JIMMY BURNS
MARADONA BOŽÍ RUKA
Přeložil Jan Kafka
MARADONA: The Hand of God Jimmy Burns Copyright © Jimmy Burns, 1996, 2010 This translation of Maradona: The Hand of God is published by Euromedia Group by arrangement with Bloomsbury Publishing Plc. Translation © Jan Kafka, 2021 Cover photo © Globe Media/reuters/Gary Hershorn Cover design © Phil Beresford
ISBN 978-80-242-7834-6
Maradonna.indd 4
20.10.2021 14:49:25
Věnováno Vikki
Maradonna.indd 5
20.10.2021 14:49:25
„To díky Bohu hraju tak dobře. Proto se vždycky před vstupem na trávník křižuju. Kdybych to neudělal, měl bych pocit, že jsem ho zklamal.“ Diego Maradona
„Pelé byl takřka všestranný. Maradona už byl komplexní. Pracoval tvrději, víc trénoval a byl šikovnější. Smutné je, že si jej budeme pamatovat z jiného důvodu. Že si ohýbal pravidla tak, aby se mu hodila do krámu.“ Sir Alf Ramsey (1986)
„Nejvíc pochybuju o tom, že je dostatečně lidsky vyspělý na to, aby jej oslavoval celý svět.“ Pelé o Maradonovi
„Slávu člověk pozná, když mu každý týden stále častěji někdo volá a chce po něm rozhovor, na který nemá náladu a který odmítne; když jej na ulici zastavují neznámí lidé a chtějí autogram; sláva člověku brání vychcat se u stromu v parku, protože má strach z poldů a titulků v novinách druhý den ráno, nebo se odvázat a udělat ze sebe blbce na tanečním parketu. A když nějaký podobný průšvih praskne, je to sláva, která člověku brání jen tak vyrazit do baru a opít se do němoty. Je to sláva, kvůli níž nemůže být člověk přehnaně zachmuřený.“ Norman Mailer, The Prisoner of Sex
Maradonna.indd 7
20.10.2021 14:49:25
OBSAH
PŘEDMLUVA. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 UMÍRAT S DIEGEM . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15 1 ZNOVUZROZENÍ. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 29 2 NAROZENÍ DÍTĚTE. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 37 3 NA CESTĚ DO CHRÁMU. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 45 4 PRVNÍ LÁSKY . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 58 5 VRAŽEDNÁ POLE. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 64 6 CHLAPEC REŽIMU. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 77 7 HARRY V BUENOS AIRES . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 85 8 PRACHY, KAM SE PODÍVÁŠ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 92 9 MISTROVSKÁ BOCA JUNIORS. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 102 10 V BITVĚ O FALKLANDY . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 112 11 BARCELONSKÝ NEÚSPĚCH. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 124 12 TERRY A DIEGO. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 145 13 KRÁL MEZI KMOTRY. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .153 14 HVĚZDNÝ PRACH. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 170 15 MEXICKÝ FOTBALOVÝ SVÁTEK. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 173 16 BITVA O FALKLANDY PODRUHÉ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 182 17 VE STÍNU VULKÁNU. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 193 18 SPORTOVNÍ VELVYSLANEC. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 205 19 POMSTA ITÁLIE. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 217 20 ŽIVOT S KOKAINEM. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 225 21 POZITIVNÍ TEST . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 245 22 DIEGOVI V PATÁCH . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 261 23 MARADONA ZNOVUZROZENÝ. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 273 DOVĚTEK. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 293 REJSTŘÍK. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 299
Maradonna.indd 9
20.10.2021 14:49:25
PŘEDMLUVA
T
