0042631 by Knižní klub

VÁLKA V NÁHORNÍM KARABACHU

OBSAH 9 Na úvod 14 Karabach 2018 – turistický ráj (Markétiny vzpomínky) 21 Předehra k válce 22 Turecko-ázerbájdžánská aliance a žoldáci ze Sýrie 31 Válka začala 38 Včera mi zabili ženu… 48 V Martuni pod schody 54 Stěpanakert pod palbou 62 Sirény, rakety a herečka v krytu 68 V kryptě matky Bohorodičky 74 Děti musí přežít 82 Návrat do karabašských hor 88 V Lačinu první den příměří 102 Hotel „Armáda“ 108 Silnice smrti 116 Ať jde celý svět k čertu! 124 Hořící Karvačar 134 Poslední večeře 141 Nechceš odejít? Budeš o hlavu kratší 144 Co zbylo z Arcachu 152 Vesnici jsme spálili zbytečně 158 Spolu bojovali, spolu jsme je pohřbili 165 Rozdělená země 172 Kdo šel kolem, kopnul mě do hlavy 176 Smáli se mu, že neumírá 180 Měl jsem štěstí, zůstala mi jedna noha 184 Valentýna a osud karabašských žen 191 Epilog 194 Karabach ve víru dějin (Tomáš Šmíd) 211 Poděkování

NA ÚVOD „Lhostejnost k druhým a lhostejnost k osudu celku je přesně tím, co otevírá dveře zlu.“ Václav Havel „Nejtemnější místa v pekle jsou vyhrazena těm, kteří zachovávají nestrannost v časech morální krize.“ Dante Alighieri, Božská komedie

Jsme reportérky. Už skoro dvacet let se snažíme dělat svoji práci poctivě, objektivně, a především na místě. Vyjíždět tam, kde se něco děje, mluvit s lidmi, snažit se jim porozumět, pochopit politiku, geopolitické zájmy i souvislosti. Proto jsme se vydaly na podzim roku 2020 i do Náhorního Karabachu, do války mezi Arménií a Ázerbájdžánem. Válka v Karabachu byla jiná než všechny předchozí. Byla to válka těžké techniky v kombinaci s moderními systémy, zejména novou generací vyspělých vojenských dronů. Právě v Karabachu se odehrávaly nejtěžší boje. To bylo to místo, o které šlo. Proto jsme nejely do Ázerbájdžánu, ale sem. Ázerbájdžán navíc není demokratická země a my víme, že tam nejde pracovat nezávisle na úřadech. Vládne tam diktatura. Ázerbájdžán a Turecko jsou v této válce spojenci, proto nás Ázeři do země vůbec nepustí, neboť jsme kritické vůči zapojení Turecka do války v Sýrii, Libyi, Středomoří, a zejména jsme kritické vůči režimům prezidentů Erdogana i Alijeva. Obě země potlačují lidská práva a vězní stovky až tisíce novinářů, aktivistů a opozičních politiků. Ani v jedné z těchto zemí neexistuje svoboda médií a slova. Přesto jsou obě důležitými obchodními partnery EU a celého západního světa, který před děním na Kavkaze zavřel oči. Toto mlčení a nezájem Evropy, neschopnost jakékoliv podstatné reakce, jsou nebezpečné. Přesně to se Evropě vymstilo před druhou světovou válkou. Politika appeasementu nikdy k ničemu dobrému nevedla. Nechceme soudit historické důvody a práva na území Karabachu té které strany. Podle nás není třeba, aby celý tento komplex problémů

