0042596

ČESKÉ ŠVÝCARSKO ZNÁMÉ I NEZNÁMÉ

Petr David Vladimír Soukup EUROMEDIA GROUP

Milí přátelé na cestách, není náhodou, že před dávnými lety dva umělci v úžasu a nadšení nad divokou krásou krajiny na pomezí Čech a Saska přirovnali tenhle kout ke své milované domovině. Tak vešel ve známost název České či v širším měřítku Českosaské Švýcarsko. Co oba pány tak okouzlilo a za čím se sem tak rádi vracíme? Jsou to nejen úžasné přírodní scenérie, ale i lidová architektura, příběhy a osudy těch, kteří krajem prošli nebo se s ním spojili natrvalo. Hlavním fenoménem jsou pískovcové skály. Tiské stěny na levém břehu Labe, které okouzlily světové filmaře natolik, že tady natáčeli Letopisy Narnie. Naše nejvýraznější stolová hora Děčínský Sněžník, kde byl v roce 1936 poprvé na českém území zachycen televizní signál. Kaňon Labe, obklopený stometrovými kolmými stěnami, kterým již od 19. století kromě obchodních lodí proplouvají i výletní parníky až do Drážďan. Pravčická brána, největší skalní most ve střední Evropě, Soutěsky, které lze zdolat jen na lodičkách a jejichž zpřístupnění předcházela šílená sázka v jedné z hřenských hospod. Úžasné vyhlídky z Mariiny skály a Vilemíniny stěny u Jetřichovic – kdo tady zažil západ či východ slunce, ví dobře, o čem píšeme. Obtížně přístupné skalní hrádky a Růžovský vrch, přirovnávaný k japonské Fudžijamě. Pověstmi opředený Dolský mlýn, který tak dobře známe z filmové pohádky o Pyšné princezně. Romantické Kyjovské údolí, které nás přivede k hraniční říčce Křinici. Děčínský zámek a spousta dalších památek, Dům Českého Švýcarska v Krásné Lípě, větrné mlýny, rozhledny, ten výčet je nekonečný. Tím spíš, že jsme do knížky přibrali i oblast Šluknovska či Rumburska – ve volné řadě publikací „známé i neznámé“ by se na ně samostatně těžko dostalo. Jenomže bývají nejen nástupními místy do Českého Švýcarska, ale i samostatným atraktivním cílem nabízejícím spoustu pamětihodností či aktivit. Obvykle k tomuto pozvání připojujeme přání, abyste v knížce našli inspiraci, proč se právě do té které oblasti vydat. V tomto případě je toho tolik, že se v tom člověk někdy až ztrácí. Takže tentokrát přejeme hlavně správnou volbu. A trochu odvahy vybrat si vedle mnohokrát prověřených „top“ cílů i také něco méně známého, odvahu přijet někdy i mimo hlavní sezónu, kdy ubývá návštěvníků, ale přibývá romantiky. Objevovat krásy naší země, to není plán, na který by nám stačily třeba jen letní prázdniny…

OBSAH Skály, kam se podíváš. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8 Tiské stěny. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10 Děčínský Sněžník a okolí. . . . . . . . . . . . . . . . 24 Děčínsko . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 34 Hřensko a okolí. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 62 Jetřichovicko . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 84 Chřibská a okolí. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 112 Českokamenicko . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 126 Krásnolipsko . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 152 Šluknovsko . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 178 Rumbursko . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 190 České Švýcarsko turistické a horolezecké. . . 208 Rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 213

p 6 P

měřítko 1 : 150 000 p 7 P

0

1

2

3   4 km

Skály, kam se podíváš Balzám na duši pro každého, kdo dovede ocenit klid a bezbřehou krásu, kdo chce alespoň na chvíli vyskočit z rychlíku, ženoucího se bezhlavě dnešní uspěchanou dobou, kdo chce zapomenout na každodenní problémy a starosti. To je České Švýcarsko, bez nadsázky jedno z nejkrásnějších území ve střední Evropě. Mimořádně půvabná a turisticky velmi atraktivní krajina nabízí především pískovcové skály roztodivných tvarů – rozsáhlá skalní města, stěny i izolované věže, protkané sítí úzkých a hlubokých roklí. Cesta napříč zdejšími labyrinty připomíná objevitelskou výpravu do divočiny nebo plavbu po rozbouřeném moři. V Českém Švýcarsku najdeme i majestátní stolové hory, říčky a potoky, protékající místy úzkými skalními kaňony-soutěskami, místa báječných výhledů i zdánlivě nekonečné, většinou borové lesy. Kříže a drobné kapličky na mnoha místech připomínají dávné, často tragické události.