ato kniha vypráví příběh fotbalového talentu od přírody, který uvěřil, že je Bůh, a nakonec na to doplatil. Během prvních šestatřiceti let života Diega Maradony (1960–1996) byl svět svědkem přeměny fotbalu z oblíbené volnočasové aktivity v mezinárodní sport číslo jedna, v němž se jak fotbalisté, tak fanoušci a kluboví představitelé dostali pod takový tlak médií a reklamy, jaký si ještě před třiceti lety sotva někdo dokázal představit. Maradona sice tvrdil, že odjakživa patřil mezi obyčejné lidi a že hrál vždy především pro ně, stal se však jednou z klíčových součástí obřího soukolí poháněného neustále rostoucími přestupovými částkami, penězi z vysílacích práv, od sponzorů a z prodeje reklamních předmětů. Mám pár koníčků, kterým se věnuji ještě o něco raději než hraní fotbálku v létě na španělské pláži nebo anglické víkendové čutání s kamarády. Nade všechno si užívám, když stojím s rodinou či přáteli v ochozech stadionu, ať už je to Nou Camp, Wembley, nebo La Bombonera, a spolu s ostatními lidmi se oddáváme sledování hry. Jsem napůl Španěl a napůl Angličan se špetkou italských genů. Mohu tedy bez obav prohlásit, že klidně o sobotách fandím Newcastlu nebo Barceloně a v neděli zase AC Milán či Boca Juniors. Věřím, že fotbal je skutečně hrou pro každého. Narodil jsem se ve Španělsku a vyrůstal jsem jak v Evropě, tak v Jižní Americe. Nedalo se tedy vyhnout tomu, aby mě uhranulo právě Maradonovo umění. Pokud jej chce člověk alespoň trochu pochopit, musí sledovat, jak hraje, obdivovat jeho nadpozemské finty, oddat se kouzlu jeho osobnosti – zaměřit se právě na to, čím dostává do varu 11
Maradonna.indd 11
20.10.2021 14:49:25
své fanoušky a vaří krev v žilách svých nepřátel. Maradonovo počínání na hřišti opisovali a komentovali sportovní novináři častěji než výkony kteréhokoli současného sportovce. Bude tedy těžké vypíchnout ty podstatné momenty. Zvolil jsem sice některá utkání jako názorné příklady toho, jakým talentem Maradona byl, avšak tato kniha má ambici být víc než jen pouhým popisem kariéry nadaného hráče, který střílí branky. Maradona mě zajímal především jako jedinečný společenský, politický i náboženský úkaz. Proto jsem se pokusil jít za obraz Maradony jako fotbalového hráče a věnovat pozornost mýtům, pověrám a politickým intrikám v jeho rodné Argentině, které jej provázely po celou kariéru, a ponořit se do světa jeho osobních zájmů, manipulací ze strany lékařů a přivírání očí nejvyšších světových fotbalových činitelů. Vším tím je nabitý relativně krátký život plný mimořádných událostí a osobních krizí. Práce na této knize nespočívala pouze v mnohdy nebezpečném bádání a cestování, ale vyžadovala rovněž spolupráci mnoha lidí, díky nimž jsem hlouběji pronikal do tajemného světa Diega Maradony, který se kolem něj zformoval a který se snažil lakovat jeho pověst na růžovo. Když jsem jej v roce 1982 poprvé viděl hrát, tak se mu proti Rusům zrovna moc nedařilo. Jeho a moje země tehdy právě roztáčely kola války o Falklandy a nikdy by mě nenapadlo, že mu budu za tolik vděčit. Stadionem River Plate se právě neslo hlasité skandování: „Kdo neskáče, je Angličan,“ a všichni poskakovali. Připadal jsem si podobně jako můj otec, který byl za druhé světové války anglickým tajným diplomatem v Madridu, kde navštívil býčí zápas a náhle se rozezněla německá hymna. Díky Maradonovi jsem pochopil, proč je fotbal tak důležitý a jak může člověku pomoci překonat i ty nejobtížnější okamžiky v životě. Neměl jsem dostatek peněz, trpělivosti ani dobré vůle, které by mi zajistily hodiny nahrávek rozhovorů s předmětem mého zájmu, ovšem někde v polovině výzkumu mi Maradonův psycholog sdělil, že jsem na dobré cestě zjistit o Diegovi víc, než si připouští on sám. To mi potvrdil i Ossie Ardiles: „Když píšeš knihu o Diegovi, musíš skousnout, že pravda bolí,“ pověděl mi. Ossie byl jedním z mála hráčů, příbuzných a přátel, kteří mi pro tuto knihu nakonec odmítli poskytnout rozhovor s tím, že jde o neautorizovanou publikaci a že nechce dávat v sázku dobré vztahy s Maradonou. Takového postoje si 12
Maradonna.indd 12
20.10.2021 14:49:25
cením více než těch, kteří mě odmítli proto, že toho sami měli příliš co skrývat. Tato kniha by ovšem nevznikla bez pomoci mnoha lidí jak z Maradonova nejbližšího okruhu, tak mimo něj, kteří mě zahrnuli množstvím poznatků, komentářů a faktických údajů. Někteří z nich si přáli zůstat v anonymitě, jiní souhlasili s plnými citacemi, o něž se v knize zhusta opírám. Obzvláště vděčný jsem Jorgemu Cyterszpilerovi, Carlosi Bilardovi, Césaru Menottimu, Marcosi Franchimu, Vincenzovi Siniscalchimu, Nicolauovi Casausovi, Settimiovi Aloisiovi a Terrymu Venablesovi za to, že si na mě ve svých nabitých diářích vyhradili čas. Peter Parker, Maria Laura Avignolová, Marcela Mora y Araujová a Gabriela Cerrutiová mi vždy