posuzovali novináři. Děláme to, co vždycky – snažíme se být na místě a porozumět problému i očima místních lidí. Za roky práce ve válečných zónách dokážeme poměrně dobře odhadnout některé procesy. Zejména ty, které přináší moderní válka. Mediální hry i zneužívání novinářů různými zájmovými skupinami. Novináři sehráli důležitou roli v mnoha konfliktech poslední doby a často to byla role nastrčených loutek, aby se veřejnosti dostatečně dobře předestřely důvody, proč válku vést. Stačí se podívat na Irák v roce 2003. My součástí těchto mediálních her být nechceme. A ani nemůžeme, nepíšeme do nejsledovanějších světových médií. Snažíme se být co nejvíc nezávislé. I my už jsme se však staly terčem mediální války, která následuje tu reálnou, při které umírají lidé. Když jsme začaly reportovat o válce v Karabachu, bylo vytvořeno několik našich podvodných profilů na sociálních sítích, zobrazujících nás jako pornoherečky nebo prostitutky. Ázerbájdžánský režim nás zařadil na seznam osob, které jsou v Ázerbájdžánu nežádoucí, jenž čítá už více než tisíc novinářů, politiků, umělců či cestovatelů. Od té doby, co do Karabachu jezdíme, čelíme útokům různých lidí zejména z Ázerbájdžánu, kteří nám vyčítají, že neprezentujeme Karabach jako součást Ázerbájdžánu. Karabach samozřejmě součástí Ázerbájdžánu je – de iure od dob Sovětského svazu, kdy k němu byl připojen z rozhodnutí komunistického sovětského diktátora – a my to nikde nezamlčujeme. Nakolik má být Stalinovo rozhodnutí právně platné i v roce 2020? To ať posuzují jiní. Mezi oběma národy, tedy mezi Ázery neboli Ázerbájdžánci a Armény, panuje hluboká nenávist už přes sto let, kdy se odehrály první etnické čistky a masakry. Vždy jsme to v rámci možností všude uváděly a žádná historická fakta nehodláme zamlčovat. Naším cílem ovšem není popsat a zhodnotit historické procesy, které probíhaly na jižním Kavkaze, to přináleží odborníkům, kteří se této oblasti věnují. Proto jsme o historicko-politický doslov požádali doktora Tomáše Šmída, politologa a odborníka na bezpečnost a konflikty, který se dlouhá léta specializuje právě na kavkazský region. V Karabachu jsme dělaly svou reportérskou práci. Přinášíme svědectví o tom, co vidíme na místě. Válka nejvíc ničí životy obyčejných lidí, a proto s nimi trávíme tolik času, kolik to jen jde. Posloucháme jejich příběhy,

chodíme s nimi do krytů, do nemocnic, samy na vlastní kůži zažíváme ostřelování vesnic i hlavního města Stěpanakertu. Chceme jako vždycky přinést svědectví z místa dění. To by mělo být hlavním cílem všech, kteří se označují za reportéry. Být na místě, vidět, cítit, slyšet – nic z toho nelze nahradit sebelepší analýzou z pohodlí domova pomocí Googlu, ani milionem převzatých videí, o jejichž pravosti a účelu lze často pochybovat. Války se staly už před mnoha lety součástí našich životů. Přináší bolest, zmar a smrt. Je těžké dívat se na utrpení lidí, kterým nemůžeme pomoci. Je ale důležité o tom informovat. A nebýt lhostejní. Lhostejnost k osudu druhých nás může přivést k tomu, že jednou budou zase oni slepí a hluší k osudu našemu. Nikdo nyní nedokáže říct, co nás v budoucnu čeká. Měli bychom být ostražití – a především ne lhostejní. Markéta Kutilová a Lenka Klicperová

KARABACH 2018 – TURISTICKÝ RÁJ (MARKÉTINY VZPOMÍNKY)

