojené státy měla postihnout kterákoli z následujících pohrom: pandemie nebo epidemie, přírodní pohroma, jako je dopad velkého meteoritu na zem, dále velké veřejné nepokoje, úspěšná invaze konvenčních vojenských sil, kybernetický útok nebo jaderná válka.“ Pokud měl tento seznam možných katastrof Pauline uklidnit, pak se to nepovedlo. Připomněl jí, že konec civilizace je možný a že ona se třeba bude muset skrývat v téhle díře v zemi, aby se mohla pokusit zachránit zbytek lidstva. Pomyslela si, že by možná raději umřela tam nahoře. Výtah klesal rychle a zdálo se, že trvá dlouho, než zpomalil. „Pro případ poruchy výtahu je tu schodiště,“ poznamenal Whitfield, když se konečně ocitli dole. Byl to žertík a mladší členové společnosti se rozesmáli při pomyšlení, kolik tam asi může být schodů; Pauline si však připomněla, jak dlouho trvalo lidem, než sestoupili po schodech Světového obchodního centra, a ani se neusmála. Stejně jako Gus, jak si všimla. Stěny vymalovali uklidňující zelenou, konejšivou krémově bílou a relaxační růžovou, ale stále to byl podzemní bunkr. Ten hrůzu nahánějící pocit ji neopustil ani při prohlídce prezidentského apartmá, vojenské ubytovny s řadami polních lůžek, nemocnice, tělocvičny, jídelny i supermarketu. Situační místnost byla replikou téže v suterénu Bílého domu, včetně dlouhého stolu uprostřed a s židlemi pro asistenty po stranách. Na stěnách se nacházely velké obrazovky. „Můžeme poskytnout veškerá vizuální data, která dostáváte v Bílém domě, a to stejně rychle,“ pochlubil se Whitfield. „Můžeme se podívat na kterékoli velké město na světě tím, že se jim nabouráme do systému dopravních a bezpečnostních kamer. Informace vojenského radaru přijímáme v reálném čase. Satelitním snímkům, jak víte, trvá několik hodin, než dorazí na zem, ale my je dostáváme ve stejnou dobu jako Pentagon. Zachytíme jakoukoli 14
PROLOG televizní stanici, což může být užitečné v oněch ojedinělých případech, kdy se CNN nebo Al-Džazíra dostanou k něčemu dříve než bezpečnostní služby. A budeme mít tým lingvistů, kteří zajistí okamžité podtitulky pro zpravodajské programy v cizích jazycích.“ Na technickém podlaží se nacházela elektrárna s nádrží na motorovou naftu o velikosti jezera, dále tu byl topný a chladicí systém a rezervoár o objemu dvacet tisíc metrů krychlových napájený vodou z podzemního pramene. Pauline netrpěla nijak zvlášť klaustrofobií, ale představa, že tu uvízne, zatímco venkovní svět je devastován, ji dusila. Začala si uvědomovat, jak dýchá. „Vzduch sem dostáváme zvenčí,“ pokračoval Whitfield, jako by jí četl myšlenky, „přes soustavu filtrů, které jsou odolné vůči poškození od výbuchu a zároveň zachytí poletující kontaminanty, ať už chemické, biologické nebo radioaktivní.“ Fajn, pomyslela si Pauline, ale co ty miliony lidí nahoře, kteří nemají žádnou ochranu? „Paní prezidentko,“ prohodil na závěr prohlídky Whitfield, „vaše kancelář nám naznačila, že si nepřejete před odjezdem poobědvat, ale pro případ, že byste si to rozmyslela, jsme přece jen něco připravili.“ Tohle se stávalo vždycky. Každému se líbila představa příjemné hodinky neformálního hovoru s prezidentkou. Pauline náhle opanoval soucit s Whitfieldem, který trčí pod zemí na této důležité, leč neviděné pozici, ale jako vždy musela tuto emoci potlačit a držet se svého harmonogramu. Pauline jen zřídka mrhala časem tím, že by jedla s jinými lidmi než se svou rodinou. Pořádala porady, na kterých se vyměňovaly informace, a přijímala rozhodnutí; po jedné poradě se hned přesunula k další. Radikálně zredukovala počet oficiálních recepcí, které prezidentka navštěvuje. „Jsem vůdkyně svobodného světa,“ prohlásila. „Proč bych si měla něco vykládat tři hodiny s belgickým králem?“ 15
ZEMĚ MLASKALŮ I teď byla stručná. „To je od vás velmi laskavé, generále, ale já musím zpátky do Bílého domu.“ Ve vrtulníku si upevnila bezpečnostní pás, pak vytáhla z kapsy plastovou krabičku velikosti pánské peněženky, známou coby „sušenka“. Otevřít ji bylo možné pouze prolomením plastu. Uvnitř se nacházela karta s řadou písmen a čísel: kódy k povolení jaderného útoku. Prezidentka musela „sušenku“ nosit u sebe celý den a mít ji u postele celou noc. Gus viděl, co dělá. „Zaplaťpánbůh, že studená válka skončila,“ poznamenal. „Ten hrozný bunkr mi připomněl, že pořád žijeme na hraně,“ povzdechla si. „Jenom musíme zajistit, že se nikdy nevyužije.“ A Pauline, víc než kdokoli jiný na světě, za tohle odpovídala. Některé dny pociťovala tu váhu na svých bedrech. Dnes obzvlášť to bylo těžké. „Jestliže se někdy do země Mlaskalů vrátím, bude to proto, že jsem selhala,“ konstatovala.
