Kapitola 1 Proč radši přece jen nejela tramvají! Paula se na sebe v duchu zlobila, že se pořád snaží na něčem ušetřit, a celá zmrzlá čelila ledo vému únorovému větru, který dnes zatím neprovázelo sněžení. Krátce po sedmé byla ještě tma, v rozptýleném kuželovitém svitu pouličních lamp se míhaly obrysy šedě a černě oblečených lidí spěchajících po Köpenické ulici, dělníků, trhovkyň a pomocníků v domácnosti. Sem tam se mihl i „lepší člověk“ v rozevlátém plášti a jednou rukou si přidržoval klobouk. Ve studeném vichru každý klopil hlavu a schoulený šlapal co nejrychleji vpřed. Koňské povozy rachotily po silnici dlážděné kočičími hlavami, zanedlouho přejel i automobil s koly opatřenými pneumatikami, potom se objevila osvětlená tramvaj. Paula přimhouřila oči a podívala se, kolik cestujících se ve voze tísní. No, moc pohodlí by si neužila, nejen kvůli návalu, ale i proto, že uvnitř to bezpochyby nepříjemně zavání. Ale mohla být v suchu a teple. Jen proto, aby ušetřila deset feniků, přijde na koloniální úřad zkřehlá a v navlhlé sukni, o mokrých střevících a poničeném klobouku ani nemluvě. Ještě štěstí, že za nadřízeného má ministerského ředitele Diedericha, který je laskavý – zvlášť když jako sekretářka zaměstnaná na císařském ministerstvu musí velmi dbát na upravený zevnějšek. Žádá se od ní, aby vypadala úhledně, ale v žádném případě vyzývavě, má působit jako dáma, nicméně se nestrojit nepřiměřeně, a představa, že se bude oblékat moderně, ovšem naprosto vylučuje, že by přišla do kan celáře v kalhotové sukni nebo nedejbože v některém typu takzvaných reformních šatů, pod něž se nenosí korzet. Na Valech se obratně vyhnula šplouchanci špinavé vody, kterou mladá posluhovačka s plechovým kbelíkem vyběhla vylít do pouličního kanálu. Spršku však schytali jiní, na děvče se obořili a nevybíravě mu spílali. Berlíňané se rozhodně nedrželi zpátky, když je něco popudilo – 5
OSTROV TISICE HVEZD.indd 5
6.1.22 10:24
na rozdíl od lidí žijících v okolí jezera Müritz, odkud Paula pocházela. Venkované se chovali spíš rozvážně a slovy šetřili. „Kam vejráš, náno?“ Ani služka se nedala zahanbit a neomaleně se rozkřikla. Její zvučný a břitký hlas ještě chvilku dozníval v hluku projíždějících vozidel, až ho pak přehlušilo halasné vyvolávání mladého kamelota. Paula cítila, že se rychlou chůzí konečně zahřála, jen ruce a obličej měla stále ještě zmrzlé, a ke všemu ji studilo na hrudi a ramenou, kde se jí kabát bohužel už promáčel. Znovu tedy přidala do kroku, ostatně právě procházela velmi ubohou oblastí kolem Rossbrücke a tam se v domovních vchodech běžně krčila různá individua. Poblíž tohoto mostu se zdržovali lidé bez domova, ubožáci a chuďasové, kteří neměli práci ani střechu nad hlavou, a také pijáci či všelijak postižené osoby nebo nemocní, o něž nikdo nepečoval. I doma u jezera Müritz se potulovali žebráci a neduživci, ale ve vesnicích se o ně přece jen vždycky někdo postaral. Kdežto v Berlíně, ve světě velkoměsta, prý kolikrát někdo „hebne“ přímo na ulici, jak tvrdila její spolubydlící Magda. Paula si však o tom jednou povídala s doktorem Falkem a ten ji ujistil, že bezdomovci se mohou na noc uchýlit do azylových středisek a kromě toho jsou pro ně stále připravené výdejny polévek – neboť císař opatruje všechny, kteří se bez vlastního zavinění ocitli v nouzi. Ty bídné postavy jí naháněly strach. V létě se stalo, že nějaký opilý otrhanec pronikl do davu chvátajících lidí a přímo před ní zavrávoral. Jak padal, zachytil se její sukně a málem ji strhl k zemi. Ta příšerně trapná situace ji opravdu vyděsila. Kolem pršely všelijaké poznámky, a hlavně kvůli neomaleným posměškům tehdy zrudla až po kořínky vlasů – propánakrále, ještě aby to vypadalo, že toho chlapa zná! Dost dlouho se pak obávala, aby se o její nemilé příhodě nedoslechli na Říšském koloniálním úřadě a nakonec ji „pro nevhodné známosti“ nepropustili. Nějaký čas nemohla spát a v hlavě jí strašily hrozné představy, připravovala si argumenty, kdyby se případně musela obhajovat, a rovnou už radši zvažovala, kdo z okolí by se za ni zaručil a dosvědčil jí bezúhonnost. V úvahu přicházely pouze paní von Meerten, její bytná, a spolubydlící Magda Grünlichová. A dál už nanejvýš teta Alice v Hamburku, jenže tu by mohla do svých potíží zasvětit jedině v krajním případě – vždyť právě ona našla cestičky, jak doporučit svou neteř Paulu 6
OSTROV TISICE HVEZD.indd 6
6.1.22 10:24
von Dahlen státnímu tajemníkovi Solfovi. Později se naštěstí ukázalo, že se o té neblahé příhodě nikdo nedozvěděl; nic nenaznačovala dokonce ani kolegyně Gertrud, která si jinak neodpustila jedinou příležitost, kdy se mohla do Pauly strefovat. V kalném rozbřesku kuželovitá záře pouličních lamp stále víc bledla a ostré obrysy se rozplývaly. Drobné sněhové vločky, jež přivál vítr od západu, tály v dešťové kapky. Na Spittelmarktu uvázl automobil a obestoupila ho tlupa výrostků, kteří kdovíproč neseděli ve škole. Řidič se skláněl pod zvednutou kapotou a snažil se závadu opravit. Pár kluků se smálo a ušklíbalo, ale většina fascinovaně zírala na odhalený motor. Paulu nijak nepřekvapovala zvědavost zevlounů, jelikož i ji samotnou velice zajímalo, co vlastně se děje pod plechovou kapotou a čím je vůz poháněn, aby se rozjel i bez tažného zvířete nebo elektrického vedení. Tu ryze mužskou záležitost jí však samozřejmě nikdo neobjasnil. Ať už se ptala Wilhelma či Friedricha, svých dvou bratrů, nebo