Karabach měl pro Čechy vždy zvláštní kouzlo. Přitahoval je jako magnet. Možná to bylo tím, že během první války o Náhorní Karabach sem jezdili čeští novináři jako například Dana Mazalová či Jaromír Štětina. Od roku 1994, kdy bylo podepsáno příměří a kontrolu nad Karabachem převzali Arméni, sem začali proudit turisté. „Češi vždy cítili ke karabašským Arménům sympatie, protože jsme také malý národ, který usiloval o nezávislost. Naši touhu po tom stát se nezávislým státem podporovala řada českých intelektuálů, třeba Václav Havel, Jiří Dienstbier, Milan Uhde, Jana Hradílková, Petruška Šustrová a další. Oceňovali i to, že my, karabašští Arméni, jsme v roce 1988 vyšli do ulic jako první a požadovali právo na sebeurčení. Tím jsme vlastně odstartovali proces rozpadu SSSR,“ vysvětluje karabašský aktivista Karen Ohanžanjan, zakladatel Helsinského výboru pro Karabach. Karabach byl od roku 1994 autonomní oblastí spadající pod Arménii, ale s vlastní samosprávou. Podle mezinárodního práva však byl součástí Ázerbájdžánu, o čemž rozhodl v roce 1923 Stalin, a to i přesto, že většinu obyvatel tvořili Arméni. A možná právě tato houževnatost malého národa, který byl v minulosti často stíhán, pronásledován a jenž v roce 1915 prošel genocidou, při níž bylo v Turecku vyvražděno 1,5 milionu Arménů, možná právě tohle vše vytváří sympatie Čechů k tomuto koutu světa. Část cestovatelů sem jezdí za krásnou neporušenou přírodou, horami, dobrý jídlem i vínem. Karabach ale vždy nabízel i možnost cestovat v čase – ve zdejších vesničkách jako by se jeho plynutí zastavilo už před sto lety… Vydal se sem i cestovatel Ladislav Zibura, který svoje putování Karabachem popsal v jedné ze svých knih: „I došel jsem do země plné zelených kopců a překrásných čistých lidí, popil a pojedl s nimi, vykoupal se v pramenech. Tohle místo v sobě má něco zvláštního. Nedokážu popsat co, ale jsem si jistý, že jsem to vždycky chtěl vidět.“ Jeho slova mě v roce 2018 přiměla, abych sem odjela s přítelem na dovolenou. A byla to jedna z nejkrásnějších dovolených mého života.

Dovolená v zemi, která oficiálně neexistuje, protože ji nikdo neuznal? Přesto mám v pase její vízum, které mi vydali na arcašském (arménské označení pro výraz náhorně-karabašském) ministerstvu zahraničí. K němu dojedete kolem budovy parlamentu. Honosná budova se v hlavním městě Stěpanakertu tyčí jako nezvratný důkaz toho, že mapy lžou a Karabach není Ázerbájdžán. Tady se plní sny každého dobrodruha. Ve Stěpanakertu nás ubytuje babička v pokoji s mohutnými postelemi z masivu. Zavalí nás zatuchlé duchny. Ze zažloutlé fotografie nad postelí nás sleduje jakýsi přísný kníratý předek. S babičkou si dáváme první stakan vodky. Naším cílem je trek zvaný Džanapar. Vede po starých cestách přes vysoké hory, kopce, údolí a kaňony, vesnice a města, okolo starých křesťanských klášterů. Ty jsou důkazem, že Arméni osídlili Karabach už před 2 000 lety. Trasa treku byla vyznačena v roce 2007 a projekt se rychle rozvíjel. Vznikly oficiální webové stránky s popisy jednotlivých a převážně jednodenních sekcí trasy, včetně mapových podkladů a průvodce v mobilní aplikaci či adresáře ubytovatelů, kteří v odlehlých vesnicích pomohou se zajištěním noclehu, s doplněním zásob nebo s občerstvením. Roku 2017 už trasa čítala 500 kilometrů a táhla se od Jerevanu kolem Stěpanakertu až do města Hadrút v jižním Karabachu. Skupinu nadšenců, kteří značení obnovují, jsme zastihli přímo při práci nedaleko vesnice Karin Tag v jižním Karabachu. Právě tady byly v roce 2020 spáchány válečné zločiny na arménských civilistech. Koho by tenkrát napadlo, že tady zanedlouho budou starým ženám vyřezávat jazyky? Na trek vyrážíme z městečka Šuši (v ázerbájdžánském přepisu Šuša). Cesta se vine přes krásné kopce s božskými výhledy, všude jsme sami, kde se nám líbí, tam si postavíme stan a přespíme. Absolutní svoboda. Louky plné květin, motýlů, ptáčků, v kopcích pasoucí se krávy a koně, největší majetek místních. V kaňonu se koupeme v řece, pak přes lesy a zelené kopce dojdeme schvácení horkem do vesnice Avetaranos, odkud byli později – na podzim 2020 – všichni Arméni vyhnáni. Potřebujeme jíst a pít. Ale kde nic, tu nic. Místní nás dovedou k paní Naděždě. Energická čtyřicátnice mluví anglicky a hned jde vařit. Přichází také její dvě dcerky a manžel. A tak se potkáváme s Vladimirem, silným velkým mužem v pruhovaném tričku, z něhož vykukuje tetování. Přijel traktorem přímo z pole.