Pískovcové skály v Tiských stěnách

Pokud hovoříme o Českém Švýcarsku, nesmíme zapomenout na to, že má svého – dokonce většího – sourozence, Švýcarsko Saské. Leží za hranicí na německém (saském) území a s tím naším tvoří nedílný celek. Není bez zajímavosti, že ve středověku náležela většina skalní oblasti Saského Švýcarska – krajina při řece Křinici i panství hradů Königstein, Hohnstein, Wehlen a Neurathen – k Českému království. Dnes

můžeme jen litovat, že její tehdejší majitelé Berkové z Dubé a Michalovicové neprokázali dostatek prozíravosti a obezřetnosti a v 15. století postupně zdejší panství prodali saským kurfiřtům. Ale jak se říká – přej a bude ti přáno... Fenoménem zdejší oblasti jsou – jak již bylo řečeno – pískovcové skály. Povězme si o nich něco víc. Pískovce, až 1 000 metrů mocné mořské usazeniny z doby druhohor (křída), vznikly usazováním křemenného písku na dně pradávného moře. Poté, co moře ustoupilo, začaly souvislou pískovcovou desku rozrušovat nejrůznější formy zvětrávání, postupně modelující krajinu. Jde prakticky o trvalý nepřetržitý proces, který i dnes působí na skalní masivy z tvrdého pískovce, které dosud vlivu počasí odolávaly. Proto dochází k občasnému řícení skal, které místy omezuje i pohyb turistů. Díky procesu rozrušování hornin se v Českém Švýcarsku bohatě vyvinuly skalní útvary podivuhodných tvarů, jako jsou brány, převisy či souvislá skalní města. Prim hraje unikátní Pravčická brána. Nejnavštěvovanějším skalním městem jsou Tiské stěny, nejrozsáhlejším stěny Jetřichovické. A když už jsme u těch NEJ: nejvyšším bodem Českého Švýcarska je stolová hora Děčínský Sněžník (723 m n. m.), naopak u Hřenska, v místě, kde Labe opouští české území, se nachází nejnižší bod České republiky (nadmořská výška 115 m). Labe, jako by se s Českem chtělo rozloučit co nejokázaleji, vyhloubilo na posledních kilometrech na našem území monumentální, místy až 300 metrů hluboký kaňon, lemovaný pískovcovými stěnami a věžemi. Turisticky mimořádně atraktivní jsou také soutěsky na dolním toku řeky Kamenice mezi obcemi Srbská Kamenice a Hřensko. Dvě

p 8 P

z nich – Edmundova (Tichá) a Divoká jsou zpřístupněny turistickým chodníkem; nepřístupné úseky nahrazuje atraktivní plavba na pramicích. Podobná soutěska je i na Křinici v úseku, kde říčka tvoří státní hranici mezi Českem a Německem. Plavbu na pramicích tady provozují naši němečtí sousedi, protože český břeh Křinice je neschůdný a nepřístupný. Každou přírodní krásu je třeba chránit, aby zůstala zachovaná i pro budoucí generace. Plně to platí i o Českém Švýcarsku, k jehož ochraně byl v roce 2000 zřízen stejnojmenný národní park o rozloze 79 km², zahrnující nejcennější území na pravém břehu Labe. Nejpřísnější režim se vztahuje hlavně na I. zónu parku, kam patří celá oblast podél státní hranice včetně Pravčické brány, soutěsky Kamenice, okolí Malé Pravčické brány, Koliště a Růžovského vrchu, Jetřichovické stěny po obou březích Křinice aj. Vstup do těchto míst je povolen pouze po značených cestách. Na německé straně navazuje obdobný Národní park Saské Švýcarsko (Nationalpark Sächsische Schweiz) o rozloze 93 km². Národní park České Švýcarsko obklopuje chráněná krajinná oblast Labské pískovce, rovněž s velmi cennou přírodou, na ploše 243 km². Zahrnuje i pískovcové oblasti na levém břehu Labe, mj. západní část Labského kaňonu, Děčínský Sněžník a Tiské stěny. České Švýcarsko patří k oblasti, pro níž se ve 20. století vžil název Sudety. Byla osídlena převážně německy mluvícími obyvateli, kteří tu po staletí žili bez problémů s českou menšinou, společně pracovali, zvelebovali své obce a většinu sporů řešili v klidu a míru v hospodě u piva. Vznik republiky v roce 1918 vyvolal u německých obyvatel nechuť žít v nově vyhlášeném československém státě, žádali vytvoření jakéhosi Německého Rakouska (Deutsch-Österreich). Pak se národnostní vášně na čas uklidnily, nanovo však propukly v 2. polovině 30. let, kdy výrazný nacionalismus, podněcovaný Sudetoněmeckou stranou, přispěl k rozbití republiky a záboru Sudet. Značnou měrou se na tom podílelo i jednání zástupců české německy smýšlející šlechty s britským lordem Runcimanem,

