Patricia Lockwood
Nikdo o tom nemluví
ODEON
Lidé! Budou! Na slunci! Brzy!
Vladimir Majakovskij: Já a Napoleon
Část první
Otevřela portál a mysl jí vyšla vstříc víc než na půl cesty. Uvnitř vládly tropy i sněžilo, na jazyk jí dosedla první vločka vánice všeho a vzápětí roztála. Detailní záběry nail artu, kamínek z vesmíru, fasetové oči tarantule, bouře v atmosféře Jupiteru jako broskve v konzervě, Van Goghovi Jedlíci brambor, čivava trůnící na ztopořeném údu, garážová vrata posprejovaná nápisem DOST! PŘESTAŇ PSÁT MÝ ŽENĚ! Proč působil portál tak důvěrně, když do něj člověk vstupoval jen tehdy, když potřeboval být všude? * * * Tápala po povrchu masivního zeleného mramoru dne, hledala vlasovou trhlinu, která by ji odsud mohla pustit. Tohle se nedalo vynutit. Venku na obloze visel nařasený vzduch a mraky se vršily v kupkách gaučového polstrování, na jižním nebi citlivé místečko, kde se toužila objevit duha. Tři loky kafe a okno se otevřelo. 11
* * * Podle myho je svet cim dal preplnenejsi haha, četla esemesku od brá-
chy, toho, který se večer co večer vymazával ze světa svou osobní ohnivou koulí zvanou whisky Fireball. * * * Kapitalismus! Bylo důležité ho nenávidět, přestože právě dí ky němu člověk získával peníze. Pomaličku, polehoučku se propracovávala ke světonázoru tak filozofickému, že by ho nezvládl zastávat ani sám Kristus Pán: že totiž musí nesnášet kapitalismus, i když zároveň zbožňuje filmové sestřihy z obchoďáků. * * * Politika! Potíž byla v tom, že jim teď vládl diktátor, což se podle některých (bílých) dřív nestávalo a podle jiných (všech ostatních) nikdy nebylo jinak, už od počátku věků. Děsila ji její vlastní hloupost, stejně jako to, jak zněl dneska její hlas, když mluvila s lidmi, kteří zatím hloupí být nepřestali. Potíž byla v tom, že ten diktátor byl ukrutně vtipný, což dost možná platilo o všech diktátorech v dějinách. Definice absurdity, pomyslela si. Všechny ty ruské romány, v nichž se někdo kdesi v dače promění ve lžičku ostružinové zavařeniny, najednou začaly dávat smysl. * * * Jak zněla ta krásná myšlenka, ta oslnivá hlubokomyslnost, kvůli které se v noci donutila vstát a zaznamenat ji? Otevřela notes, plná očekávání jako v takových chvílích pokaždé – možná že 12
tohle bude konečně on, ten výrok, co jí vytesají na náhrobní kámen. Stálo tam: myšáčí maskot z pizzérky mi může klidně vyhlodat díru vy víte kde * * * Až člověk umře, přemítala, zatímco si důkladně drhla nohy pod jehličkami vody, protože nedávno zjistila, že někteří to nedělají, ukážou mu malý koláčový graf, z něhož se dozví, jakou část života strávil ve sprše debatováním s lidmi, které nikdy nepotkal. Sorry jako, ale je to snad míň záslužný než trávit čas bedlivým pozorováním velikosti bobřích hradů a podle toho předpovídat, jak tuhá bude nadcházející zima? * * * Nehledá si náhodou berličky? Bohužel už to tak vypadalo. * * * Věci, které byly spolehlivě vždycky kolem: Slunce. Její tělo. A to sotva patrné vlnění u kořínků vlasů. Ta skorohudba ve vzduchu, primární a neuspořádaná, zamotaná jako čekající klubka vlny vyskládaná na hromádce podle barvy. 13