„Pojď, něco ti ukážu.“ Vladimir mě táhne do stodoly. Zavírá vrata, to aby nás neviděla Naděžda, a pak odkudsi vytáhne malou černobílou fotku. „To je Helga,“ praví hrdě. Z fotky se dívá mladá žena s blonďatým mikádem a světlýma očima. Zezadu je nápis 1976. „Helga byla moje milenka, když jsem sloužil v NDR. Byli jsme spolu rok. Pak mě poslali zpátky domů, do Arménie, tenkrát to byl ještě Sovětský svaz, a přestali jsme se stýkat. Zůstala mi jen fotka. Ale něco ti řeknu, Helga byla nejlepší. Ve všem,“ usmívá se potutelně Vladimir. A na důkaz svých slov si sundává tričko. Na pravé paži má vytetovaný ženský obličej. „Helga,“ odkryje Vladimir řadu zlatých zubů. Je mu šedesát, ale svaly má jako Pepek námořník. Hustý černý knír a na hlavě ani jedna šedina. „Mám mladou ženu. Naděžda je o třiadvacet let mladší. Ale je to moje druhá žena. S tou první mám pět dětí. Když jsem se vrátil z války, do Naděždy jsem se zamiloval a rozvedl se. Moje rodina novou ženu nepřijala. Děti mě zavrhly, ani vnoučata nevídám. Tak jsme si pořídili s Naděždou další dvě děti. Dcery,“ rozplývá se Vladimir. Je to evidentně tvrdý chlap, který si dokáže prosadit svoje. Prostě Karabašan. „Bojoval jsem jako partyzán ve válce s Ázerbájdžánem. Každý muž musel jít bojovat. Byl to tvrdý boj, ale bojovali jsme s vášní. Nedali jsme se, bojovali jsme za svoji vlast,“ rozvášňuje se Vladimir. Vtom nás ze dvora volá Naděžda. Jdeme jíst. „Ukazoval ti Helgu, co? No jo. Podívej, něco ti řeknu. Jsem jeho x-tá milenka a druhá manželka. Ale jsem poslední. To aby bylo jasno.“ Jasno je v tom úplně, a to i v tom, kdo je tady oním pomyslným krkem rodiny. Naděžda vystrojí velkou hostinu, na závěr přináší stakany pálenky. Říká si o pět dolarů na osobu. Lidé jsou vděční, že se u nich turisté staví a utratí tam svoje peníze. Jejich pohostinnost je obrovská. Všechny dobroty jsou domácí, včetně vína a kořalky. Trekovat po Karabachu je prostě náročné, stále nás někdo zve k sobě domů. Spíme většinou ve stanu někde na kopci. Ráno snídáme s pasáky krav – sýr, chléb, zeleninu, víno a kořalku. Pokud je člověk abstinent, nemá v Karabachu zkrátka co dělat. Pít s místními bodrými lidmi se prostě musí. Na zdraví, na družbu, za vlast a rodinu. Ale jen „čuťčuť“. Večer vystupujeme z maršrutky ve městě Askeran. Jsme nedaleko frontové linie na hranici s Ázerbájdžánem. Ptáme se na zastávce

