David McCloskey STANICE DAMAŠEK
KALIBR
Damašek byl svědkem všeho, co se kdy na světě událo, a přece dosud žije. Díval se na trouchnivějící vybělené kosti tisíců říší, a než zanikne, spatří hroby ještě tisíců jiných říší. – Mark Twain, Našinci na cestách*, 1869
*
Mark Twain, Našinci na cestách, přel. Jarmila Fastrová, Melantrich, Praha 1971, str. 303.
Damascus street data © OpenStreetMap (openstreetmap.org)
I. Č á s t Vra ž d y
1 Během prvních let syrského povstání Sam jezdil autem a prováděl detekci sledování. Po osmi hodinách už sevření jeho prstů na volantu povolilo a pulz se mu zklidňoval. Třikrát zastavil v Damašku či blízkém okolí a cestou absolvoval všechny naplánované odbočky. Pokaždé pečlivě kontroloval zpětná zrcátka, aby zjistil, jestli ho někdo nepozoruje. Na každé zastávce otálel, snažil se vyprovokovat protivníka k reakci. Horko se předním sklem propalovalo dovnitř a klimatizace mlela z posledního. Bolela ho záda a cítil, jak se hrbí. Uvízl v husté dopravě, stál s běžícím motorem na křižovatce v milosrdném stínu palem a borovic. Bubnoval prsty o volant a pohledem kontroloval zpětná zrcátka, zatímco na semaforu svítila červená. Všechna vozidla v dohledu srovnával s pomyslným katalogem aut, kterých si všiml během dne. Na semaforu se rozsvítila zelená. Chlap z mukábarátu v kožené bundě vstoupil se vztyčenou paží do vozovky a řidiči prvního vozu v řadě dal gestem najevo, aby zůstal stát. Auto za ním zatroubilo. Další člen mukábarátu přitáhl do vozovky dřevěnou kozu vyzdobenou plakáty prezidenta Bašára al-Asada a mávl na první auto, aby popojelo. Někdo zakřičel, že je tu kontrolní stanoviště. Ačkoliv to bylo dnes už pošesté, Samovi se opět rozbušilo srdce. Jelikož nemá oficiální krytí, riskuje úplně všechno. Jestli ho chytí, 13
DAVID M c CLOSKEY nemá žádnou diplomatickou imunitu. Nikdo ho nebude vyměňovat. Prostě zmizí v nějaké podzemní cele. Člověk by musel být sociopat, aby v autě v nepřátelské zemi bez jakékoliv ochrany nebyl nervózní. Sáhl do náprsní kapsy pro pas a položil jej na palubní desku. Byl to kanadský doklad, tmavomodrý (turistický), s fotografií muže jménem James Hansen. Na té fotografii byl Sam, souhlasilo i datum narození. Ten pas si vyzvedl na kanadské rozvědce v Ottawě jednoho blátivého jarního dne poté, co absolvoval obchůzku po kancelářích nedávno založené a neexistující společnosti s ručením omezeným Orion Real Estate Investments. Krytí bylo dokonalé – seděli tu skuteční lidé, aby brali telefony a odpovídali na e-maily. Kanaďané se toho účastnili velmi ochotně – výměnou za místo u stolu při závěrečném pohovoru s agentem Komodo, až bude bezpečně v Langley. Neboť ani spřátelené výzvědné organizace se nedělí, jen spolu obchodují. Komodo patřil mezi nejproduktivnější zdroje, jaké stanice Damašek měla. Středního věku, osamělý, podle kabelogramů operativních důstojníků trochu podivín. Pracoval jako středně postavený vědec v syrském Středisku pro vědecká studia a výzkum – v organizaci odpovědné za Asadovy chemické zbraně. V Národní bezpečnostní agentuře dospěli k názoru, že Syřané odhalili systém, který Komodo používal k utajené komunikaci, takže v ústředí CIA v Langley strávili hektický den plánováním jeho exfiltrace. Sam si měl vytvořit identitu obchodníka s realitami, zajet do Sýrie a vyvézt agenta ven. V CIA se rozhodli exfiltrovat zároveň i Val Owensovou, která byla Komodovým řídícím důstojníkem. Sam a