16
DEFCON 5 NEJNIŽŠÍ STUPEŇ POHOTOVOSTI
KAPITOLA 1
Z letadla by to auto vypadalo jako pomalý brouk, který se plouží po nějaké nekonečné pláži a od nablyštěných černých krovek se mu odrážejí sluneční paprsky. Ve skutečnosti jelo rychlostí téměř padesát kilometrů za hodinu, což je maximální bezpečná rychlost na silnici s neočekávanými výmoly a trhlinami. Na saharské poušti nechce nikdo prorazit pneumatiku. Silnice vedla pouští na sever z N’Djameny, hlavního města Čadu, k Čadskému jezeru, největší oáze na Sahaře. Okolí poskytovalo dlouhý jednotvárný pohled na písek a skály s občasným zažloutlým suchým křovím a nahodile roztroušenými hromadami velkých či malých balvanů, vše ve stejném světle hnědém odstínu a bezútěšné jako měsíční krajina. Poušť znepokojivě připomíná meziplanetární prostor, pomyslela si Tamara Levitová, a auto kosmickou raketu. A jestli se stane něco s jejím kosmickým skafandrem, mohla by zemřít. To přirovnání jí přišlo tak fantaskní, že se musela usmát. Přesto se letmo ohlédla do zadní části vozu a utěšila se pohledem na dva velké plastové demižony s vodou, patrně postačující, aby je v naléhavém případě udržely všechny naživu, dokud nedorazí pomoc. Auto bylo americké, s vysokým podvozkem, navržené pro těžký terén. Mělo zatmavená okna a Tamara si nasadila sluneční 19
DEFCON 5 brýle, ale oslnivé paprsky se odrážely od betonové vozovky tak, že ji stejně bolely oči. Sluneční brýle měli všichni čtyři cestující v autě. Řidič Alí byl místní, narodil se a vyrostl tady v Čadu. Ve městě nosil džíny a tričko s krátkým rukávem, ale dnes měl na sobě dlouhý hábit zvaný galábíja a kolem hlavy volně uvázaný bavlněný šátek, tradiční oblečení na ochranu před nemilosrdným sluncem. Vedle Alího seděl vpředu americký voják desátník Peter Acker man. Na kolenou měl položenou pušku, lehkou karabinu s krátkou hlavní ze standardní výzbroje americké armády. Asi dvacetiletý mladík patřil k těm, kdo zdánlivě překypují dobrou, přátelskou náladou. Tamaře, které bylo téměř třicet, připadal až neuvěřitelně mladý na to, aby nosil smrticí zbraň. Sebedůvěra mu však nechyběla – jednou ji dokonce drze požádal o rande. „Mám tě ráda, Pete, ale pro mě jsi moc mladý,“ odbyla ho. Vedle Tamary na zadním sedadle seděl Tabdar „Tab“ Sadoul, atašé na misi Evropské unie v N’Djameně. Tabovy lesklé, středně hnědé vlasy byly módně dlouhé, ale jinak vypadal jako nějaký obchodní ředitel mimo službu – khaki kalhoty a bledě modrá konvenční košile s vyhrnutými rukávy odhalujícími hnědá zápěstí. Tamara pracovala na americkém velvyslanectví v N’Djameně a měla na sobě běžné pracovní oblečení, šaty s dlouhými rukávy přes kalhoty; tmavé vlasy si zastrčila pod šátek. Tohle praktické oblečení nikoho neuráželo a Tamara se svýma hnědýma očima a olivovou pletí dokonce ani nevypadala jako cizinka. V zemi s vysokou kriminalitou, jako je Čad, bylo bezpečnější nijak nevyčnívat, zejména pro ženu. Nespouštěla oči z tachometru. Strávili na cestě několik hodin, ale teď se už blížili svému cíli. Tamara s napětím očekávala nadcházející setkání. Závisí na něm mnoho, včetně její vlastní kariéry. „Naším krycím příběhem je výzkumná výprava,“ připomněla. „Víte toho dost o jezeru?“ 20