prodavače ve stánku, zda nám neporadí, kde by bylo možné přespat. Vedle stojící chlapík náš dotaz slyší a okamžitě nabízí, že můžeme nocovat u nich doma. Nechce slyšet, že bychom jeho nabídku nevyužili a nepoctili je návštěvou. Děduška nás prý moc rád uvidí. Za chvíli se starou Ladou Nivou kodrcáme do vesnice Khramort. Náš hostitel se jmenuje Alexandr, pracuje jako dopravní dispečer. Jeho žena Diana je učitelkou ve školce. Doma nás vítají nejen jejich dvě malé děti, ale také babička s dědečkem. Největší radost z nás má skutečně starý pán. Muž s přívětivou tváří a rozvážnou mluvou, který prošel válkou a celý život hospodaří ve své rodné vesnici. Nikdy nikam nevycestoval, ale přesto se zajímá o všechno možné. Zajímá jej situace v Evropě, aktuální problémy související s migrací, válka v Sýrii, otázky náboženství nebo náš vztah k velmocem včetně Ruska. Dostaneme večeři, popíjejí se nezbytné stakany domácí pálené vodky, nocleh nám Alexandrova žena nachystá v jejich vlastní ložnici. Jakmile je zde člověk hostem, nemá úniku. Sami budou spát na gauči v kuchyni. Ráno „děduška“ s dojetím v hlase říká, že nikdy nezapomene, že měl v domě hosty z Evropy. Míříme dál k horkým pramenům Zuar ležícím v kopcích kousek od kláštera Dadivank. Nádherné přírodní tůně, v každé z nich jinak horká voda. Být to v Evropě, stojí kolem spousta hotelů a na vstup se čekají fronty. Tady v Karabachu k tomuto skvostu nevede ani asfaltka, není tu obchod, restaurace, natož hotel. Možná i proto má tohle místo takové kouzlo. Je tu jen jakási maringotka, kterou si člověk může za pár korun půjčit od hlídače, a v tůních se koupe jen pár lidí. Chvílemi jsme tu sami. Je to tak lepší, protože příchod místních nutně znamená, že s nimi člověk musí vypít alespoň jeden stakan. Ráno máme hlad jako vlk, ale kde nic, tu nic. Klepeme na dveře chalupy, kolem níž pobíhají slepice. Máme štěstí. Paní Světlana okamžitě smaží čerstvá vejce a přináší i domácí chléb a pivo. V Karvačaru se raději ptáme, jak je to tu s výskytem obávaných medvědů. „Medvědi? Ale kdeže. U nás jsme je zahlédli naposledy před sedmi lety. A to ještě deset kilometrů za vesnicí. Když nepůjdete daleko do hor, rozhodně se nemáte čeho bát,“ vykládá prodavačka ve smíšeném zboží. Štamgasti souhlasně přikyvují. Před soumrakem stavíme stan těsně za vesnicí. Poslední chalupa je na dohled, kolem klid a mír. Cestou k tábořišti, které jsme vybrali

náhodně, míjíme poslední dům se štěkajícím psem, od kterého na nás nedůvěřivě pohlížejí tři pokuřující muži. Máme před sebou jednu z nejhezčích částí trasy, oblast hor u hranic s Arménií. Hory se zde tyčí až do výšky 3600 metrů nad mořem a krajina je tady skutečně nedotčená a liduprázdná. Stan jsme postavili na vyvýšeném místě nad cestou. Ve mně se ale usídlil neklid. Půl hodiny se odhodlávám sejít dolů k potoku vykonat hygienu. Konečně se sehnu pro kartáček. Vtom se ozve hlasité čmuchání. Přímo před námi, na kopečku přes potok, jsou dva obří medvědi. Zuřivě čmuchají a něco hledají. V tu chvíli jsem málem umřela hrůzou a začala se modlit. V tichu, které se v kopcích rozhostilo, bylo jejich čmuchání a bručení slyšet až strašidelně nahlas. Ztuhli jsme, schovali se za vysokou trávu a čekali, co se bude dít. Nikdy jsme se s medvědem nesetkali, nemáme s tím žádné zkušenosti, na takové překvapení jsme nebyli připravení. Nikdo z místních nás před medvědy nevaroval. Několikrát jsme slyšeli poučení o tom, jak se chovat při setkání s vlky, které tady údajně není nijak neobvyklé potkat. Ještě včera jsme si psali s přáteli, kteří se zrovna pohybovali nedaleko, v Arménii, v horách nad jezerem Sevan. I oni se s vlky střetli, rozdělali oheň a celou noc se střídali na hlídkách. Ale medvědi? Takové štěstí máme holt jenom my. Zatímco jsme se krčili v zeleni, dokolíbali se až zhruba na třicet metrů k nám, zřejmě si nás nevšimli. Našli si pramen vody, ke kterému jsme plánovali chvíli předtím sejít, a lačně ji chlemtali. Povím vám, bylo to těch nejdelších pár minut v mém dosavadním životě. Když konečně zašli za blízký horizont, vylezli jsme z úkrytu a rozběhli se zpátky do vesnice, v naději, že nás snad nezavětřili a nebudou nás pronásledovat. Kdyby bylo nejhůř, snad nás ten pes z poslední chalupy svým štěkotem zachrání a zaplaší je. Všechny věci jsme nechali v tábořišti a s sebou vzali jen tašku s doklady, penězi a telefony, kterou jsme měli po ruce. V posledním domě, v tom, ze kterého na nás předtím místní pohlíželi tak nedůvěřivě, se nám dostalo vřelého přijetí. Bratři Boso a Narek se nás okamžitě ujali a zajeli s námi autem pro věci do tábořiště. A přestože jsme to odmítali, čekala nás bohatá večeře, povinná diskuze, nocleh v jejich vlastních postelích, snídaně a ještě noční vyjížďka na koupání k dalšímu horkému prameni…

