Issuu

srdcari_titul_patitul.indd 3

27.09.2021 19:31:28

ISBN 978-80-242-7740-0

Čtyři soustředěné oči a před nima skla brýlí. Na hlavách chirurgické čepice a obličeje zakryté maskami. Na zpocených zelených halenách a kalhotách olověné zástěry chránící před agresivními paprsky rentgenového záření, a ještě nad nimi tenké operační pláště a rukavice. Nikdo nemluví, a dnes dokonce nehraje ani jejich oblíbená hudba z osmdesátých let minulého století. Šero hybridního sálu má navodit uklidňující atmosféru, ale prudké světlo vycházející z růžice nad stolem a směřující na operační pole zvyšuje všem přítomným tep. Burian se sklonil nad otvorem v pacientově hrudníku, upravil světlo nad sebou, aby dobře viděl do lidských útrob, odhrnul šedorůžovou zkolabovanou plíci a odhalil nažloutlou trubici. „Aorta,“ zamumlal. Pak palcem a ukazovákem osahal její přední stěnu a zjistil, kde je nejvhodnější místo k tomu, aby do ní pronikl. Z předchozích vyšetření věděl, kde by to asi mohlo být, ale za desetiletí práce na sále si zvykl, že věří jen tomu, co sám vidí nebo cítí. A ještě něčemu nebo spíš někomu věří. Podíval se na muže vedle sebe. „Myslím, že to půjde. Sáhni si tam taky, ať víš, do čeho jdeme,“ řekl kardiologovi. Daniel vložil prsty do operačního pole. Neviděl přesně, kam sahá, ale jemnými pohyby se dotýkal aorty a snažil se najít místo na její přední stěně, kde neucítí tvrdé aterosklerotické pláty. „Je to tam, kde jsme to viděli na cétéčku. Až to obšiješ, tak to píchnu,

zavedu vodič, ty uděláš incizi a pak tam šoupneme zavaděč,“ zopakoval sled několika příštích kroků. Na okamžik zavřel oči. Pokud by právě nyní udělali nějakou nepředloženost nebo chybu, tak se dostanou do těžké situace. Vlastně ne oni, to pacient dýchající v tu chvíli pouze svou levou plící by náhle začal bojovat o své bytí, protože krev stříkající z aorty by s sebou odnášela nejen červené krvinky, ale i cosi víc – jeho život. Na sále znají takovou situaci dobře. Rudé gejzíry vystřikují vysokým obloukem nad nehybné ležící tělo a postupně plní hrudník, čímž zakrývají zdroj krvácení, a veškerý personál na vteřinu ztuhne, aby hned poté vyrazil do záchranné akce. Jeden z operatérů dá prsty na otvor v nejdůležitější tepně v těle, druhý odsává a sálová sestra podává šití, kterým se vše zastaví. Daniel otevřel oči. Musí se soustředit a nemyslet na to, co se stát může, ale co se stát má. Burian zatím jemnými, téměř neznatelnými pohyby obšíval pomocí dlouhých nástrojů budoucí otvor v aortě kdesi hluboko v pacientově hrudníku. Nedělal ani jeden pohyb navíc. Vše vypadalo, jako kdyby celý svůj život zasvětil přesnosti, psychické vyrovnanosti a virtuozitě rukou. Daniela to uklidnilo. Pokud i on svůj díl práce odvede stejně dobře, nemusí se muž na stole o svůj osud obávat. Když do aorty zasunuli tenkou trubičku, jež zajistila průchod pro pacientovu novou chlopeň, na okamžik se narovnali. Nejprve zkontrolovali čísla a křivky na monitoru životních funkcí a pak se jejich oči s náznakem opatrného optimismu setkaly. „Bude to dobrý,“ řekl přesvědčeně Burian. Ta věta, ač obsahem banální, byla pro všechny důležitá, protože vítěznou mentalitu je nutné udržovat při jakékoliv kolektivní práci. V okamžiku, kdy to řekl, změnila se pravidelná křivka na monitoru v drobnovlnnou čáru a sestra stojící naproti němu začala okamžitě nabíjet defibrilátor. Jeho pisklavý tón po několika vteřinách oněměl, ozval se tupý zvuk a pacient se otřásl,

