Robert Pobi POD TLAKEM
KALIBR
1 Muzeum Solomona R. Guggenheima, New York
Dana Goldrichová přemýšlela, kolik jich vypila. Pět? Osm? Ne že by na tom doopravdy záleželo, protože tohle byl její poslední drink. Ne snad úplně poslední. Ale ten, který ji přenesl ze stavu ještě ne dost podnapilá do kategorie téměř dokonale pod parou. Byla to jemná demarkační linie vypěstovaná třiceti lety golfových turnajů, dobročinných dražeb, opulentních večeří s chody za pětimístné částky, nekonečných firemních večírků i měsíci domácí nudy v době epidemie COVID-19, a ona si tuto dovednost hýčkala s opravdovou rozkoší. Nechtěla ale pít tolik, aby si udělala ostudu: otec ji naučil, že není nic horšího než sentimentální opilec. Takže tohle byl vážně poslední doušek u pramene. Aby si byla jistá, že se jí věci nevymknou z rukou, musela použít přísahy nejtěžšího kalibru: na psí uši a kočičí svědomí, ruku na to, čestné slovo rudého náčelníka (smí se to ještě vůbec říkat?). Pokřižovat, pod zem schovat… Ta poslední měla největší váhu. Nesla v sobě přesvědčení posílené romantickou představou, že smrt je menší zlo než ztráta cti. Pokřižovat, (pokřižovala se) pod zem schovat… (byla ochotna umřít). Verš už se neprobudit znova raději vynechala – nerada by pokou šela osud. Když se Dana pokřižovala, vylila trochu alkoholu na zem, což jí z nějakého důvodu přišlo zábavné. Olízla si vodku z palce a rozhodla se vystoupat vzhůru na rampu.
10
ROBERT POBI
Všichni ostatní se bavili řečmi o práci, což dnes večer znamenalo buď probírat některé z ekologických témat (snižovat spotřebu, opětovně využívat, recyklovat, přepracovat a dát věcem nový život), nebo si vyměňovat tipy na nákup akcií. Tenhle spolek lidí patřících do škatulky www.ekobyznys.com připomínal Daně klid před bouří. Jeden z těch úchylných veganů nakonec nevyhnutelně urazí některého z lidí investujících do rizikového kapitálu, situace se vyostří a chrstnou si navzájem pití do ksichtu. Možná se i pošlou do hajzlu. Přesto si nemyslela, že by mohlo dojít na pěsti – týpci z Wall Streetu se sice považovali za tvrďáky, ale na fyzické násilí je neužilo. A borci posedlí uhlíkovou stopou? Ti si potrpěli spíš na hromadné objímání než na hromadné rvačky. Danin manžel Sheldon se někde dole v atriu bavil s kamarády z hedgeových fondů. Dana bloudila pohledem po oceánu večerních obleků, ale bylo tu nějakých pět set lidí a polovina z nich měla na sobě smoking, včetně číšníků. Shelly navíc nebyl nijak zvlášť vysoký, takže to bylo jako hledat jehlu v kupce sena. Což jí nakonec ani tolik nevadilo. Neměla chuť poslouchat, jak vychvaluje další ze svých fondů – tentokrát šlo o zahraniční důchodové pojištění, jež z valné části financovali Saúdové. A všichni samozřejmě mluvili o Horizon Dynamics, společnosti, která galavečer pořádala. Shelly byl celý rozrušený z drbů kolujících mezi jeho kamarády, totiž že dnes večer bude zveřejněna velká novina, která každému zasvěcenému vydělá balík peněz, jen co firma zítra ráno poprvé vstoupí na burzu. A na všech těch drbech muselo být něco pravdy, protože Dana už slyšela několik hostů debatovat o různých způsobech, jak ošidit berňák. Pomalými uvážlivými kroky, které naznačovaly, že hladina alkoholu v krvi dosáhla téměř perfektní úrovně, se posouvala vzhůru po galerii ve tvaru šroubovice. Kdysi si o tom něco přečetla, byla to otázka elementární biologie – když etanol prochází přes hematoencefalickou bariéru, člověk ztrácí rovnováhu, protože střední ucho jsme zdědili po žralocích. Bylo to jasné jako facka. A ona by si skutečně nejraději nafackovala, protože zakopla. Ještě že se zachytila zábradlí. Přitom znovu rozlila trochu koktejlu.