oddaně pomáhali především na začátku mé práce. Nejvřelejší díky patří rovněž všem těm, kteří se rozličnými způsoby podíleli na vzniku této knihy. Ve Spojeném království to jsou Simon Kuper, Peter Aspden, Simon Greenberg, William Lewis, Clay Harris, Andy Anderson, Robin Pauley, Richard Lambert, Nina Higgsová, Brian Glanville, Tony Mason, Alan Tomlinson, Esteban Cichello Hübner a veškerý personál Britské knihovny v Londýně a knihovny Financial Times, který mi vždy ochotně pomáhal. Ve Španělsku to jsou Tom Burns, David White a „Isa“ z madridské redakce Financial Times, tiskové oddělení a knihovna FC Barcelona, „El Lobo“ Carrasco, Paco Aguilar, Luis Fernando Rojo, Manolo Salcedo, José Manuel García, José Vicente Hernaez a celá redakce deníků Marca a El País; ve Francii pak Alejandro Valente a všichni z časopisu France Football; v Itálii pak Candido Cannavo, Andrea Bungiovanni, Eli Trifari, Rosario Pastore, Jennifer Gregová, Gustavo, Angelo a všichni z deníku Gazzetta dello Sport, Robert Graham, Bruno Passarelli, Julio Algañaraz, Franco Esposito, Martin Bokhart, Gerardo Kaiser a všichni z britského konzulátu v Neapoli, Carlo Juliano a veškerý personál SSC Neapol, personál hotelu Paradiso, Cristiana Sinagraová, Juan Carlos Laburu a Paolo Paoletti. V Argentině jsou to dále Roberto Guareschi, Ricardo Kirschbaum, Mariano Hamilton, Ricardo Roa, Horacio Pagani, Nestor Straimmel a celá redakce deníku Clarín, Guillermo Blanco, Jorge Ruprecht, Ernesto Cherquis Bialo, Amy Wrightová, Fernando Niem bro, Ezequiel Fernández Moores, Judith Evansová, Mariano Grondona, Daniel Antonio Strada, Andrés Federman, Mathew Doman, David 13
Maradonna.indd 13
20.10.2021 14:49:25
Pilling, Rogerio García Lupo, Silvina Wagnerová, Isidoro Gilobert, Pablo Llonto, Margarita Mitchellová, Emilio Mignone a Oscar Davila. V Buenos Aires bych pak chtěl zvláště poděkovat Soni de Garcíové a hotelu Principado, Dianě Tussieové, Johnu Fernandesovi a všem pracovníkům letecké společnosti Aerolinéas Argentinas jednak za jejich přátelský přístup, jednak za jejich pomoc při přepravě. Dále pak bývalým i současným představitelům FIFA včetně Andrease Herrena a Guida Trognoniho. Má agentka Caroline Dawnayová mi byla v Londýně vždy oporou a stejně tak redaktorky Penny Phillipsová, Jocasta Brownleeová a Caroline Taggartová. Po celou dobu práce na projektu mi však nikdo neposkytl tolik srdečné podpory a nebyl mi takovou inspirací jako Vikki Orviceová. Jí a Fredově památce patří největší poděkování ze všech.
14
Maradonna.indd 14
20.10.2021 14:49:25
UMÍR AT S DIEGEM
V
tomto úvodu odhaluji dva příběhy, lépe řečeno se oba příběhy díky mým setkáváním s geniální, avšak tragickou postavou profesionálního fotbalu sbližují a splývají v jeden. Vypráví o tom, co Diego Maradona pronesl a udělal poté, co tento jeho neautorizovaný životopis nazvaný Boží ruka spatřil světlo světa, a rovněž pojednává o zvláštní proměně, která se v souvislosti s psaním o něm udála v mém životě. Zdá se, že jsme se oba navzájem trochu poznamenali. Mám mu za zlé, že na začátku září 1996, kdy se má kniha pomalu dostávala na pulty knihkupectví, přijel do Londýna a snažil se jejímu zveřejnění zamezit. Trefil se zrovna do okamžiku, kdy jsem procházel fází úzkostné nečinnosti, zatímco u něj se na strmě klesající šikmině drogové závislosti náhle a načas objevil záchvěv životního elánu. Někdo mi večer před Diegovým příjezdem do Anglie zavolal z Buenos Aires a přehrál mi nahrávku jednoho jeho rozhovoru do rádia. Uslyšel jsem Diegův rozjařený hlas. Tou dobou se s manželkou Claudií snažili počít prvního syna: „Doufám, že tentokrát se tam moje semeno dostane,“ sděluje Diego mladému argentinskému reportérovi nad těstovinami a rajčatovým salátem u něj doma. Před pár týdny skončil v týmu Boca Juniors po veřejném přiznání problémů s drogami a po tom, co zahodil několik pokutových kopů. Jako by nám tady říkal, že mu to už sice nestřílí jako dřív, ale pořád ještě má dost síly na souložení a plození dětí. V roce 1986 Maradona po nejslavnějším utkání v kariéře děkoval Bohu za svou první ruku. Když pak v dresu Bocy Juniors netrefoval 15
Maradonna.indd 15
20.10.2021 14:49:25