na to zavedla řeč při hovorech s pány na ministerstvu, dočkala se nanejvýš obšírných výkladů, které však kupodivu směřovaly k naprosto rozdílným závěrům, a tak pro ni provoz automobilů zatím stále zůstával velkou neznámou. Jistěže připouštěla, že jako ženě se jí nedostává patřičných technických znalostí, ale spíš jí připadalo, že muži se zpravidla sice tváří, jako by motorům rozuměli, nicméně ve skutečnosti o nich nemají ani ponětí. U bratra Wilhelma o tom ostatně vůbec nepochybovala. Ošklivou oblast u vodního kanálu měla konečně za sebou. Teď musí kolem nemocnice a do kopečka po Lipské ulici. Nahoře, kde právě zastavila tramvaj a cestující vystupovali, pak zahne do Vilémovy. Čeká ji ještě pořádný kus cesty, ale to jí samo o sobě nevadilo, protože doma se dřív po panství hodně naběhala. Na loukách a lesních pěšinách s měkkou půdou se však nohy zdaleka tak neunavily jako při pochůzkách ve městě, kde nemohla uniknout nepříjemné dlažbě. Vážně asi pořád zůstává „vesnickou husičkou“, jak se jí Gertrud často a ráda pošklebuje. Ale stejně nějak nechápala, proč jí někdo předhazuje, že vyrůstala na samotě, která obklopuje jejich panství v Mecklenbursku. Ačkoli popravdě si ještě dobře vybavovala, jak žasla nad rušným a kolotajícím životem v Berlíně, když tam před půldruhým rokem přijela. Fascinovaly ji velkolepé budovy, zámky, muzea i památníky a nad nabídkou v krámcích i obchodních domech postávala skoro 7
OSTROV TISICE HVEZD.indd 7
6.1.22 10:24
bez dechu. Pak se jednou v neděli se svou spolubydlící Magdou procházela pod lipovým stromořadím na slavné třídě Unter den Linden a přímo kolem ní projel na koni sám císař, provázený několika muži a dvěma dámami v jezdeckém oblečení. Stačila v císařově obličeji postřehnout jeho typické rysy, fešný knírek, autoritativní výraz světlých očí. Toho dne se nadnášela štěstím. Rázem zapomněla na počáteční těžké týdny, kdy se jí v dříve neznámém lomozu a stálém rozruchu večer nedařilo usnout a do práce přicházela nevyspalá. Kvůli tmavým kruhům pod očima se jí poťouchlá Gertrud tehdy optala, jestli má opravdu tak vzrušujícího milence, že se bez něj neobejde ani jedinou noc, a pobouřenou Paulu nenapadla žádná vhodná odpověď. Proto se jen mlčky odvrátila. S výpadem své kolegyně se nevypořádala dodnes. Teď už by ji za tu potměšilou poznámku uměla zpražit, ale co naplat: tenkrát ještě nedovedla jaksepatří odseknout. Blížila se osmá a tou dobou již v Lipské ulici panoval čilý provoz, vozy hrčely a všude se rozléhaly hlasy chodců. Přijížděly dostavníky, automobily i kočáry, mnozí troubili jako na lesy a tramvaj pro výstrahu pronikavě zvonila. Při pohledu k zastávce Paulu potěšilo, že se rozhodla jít do zaměstnání pěšky, protože ti, kdo vystoupili z tramvaje, se museli brodit pořádnou kaluží. Takže střevíce by si stejně promáčela. Ne že by si nemohla dovolit utratit za jízdenku deset feniků, ale šetřila, kde jen mohla, aby dokázala posílat domů aspoň drobné částky. Bratři věčně něco potřebovali a peněz se nedostávalo – od té doby, co otec zemřel, se matka topila v dluzích. Paula si s hrdostí uvědomovala, že je v rodině jediná, kdo si zajistil stálý příjem, a nechtěla si moc připouštět, že si toho rodina nijak zvlášť necení. V nevýrazném ranním světle působila průčelí správních budov ve Vilémově ulici šedivým a fádním dojmem, nekonečná řada oken, sem tam novoklasicistní portál, potom po levé straně vstup do ministerstva zahraničí, zdobený dvěma sloupy. Říšský koloniální úřad sídlil po pravé straně hned vedle státního ministerstva, třípatrová stavba se vyznačovala středovým arkýřem, který rozšiřoval místnosti v prvním a druhém poschodí. Paula už dobře znala strohý a nevlídný interiér této instituce, kde ke všemu bylo i hodně chladno, jelikož většina kanceláří se nedala vytápět. Jakmile někdy zůstaly s Gertrudou samy, honem si vždycky zahalily ramena vlastnoručně upletenými vlněnými šály. 8
OSTROV TISICE HVEZD.indd 8
6.1.22 10:24
Když Paula docházela ke vchodu, zalapala po dechu. Ne proto, že celou trasu zvládla svižným tempem, ale spatřila doktora Falka, který v plášti a klobouku právě vystoupal po schodech. Samozřejmě ji zpozoroval a kavalírsky čekal, aby jí přidržel těžké železné dveře. Cítila se trapně, protože původně se chtěla trochu upravit, než se s ním pozdraví, aspoň si otřít tváře smáčené deštěm a urovnat si vlhký, pomačkaný klobouk. Ale na to jí nezbýval čas. „Má úcta,“ usmál se na ni. „Přesná jako hodinky, slečno Dahlenová.“ Vyhovovalo jí, že v obličeji přirozeně zrůžověla mrazíkem – aspoň se nepozná, že se zapýřila při pohledu do jeho blankytných očí. Pruská modř, prohodila jednou žertem. Nikoli nebeský či ocelový odstín, natož pomněnkový. Prostě a jednoznačně pruská modř, jakou se pyšní důstojnické uniformy, jen tlumenější a nepatrně tmavší. Svým postřehem ho tehdy zaujala. „Stejně jako vy,“ odpověděla a vklouzla dovnitř. Ve spoře osvětlené chodbě setřásla kapky vody z kabátu i sukně, aby se ještě víc nevsákly do látky. „Jak jinak – při svém nejistém postavení se musím mít na pozoru, abych si někoho nepopudil nedochvilností,“ přitakal pobaveným tónem. Na schodišti se držel těsně za ní, a přestože dřevěné stupně příšerně skřípěly, zaslechla, že si také otřepal plášť i klobouk. Přijel dnes tramvají? Nebo dostavníkem? Bydlel kdesi v Charlottenburgu, a pokud nepršelo, vždycky chodil pěšky, protože rovněž měl hluboko do kapsy. Doktor Johannes Falk si po studiu práv zvolil důstojnickou dráhu, ale dotáhl to pouze na poručíka. Nyní doufal, že získá úřednický post. Vojenskou službu absolvoval v Německé jihozápadní Africe a díky tomu si do Říšského koloniálního úřadu přinesl cenné znalosti a zkušenosti. Prozatím mu však za práci neurčili žádný plat, což představovalo celkem běžnou praxi. Záleželo na uvážení státního tajemníka Heinricha Solfa, ředitele koloniálního úřadu, koho kdy přijmou na stálou pozici. „Směl bych se vás na něco zeptat?