Úvodní znělka dávného seriálu z dětství o figurínách z obchoďáku, co v noci ožívají. Anonymní záběry na History Channel, šedivé šiky pochodujících milionů, žraločí čumáky letounů, hedvábné plachtění raket, atomové hřiby. Epizoda dokumentárního pořadu Ze života o holce, kterou vzrušuje, když se celá potře olejem, vleze si do kádě s nejrůznější zeleninou a představuje si, že si na ní jdou pochutnat kanibalové. V sexuálním smyslu. Napůl zformovaná nemyšlenka: Neleze po mně brouk??? Příšerný stud z toho všeho, úplně všeho. * * * Kam se poděla ta dřívější tyranie, nadvláda muže nad manželkou? Osobně měla podezření, že se z velké části přerodila do podivných názorů na doplňky stravy, dohadování, jestli gramodesky mají nebo nemají „vřelejší“ zvuk nebo které kávovary jsou takový šunt, jako by výrobci nasrali kávovýmu ježíšovi rovnou do huby. „Před sto lety bys fáral někde v dole a doma měl čtrnáct děcek, co slyší na jméno Jane,“ napadlo ji občas při pohledu na chlápka, který své ženě hrozil prstem v uličce s vystavenými kapslovými kávovary Keurig. „Před dvěma sty lety jsi mohl sedět v kavárně v Göttingenu nad rozloženými novinami a diskutovat o palčivých otázkách dneška – a já bych stála nad duchnami rozloženými v okně a neuměla číst.“ Ale není to tak odjakživa, že se tyranie bere zkrátka jako to, jak se věci mají? 14
* * * Byla chyba věřit, že ostatní neprožívají život tak do hloubky jako vy. Krom toho, vy jste beztak nežili nijak zvlášť hluboce. * * * Míra všeobecného odposlouchávání byla obrovská a dopady zatím neznámé. Všude kolem ní se vysílaly deníky cizích lidí. Je například vhodné poslouchat rozhovory dospívajících? Měla by s takovou dychtivostí sledovat lichotky, které venkovští šerifové skládali pornohvězdám, aniž by si uvědomovali, že je ostatní vidí? A co třeba diskuzi žen, které zjistily, že mají úplně stejnou jizvu na koleni? „Já ji mám taky!“ ozvala se jedna běloška, ale byla bleskově a efektivně umlčena, protože to přece vůbec není to samé, narušila jejich našinskost; svět, v němž tu jizvu získala, nebyl stejný jako ten jejich. * * * Ráno co ráno, blaženě zavalená pod lavinou detailů; obrázky snídaní v Patagonii, dívka, co si nanáší make-up vejcem uvařeným natvrdo, japonský šiba-inu vítá páníčka přeskakováním z packy na packu, mrtvolně bledé ženy postující snímky svých modřin – svět se vtíral blíž a blíž, pavučina lidského propojení zbytnělá natolik, že se jevila jako kompaktní kus lesklého hedvábného plátna, a den se jí stále neotevíral. Co to znamená, že je jí umožněno tohle všechno vidět? Jakmile si začala kousat spodní ret, což se po mlékem zjemnělé cibetkové hořkosti její ranní kávy stávalo téměř pokaždé, zamířila do koupelny, za jejímž oknem si nechával břečťan odrůst ofinu, a velice pečlivě si nalíčila rty výraznou sytě rudou 15
rtěnkou barvy plstěné dečky na klávesy piana – jako by se ten večer chystala do undergroundového klubu, kde se obnaží jako chybějící flitr, vydestiluje celý ten soumračný oblak lidského cítění do šestislovného písňového textu. * * * Cítila bolest v týle. Bylo to její nově nabyté třídní vědomí. * * * Jejich pozornost se musí den co den obracet jako odlesk na hřbetech hejna ryb, všechna naráz, k nové oběti nenávisti. Někdy je jí válečný zločinec, ale jindy jen obyčejný smrtelník, který při přípravě guacamole obzvlášť zavrženíhodným způsobem nahradil některou z ingrediencí. Nebyla to ani tak ta nenávist, co ji fascinovalo, jako spíš její bleskové pohasnutí, jako by rozhodla jejich kolektivní krev. Jako by byli živočišný druh vypouštějící jed nebo oblak černého inkoustu na mořské dno. No hele, četli jste ten článek o inteligenci chobotnice? Jak chobotnice pochodují z moře na souš v úhledných, slepě poslušných šicích? * * * „Á-háháhá!