POD TLAKEM
11
Narazila na manželku kteréhosi z pracovníků Sheldonovy kanceláře zodpovědných za řízení prodeje, dámu, která si ze školy odnesla jednu z oněch cukerínových přezdívek, jaké si Dana nedokázala za nic na světě zapamatovat, Muffy nebo Missy nebo něco na ten způsob. Byla tu s kamarádkou úspěšně imitující vzhled Cruelly de Vil, včetně naondulovaného účesu s dvoubarevným přelivem. Když Muffy-Missy spatřila Danu, vypískla a nadšeně zadupala nohama jako trpasličí špic. „Dano! To je ale překvapení!“ Svaly v obličeji se jí sotva pohnuly, ale stále ještě dokázala zkřivit rty do čehosi, co by většina lidí byla ochotna považovat za úsměv. Dana se trochu předklonila, dala si pozor, aby držela drink stranou, a obě si vyměnily morseovku vzdušných polibků. „Moc ráda tě vidím,“ řekla a snažila se rozpomenout, jak se ta ženská jmenuje. Muffy-Missy jí představila kamarádku, ale jméno zaniklo v okolním rámusu. I tato žena se tvářila jako vycpanina a její ústa připomínala až příliš nafouklý štrůdl. Následovaly další vzdušné polibky. Muffy-Missy se Dany vyptala na děti (Dana žádné neměla) a zajímala se, kdy ona a Sheldon (kterému říkala Shelbon) zase vyrazí na úžasný společný víkend na pláži (ještě nikdy žádný neabsolvovali). Dana ukázala vzhůru na neurčité místo na rampě. „Za pár minut jsem zpátky,“ zalhala. „Slíbila jsem nějakým lidem, že si s nimi promluvím o stáži jednoho z jejich dětí. Uvidíme se zase dole.“ Muffy-Missy to zjevně uspokojilo a spolu s Cruellou pokračovaly po šroubovici dolů. Dana se propracovala až pod prosklenou střechu a k zařízením na vypouštění konfet. Většiny vystaveného umění si nevšímala. Tyhle dekorace – protože o nic víc opravdu nešlo – představovaly směs ikonických snímků přírodních scenérií z dílny Ansela Adamse prokládanou tisky Andyho Warhola zobrazujícími masově produkovaný šunt. Hoši z Wall Streetu tu házeli pojmy jako juxtapozice, negativní prostor a přebujelý konzumerismus, jako by jim rozuměli nebo je snad brali vážně. Dana pracovala v uměleckém oddělení aukční síně Christie’s a placenou inzerci dovedla rozpoznat na první
12
ROBERT POBI
pohled. Když se člověk podíval na Warholovy plechovky s polévkou visící vedle některé z Adamsových fotografií Sierry Nevady, nemohl nevidět jasný vzkaz: odpadu máme habaděj, zato předvídavosti málo. Což byl důvod, proč se tu všichni shromáždili – společnost Horizon Dynamics hodlala změnit svět. Tak to aspoň hlásaly pruhy umělé tkaniny visící ze stropu přes všech sedm podlaží a potištěné klasickými slogany reklamních agentur zaměřenými na konkrétní cílovou skupinu: Dnešní řešení pro problémy zítřka! Daně připadalo celé Warholovo dílo jako líbivý kýč. Jistě, bylo populární. Jistě, člověk okamžitě pochopil, na co se dívá. Jistě, charakterizovalo celou významnou kulturní epochu. Jenže co s tím? Když Dana hleděla na plakáty a sítotiskové portréty, viděla za nimi jen chlápka, který se na sebe snažil upozornit. Ovšem jako investice? Warhol byl prubířským kamenem pro začínajícího sběratele i úplného laika – zavedená značka. Nezáleželo na tom, jestli šlo o krabičku s mycími houbičkami Brillo, Jaggerův portrét s barevnými skvrnami připomínajícími kamufláž nebo některý z raných návrhů obuvi – všechno to byly uznávané komodity. Narazit na některé aukci na Warholovo dílo bylo mnohem snazší než si lámat hlavu nad tím, jak může mít malý obraz větší cenu než velký, a zažívat přitom duševní muka. Ke štěstí stačilo umět si přečíst katalog a mohli jste si koupit tisk 1969 Campbell’s Soup II podepsaný kuličkovým perem a opatřený razítkem s pořadovým číslem. Zato Adams byl opravdu něco – americký titán. Že tu jeho práce visí vedle Warhola, připadalo Daně jako jízlivý pošklebek. Nicméně chápala, že ne každý Adamse pochopí – největší překážkou, jíž čelila při hovorech s klienty, bylo to, že jeho dílo nevnímali v kontextu jiných uměleckých forem. Připadalo jí smutné, že Adams ztratil část prestiže jen proto, že žijeme ve věku, kdy se každý majitel mobilního telefonu s fotoaparátem považuje za fotografa. Ale pro Danu bylo Adamsovo dílo něco jako četba Whitmanových básní – buď jste mu rozuměli, nebo ne. A většina lidí mu nerozuměla. V polovině poslední otočky kolem rampy jí došlo, že má prázdnou sklenici. A protože jí půlku rozlila, měla nárok ještě na jednu.