KAPITOLA 1 „Myslím, že ano,“ přitakal Tab. „Řeka Šari pramení ve Středoafrické republice, měří tisíc čtyři sta kilometrů a tady končí. Čadské jezero živí několik milionů lidí čtyř zemí: Nigeru, Nigérie, Kamerunu a Čadu. Jsou to drobní zemědělci, pastevci a rybáři. Jejich oblíbená ryba je nilský okoun, který může měřit až sto osmdesát centimetrů a vážit skoro dvě stě kilogramů.“ Když Francouzi mluví anglicky, vždycky to zní, jako by se vás pokoušeli dostat do postele, pomyslela si Tamara. Možná se o to vždycky pokoušejí. „Moc těch nilských okounů teď nejspíš nenachytají, když je tam tak málo vody,“ poznamenala. „Máte pravdu. Jezero dřív pokrývalo plochu přes dva a půl milionu hektarů, ale teď má jen sto třicet tisíc. Spousta lidí se ocitla na pokraji smrti hladem.“ „Co si myslíte o tom čínském plánu?“ „Kanál dva a půl tisíce kilometrů dlouhý, který má přivést vodu z řeky Kongo? Čadský prezident je nadšený, není divu. Mohlo by se to dokonce uskutečnit – Číňani dělají úžasné věci –, ale nebude to levné a nebude to hned tak.“ Tamařini šéfové ve Washingtonu i Tabovi v Paříži nahlíželi na čínské investice v Africe se stejnou směsí užaslého obdivu a hluboké nedůvěry. Peking vydává miliardy a projekty realizuje, ale oč jim ve skutečnosti jde? Koutkem oka zahlédla v dálce záblesk, jako by se na vodě zalesklo sluneční světlo. „Neblížíme se k jezeru?“ zeptala se Taba. „Nebo to bylo nějaké zrcadlení?“ „Musíme být už blízko,“ přisvědčil. „Hlídejte odbočku vlevo,“ vyzvala Alího a pak to opakovala arabsky. Tamara i Tab mluvili plynně arabsky i francouzsky, oběma hlavními jazyky používanými v Čadu. „Le voilà,“ odpověděl Alí francouzsky. Tady je. Auto se přiblížilo k výjezdu ze silnice označenému jen hromadou kamenů a zpomalilo. Odbočili na cestu pokrytou hrubým písčitým štěrkem. Místy 21
DEFCON 5 se dala odlišit od okolní pouště jen obtížně, ale Alí působil sebejistě. V dálce Tamara zahlédla zelené skvrny, nejasné v horkém oparu, patrně stromy a křoviny rostoucí u vody. Vedle cesty spatřila kostru dávno zničeného pickupu Peugeot, zrezivělé pozůstatky bez kol i oken; a brzy se objevily další známky obydlení: velbloud uvázaný u křoví, psí kříženec s krysou v tlamě, poházené pivní plechovky, ojeté pneumatiky a potrhané plastové fólie. Projeli kolem zeleninového políčka s rostlinami v úhledných rovných řadách, které zaléval nějaký muž s konví, a pak dorazili do vesnice s padesáti až šedesáti nazdařbůh rozházenými domky. Po nějakých ulicích mezi nimi ani stopy. Většinu obydlí představovaly tradiční chatrče o jedné místnosti s kruhovými zdmi z cihel z nepálené hlíny a vysokými špičatými střechami z palmových listů. Alí jel krokem, proplétal se mezi domky, vyhýbal se bosým dětem a rohatým kozám i venkovním kuchyňským ohništím. Zastavil auto a oznámil: „Nous sommes arrivés.“ Dorazili jsme. „Pete, dal byste prosím tu pušku na podlahu?“ požádala ho Tamara. „Máme vypadat jako studenti ekologie.“ „Jasně, paní Levitová.“ Položil zbraň k nohám a pažbu skryl pod sedadlem. „Tohle bývala prosperující rybářská vesnice, ale podívejte se, jak daleko je teď voda – skoro dva kilometry,“ upozornil Tab. Osada byla srdceryvně chudá, nejchudší místo, jaké kdy Tamara viděla. Hraničila s dlouhou plochou pláží, která patrně bývala pod vodou. Větrné mlýny kdysi pumpující vodu na pole nyní stály daleko od jezera, zpustlé, a jejich lopatky se bezúčelně otáčely. U trsu křoví se pod dohledem holčičky s klackem v ruce páslo stádečko vyzáblých ovcí. V dálce viděla Tamara třpytící se jezero. Na blízkém břehu rostly palmy rafie a nízké křoviny. Jezero bylo poseté malými ostrůvky. Tamara věděla, že větší ostrovy 22
