CAROLINE BERNARDOVÁ
a barvy života
Frida Kahlo_001-003.indd 3
06.01.22 9:47
PROLOG Prosinec 1939 Bylo pozdní dopoledne, když Frida spěšně vešla do svého ateliéru. Tou dobou působily prášky proti bolesti nejlíp. Sluneční svit pronikal oknem a plnil místnost zlatavou barvou, v níž její malířský stojan doslova zářil. „Dobré ráno, sestřičko,“ pozdravila kostru z papírmašé sedící na židli v rohu, která byla pestře pomalovaná a oblečená do jednoho z jejích kombiné. Na starém truhlářském ponku stály vyrovnané barvy v skleněných lahvičkách připravené k použití a vedle nich hliněné hrnce se štětci tak jemnými, že jejich chloupky nebyly silnější než Fridiny řasy, a také hrubšími, připomínajícími na dotek štětku na holení jejího otce. Všechny stěny byly ověšené spoustou fotografií, kreseb a starých masek, které ve slunečním světle jako by ožívaly. Na několika stolech a nízkých skříňkách ležely a stály její panenky a pohádkové bytosti, které v průběhu let vytvořila, stejně jako knihy, poznámkové sešity, bohaté kytice květů a spousta jiných věcí, které milovala a na něž se ráda dívala, protože jí 5
FRIDA KAHLO A BARVY ZIVOTA.indd 5
6.1.22 10:08
sloužily jako inspirace. Návštěvníkům snad mohl tento prostor připadat neuklizený a přecpaný věcmi bez ladu a skladu, pro Fridu tu ale bylo všechno na svém místě. Knihy stály v regálech tematicky seřazené, pořadače s novinovými články a korespondencí měly na hřbetech pečlivě nadepsané štítky. Diego si z ní kvůli tomu někdy utahoval, ale Frida tvrdila, že je to dědictví po jejím německém otci. Potřebovala obojí – být obklopená spoustou věcí, ale mít v nich pořádek. Usmála se, rozhlédla se po místnosti a kochala se tím důvěrně známým a pečlivě vybudovaným prostředím. S radostným očekáváním se postavila před malířský stojan a sáhla po prostěradlu, které včera večer přehodila přes plátno. Poprvé se rozhodla pro formát životní velikosti. Obvykle malovala menší obrázky, ale tentokrát nebylo zbytí. Všechny malby pro ni byly důležité, ale tahle znamenala víc než všechny ostatní. Jedním trhnutím odstranila hadr a odhalila dvě hlavy. Ve dvojím provedení se na ni dívaly její vlastní oči zpod hustého obočí, které se stýkalo nad kořenem nosu a připomínalo vzmach ptačích křídel. Přesto se rozdíly mezi oběma Fridami nedaly přehlédnout. Levá měla bledší, souměrnější tvář než ta pravá, jejíž obličej byl tmavý a připomínal indiánskou ženu. Ta vlevo byla jemně nalíčená a zdobil ji složitě vyčesaný účes s lesklými vlnami. Pravá měla pod nosem náznak dámského knírku, vlasy přísně stažené, ani se tolik neleskly. Ty malé rozdíly nebyly na první pohled zjevné a pozorovatel je odhalil až po chvilce pečlivého zkoumání. Frida na obraze spočinula dlouhým pohledem, pak vzala 6
FRIDA KAHLO A BARVY ZIVOTA.indd 6
6.1.22 10:08