POD TLAKEM
13
Ale tím to hasne – poslední drink. Pro dnešek to bude stačit. Na mou duši. Dana pohlédla přes zábradlí do atria pod sebou. Bar byl příliš daleko na to, aby tam na těchhle podpatcích došla. Navíc netoužila potkat se cestou dolů s Muffy-Missy a Cruellou, povídat si o dětech, které neměla, a o výletech, na něž by nikdy nejela. Právě se rozhlížela po výtahu, když začala pohasínat světla. Chytila se pevněji zábradlí a pohlédla dolů do propasti atria. Smyčce spustily rozvernou skladbičku, která připomínala ptačí švitoření. Potom začaly z přístrojů visících pod světlíkem sněžit staniolové konfety a s třepotáním se snášely dolů v hustém roji plném pablesků. Zazářily lasery a oblak z konfet začal pulzovat v rytmu srdečního tepu. Působilo to velmi živým a hravým dojmem. Atrium propuklo v potlesk. Z podlahy vykvetly hologramy a rašily vzhůru ke snášejícím se konfetám – trojrozměrné kmeny stromů rostly ve zrychleném časosběru a jejich větve směřovaly ke světlíku. Když se holografické haluze dotkly padajících staniolových konfet, zkroutily se a transformace byla dokončena. Guggenheimovo muzeum se na okamžik proměnilo v bujný průzračný les, v němž se mohutné kmeny prastarých, počítačově generovaných stromů vypínaly do tlustého baldachýnu listoví v korunách. Jemné cvrlikání houslí změnilo výšku tónu a přešlo ve volání exotických ptáků; každý hlas zněl jinak. Místnost zmizela a Danu to přeneslo do pradávného bodu v čase, předtím, než se člověk po špičkách vydal na pouť k náhodné okolnosti zvané evoluce. Stejně jako ostatní účastníci večírku začala tleskat. A pak… Danina mysl ještě stihla zaregistrovat záblesk. I prvotní okamžik výbuchu. Ale to všechno zmizelo, když ji zabila tlaková vlna.
2 Montauk, stát New York
Lucas Page seděl venku na otevřené verandě a přemýšlel o všem možném. Druhá hodina ranní dávno minula, on ale ztratil pojem o čase, protože tohle byla jedna z těch teplých podzimních nocí, jež mu dávaly naději, že zima možná vůbec nepřijde. Seděl ve velkém zahradním lehátku z cedrového dřeva nad hrnkem kávy, která byla k pití naposled před několika hodinami. Na terase pod křeslem se válela ošoupaná kožená brašna plná semestrálních prací, jimiž se musel prokousat, jeho pozornost teď ovšem poutal široký mlhavý pruh Mléčné dráhy. Na pláži šuměl v pravidelném rytmu příboj a Lucas měl podezření, že nikdy neměl blíž k meditaci, kterou mu lékaři používající neurčitou, ale vznešenou terminologii své profese doporučovali jako užitečný nástroj na zvládání stresu. Jenže když se začaly ozývat vnitřní hlasy, nebylo možné je přesvědčit, aby byly zticha – dělaly si, co chtěly. A ta hodina, kterou předtím strávil u televizních zpráv, jim poskytla všechny myslitelné záminky pro to, aby mu způsobily menší zmatek v hlavě. Nic nevyvolávalo jejich brebentění tak spolehlivě jako náhlý záblesk vzpomínek. Lucas seděl v lehátku se zakloněnou hlavou a zdravým okem hleděl na hvězdy. Tady, daleko od světelného smogu velkoměsta, mohl oblohu pozorovat docela dobře, pokud tomu počasí přálo. Měl tu i dalekohled, ale ten byl opravdu jen pro děti – součást jeho někdy až příliš agresivních snah naučit je něco víc o vesmíru. Po večeři se vystřídaly u objektivu a nahlížely do hlubin kosmu, Lucas však musel stále myslet na výbuch ve městě a děti se nakonec vrátily do domu. Když byl duchem nepřítomný, nebyla s ním žádná zábava.