penalty, vinil z toho naopak pekelné síly. „Můžou za to čarodějky, spikly se proti mně,“ uváděl do místních médií. Mám pocit, že můj život taky ovládá nějaké ne zrovna povedené kouzlo. Cítím se, jako by moje hvězda spadla z nebe a vyhasla. Dokonce ani jezuitská výchova mě nedokázala na Diega připravit. Právě ve chvíli, kdy jsem dopsal poslední kapitolu a myslel si, že už jej mám z krku, Diego oznámil, že se hodlá v Londýně účastnit mezinárodního fotbalového festivalu pro školní děti pod hlavičkou Eurosportu a Pumy. Angličané si jej sice nejspíš ještě pamatují pro jeho nečestnou branku rukou, on na jejich adresu však nepronese jediné křivé slovo. Ostatně zhruba touto dobou před rokem jej nadšeně uvítali na Oxfordské univerzitě a přiřkli mu čestný titul „Vyvolávače snů“. Kromě deprese se mě však zmocňuje i paranoia. Nevěřím, že Diego letí do Londýna jenom proto, aby si v parku Battersea zakopal s dětmi. Po poslechu onoho rozhovoru jsem se uprostřed noci probudil celý zpocený. Následoval záchvat paniky a zlý sen, v němž mě Diego spolu s celou armádou právníků v proužkovaných oblecích a osobních strážců s kufříky na housle honil po Trafalgarském náměstí. Uplynul již rok od chvíle, kdy jsem se spolu s jeho manažerem Guillermem Coppolou a bývalým trenérem argentinské reprezentace Carlosem Bilardem objevil v nejpopulárnější argentinské televizní talk show a prohlásil tam, že připravuju vydání knihy o životě a době Diega Maradony. Moje tehdejší lehkomyslné chvástání mě teď dohnalo. Diego je určitě na cestě do Londýna jen proto, aby mě dostal na kolena duševně, fyzicky i právně. A pak jsem si vzpomněl na slova své zesnulé španělské babičky, která říkávala, že nejlepší taktikou proti útočníkovi je zaútočit dříve než on. Dostal jsem tip, že v sobotu večer bude Diego v podniku San Lorenzo poblíž nákupního centra Harrods ve čtvrti Knightsbridge, a tak jsem vzal jeden výtisk své knihy a v doprovodu dvou neohrožených kamarádek se za ním vypravil. San Lorenzo je jedním z těch míst, kam se člověk jen tak nedostane, pokud nemá dostatečně tučné konto, potřebný titul nebo není novinář a nepíše zrovna knihu o Diegu Maradonovi. Diego tam chodí, aby ukázal, že je vítán všude na světě. Nemá sice šlechtický titul, avšak neutěšené poměry už dávno nechal za sebou. 16
Maradonna.indd 16
20.10.2021 14:49:25
Diego sedí u stolu s Coppolou, svým osobním trenérem a Viallim, italským hráčem Chelsea. Ten sedí tiše a je střízlivý, neboť den nato má nastoupit k zápasu na Stamford Bridge. Diego však do sebe lije alkohol a bůhvíco horšího, aby byl v náladě. Nezdá se, že by zvládl chvíli udržet pozornost a vnímat mě nebo kohokoli jiného u stolu. Dokonce to ani nevypadá, že by si vůbec vybavoval, že se známe z dřívějška a že na jeho cestě z Buenos Aires až do Oxfordu jsem s ním byl v Neapoli, Barceloně i Paříži. Ani neví, že jsem o něm napsal knížku. Došlo mi, že v takovém stavu se může stát cokoli – může rozmlátit skleničku, rozbít láhev někomu o hlavu, převracet stoly. Anebo taky vůbec nic. Podal jsem mu knihu, jako bych mu podával pistoli v ruské ruletě. Namlouval jsem si, že mu servíruju kousek z něho samého. Na vnitřní stranu obálky jsem načmáral: „Věnováno Diegovi, neboť lidské je být člověkem.“ Chtěl jsem tím vyjádřit, že můj životopis je sice ostrý, ale pravdivý. Ale jak v souvislosti s Maradonou říkával Ossie Ardiles: „Pravda bolí.“ Diego bere knihu do rukou podobně, jako předtím držel jídelní lístek, věnování přehlédne, otáčí stránkami a nezdá se, že by byl ve vhodném rozpoložení k tomu, aby se ponořil do vzpomínání na svůj život. Déle se zastavuje pouze u fotografií. U jedné z nich, na níž je zachycen roku 1986 s rodinou Giulianů, kteří byli hlavou neapolské mafie zvané Camorra, se zahihňá jako nezbedný kluk. Až doposud jsem ani já neřekl víc než: „Diego, tady je kniha, kterou jsem o tobě napsal.“ Bylo to nejspíš proto, že jsem se přestal bát a namísto toho jsem fascinovaně očekával Diegovu reakci. Ten však stále nic neříkal a já si uvědomil, že mě má prokouknutého víc, než jsem si původně připouštěl, a že mi nebude děkovat ani mi nedá pěstí, ale bude mě prostě ignorovat. Vzal ze stolu pistoli, stiskl spoušť a je stále naživu a užívá si večeři u San Lorenza. Jen co zaklapl knihu a poslal ji přes stůl Coppolovi, objevila se u něj skupinka italských číšníků, kteří se na něm dožadovali autogramu. Po nich se objevil i majitel restaurace, s nímž se Diego objímá jako s vlastním bratrem. Zdá se, že oči celého podniku se upínají na něj. V San Lorenzu to najednou vypadá jako ve filmu Kmotr, jak se všichni ti Italové líbají a projevují si vzájemnou náklonnost. „Diego, ty zmetku,“ pomyslel jsem si. „Rok potím krev a snažím se přijít na to, co celý život skrýváš, a tobě to nestojí ani za slovíčko.“ 17