do ruky štětec a pokračovala v práci na pozadí, které tvořilo jen nebe s bílými oblaky, ale myšlenkami zůstávala u Frid na plátně. Tohle jsou dvě ženy, které jsou ukryty v mém nitru jedna vedle druhé, říkala si v duchu, zatímco jemnými dotyky nanášela bílou barvu na plátno. Žena, která chce žít, jak se jí zlíbí, a žena nesoucí na svých bedrech tíhu tradice a historie. Zdálo se jí, že jí v hrudi tluče křídly veliký pták. Byl to pocit, jako by se její rozechvělé srdce chystalo vyskočit z prsou, podobný tomu, který ji přemohl, když znovu slyšela Diegova slova, to jedno slovo, které jí změnilo život. Štětec znehybněl ve vzduchu. Musí se soustředit na obraz, malovat, musí se nalézt v obou Fridách na obraze, protože hrozilo, že se sama sobě ztratí. Dlouho nepohnutě hleděla na plátno. Něco chybí, něco zcela rozhodujícího. Najednou věděla, co to je. Netrpělivě hodila štětec na stůl, ani se nezdržovala jeho vymytím a sáhla po jiném. Namíchala červený tón s trochou magenty, její oblíbené barvy, která pro ni představovala všechno, co patřilo k Mexiku – život a lásku. Aniž by odtrhla oči od obrazu, sáhla za sebe na policii po jedné z mnoha knih o anatomii. Po krátkém listování tu stránku našla. Pak spěšnými tahy naskicovala svou myšlenku – na šaty obou Frid namalovala srdce. Srdeční komory a krevní oběh byly odhalené, rudé tepny probíhaly svrchu po šatech. Jedna z nich končila otevřená na bílých šatech evropské Fridy. Krev kapala na sukni, ani svorka krvácení nezastavila. Frida se zahleděla na ruce, které si ženy podávaly. Spojení 7
FRIDA KAHLO A BARVY ZIVOTA.indd 7
6.1.22 10:08
mezi nimi je ve skutečnosti velmi silné, musí být tedy ještě zřetelnější! Namalovala jemnou, tenkou linii, tepnu spojující obě srdce. Byla to stejná krev, která oběma protékala, tentýž tlukot pulzu, jenž jim vléval život. Společně najdou obě Fridy, které v sobě spojuje, dost síly, aby přežily, ať už přijde cokoli.
FRIDA KAHLO A BARVY ZIVOTA.indd 8
6.1.22 10:08
DÍL I. ZHROUCENÝ PILÍŘ 1925–1930
FRIDA KAHLO A BARVY ZIVOTA.indd 9
6.1.22 10:08
KAPITOLA 1 Září 1925 „Přestaň se loudat a pojď!“ Alejandro chytil Fridu za ruku a chtěl ji táhnout za sebou. Frida cítila, jak jí mezi lopatkami naskakuje husí kůže jako pokaždé, když se dotýkali. Přesto se mu vytrhla. „Počkej. Zapomněla jsem tam sešit.“ Když se vracela, čekal na ni Alejandro se společným přítelem Miguelem na konci chodby. Frida trochu zpomalila, aby ho mohla nerušeně pozorovat. Alejandro Gómez Ariás byl pohledný, vysoký mladík s lesklými vlasy a oblek, který nosil s nonšalantní ležérností, mu moc slušel. Všimla si ho hned první den. Chodil do třídy o tři roky výš a patřil do skupiny přátel, kteří si říkali cachuchas podle kšiltovek, které nosili. Cachuchas byli chytří mladíci, vyznali se v moderní literatuře a milovali malířství. Jejich velký vzor byl revolucionář José Vasconcelos, který jako ministr školství odstartoval alfabetizační kampaň a prosazoval nová měřítka při hodnocení umění. Než se k nim Frida přidala, skládala se skupina výhradně z mladých mužů. 11
FRIDA KAHLO A BARVY ZIVOTA.indd 11
6.1.22 10:08