jak mu elektřina prošla hrudníkem. Byl to výboj, jenž mu vrátil život. Oba operatéři se začali potit, ale Daniel aspoň navenek klidně prohlásil: „To už předváděl včera. Nic na tom není, jenom si musíme dávat pozor. Říkal jsem vám to předem.“ Všichni kolem beze slov přikývli. Burian se na něj podíval a v jeho očích byl neklid a naléhavost. Jako kdyby si postěžoval, že ušije všechno, ale resuscitovat zvyklý není. „Bude to dobrý,“ prohlásil tentokrát Daniel. „Vyměníme chlopeň, naimplantujeme stenty, zkompenzujeme ho a případně mu dáme defibrilátor. Myslím, že za týden bude doma.“ Burian, jako kdyby tím opět získal jistotu, klidně souhlasil: „Tak jo,“ a sklonil se nad otvorem v pacientově hrudníku, aby se ujistil, že tam uvnitř nic nekrvácí. O hodinu později došil kůži nad prvním žebrem vpravo, spokojeně si sundal plášť, rukavice i roušku a nahlas všem poděkoval. Pak se podíval na Daniela a oba nepatrně kývli. Víc než tohle neslyšné poděkování nebylo třeba. Už se znají.

K a pi t ol a 1/ I (19 64)

Lída zaklepala na dveře nemocniční šatny s velkým nápisem „Operační sál“, kdosi otevřel a ona se už za pár vteřin převlékala do zeleného sálového oblečení. Na zdejší klinice pracuje dva roky, a i když mezi sestrami patří stále k nejmladším, v poslední době ji začali vnímat jako jednu ze součástí klinického inventáře. Snad to bylo tím, že v Praze bydlí na nemocniční ubytovně, ve městě skoro nikoho nezná a nočním službám se proto nevyhýbá. Ačkoliv to nikdo přesně nespočítal, její spolupracovníci by určitě potvrdili, že nejvíce přesčasových hodin odpracovala v posledním roce právě tahle metr sedmdesát vysoká štíhlá brunetka s velkými ňadry, malým zadkem, hezkou tváří a energií, kterou by mohla rozdávat. Snad všechno dělala rychle a někteří říkali, že až živočišně, a současně ji věčně doprovázela dobrá nálada a optimismus. Svůj dosavadní život si řídila podle sebe a zatím se jí do cesty nepostavilo nic, co by nezvládla. Na základní škole byla výbornou sportovkyní reprezentující na okresních přeborech v atletice, později na zdrávce velmi dobrou studentkou, o níž si učitelé mysleli, že se pokusí stát se doktorkou. Jenže to byl omyl. Chodit dalších šest let na medicínu by se jí nechtělo a její matka se navíc netvářila nijak nadšeně, když si uvědomila, že by dceru musela na vysoké škole živit. Proto bylo o jejím osudu po maturitě rozhodnuto rychle. Matka naznačila, že počítá s její samostatností, Lída to vzala doslova a odpověděla na inzerát pražské fakultní nemocnice hledající sestry do všech provozů.