Na pramici v Edmundově (Tiché) soutěsce

k němuž krátce před tím došlo v loveckých srubech Na Tokáni a v Zámečku u Vysoké Lípy. Na řadě míst, jako v Chřibské, Krásné Lípě, Zadních Jetřichovicích, Brtníkách, Šluknově aj. došlo v r. 1938 ke krvavým srážkám německých ordnerů s českými četníky, vojáky a celníky. Po r. 1945 muselo německé obyvatelstvo ze Sudet odejít; tím byla kontinuita kulturně historického vývoje území přerušena. V mnoha obcích byla řada prázdných domů zbořena, některé osady v těsné blízkosti hranice zcela zanikly. Sudety byly nově osídleny Čechy; na původní německé obyvatele tu však dodnes narážíme téměř na každém kroku – v podobě německých nápisů vyrytých do skal nebo prosvítajících pod omítkou starých domů, ve ztvárnění kaplí a křížů, v typické architektuře hrázděných domů i v tradičním duchu místních pověstí a bájí. Je dobře, že po pádu komunistického režimu dochází k užšímu propojení obou sousedních zemí a ke stále rostoucí výměně turistů, pro které hranice, oddělující Česko a Saské Švýcarsko, je už jen nevýznamnou čárou na mapě.

p 9 P

p Ti s k é s t ě n y P Ze spousty dveří pouze jedny vedou do jiného světa, do země zázraků a kouzel, obývané obry, trpaslíky, kentaury a dalšími tajemnými bytostmi, zakletými Bílou čarodějnicí, do země Narnie! Světový fantasy bestseller se dočkal filmového zpracování a režisér Andrew Adamson se svým štábem a herci se podíval i do našich zimních skal. Letopisy Narnie – Lev, čarodějnice a skříň se natáčely v Tiských stěnách, skupinka dětí se ocitá i na Pravčické bráně, v některých scénách poznáme také Adršpašské skály. Film, který stál na 180 milionů dolarů, se realizoval hlavně na Novém Zélandu, zemi, kam by se jistě každý z nás chtěl podívat. Přírodní ráj, pro turisty země zaslíbená, po zásluze má Nový Zéland ta nejlepší doporučení. A přece filmaři neváhali cestovat mezi kontinenty, aby ty správné lokace objevili také u nás. A tak se potuluji mezi skalami, připomínám si dávnou historii, příběh o uschovaném a nenalezeném pokladu, všechna tajemství, kterými je opředen tenhle kus země, i příběh sourozenců, kteří s pomocí lva Aslana chtějí zlomit nadvládu zlé čarodějnice, jak se vypráví v Letopisech Narnie. A hledám důvod, proč se celý ten filmový cirkus z takové dálky přestěhoval právě sem. Pak se posadím na okraji skal a pozoruji zapadající slunce. To je odpověď na moji otázku… P. D.

Tiské stěny

Brána do světa zázraků Nejspíš každý z nás by si alespoň jednou za život přál otevřít dveře do jiného světa plného zázraků a kouzel. Ale proč jenom fantazírovat, vždyť tu divokou krajinu bizarních skal, v nichž se natáčela řada filmů, právě tady máme na dosah ruky. V tom pohádkovém světě se dá i ztratit. A to doslova, ne náhodou až do začátku dvacátých let byl vstup do skal bez místního průvodce zakázán. Tiské stěny lákají nejvíce návštěvníků, větší klid a nemenší půvaby ovšem najdeme i v nedalekých Ostrovských a Rájeckých skalách. Tradičním nástupním místem k výletu do skal je Tisá, obec s ani ne tisícovkou obyvatel. Šplhá sem silnice od Libouchce, pokračující do Petrovic, zajímavá je silnice do Sněžníku, vedoucí po vrcholové planině. V Tisé je několik placených parkovišť, vzhůru do skal to máme pěšky ještě necelých 300 metrů s převýšením asi 50 metrů. Spousta hotelů a penzionů na první pohled prozrazuje zaměření obce na cestovní ruch, v tak atraktivní oblasti je to zřejmé. Oproti mnohým příhraničním obcím bývala Tisá v jistém smyslu atypická. V době, kdy vyrůstaly podél silnic stánky a pultíky s nejrůznějšími cetkami,