Ostatně na preparatoriu, vyšší střední školu, chodilo jen pár dívek. Frida se tady navzdory matčiným námitkám připravovala na studium medicíny. Chtěla se stát lékařkou. Prepa, jak zkrá ceně přípravce říkali studenti, však byla pro Fridu především ostrůvkem svobody. Tady konečně mohla alespoň na chvíli uniknout z dohledu rodičů a sousedů. Každý den jezdila z ospalého předměstí Coyoacán tramvají do centra města. Frida si povytáhla pletené punčochy, až zmizely pod okrajem tmavé skládané sukně, a rozběhla se. Když míjela Alejandra, strčila do něho loktem. „Kde se couráš?“ houkla na něho a už se řítila po schodech dolů. „Frido! Tak počkej přece! Chováš se nemožně.“ Jen taktak vybrala ohyb schodiště, sukně jí vlála kolem nohou. Chytla se zábradlí a málem sletěla ze schodů. „Frido!“ zavolal na ni Alejandro ještě jednou. „Mysli na pověst žen na téhle škole.“ Obrátila oči v sloup. Milovala Alejandra z celého srdce, ale proč nemůže pochopit, že ona prostě musí být pořád v po hybu, je to její přirozenost. A to navzdory prodělané dětské obrně a pokřivené pravé noze. Život bez běhání, lezení na stromy a tancování si neuměla představit. To už mu přece muselo dávno dojít. Proč od ní svět očekává, že bude způ sobně scházet po schodech a nikdy se ani nezadýchá? Jen protože je žena? Samozřejmě je žena, ale tak prudká a nespoutaná, jak se jí zachce! Najednou se uprostřed schodů zastavila a Alejandro do ní prudce vrazil. 12
FRIDA KAHLO A BARVY ZIVOTA.indd 12
6.1.22 10:08
„Mně se ale líbí, jaká jsem. Ty se jen bojíš, že budu rychlejší než ty!“ vykřikla. Stál o jeden schod nad ní a těžce dýchal, tmavé vlasy mu padaly do očí a rty se rudě leskly. Sklonil se k ní a přitiskl ústa na její. Frida se nechala políbit, pak se mu vymanila a už zase běžela po schodech dolů a dál přes stinné nádvoří. Na ulici ji přepadlo parné odpolední vedro. Bylo září, období dešťů pomalu končilo a vzduch byl prosycený vláhou. Ráno jemně sprchlo a domy vypadaly jako čistě umyté. Šli spolu dolů po Calle Argentina směrem k Zócalu, což bylo obrovské centrální náměstí s katedrálou a Národním palácem. Tady se všichni setkávali – kejklíři a potulní muzikanti, kterým se říkalo marichas, pouliční prodavači a podvodníci, politici i obyčejní lidé. Frida zvolnila krok, protože neměla nejmenší chuť jet domů. Coyoacán byl k uzoufání nudný. Jediné rozptýlení skýtalo zaprášené náměstí Plaza Hidalgo před kostelem. Tam se ale všichni znali navzájem, člověk byl pod neustálým dohledem sousedů a faráře. Ulice, pouliční kavárny a tržiště v centru hlavního města byly plné lidí. Na Zócalu hrála muzika, lidé tu obcházeli dokola s transparenty nebo předváděli kouzelnické triky. Vždycky tu bylo na co se dívat. A taky tu mohla beztrestně líbat Alejandra. Kavárenské terasy byly dnes kvůli deštivému počasí poloprázdné. Indiánské ženy si přesto postavily jednoduché stánky z dřevěných prken. Frida roztáhla malý deštník a pomalu se kolem nich procházela. Prodavačky seděly před kovaným plotem katedrály nebo ve stínu domů a nabízely ovoce a zeleninu, 13
FRIDA KAHLO A BARVY ZIVOTA.indd 13
6.1.22 10:08
krajky nebo hrnčířské zboží. Už tu byly k vidění i první lebky z barevné cukrové hmoty, i když Dia de los Muertos, Den mrtvých, bude až za pár týdnů. „Ty dneska nemusíš k Fernandovi?“ zeptal se Alejandro a snažil se uhýbat před jejím deštníkem. „Vždyť vůbec neprší!“ „Ale ten deštník je moc hezký, nezdá se ti?“ Frida ho roztočila, až se třásně na okraji vesele třepetaly. „A k Fernandovi dnes nejdu.