KAPITOLA 1 slouží jako úkryty pro teroristické gangy, které pronásledují místní obyvatele, okrádají je o to málo, co mají, a mlátí každého, kdo se je pokouší zarazit. Lidé, už tak ožebračení, zůstávají zcela bez prostředků. „Nevíte, co dělají tamti lidé v jezeře?“ zeptal se Tab. Na mělčině se nacházelo asi půl tuctu žen, které nabíraly mísami vodu; Tamara znala odpověď na Tabovu otázku. „Sbírají z hladiny jedlou řasu. My ji nazýváme spirulina, ale místní jí říkají dihé. Přefiltrují to a pak na slunci usuší.“ „Zkusila jste to někdy?“ Přikývla. „Chuť to má strašnou, ale zřejmě je to výživné. Dá se to koupit v obchodech se zdravou výživou.“ „V životě jsem o tom neslyšel. Nezní to zrovna jako něco, co by lákalo Francouze s jejich vytříbenou chutí.“ „To si pište.“ Tamara otevřela dveře a vystoupila. Venkovní ovzduší na ni při přechodu z klimatizace dýchlo svým žárem. Šátek na hlavě si ihned stáhla ještě víc do čela, aby si zastínila obličej. Pak si mobilem vyfotografovala pláž. Tab vystoupil z auta, dal si na hlavu slamák se širokou krempou a stoupl si vedle Tamary. Ten klobouk mu neslušel – ve skutečnosti vypadal trochu komicky –, ale jemu to zřejmě bylo jedno. Oblékal se dobře, ale nebyl marnivý. To se jí líbilo. Oba pozorně zkoumali vesnici. Mezi domy se nacházela obdělávaná políčka protkaná zavlažovacími rýhami. Tamara si uvědomila, že voda se musí přinášet zdaleka, a pocítila skličující jistotu, že ji nosí ženy. Jakýsi muž v galábíje zřejmě prodával cigarety, přátelsky tlachal s muži a mírně flirtoval se ženami. Tamara si všimla bílé krabičky se zlatavou hlavou sfingy: podle ní lze poznat egyptskou značku zvanou Cleopatra, v Africe nejoblíbenější. Cigarety byly nejspíš pašované nebo kradené. Před domy parkovalo několik motocyklů a skútrů a jeden velmi starý Volkswagen Brouk. Nejpopulárnějším prostředkem osobní přepravy zůstával v této zemi motocykl. Tamara pořídila další snímky. 23
DEFCON 5 Pod oblečením po ní stékal pot. Otřela si čelo koncem bavlněného šátku na hlavu. Tab vytáhl červený kapesník s bílými puntíky a osušil si krk pod límečkem košile. „Polovina těch domků je prázdná,“ upozornil Tab. Tamara se podívala pozorněji a viděla, že některé domky se hroutí. Ve střechách z palmového listí zely díry a cihly z nepálených cihel se drolily. „Obrovská spousta lidí z oblasti odešla,“ dodal Tab. „Mám dojem, že každý, kdo mohl někam odejít, už odešel. Ale miliony lidí zůstaly. Tohle celé je postižená oblast.“ „A není to jen tady, co?“ nadhodila Tamara. „Tenhle proces, dezertifikace na jižním okraji Sahary, probíhá napříč celou Afrikou od Rudého moře až po Atlantický oceán.“ „Ve francouzštině tuhle oblast nazýváme le Sahel.“ „V angličtině máme stejné slovo, Sahel.“ Ohlédla se k autu. Motor stále běžel. „Alí a Pete nejspíš nehodlají opustit klimatizaci.“ „Pokud mají trochu rozumu.“ Tab vypadal znepokojeně. „Našeho muže nevidím.“ I Tamaru to znepokojilo. Může být mrtvý. Ale promluvila klidně. „Podle našich instrukcí nás má vyhledat sám. Zatím musíme dál hrát svou roli, takže padáme, trochu se tu rozhlídneme.