POD TLAKEM
15
Tady venku dával Lucas před dalekohledem přednost lidskému oku, protože dokázalo zaostřit a zároveň mu umožňovalo vidět vše v širším kontextu, aniž by se zaměřovalo na detaily, což byl vrozený problém, který mu od dětství komplikoval přemýšlení. Jeho pozornost přeskakovala od hvězdy k hvězdě, od souhvězdí k souhvězdí, s ubíhajícími minutami nevědomky a automaticky mapovala jejich pohyby. Právě hleděl na Plejády – ze „Sedmi sester“ jich viděl pět, což pouhým okem a v tomto ročním období nebylo špatné –, když z domu vyšla Erin. Posadila se mu na klín a dala si přitom pozor, aby zatížila jeho zdravou nohu. „Ahoj, pane! Myslela jsem, že sis možná šel zaplavat.“ Usmál se do tmy; voda tu nebyla teplá nikdy, a takhle pozdě v říjnu by jistě vyvolala podchlazení. Lucasova hydrodynamika si navíc nezadala s litinovým šicím strojem, ať už měl nasazené protézy, nebo ne. „Nemůžu spát.“ „Takže zíráš na oblohu?“ „Jo.“ Pokynula bradou k dalekohledu. „Proč nepoužíváš svůj úžasný věšák na kabáty?“ „Ten se hodí pro děti. Nemám ho rád. Má moc velkou chromatickou aberaci.“ „Ovšem. Chromatickou aberaci. Jak můžu být tak hloupá!“ Usmál se, naklonil se dopředu a zabořil obličej do hustých rudých vlasů, které jí splývaly na prsa, a modrého trička Wonder Woman. Vyzařovalo z ní teplo a vůně parfému Bvlgari, jenž byl podstatnou součástí toho obrazu, který nosil v hlavě. „Jen tak přemýšlím o všem možném.“ Od okamžiku, kdy viděli zprávy, spolu oba vedli mlčenlivý dialog, a přestože „přemýšlení o všem možném“ znělo dost vágně, jako odpověď to stačilo. „Jak dlouho se budeme schovávat na pláži?“ Zaklonila hlavu, opřela si ji o Lucasovo rameno a sledovala linii jeho pohledu až do nebe. Natáhl se k druhému lehátku, pravou rukou sundal deku z opěradla a dal si záležet, aby Erin zakryl. „Neschováváme se.“
16
ROBERT POBI
„Tak dobře.“ „Vyčkáváme. Události, jako je tahle, chodí často v celých houfech. Teď se zrovna cítím pohodlněji tady, kde statisticky není moc velká šance, že by naše děti vyletěly do vzduchu.“ Oboustranné mlčení naznačovalo, že aspoň v tomto bodě se shodují. Erin mu pod dekou položila nohy na klín. „Z nemocnice se neozvali, což znamená, že k nám nepřevezli nikoho z přeživších.“ „To proto, že nikdo nepřežil.“ Z toho, jak ztuhla, poznal, že ji tahle možnost vůbec nenapadla. „Odkud to víš?“ Záběry z mobilního telefonu na CNN i snímky Guggenheimova muzea pořízené teleobjektivy a odvysílané stanicí Fox News to říkaly jednoznačně – střešní světlík a vstupní dveře byly vyraženy, ale škody na vnější fasádě budovy byly poměrně malé. Když k tomu člověk připočítal více než pět set obětí, znamenalo to, že výbuch byl záměrně naplánován tak, aby poškodil měkké tělesné tkáně, ne tvrdé materiály. Existoval jen jeden druh exploze, který splňoval tyto dvě krajně specifické podmínky. „Věř mi.“ „Proto tady sedíš a díváš se na oblohu, které, jak se zdá, dáváš po většinu času přednost před námi lidmi?“ Poznal, že dospěla ke konci předem připraveného dialogu, a to znamenalo, že se buď vrátí dovnitř, nebo vysloví otázku, jíž se dosud snažila vyhnout. Položila mu hlavu na rameno. „Myslíš si, že ti zavolají?“ A bylo to venku. „Teroristické útoky nevyšetřuju. Přinejmenším ne takovéhle.“ „Jsi si jistý, že to byl teroristický útok?“ „V tuhle chvíli si nejsem jistý ničím jiným, než že zemřela spousta lidí.“ „Lidstvo by se mělo stát trochu lidštějším.“ „Lidstvo by mělo dotáhnout do konce to, o co se už tak dlouho snaží, a vymřít.“ „Nebuď cynik. Dokážu snášet tvoje sarkasmy, protože jsou často zábavné. Ale ty jsi příliš hodný na to, abys byl cynik.“
POD TLAKEM
17
„Kvůli dopadení pachatele zmobilizují celou americkou rozvědku. Třeba vytáhnou na světlo i ty, co je dávno uložili k ledu, ale můj problém to není. Tahle konkrétní podmnožina zločinců používá docela standardní postupy a nejsou zas tak chytří – je jen otázkou času, kdy je chytí. Úřad pro vyšetřování mě možná požádá, abych se koukl na pár věcí. Pokud se to opravdu stane, chci, abys i s dětmi zůstala tady.“ Byl k ní tak upřímný, jak jen to šlo. „A co takhle jít do postele?“ Pomalu vstala a opřela se přitom o jeho hliníkovou nohu. Podala mu ruku. „Dobře zvaž, co mi odpovíš.“ Nechali dalekohled namířený na noční oblohu a vrátili se do domu.
