námi to končí Colleen Hooverová
Nami to konci_reedice-2021.indd 3
24.02.2021 8:36:09
Mému otci, který se ze všech sil snažil potlačovat to nejhorší v sobě. A mé matce, která se postarala, abychom ho nikdy neviděli ve chvílích, kdy se mu to nedařilo.
Nami to konci_reedice-2021.indd 5
24.02.2021 8:36:09
ČÁST PRVNÍ
Nami to konci_reedice-2021.indd 7
24.02.2021 8:36:09
1. Když jsem tak seděla obkročmo na římse, jednu nohu na střeše, druhou mimo ni, a dívala se do ulic Bostonu v hloubce dvanácti poschodí, nemohla jsem si pomoct, abych nemyslela na sebevraždu. Ne na vlastní. Mám svůj život natolik ráda, že chci vi dět, jak se bude odvíjet. Myslela jsem na jiné lidi, na ty, kteří nakonec dospěli k rozhodnutí se svými životy skoncovat. Litovali toho někdy? V těch prchavých vteřinách mezi tím, kdy se pustili a kdy dopadli na zem, v tom krátkém volném pádu musel být čas aspoň na náznak lítosti. A kruci. To byl ale pitomý nápad. Já jsem se klonila spíš k tomu, že ne. Hodně jsem o smrti přemýšlela. Zvlášť dneska, když jsem sotva před dvanácti hodinami pronesla jeden z nej působivějších smutečních projevů, jaký kdy obyvatelé Plethory v Maine slyšeli. No, možná nebyl nejpůsobivěj ší. Možná byl spíš nejpříšernější. Záleželo na tom, jestli jste se dívali optikou mé matky, nebo mou. Máma se mnou teď nejspíš nejmíň rok nepromluví. Ne že bych se chtěla přeceňovat. Můj projev nejspíš ne vstoupí do dějin jako slova Brooke Shieldsové na pohřbu Michaela Jacksona. Nebo jako projev jedné ze sester Steva Jobse. Nebo bratra bývalého fotbalisty a vojáka Pata Till mana, který padl v Afghánistánu. Stejně byl ale působivý. n á m i t o k o n č í | 9
Nami to konci_reedice-2021.indd 9
24.02.2021 8:36:09
Nejdřív jsem byla nervózní. Koneckonců to byl pohřeb ctihodného Andrewa Blooma, zbožňovaného starosty měs ta Plethora. Majitele jedné z nejúspěšnějších realitních kan celáří ve městě a okolí. Manžela úžasné Jenny Bloomové, nejoblíbenější učitelky v celé Plethoře. A otec Lily Bloomo vé, podivínky s nezkrotnými zrzavými vlasy, která se kdysi zamilovala do bezdomovce a zostudila tak celou rodinu. To jsem já. Lily Bloomová. Andrew byl můj otec. Sotva jsem domluvila na jeho pohřbu, chytila jsem le tadlo do Bostonu a zmocnila se první střechy, na kterou jsem se mohla dostat. Opakuju, ne proto, že bych se chtěla zabít. Neměla jsem v plánu z té střechy skočit. Jen jsem nutně potřebovala čerstvý vzduch a ticho, což jsem ve svém bytě ve druhém poschodí, bez přístupu na střechu a se spoluby dlící, která si ráda nahlas zpívá, rozhodně nemohla čekat. Nepočítala jsem ale s tím, jaká tady bude zima. Ne nesnesitelná, ale nepříjemná. Aspoň jsem viděla hvězdy. Mrtví otcové, obtížné spolubydlící a pochybné smuteční projevy se nezdají tak hrozné, když je noc tak jasná, že doslova cítíte velkolepost vesmíru. Miluju, když se pod hvězdnatou oblohou cítím tak nedůležitá. Líbí se mi to. Líbilo se mi to. Až do chvíle, kdy se dveře na střechu prudce otevřely a vyplivly člověka. Pak se zase přibouchly a přes plochu zaduněly kroky. Neotočila jsem se. Ten, kdo sem přišel, si nejspíš vůbec nevšiml, že nalevo ode dveří někdo sedí na římse. Ty kroky tak spěchaly. Nebyla moje vina, že předpokládaly samotu. Tiše jsem si povzdychla, zavřela oči a opřela si hlavu o omítnutou zeď za sebou. Vyčetla jsem vesmíru, že mi 10 | c o l l e e n h o o v e r o v á