“ „Cože?“ „Pojďme se tady rozhlídnout.“ „Ale co jste to říkala předtím? Padáme?“ „Omlouvám se, to je hovorový výraz.“ „To budu asi jediný Francouz, který to teď zná.“ Zakřenil se. „Ale nejdřív bychom měli vykonat zdvořilostní návštěvu u vesnických stařešinů.“ „Co kdybyste tam zaskočil sám? Oni ženy stejně nikdy neberou na vědomí.“ „Jistě.“ Tab odešel a Tamara se vydala na obchůzku; snažila se zachovat klid, fotografovala a rozprávěla arabsky s vesničany. Většinou 24
KAPITOLA 1 buď obdělávali malý kousek vyprahlé půdy, nebo měli pár ovcí či krávu. Jedna žena se specializovala na opravy sítí, ale rybářů tu zůstávalo už jen pár. Nějaký muž vlastnil pec a vyráběl hliněné nádobí, ale jen málokdo měl peníze, aby si něco koupil. Všichni byli víceméně zoufalí. Chatrná konstrukce ze čtyř sloupků podpírajících spleť větví sloužila jako sušák a jakási mladá žena s asi dvouletým chlapcem na něj věšela prádlo. Její oblečení zářilo jasně oranžovou a žlutou barvou, jak to lidé v Čadu mají rádi. Pověsila poslední kus, posadila si dítě na bok a pak promluvila na Tamaru pečlivou školní francouzštinou se silným arabským přízvukem a pozvala ji do svého domku. Řekla jí, že se jmenuje Kiah, její syn Nadži, a že je vdova. Vypadala asi na dvacet. Byla nápadně krásná, s černým obočím, výraznými lícními kostmi a zahnutým saracénským nosem, a výraz jejích tmavých očí naznačoval odhodlání a sílu. Ta může být zajímavá, pomyslela si Tamara. Následovala Kiah nízkým klenutým vchodem, a když se přesunuly ze sluneční záře do hlubokého přítmí, odložila si sluneční brýle. V domku bylo šero, těsno a něco tu silně vonělo. Tamara pocítila pod nohama tlustý koberec a ve vůni rozeznala skořici a kurkumu. Když si oči přivykly, spatřila nízké stolky, několik skladovacích košů a polštáře na podlaze, ale nic, co by vypadalo jako běžný nábytek, žádné židle nebo skříně. Na jedné straně ležely dva plátěné slamníky a úhledná hromádka tlustých vlněných přikrývek se zářivými červenými a modrými proužky – na chladné pouštní noci. Většina Američanů by tohle považovala za zoufale chudý domov, ale Tamara věděla, že je nejen útulný, ale také že jeho majitelka je o něco zámožnější, než bývá průměr. Kiah vypadala hrdě, když jí nabídla láhev místního piva zvaného Gala, kterou chladila v míse s vodou. Tamara si pomyslela, že bude zdvořilé pohoštění přijmout – a každopádně měla žízeň. 25
DEFCON 5 V laciném rámu na stěně visel obrázek Panny Marie, což naznačovalo, že Kiah je křesťanka, tak jako asi čtyřicet procent obyvatel Čadu. „Zřejmě jste chodila do školy, kterou vedly jeptišky,“ poznamenala Tamara. „Tak jste se naučila francouzsky.“ „Ano.“ „Mluvíte francouzsky moc dobře.“ Tohle ve skutečnosti nebyla pravda, ale Tamara se chovala mile. Kiah ji vybídla, aby se posadila na koberec. Tamara se však ještě předtím vrátila ke dveřím a nervózně vyhlédla ven; před náhlým jasem musela přimhouřit oči. Podívala se k autu. Prodavač cigaret se skláněl k okénku řidiče s kartonem Cleopater v ruce. Za oknem viděla Alího s šátkem ovázaným kolem hlavy, jak dělá prsty opovržlivé odmítavé gesto, očividně nechtěl levné cigarety kupovat. Pak prodavač něco řekl, a Alího postoj se dramaticky změnil. Vyskočil z auta a s provinilým výrazem otevřel zadní dveře. Prodavač nastoupil a Alí rychle dveře zavřel. Tak to je on, pomyslela si Tamara. To přestrojení je rozhodně účinné. Oklamal mě. Ulevilo se jí. Aspoň že je naživu. Rozhlédla se kolem. Nikdo z vesnice si prodavače nastupujícího do auta nevšiml. Nyní jim zmizel z očí, skrytý za zatmavenými okny. Tamara spokojeně přikývla a vrátila se do domku. „Je pravda, že každá bílá žena má sedm šatů a služebnou, a ta každý den pere jiný?