3 Muzeum Solomona R. Guggenheima, New York
Brett Kehoe, zvláštní agent FBI s působností pro Manhattan, pochodoval sem a tam uvnitř velitelského autobusu bluebird a dohlížel na to, jak jeho lidé koordinují svou činnost s muži zasahujícími na místě výbuchu. Sám se ale nacházel v jiné dimenzi, v takové, kde nic neexistovalo, ani velitelské vozidlo ne – vnímal jen obrázky z kamer svého týmu, který pročesával trosky uvnitř budovy. Stěna s obrazovkami vypadala, jako by na ni HD kamery přenášely záběry archeologického výzkumu na dně oceánu. Výkonné reflektory quasar vrhaly soustředěné paprsky skrz clonu prachu připomínajícího zvířené bahno. Muži ve speciální bezpečnostní výstroji mohli být klidně hlubinní potápěči – jejich protichemické respirátory neměly daleko k maskám s helioxem a jejich pohyby byly pomalé a promyšlené. Chyběly jen stoupající bubliny. Zapojené složky – newyorská policie, hasiči a FBI – neztrácely čas přemýšlením, zda k výbuchu nedošlo náhodou. Guggenheimovo muzeum patřilo na protiteroristickém seznamu FBI mezi prominentní „měkké“ cíle a bylo také dobře známo jako objekt, v němž může snadno dojít k mimořádné události. Ovšem infrastruktura budovy rozhodně nenahrávala možnosti, že by se v ní mohlo přihodit cokoli, co by byť jen vzdáleně připomínalo výbuch. Co však Kehoea skutečně znepokojovalo, byla skutečnost, že tyhle kreativní typy pachatelů v sobě zpravidla snoubily zášť se sklonem k mimořádně špatným nápadům – na prvním místě jejich seznamu stály biologické a chemické zbraně následované superstrašákem v podobě radioaktivity. A těm z nich, kdo neměli na podobné
POD TLAKEM
19
technologie dost financí nebo důvtipu, dokonce i těm zcela bez talentu pořád zbývala možnost udělat si reklamu pomocí zřetězení událostí – zabít pár lidí, počkat na příjezd záchranářů a odstartovat další krveprolití. Všechny snahy dobrat se příčin exploze uvázly na mrtvém bodě, protože v celé budově nezůstal jediný nepoškozený mobil ani kamera. Dokonce ani vysokorychlostní bezpečnostní kamery v muzeu nezaznamenaly nic než jediný bílý záblesk, po němž odešly – poslední okamžik, kdy ještě fungovaly, zůstal uložen v cloudu, a pak je sežehl výbuch. Určité náznaky poskytly kamery umístěné v parku, ale i na zpomalených záběrech bylo vidět jen to, jak exploze vyrazila světlík a hlavní dveře. V danou chvíli se všichni shodovali na jediném: Guggenheimovo muzeum se proměnilo v kráter sopky. Zatímco experti na nebezpečné látky a trhaviny prohledávali místo výbuchu, FBI se pustila do toho, co dokázala nejlépe, a začala shromažďovat informace. Týmy ajťáků se ponořily do pekelných zákoutí sociálních sítí, pročesávaly internetová fóra, profily, webové stránky a účty. Centrála se zatím obrátila na ministerstvo spravedlnosti, které ruku v ruce s ministerstvem vnitřní bezpečnosti začalo pátrat po skupinách nebo jednotlivcích, jejichž profil odpovídal psychologickým, politickým nebo náboženským parametrům spáchaného zločinu. Prověřovaly se e-maily, texty a telefonní hovory z datových trezorů, seznamy příchozích pasažérů z letišť i nedávno zakoupených letenek. To vše s využitím velkých dat, v nichž – jak Kehoe pochopil – už údaje o těchto lidech existovaly. Galavečera Horizon Dynamics se zúčastnilo pět set devadesát čtyři registrovaných hostů, pestrá směsice movitých investorů a ekologicky uvědomělých boháčů odmítajících pojídat tuňáka z konzervy. V důsledku to znamenalo, že slušné procento bohatství soustředěného kolem Park Avenue bylo právě přerozděleno ve prospěch dědiců. Manhattan si užije uslzených bohoslužeb, květnatých nekrologů a nových bentleyů. Podařilo se identifikovat dvaatřicet účastníků, kteří odešli před koncem. Stále zbývalo pět set šedesát dva nezvěstných. Šedesát