Nami to konci_reedice-2021.indd 10
24.02.2021 8:36:09
musel sebrat ten hloubavý pocit míru a pokoje. Aspoň něco by pro mě vesmír dneska mohl udělat – ať je ten člověk na střeše žena, ne muž. Když už mám mít společ nost, dala bych přednost té ženské. Na svou výšku jsem dost silná a ve většině situací se o sebe dokážu postarat, ale zrovna teď jsem nebyla v rozpoložení, kdy bych se uprostřed noci měla ocitnout na střeše s cizím chlapem. Jindy bych z obav o svoje bezpečí nenápadně vklouzla do dveří a odešla, ale teď se mi odejít nechtělo. Jak už jsem se zmínila, bylo mi tu dobře. Konečně jsem nechala svůj pohled sklouznout k siluetě u zábradlí. Zase „klika“ – rozhodně to byl muž. I když se nakláněl přes zábradlí, rozeznávala jsem jeho široká ramena, která ostře kontrastovala s bezmocným gestem, jímž si držel hlavu v dlaních. Dokonce jsem zahlédla po hyb jeho zad, když se zhluboka nadechoval a zase vydechoval. Vypadal jako na pokraji zhroucení. Uvažovala jsem, jestli na něj mám promluvit, dát mu vědět, že má společ nost, nebo si aspoň odkašlat. Než jsem si to stačila roz myslet, otočil se a nakopnul jedno z venkovních křesílek, která stála za ním. Trhla jsem sebou, plastové křeslo přeletělo po střeše, jenže ten mladík si neuvědomoval, že má společnost. Pustil se do křesla, kopal do něj znova a znova. To ale bojovalo statečně – místo aby se pod silou kopanců rozlámalo, od jíždělo dál a dál z dosahu zuřících nohou. Páni, ta židle musí být ze zatraceně odolné umělé hmoty. Asi z té, co se z ní dělají trupy lodí. Jednou jsem viděla tátu, jak na terase nakopnul stůl z to hoto plastu, a ten kus nábytku se mu prakticky vysmíval. Táta si narazil holeň, ale na stole nezůstal ani škrábanec. n á m i t o k o n č í | 11
Nami to konci_reedice-2021.indd 11
24.02.2021 8:36:09
Neznámému asi došlo, že pro tak kvalitní materiál je slabým soupeřem, protože přestal s kopáním. Stál nad křeslem, ruce zaťaté v pěsti u boků. Upřímně, trochu jsem mu záviděla. To, jak si dokáže vybít agresivitu a porvat se s plastovou židlí. Nejspíš měl za sebou den blbec jako já, jenže já svou agresivitu dusila v sobě, dokud jsem ji ne mohla přetavit v pasivně-agresivní osedlání římsy. Tenhle mladík se ji nebál vypustit. Obvykle jsem se uklidňovala zahradničením. Když jsem byla ve stresu, šla jsem na zahradu a vyplela všech ny záhony. Jenže od té doby, co jsem se před dvěma lety přestěhovala do Bostonu, jsem žádnou zahradu neměla. Ani terasu. Neměla jsem ani květináč. Možná bych měla investovat do židle z odolného plastu. Zírala jsem na neznámého ještě chvíli a přemítala, jestli se někdy hodlá pohnout. Pořád jen stál a zíral na převrá cené křesílko. Ruce už neměl v pěsti. Spočívaly mu na bo cích a já si poprvé všimla, jak je mu košile na bicepsech malá. Všude jinde mu seděla, jen nahoře na pažích se látka napínala. Začal lovit po kapsách, až našel, co hledal, a – zřejmě ve snaze uvolnit ze sebe ještě víc agrese – si zapálil jointa. Nejsem žádná skautka. Ve třiadvaceti, po vysoké škole, jsem už za sebou pár setkání s touhle rekreační drogou měla taky. Neodsuzovala jsem ho, že se chce o samotě uklidnit trávou. Jenže o to právě šlo – nebyl o samotě. Jen to nevěděl. Dlouze popotáhl a začal se obracet k římse. Všiml si mě, když vypouštěl kouř. Zarazil se ve chvíli, kdy se naše pohledy setkaly. Nevypadal šokovaně, ale ani pobaveně. Byl ode mě asi deset kroků, ale ve světle hvězd jsem viděla, jak pomalu přejíždí pohledem mou postavu, ale nedává 12 | c o l l e e n h o o v e r o v á