“ Paula zvolnila, protože už se blížili do prvního patra. Setřela si z čela poslední kapičky deště a přitom se jí zachvěla ruka. Zamrzelo ji, že se vším tak snadno rozruší. Nemohla by se té směšné nejistoty už nějak zbavit?! Proboha, pochází přece z rodu Dahlenů a matka se jí odjakživa snažila vštípit, že se žena musí v každé situaci dokonale ovládat! 9
OSTROV TISICE HVEZD.indd 9
6.1.22 10:24
„Jistě, proč ne,“ opáčila a lehce se k němu přitočila. „Odmítnout můžu cokoli, viďte.“ Sotva nasadila škádlivý tón, tiše se zasmál. Líbilo se mu, že si ho občas dobírá, a když s ním žertovala, nikdy se neurazil. „Tak dobře, snad mi nedáte košem. Moc by mě potěšilo, kdybych vás mohl pozvat v neděli na malou…“ Zdola od hlavního vchodu k nim dolehlo zavrzání, pak zaskřípěly dveře a vzápětí se na schodišti rozlehly lehké, hbité kroky. Než doktor Falk stačil dopovědět, doběhla k nim Paulina kolegyně Gertrud Jäneckeová. „Dobré ráno, oba vás zdravím,“ zahlaholila s předstíranou bujarostí. „Hnusné počasí, psa by nevyhnal… Klobouk máš pořádně pochroumaný, Paulo. Snad jsi zase nešla pěšky, abys ušetřila pár feniků?“ „Krásné ránko, slečno Jäneckeová!“ V hlasu doktora Falka Paula jasně zaznamenala ironický nádech a skoro měla dojem, že svým důrazným zvoláním ji chtěl zaštítit před Gertrudinou uštěpačností. Nasvědčoval tomu vlastně i soucitný pohled, který na ni vrhl. „To vás šlechtí, že ani v té slotě neztrácíte dobrou náladu. Prostě jste veselá povaha,“ pokračoval směrem ke Gertrudě. „Schopná sekretářka nemůže jenom psát na stroji, vařit kávu a chystat občerstvení. Hlavně musí umět zpříjemnit ovzduší.“ Kolegyně se zahihňala, ale Paule připadalo, že spíš zavrkala jako roztoužená hrdlička. „Jasná věc, všechny se zkrátka snažíme, jak se dá,“ odpověděla Gertrud, prosmekla se mezi nimi a chvátala ke schodům do vyššího patra. Paula se jí držela v patách. Za žádnou cenu teď nesmí dál postávat s doktorem Falkem, když už v ní beztak vzbudila podezření. Pověst mladé ženy může utrpět až příliš snadno a Gertrud je největší drbna z celého úřadu. Ostatně se mimo jiné snaží pomluvami i odvádět pozornost, aby se neproslechlo, jak sama vyvádí. V přízemí opět vrzly hlavní dveře a tentokrát vkročili do budovy dva pánové. V přátelském rozhovoru zamířili ke schodišti – ministerský ředitel Diederich a doktor Snell, kolega z oddělení A, které má na starosti politické i všeobecné správní záležitosti kolonií. Paula a Gertrud pracovaly v sekci C, která vedla personální složky zaměstnanců pobývajících v koloniích. 10
OSTROV TISICE HVEZD.indd 10
6.1.22 10:24
Gertrud vyběhla do druhého patra jako první. Jako obvykle už domovník odemkl dveře do chodby, čili stačilo vzít za kliku a otočit vypínačem elektrického osvětlení. Kvůli deštivému počasí uvnitř opět nikdo nevyvětral, a tak jim v ústrety zavanul důvěrně známý odér – zatuchlý pach včelího vosku, vystydlých kamen a odstáté kávy. Obě ženy si v šatničce mlčky odložily kabáty, pověsily je na věšák, a zatímco si Gertrud zouvala galoše, Paula si před zrcadlem začala vytahovat jehlice z filcového klobouku, ozdobeného umělými kvítky. Kapala z něj voda, a proto ho odložila na židli, aby vyschnul. Potom si upravila účes ze sepnutých vlasů, pokusila se opět zachytit několik uvolněných pramínků tmavě plavé barvy a prstem si přetřela vlhká obočí do náležitého tvaru. „Nemluvili jste zrovna o něčem, co jsem neměla slyšet?“ V zrcadle se objevil obličej Gertrudy, která si stoupla těsně k ní. Špulila plné rty a nakrucovala si pár blonďatých kudrlinek, dovedně naaranžovaných na čele. „Kdepak.“ „Vážně, panenko? A mně ti se nějak zdálo… Navíc jako bych zaslechla, že se s tebou domlouvá na neděli…“ „Nemám ponětí, o čem mluvíš.“ „Ále jen se nedělej,“ zasmála se Gertrud a po berlínsku protahovala samohlásky. „O Falkovi už se sice leccos proláklo, ale k zahození určitě není. A na tebe bere, milá zlatá…“ „Nech toho, slyšíš? Přestaň fantazírovat.“ Zahihňala se. „Hlavně si dávej bacha, holčičko. Mám instinkt a do mužských docela vidím.“ Gertrud Jäneckeová byla moc hezká, i když na Paulin vkus se chovala velmi impertinentně. Matka, baronka von Dahlen, by si nejspíš neodpustila poznámku o vyzývavých móresech přisprostlé venkovské služtičky, ale Paule v souvislosti s kolegyní vadilo hlavně něco jiného. Oceňovala, že je Getrud chytrá a šikovná a povinnosti sekretářky zvládá výborně. Když se s ní seznámila, zpočátku ji dokonce bezmezně obdivovala za to, jak „moderně“ se chová, že se dokáže sama obživit a ke všemu si klidně třeba vypůjčí kolo a projíždí se po parku Tiergarten. Postupně se však dozvídala o různých jejích „aférkách“ a notabene se jí doneslo, že o ní schválně v zaměstnání trousí pomluvy. Prý je prudérní stará panna. Pod rouškou tajemství jí to prozradila jedna pracovnice z oddělení B, 11
OSTROV TISICE HVEZD.indd 11
6.1.22 10:24