Převlékla se do operačního a stoupla si do otevřených dveří sálu. Na stole ležela zarouškovaná silueta a za její hlavou postával nejmladší lékař kliniky. I přes masku na jeho obličeji vytušila, že se na ni krátce usmál. Nad dírou v pacientčině břiše se skláněly hlavy dvou chirurgů. Oba stáli mírně nakloněni ke straně. Menší z nich přidržoval hák rozšiřující otvor a současně odsával krev z operačního pole. Ten vyšší držel dlouhé stříbrné nástroje a jemnými pohyby se snažil odstranit vše, co v těle pod ním přebývá. V místnosti vládlo posvátné ticho, do kterého se ozývalo pravidelné oddechování ventilátoru a občasný pokyn některého z operatérů. Lída stála několik minut zcela nehnutě a trpělivě čekala, dokud aspoň jeden z chirurgů nezvedne hlavu a nevšimne si jí. Konečně se oba narovnali a s hlasitým výdechem se lehce protáhli. Ten vyšší, Klement, se instinktivně podíval ke dveřím a gestem ruky ji přátelsky pozdravil. „Potřebovala bych s tebou mluvit,“ zašeptala, protože říct to nahlas by jí připadalo, jako kdyby měla něco podobného udělat uprostřed mše v kostele. V tichu sálu ji slyšel dobře. Souhlasně kývl, podíval se na svého kolegu a oba se opět sklonili k rozšklebenému břichu. Klement se pak ještě jednou narovnal, přitáhl si operační světlo blíž k sobě a svazek paprsků namířil do otvoru schovaného mezi rouškami. Pak ještě jednou pohlédl ke dveřím a polohlasem řekl: „Budeme hotovi asi za půl hodinky. Když počkáš, můžeme spolu zajít na oběd.“ Lída přisvědčila a odešla do odpočinkové místnosti na druhé straně chodby. Zapálila hořák sporáku, položila na něj hliníkovou konvici s vodou a ze skříňky nad dřezem vytáhla papírový sáček se svou jmenovkou. Otevřela ho a lžičkou si na dno velkého porcelánového hrnku nandala dávku mleté kávy. Po včerejší noční se ještě pořád necítila být úplně fit, ale tenhle nemocniční rituál s pořádně silným turkem ji dá dohromady.

Posadila se k oknu, otevřela ho a zapálila si cigaretu. Šedý dým vyfukovala směrem ven a přes zavřená víčka vnímala intenzitu jarních paprsků. Dělalo jí to dobře a cítila, jak se celé její tělo probouzí a aktivizuje. Dnešek bude pro budoucnost důležitý. „Spíš nebo bdíš?“ ozvalo se od dveří. Otevřela oči. „Tak to jste byli rychlí. Co to vlastně bylo?“ zeptala se stále ještě oslepena sluncem. Pokusila se rychle vstát, ale zatočila se jí hlava a lehce se zapotácela. „Je ti něco?“ zeptal se Klement starostlivě. „Ne, vůbec nic. Co jste operovali?“ Klement ji vzal za loket a vedl ji na chodbu směrem k šatnám. „Řeknu ti to cestou. Už mám hroznej hlad.“ Ještě než zašel do dveří pánských šaten, ušklíbl se a mávl rukou. „Byla to ta bába z trojky, co kvůli ní volali ze stranickýho sekretariátu.“ „A to jste ji dělali jenom ve dvou, i když je to protekce?“ „Jo, znáš primáře. Prej by ji udělal s námi, ale musel někam jít…“ Klement to řekl způsobem, z něhož jí bylo jasné, co tím myslí. Primář se zdekoval, aby nenesl přímou zodpovědnost za operaci protekční pacientky, která si pořád na něco stěžovala, a vše svěřil jednomu ze svých nejlepších chirurgů, přičemž k ruce mu dal pouze mladšího kolegu na asistenci. Takové to klasické – když chceš operovat, tak si nějak poraď. „A jak to šlo?“ zeptala se starostlivě. „Normálně,“ odpověděl, což v jazyku jejich kliniky znamenalo v souvislosti s jeho výkonem něco jako výtečně nebo skvěle. Jeho „normálně“ však nebylo výrazem nadbytečného sebevědomí a nadutosti, ale prostého konstatování a přesnou odpovědí na položenou otázku. Byl prostě extra dobrý chirurg a standardní výkony mu šly výborně. „Mám hlad, potkáme se venku,“ dodal a zmizel ve dveřích šatny. *