Val měli za sebou společnou službu v Iráku, pro ni to tehdy bylo první nasazení, pro něj třetí. Sblížili se tam jako bratr a sestra. Val byla Samova kamarádka a jejímu agentovi šlo o život. Když na obojí Sam pomyslel, znovu se mu rozbušilo srdce, zatímco na něj voják zamával, aby popojel. Mladý voják s pronikavým pohledem a tenkým knírkem přistoupil k okénku řidiče a požádal o doklady. Sam mu na vteřinu s respektem pohlédl do očí. Pak mu podal pas, ve kterém měl už předem nalistovanou stránku s devadesátidenním syrským vízem, a upřel pohled 14
STANICE DAMAŠEK skrz přední sklo směrem k dálnici. Voják zběžně prolistoval pas, střelil očima kolem, jako by uvažoval, jestli nemá zavolat nadřízeného, a pak pohlédl úkosem na Sama. „Proč jste v Sýrii?“ zeptal se angličtinou zatíženou silným přízvukem. „Obchodně,“ odpověděl arabsky Sam. Voják kývl na jednoho ze svých kolegů, kteří postávali kolem a nervózně sledovali zaparkované automobily a okolní budovy. Tu hle část města měl režim pod kontrolou, ale povstalci a džihádisté si občas brali kontrolní stanoviště na mušku. Sebevražední útočníci s náložemi, reaktivní granáty, rychlé přepady, taktika, kterou Sam zažil během pobytu v Bagdádu – to všechno začínalo být v Damašku stále obvyklejší. Voják vystrčil bradu a plácl pasem do natažené dlaně. „Otevřete kufr,“ vyzval Sama. Sam stiskem tlačítka odemkl zadní zavazadlový prostor. Druhý voják odklopil víko, vytáhl Samův kufr a zprudka jej postavil na chodník. „Je zamčený?“ chtěl slyšet první voják. „Ne,“ odpověděl Sam. Slyšel zvuk otvíraného zdrhovadla a pak tlumené šustění oblečení házeného zpět do zavazadlového prostoru. „Proč nemáte nic složené?“ zajímal se druhý voják. „Protože už jsem dnes projel několika kontrolními stanovišti,“ řekl Sam. „Z půjčovny?“ zeptal se první voják a klepl do dveří řidiče pažbou samopalu AK-47. Sam přikývl. „Papíry.“ Sam otevřel odkládací schránku u spolujezdce a podal vojákovi několik listin dokládajících, že vůz patří půjčovně Rainbow Rentals v jordánském Ammánu. Zatímco voják zkoumal papíry, Sam vytěsňoval z mysli vzpomínku na to, jak mu mechanik ve stanici Ammán pomocí figuríny přesně odpovídající Komodově výšce a váze (165 centimetrů, 66 kilogramů) předváděl způsob, jakým do speciálně vytvořeného oddělení v zavazadlovém prostoru uložit člověka. 15
DAVID M c CLOSKEY Voják mu vrátil doklady od auta. „S čím přesně obchodujete, pane Hansene?“ „Investice do nemovitostí. Vily za městem, možná nějaké byty v historickém centru.“ „Vily jsou teď levné.“ „Ano,“ usmál se Sam. „Ano, to jsou.“ „Kufr je v pořádku,“ oznámil voják stojící za autem. Voják podal Samovi pas a zabručel: „Jeďte.“ Sam opustil kontrolní stanoviště a zamířil po dálnici M1 do centra. Z mešit zaznívalo volání muezzinů k maghribu, modlitbě při západu slunce. Takhle navečer bylo aut v ulicích málo. Syřané se soumrakem spěchali domů. Nikdo nestál o to být venku, až po sobě začnou vládní vojáci a rebelové střílet z minometů. Zatímco se slunce za jeho zády nořilo za obzor, Samovo tělo konečně dospělo ke stejnému závěru, k jakému už dřív došla jeho mysl: je čistý. Nesledují ho. Na okamžik pocítil úlevu. Pak přišly pochyby, rituální součást detekce sledování pro každého operativního důstojníka CIA od prvního tréninku na Farmě. Kritický okamžik každé mise, související s neúprosným faktem, že si nikdy nemůžete být opravdu jisti – že je vždycky lepší akci kvůli