Krásné léto 2018. Tehdy ještě nikdo netušil, co přijde za dva roky. Téměř všechna místa, kde jsme nocovali, jsou dnes už v rukou Ázerbájdžánu. Naděžda s Vladimirem přišli o dům, utíkali z Avetaranosu doslova o život a stali se z nich uprchlíci. Boso a Narek svůj dům spálili, než jej museli opustit. Nyní žijí s rodinami na ubytovně jako uprchlíci, obchod v Karvačaru vypálili, další z jejich bratrů zemřel v bojích, soused Alexandra už také nežije. Téměř celý Džanapar trail je nyní součástí Ázerbájdžánu, stejně jako město Šuši, stejně jako přes tisíc let starý klášter Dadivank, stejně jako prameny Zuar… Všechno je pryč.

„To je Helga. Helga byla nejlepší. Ve všem,“ ukazuje vytetovaný ženský obličej své milenky Vladimir. Jeho současná žena Naděžda ale ví, že už je to jen minulost. Teď je tu ona.

PŘEDEHRA K VÁLCE

I když pro turisty byl Karabach bezpečným rájem, na hranicích s Ázerbájdžánem nebyl klid nikdy. Arméni vyhráli válku v roce 1994 a zabrali území, která patřila Ázerbájdžánu, a ázerské obyvatelstvo vyhnali (stejně jako teď Ázerbájdžánci vyhnali Armény). Ázerbájdžán se se ztrátou území nikdy nesmířil. Tato země bohatá na ropu a zemní plyn za posledních deset let expandovala s těmito komoditami zejména do Evropy. Za peníze z černého zlata začal Ázerbájdžán zbrojit. Nejvěrnějšího spojence našel ázerbájdžánský diktátor ve svém tureckém protějšku. Turecký prezident, který se změnil v tvrdého diktátora, se netají touhou po obnovení Osmanské říše a propojením Turecka a Ázerbájdžánu by Turecko sahalo až ke Kaspickému moři a tamní ropě. Jenže v cestě jim stojí právě Karabach ovládaný Armény. První jasné signály o tom, že Turecko chystá velký útok na Armény v Karabachu, přišel v červnu 2020. Erdogan ve svém projevu k národu označil Armény za pachatele všeho zla v oblasti a obvinil je z útoků proti Ázerbájdžánu. „My budeme vždy stát bok po boku našich bratrů Ázerů, Arméni musí být potrestáni. Musíme dokončit to, co už naši dědové nestihli,“ řečnil Erdogan a v tureckých médiích, které ovládá z velké části jeho rodina, se začaly objevovat protiarménské texty. Začaly tureckou veřejnost připravovat na válku. V létě proběhlo v Turecku několik útoků na arménské kostely i samotné Armény. Pak přišlo září. Erdoganově rétorice nikdo nevěnoval příliš pozornost, a nevěnoval ji ani tomu, jak Turecko rekrutuje syrské žoldáky a vozí je do Ázerbájdžánu. Nikdo si nevšímal, kolik bojových dronů Bayraktar, vyráběných v Turecku, Ázerbájdžán nakoupil. Ze světových médií na to významněji poukazoval snad jen Jerusalem Post. Právě z Izraele totiž kupuje ázerbájdžánská diktatura nejmodernější bojové drony a rakety LORA. Zbytek světa se zabývá pandemií covid-19 a blížícími se volbami v USA. Koho by zajímali Arméni v Karabachu? Načasování útoku bylo zvoleno skvěle. Virus v září nabírá nový dech. Pandemie spolehlivě posloužila jako krycí dýmová clona, přes niž nikdo nechce nic vidět.