V nemocniční jídelně byl jako vždy velký hluk. Lída si přisunula misku s polévkou blíž k sobě, vzala do ruky velkou hliníkovou lžíci a pomalu začala jíst. Prohlížela si muže sedícího naproti sobě. Klement si na dva talíře naložil hlavní jídlo, a tak na něj čekalo osm knedlíků zalitých hnědou omáčkou a k tomu dva téměř černé plátky hovězího masa. Na to, že jídlo nevypadá vábně, však nemyslel. Především potřeboval doplnit zásoby energie. Odpoledne ho čeká ještě jeden žlučník a po třech hodinách na sále chtěl být znovu ve formě. Houskové knedlíky krájel na půlky a hltavě si je strkal do úst. Občas se snažil uříznout kousek masa, což mu nešlo, a svůj zvyšující se tlak na tupý jídelní nůž doprovázel nadávkami. Lídy si příliš nevšímal, ale když dojedl a pečlivě vytřel zbytky omáčky, zvedl oči, zkoumavě se na ni podíval a zeptal se: „Proč nejíš?“ Nebyl u ní zvyklý na pomalé tempo. Energie a věčně optimistická nálada byly kromě fantastické postavy jejími největšími přednostmi. Aspoň tak si to myslel. „Proč nejíš?“ opakoval. „Jsem těhotná a přemýšlím, jak ti to říct, zůstat klidná a… A taky jestli s tebou chci žít.“ Klement položil příbor, opřel se a zhluboka se nadechl a vydechl. V tom zvuku i celém gestu bylo něco jako nevyřčená výčitka, něco jako „proboha, to jsi to tedy vyvedla“. Mlčel a díval se na ni jinak než obvykle. Byl to chladný a zkoumavý pohled cizího člověka, ale ona v něm současně viděla i krásného třicetiletého muže s tmavými, mírně kučeravými vlasy, propadlými tvářemi a pohledem připomínajícím dravé ptáky. Samec a predátor bylo první, co ji napadlo. A trvale žít vedle dravce je možná nad její síly. Ale milovat se s ním, stát mu po boku, chodit s ním na obědy a vést rozhovory o všem možném bylo příjemné a povznášející. Byl nejkrásnějším, nejelegantnějším a nejchytřejším mužem jejího života. Vůbec si však nebyla jistá, že právě s ním by chtěla strávit zbytek života, a už vůbec ne, že by o něčem podobném snil on sám.

Také Klement si ji prohlížel a viděl nejpůvabnější sestřičku na klinice, která má v břiše jeho prvního potomka. Ženatý už sice v minulosti krátce byl, ale jak mezi kolegy rád říkával, teď je šťastně rozvedený, a pokud by tu chybu ještě někdy udělal, pak by to mělo být až těsně před důchodem, kdy bude potřebovat víc ošetřovatelku než milenku. „Pojď ke mně, dáme si kafe. Je tu moc hlučno,“ přerušil tíživé napětí a prudce se zvedl od stolu. Cítila to jako pokyn, že ho má následovat. Sice ještě nedojedla, ale rychle vstala a spěchala za ním. Když otevřel dveře svého lékařského pokoje, seděl tam jeho kolega a přátelsky se usmíval. Jakmile však zpozoroval jejich napjaté obličeje, ihned zvážněl. „Mám vypadnout?“ zeptal se, a aniž by čekal na odpověď, zvedl se a na odchodu se na Klementa ještě otočil: „Mám takový tušení, že tě čekají na sále. Je tam ten žlučník.“ Zachytil však jeho naštvaný pohled, a tak za sebou raději rychle zavřel. Klement se posadil do křesla a Lída intuitivně zaujala místo na posteli. „Chceš kafe?“ napadlo ho, proč ji sem vlastně pozval. „Ne, měla jsem dneska už dvě.“ „Bude svatba, nebo potrat?“ zeptal se profesionálním tónem, jako kdyby řešil žaludek nebo střevo. „A co chceš ty?“ „Já chci bejt dobrej chirurg,“ odpověděl bez zaváhání. „Ale to už přece jsi, nebo ne?“ „Chci bejt ještě lepší,“ řekl vážně. „Možná to bude znít směšně, ale můžu bejt… Prostě nejlepší ze všech. To bych přece neměl zahodit. S tím souhlasíš, ne?“ „Máš cigaretu?“ ošila se nervózně. Podal jí krabičku. Chvíli si s ní pohrávala a pak mu ji vrátila zpátky. „Ne, teď už kouřit nebudu.“ Její věta mu stačila, aby si uvědomil, kam ta dívka původem odněkud z jižních Čech směřuje. Chce si ho vzít, mít s ním