které se staralo o finanční a provozní záležitosti. Paulu to hodně ranilo, zvlášť když samozřejmě nezapomínala, že v sedmadvaceti letech už ji od třicátých narozenin dělí pouhé tři roky. Domovník zatopil jenom chabě a sedět za psacím stolem ve zvlhlé halence a promoklé sukni nebyl žádný med. Do dveří vstoupil ministerský ředitel Diederich, bodře je obě pozdravil, požádal o kávu a Paulu vybídl, ať s ním jde do pracovny, protože jí chce diktovat. Tento tělnatý padesátník nosil pro parádu řídký knírek s oběma konci vykroucenými vzhůru podle aktuálního módního trendu, který vyznával sám císař. Vzhledem k tomu, že žádoucí tvar se musel udržovat nejen síťkou, jež se nasazovala na noc, ale také zvlhčováním speciální tinkturou s názvem Zvládnuto, obecně se pro daný typ kníru ujalo toto žertovné pojmenování. „Je do tebe celý pryč, Paulo,“ pošeptala jí Gertrud. „Tak jen se, holka, snaž, ať mu to vydrží.“ Zdálo se to komické, ale ministerský ředitel Diederich si ji skutečně oblíbil, ať už z jakéhokoli důvodu. Ve své prostorné kanceláři vždycky vyčkal, až Paula usedne na židli před jeho psacím stolem, pak začal přecházet po koberci a diktoval jí rozličné dopisy guvernérům v koloniích. Občas se zastavil, přemítavě se na ni zahleděl a laskavě se přeptal, jak se jí daří a jestli už přivykla životu v metropoli. O její zdvořilé, leč stručné odpovědi však téměř nejevil zájem, protože mezitím se už opět soustředil na koncipování textu a přesně od slova, jímž předtím skončil, začal diktovat dál. Jak tak štrádoval po koberci, nikdy nepřekročil jeho okraj – což se také zdálo zvláštní, neboť na podlahu se po celý čas ani na vteřinku nepodíval. Ten den proseděla v Diederichově kanceláři skoro celé dopoledne a s blokem popsaným do poslední stránky se ke svému stolu vrátila úplně prokřehlá. U něj v bílých kachlových kamnech ráno se sice zatopilo pořádně, ale nikdo nepřikládal a Diederich při svém věčném přecházení vůbec nevnímal, jak už je tam chladno. Paula si hodila přes ramena vlněný šál a sáhla pro obložený chléb, který si ráno zabalila. Polední přestávku si hodlala dopřát i tehdy, když dopisy k přepisu obzvlášť spěchaly. Gertrud zaplaťpánbu mezitím zmizela, buď pro ni poslali na výpomoc z jiného oddělení, nebo si zaskočila k některé kolegyňce, aby si v pauze na oběd trochu popovídaly. Paule to vyhovovalo, protože dobře věděla, že bez Gertrudiných uštěpačných poznámek si na sýrovém sendviči pochutná daleko líp. 12
OSTROV TISICE HVEZD.indd 12
6.1.22 10:24
Proboha, ta se dnes zase předváděla! Copak ji nemůže nechat chvilku na pokoji?! Snad teď nebude šířit po celém úřadě, že si Paula dělá zálusk na doktora Falka. Hm, jistěže bude. Pro všechno na světě, ještě aby se tak vykládalo, že si s ním něco začala! Úzkostí se jí stáhlo hrdlo a zakuckala se soustem, které si právě ukousla. Jak asi by Gertrud chtěla dokazovat ten údajný milostný poměr?! Budiž, je fakt, že si Paula dvakrát vyšla v neděli s doktorem Falkem na procházku. Poprvé se jen náhodně potkali na třídě Unter den Linden, ovšem podruhé už ji o schůzku vyloženě požádal a společně si pak zašli do zoologické zahrady. Nezahlédl ji tam někdo? Dost možná ano. Paula tiše zaúpěla a nedojedený chleba odložila na papír, v kterém si ho do kanceláře přinesla. Gertrud určitě má nějaký důvod, proč ji začala podezírat, a ona si to vlastně zavinila sama. I v Berlíně se mladá žena může snadno zkompromitovat, pokud se někde prochází s mužem. Vzápětí se jí zatmělo před očima, když si vzpomněla, jak ji v létě doktor Falk pozval i se spolubydlící Magdou Grünlichovou do Café Kranzler na čaj a zákusek. Propánakrále, při své naivitě si tehdy neuvědomila, že se to může rozkřiknout. Notabene se pak spolu v pracovní době velmi často zastavili na kus řeči. A když se přidá, jak často si spolu povídali o poledních přestávkách, dokud ještě působil jako volontér v oddělení C… Popravdě se jí rozhovory s ním moc líbily, zaujal ji svými názory a uměl být ohromně vtipný… Cože, snad se do něj nezamilovala?! Paula se na židli opřela a s pohledem upřeným na strop se štuko vanými hranami, v jehož středu visel elektrifikovaný lustr, se nad tím zamyslela. Ne, zamilovaná není. Nemá právo si na něj myslet, ostatně by se to ani nehodilo. S doktorem Falkem se prostě jenom spřátelila, svým způsobem v něm našla spřízněnou duši, člověka s podobným vnímáním i názory. Jsou si navzájem sympatičtí, ale o lásku v žádném případě nejde… Dveře zůstaly pootevřené a znenadání na ně kdosi zaklepal. Trhla sebou tak prudce, že při bezděčném pohybu shodila tužku z psacího stolu. „Smím vás vyrušit při obědě, slečno Dahlenová?“ Jako naschvál vstoupil zrovna on. Ach ne, proč přichází právě teď, když tu není nikdo další? Vždyť jí tím může definitivně zničit pověst! Vzápětí se v duchu okřikla. Vzpamatuj se. Jistě chce pouze řešit něco pracovního. Jsi přece zaměstnaná žena, která žije v Berlíně – už ne uro13
OSTROV TISICE HVEZD.indd 13
6.1.22 10:24