vyhlásila někdejší paní starostka, že sem nepustí jediného sádrového trpaslíka. A slovo dodržela. A jak jsem se mohl letos na jaře přesvědčit, stále tu „chyběly“ stánky se sádrovým uměním. Tři větvičky tisu s červenými plody se mi líbí víc než trpaslíci. Tisá má hezký znak i zajímavou historii. První Slované tady našli rozsáhlé porosty tisu, a tak místo nazvali jednoduše Tis, z čehož pak byly odvozeny různé podoby jako třeba Dissa, Tüssa, Tiesza či Tisa. Při sčítání domů a obyvatel po třicetileté válce se začalo v německých listinách uvádět Tyssa, což vydrželo až do roku 1945. Teprve od té doby je zaveden název Tisá. Nebývalo tu lehké živobytí, až k Labí se prostíral královský pohraniční hvozd, osídlení bylo řídké. Území od nepaměti patřilo k české koruně, ale to neznamená, že by se sem nepokoušel proniknout soused z německé strany. Je zaznamenán vpád míšeňského vojska v roce 1040, či tažení Lothara III. v roce 1126, jak jsme o tom psali třeba v knížce Krušné hory známé i neznámé. Ve 12. a 13. století jsou mýceny lesy, přichází velká vlna osídlení. Johanité povolávají hlavně německé osadníky, v těch několika málo českých osadách v pohraničí začíná převládat němčina.

V Tisé najdeme množství pěkných ukázek lidové architektury

p 12 P

Velkou část pohraničí ovládali Vartemberkové, ti tady zbudovali tvrz a pozdější hrádek Šenov, střežící bezpečnost solné stezky. Vesnice, která při tvrzi vznikla, byla předchůdcem dnešní Tisé. Míšeňané v roce 1322 tvrz vypálili. Zničenou pevnost Vartemberkové nahradili kamenným hrádkem. Dosti rozměrné rytířské sídlo na ploše 90 x 90 metrů zahrnovalo i hospodářské

Tiské stěny Pohled na Tisou a Tiské stěny

budovy. Původně patřilo k panství hradu Blankensteinu (Blanska), později k děčínskému hradu. Hrádek pak v roce 1429 zničili husité. Hrádek nebyl obnoven, připomínán je v roce 1451 společně s Tisou jako pustý dvůr Šonau. Prameny o jeho existenci a umístění se rozcházejí, mohl stát na pravém břehu potoka Tisá, rozdělující obec na dvě části, možná odtud vedla tajná chodba až do Libouchce. Podle některých verzí na základech Šenova byla v roce 1836 nebo 1839 postavena knoflíkárna. Za rytířů z Bünau, kteří koupili panství v roce 1534 od Salhausenů, pak na východním svahu vrchu Tisá vyrostl opevněný renesanční zámek Schönstein. Noví majitelé povznesli panství hospodářsky i kulturně, což se projevilo i v Tisé. Založen byl Cihlářský rybník, na středním toku potoka stál pivovar. Dokonce byla tehdy známá „pivní stezka“ z Tisé přes Libouchec až na hrad Blansko. Pivovar, který měl v okolí spoustu stálých odběratelů, v roce 1631 vyhořel a jeho roli převzal pivovar v Jílovém a od začátku 18. století opanovalo region pivo děčínské. Pivovar byl hlavním zdrojem příjmů, nevhodné podmínky, především kamenitá a jílovitá půda, nepřály pěstování zemědělských plodin. Obživu skýtalo lesní hospodářství a těžba rud. Za rytířů z Bünau byla v Schönsteině škola, která zanikla v době třicetileté války. V roce 1627 koupil

zdejší majetky Kryštof Šimon z Thunu a protestantští Bünauové odešli ze země. Kryštof pak panství obratem prodal svému synovci Janu Zikmundovi. V době vpádu saských vojsk do Čech v roce 1631 se Bünauové nakrátko vrátili a ujali majetku s tím, že Thunové všechno nesplatili. Brzy ale definitivně prchali z vlasti. Třicetiletá válka znamenala neskonalé utrpení. Při sčítání v padesátých letech 17. století měly Tisá a Schönstein dohromady 90 obyvatel, zlomek původního stavu. Zámek Schönstein již nebyl obnoven a jeho zdivo si lidé rozebrali jako stavební materiál, něco bylo využito i při přestavbě děčínského zámku. Původní Schönsteinský dvůr patřil rozlohou 350 hektarů k největším na panství, ale v tereziánském katastru v roce 1751 se píše již jen o polích, ladech a pastvinách. Hraběnka Filipina Thunová rozprodávala pozemky na stavbu domků novým osídlencům.