dítě a ochočit si ho jako nějaké zvířátko v cirkusu. I s kupou dětí budou kolem něj tajtrlíkovat a on už se nebude schopen soustředit na to, co umí nejlépe. Bude to konec špičkové chirurgie a jeho snů. „Lído, promiň. Musím na sál,“ řekl s náznakem nervozity. „Ne, ty promiň. Omlouvám se za to. Já to takhle nechtěla.“ Postavila se a přitiskla si jeho hlavu k břichu. Něco se v ní probudilo. Poprvé si uvědomila, že by o něj nechtěla přijít. Nikdy. Chce ho mít pro sebe a chce s ním žít. Bude mu pomáhat, bude se o něj starat a budou mít to nejlepší dítě na světě. „Miluju tě,“ zašeptala. „Nejsem trapná? Viď že ne?“ Klement ztišil hlas: „Vůbec ne. Ale promiň, půjdu na ten sál.“ Vyšli na dlouhou nemocniční chodbu. Míjeli postavy, jichž si nevšímali, nikoho nezdravili a hleděli do rozpraskané špitální podlahy. Teď už to tak bude pořád. Spolu budou v práci i doma. Ta představa jí vrátila ztrácející se energii. Jeho však ani v nejmenším netěšila. K a pi t ol a 2 / I (19 64)

Vladimír ležel mezi roztaženýma nohama své ženy a líbal ji na holé tělo. Ale nebyly to polibky vášně. V jeho rtech se skrývala něha a láska. Postupoval systematicky, od klína nahoru a ze strany na stranu, jako kdyby její vznosné břicho razítkoval. Pečlivě a láskyplně obtiskával rty na obrovský míč schovávající se v jejích útrobách. Tam kdesi uvnitř je jeho syn. Bude prvním v pořadí a dá tím vzniknout zárodku fotbalové jedenáctky. Lenka mu deset dalších určitě dá. Nepřemýšlel, byl to stav mezi sněním a realitou podobný tomu, jako když člověka před svítáním cosi napadá a on neví, zda je to skutečnost nebo zbytek předchozího snu. Právě tak neskutečně krásné se mu to zdálo. Vyhrnul jí dlouhou noční košili a pokračoval v mazlení s kulatým břichem a prsy. Pak opatrně položil hlavu na její