“ zeptala se jí Kiah. Tamara se rozhodla přejít na arabštinu a tedy na tykání, protože dívčina francouzština možná není dost dobrá. „Mnoho amerických a evropských žen má spoustu oblečení,“ odpověděla po chvilce přemýšlení. „Kolik přesně, to závisí na tom, jestli je ta žena bohatá, nebo chudá. Sedmery šaty by nebyly neobvyklé. Chudá žena může mít jen dvoje nebo troje. Bohatá jich může mít padesát.“ „A všechny mají služebné?“ 26
KAPITOLA 1 „Chudé rodiny služebné nemají. Žena s dobře placeným zaměstnáním, jako je lékařka nebo právnička, má obyčejně někoho, kdo jí uklízí dům. Bohaté rodiny mívají mnoho služek. Proč chceš tohle všechno vědět?“ „Přemýšlím, že půjdu žít do Francie.“ Tamara to tušila. „Pověz mi proč.“ Kiah se odmlčela, sbírala myšlenky. Mlčky nabídla Tamaře další láhev piva. Tamara zavrtěla hlavou. Musí zůstat ostražitá. „Můj manžel Salím byl rybář a měl svůj vlastní člun. Jezdíval lovit se třema nebo čtyřma dalšíma a o úlovek se s nima dělil, ale Salím si bral půlku, protože to byl jeho člun a on taky věděl, kde jsou ryby. Proto jsme na tom byli líp než většina našich sousedů.“ Hrdě zvedla hlavu. „Co se stalo?“ zeptala se Tamara. „Jednoho dne přišli Salímovi sebrat úlovek džihádisti. Měl jim ho nechat. Jenže on chytil nilskýho okouna a odmítal se vzdát. Tak Salíma zabili a tu rybu si stejně vzali.“ Kiah se rozrušila, krásná tvář se pokřivila žalem. Odmlčela se, potlačovala emoce. „Jeho přátelé mi přinesli tělo.“ Tamaru to rozlítilo, ale nepřekvapilo. Džihádisti byli islámští teroristé, ale zároveň kriminální gangsteři. Ty dvě věci šly dohromady. A oni kořistili na jedněch z nejchudších lidí na světě. Zuřila. „Když jsem pohřbila manžela,“ pokračovala Kiah, „ptala jsem se sama sebe, co budu dělat. Neumím zacházet s člunem, ani nevím, kde jsou ryby, a i kdybych obě tyhle věci zvládala, muži by mě jako svýho vůdce stejně nepřijali. Tak jsem člun prodala.“ Chvíli se tvářila urputně. „Pár se jich pokoušelo dostat ho za míň, než jakou měl cenu, ale s těma jsem nejednala.“ Tamara začala tušit, že Kiah je v nitru pevně odhodlaná. Kiah pokračovala a v jejím hlase byl teď patrný nádech bez naděje. „Jenže peníze z člunu nevydrží věčně.“ Tamara věděla, že v této zemi je důležitá rodina. „Co tví rodiče?“ nadhodila. 27
DEFCON 5 „Mí rodiče umřeli. Bratři odešli do Súdánu – pracujou tam na kávový plantáži. Salím měl sestru a její manžel řekl, že když mu nechám člun levně, bude se o mě a Nadžího navždy starat.“ Pokrčila rameny. „Tys mu nevěřila,“ nadhodila Tamara. „Nechtěla jsem prodat člun za nějaký příslib.“ Odhodlaná a vůbec ne hloupá, pomyslela si Tamara. „Teď mě příbuzný z manželovy strany nenávidí,“ dodala Kiah. „Takže chceš jít do Evropy – ilegálně.