“ Fernando Fernández byl reklamní grafik a přítel jejího otce, u kterého dvakrát týdně brala hodiny kreslení. Platila mu za ně tím, že mu pomáhala v obchodě. Zastavili se před Fridiným oblíbeným stánkem, kde se pro dávaly amulety a votivní obrázky malované na plechových destičkách. Výjevy, které sloužily jako poděkování nebo prosby k svatým patronům, vyprávěly nejbláznivější příběhy o trápeních a sta rostech obyčejných lidí. Frida prstem přejížděla po vystavených retablos a četla nápisy. Jsou jako na plechu zachycená duše mexického lidu, pomyslela si. Starší indiánská žena ji hned poznala. „Mira, podívejte se, tyhle jsou nové,“ ukázala na pár obrázků velikosti pohlednic. „Vidíš? Tady děkuje žena za to, že ji muž nepřistihl při nevěře, a přísahá, že mu odteď bude vždycky věrná! To by mohlo být klidně o tobě,“ prohlásil Alejandro. „Já jsem ti alespoň o Fernandovi řekla. A kromě toho k tomu poslednímu nedošlo. Až ti budu příště nevěrná, tak požádám Boha o pomoc, abys mě nepřistihl.“ Zatraceně, proč to řekla? Frida rychle popadla jeho ruku 14
FRIDA KAHLO A BARVY ZIVOTA.indd 14
6.1.22 10:08
a políbila ji. „To byl jen žert,“ zamumlala jakoby nic. Její pozornost přilákal amulet veliký asi jako dlaň. Byl zářivě rudý se žlutými tečkami. Vedle něho leželo srdíčko z plechu s barevným emailovým okrajem. Byli na něm namalovaní muž a žena z profilu, zjevně milenci. Frida vzala oba plíšky do rukou a ukázala je Alejandrovi. „Který?“ zeptala se. „Vezmi tenhle.“ Ukázal na amulet. „Ale ne. Radši koupím srdíčko,“ namítla a vrhla na něho výmluvný pohled. „Teď můžeme jít,“ prohlásila vesele a zavěsila se do něho poté, co plíšek pečlivě zastrčila do kapsy sukně. V tu chvíli kolem nich projížděl tramvajový vůz tažený koňmi, který nejel o moc rychleji, než šli oni. Pronikavý pach zpocených zvířat udeřil Fridu do nosu. „Ta je naše!“ zvolal Alejandro a chtěl nastoupit. „Počkej, zapomněla jsem deštník u stánku!“ vykřikla. „Hned jsem zpátky!“ Když se vrátila k Alejandrovi, tramvaj už byla pryč. „Nevadí, pojedeme autobusem. Tam to alespoň tak nesmrdí,“ navrhla. Nové omnibusy zavedli ve městě teprve nedávno. Byly to většinou staré fordy ze Severní Ameriky, které byly upravené pro veřejnou dopravu. Jezdit autobusem bylo v Mexiku považováno za módu. V tu chvíli vyjel zpoza rohu červený autobus s nápisem Coyoacán. Frida se rozeběhla podél autobusu, až dorazila k otevřeným dveřím. 15
FRIDA KAHLO A BARVY ZIVOTA.indd 15
6.1.22 10:08
„Zastavte! Chci jet s vámi!“ zavolala na řidiče a vyskočila na stupátko. Řidič zabrzdil a obrázek svaté panny Guadelupské, který měl zavěšený na předním skle, se povážlivě rozhoupal. „A můj přítel taky,“ vyrazila ze sebe udýchaně. Natáhla ruku k Alejandrovi, který naskočil za ní. Frida se protlačila kolem spolucestujících sedících na dřevěných lavicích po obou stranách až dozadu. Omnibus se zase s trhnutím rozjel tak prudce, že ji náraz hodil na břicho nějakého tlusťocha. S námahou získala znovu rovnováhu a chytla se tyče. Alejandro se vmáčkl vedle ní. Cítila, jak se jí celým tělem dotýká, podívala se na něho a usmála se. Otevřenými okny zavanula dovnitř vůně tortilly. Řidič vjel prudce do zatáčky, takže se ještě těsněji přimáčkla k Alejandrovi. Cítila, jak mu bije srdce. V podbřišku se jí ozvalo příjemné vzrušení. „Promiň,“ zamumlal, ale z jeho pohledu vyčetla, že i on si jejich blízkost užívá. Na další zastávce přistoupili dva muži v hrubých pocákaných kabátech. Když se oba postavili vedle nich, ucítila Frida terpentýn. Měli s sebou kýbl a jeden z nich držel v ruce pytlík složený z novin, jehož okraj se třpytil na slunci. Tu a tam z něho odpadávaly lesklé flitry. „To je zlato?