pupík a čekal. Nedělal to poprvé. Věděl, že musí zůstat bez pohybu jako lovec na čekané. Ten se uvnitř také lehce chvěje, ale nesmí na sobě nechat znát rozčilení, musí vytrvat a na konci bude odměněn. I Vladimír byl. Človíček uvnitř se pohnul, za chvíli ještě víc a nakonec kopl tak silně, až jeho otci nadskočila hlava. „Dává větší rány než Masopust,“ usmál se a pohlédl do tváře ženy. Lenka, připomínající renesanční madonu, jejíž kopie vystřižená z časopisu visela na stěně nad postelí, ho koleny svírala kolem boků a hleděla do stropu. Ruce měla v manželových hnědých vlasech, které brala do prstů, hladila je, cuchala a zase pečlivě urovnávala. Snad o těch pohybech ani nevěděla. Její pohled klouzal po stěnách a občas zaletěl k oknu. Vločky snášející se z nebe jí připomínaly nejhezčí vzpomínky na dětství – vánoční stromek, ježíška a dárky, které přišly na konci dne. Vladimír je také takový dar. Je to jediný muž, jehož kdy milovala. „Bude první a pak jich přijde ještě deset,“ zašeptala. „Určitě. Budeme největší rodina na světě.“ Zvedl hlavu, pohladil místo, kde se pod kůží cosi převalilo, a ještě jednou syna v Lenčině břiše políbil. Položil se na záda vedle ní, objal ji, dal si její hlavu na levé rameno a vydechl: „Lenko, já jsem ten nejšťastnější člověk na světě.“ „Já taky.“ Spokojeně se usmála, pohladila ho po vlasech a vstala z postele. Její nohy našly teplé domácí bačkory, a jakmile do nich vklouzla, přistoupila k oknu. Chvíli sledovala padající vločky a pak se zadívala na okolní krajinu. Měsíc částečně osvětloval šedou oblohu na obzoru, pod níž se táhl pás černého lesa. Na jeho okraji rozeznávala siluetu stáda jelenů, kteří se tam klidně pásli na zbytcích zimní trávy. Tady v Píseckých horách nemají žádné přirozené nepřátele, a tak se tu množí

tolik, že občasné Vladimírovo pytlačení místní přírodě vlastně pomáhá. Líbí se jí tu. Přestěhovala se sem letos po svatbě s mužem, který dělá agronoma v družstvu, a slíbili si, že jeho rodinný statek, tedy vlastně jejich rodinný statek, dají do pořádku a částečně budou taky hospodařit sami. Ona se bude starat o grunt a on bude přes den na družstevním a odpoledne na vlastním. Život tu byl krásný jako sen a do něj patří i děti. Jejich prvorozené je na cestě. K a pi t ol a 3/ I (19 6 8)

Letní slunce žhnulo naplno, a kdo nemusel být venku, tak nebyl. Vinohradská vila pocházející z doby první republiky však poskytovala svým obyvatelům příjemný chlad. Lída přesto vzala tříletého Buriana do náruče a z přízemního bytu, který obývala se svým manželem a jeho rodiči, vyběhla na zahradu. Bylo to místo, které tu měla nejraději. Posadili se na okraj bazénku, v němž plavalo několik malých barevných ryb, a bosé nohy ponořili do chladné vody. „Mami, kdy se táta vrátí?“ zeptal se syn. Kopal nohama ve vodě a klacíkem honil stíny pod hladinou. „Brzo,“ odpověděla, ale jistá si tím nebyla. Klement na začátku léta odjel na stáž do Rakouska a od té doby spolu telefonovali pouze párkrát. Manžel nadšeně vykládal, že Vídeň je nádherná, bohatá, ale pro našince taky ukrutně drahá. Nicméně jeho místní šéf ho několikrát vzal operovat do soukromé nemocnice, kde si během jednoho víkendu vydělal tolik, kolik doma za celý měsíc. Lída cítila, že kdyby Klement nemusel, tak se domů nevrátí. Ostatně nebyla si jistá, že by ji kdy opravdu miloval, a k synovi měl sice formálně hezký, ale současně chladný vztah. Uvědomovala si, že její muž sňatkem především splnil svou „chlapskou povinnost“, jak jednou nechtěně zaslechla, když