Brache Pro místní část Tisé na západním okraji obce se vžil název Brache. Souvisí s novou zástavbou na pozemcích, které v 18. století poskytla hraběn­ ka Thunová. Ty byly známé jako Brache (úhor). Nová část obce byla nazvána Filipinky, ale na­ konec se lidé vrátili k úhoru.

p 13 P

Tiské stěny

Mimo zapínacích knof­ líků se začaly zhotovo­ vat i knoflíky ozdobné, manžetové knoflíčky či kravatové jehlice. Knof­ líky z Tisé se zaleskly na uniformách mno­ ha evropských armád, pozlacené knoflíky pro svoji gardu si objednal i etiopský císař Haile Selassie.

Cihlářský rybník je oblíbený mezi rybáři

Ze zámku Schönstein ještě v roce 1888 byly patrné zbytky okrouhlé věže, které se později hodily při úpravě prostranství pro pomník císaře Josefa II. Se zánikem zámku Schönstein vystoupila ze stínu dosud méně významná a mladší vesnice Tisá, poprvé zmiňovaná v roce 1541. Zasloužila se o to i rozvíjející se průmyslová výroba. Po roce 1750 začíná drobná výroba litých cínových lžic, následovaly cínové přezky a od roku 1770 první cínové knoflíky v severních Čechách. Po ryze domácké výrobě, po manufakturách a dílničkách, vyrostly knoflíkárny – ve své době největší továrna na knoflíky, využívající parní stroj, vznikla u čp. 245 v roce 1836. Zbořena byla v roce 1945, stejně jako většina ostatních. Další pracovala ještě po druhé světové válce, nakonec byly objekty využívány pro chov dobytka a totálně zdevastované šly k zemi v roce 1983. Ještě v roce 1973 bylo z Tisé vyexpedováno 32 milionů knoflíků a zdrhovadel… Pak začal zájem klesat, tovární budovy zchátraly, strojní zařízení bylo zastaralé. Zůstala jen vzpomínka.

Knoflíky dobyly svět Knoflíky putovaly z Tisé do celé Evropy. Původní kov nahrazovaly vhodnější materiály, rohovina a tombak (slitina mědi a zinku, prakticky mosaz s vyšším obsahem mědi). Obchodníci jezdili s vý­ robky z Tisé do Vídně, Lipska, Braunschweigu.

Jak dokládají statistické údaje, nejvíce obyvatel měla Tisá v období před první světovou válkou (3 078 v roce 1910), pak již počet trvale žijících lidí v této obci stále klesal. Po vysídlení německého obyvatelstva měla Tisá ani ne polovinu stavu oproti období před druhou světovou válkou (1 083 v roce 1950, nejméně, 600, při sčítání v roce 1991). Dnes se tento údaj blíží k tisícovce (941 v roce 2020). Je to sice jen statistika, ale počty přece jenom hodně naznačují. Sice zde v určité době byl dost rozšířený průmysl, nicméně se Tisá stále více zaměřovala na cestovní ruch. Přibývaly restaurace, hotely, rekreaci sloužil Cihlářský rybník. Lesy nabízely hojnost hub a borůvek, jezdilo se sem i lovit – třeba v roce 1935 tady pobýval na honu španělský exkrál Alfons XIII. Ve skalách se začínalo lézt, stále oblíbenější se stávalo i lyžování, dokonce tady stál skokanský můstek. Dnes je zde alespoň lyžařský vlek. Od železniční stanice Tisá-Libouchec jezdil od každého vlaku autobus do Tisé, stálá autobusová linka z Děčína byla zavedena v roce 1938, autobusy jezdily i na trase Drážďany – Tisá – Ústí nad Labem. Aktivní byly četné spolky a již v 30. letech 20. století lákalo třeba návštěvníky kasino. Ke konci druhé světové války tady byli na krátký čas shromažďováni zajatci – Angličané, Belgičané a Rusové. Na konci května 1945 přišla Rudá armáda, někdy 15. června příslušníci Sboru národní bezpečnosti (SNB). Obec byla dosídlována Čechy z vnitrozemí, spousta „zlatokopů“ ale jen vykradla přidělené byty a zase zmizela.