“ zahulákala tím novým, vtipnějším způsobem smíchu, zatímco sledovala záběry těl odlétajících z horské dráhy v zábavním parku v Ohiu. Trajektorie jejich letu opisovala oblouk čiré radosti, trička na nich zkapalněla; no, jen se koukněte, co dokáže maso, když se poddá, až k tomu závěrečnému kapitulačnímu křupnutí… 16
„Co tam máš tak vtipnýho,“ houkl její muž napříč rozvalený v křesle, čepelovité holeně ledabyle přehozené přes jednu opěrku, jenže ona už tou dobou odscrollovala až dolů na zbytek vlákna a zjistila, že jeden člověk umřel a dalších pět se zmítá mezi životem a smrtí. „Panebože!“ vyhrkla, když jí to došlo. „Ježišikriste, proboha, to ne!“ * * * Každý večer, přesně v devět, se vzdala své mysli. Zřekla se jí jako náboženství. Jako trůnu, jako lásky. Přešla k mrazáku a do tváře si otevřela závan ledového vzduchu, bříška prstů vtiskla do ojíněného hrdla lahve a do sklenice nalila něco dokonale čirého. Pak byla šťastná, i když se noc co noc obávala toho, z čeho u vědění nikdy strach nemáme – totiž jestli toho bude dost. * * * Chlápek, který ještě před třemi lety postoval akorát hlášky typu „Jsem dement a kuřbuřt“, teď v portálu vyzýval lidstvo, ať otevře oči a pochopí sílu socialismu, což se najednou zdálo jako jediná možná cesta. * * * Její zájmeno, k němuž nikdy neměla nějak zvlášť blízký vztah, se od ní v portálu vzdalovalo čím dál tím víc, razilo si cestu krajinou nás a jeho, my a oni. Občas přiletělo zpátky a chvilku jí hřadovalo na rameni jako papoušek, který opakuje všechno, co řekne, ale jinak s ní nemá nic společného; opeřené dědictví po stařičké výstřední tetičce, která na smrtelné posteli štěkla prostě: „Dělej, co umíš!“ 17
Většinou se ale změnilo na vy, vy, vy, vy, dokud nepřestala vnímat, kde končí ona a začíná zbytek davu. * * * Byla to taková ikonická fotografie, žena v uniformě zdravotní sestry prohnutá v zádech při vojákově vášnivém polibku během oslav Dne vítězství. Vídali jsme ji celý život, přesvědčení, že chápeme, jaký ohňostroj emocí zachycuje – jenže teď se ta žena vynořila z hlubin historie, aby nám prozradila, že toho muže vůbec neznala, ve skutečnosti byla po celou dobu vyděšená. A teprve tehdy se nám vyjevil celý obrázek, její levá ruka roztřesená jako kolibřík, nepřirozeně zkroucená páteř, vojákův loket majetnicky svírající její krk. „V životě jsem ho neviděla,“ nechala se slyšet. A on ji přitom – na obrázku, v naší mysli – třímal jako vítěznou trofej, kterou už nikdy nepustí. * * * Nejvíc ovšem vždycky ukradli ti, co se prohlašovali za osvícené. To oni si jako první osvojili příslušný slang. Aby ukázali – co? Že nejsou jako ostatní? Že poznají, co si stojí za to „vypůjčit“? Byli to právě oni, kdo nesl největší podíl viny. Jenže vina neměla žádnou hodnotu. * * * Objevila se nová hračka. Všichni se jí vysmívali, ale pak se rozneslo, že byla navržená pro autisty, a najednou se jí nevysmíval nikdo. Místo toho se teď každý vysmíval těm, co se předtím vysmívali jí. Potom někdo kdesi v muzeu natrefil 18