zená slečna von Dahlen, o kterou okolí pečuje a která si s nikým nesmí zadat. Dávno je načase, aby sis to konečně uvědomila. „Ale klidně, jestli vás neděsí sýrové sendviče…“ Schválně nasadila suverénní tón, aby zakryla svou nejistotu. „Sýrový sendvič je pro mě lahůdka… Co to provádíte? Něco se vám ztratilo?“ „Ne, jen mi spadla tužka…“ Vyskočila, aby se po ní porozhlédla, a když ji postřehla pod stolem, chtěla se sehnout – jenže on to stihl dřív. „Přiznejte se, že jste to narafičila, abyste mě dostala na kolena,“ zažertoval. Opravdu poklekl na podlahu a musel se pod stolem hodně natáhnout, aby na tužku dosáhl. Obratně si ji k sobě přikutálel a pak ji zvedl. „Nic jsem nenarafičila.“ „Hm hm, to se snadno řekne.“ „Vstaňte už proboha. Co kdyby někdo přišel?!“ Ani ho to nenapadlo. Prostě před ní dál klečel, zachráněnou tužku jí předváděl jako trofej a vypadalo to, že se baví jejím pobouřením. Když si však všiml, že se Paula zlobí doopravdy, rychle se zvedl a oprášil si kalhoty. „Odpusťte. Nechtěl jsem vás přivést do rozpaků…“ „Nic se neděje. Jsem ráda, že… jste mi pomohl. Mockrát děkuju.“ Zmohla se na zdvořilý úsměv, sedla si a opět se chopila svého krajíce. „Promiňte, ale musím se najíst. Polední přestávka je krátká a mám spoustu práce.“ Ukázala na poznámkový blok, který si položila k psacímu stroji, a doktor Falk chápavě pokýval hlavou. Beze slova přešel k oknu, letmo vykoukl do Vilémovy ulice, pak se obrátil čelem do místnosti a u Gertrudina pracovního stolu hravým gestem přejel prstem po horní desce. Až potom znovu pohlédl na Paulu, která obědvala a zdánlivě se dívala přímo před sebe. „Vlastně jsem vás přišel pozvat na nedělní vyjížďku,“ začal opatrně. „Ale když vidím, jak jste ke mně odměřená, skoro se to ani neodvažuju navrhnout.“ Ještě před několika hodinami na schodišti by byla nad jeho nabídkou zaplesala radostí – mezitím se však zalekla, aby si nepokazila dobrou pověst. Co on si vůbec myslí? Že je stejná jako Gertrud? Že ji vezme 14
OSTROV TISICE HVEZD.indd 14
6.1.22 10:24
na nedělní vyjížďku, pak do divadla nebo na večeři a nakonec spolu skončí v ložnici…? „Je mi moc líto, pane doktore, ale v neděli nemám na výlet čas.“ Jenom po něm nenápadně mrkla, ale stejně jí neušlo, jak dotčeně se zatvářil. Zřejmě nečekal, že by mohl dostat košem. „To mě vážně mrzí… Nerozmyslíte se ještě? Chystal jsem se půjčit automobil.“ Moc dobře věděl, že ji automobily lákají. Na moment zaváhala. Ale pak se rozhodla, že neustoupí. Je snad malá holčička, která neodolá karamelce? Nebo šibalskému pohledu očí v odstínu pruské modři? „I mě to mrzí, pane doktore. Ale jistě najdete někoho, kdo mě rád nahradí.“ Vyjádřila se jasně, a dokonce tak tvrdě, že to vyznělo až nezdvořile. V podstatě si nezasloužil, aby ho odmrštila, a sama se zhrozila své drsné odpovědi. Přeje si snad doopravdy, aby pozval nějakou jinou? To tedy určitě ne. Přesto se to může stát a je třeba s tím počítat. Předpokládala, že doktor Falk už nanejvýš prohodí pár slov, aby se neřeklo, pak se okamžitě sebere a zmizí – dočkal se přece jednoznačného odmítnutí. Ale neodešel. Znovu udělal krůček k oknu a zadíval se ven. Rozhostilo se nepříjemné mlčení. Z jiných poschodí k nim doléhaly tlumené zvuky, někdo hlasitě telefonoval, kdosi postrčil kousek nábytku. Paula dojedla chleba se sýrem a pečlivě složila papírový ubrousek, aby si ho uložila do kabelky. „Samozřejmě mi nezbývá než vaše odmítnutí přijmout,“ pronesl do ticha. „Ačkoli mě překvapilo. Nemám tušení, čím jsem si vás najednou odradil…“ Když se k ní opět otočil, všimla si, jak uraženě se tváří. Stejný dětinsky ublížený výraz dobře znala od svého bratra Wilhelma. Ten taky vždycky bezděčné nakrčil čelo s ukřivděným pohledem, který jí sděloval: Chováš se ke mně hnusně! „Zmýlil jste se ve mně, pane doktore…,“ začala, ale zmlkla, protože nevěděla, jak by měla pokračovat. Stejně jí ihned skočil do řeči. „Abychom si rozuměli, slečno Dahlenová, nesnažil jsem se sehnat jakoukoli hezkou dívku, abych ji pozval v neděli na výlet a povyrazil se s ní. Prosím vás, to si o mně nesmíte myslet. Doufal jsem, že spolu strávíme několik hodin a hezky si to užijeme. Taky 15
OSTROV TISICE HVEZD.indd 15
6.1.22 10:24
jsem se těšil, že si pěkně popovídáme. Ani by to nebylo poprvé, kdy bychom se v neděli odpoledne sešli…“ Zarazil se, jako by od ní čekal nějakou reakci, ale seděla mlčky a dívala se před sebe, a tak mluvil dál. Z uraženého chlapečka se však změnil v zaníceného advokáta, který chce promluvit co nejpřesvědčivěji. „Proč jste se zčistajasna změnila? Někdo mě pomlouval?“ „Proboha, ne!“ vykřikla poplašeně. Uvědomovala si, že polední přestávka už končí. Neozvaly se ze schodiště něčí kroky? Nebouchly dole dveře? O nic podobného se zjevně nestaral, protože se zastavil těsně u ní s rukama založenýma za zády a shora si ji zkoumavě prohlížel. Tiše a spěšně k ní promlouval, jako by ze sebe potřeboval vysypat něco, čím se trápil. „Vím, že mám pošramocenou reputaci, slečno Dahlenová. Jestli vás napadlo nakouknout do mé osobní složky, jistě jste to odhalila. Ano, udělal jsem hroznou hloupost, jaká se dá omluvit jedině mým velmi mladým věkem a nezkušeností. Jenže neuvážený přešlap z minulosti se s člověkem táhne celý život. Proč asi jsem zatím nezískal úřednický post? Přesně proto. Nemám žádný majetek a dosud jsem existenčně závislý na rodičích – copak by mě tedy vůbec mohlo napadnout, abych se o někoho seriózně ucházel? Vždyť nemám šanci ani…“ Zdola zaklokotal dobře známý smích, a tak zděšeně umlkl. Začaly bouchat dveře, schody vrzaly, mužský hlas rozzlobeně volal domovníka. V prvním patře se rozdrnčel telefon. Polední přestávka skončila. „Odpusťte prosím…,“ zakoktal v rozpacích. „Nechtěl jsem vás obtěžovat. Už se to nestane.“ Nestihla mu vysvětlit, že se před ní nijak neshodil, a naopak ji svým doznáním hluboce dojal. Čas vypršel. Doktor Johannes Falk s očima v odstínu pruské modři se vyřítil z písárny, a když se vzápětí ozval překvapený ženský výkřik, Paula pochopila, že se na chodbě zřejmě srazil s vracející se Gertrudou. Hned nato kolegyně vplula do místnosti. „Cos tomu chudákovi provedla?“ začala Paulu okamžitě vyslýchat. „Vypadal, jako by na něj sáhla smrt.“ „Vážně?“ Celé odpoledne se Paula musela soustředit ze všech sil, aby naťukala 16