20
ROBERT POBI
obětí pracovalo pro catering a dalších dvaačtyřicet zaměstnávalo muzeum. K tomu bylo nutno připočíst lidi venku u vchodu uškvařené šlehajícími plameny a taky chodce, kteří se v tu chvíli loudali po chodníku a skončili se sklem ze vstupních dveří mezi zuby. Celkový počet mrtvých tak dosáhl čísla sedm set dva. Bohatství se navzájem přitahuje a telefony už vyzváněly. Kehoe měl za sebou hovory se starostou, guvernérem i generálním prokurátorem a vše završila velmi strohá konverzace s viceprezidentem Spojených států. Kamery běžely na plné obrátky a bylo jasné, že vyšetřování bude probíhat za veřejných projevů účasti. Kdyby sjel do řeky autobus plný dětí cestou na tábor mladých xylofonistů, lidé by zapalovali svíčky a modlili se; když někdo vyhodil do vzduchu tlupu bílých pracháčů, byl vzhůru nohama celý kontinent. Tohle byly staré dobré americké priority v nejčistším stavu – pokud si je člověk prohlédl přes filtr neredukovatelné komplikovanosti a rozebral je na prvočinitele, daly se přeložit jediným způsobem: tanči kolem zlatého telete. Kehoe dopil čaj a zahodil pohárek do koše právě ve chvíli, kdy vešel Calvin-Wade Curtis, šéf forenzního týmu pyrotechniků. Curtis strávil tři turnusy v Afghánistánu s jednotkou zabývající se likvidací bomb a mechanika detonace jej uhranula. Kehoe si ho vybral právě kvůli této zkušenosti a vysokoškolskému titulu z molekulární chemie. Curtis byl drobný chlapík a vypadal o dvacet let mladší, než ve skutečnosti byl, hlavně kvůli tělesné výšce a hustým blond vlasům. Dosavadní čas strávený na tomto světě ničím nepřispěl ke změkčení huhňavého přízvuku venkovského kluka, díky němuž jste měli pocit, že se vám v jednom kuse snaží něco prodat. Ale byl chytrý. Moc toho nenamluvil. A věděl o výbušninách víc než kdokoli jiný, koho Kehoe znal. Taky byl dokonalým bluesovým kytaristou – každý čtvrtek večer tuto svou dovednost oprášil a předváděl se v baru dole na Houston Street. Měl jediný zlozvyk, a sice nervózní úsměv, který nasazoval v těch nejméně vhodných okamžicích. Jako třeba teď. Už se stihl převléknout do kancelářského civilu, ale pořád měl na čele a kolem nosu červenou linku, tam kde se mu na kůži přisál
POD TLAKEM
21
ochranný oblek a respirátor, když se uvnitř muzea věnoval chemické archeologii uprostřed ohořelého sádrokartonu a lidských ostatků. Zabouchl dveře, nalil si kávu z přístroje umístěného na palubě autobusu a svezl se do jediného prázdného křesla v prostoru. Zhluboka se nadechl a kývl na Kehoea. „Posílá mě Chawla, abych vám referoval.“ Samir Chawla byl zvláštní agent, kterého Kehoe pověřil samotným vyšetřováním případu. „Ani jeden filtr, stěr, Petriho miska, dozimetr nebo spektrometr nezachytily stopu po radiaci, chemikáliích nebo biologickém materiálu. Je tu pár exotických nálezů, jejichž testování chvíli potrvá, ale myslím, že můžeme být v klidu.“ Napil se kávy a z kapsičky u košile vytáhl sáček s důkazním materiálem. Podal jej Kehoeovi. „Ale našel jsem tohle.“ Jeho napjatý úsměv teď působil unaveně, pořád však stejně nemístně. Kehoe podržel sáček proti světlu. Neviděl v něm nic než trochu cigaretového popela, přinejmenším to tak vypadalo. Curtis si rukou prohrábl vlasy a poté si je otřel do kalhot. „Poslal jsem vzorky do laboratoře, kde to proženeme hmotnostním spektrometrem, ale pod polním mikroskopem to vypadá jako MIC – metastabilní intermolekulární kompozit. Myslím, že to bylo maskované jako konfety.“ Kehoe se přestal koukat na malý sáček a zaostřil na Curtise. Expert na výbušniny pokračoval: „MIC je nanotermit, nanopalivo.