sledování zrušit, než přistoupit k cíli operace s pocitem, že se možná mýlíte. Proto se těm otázkám nijak nebránil. Nesledoval ho ten černý lexus s odřenými dveřmi spolujezdce v Jafúru? Co ten zaprášený žlutý taxík, který má právě teď za sebou – nezahlédl ho po druhé zastávce, u té nevkusné vily s bazénem ve tvaru přesýpacích hodin? Co to sluneční prasátko z jednoho z činžáků u toho posledního kontrolního stanoviště – nemohlo to být pevné pozorovací stanoviště? Sam si vsunul do úst proužek mátové žvýkačky. Pomalu žvýkal s pohledem upřeným skrz poškrábané a špinavé přední sklo. Blížil se k Damašku. Při detekci sledování v automobilu bylo hrozně těžké všimnout si, jestli se v okolí něco opakuje. Pocítil chuť vystoupit z auta, jít po ulici, ale neměl k tomu žádný důvod. Předměstí Damašku teď bylo bojovou zónou a Sam byl James Hansen, investor 16
STANICE DAMAŠEK do nemovitostí. James Hansen by jen tak pro nic za nic nezastavil v bojové zóně. James Hansen by chvátal do svého pronajatého domu v historickém centru, aby byl včas v posteli a mohl se před návratem do Ammánu dobře vyspat. Zastavil svůj landcruiser dva bloky od konspiračního domu. Plácl vybledlou automapou o střechu vozu a předstíral, že hledá ve spletitých uličkách cíl své cesty. Poslední možnost zrušit akci. Sam se zhluboka nadechl a vnímal na kůži chladný noční vzduch. Neměl v týle husí kůži. Neměl pocit, že ho sledují. Rozhlédl se s automapou v dlaních jako nějaký zpitomělý turista a naposled se pokusil najít v okolní tmě někoho, kdo ho pozoruje. Pak se zastavil s pohledem upřeným na správnou ulici a pohodil automapu na sedadlo spolujezdce. Dojel před dům u okraje čtvrti Bab Túma. Kanaďané vybrali ideální lokaci těsně mimo historické centrum: konspirační dům s označením Archimedes poskytoval snadný přístup do křivolakých a úzkých uliček centra, což bylo ideální pro detekci sledování, ale zároveň i k širším ulicím kolem, takže sem bylo jednoduché dojet vozem. Byl to třípodlažní palác z osmanské éry, tak rozsáhlý, že Samovi připadalo, jako by zabíral půl bloku. V Damašku byly garáže neobvyklé a u podobně velkolepé staré budovy by je považovali za vadu na kráse. Vlastník, kanadský agent, dosáhl požadované funkčnosti, aniž by obětoval estetická hlediska, protože nechal postavit vrata tak, aby byla od vnějších zdí budovy k nerozeznání. Sam stiskl tlačítko ukryté za plynovou lucernou na severní zdi. Když vrata zaskřípala a otevřela se, zacouval do garáže. Navzdory rozměrům vily vedla z garáže jen úzká chodba. Mramorová podlaha končila u dvojitých dveří vysokých čtyři a půl metru. Kovová mříž byla vytepaná do citátů z koránu tvořících tucty složitých polí. Sam otevřel dveře do vnitřního dvora. Uprostřed bublala fontána obkroužená malými shluky pomerančovníků a citronovníků. Když Sam vkročil na dvůr, ve tmě varovně zakrákalo pár vran. Někde na východě se rozlehla minometná salva. Instinktivně couvl, vrátil se do chodby a zavřel dveře. 17