Nami to konci_reedice-2021.indd 12
24.02.2021 8:36:09
na sobě nic znát. Dokázal si držet karty u těla. Přimhouřil oči a rty se mu pevně sevřely jako mužské verzi Mony Lisy. „Ahoj, jak se jmenuješ?“ zeptal se. Cítila jsem jeho hlas až v břiše. To nebylo dobré. Hlasy by se měly zastavit v uších, ale někdy – no, ne moc často – hlas pronikl dál a vibroval mi celým tělem. Jako ten jeho. Hluboký, sebevědomý a trochu jako máslo. Když jsem mu neodpověděla, dal si jointa zase do pusy a popotáhl. „Lily,“ řekla jsem konečně. Měla jsem vztek na svůj hlas. Nesl se tak slabě, že snad ani nemohl dolehnout k jeho uším, natož aby vibroval v jeho těle. Zvedl trochu bradu a pokývl hlavou ke mně. „Mohla bys odtamtud prosím slízt, Lily?“ Teprve když to vyslovil, došlo mi, jak stojí: zpříma, sko ro ztuhle. Jako by byl nervózní, že spadnu. Což nespadnu. Ta římsa byla tak třicet čísel široká a já seděla většinou těla na střeše. Kdybych padala, mohla bych se snadno zachytit, nemluvě o tom, že vítr foukal z druhé strany. Podívala jsem se na svoje nohy a pak na něj. „Ne, díky, je mi tady dobře.“ Trochu se pootočil, jako by se na mě nedokázal dívat. „Prosím, slez.“ Znělo to spíš jako rozkaz, i když přidal prosím. „Je tady sedm židlí.“ „Málem jich zbylo jen šest,“ připomněla jsem mu jeho pokus jednu z nich zavraždit. Nepřipadalo mu to vtip né. Když jsem ho neposlechla, popošel o pár kroků blíž ke mně. „Stačí, aby ses blbě pohnula, a spadneš dolů. Dneska už jsem toho měl dost i bez toho.“ Dál se pomalu přibližoval ke mně. „Znervózňuješ mě. Nemluvě o tom, že se kvůli tobě nemůžu pořádně zhulit.“ n á m i t o k o n č í | 13
Nami to konci_reedice-2021.indd 13
24.02.2021 8:36:09
Protočila jsem panenky a přehoupla obě nohy ke stře še. „Bože chraň, abych ti pokazila rauš.“ Seskočila jsem na střechu a otřela si dlaně o džíny. „Lepší?“ Vykročila jsem k němu. Vydechl, jako by při pohledu na mě na římse celou dobu zatajoval dech. Popošla jsem stranou, abych na něj líp viděla, a při tom jsem si nemohla nevšimnout, jak zou fale atraktivní je. Ne, atraktivní byl slabý výraz. Vypadal krásně. Dokonale upravený, byly z něj cítit peníze, asi o pár let starší než já. Když mě sledoval, oči se mu v koutcích zvrásnily a rty jako by se mračily, i když ne doopravdy. Přešla jsem k okraji střechy obehnané zá bradlím směrem do ulice. Opřela jsem se o ně a zadívala se na auta pod sebou. Snažila jsem se nedávat na sobě na jevo, jak na mě zapůsobil. Už jen podle jeho účesu se dalo uhodnout, že to je muž, který si snadno získává druhé, a já nechtěla čechrat jeho ego. Ne že by se choval nějak přehnaně sebevědomě. Měl ale neformální košili Burberry. Myslím, že to byl asi první majitel téhle košile, který si mě kdy všimnul. Slyšela jsem za sebou kroky, a pak se opřel o zábrad lí vedle mě. Koutkem oka jsem se dívala, jak popotahuje z jointa. Pak mi nabídl, ale mávla jsem odmítavě rukou. Zhulit se v jeho přítomnosti bylo to poslední, oč jsem stála. K omámení mi stačil jeho hlas. Tak trochu jsem ho zase zatoužila slyšet, takže jsem k němu vypálila otázku: „Co ti ta židle udělala, že ses tak naštval?“ Podíval se na mě. Doopravdy podíval. Naše pohledy se setkaly a on jen zíral, jako by mi z obličeje mohl vyčíst všechna tajemství. Tak tmavé oči jsem snad ještě nevidě la. Nebo ano, ale ne v tak nesmlouvavém výrazu. Neod14 | c o l l e e n h o o v e r o v á