Maradonna.indd 17
20.10.2021 14:49:25
Toho večera byl v restauraci pouze jeden stůl, jehož stolovníci nesledovali celou scénu s hlubokým obdivem, ale s lehkým odstupem a kapkou pobavení. Muži a ženy okolo něj byli potomci anglické šlechty, kteří zdědili velké majetky a navštěvovali soukromé školy. Jejich zájmy jsou lov, střelba a pólo. Do nákupního centra Harrods přestali chodit, když je koupili arabští majitelé, ale San Lorenzo zůstalo i nadále součástí jejich společenského života. Dnešního večera však na jejich území pronikl vetřelec, a jak moc se na něm roztahuje, se mělo ukázat ve chvíli, kdy se jedna z žen zvedla a zamířila na toaletu. Vysoká s blonďatými vlasy a jemnou růžovou kůží trochu připomíná princeznu Dianu. Diego se napůl zvedne ze židle a hlasitě ji svou španělštinou zve ke stolu. Její přítel vstane a lehce agresivně na něj v angličtině vychrlí: „Pardon, pane Maradono, ale tohle je moje snoubenka a už má své místo.“ A zatímco žena pokračuje v chůzi, Diego se spolu s číšníky rozchechtá a pronese omluvu, o které moc dobře ví, že jí nikdo nebude věřit. Já teda rozhodně ne. V ten okamžik jsem Diega Maradonu nenáviděl a miloval zároveň. Možná jsem byl přehnaně zachmuřený, ale Diego mi dal alespoň jasně najevo, že ten večer se nic nedovím. Mohli jsme si spolu sednout, popít, možná si dát lajnu koksu, probrat naše životy. Místo toho mi Coppola nedovolil s nimi nastoupit do taxíku, který je odvezl ze San Lorenza do klubu Ministry of Sound a pak do hotelu Dorchester, kde na bohaté tu a tam čekávaly šlapky. „Víte, Diegovi se ten Angličan nelíbí,“ zašeptal zlověstně Coppola do ucha jedné z mých kamarádek a ukazoval při tom na mě. Tehdy mi došlo, že ruleta se teprve roztáčí. Podle plátku News of the World si Diego té noci domluvil na hotel několik lehkých dívek. Sbalil jednu Brazilku a šňupal s ní kokain. Netuším, nakolik je tato novinová zpráva pravdivá, ale dovedu si představit, že v neděli se ve velmi brzkých ranních hodinách může v londýnské čtvrti Mayfair odehrávat ledacos. Já jsem si šel toho večera lehnout a tak trochu jsem mu záviděl. Sám v posteli jsem se v tom městě cítil opuštěný a zpráskaný jako pes. Karta se pak ale začala obracet i v můj prospěch. Na druhý den mi – zatímco za Diegem v parku Battersea běhaly stovky nadšených fanoušků – zavolali z madridské televizní stanice a pozvali mě do jednoho 18
Maradonna.indd 18
20.10.2021 14:49:25
velmi váženého programu. Přesně to jsem potřeboval. V Anglii se blížila zima a nedostatek světla mi nedělá dobře. Slunce a teplo Španělska, kde jsem se o osm let dříve než Diego narodil, mi prospěje. Když jsem však čtyři dny nato letěl do Madridu, zjistil jsem, že řízením osudu zůstaneme jeden druhému v patách. Diego byl na cestě z Londýna do Alicante v jižním Španělsku, aby se tam podrobil další odvykací kúře, kterou jako vždy vedl doktor, o kterém prakticky nikdo nikdy neslyšel. Diego věřil víc schopnostem léčitelů než skutečným lékařům, spoléhal spíše na zázraky a božská vnuknutí a často utíkal hrobníkovi z lopaty. Je září, doba, kdy nejlepší fotbalisté celé Evropy vydělávají na prodlužování smluv a připravují se na novou sezonu. Před Diegem Maradonou, který byl kdysi považován za krále mezi fotbalisty, se v Alicante otevírá scéna jako vystřižená z díla Normana Mailera, pokud by se odehrávala v Chicagu. Byl to právě Norman Mailer, kdo ve své knize The Prisoner of Sex (Vězeň sexu) napsal o ceně za slávu následující slova: „Slávu člověk pozná, když mu každý týden stále častěji někdo volá a chce po něm rozhovor, na který nemá náladu a který odmítne; když jej na ulici zastavují neznámí lidé a chtějí autogram; sláva člověku brání vychcat se u stromu v parku, protože má strach z poldů a titulků v novinách druhý den ráno. A když nějaký podobný průšvih praskne, je to sláva, která člověku brání jen tak vyrazit do baru a opít se do němoty. Je to sláva, kvůli níž člověk ani nemůže být přehnaně zachmuřený.