“ zeptala se zvědavě. Muž přikývl: „Na fresky v Opeře.“ Ukázal jí obsah pytlíku a ona spatřila miniaturní vločky zlatého laku. Mimoděk zaslechla skřípění přijíždějící tramvaje, ale její pozornost byla soustředěna na zářící zlatý prach. Jeho malý 16
FRIDA KAHLO A BARVY ZIVOTA.indd 16
6.1.22 10:08
kousíček právě proplul vzduchem a zachytil se na chloupcích jejího předloktí. Pokusila se ho vzít mezi prsty. Najednou se ozvalo pronikavé zvonění, autobus uhnul stranou a rozky mácel se. Frida se marně pokusila znovu zachytit tyče, kterou pustila, když chtěla zastavit v letu zlatý prášek. Vzápětí se rozlehlo ohlušující skřípění a pískot, zlatý prach vylétl vzhůru a Fridu zasypal. Síla nárazu ji srazila na zem. „Díos mio!“ slyšela, jak vedle ní vyděšeně křičí ženský hlas. Viděla vzduch plný zlata, slyšela děsivé skřípavé zvuky, křik lidí. Ruce měla najednou pod sebou, nohy ve vzduchu. Neviděla nic než zlato, které se třpytilo na jejích rukou. Pak se jí před očima objevily stříbrné střípky a Fridu napadlo, že to jsou diamanty. Nad hlavou jí zářilo jasné sluneční světlo a vytvářelo dojem, že je celá ze zlata. Kde je Alejandro? Vždyť byl hned vedle ní! Náhle k ní přilétlo něco lesklého, tentokrát to ale nepřipomí nalo zlato, bylo to dlouhé a špičaté. A pak přišla bolest.
17
FRIDA KAHLO A BARVY ZIVOTA.indd 17
6.1.22 10:08
KAPITOLA 2
Frida se probudila a první, co spatřila, byl třpytivý zlatý prach. Nebo je to jasné světlo lampy, které jí dopadá do tváře? Chtěla se na sebe podívat, ale nemohla zvednout hlavu. Měla pocit, že ji má přibitou do polštáře, stejně jako celé tělo. Vnímala ho jako něco cizího, horkého i ledového zároveň a zabaleného do vaty. Uvědomila si, že leží v něčem, co jí připomíná bednu, která jí znemožňuje jakýkoli pohyb. Pokusila se pohnout prsty u nohou, ale nešlo to. Zaplavila ji vlna paniky. Vynořila se jí nejasná vzpomínka na rachot, praskání a skřípot. Jsem mrtvá, pomyslela si zoufale. Jsem mrtvá a ležím v rakvi. „Frido. Jsem tady, u tebe.“ Někdo se nad ní sklonil a přiblížil tvář k její. Jak to, že je tady Matita? Chtěla vyslovit jméno své starší sestry, ale rty se jí nechtěly otevřít. Matita přece už před lety utekla z domova s nějakým mužským. Od té doby ji nikdo z rodiny neviděl. Takže sestra je mrtvá a ona taky? Matita se k ní sklonila blíž. Frida v jejích očích spatřila slzy. 18
FRIDA KAHLO A BARVY ZIVOTA.indd 18
6.1.22 10:08
Znovu se pokusila promluvit, ale jazyk se jí lepil na patro a nevypravila ze sebe nic než zasténání. A pak se bolest vrátila. Neuvěřitelná bolest probíhala ve vlnách celým jejím tělem, zuřila a trhala, na chvilku ochabovala, aby pak znovu udeřila s ještě větší silou. Nedala se lokalizovat, byla všude. Nedala se vydržet. Pak všechno zčernalo.