“ „Co to znamená?“ „Znamená to, že to nebyl normální výbuch; šlo o termobarickou nebo aerosolovou detonaci.“ Curtis si znovu prohrábl vlasy. „Střechu, okna ani hlavní vchod nevyrazila exploze, ale obrovský tlak. To byl ten první záblesk na záběrech ze sledovacích kamer. Rázová vlna protrhla lidem uvnitř ušní bubínky, vyrazila oční bulvy a roztrhala plíce, vysála z prostoru všechen vzduch a pak s jeho pomocí rozpoutala ohnivou bouři. Vzhledem k tomu, že mrak paliva rozptýleného do vzduchu nevybuchl v tradičním smyslu slova, ale deflagroval, většina obětí hořící palivo vdechla. A protože počáteční rázová vlna způsobila jen velmi malé poškození mozkové tkáně, je díky tomu, že je mozek chráněn relativně silnou kostí, velmi
22
ROBERT POBI
pravděpodobné, že mnoho obětí zůstalo naživu i několik vteřin nebo dokonce minut poté, co je žár uškvařil.“ Při poslední větě mu úsměv trochu povadl. „Dost nepříjemná smrt.“ Kehoe pokládal za otázku cti nedávat v práci najevo emoce, a přestože byl unavený, neporušil tu zásadu ani teď. Poznamenal jen: „Dobrá práce.“ Samotná budova utrpěla jen velmi málo škod, přinejmenším ve srovnání s lidmi uvnitř, ale i tak bude zavřená dlouhé měsíce, zatímco se stavební čety budou snažit vrátit čas do doby před katastrofou. Všechna okna vyletěla a posunulo se i několik vnitřních příček, ale stavba stále vypadala jako jedna z dominant města. Což se o obětech říct nedalo – ty připomínaly odlitky těl z Pompejí. Necelou hodinu po bombovém útoku se objevili dva zástupci pojišťoven a žádali o možnost prohlédnout si místo. Kehoe nebyl zvědavý na jejich bušení se do prsou a jednoduše je vyzval, aby opustili velitelské vozidlo. Ale ještě předtím jim ukázal ostatky mladé ženy, které připomínaly roztavenou pneumatiku. Ti už se nevrátí. Kehoe podal sáček zase Curtisovi a pokynul ke dveřím. Potřeboval trochu čerstvého vzduchu. Oba vykročili do podzimního jitra a mírný vánek ostře kontrastoval s vlhkým a stísněným prostředím velitelského vozidla. Bylo sice nejmodernější, ale když se uvnitř nahromadilo více než doporučených 8,6 osob (a tentokrát byl počet překročen o 22,4 jedinců), prostor se rychle proměnil ve vlhkou krabici plnou lidského pachu. Kehoe seskočil na asfalt a zhluboka se nadechl. Překvapilo ho, že vzduch tady chutná tak svěže, když jen několik metrů odtud stojí budova plná lidských těl uvařených v tlakovém hrnci. Bezprostřední okolí – bloky mezi 87. a 90. ulici a od Páté Avenue až po Park Avenue – uzavřeli pro veškerý provoz a zvuky města sem doléhaly jen z dálky. Všechna auta parkující v zóně byla odtažena a z chodců směli za ohradník jen místní, což znamenalo další práci navíc pro městské policisty kontrolující osobní dokumenty. Kehoe byl hrdý na to, že je Newyorčan (i když přistěhovalý), protože v místní populaci převažovali dobří občané nad špatnými. Zažil to během
POD TLAKEM
23
11. září i za velkého výpadku elektřiny v roce 2003 – lidé rozdávali deky, zmrzlinu i tenisky pro přespolní. Ale tentokrát to bylo jiné, jako by celý New York ztratil zábrany. Kehoe (a především analytici, kterým platil za to, aby přemýšleli) byl přesvědčen, že na vině jsou sociální média, jež soustavně naleptávala dělicí linie mezi všemi rozpoznatelnými demografickými skupinami a cupovala texturu společnosti na stále menší a menší cáry. Všechno bylo o to horší, že lidé začali nahlížet na svět podle vzorce my versus oni. Samir Chawla, zvláštní agent odpovědný za vyšetřování, se dostavil s kávou v ruce. Curtis si strčil sáček s důkazním materiálem do kapsy, se stále stejným nervózním úsměvem odrecitoval povinné: „Budu vás o všem informovat,“ a zmizel bez potřesení rukou. Kehoe se obrátil ke svému agentovi. „Máte něco?