DAVID M c CLOSKEY V rámci spolupráce mu Kanaďané poskytli plánek domu, takže bez potíží prošel spletitými chodbami do kuchyně. V zatuchlé skříni našel všechno, co si vyžádal: balení vysokokalorických cereálních tyčinek, plastový sáček s deseti dvoumiligramovými pilulkami xanaxu, přenosný kyslíkový koncentrátor, hydratační vak značky CamelBak a pleny pro dospělé. Napustil do hydratačního vaku vodu a vytáhl z balení jednu plenu. Všechno naskládal do černé tašky a zatáhl zdrhovadlo. Vrátil se do garáže a otevřel zavazadlový prostor auta. Poté, co v přesném pořadí otočil sérií skrytých voličů, jak mu to ukázali v Ammánu, odsunul stěnu, za níž se v zadních sedadlech skrývalo tajné oddělení. Sam přejel dlaní po jeho tenkém obložení. Bylo z černého silikonu, ze sklepních dílen v Langley jej dopravili na stanici Ammán v diplomatické poště. Dokázalo pohlcovat teplo, takže všechno teplé ukryté uvnitř zůstávalo neviditelné pro infračervené senzory. Když Sam ukládal tašku dovnitř, říkal si, že by CIA do těchhle cestovních zavazadel měla dávat kyanidové kapsle, jako to dělají svým agentům Rusové. Agent CIA chycený v Sýrii má před sebou měsíce výslechů a mučení. Sam by na Komodově místě o takovou kapsli rozhodně stál. Sam strávil půlhodinu kliky a lehy-sedy, aby se cvičením zbavil stresu. Když skončil, dal si horkou sprchu. Val už měla patnáct minut zpoždění. Nemusel se koukat na hodiny. Po výcviku na Farmě takové věci prostě věděl. Převlékl se do čisté bílé košile a světle šedého obleku a vydal se znovu do kuchyně. Třeba se tam najde káva. Objevil starý zaprášený presovač, elektrickou konvici na vodu a plechovku mleté kávy. Doporučené datum spotřeby nekontroloval, bylo mu to jedno. Potřeboval kofein. Zalil kávu, počkal, až trochu vychladne, a pak hrnek třemi hlty vyprázdnil. Nalil si druhý a sledoval, jak se z něj kouří. Zpaměti navolil telefonní číslo a zeptal se, jak to vypadá s tou akvizicí v Dubaji. Hlas na druhé straně, syrský agent, který neznal skutečný význam 18
STANICE DAMAŠEK žádného z dohodnutých kódů, mu sdělil, že transakce je pozastavena. Sam ho požádal, ať to zopakuje. „Je to pozastavené, pane Hansene.“ Sam vypil druhou kávu dvěma hlty a prázdný hrnek rozbil o podlahu. Vzhledem k tomu, že Komodovi bezprostředně hrozilo zatčení, i k neustále se zhoršující bezpečnostní situaci v Sýrii, musela CIA opustit obvyklý scénář exfiltrace: schovávat agenta pár týdnů po konspiračních bytech, počkat, až se situace uklidní, a pak jej propašovat přes hranice. Komodo byl sledován už týdny. Všichni tři měli opustit Sýrii rovnou z konspiračního domu. Sam si v obleku lehl do postele. Srdce mu bušilo z přívalu kofeinu a adrenalinu. Jestli mukábarát sebral Komoda, půjdou teď po Val. Jediné, co může dělat, je čekat na Val. V téhle práci šlo hlavně o čekání. Ale čekání vyvolávalo nervozitu, kvůli které teď měl chuť vypít láhev whisky nebo spolykat pár z těch xanaxů připravených pro Komoda. Někteří operativci se pokoušeli otupit nervozitu alkoholem, drogami nebo ženami. To vždycky končilo špatně, propuštěním ze služby nebo něčím ještě horším. Jednoho Samova spolužáka z Farmy – operativce bez oficiálního krytí operujícího v Bělorusku – našli v jeho bytě v Minsku pověšeného na trámu. Všude po podlaze se válely pilulky, injekční stříkačky a prázdné láhve od vodky. Mise člověka unaví. Byly skoro dvě hodiny v noci. Sam zaslechl, jak někde v domě vrzly dveře, a pak kroky v chodbě. Našel Val v kuchyni. Podupávala nohou a třesoucí se rukou nabírala lžicí kávu do presovače. Když ji rozsypala, praštila dlaněmi o linku. „Kurva, kurva, kurva,“ vykřikla. „Tři termíny vyzvednutí. Zmeškal tři termíny.“ Nervózně se chvěla a natahovala do plic vzduch skrz sevřené rty, aby se uklidnila. Cvakla vypínačem konvice a svezla se na podlahu, 19