“ „Lidi to dělají pořád,“ poznamenala Kiah. Byla to pravda. Jak se poušť rozšiřovala dál na jih, Sahel opouštěly statisíce lidí hledajících práci a mnozí se pokoušeli o nebezpečnou cestu do jižní Evropy. „Je to drahý,“ pokračovala, „ale peníze za člun mi cestu zaplatí.“ Peníze nebyly to hlavní. Tamara z jejího hlasu poznala, že je Kiah vystrašená. „Obvykle míří do Itálie. Já italsky nemluvím, ale slyšela jsem, že když je člověk jednou v Itálii, snadno přejde do Francie. Je to pravda?“ „Ano.“ Tamara už měla naspěch, chtěla se vrátit k autu, ale cítila, že musí Kiah na její otázky odpovědět. „Jen přejedeš autem přes hranici. Nebo vlakem. Ale to, co plánuješ, je strašně nebezpečné. Pašeráci lidí jsou zločinci. Můžou ti sebrat peníze a zmizet.“ Kiah se odmlčela, přemýšlela, možná hledala způsob, jak objasnit svůj život této privilegované západní návštěvnici. „Vím, co se stane, když není dost jídla,“ řekla po chvíli. „Viděla jsem to.“ Odvrátila hlavu, vzpomínala, pak přitlumila hlas. „Miminko hubne, ale zezačátku to nevypadá nijak vážně. Pak onemocní. Je to nějaká dětská infekce, tou se nakazí tolik dětí, s vyrážkou nebo rýmou nebo průjmem, ale hladovýmu dítěti trvá dlouho, než se uzdraví, pak dostane jinou nemoc. Je pořád unavený, hodně fňuká a málo si hraje, jenom bez hnutí leží a kašle. A pak 28
KAPITOLA 1 jednoho dne zavře oči a už je neotevře. A matka je někdy tak vysílená, že ani nedokáže plakat.“ Tamara na ni hleděla očima zalitýma slzami. „Je mi to moc líto,“ povzdechla si. „Držím vám oběma palce.“ Kiah zase ožila. „Jsi hodná, žes mi odpověděla na ty otázky.“ Tamara se zvedla. „Už musím jít,“ omlouvala se rozpačitě. „Děkuju za pivo. A prosím, zkus si zjistit víc o těch pašerácích lidí, než jim dáš peníze.“ Kiah se usmála a přikývla; byla to zdvořilá odpověď na banální frázi. Ta nutnosti být opatrná na peníze rozumí daleko líp než já, pomyslela si Tamara smutně. Tamara vyšla ven a narazila na Taba, který se vracel k autu. Blížilo se poledne a žádné vesničany nebylo nikde vidět, patrně se před sluncem uchýlili domů. Dobytek si našel stín pod provizorními přístřešky zřízenými očividně pro tento účel. Když stála blízko Taba, zaznamenala lehkou vůni čerstvého potu na čisté pokožce a náznak santalu. „Je v autě,“ oznámila mu. „Kde se skrýval?“ „Je to ten prodavač cigaret.“ „Oblafnul mě.“ Dorazili k autu a nastoupili. Klimatizace chladila jako Severní moře. Tamara a Tab usedli každý z jedné strany vedle prodavače cigaret, který byl cítit, jako by se mnoho dní nesprchoval. V ruce držel karton cigaret. Tamara už to nemohla déle vydržet. „Tak co,“ vyhrkla, „našel jste Hufru?“ * * * Prodavač cigaret se jmenoval Abdul John Haddád a bylo mu dvacet pět let. Narodil se v Libanonu a vyrůstal v New Jersey, byl americký občan a agent CIA. Před čtyřmi dny se nacházel v sousedním Nigeru. Seděl za volantem otřískaného, ale technicky spolehlivého terénního 29