“ Chawla byl hubený a trénovaný chlapík žijící z kofeinu a salátů. „Vzhledem k sedmi stům dvěma obětem jsou naši lidé zavaleni takovým množstvím informací, že by to zahltilo i Google. Požádal jsem o posily od federálů a několik už jich dorazilo z Vermontu, New Jersey a Massachusetts. Stovku jich ještě čekáme. Celé jedno prázdné podlaží vybavujeme počítači – tenhle případ si vyžádá notnou porci informatiky.“ Kehoe se rozhlédl po ulici. Davy se sice ještě netlačily na provizorní ploty, ale vydávaly dost hluku. Už předchozího večera se tu začali shlukovat blázni s transparenty z kartonu demaskujícími atentát jako zastírací operaci, kterou zorganizovala vláda, aby odvedla pozornost falešným směrem. Někteří měli červené baseballové čepice, jiní trička s logem QAnon nebo s nacistickými symboly a jiní byli oblečeni jako postavičky z Muppet Show. Do Halloweenu zbývalo jen pár dní, v zástupu se to kostýmy jen hemžilo, z čehož plynula řada dalších bezpečnostních rizik. Kehoe se ptal sám sebe, kdy nastal ten konkrétní okamžik, v němž se neschopnost porozumět psanému textu zaviněná multimediálními technologiemi přetavila ve všeobecnou debilitu. Rád by k těm lidem cítil lítost, ale hnusilo se mu to, protože si nezasloužili, aby jim věnoval sebemenší emocionální prostor. Ve skutečnosti ho štvalo, jak neúnavně se snaží pospojovat hrst navzájem nesouvisejících událostí, protože
24
ROBERT POBI
sestavit fungující mechanismus z těch nejzákladnějších faktů bylo zjevně nad jejich síly. Čím to, že kdykoli došlo k neštěstí s desítkami obětí, tak se ti hlupáci hromadně přikláněli ke konspiračním teoriím? Kehoe nebyl pesimista – jeho práce tento konkrétní rys vylučovala –, ale už ho to čím dál víc unavovalo a byl v pokušení pesimismu podlehnout. Kromě čumilů mu znepříjemňovala život i média. Každá zpravodajská stanice na zeměkouli měla na místě činu aspoň jeden štáb, a některé i víc. Což znamenalo, že se tu sešlo bezmála dva tisíce zástupců zábavního průmyslu. V parku měli postavené stany, ale zatím se dařilo držet je stranou. FBI se teprve chystala vydat obšírnější komuniké, a zatím zveřejnila jen něco v tom smyslu, že se vyšetřování teprve rozbíhá a čin nese všechny znaky teroristického útoku. Toto výstižné a věcné prohlášení se ukázalo být pro novináře příliš komplikované, a tak udělali to, co obvykle – svalovali vinu na muslimské nebo pravicové extremisty, v závislosti na tom, pro jaké médium pracovali. Ale právě teď měl Kehoe jiné problémy než se zabývat lidmi, kteří si vycucávají informace z prstu. Přešel přes ulici přímo k místu výbuchu a dva muži po jeho boku, kteří mu dělali bodyguardy, se trochu uvolnili. Kehoe se zastavil před muzeem a přemýšlel, co to muselo být za člověka (nebo za lidi), aby jim přišlo normální uškvařit přes sedm stovek nevinných osob. V takových okamžicích se cítil zhnusený a ani těch třicet let, během nichž se snažil pochopit, co je se společností špatně, to nedokázalo zmírnit. Přestože všichni, co tu pracovali, měli stejné bílé kombinézy, pro Kehoea nebylo těžké rozeznat vlastní muže od forenzního týmu – příslušníci FBI procházeli sutinami a hledali důkazy, zatímco pomocníci soudních lékařů vytahovali mrtvoly z prachu a ukládali je do dodávek, které se od večera nezastavily. Dva chlapi v bílém z ústavu soudního lékařství právě před jeho očima vyváželi ven další tělo a Kehoe se zastyděl, že myslí na čísla, ne na lidské životy. Ústav soudního lékařství měl v centru města dvě patra kanceláří a laboratoří, ale jeho kapacity na tolik mrtvých zdaleka nepostačovaly. V jednom skladišti vyčleněném pro podobné výjimečné