Lenka Rožnovská
ANDULIC�KO, ANDULI, začaruj ji v tabuli! Ilustrovala Dagmar Chládková
Andulicko_001.indd 3
27.07.21 10:19
V parku Byl jednou jeden chodník. Kdo po tom chodníku šel, ten došel k budově, která měla hodně oken a dvoje dveře. Jedny dveře vedly do školky, ty druhé do školy. Avšak po chodníčku se většinou nechodilo, nýbrž hopsalo, skákalo, běhalo. Jakpak by ne, vždyť byl samá klička a zatáčka. Tu kličkoval mezi prolézačkami a pískovištěm, tu zatočil ke kašně. Chodník totiž vedl parkem. V parku bylo všechno, jak má být. Keře neměly trny, zato husté listoví, aby se v nich dalo báječně schovávat, když se hraje na babu. A stromy rostly do vysokých
5 Andulicko_001.indd 5
27.07.21 10:19
výšek, aby se v jejich korunách mohly konat ptačí koncerty či ptačí slety. To víte, ptáci jsou štěbetálci a rádi se mezi sebou chlubí. A když se nemají čím pochlubit, pomlouvají jeden druhého. Nevěříte? Pšt, ticho, zrovna teď drbou dvě sýkorky babky sýkorku parukářku. „Znám sýkorku parádnici, hodně dbává na svou kštici. Povídá se po lese, dennodenně češe se!“ pípla ta první a opovržlivě zakroutila hlavičkou. A druhá se hned přidala: „Máte ale záruku, že nečeše paruku?“ Obě ptačí babky se štěbetavě rozesmály. Jejich smích náhle přerušil ptačí nářek. „Kují, ují, kere kere, strašidlo se ke mně dere. Kují, ují, kuajé, kdo uletí, vyhraje!“ Nad sýkorkami přeletěla straka. Sýkorky babky polekaně zmlkly. Tak to tady ještě nebylo! Straka, ta drzá zlodějka, co všechno má a když nemá, loupežnicky si to obstará, že by se něčeho polekala? Ale čeho? Kde má straka hnízdo, každý ví. Je to hezké obydlí z větví, trávy a hlíny. Ptačí neřádnice si ho postavila v koruně břízy bělokorky. Hnízdo je velké, a aby do něho nepršelo, zakrývá ho střecha z tenkých větviček, na kterých jsou rozvěšeny střípky zrcátek a barevných sklíček. Sýkorky babky nelenily a frr, odletěly se podívat ke stračímu hnízdu, co se vlastně děje.
6 Andulicko_001.indd 6
27.07.21 10:19
Stračí strašidlo U hnízda už to pípalo a švitořilo. Však víte, jací ptáci jsou, ti zobák nezavřou. Štěbetali, pískali, přeli se a dohadovali, jaké že strašidlo vyhnalo straku zlodějku do světa. Přeli se a dohadovali, ale nikdo z nich v sobě nenašel odvahu, aby do stračího domečku vletěl a přišel té záhadě na kloub. Celý spor rozhodly sýkorky. Přemluvily pana kosa, aby do obydlí po strace nakoukl. A bude-li třeba, ať se s ptačím strašidlem řádně vypořádá. „Pane kos, ten váš nos nebojí se žížal, vos. Vleťte tam, povídám, pro radost všem sýkorám, dejte zabrat příšerám,“ žadonila první sýkorka.
Andulicko_001.indd 7
27.07.21 10:19
„Bez okolků, bez reptání, hned se dejte do klování,“ rozkázala druhá. Kos si zakládal na vážnosti, byl rád, že má mezi ptáky autoritu. Jakpak by ji neměl, dost toho umí. Umí krásně zpívat, přečte malé i velké písmeno O. A umí počítat! Počítá od nuly až do tří! A tak se i teď zhluboka nadechl a bez klepání vlétl dovnitř. Ve větvích břízy bělokorky nastalo ticho. Ani jeden ptačí zobáček nepípl. Všichni zvědavci s napětím čekali, co se bude dít. A dělo se. Kos, známý ptačí nebojsa, se ve stračím hnízdě dlouho nerozkoukával. Hned viděl, cože straku zlodějku vylekalo. Bylo to kulaté vejce s duhovými puntíky, ze kterého vyčuhovaly dvě nožky. Nohaté vejce skákalo zleva doprava, do čeho vrazilo, to porazilo. Prapodivně to v něm huhlalo a mumlalo, kvílelo a skučelo, mručelo a bručelo. Statečný kos se nelekl. Co to jsou za moresy, aby vajíčko mělo nohy? Kos neváhal a natřikrát do něj klovl. Klov. Klov. Klov. Křáp. Skořápka praskla. Hup. Z puntíkatého vajíčka vyskočilo nohaté a nahaté, vlasaté a okaté děvčátko. Holčička se vyjukaně rozhlédla kolem sebe, a že ničemu nerozuměla, kecla si na zadeček. Pak si strčila palec do pusy a zvědavě koukala na ptačího pantátu.
8 Andulicko_001.indd 8
27.07.21 10:19
Pantáta kos zasahuje I pantáta kos si holčičí nadělení pořádně prohlédl. „Dul, dul, dul od všech nul až do Andul, holku nikdo neobul,“ okomentoval její vylíhnutí. A bylo to. Kos zapípal, co mu přišlo na zobák. A že v tom udiveném pípnutí zaznělo i dívčí jméno Andulka, holčička si ho hned přisvojila. Děvčátko vytáhlo palec z pusy a zažvatlalo po kosovi: „Andul bul.“ Kos zachránce zavrtěl hlavou: „Nebul, Andul, a buď k světu, nežvatlej tu hloupou větu, oblékni se a pojď ven, ať je každý udiven.“ Ptačí pantáta se s ničím dvakrát nepáral. Když už má holka jméno, měla by mít i šaty. Popadl károvanou utěrku,
9 Andulicko_001.indd 9
27.07.21 10:19
kterou straka čmajzla v nedaleké restauraci, a vykloval v ní díru. Utěrku pak přetáhl děvčátku přes hlavu. Byly to divné šaty, ale co, však časem se pořídí nějaké hezčí. Důležité je, že se Andulka může všem ukázat. „Písk, mlask,“ obdivně vypískl dlask, který ji zahlédl jako první. I zvonek a stehlík zatrylkovali radostnou písničku. Čekali ptačí strašidlo a místo něj mají holčičí mimino. Jen sýkory zněly trochu uštěpačně: „Odkud se to dítě vzalo?“ „Prý se z vejce vyklubalo.“ „Copak umí, copak zná ta Andula podivná?“ „Nic neumí, to mi věř, nezná žádný strom či keř.“ Užuž se ty dvě babky pomlouvačky chystaly k dalšímu výsměchu, když je moudrý kos zarazil: „Hušte, baby, hušte, své zobáky sušte, Andulka zná mocné čáry, nadělá z vás samé cáry.“
Andulicko_001.indd 10
27.07.21 10:19