Když se znovu probudila, seděla Matita stále ještě u její postele. „Jsem tady, Frido,“ řekla stejně jako poprvé. „Jsi v nemocnici. Měla jsi nehodu. Autobus…“ Frida se pomalu rozpomínala. Tramvaj, která najela do autobusu. Zlatý prach a střepy, rachot, a pak už nic. Znovu ji přepadla bolest, ale teď nechtěla omdlít, dokud nedostane odpovědi na své otázky. „Alejandro?“ Jen stěží vypouštěla slova z úst. „Jak je mu?“ Matita jí lžičkou nakapala trošku vody na rty. „Nezasáhlo ho to tolik jako tebe. Daří se mu dobře.“ „Jak to, že jsi tady? Kde je máma a táta?“ Sestra jí položila ruku na předloktí. „Četla jsem o tom neštěstí v novinách. Uvedli tvé jméno. Tak jsem přijela.“ „Co se mi stalo? Nemůžu se hýbat. Jsem ochrnutá?“ „Máš mnoho ran v… podbřišku. Operovali tě.“ Matita sklopila pohled. Frida velmi opatrně zvedla hlavu, jen o pár centimetrů, aby se podívala na své tělo. Uviděla prostěradlo, pod nímž se rýsovala její štíhlá silueta. Nohy měla připevněné pružným obinadlem 19
FRIDA KAHLO A BARVY ZIVOTA.indd 19
6.1.22 10:08
k spodní části postele. Napjala stehenní svaly a rázem jí projela bolest. Se zasténáním opět položila hlavu na polštář. „Doktoři říkají, že se nemáš hýbat, aby všechno dobře srostlo,“ upozornila ji Matita. „Proto tě tak pevně svázali.“ „Co má srůst? Řekni mi to!“ Matita polkla. „Stejně se to dozvíš. Tyč z autobusu se ti zapíchla do boku a vyjela ti z… podbřišku. Máš poškozenou ledvinu. Navíc zlomený krček v kyčli a levou nohu na jedenácti…“ „Levou?“ zašeptala Frida, „tu zdravou nohu?“ Sestra přikývla. „Co ještě? Chci vědět všechno.“ „Pravá noha to taky schytla. Chodidlo je rozdrcené a vykloubené. A taky levé rameno jsi měla vymknuté.“ Frida zavřela oči. „Kde jsou máma a táta?“ zeptala se ještě jednou. „Máma se mnou pořád ještě nemluví. Co ti teď řeknu, vím jen od Cristiny. Jsou pořád v šoku a… oblékli se do černého. Když se máma dozvěděla o neštěstí, celý den nic nejedla a vůbec nepromluvila. Má strach jet do nemocnice.“ „A táta?“ „Samou starostí onemocněl. Víš přece…“ „Chceš říct, že dostal záchvat?“ Otec už léta trpěl epilepsií, ale trvalo dlouho, než se o tom smělo v rodině mluvit. Najednou se jí vrátily útržky vzpomínek. Byla ještě dítě, když Guillerma přepadl poprvé záchvat. Divoké trhání nohou, oči v sloup… Tři dny nato její sestra zmizela. Teprve po letech si uvědomila, že ty dvě události spolu vůbec nesouvisely. 20
FRIDA KAHLO A BARVY ZIVOTA.indd 20
6.1.22 10:08
Matita si zhluboka povzdechla. „Frido, musíš jim dát čas, aby si na tu situaci zvykli. Tvoje nehoda jim způsobila šok. A dokud za tebou nepřijedou, budu tu já. Ve dne v noci.“ Uchopila její ruku a lehce ji stiskla. „Jsem ráda, že jsme se zase shledaly, i když za těchhle okolností…“ Frida zavřela oči.