DAVID M c CLOSKEY zády k lince. Sam se posadil vedle ní. Zatímco voda v konvici s bubláním ožívala, oba mlčeli. Val byla houževnatá a štíhlá, skoro stejná, jakou si ji pamatoval z Bagdádu, jen si nechala blond vlasy vyrůst až na záda. Položil jí paži kolem ramen. Opřela si o něj hlavu. Za pár minut vstal a přinesl z kufru landcruiseru červenou tašku. Vrátil se s ní do kuchyně a podal ji Val. Uvnitř byl kanadský pas, který stejně jako ten Samův obsahoval její skutečnou fotografii a falešné jméno. Val prozkoumala maskování – paruka, brýle, pěnové vycpávky, které jí přidají deset kilo na váze. Všechno ve shodě s fotkou. „Jako bruneta s nadváhou vypadám děsně,“ okomentovala to. „Já vím. Proto jsem to vybral.“ Usmála se, ale pak zvážněla. „Musíme mu nechat ještě pár hodin, aby mohl dát nouzový signál. Jestli o sobě nedá vědět, mizíme.“ Seděli na kuchyňské podlaze a čekali. Na signál, že se objevil Komodo, na denní světlo, na to, až mukábarát vyrazí dveře. Střídali se, jeden měl držet hlídku a druhý spát, ale nedokázali usnout a teď si oba mnuli zarudlé oči, když uslyšeli z ulice kovové skřehotání. Demonstranti křičeli do megafonů Silmíja, silmíja – pokojně, bez násilí. Hluk davu se rozléhal domem. „Začíná páteční demonstrace,“ poznamenal Sam. „Náměstí Abbásovců je jen pár ulic na sever,“ odpověděla unaveně. „Opoziční výbor a nejrůznější facebookové stránky vyzývaly na dnešek k demonstraci. Lidé chtějí tábořit venku, dokud režim nepadne. No, začali s tím dneska brzo. Měli bychom rychle vypadnout.“ Sam hleděl oknem na dav hrnoucí se ulicí. „Takhle velkou demonstraci ještě Damašek nezažil,“ řekla Val. „Mohlo by to být krvavé.“ Pak se posadila a opřela se lokty o stůl. „Myslím, že jsme ho ztratili.“ „Nejspíš,“ odpověděl Sam vstoje. „Ale teď se potřebujeme starat o jiné věci než o tuhle ztracenou operaci. Měli bychom zmizet.“ 20
STANICE DAMAŠEK Val otvírala ústa a chtěla něco říci, ale venku zakrákaly vrány a Sam cítil, jak mu naskočila v týle husí kůže. Val zavřela ústa a Sam podle jejích rozšířených očích viděl, že to cítí stejně. Silmíja, silmíja. Oba vstali. Samova židle v tom nápadném tichu zaskřípala o podlahu. Silmíja, silmíja. Starobylé dveře domu zapraskaly a vyvrátily se ze závěsů.
21
2 Takhle velký dav zažila Marjam v Sýrii jen jako malá holčička. Mačkala se rameno na rameno v proudu skandujících demonstrantů hrnoucích se k náměstí Abbásovců. Lidé mávali podomácku zhotovenými transparenty, spousta z nich měla pomalované tváře a někteří si nesli chladicí tašky, jako by šli na piknik. Nějaký statný chlapík po její levici vláčel skládací židli a malou zeleno-bílo-černou vlajku se třemi hvězdami, symbol povstání. Pokaždé, když někdo z vůdců demonstrace zakřičel do megafonu, zvedl muž vlajku nad hlavu. Po pravé straně měla Marjam ženu. Ta vedla za ruku holčičku v růžovém tričku s nápisem SVOBODA a postupovala rychle vpřed. Marjam pohlédla holčičce do očí a ta jí chvatně ukázala prsty symbol V, než se jí ztratila v davu. Náměstí pulzovalo energií, ale Marjam cítila jen rostoucí strach. Pracovala v paláci, takže věděla, že vláda proti demonstraci rychle zakročí. A než se to stane, musí něco stihnout udělat. Z náměstí zaskřehotal megafon. Silmíja, silmíja. Náměstí Abbásovců vlastně ani nebylo náměstí, spíš kruhový objezd. Marjam stála na jeho jižním okraji a viděla, že celý prostor pokryl dav. Místo vozovky a chodníků byla všude jen jednolitá masa hlav, ramen, vlajek a transparentů. Marjam tu byla, aby chránila Razan, svou milovanou sestřenici. Lehkomyslnou, bezstarostnou. Manipulovatelnou. Razan, zahalená v povstalecké vlajce a nejspíš trochu v rauši, napochodovala 22