šla kolem obýváku, kde rozprávěl se svým otcem. Jí osobně prokazovali Klementovi rodiče jistou blahosklonně chladnou přízeň, o Buriana se však starali vzorně. Tchyně, jež prosadila, aby se kluk jmenoval po svém dědečkovi Burian, Lídě po svatbě slíbila, že jí bude pomáhat, aby z něj společně udělaly důstojného pokračovatele chirurgického rodu Kremnických. Ostatně i ona byla zdravotní sestrou a stejně jako Lída se kdysi provdala za doktora z kliniky, kde pracovala. Tchán měl velkou pracovnu, kam měl přístup pouze Klement a tchyně, jež svému muži směla nosit kávu a sladkosti, bez nichž si starý chirurg nedokázal představit hodiny studia učebnic a čtení medicínských textů. Občas se z té místnosti ozývaly silné údery prstů do klávesnice psacího stroje, což znamenalo, že soudruh docent píše odborný článek. Ven z pracovny vycházel pouze k jídlu, a i při něm své ženě ani Lídě nevěnoval větší pozornost. Pokud se vůbec o něco zajímal, pak to byla Klementova práce a výsledky jeho operací. Sám chodil každé ráno do nedaleké fakultní nemocnice, kde před nedávnem skončil ve funkci přednosty chirurgické kliniky, a všechny členy rodiny, do níž začal počítat i Lídu, požádal, aby ho ve společnosti začali představovat jako emeritního přednostu chirurgické kliniky. Lída pochopila, že její život se po boku Klementa a ve společné domácnosti s jeho rodiči radikálně změní. Když budoucího manžela poznala a později se stala i jeho milenkou, nevěděla o Kremnických nic. Proč by také měla? Pro její život se to nezdálo důležité. Bylo jí dvacet a v tom věku se normální holka z venkova, jak sama sebe označovala, o podobné věci nestará. „Mami, kdy se táta vrátí?“ opakoval Burian otázku, kterou přerušil její přemýšlení. „Brzo,“ odpověděla po stopadesáté a současně si uvědomila, že by to také ráda věděla. *

„Lído, vstávej!“ Tchyně s baterkou v ruce s ní zatřásla a tlumeným hlasem přikázala, aby ji následovala do kuchyně. V celém bytě byla tma. Tchán seděl u stolu, na sobě měl kostkované pyžamo, přes které si přetáhl župan, a poslouchal rádio. Když obě ženy vstoupily, ani se na ně nepodíval. „Co se děje?“ zeptala se Lída nahlas. Tchán neodpověděl, ale gestem naznačil, že má být zticha. Posadila se, promnula si oči a poslouchala také. „Vážení posluchači, vysíláme zvláštní provolání Ústředního výboru Komunistické strany Československa,“ byla první slova, která ji zaujala. Vstala a natočila si sklenici studené vody. Tchán se na ni naštvaně podíval. Jeho pohled neříkal nic jiného, než že by si měla okamžitě dřepnout a nedělat hluk. „Včera, dvacátého srpna 1968, překročila vojska Sovětského svazu a dalších zemí hranice Československé socialistické republiky…,“ Lída se rychle otočila na tchyni, která stála nad ní. Pohledy obou žen se střetly. Bylo to nepochopitelné a děsivé. „Kde je Burian?“ zašeptala Lída instinktivně. Tchán se na ni rozzlobeně podíval a odsekl: „Kde asi? Spí!“ „Co to má znamenat?“ ozvala se tchyně. „Bože, co asi? Okupace, holčičko, o-ku-pa-ce,“ slabikoval její muž rozčileným hlasem. „Hajzlové,“ vykřikl hned poté, sebral sklenici s vodou a praštil jí o zem. Rozbila se na spoustu střepů, jež se rozletěly na všechny strany. Pak ještě bouchl pěstí do stolu a vykřikl, že to znamená naprostý konec a ten kretén Dubček si o to celou dobu koledoval. Tchyně rozsvítila stropní světlo a po čtyřech lezla po zemi a smetáčkem se snažila shrabat všechny střepy na lopatku. „Hlavně teď nevstávejte,“ upozornila je trpělivě. „Jó, hlavně teď nebudeme vstávat, protože ty se tu budeš plazit po zemi,“ vykřikl tchán. „Dubček sem pustí Rusáky a ty se tu budeš plazit po kuchyni. Já se z vás poseru. Nakonec

