Alena Mornštajnová Michal Viewegh Petra Dvořáková Jaroslav Rudiš Alice Nellis Bianca Bellová Anna Bolavá Irena Hejdová Boris Dočekal
MÁ MĚ RÁDA, NEMÁ MĚ RÁDA
Ma me rada, nema me rada_nove pismo.indd 5
14.05.21 10:18
Copyright © Alena Mornštajnová, Michal Viewegh, Petra Dvořáková, Jaroslav Rudiš, Alice Nellis, Bianca Bellová, Anna Bolavá, Irena Hejdová, Boris Dočekal, 2021 All rights reserved Illustrations © Pavel Ptáčník, 2021 ISBN 978-80-242-7379-2
Ma me rada, nema me rada_nove pismo.indd 6
14.05.21 10:18
Opravdu si myslela, že Vojta je ten pravý.
Ma me rada, nema me rada_nove pismo.indd 7
14.05.21 10:18
Ma me rada, nema me rada_nove pismo.indd 8
14.05.21 10:18
ALENA MORNŠTAJNOVÁ třešeň Seděla v křesle, mobil svírala v ruce a pozorovala, jak den končí. Ještě nikdy neměla tolik času, ještě nikdy si nevšimla, že stmívání přichází z dálky, zpoza kopců, blíží se k městu a pak k domu, zahaluje třešeň na dvoře a potom zatemní okno. Obrysy vzrostlého stromu se vytrácely a nakonec je spíš jen tušila, než viděla. Věděla, že je obrostlý mladými, svěže zelenými lístky, které teprve nabydou tvar a sebevědomí opravdových listů. Vybavovala si poupata květů, některá ještě pevně sevřená a ukrytá v lístcích, jiná pomalu se otevírající, aby splnila svůj úkol, na pár dní zkrášlila svět a pak se pomalu proměnila ve sladký plod. Pokud ovšem nepřijde mráz a nesežehne slabý kvítek ostrými hroty. Byl poslední dubnový den, noci byly stále chladné a rána ještě chladnější. Ještě nebylo vyhráno. 9
Ma me rada, nema me rada_nove pismo.indd 9
14.05.21 10:18
Klára se zachvěla, jako kdyby s tmou přišel i chlad, natáhla ruku a přehodila přes sebe kostkovanou deku. Věděla, že čeká zbytečně. Telefon nezazvoní, žádná zpráva nedorazí. Klára ale stejně zůstane v křesle až do půlnoci a pak se možná přesune do postele a bude se snažit usnout – tak jako včera a předevčírem. Opravdu si myslela, že Vojta je ten pravý. Poznala to hned, když ho uviděla. Do té doby se takovým nesmyslům, jako byla láska na první pohled, jen smála. S láskou měla své zkušenosti. Než se vdala, měla několik známostí, o některých si myslela, že by mohly být na celý život, ale pak se pokaždé našla nějaká chyba, nepřehlédnutelná vada, buď na její, nebo partnerově straně – na tom tak docela nezáleželo, prostě se ukázalo, že uvázat se k tomu druhému na celý život by nebylo moudré. Do manželství s Ivanem vstupovala po zralé úvaze a docela určitě byla do svého muže zamilovaná. Po nějaké době jim to přestalo klapat. Vzájemné sympatie se někam vytratily, na přechodnou dobu se dokonce přetavily v nechuť a nenávist, která naštěstí postupem doby vymizela a vystřídala ji lhostejnost. A teď, dva roky po rozvodu, by se dokonce dalo říct, že i opatrné přátelství. Mrzelo ji, že v manželství selhala. Vždycky si myslela, že po boku svého muže – i když si v těch dávných dobách mladistvého snění nedokázala představit, jak bude vypadat – prožije celý život. Že se jejich láska nevypaří, ale promění 10
ALENA MORNŠTAJNOVÁ
Ma me rada, nema me rada_nove pismo.indd 10
14.05.21 10:18