STANICE DAMAŠEK na náměstí Abbásovců pod lepenkovými transparenty požadujícími svobodu, konec mimořádného stavu a nové volby. Samé rozumné požadavky. A z právního hlediska dokonale vlastizrádné. Marjam to věděla, tlačila se dál a bojovala s nutkáním začít na sestřenici křičet, ať jde domů. Ať nechá být tohle náměstí a demonstraci. Ať se s ní jde opít, jako za starých časů. Razan dál pochodovala směrem k centru náměstí, k pódiu postavenému z kusů dřeva a nábytku popůjčovaného z domácností lidí nakloněných opozici. Marjam se rozhlížela po chlapech z mukábarátu a držela se dál od pódia, aby mohla tvrdit, že je jen nevinná kolemjdoucí. Chtěla jsem nakoupit zákusky, na tu velezrádnou demonstraci jsem se jen dívala, pane, zkusila si to v duchu stydlivě. Vždycky mít pro ty osly z mukábarátu nachystanou historku, jak říká Razan. Marjam zůstala stát u cukrárny na okraji náměstí. Hluk davu už byl ohlušující, takový jásot v Sýrii nikdy nezažila. Velká shromáždění byla povolena jen při aranžovaných, povinných demonstracích, které starý prezident, otec toho současného, pořádal na stadionu hned vedle náměstí. Chodívala tam jako malá holčička ztracená v davu recitovat slogan, podle kterého byl prezident nejlepší farmaceut v zemi. „Statečný rytíř Sýrie!“ nutili je vládní agenti volat. „Damašský lev!“ Marjam se pak zeptala otce, jestli je prezident opravdu dobrý farmaceut. Už byla dost velká na to, aby chápala, že na něco takového se ho nemůže ptát před lidmi, pokud vůbec. Usmál se, pohladil ji po vlasech, rozpačitě se rozhlédl a zašeptal jí do ucha: „Je to dobrý lhář, habíbtí.“ Na pódium vystoupili dva pohlední, energičtí mládenci. Vyslovili požadavek, aby prezident odstoupil, a dav souhlasně zajásal. Marjam si všimla muže od mukábarátu v kožené bundě, který demonstraci natáčel na kameru. Takových tu nejspíš budou stovky. Nezměrnost davu ji zprvu uklidňovala, ale teď jí to začínalo nahánět hrůzu. Znovu pohlédla na svou sestřenici stojící hned pod pódiem. Nějaký demonstrant podal Razan megafon. Marjam vykročila. Je načase odtrhnout tu bint mbarih, zatracenou naivku, od pódia, než se tam nechá zabít. Ale než udělala krok, objevil se před ní stín, jako když se po zemi rozleje inkoust. 23
DAVID M c CLOSKEY Zarazila se a vzhlédla. Na střeše cukrárny spatřila nějakého muže v černých šatech. Přes ústa a nos měl ovázaný šátek a držel velkou pušku. Dlaň měl u hlavy, jako by poslouchal sluchátkem. Hleděl přes ulici na jinou střechu, kde podobně oděný muž upevňoval zbraň na trojnožku. Jeden z těch mládenců na pódiu držel megafon a vyzýval prezidenta Asada – technicky vzato jejího nadřízeného – k legalizaci nových politických stran. Ale Marjam stála u cukrárny. Před sebou viděla na transparentu nápis: SVOBODA ZAČÍNÁ NAROZENÍM. V SÝRII ZAČÍNÁ SMRTÍ. Viděla, jak se v davu nějaká mladá dvojice líbá, viděla zavalitou ženu s neuvěřitelně těžkými prsy tančit před transparentem ASADE VZBUĎ SE, JE ČAS. Marjam sledovala, jak její sestřenice vystupuje s megafonem na pódium. Dav zajásal. Marjam vzhlédla, ale ty muže na střechách už nebylo vidět. Razan měla na sobě pomalované džínsy a tričko vyzdobené vlajkou se třemi hvězdami. Zvedla vyzývavě paži a požadovala svobodu. Prohlásila, že lidé si přejí, aby režim padl. Pronesla Silmíja, silmíja, a dav jí ozvěnou odpověděl. „Je to řezník, je to tyran,“ skřehotala Razan do megafonu. „Asad musí odstoupit, musí rezignovat.