“ S Diegem jsem se o slávě sám něco naučil. V Alicante si v rozhovoru pro místní rádio vylije srdce, zase se jednou vyzná ze své drogové závislosti a vzápětí přibije na kříž mou knihu. „Burnsovi dočista hráblo a totálně si se mnou vytřel zadek,“ prohlásil ještě předtím, než vyjmenoval všechny hráče, trenéry a manažery, kterým hrozil právními postihy za to, že mi při práci pomáhali. Pochopitelně mi bylo jasné, že on sám moji knihu nečetl, protože neumí anglicky. Ovšem jeho osobní trenér, který anglicky hovoří, mu prvních pár stránek přeložil – a to mu jako důkaz stačí. Diego má pocit, že jej všichni zradili, a ve všech dosavadních přátelích začíná vidět nepřátele. O pár hodin později se vrátí do hotelu a sdělí Coppolovi, že půjde zapařit a štaci zahájí v místním nočním klubu, který je zároveň bordelem. Coppola mu to zprvu chvíli rozmlouvá, ale pak to vzdává a nechává ho jít. Tak to dělali všichni Maradonovi manažeři po celou 19
Maradonna.indd 19
20.10.2021 14:49:25
jeho kariéru, neboť tomuto polobohovi sportovního světa, na něhož se nevztahovala běžná měřítka, se nedalo dlouho odolávat. Když Diego dorazí na místo, narazí tam na pár chlápků, kteří se vybavují se ženami. Pak strčí majiteli do kapsy nějaké peníze, aby se těch chlapů zbavil. Brzy ráno následujícího dne se Diego vrátil do hotelu „v obzvlášť rozjařené náladě“, jak se vyjádřil hotelový poslíček. Maradona se zrovna nacházel ve výtahu se dvěma ženami, když vypadl proud. Dovedu si představit, jak se v tu chvíli asi cítil, neboť rovněž trpím klaustrofobií a záchvaty paniky, avšak jeho následující reakce se přece jen vymyká mému chápání. U Maradony se totiž nejednalo jen o nějakou chvilkovou úzkost, ale o strašlivý zážitek spojený s představami uvržení do vězení, v němž se nemůže nadechnout, neprostupnou temnotou a nemožností úniku. Těchto vizí se děsil již dříve. Připomnělo mu to příhodu, kdy jako dítě spadl v chudinské čtvrti do otevřeného kanálu a topil se v městských výkalech, než jej jeho strýc Cirilo vytáhl. V Alicante sebou Diego smýkal jako rozzuřené zvíře, které zavřeli do klece. Kopal do dveří, až mu z nohy tekla krev, a potil se po celém těle. Probudil se v něm ďábel, kterého v sobě celou dobu ukrýval. Jakmile jej místní hasiči z výtahu vyprostili, dal Maradona k údivu ředitele hotelu naplno průchod svému hněvu, což mělo neblahé důsledky. Řval na celý hotel, rozkopával, co mu stálo v cestě, ničil stoly i židle. „Tvoje práce stojí za úplnou vyližprdel!“ křičel na pracovníka pojišťovny, který přijel sepsat škodu. Jako nějaké déjà vu se incident v Alicante odehrává přesně rok poté, co se Maradona s velkou pompou vrátil do svého někdejšího klubu Boca Juniors po odpykání patnáctiměsíčního zákazu za pozitivní dopingový test z mistrovství světa v USA. Takový byl ostatně celý Maradonův život, jako na horské dráze, chvíli všemi milovaný a chvíli zatracovaný. Kdo však sleduje jeho kariéru po celé ty roky, zdráhá se jej buď úplně odepisovat, nebo naopak bezhlavě oslavovat jeho úspěchy. A přece se i mezi jeho nejbližšími přáteli proslýchá něco, co by si veřejně nedovolili říct: jestli to takhle půjde dál, Diego brzy skončí na krchově. Sedím v křesle, a zatímco mi maskérky nanášejí na obličej pudr a stíny, aby mě připravily na živý televizní přenos, myslím na Diega. Na tíhu 20
Maradonna.indd 20
20.10.2021 14:49:25
slávy, na všechny pády a scestí, k nimž jej přivedly peníze… Pořad, v němž mám vystoupit, je ve Španělsku velice oblíbený. Zdá se tedy, že jsem vlezl rovnou do jámy lvové. Nechal jsem se koupit programem, který servíruje seriózní novinářskou práci hned vedle obhroublých komedií a lehké erotiky, a to vše za letenku zdarma do Madridu a možnost udělat ve Španělsku reklamu své knize. V zákulisí se na chvíli posadím vedle dalšího pozvaného hosta. Je jím katalánská, skoro třicetiletá dívka jménem Lucia, která si prošla, jak se zdá, těžkou životní zkušeností. „Pozvali mě, protože se od svých deseti let poškozuju,“ povídá mi a vyhrnuje si sukni, aby mi ukázala dvě popáleniny na stehnech. Zápěstí má zjizvená od četných řezných ran. Lucia mi vypráví, že byla jako dítě zneužívaná, od svých pubertálních let byla pětkrát znásilněna a naposledy se jí to stalo v ústavu pro choromyslné poblíž Barcelony, odkud uprchla a dostala se až sem do tohoto pořadu. „Ale žiju teď jiný život, víš,“ svěřuje se mi jen pár minut před přenosem. „Ráda píšu, hlavně poezii. Myslím, že se tak snažím najít v životě lásku.