p 14 P

Pod jižním svahem vrchu Tisá se prostírá Cihlářský rybník (Cihlák) o rozloze téměř 3,8 hektaru, založený již za rytířů z Bünau. Za první republiky sloužil jako vyhledávané koupaliště s restaurací. Hladinu brázdily lodičky, plachetnice i šlapací kola, nechyběla skokanská věž a skluzavka. K ubytování sloužily dřevěné chatky. Všechno bylo zničeno v roce 1945. Rekreační roli Cihlářského rybníka, který zabrala armáda a který leží na pokraji vojenského výcvikového újezdu, převzal Kačák. Jako Mlýnský rybník byl založen v polovině 18. století jako zásobárna vody pro dva mlýny. Ty byly v roce 1965 zrušeny a rybník začala využívat veřejnost, která má k dispozici i restauraci.

Tisá je dnes vyhledávaným rekreačním místem. Je tady i stanice Horské služby. Sezóna je dlouhá, vlastně ani nekončí. V zimě se po okolí táhnou lyžařské stopy, přiznám se, že skály v sněhem pokryté krajině mi přijdou ještě romantičtější než po zbytek roku.

Pytláci, bojte se! Pytláci to v okolních lesích vůbec neměli jedno­ duché. Více než hajných se báli všelijakých tem­ ných sil. Čas od času se na cestě objevila velká černá koule, která jim nedovolila jít dál. Děs vzbuzoval také jelen, který měl mezi parožím světélkující kříž. Na jeho příčných ramenech byla dobře čitelná jména dvou loupežníků, kte­ ří byli přistiženi a v lese hned na místě oběšeni. Nad obcí při značené cestě do skal je pomník 81 obětem 1. světové války z roku 1929, v roce 2014 zrekonstruovaný. Až k památníku nás provázejí panely naučné stezky, vyskládané jako zastavení křížové cesty, se zajímavými informacemi o obci. Nad památníkem odbočuje neznačená Perthenova cesta směrem k Turistické chatě, zbudovaná v roce 1920. Pojmenována byla po místním rodákovi malíři Hermanu Perthenovi, který se také na jejím vytvoření podílel.

Skalami za romantikou Značka nás doprovodí na skalní náměstí, kde zaplatíme vstup do Tiských stěn. Romantické skalní město vzniklo v kvádrových druhohorních pískovcích. Miliony let trvající eroze rozrušila původně souvislý masiv a vymodelovala tak četné sloupy, věže a stěny s převisy a jeskyňkami, oddělené soutěskami a roklinami. Pískovcové věže jsou vysoké až 70 metrů, nejhezčí pohled na ně je od

Tiské stěny tvoří zajímavé skalní bludiště

p 15 P

Tiské stěny

Uprostřed obce nad silnicí stojí od roku 1789 pozdně barokní kostel sv. Anny, na jehož stavbu kromě církve přispěli místní občané, rodina Thunů a dokonce i Josef II., který byl u slavnostního položení základního kamene v roce 1779. Panovníkova socha, kterou vděční obyvatelé Tisé postavili před svatyní, byla odstraněna v roce 1919. Na kruchtě jsou varhany z 18. století, křtitelnice ve tvaru anděla sem byla přenesena ze zaniklého kostela staré osady Schönstein.

Tiské stěny

jihu. Budí respekt, však také stěny byly dlouho územím divokým a neprobádaným, kam se odvážlivci vydávali jen výjimečně. Báli se divé zvěře, tajemných sil i složitých skalních bludišť, z nichž občas nebylo úniku. Není divu, že se tady skrývali loupežníci a vůbec nejtěžší zločinci. Vrahové raději volili malou šanci ve skalách, než jistou smrt na šibenici. Až do konce roku 1918 sem bez místního průvodce byl vstup zcela zakázán. I dnes je třeba ctít řád a neodchylovat se ze značených cest. Důvodem je především ochrana přírody. A zabloudit se tu dá stejně jako před lety.