OSTROV TISICE HVEZD.indd 16
6.1.22 10:24
dopisy bez chyb a překlepů, protože v duchu stále rozčileně přemítala o situaci, k níž došlo. Naprosto se v něm pletla. Ten chudák! Nešťastník, který si zoufá a ztrácí víru ve vlastní budoucnost. Čím si mohl tak hrozně „pošramotit reputaci“, jak se vyjádřil? Před očima jí vyskakovaly nejrůznější dramatické představy, souboj či zabití z vášně, loupež, z které ho pochopitelně obvinili neprávem, trápení s nešťastnou láskou… „Ulámeš si prsty, jestli budeš do kláves takhle třískat. Nechceš s tím chvilku přestat?“ „Všechny dopisy musí mít ředitel Diederich do zítřejšího rána na stole…“ „Zbožné přání,“ zasmála se kolegyně. „Snad aby sis požádala Ježíška, aby ti ho splnil.“ Paula nakonec byla ještě ráda, že má tolik práce, protože aspoň nemusela na ty uštěpačné poznámky reagovat. V šest hodin Gertrud ostenta tivně pokrčila rameny, položila na svůj psací stroj Continental plátěnou pokrývku, aby se na něj neprášilo, oblékla si plášť, nazula galoše a před zrcadlem si přichytila jehlicemi klobouk. Ministerský ředitel Diederich vyšel z pracovny, na minutku přesně jako vždycky, rozloučil se se slečnou Jäneckeovou a s otcovskou starostlivostí doporučil slečně von Dahlen, ať nezůstává v kanceláři přes čas a taky už se vydá domů. Paula vyčkala, až Gertrud seběhne po schodech, potom se v klidu ustrojila, nasadila si pomačkaný klobouk a šla. V přízemí už číhal domovník, který se chystal vynést nahoru uhlí a pak zamknout. Popřála mu hezký večer a dostalo se jí přívětivého odbrouknutí: „Však i vám, slečno Dahlenová.“ Dávno už se setmělo. U plácku před hotelem Kaiserhof postával pod obloukovou lampou doktor Falk a čekal na ni. „Třeba jenom na hodinku, co myslíte? Sejdeme se v neděli? Kde by se vám to hodilo…? A v kolik?“ Nedokázala odolat jeho prosebnému pohledu – a ani nechtěla. „Tak ve tři na Postupimském náměstí.“ „Moc se těším.“ Rozzářil se a dlouho pak cítila, jak se za ní dívá, když zamířila Vilémovou ulicí dolů ke křižovatce. Jako by ji přitom hřálo u srdce a ten jiskřivý pocit ji neopustil, dokud nesplynula s davem spěchajícím po Lipské ulici.
17
OSTROV TISICE HVEZD.indd 17
6.1.22 10:24
Kapitola 2 „Jsem spisovatelka!“ „Ale jděte. Myslíte ty svoje škváry?!“ „To si vyprošuju! Moje knihy zná ve městě každý.“ Hned u vchodu do činžovního domu udeřila Paulu do nosu dobře známá směsice pachů – terpentýnu, kapusťačky, navlhlého dříví a moči. Ani křik, který se rozléhal z bytu v prvním poschodí, nepředstavoval nic mimořádného. Z krásného snění, v němž se vznášela cestou domů, rázem nezbylo ani památky. Opět ji dostihla životní realita. „Tak každý, jo?! Abych se nezasmála. Ta vaše veledíla čtou leda služtičky a fabričky. Hanbou bych se propadala…“ „Tohle nemám zapotřebí. Svou zatuchlou špeluňku si můžete pronajmout, komu chcete. Stěhuju se!“ „Ale ze všeho nejdřív mi pěkně zaplatíte. To máme tři činže, taky uhlí, a ještě…“ S nadějí, že se tím hádku obou žen podaří ukončit, vzala Paula za kliku. Připadalo jí ostudné, že tak trapně pokřikuje zrovna paní von Meerten, která se jinak tolik honosí svou dobrou reputací. Proč tu vyřvává jako trhovkyně? A co si vůbec myslí?! Když chuděra Magda Grünlichová nemá na činži, hulákáním se situace beztak nevyřeší. Ale samozřejmě, v berlínském světě jde vždycky především o peníze. Na každém rohu postávají lidé, kteří nabízejí zboží k prodeji, a krámky se snaží navnadit zákazníky pestrými výlohami. A všude samá lákadla: divadla, kina, drožky, obchodní domy… Pokud si člověk chce něco dopřát, musí neustále počítat, jestli si to může dovolit. Věčné odříkání a škudlení. Je to zvláštní. Doma na panství o financích nikdy nemluvili, všechno potřebné prostě měli k dispozici, a ona při své naivitě vždycky nějak věřila, že není nutné vydělávat si na živobytí. Dokud ovšem před třemi lety otec nezemřel, protože tehdy s hořkostí zjistila, že zadarmo není v životě vůbec nic, dokonce ani smrt. 18
OSTROV TISICE HVEZD.indd 18
6.1.22 10:24
Mýlila se. Jen co ji posluhovačka Jetta uvítala ve dveřích, půtka obou žen ještě zesílila. Magda začala hystericky vzlykat a zanedlouho hněvivě zaduněl hlas paní Meertenové. „Okamžitě přestaňte s tím brekem…“ Chudinka Jetta zbledla jako stěna, neboť dobře věděla, co bude následovat. Jako obyčejně po každé hádce si paní zchladí žáhu na služce. Paula se na děvče usmála a Jetta se na ni vděčně podívala. „Něco jsem vám připravila do pokoje,“ zašeptala spiklenecky. „Jen mě prosím neprozraďte. Pak k vám zaskočím pro talíř…“ „To jsi hodná, Jetto.“ „Pro vás všechno, slečno Dahlenová. Tolik tady platíte, a přitom na vás jídlo nikdy nezbyde.“ „Jetto!“ vykřikla paní Meertenová ze salonu. „Zvoním už potřetí! Jsi snad hluchá?