“ Marjam se teď skutečně snažila pohnout, připadalo jí, že ji pálí všechny svaly, ale nešlo to, tiskla se ke stěně cukrárny a zanedlouho ucítila závan vzduchu, jak se kolem ní prohnali pěšáci mukábarátu. Když si uvědomila, jak šílené věci to Razan křičí, měla pocit, jako by opustila vlastní tělo, jako by viděla sama sebe chrlit proud nadávek na svou pitomou, statečnou sestřenici. Viděla, jak chlap z mukábarátu stojící v davu něco šeptá do rádia. Pak zazněl výstřel. A další. A další. Kolem jednoho z těch energických mládenců na pódiu vyprskly růžovočervené obláčky a zhroutil se k zemi. Marjam se tiskla ke zdi a studilo ji v zádech, přestože kámen pálil. Všechno ztichlo, transparenty padaly na zem, lidé utíkali. Pak začaly zbraně mukábarátu dav kosit. Výstřely byly nejprve sporadické a váhavé, pak se rytmicky ustálily, jak střelci nabyli odvahy. Mladá žena v bílém hidžábu se snažila zvednutými pažemi chránit 24
STANICE DAMAŠEK před ranami holí. Jiný muž z mukábarátu se rozmáchl holí a udeřil nějakého muže do hlavy, podruhé a potřetí, až lebka praskla. Muž se snažil zůstat stát, ale nohy ho neunesly, pěšák mukábarátu ho svalil na zem a znovu se rozmáchl holí. „Uteč, uteč, uteč,“ vřískala Marjam marně na Razan. Sestřenice ji neslyšela, a stejně by ji neposlechla. „Svobodu,“ křičela Razan. „Svobodu! Svobodu!“ Teď se s rachocením probraly k životu zbraně na střechách. Velkorážové střely prolétaly masem, transparenty a vlajkami. Marjam se něco rozstříklo po tváři, zamrkala, svěsila hlavu a otírala si oči, zatímco dál nadávala své sestřenici. Byla to krev, ale Marjam nevěděla, odkud ta krev je. Osahala si hlavu, nohy, hrudník. Nikde žádné zranění. Zbraně rachotily a dav utíkal. Razan zůstávala vzdorovitě stát na pódiu s megafonem pevně v ruce, zatímco se demonstranti hnali pryč jako splašené stádo. Na pódium vyskočil svalnatý člen mukábarátu mávající holí. „Svobodu,“ slyšela Marjam křičet sestřenici do megafonu. „Chceme svobodu.“ Když se k ní muž přiblížil, odložila megafon. Pohlédla do nebe, směrem k hoře Kásjún, a zavřela oči. Pak na její hlavu dopadla mužova hůl.
25
3 „Nevejdu se tam, Same,“ zašeptala syčivě Val. „Prostě se tam nevejdu. Komodo je prcek a já mám metr osmdesát.“ Snažila se složit nohy do tajného prostoru v landcruiseru, ale nešlo to, i když jí Sam rukama tlačil do kyčlí. Nadávala a křivila tvář bolestí, když jí marně skládal končetiny jako origami. Už slyšel v domě křik a blížící se kroky. Prohledávali pokoje a křičeli její jméno. Přišli si pro ni. Zoufale se zasmála. Tenhle smích si pamatoval z Bagdádu. Znamenal, že je všechno v háji. Val vylezla z úkrytu. Sam se cítil hrozně a znovu se jí zeptal, jestli to chce riskovat, i když odpověď už znal. „Co kdyby sis prostě sedla dopředu jako spolujezdec?“ „To je k ničemu, přece slyšíš, co křičí. Mám diplomatický pas. Mám imunitu. To bude dobrý. Kdyby nás chytli, byl bys v háji ty.“ Přikývl. Musel jí to nabídnout, ale byli profesionálové a věděli, co je třeba udělat. Políbil ji na tvář. Maličko se usmála a stiskla tlačítko na stěně. Dveře garáže se začaly pomalu otvírat. „Za pár týdnů to spolu zapijeme,“ pronesla a vrátila se do domu. [NEZŘETELNÉ HLASY A ZVUKY, šustění papíru] Je to zapnuté? [Tlumená odpověď, hluk] Už? Dobře. Tohle je druhý výslech Samuela Josepha, operativního důstojníka GS-12, vedený kontrarozvědkou a bezpečností. Jsme ve stanici 26