“ Jsem prvním hostem. Snažím se využít svou dvacetiletou novinářskou zkušenost, abych se v rozhovoru nenechal strhnout k propírání těch nejhorších stránek Diegova života, o což reportér od začátku usiloval. Diego sice nepatří mezi mé nejlepší přátele, přesto se jej snažím s pochopením vylíčit jako oběť lidí kolem něj, kteří mu zničili život – všech těch takzvaných doktorů, manažerů a politiků, co na něm a jeho kariéře celou dobu parazitovali. Reportér se mě snaží dotlačit k poslední ráně do smrtelně pochroumané pověsti génia, podaří se mi však rozhovor zakončit v smířlivém duchu. „Mrzí mě, že Diego smetl moji knihu ze stolu, aniž by si ji přečetl. Raději jsme se spolu měli napít a poklábosit si o ní,“ dodávám těsně předtím, než se pozornost kamer stočí k Lucii. Chudák Lucia nemá s novináři žádnou zkušenost. Na obrazovkách milionů televizních přijímačů se tak její poškozené tělo objevuje ve vší své žalostnosti, zatímco ona se snaží objasnit, co ji k tomuto chování vede. Tu noc se Lucia a já ještě potkáme, neboť jsme oba na účet televize ubytovaní ve stejném luxusním hotelu v centru Madridu. Recepční 21
Maradonna.indd 21
20.10.2021 14:49:25
si myslí, že jsem ji sbalil někde venku, a když nám každému podává klíče od pokoje, spiklenecky na mě pomrkává. Než nastoupíme do přivolaného výtahu, otočím se k Lucii a zeptám se jí, jestli by si takhle pozdě v noci nechtěla vyrazit na skleničku. „Po ničem jiném netoužím,“ odpoví mi a na tváři vykouzlí nevinný úsměv, díky němuž načas zapomene na všechna životní příkoří. Diego se vrací do Buenos Aires a já do Londýna. On pokračuje v odvykací kúře, v tom svém nekonečném boji s čarodějkami a snahou vyrovnat se s tím, že stárne a už nikdy nebude moct hrát fotbal jako dřív. Mám pocit, že Diego a já se vyrovnáváme s podobnými těžkostmi života; mně zemřel tatínek, kniha je dopsaná a na stole mi leží nepodepsaná pohlednice, na níž je vyobrazena nějaká vietnamská venkovanka a rukou vepsáno: „Miss Saigon.“ Jedna moje bývalá přítelkyně se ze všech míst na světě přestěhovala právě do Saigonu a nechala mi tu jen vzpomínky a Diegův stín v zádech. Vydavatelé mi sice neustále tvrdí, jaký moje kniha vzbuzuje zájem, ovšem mně se stále nedaří jim svěřit, že co jsem napsal, je strašlivou připomínkou někoho jiného. Jak se prý cítím, zeptal se mě jeden kamarád v den, kdy se Londýnem proháněl zimní větřík. Vydal jsem se zakopat si do míče do parku poblíž řeky. „Nedávám to, kámo, fakt to nedávám,“ pověděl jsem mu. Cítím se, jako bych byl tam, kde kdysi Diego – zapadlý ve sračkách svého vlastního života. Jemu vzpomínka na strýce Cirila, který ho z té žumpy vytáhl, dávala sílu přežít, vše překonat. Mně se však stále nedaří se přes tuto knihu přenést a to mě opravdu zraňuje. Myslel jsem, že je propagace knihy u konce, když vtom mi zazvonil telefon. Téměř dva týdny mě naháněli argentinští novináři a vyptávali se, co si myslím o posledním Diegově průšvihu. Zájem o moji knihu rapidně vzrostl po Coppolově zadržení a podezření, že je zapleten do obchodu s drogami. Diego se v tichosti trápí nad osudem svého důvěrného přítele a dochází k přesvědčení, že to celé je součást jakéhosi velkého spiknutí, jehož má být má kniha rovněž součástí. Jeho právníci tou dobou již rozeslali dopisy několika lidem, s nimiž jsem vedl rozhovory, a snažili se je přesvědčit, aby své výroky popřeli. Obvinění proti Coppolovi však byla stažena poté, co prohlásil, že kokain do jeho bytu nastrčila policie, a oháněl se výpověďmi řady falešných svědků. Sám Maradona se tou dobou dostavil před vyšetřujícího 22
Maradonna.indd 22
20.10.2021 14:49:25