Ztracený poklad Charles Louis Leduguin nechtěl skončit na po­ pravišti jako král Ludvík XVI. s manželkou Ma­ rií Antoinettou, dcerou Marie Terezie a sestrou Josefa II., a tak na sklonku 18. století prchal před Velkou francouzskou revolucí ze své vlasti. Významný šlechtic pobral zlata a šperků, co jen unesl, a vydal se na dlouhou cestu. Osud ho za­ vál až na sever Čech. V labyrintu Tiských stěn ukryl svůj poklad a pak našel azyl u dobrých lidí ve vsi. Když se zabydlel, vypravil se zpátky do skal, aby si vyzvedl své jmění. Ale poklad nena­ šel, bloudil mezi skalami, ale nedokázal se zori­ entovat. Zůstalo mu jen to, co měl u sebe. Ledu­ guin se začal toulat po okolních vsích, v dlouhém zeleném fraku, vysokých holínkách, s širokým kloboukem, a za stravu léčil dobytek. Pomátl

se na rozumu a přežíval jen díky milosrdenství místních lidí. Dožil se vysokého věku a nakonec zemřel u sedláka Strahla, aniž by poklad našel. Nemůžeme se ani divit, že poklad nikdo nehle­ dá. Bedlivě jej totiž střeží zlomyslní skřítkové. Příchozím strkají do kapes bludné koření. Ne­ šťastníci pak skalami bloudí tak dlouho, dokud je koření někdo nezbaví. Nebo zemřou únavou. Zatímco Leduguin byl podle pamětníků skuteč­ nou postavou, o existenci skřítků mám přece je­ nom pochybnosti. Ale mohu se mýlit, a tak se při putování mezi skalami držím značených cest… Již od první poloviny 19. století se pracovalo na tom, aby si to tady turisté mohli co nejvíce užít. Byly zbudovány cesty a postupně zpřístupňovány nejzajímavější partie. Dnes na nás čekají dva okruhy – Malými a Velkými stěnami. Spojuje je naučná stezka s informacemi přímo v terénu. Z tabulek se dozvíme i jména jednotlivých skalních útvarů. Na kratším okruhu patří k nejznámějším Kazatelna, Jeskyně oblud, Švédský tábor, Hrad, Bradaviční kámen, Sloní noha, Průlez, Úly. Ze Západní vyhlídky se otevírá hezká podívaná na panoráma skal, za dobrého počasí vidíme Krušné hory. Nejznámějším útvarem je Janusova hlava, na kterou narazíme hned na skalním náměstí. Má dvě „tváře“, z každé strany jinou. Sportovní fanoušci a hlavně příznivci atletiky jistě znají skvělého italského skokana do výšky Tamberiho. Ten se svého času snažil upoutat pozornost svým poněkud extravagantním zjevem – jednu tvář měl hladce oholenou, druhou porostlou vousy. Docela by mě zajímalo, jestli někdy nebyl na výletě v Tiských stěnách… Ve Velkých stěnách se můžeme těšit třeba na Slona, Lokomotivu s tendrem, Srnčí věž, Dvojitou věž, Tančícího medvěda, Skalní hrad, Sťatého majora, Kamennou nohu,

Oblíbená Turistická chata

p 16 P

Tiské stěny

Přimáčknutého krejčíka, Starostu Skalního města, Hubeného doktora, Obří hlavu, Kamenného sněhuláka, Mumii, Velrybu, Lví hlavu, Rytířský sál, Hřib, Želvu, Napoleonovu botu… Na východním okraji stěn hned u silnice stojí od roku 1926 Turistická chata Tisá s restaurací a ubytováním. Před ní dole u silnice sloužil turistům od roku 1908 stánek s občerstvením zvaný Jenseits (Na druhé straně).

Historky na zdi Turistická chata má pozoruhodnou vý­ zdobu, jejímž autorem je malíř Franz Gruss (1891–1979). Umělec, pochá­ zející z Krušných hor, měl blízko k les­ níkům a myslivcům, a tak neměl nouzi o náměty svých nástěnných maleb, kte­ ré můžeme obdivovat v hlavní místnos­ ti chaty. Zobrazeny jsou vtipné a hlav­ ně lovecké zážitky. Těžko rozlišit, zda se jedná o mysliveckou latinu, či se všechno odehrálo tak, jak je vymalováno. Hajný, který před rozzuřeným divočákem vylezl na strom, tomu se dá jistě věřit, ale po­ hled na množství zajíců, motajících se pod nohama myslivců, že je ani nestačí střílet, to bude hodně nadsazené. Jiný ob­ raz představuje myslivce převlečeného za ženu. Prý tak lesníci a myslivci pozoro­ vali tokající tetřevy. Ti před myslivci prchali, žen si ale vůbec nevšímali. Další zobrazení zachycu­ je zamilovaného tetřeva, jak útočí na muže s šát­ kem na hlavě. Nebo vidíme, jak myslivci na po­ sedu vypadla fajfka a spadla flinta z leknutí před statným kňourem. Škoda, že při přestavbách zmizely malby mysliveckého pekla a nebe… Dva okruhy, které nás provedou Malými a Velkými stěnami, to je jen část z romantické nabídky. Přiznám se, že jsem časem raději objevoval odlehlejší ze skal, kam zavítá nepoměrně méně lidí. Horolezci tady využívají velkou spoustu zajímavých cest, turista pak skály sleduje z uctivějšího odstupu. Některé ze značených cest vedou poblíž, jiné se bizarních útvarů zlehounka dotknou, někam značky nevedou vůbec.