STANICE DAMAŠEK Ammán. Je šestadvacátého března, jedna hodina odpoledne místního času. Ohledně první části výpovědi pana Josepha, popisující exfiltraci ze Sýrie, odkazujeme na kabelogram 2345. Výslech vedou důstojníci Tim McManus z kontrarozvědky a Lloyd – [Kašel] Podejte mi… děkuji. [Nejasné zvuky] Lloyd Craig z bezpečnosti. Projdeme sadu otázek vycházejících z naší představy o průběhu operace. Otázka: Řekněte prosím do záznamu své jméno. Odpověď: Samuel Joseph. Otázka: Valerie Owensová vám řekla, že agent Komodo zmeškal tři termíny vyzvednutí? Odpověď: To už jsme probírali, Time. Ano. Řekla, že zmeškal všechny tři. Otázka: A detekce sledování byla jednosměrná? Valerie Owensová měla opustit Sýrii s vámi? Odpověď: Time, vždyť už jsme to všechno probírali. [Šustění papíru, nezřetelná konverzace] Otázka: Poté, co přišla do konspiračního domu, nemluvila o tom, jak probíhala detekce sledování? Odpověď: Ne. Otázka: Není to neobvyklé? Odpověď: Není, pokud proběhla úspěšně. Kdyby Val měla za to, že ji sledují, nedokončila by trasu. Zrušila by operaci a jela by domů. Otázka: Jak to víte? Odpověď: Sloužil jsem s ní předtím v Bagdádu. Sakra, Lloyde, už jsme – Otázka: Same, musíme tyhle otázky projít. Z velitelství poslali před hodinou další. Odpověď: Fajn, fajn. Val byla výjimečný operativec. Prověrku pro operace v zakázaných oblastech jsme získali společně. Jestli do toho konspiračního domu dorazila, znamená to, že usoudila, že ji nesledují. Otázka: Znal jste ji dobře? Odpověď: Ano. Byli jsme si blízcí. [Tlumené hlasy, kašlání] Odpověď: Jen se na to zeptejte. 27
DAVID M c CLOSKEY Otázka: Je to… no… [Kašlání] Odpověď: Prostě se zeptejte, Time. Otázka: Měl jste někdy s paní Owensovou intimní poměr? Odpověď: Ne. Otázka: Děkuji. A vy jste během svého pobytu v Sýrii nikdy nezaregistroval, že by vás sledovali? Odpověď: Ne. Otázka: [Šustění papíru] Tohle je plánek toho konspiračního domu. Můžete nám ukázat a popsat, jak pronikli dovnitř? Odpověď: Dostali se dovnitř hlavními dveřmi. Tudy. Myslím, že použili beranidlo. Také rozbili nejméně jedno okno do ulice. Tady. Podle toho, jak rychle se dostali do garáže, soudím, že jich několik pře skočilo přes zeď do dvora, ale tím si nejsem jist. Hrnuli se dovnitř. Běželi jsme k automobilu. Touhle chodbou a pak přes dvůr. Tam jsem měl pocit, že slyším, jak jich pár skáče přes zeď. Doběhli jsme do garáže a – Otázka: Moment, Same, na velitelství k tomu mají konkrétní dotaz. [Šustění papíru] Proč si prostě nesedla na sedadlo spolujezdce a neodvezl jste ji? Odpověď: Val i já umíme plynně arabsky. Slyšeli jsme muže z mukábarátu, jak prohlížejí pokoj za pokojem a křičí pořád dokola to samé: Není tady. Říkali její jméno. Přišli si pro ni, ne pro mě. Nemohli jsme riskovat, že nás uvidí spolu. Otázka: Takže jste se pokusili použít tu skrýš v landcruiseru? Odpověď: Ano. Nevešla se tam. Otázka: Co jste udělali potom? Odpověď: Rozhodli jsme se, že ona tam zůstane a podstoupí to, protože má diplomatickou imunitu. Budou se ji pokoušet vyslýchat, udělají z ní personu non gratu, a pak se vrátí domů. Otázka: A kdyby chytli vás… Odpověď: Kdyby chytli mě, zmizel bych navždycky v nějaké syrské kobce, protože jsem měl jen kanadský pas. Bylo to správné operativní rozhodnutí a každá posudková komise to dosvědčí. 28