soudce, aby v krátkosti prohlásil sebe i svého manažera za nevinné, čímž se jen znovu potvrdilo, jak skvělé kondici se jeho popularita stále těšila. Úředníci a další zaměstnanci soudu se totiž seběhli a žádali jej o autogram a dychtili po společné fotce s legendou. Přesně takové podlézání vyvolalo již dříve v Maradonovi pocit, že stojí nad zákonem, a v jeho rodné zemi mu vložilo do rukou nebývalou moc. Co mě tedy přinutilo okamžitě kývnout, když mi moji argentinští vydavatelé zavolali a nabídli další možnost propagačního turné? Zdá se, že mě ten chlapík pořád fascinuje, a něco mi říká, že se dostáváme do bodu, kdy se to všechno, co mezi námi leží, musí nějak a někde dostat ven. Jak, to sice nedokáže ani jeden z nás předem určit, ale nebude to jen tak někde, ale přesně tam, kde to všechno začalo. A tak se mi 2. dubna, kdy se chystám nastoupit do letadla britských aerolinií směr Buenos Aires, honí hlavou, jak významné pro mě to datum je. Je to přesně patnáct let od mého křtu ohněm coby zahraničního zpravodaje Financial Times v Buenos Aires. Onoho dne, 2. dubna roku 1982, se davy lidí ověnčených národními vlajkami a vykřikujících protibritská hesla valily k náměstí Plaza de Mayo a já si vzpomínám na ten šok a strach při představě, že se kvůli jednomu vzdálenému ostrovu bude brzy prolévat argentinská a anglická krev. V předvečer vylodění jsem vyrazil podívat se na Maradonu v přátelském utkání proti Sovětskému svazu. Stadionem River Plate se neslo hlasité skandování: „Kdo neskáče, je Angličan.“ A všichni skákali. Byla to však právě hvězda Argentiny, a nikoli já, komu osud na stadionech mého rodného Španělska přichystal hořké zjištění. Argentinská média si mohla dovolit lhát o situaci na frontě, ale proti přímým přenosům fotbalových zápasů z mistrovství světa ve Španělsku nezmohla nic, nemohla si totiž dovolit vypnout obrazovky a riskovat tak celonárodní nepokoje. Zraky milionů Argentinců byly přilepeny k televizním přijímačům a bylo jim fuk, že se v přístavu Stanley bojuje a že se jejich jednotky musely stáhnout. Sledovali však, jak jejich tým podlehl 0:1 Belgii a jak byl Maradona vyloučen v zápase proti Brazílii kvůli jasnému faulu na soupeřova obránce, čímž potupně korunoval jeden ze svých nejhorších výkonů v kariéře. Ani po patnácti letech mi není zrovna do zpěvu. Pár dní před odletem dorazila do mé londýnské kanceláře nepřímá výhrůžka smrtí 23
Maradonna.indd 23
20.10.2021 14:49:25
Angličanovi adresovaná mé osobě a zaslaná někým, kdo se podepsal jako veterán války o Falklandy. Takových výhrůžek jsem během života v Argentině obdržel víc, než dovedu spočítat. Některé z nich nestály za pozornost, ale jiné se ministerstvu zahraničí zdály natolik vážné, že mi doporučili na čas zemi opustit. Požádal jsem tedy o pomoc policii. „Nemohla by to prověřit M15, než odletím?“ prosil jsem. „To ale potrvá minimálně dva měsíce,“ zněla odpověď. U odbavení ve stanici Victoria směrem na letiště Gatwick si mě pracovnice britských aerolinek změří pohledem. „Omlouvám se, pane, ale podle počítače budete potřebovat invalidní vozík,“ prohlásí. Kontruji tím, že se někde musela stát chyba. „Vždyť přece stojím na nohou, vidíte?“ Tvrdím to sice přesvědčivě, avšak někde vzadu začínám mít podezření, že mě Maradona musel očarovat nějakým zlým kouzlem. Jakmile dorazím do Gatwicku, už tam z tlampačů vyvolávají doktora Burnse. Tentokrát se mě ptá zaměstnanec letecké společnosti, jestli budu potřebovat invalidní vozík. To už jsem si stoprocentně jistý, že se musí jednat o nějaký zvrácený Diegův vtípek. Po přistání v Buenos Aires na mě čekal Ignacio, ředitel sekce marketingové komunikace mého argentinského vydavatele Planeta, a vypadal, že se každou chvílí zhroutí. „Nikdy jsem nic podobného nezažil. Nikdo se tvé knihy nechce ani dotknout. Nikdo si nechce Diega rozhněvat. Je to tady jak v nějakém mafiánském filmu.“ O pár hodin později už vedeme rozhovor se sportovním redaktorem deníku Página 12, Ezequielem Fernándezem Mooresem. I on si v minulosti užil svoje, když vydával neautorizovaný životopis jiné argentinské legendy, boxera Oscara Bonaveny, kterého zastřelili v nevěstinci v Las Vegas. Co se následně přihodilo, nás však zaskočilo oba. Seděli jsme ve foyer mého hotelu u šálku kávy a povídali si, když tu jsem zahlédl Carlose Bilarda, bývalého trenéra argentinského národního týmu. Bilardo proslul tvrdým, pragmatickým přístupem k fotbalu, v němž je dovoleno takřka vše, pokud to povede k vítězství. Ten byl typický pro argentinské pojetí a někteří angličtí fanoušci si jej mohou pamatovat z jeho působení v dresu argentinského šampiona šedesátých let, Estudiantes. V zápase mezi jeho týmem a Manchesterem United 24
Maradonna.indd 24
20.10.2021 14:49:25