“ „Vždyť už jdu…“ Paula si sundala mokré boty a nazula si domácí dřeváky, aby v předsíni nenašlapala. Popadla střevíce a přeběhla kolem obludné obří skříně doleva, kudy se šlo nejen do kuchyně, ale také ke dvěma uzoučkým pokojům, které paní Meertenová pronajímala. Do každého kamrlíku se stěží vešla postel, komoda, šatník a stoleček se židlí. Sousední místnůstka, sotva poloviční, sloužila jako komora a do ní se na noc vždycky musela uchýlit mladičká posluhovačka Jetta. Když tam Paula jednou nakoukla, překvapilo ji, že mezi vším napěchovaným harampádím děvče vůbec najde místečko, kde může hlavu složit. Doma na panství spaly děvečky s nimi v domě, nahoře pod střechou. O každý pokojík se dělily dvě a každá měla dřevěnou postel, prádelník a židli. Muži, které zaměstnávali, většinou dostali ubytování v samostatné budově; jen někteří přespávali na půdě nad stájí. S potěšením, že může chvilku pobýt o samotě, za sebou unavená Paula zavřela dveře. Sundala si vlhký kabát, pečlivě ho pověsila na ramínko, aby uschnul, a odložila klobouk. V duchu musela dát Gertrud víceméně za pravdu – s tímhle kloboučkem, který býval tak elegantní, už teď vážně moc parády nenadělá. Maminka jí ho dala ušít před osmi lety k šatům, které po jistém váhání Paula při odjezdu do Berlína nechala doma, protože do nového prostředí se nehodily. V tu dobu jí matka pořídila i mnoho dalších šatů, bot a klobouků, aby dcera působila „patřičným dojmem“. Ty výdaje se určitě nevyplatily. 19
OSTROV TISICE HVEZD.indd 19
6.1.22 10:24
Paula zaplašila nepříjemné vzpomínky, svlékla si světlou halenku i sukni a vklouzla do domácích šatů. Hned si také zahalila ramena vlněným šálem – v pokojíčku bylo chladno, neboť tam neměla kamna, stejně jako druhá nájemnice Magda. Paní Meertenová tvrdila, že v těchto dvou původních ložnicích bytu jich není zapotřebí, protože jsou vedle kuchyně, a tak prý k vytápění postačí teplo linoucí se od sporáku. To však vyhřálo nanejvýš Magdin pokojík, který byl skutečně hned u kuchyně, kdežto Paula měla přes zimu v místnosti mrazivo. Nebyla choulostivá, vždyť i doma v ložnicích mrzli, ovšem tam samozřejmě všichni spali pod kožešinovými přikrývkami a navečer jim čeleď strčila do postele rozpálenou cihlu zabalenou do hadrů. Na původně kuřáckém stolku, který kdysi mohl vypadat hezky, ale teď už měl skleněnou desku poškrábanou, zpozorovala Paula talíř zakrytý utěrkou, který jí Jetta donesla k večeři. Dva maličké karbanátky, určitě spíš z housky než z masa, doplněné bílým zelím a bramborami už dávno vystydly, jelikož hlavní jídlo se u paní Meertenové zpravidla podávalo v jednu po poledni. Držela si kuchařku a Paule počítala měsíčně třicet marek za každodenní teplou stravu. Jak se však prořekla Jetta, najíst dostávala i Magda, ačkoliv připlácet nic nemusela. Ovdovělou Idu von Meerten a spisovatelku Magdu Grünlichovou pojil prapodivný vztah oscilující mezi láskou a nenávistí, který Paula ani po půldruhém roce stále ještě dostatečně nechápala. Ty dvě ženy se nepochybně znaly už dlouho a rituál jejich soustavných hádek jako by probíhal podle neměnného scénáře, nicméně když pak bytnou opět postihla migréna, kterou často trpěla, Magda o ni oddaně pečovala a dlouhé hodiny jí masírovala spánky. Paní Meertenová se po manželově smrti ocitla ve finanční nouzi, a proto začala pronajímat jak obě někdejší ložnice, tak i „pánský pokoj“ vpředu. Sama už od té doby obývala pouze „salon“. V onom „pánském pokoji“ s výhledem do ulice bydlel jistý Julius Gassner, kterého Paula vídala málokdy. Ve všední dny odcházel z domova kolem deváté ranní, jak věděla od Jetty, a vracel se až pozdě v noci. Tento tělnatý muž s knírem a růžovou dvojitou bradou občas v neděli prošel předsíní, počastoval dámy frivolními poznámkami, nad nimiž se Magda a paní Meertenová chichotaly a Paula rudla rozhořčením, potom jim na rozloučenou zamával špacírkou a odkráčel. Jednou zkusil Paulu přemluvit, ať se s ním vypraví na kratší výlet, ale když odmítla, dal jí pokoj. 20
OSTROV TISICE HVEZD.indd 20
6.1.22 10:24
Paula si přisunula židli a hladově se pustila do jídla. Studené karbanátky jí vcelku nevadily, ale na bramborách s bílým zelím by si jistě pochutnala mnohem víc, kdyby je dostala teplé. Kuchařka však hned po obědě vždycky spěchala pryč, do druhého zaměstnání, kde jí údajně platili podstatně líp. Netajila se tím, že vypomáhat u paní Meertenové se uvolila pouze ze staré známosti, protože „těch pár šušňů“ by jí za to nestálo. Paula si k jídlu nalila sklenku vína, které si ze zvyku ředila vodou, a byla ráda, že prudká hádka ustala a je ticho. Aspoň se může v klidu navečeřet, než Magda zanedlouho přijde zaťukat na její dveře. Večer co večer si našla nějakou záminku, aby se k ní mohla vloudit, a přitom především doufala, že i jí Paula dopřeje kapku vína. Pak si začala zoufat nad svým náročným povoláním spisovatelky, které ji nervově vyčerpává, a podrobně vyprávět o nejnovějším milostném románu, na němž právě pracuje. Příběhy se jí dařilo publikovat někde v novinách, ale Paula soudila, že jí zrovna moc nevynášejí, protože Magdin šatník sestával většinou z obnošených kousků, které jí darovala paní Meertenová. Paula odsunula talíř vyjedený do posledního drobečku a dopila víno. Zmámeně se zadívala k uzoučkému okénku, za nímž se na římsu jen stěží vešel hnědý květináč s bramboříkem. Vypila sotva půl skleničky; že by jí i tak malé množství stouplo do hlavy? Zase ji sevřel nepříjemný pocit, že si s ničím nedokáže správně poradit. Ať se snaží sebevíc, nakonec nikdo není spokojený, a ke všemu jejím blízkým připadá, že je zostudila. Ačkoli ona sama ví, že neprovedla nic špatného. Zjistila už, že život ve velkém městě skýtá mladé ženě značnou svobodu. Získala příležitost samostatně si vydělávat a s volným časem, byť ho měla poskrovnu, nakládat podle vlastního uvážení. Nikdo ji nehlídá a nemůže jí nic přikazovat. Doslechla se o ženách, které si dokonce udělaly maturitu a začaly studovat; takových však bylo jen pramálo a Paula neměla dojem, že je dost chytrá, aby to také zkusila. Ani o volební právo pro ženy se moc nezajímala. Proč by měla chodit k volbám? Copak parlament dokáže něco zásadně ovlivnit? Kdepak. Osud Ně mecka řídí císař, tak je to dobře a v pořádku. Mluvila o tom s doktorem Falkem, když se v neděli spolu procházeli v zoologické zahradě, a zastával stejný názor… V zamyšlení se znovu zasnila. Samozřejmě je ráda, že je schopna se 21