Žena ležící o dvě postele dál pořád dokola odříkávala modlitbu Zdrávas Maria. „Svatá Mario, Matko boží, pros za nás hříšné, nyní i v hodinu smrti naší. Amen. Požehnaná ty…“ Vydržela to celé hodiny a dováděla tím Fridu k šílenství. Jak tuhle nemoc nici nenáviděla! Ležela s pětadvaceti dalšími ženami ve velkém nehostinném sále, kde panovalo neustálé šero. Malá okna byla tak vysoko, že se jimi nedal zahlédnout svět tam venku. Vzduch byl zatuchlý a vydýchaný, navíc tu bylo horko. Mezi lůžky stály paravány, ovšem jen u čel postelí, aby vyvolávaly klamný pocit soukromí. Frida slyšela každý šramot, chrápání, naříkání a pláč pacientek, ale ta pánbíčkářka jí šla na nervy ze všech nejvíc. Jiné ženy se mohly alespoň posadit nebo udělat pár kroků. Jen ona byla odsouzená ležet nepohnutě na zádech a zírat do stropu. Kdyby nebylo sestry, umřela by nudou. Pokaždé, když se probudila z neklidného spánku, seděla Matita u její postele. Byla jí za to neskonale vděčná. Matita na nepohodlné židli pletla, dávala jí napít, přinášela jí jídlo a krmila ji, předčítala jí a rozesmávala ji svými potrhlými historkami. Frida se snažila být silná, dokud u ní byla Matita. Jenže 21
FRIDA KAHLO A BARVY ZIVOTA.indd 21
6.1.22 10:08
když se venku setmělo, museli všichni návštěvníci odejít. Každý večer se za ní dívala s těžkým srdcem, a když na ni sestra ode dveří téměř bezhlasně zavolala: „Tak zítra!“, nechala hlavu v yčerpaně klesnout na polštář. Krátce nato se zhasínalo a pacientky zahalily stíny. Každá z nich měla své vlastní démony, své vlastní děsivé sny. Z jedné ze sousedních postelí se ozývaly potlačované steny, které přecházely do tichého nářku, až utichly úplně. To ticho tížilo Fridu jako kámen. Skoro si přála, aby se sténání a modlení té ženy o kousek dál zase ozvalo. Alespoň by se mohla rozčilovat, a to by ji odvedlo od pocitu zoufalství, který ji pokaždé za tmy zákeřně přepadal. Ještě před pár dny, před tím strašlivým neštěstím, byla bezstarostnou dívkou se šťastnou budoucností, jejíž život byl plný barev a tajemství čekajících jen na to, až je s nadšením objeví a rozluští. Ale teď? Žádná tajemství už neexistovala. Nebylo nic, co by ještě mohlo přijít. Jako by zemi ozářil blesk a osvítil každé zákoutí. Její planeta byla plná bolesti, průhledná jako led, a za ní už čekala jen prázdnota. Frida musela absolvovat všechny lekce života v jedné jediné vteřině, v okamžiku neštěstí. Teď už bude po zbytek života nemocná a mít bolesti. Její život skončil dřív, než vůbec pořádně začal. Po zbytek noci se Frida pokoušela představit si svůj budoucí život, ale ať se snažila sebevíc, nic hezkého v něm nenacházela. Viděla se jako starou ženu, v jejímž životě už nejsou zázraky. Zachvátila ji vlna hrůzy. Slzy jí stékaly po tváři, zvedla ruku, aby si je otřela, a zády jí projel osten bolesti. Ani tahle nepatrná úleva jí nebyla dopřána! Ne, takhle žít nechce. To radši smrt. 22
FRIDA KAHLO A BARVY ZIVOTA.indd 22
6.1.22 10:08
Pro doktory byla senzací medicíny, že navzdory svým těžkým zraněním pořád ještě žije. A co když prostě přestane bojovat o život, který pro ni už nemá žádné kouzlo? Ta představa v sobě měla něco přitažlivého a ukolébala ji do neklidného spánku.
Když se příštího dne probudila a podívala se na sousedčinu postel, odkud se ozývalo sténání, které náhle utichlo, zjistila, že je prázdná. Jedna sestra právě stahovala prostěradlo. „Určitě tu za chvíli budeme mít novou pacientku,“ poznamenala směrem k Fridě. Hlavou jí kmitla myšlenka: A co když ta žena zemřela pro ni, místo ní? Aby jí ukázala, jaké to je být mrtvá? Že smrt všechno zničí a je definitivní? A co když ji přece jen čeká jiný život než jen věčné bolesti? Nebo spíš život včetně bolestí? Bude mít odvahu pokusit se o něj? Vždyť pořád ještě žije, i když to nikdo nepokládal za možné. Co když přežila, aby to všem ukázala? Najde v sobě znova tu sílu, jako už jednou, když začala běhat po dětské obrně? „Ano,“ řekla nahlas. A ještě jednou: „Ano!“
„Smrtka tady v noci tancuje kolem postelí,“ oznámila Matitě, když se sestra objevila v pokoji s voňavými skořicovými šneky k snídani. „Viděla jsem ji. Ale mě nedostane!“ Matita se na ni polekaně podívala. „Frido! Co to říkáš?“ „Mluvila jsem s ní a nařídila jí, ať se mnou ještě nepočítá.“ 23
FRIDA KAHLO A BARVY ZIVOTA.indd 23
6.1.22 10:08