Jeden z bizarních skalních útvarů

Třeba Malé Tiské stěny mají pokračování, ale takový Skřítek, Větrná řehole, Kozlíkův masiv, Pravčela, Děravec či Zrcadlo, to už nám zůstane utajeno. Projděme si alespoň mapu, vždycky mě dostanou názvy jednotlivých útvarů jako důkaz lidské fantazie a invence. Skoro bych to doporučil jako terapii, rozhodně lepší než třeba čtení diskusí na internetu. Nad pravým břehem Rájeckého potoka vyrůstají Bürschlické stěny, další odlehlá část skalního komplexu Tiských stěn. Turistické značky sem nevedou, cestičky znají především horolezci. Na západním konci se nachází Vysoká pískovcová věž, patrně nejznámější ze zdejších útvarů. Již v dubnu roku 1910 ji jako první zdolal saský lezec Hans Neuber. Dne 5. prosince 1981 se věž

p 17 P

Tiské stěny Skalní náměstí je centrem stěn

patrně působením povětrnostních vlivů rozlomila na několik částí. Musela to být velká rána, lidé v Tisé ji prý vnímali jako malé zemětřesení. Studentíka, Studentskou věž či jiné zdejší skály snad již nic podobného nepotká.

Kolem skal vede stará Železná cesta, po níž se dopravovaly výrobky do Saska; dodnes se zde dají najít železné úlomky. Od rozcestí poblíž turistické chaty míří k hranici žlutá turistická značka, je pohodlná, sleduje ji také cyklotrasa.

Je tu jako v ráji Prý tu bylo vždy krásně jako v ráji, zní romantický výklad pojmenování místní části Tisé. Zřejmě to ale s tím jménem bylo trochu jinak. Území hojně porostlému vřesem se říkalo jednoduše „ve vřese“, Němci používali název Roatze či Ratze. Když český vévoda Bedřich v roce 1186 věnoval toto území Johanitům, v darovací listině pojmenoval vesnici Raiza. Patrně počeštěním názvu vznikl ten dnešní, tedy Rájec, zmiňovaný v roce 1653. Její osazenstvo tvořili původně dělníci z továren na knoflíky v Tisé, řemeslníci, lesní dělníci a jejich rodiny. Samostatnou částí obce byla dnes již neexistující osada Nové Dvory a poplužní dvůr Hladov. Dnes je Rájov čistě chalupářskou osadou. Několik chalup s podstávkami a hrázděnými či bedněnými štíty a blízkost Rájeckých skal, to vše umocňuje celkový dojem a pocit, že sem by se člověk rád ještě někdy podíval. Samozřejmě tu zdaleka není tak rušno jako v Tiských stěnách.

U silnice z Tisé do Rájce, v místě dříve zvaném Schaafschlichte se tyčí novodobý kovaný kříž na pískovcovém soklu, který tady po roce 1874 nechal zhotovit Wenzel Klement z Rájce. V roce 1996 byl kříž renovován. Hned vedle kříže je přístřešek, proč se tady na chvíli nezastavit a třeba si dát něco dobrého k svačině? Jinak v údolí podél skal se dříve chovaly ovce, to také vysvětluje původní německý název. Podél komunikace až k německé hranici se v délce asi dvou kilometrů táhnou Rájecké skály. Masiv, jehož severní část se nazývá Ptačí stěny, tvoří tvrdý odolný pískovec s četnými věžemi jako Rájecká, Ptačí kužel, Kazatelna, Čertova kovadlina, Kyklop, Velikonoční, Vyhlídková, Sokolí či Dámská věž, Cipísek, Kulihrášek, Strážce hranic a další. Asi půl kilometru od Rájce u česko-německé hranice se prostírají dvě od sebe oddělené cenné lokality, chráněné jako přírodní rezervace Rájecká rašeliniště.

p 18 P