Nami to konci_reedice-2021.indd 14
24.02.2021 8:36:09
pověděl mi, ale moje zvědavost se nechtěla jen tak vzdát. Když už mě donutil slézt z mé pohodlné, pokojné římsy, tak ať se laskavě aspoň obtěžuje pobavit mě odpovídáním na šťouravé otázky. „Je v tom nějaká žena?“ popíchla jsem ho. „Zlomila ti srdce?“ Tomu se zasmál. „Kéž by moje problémy byly tak triviální.“ Opřel se o zeď, aby na mě viděl. „Ve kterým po schodí bydlíš?“ Olízl si prsty a zaštípl koneček jointa. Pak si ho zastrčil do kapsy. „Nikdy jsem tě tady neviděl.“ „Protože nejsem odsud.“ Ukázala jsem směr, kterým se nacházel můj byt. „Vidíš tu budovu pojišťovny?“ Zamžoural tam, kam jsem mu ukazovala. „Jo.“ „Bydlím v tom baráku vedle. Odsud není vidět. Má jen dvě patra.“ Opřel si lokty o zábradlí a zase se na mě zadíval. „Když bydlíš tam, co děláš tady? Máš tady přítele nebo tak něco?“ Po jeho otázce jsem si najednou připadala hloupě – jako bych vypadala tak snadno k mání, že stačí tahle la ciná narážka. Ten chlapík působil, že má na víc. Jenže ty sofistikované metody si nejspíš šetřil pro ženy, které mu za to stály. „Máte dobrou střechu,“ odpověděla jsem mu. Nazdvihl obočí, jako by čekal, že to rozvedu. „Potřebovala jsem na vzduch. Něco si promyslet. Ote vřela jsem si Google Earth a našla nejbližší dům se střešní terasou.“ Usmál se na mě. „Aspoň jsi šetrná. To je dobrá vlastnost.“ Aspoň? Přikývla jsem, protože jsem šetrná. A protože je to dobrá vlastnost. n á m i t o k o n č í | 15
Nami to konci_reedice-2021.indd 15
24.02.2021 8:36:09
„Proč jsi potřebovala na vzduch?“ zeptal se. Protože jsem dneska pohřbila tátu a při obřadu pronesla naprosto skandální projev a teď mám pocit, že nemůžu dýchat. Znovu jsem se k němu otočila a pomalu vydechla. „Co takhle chvíli nemluvit?“ Vypadal, jako by se mu trochu ulevilo, že chci mlčet. Naklonil se přes zábradlí, nechal paži viset do prázdna a zíral na ulici. Chvíli tam tak stál a já si ho celou dobu prohlížela. Asi to věděl, ale zdálo se, že je mu to jedno. „Z týhle střechy před měsícem někdo spadnul,“ ozval se. Mohla bych se zlobit, že nerespektuje mou prosbu o ti cho, ale tohle mě zaujalo. „Byla to nehoda?“ Pokrčil rameny. „To nikdo neví. Stalo se to pozdě večer. Jeho žena vařila večeři a on jí řekl, že jde sem nahoru na fotit západ slunce. Byl fotograf. Vypadá to, že se nakláněl přes zábradlí, aby získal dobrý záběr oblohy, a uklouzly mu nohy.“ Naklonila jsem se do prázdna a podivila se, jak by zrovna tady někdo mohl spadnout nešťastnou náhodou. Pak jsem si vzpomněla, jak jsem před chvílí sama seděla na římse na druhé straně. „Když mi to sestra vyprávěla, musel jsem myslet na to, jestli získal ten záběr. Doufal jsem, že foťák nespadnul s ním, protože to by byla hrozná škoda, víš? Umřít pro lásku k fotografování, ale přitom ani nepořídit ten záběr, který tě stál život.“ Rozesmála jsem se. I když jsem si nebyla jistá, jestli se vůbec mám smát. „To vždycky říkáš nahlas, co tě napadne?“ Pokrčil rameny. „Většině lidí ne.“ Usmála jsem se. Líbilo se mi, že mě sice nezná, ale z nějakého důvodu jsem pro něj jiná než většina lidí. 16 | c o l l e e n h o o v e r o v á