se tady budou plazit všichni. Jo, přesně tak jako to děláš ty,“ ukázal prstem na svou ženu. „Buď zticha, ať neprobudíš kluka!“ okřikla ho manželka. „My za toho tvýho Dubčeka ani ostatní komouše nemůžeme. To vy jste si vymysleli celý to vaše jaro a pitomý obrození. A teď to máte. Budeme mít Brežněva na Hradě a kdoví, jestli nás nepřipojí k Rusku.“ Lída za poslední tři roky nikdy neslyšela, že by se tchyně někdy vzbouřila proti názoru svého manžela. Pokud se jí něco nelíbilo, pak se sebrala a opustila místnost. Ale otevřený odpor? Ne, to udělala poprvé a možná poprvé za celé jejich manželství. „Připojí k Rusku,“ zašeptal tchán zoufale a opřel si čelo do dlaní. „To by byl konec. To by tady byly gulagy a vládlo by nám NKVD.“ Lída neznala význam ani jednoho z obou klíčových slov, která tchán zmínil, ale bylo jí jasné, že se její svět opět změní. Doposud žila pouze malým Burianem a sdílením starostí svého manžela. Jindy důstojný soudruh docent tu teď sedí s hlavou v dlaních a nadávky kombinuje s boucháním pěstí do stolu a sténáním. On, lékařská kapacita! Proboha, co se to děje? Lída vstala, došla si pro bačkory, které si obula na prokřehlé nohy, a s hadrem v ruce si dřepla vedle tchyně a pomáhala jí vytírat louži kolem stolu. „Kurvy komunistický,“ zaklel tchán. „Sám jsi komunista. A tvůj táta tam vlezl po válce taky. Jenom kvůli vám budou stát tanky na Václaváku,“ ozvala se tchyně vzdorovitě a na znamení svého naštvání plácla mokrým hadrem o zem. Musím si zachovat klid a rozvahu, opakovala si Lída. Jsem tady pro Buriana a nic jiného není důležité. Lezla po podlaze a hledala i ty nejmenší kousíčky skla, aby nemusela zvednout hlavu a střetnout se pohledem s rozčileným soudruhem docentem. Proboha, ať už to skončí!

O několik hodin později, když už bylo nad ránem, uslyšela, jak venku na ulici jezdí vojenská auta. Lídě i všem ostatním Kremnickým začaly nové časy. K a pi t ol a 4 / I (19 6 8)

Daniel se probudil, otevřel oči, ale ještě dříve než se pohnul, začal si svět kolem sebe prohlížet přes šprušle své dřevěné postýlky. V ložnici byl klid. Velká manželská postel byla přikrytá lesklou dekou, pod níž tušil naducané peřiny, jež se tady na statku neměnily ani v létě. V místnosti byla i velká kachlová kamna s několika polínky vyschlého dříví, která sem tatínek vzal před pár dny, protože srpnové noci už bývají chladnější. Tříletý kluk vše chvíli pozoroval, pak namáhavě vylezl z postele, rozrazil dveře ložnice a přes chodbu zamířil do kuchyně. „Dobré odpoledne, princi. Jakpak ses nám vyspal?“ zeptala se maminka a políbila ho na čelo. Po těch slovech ukázala na pekáč povidlových buchet: „Najez se a pak se běž podívat ven.“ Daniel neváhal, sebral dvě buchty a vyběhl na dvůr, odkud zamířil k ohradám. V té přední byly dospělé ovce a beran. Toho se bál, a proto tam nikdy nechodil. V zadní ale běhala jen jedna ovce a s ní i několik jehňat, která se co chvíli dožadovala své dávky mléka. To nejslabší z nich měl nejraději. Tatínek s maminkou ho občas přikrmovali a tvrdili, že je malé a možná ho budou muset brzy zabít. Tříletý kluk už chápal význam slova zabít, protože dítě ze statku už ani neví, kdy a jak se s činem, při němž se zvířeti vezme život, seznámilo. Nebylo ani možné, aby si něčeho tak obvyklého nevšiml, protože usmrcení zvířete bylo tak běžné jako jeho narození, krmení, napájení nebo léčení. O zvířata se tady starají všichni a pořád. Maminka se kolem nich točila celý den a tatínek dělal to samé každé odpoledne a večer. Ovce,