DEFCON 5 Fordu a vlekl se do dlouhého kopce v poušti severně od města Maradi. Na nohou měl vysoké boty s tlustými podrážkami. Byly nové, ale záměrně odřené a poškrábané, každá měla jinou tkaničku a kůži důkladně zašpiněnou, aby vypadaly staré a hodně obnošené. V obou vysokých podrážkách se nacházely skryté schránky. Jedna pro supermoderní mobilní telefon, druhá pro zařízení, které přijímalo pouze jeden speciální signál. Aby odvedl pozornost, nosil Abdul v kapse laciný mobil. To zařízení teď leželo na sedadle vedle něj a Abdul na něj každých pár minut pohlédl. Potvrzovalo, že zásilka kokainu, kterou sledoval, zůstala někde na cestě vpředu stát. Mohli se prostě zastavit v nějaké oáze, kde je čerpací stanice. Abdul však doufal, že by to mohl být vojenský tábor ISGS – Islámského státu v regionu Sahary. CIA se zajímala víc o teroristy než o pašeráky drog, jenže v této části světa to byli titíž lidé. Řetězec místních skupin volně sdružených jako ISGS financoval jejich politickou činnost lukrativním byznysem, ve kterém se úzce propojovaly dvě aktivity – pašování drog a pašování lidí. Abdul měl za úkol zjistit trasu, po níž se pohybovaly drogy, v naději, že ho to zavede k úkrytům ISGS. Muž považovaný za vedoucí postavu v ISGS – a v současnosti jeden z nejhorších masových vrahů na světě – byl znám pod jménem al-Fárábí. Šlo téměř určitě o pseudonym: al-Fárábí se jmenoval jeden středověký filozof. Vůdci ISGS se říkalo také „Afghánec“, protože byl veteránem války v Afghánistánu. Dá-li se věřit zvěstem, dosah měl velký: během působení v Afghánistánu cestoval přes Pákistán do buřičské čínské provincie Sin-ťiang, kde navázal kontakt se Stranou za nezávislost Východního Turkestánu, teroristickou skupinou usilující o autonomii pro etnické Ujgury, kteří jsou převážně muslimové. Nyní se al-Fárábí pohyboval někde v severní Africe, a kdyby ho Abdul dokázal najít, mohlo by to ISGS přivodit smrtelný úder. 30
KAPITOLA 1 Abdul si prostudoval nejasné fotografie pořízené na velkou vzdálenost, náčrtky tužkou od různých malířů, identikity i písemné popisy, a byl si jistý, že kdyby al-Fárábího spatřil, poznal by ho: vysoký muž s šedivými vlasy a černým vousem, často popisovaný jako muž s pronikavým pohledem a autoritativním vzezřením. Kdyby se Abdul dostal hodně blízko, mohl by potvrdit al-Fárábího totožnost podle jeho nejvýraznějšího znaku: jedna americká kulka ho připravila o polovinu levého palce a zanechala na jeho místě pahýl, který často hrdě stavěl na odiv. Vykládal při tom lidem, že ho Bůh ochránil před smrtí, ale zároveň ho varoval, aby byl opatrnější. Ať se stane cokoli, Abdul se nesmí pokoušet al-Fárábího zajmout, pouze přesně určit místo jeho pobytu a nahlásit to. Proslýchalo se, že ten muž má úkryt zvaný Hufra, což znamená Díra, ale její polohu nikdo z celé západní zpravodajské komunity neznal. Abdul dorazil na vrchol stoupání, zpomalil a na opačné straně zastavil. Dlouhý svah před ním vedl na širokou pláň, která se tetelila v horkém vzduchu. Přimhouřil oči před oslnivým světlem: nenosil sluneční brýle, protože místní lidé je považují za znak bohatství, a on potřeboval vypadat jako jeden z nich. Měl pocit, že v dálce, několik kilometrů odsud, vidí možná nějakou vesnici. Otočil se na sedadle, uvolnil krycí panel dveří a vytáhl triedr. Pak z auta vystoupil. Triedr šmouhu v dálce zaostřil a to, co Abdul spatřil, mu rozbušilo srdce. Byla to stanová osada s provizorními dřevěnými vojenskými baráky. Četná vozidla většinou stála v chatrných přístřešcích, které je skrývaly před satelitními kamerami. Další vozidla halily potahy s pouštní kamufláží a podle tvaru se zdálo, že jde o nějaká samohybná děla na podvozcích. Několik palem naznačovalo, že se poblíž nachází vodní zdroj. 31