Nami to konci_reedice-2021.indd 16
24.02.2021 8:36:09
Opřel se zády o římsu a založil si ruce na prsou. „Po cházíš odsud?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, přistěhovala jsem se z Maine. Po vysoký.“ Nakrčil nos. Vypadalo to dost neodolatelně, pozorovat toho chlápka v košili Burberry a s účesem za dvě stě dola rů, jak dělá legrační grimasy. „Takže v Bostonu patříš do očistce? To je asi na pytel.“ „Jak to myslíš?“ podivila jsem se. Koutek úst se mu zvedl. „Turisti se k tobě chovají jako k místní. Místní jako k turistce.“ Zasmála jsem se. „Páni, to je dost přesný popis.“ „Já jsem tady dva měsíce. Ještě jsem se ani nedostal do očistce, takže jsi na tom líp než já.“ „Proč jsi v Bostonu?“ „Na stáži. A taky tady bydlí sestra.“ Zaklepal špičkou boty na střechu. „Vlastně hned pod námi. Vzala si ajťáka z Bostonu a koupili si celý horní patro.“ Sklopila jsem oči. „Celý patro?“ Přikývl. „Ten její klikař pracuje z domova. Nemusí se ani převlíknout z pyžama a vydělává miliony ročně.“ Tak to je vážně klikař. „Jakou stáž tady máš? Jsi doktor?“ Přikývl. „Neurochirurg. Teda oficiálně až zhruba za rok, až mi skončí rezidentura.“ Stylově oblečený, výmluvný a chytrý. A kouří trávu. Kdyby to byla kvízová otázka, zněla by: co z uvedených možností je špatně? „Měli by doktoři hulit marjánku?“ Ušklíbl se. „Asi ne. Ale kdybychom si občas nedopřáli něco takovýho, vrhalo by se nás ze střech mnohem víc, za to ti ručím.“ Díval se před sebe a opíral si bra du o předloktí. Pak zavřel oči, jako by si užíval nápory n á m i t o k o n č í | 17
Nami to konci_reedice-2021.indd 17
24.02.2021 8:36:09
větru proti obličeji. Takhle už nevypadal tak nesmlouvavě. „Chceš slyšet něco, co vědí jen místní?“ navrhla jsem mu. „Samozřejmě.“ Zase se soustředil na mě. Ukázala jsem k východu. „Vidíš tu budovu? Tu s tou zelenou střechou?“ Přikývl. „Za ní, na Melcherově ulici, je dům, který má na stře še domeček. Opravdový domek. Z ulice není vidět a ta budova je tak vysoká, že o něm spousta lidí vůbec neví.“ Zatvářil se, jako by to na něj udělalo dojem. „Vážně?“ Přikývla jsem. „Viděla jsem to, když jsem se koukala na Google Earth, a tak jsem si o tom něco našla. Staveb ní povolení bylo zřejmě vydaný v roce 1982. Umíš si to představit? Žít v domě na činžáku?“ „Měla bys celou střechu,“ nadhodil. To mě nenapadlo. Kdyby mi ten domek patřil, pěs tovala bych tam nahoře květiny. Udělala bych si z toho svoje útočiště. „A kdo tam bydlí?“ zeptal se. „To nikdo doopravdy netuší. Je to jedna z velkých bos tonských záhad.“ Zasmál se a zkoumavě si mě prohlédl. „A co jsou ty další bostonský záhady?“ „Třeba jak se jmenuješ.“ Sotva jsem to vyslovila, plácla jsem se do čela. To znělo taky zatraceně lacině. Teď jsem byla sama k smíchu. Usmál se. „Ryle. Ryle Kincaid.“ Povzdychla jsem si a trochu se stáhla. „To je fakt super jméno.“ „Proč to říkáš tak smutně?“ „Protože co bych za to dala, mít taky hezký jméno.“ 18 | c o l l e e n h o o v e r o v á
Nami to konci_reedice-2021.indd 18
24.02.2021 8:36:09