OSTROV TISICE HVEZD.indd 21
6.1.22 10:24
sama uživit, a navíc ušetří malý obnos, který každý měsíc posílá domů na přilepšenou. Jenže ruku na srdce – kdyby jí do života vstoupil muž, který by v ní vzbudil opravdovou lásku, nevzdala by se s potěšením všech svých takzvaných svobod, aby se stala manželkou a matkou, a tím naplnila své pravé poslání? Asi ano – a třeba i v případě, že by nezískala velký dům, o který by pečovala s hojným počtem služebnictva. A nenaznačil snad doktor Falk, že pomýšlí na sňatek? Jistěže to nadhodil – vždyť přesně kvůli tomu si zoufá. Už skoro dva roky usiluje o úřednický post, protože díky pevnému platu by se mohl oženit a založit rodinu. Ale stále se ho nemůže dočkat. Zdá se, že momentálně vyloženě propadá beznaději – zřejmě se obává, že ho nadřízení opět odmítnou a nezbude mu než odejít s prázdnou. I když na druhou stranu… to přece vůbec nedává smysl. Čeho se údajně dopustil? Kdyby to, čím si „pošramotil reputaci“, představovalo skutečně zásadní prohřešek, především by ho do Říšského koloniálního úřadu vůbec ani nepřijali. Vstala, přešla k oknu, aby zatáhla závěs, a pak si lehla na postel. Jak by odpověděla, kdyby se doktor Falk vyslovil? Pravda, kromě jeho drobné poznámky nemá sebemenší důvod, aby spřádala opovážlivé představy, ale projednou snad takhle uvažovat může. Dejme tomu, že se o ni vážně uchází. Mohlo by se v tom případě stát, že by se jí v neděli zeptal, jestli by na něj počkala? Opravdu by se jí zamlouvalo tajně se s ním zasnoubit a pak věrně vytrvat, dokud by veřejně nepožádal o její ruku? Skutečně se nabízí domněnka, že se jí chystá položit onu rozhodující otázku? Ale proč by jinak tolik naléhal, aby se v neděli sešli? Je jasné, že o polední pauze v úřadě za ní s takovým návrhem přiběhnout nemůže. Ani nápad. Vystavil by je tím oba velmi ošemetné situaci – už proto, že tam kolem sebe neustále mají spoustu zvědavců, kteří věčně sledují, co se kde šustne. Ovšem jak si představuje, že se mu k tomu naskytne příležitost v neděli? Kdy a kde? Na procházce v parku Tiergarten? Nebo až pojedou vypůjčeným automobilem? Až s ní bude o samotě v uzavřeném voze? Lehounce se zachvěla a vnímala, jak se jí po celém těle rozlévá vzrušující hřejivý pocit. Podvolila se mu, ačkoli se vzápětí polekala, jestli se nedopouští něčeho nepatřičného. V duchu viděla jeho obličej, modré oči se světlými řasami, jemné plavé obočí a výrazný nos, snad až příliš velký, než aby mu dodával vznešené vzezření. Taky úzké, smyslně vy22
OSTROV TISICE HVEZD.indd 22
6.1.22 10:24
krojené rty. Zase se v ní probudilo bláznivé přání, kterému těžko odolávala už nějaký čas: toužila ho obejmout pravou rukou kolem ramen a ukazováčkem mu povískat kratičké vlásky na šíji. Nejdřív by pocítila tuhost těch blonďatých štětiček a pak narůžovělou kůži pod nimi, určitě jemnou a citlivou… Z fantazií ji vyrušilo zaťukání na dveře. Přichází Magda, kdo jiný. Paula dobře znala její spěšné, tiché klepnutí kloubem prstu. „Slečno Dahlenová?“ „Pojďte dál, není zamčeno.“ Magda vstoupila v županu z lesklé zelené látky lemované krajkou, u něhož kdosi už mnohokrát přišíval utržený rukáv. Další kousek ze šatníku Idy Meertenové. Magdě ho údajně věnovala kvůli příliš mladistvé barvě, ale pravým důvodem její štědrosti byl spíš fakt, že se do něj n evešla. Štíhlé Magdě však vůbec neslušel. Nejenže na ní skoro visel, ale hlavně získávala její beztak bledá pleť nelichotivý zelenkavý odstín. „Slyšela jste, jak se do mě ta dračice zase pustila?“ zaúpěla Magda a svezla se na jedinou Paulinu židli. „Je to hrůza, slečno Dahlenová, když člověk musí den za dnem snášet hrubosti a ponižování. Jsem nesmírně vnímavá a ničí mě tohle stálé ubližování. Tolik se mě snaží pokořit. Věřte mi, často už jsem si říkala, že za noční mlhy skočím do Sprévy…“ Tu pohrůžku slyšela Paula poprvé, když se před půldruhým rokem do podnájmu nastěhovala, a celý večer pak strávila snahou rozmluvit chudince Magdě tak hrozné myšlenky. Postupně však pochopila, že Magdiny řeči v žádném případě nemůže brát vážně. Dnes by skočila do řeky, včera se odhodlávala, že by se nadosmrti uchýlila do kláštera, předevčírem se chystala skočit pod tramvaj. A jakmile jí dopodrobna vylíčila nejděsivější nápady, jak skoncuje se životem, s úlevou se vzdálila k sobě do pokoje a spokojeně pokračovala v psaní dalšího milost ného románu. „… vrhnu se do temné vody a budu cítit, jak se smrt zmocňuje mého srdce a pak ho neúprosně svírá svým ledovým spárem, dokud z něj ne unikne poslední kapka krve…“ Magdiny našedlé oči zasvitly podivným leskem, který Paule doslova naháněl hrůzu, a v hlase jí zazněl pochmurný tón, když roztřeseně, ale barvitě líčila svůj skon v chladných vodách berlínské Sprévy. „Cože nic neříkáte, slečno Dahlenová. Snad vás neunavuju?“ 23
OSTROV TISICE HVEZD.indd 23
6.1.22 10:24