se ve vzájemnou náklonnost prokládanou shovívavým hašteřením, jak to viděla u Dohnalových z protějšího domu. Že se svým mužem jednou bude za teplých dní sedávat na lavičce před domem a popíjet bylinkový čaj. Pan Dohnal sice k nelibosti své ženy pil pivo přímo z lahve a paní Dohnalová bílou kávu se spoustou cukru, ale to už bylo podružné. S Vojtou na lásku na první pohled Klára nejen uvěřila, ale zažila ji na vlastní kůži. První setkání bylo jako zásah bleskem. Okamžitě pochopila, že to je muž, pro kterého se narodila, že to je člověk, se kterým prožije celý život. A byla si naprosto jistá, že Vojta cítí to samé. Strávili spolu celý večer a pak všechny volné chvíle, kterých ani jeden z nich neměl tolik, kolik by si přáli mít. Sblížili se velice rychle, Klára měla po prvních minutách rozhovoru dojem, že se znají léta – a nechybělo mnoho, aby uvěřila na minulé životy. Bylo až neskutečné, jak blízký jí byl, jak všechna ta chemie, která má ve vztahu být, okamžitě zafungovala. Jako by se už někdy potkali. Měla ho plnou hlavu, sotva se mohla soustředit na něco jiného. Musela se hodně snažit, aby nezanedbávala své povinnosti, aby byla schopná dělat něco jiného. Všechno bylo tak krásné – svět byl krásný, jaro rozkvetlé, duben teplý a nakloněný začínající lásce. Když se večer loučili před dveřmi domu, dívala se na jarem se probouzející strom a měla radost, že letos bude mít někoho, kdo ji políbí pod rozkvetlou třešní. třešeň
Ma me rada, nema me rada_nove pismo.indd 11
11
14.05.21 10:18
Bylo jen přirozené, že brzy nezůstalo u polibku na rozloučenou a že pozvala Vojtu dovnitř. Když se s ní po půlnoci loučil, řekl: „Zítra zavolám.“ Ale druhý den nezavolal a nezavolal ani třetí a Klára dostala hrozný strach. Ne, zpočátku ji ani nenapadlo, že prostě zavolat nechce, bála se, že se mu něco stalo. Viděla ho zraněného pod koly auta, ležícího v bezvědomí v nemocnici. Cestou z práce se zastavila v hospodě, kde se seznámili, a teprve tam pochopila. Poznala to z pohledů, které si mezi sebou chlapi u stolu vyměnili, z tónu hlasu, kterým jí odpověděli. „Jó ten, to nevíme, kde by mohl být, vážně ne.“ A Klára se cítila trapně a styděla se, že se vyptává, že dolízá, že touží, pochopila, že Vojta možná byl láskou jejího života, ale ona rozhodně jeho láskou nebyla, že byla jen další v řadě, pochopila to, ale nechtěla tomu věřit, a tak teď už třetí večer seděla v křesle a pořád doufala, i když věděla, že marně. Ráno se probudila v křesle celá polámaná a prokřehlá. Deka sklouzla na zem a telefon ležel pod stolkem. Venku už bylo světlo a zelenajícími se větvemi prosvítalo slunce. Třešeň se jemně pokyvovala, jako by jí chtěla ukázat růžovobílé květy a pochlubit se, že přežily chladnou noc. Otevřela okno, aby dovnitř pustila ranní vzduch, zhluboka se nadechla a podívala se na krajkovou krásu drobných květů. Na dvoře se něco pohnulo. Vyklonila se. Paní Dohnalová se o dvou francouzských holích šourala pod 12
ALENA MORNŠTAJNOVÁ
Ma me rada, nema me rada_nove pismo.indd 12
14.05.21 10:18
třešeň. „Kousek dál, tady pod tu větev,“ dirigoval ji pan Dohnal. „To se nesmí odbýt, abys mi do příštího jara ne uschla.“ Ani já neuschnu, řekla si Klára, odvrátila se od okna a zamířila do ložnice. Polechtala nohu čouhající zpod peřiny. Ozvalo se zachichotání. „Matýsku, největší lásko mého života, vstávej. Musíš dát mamince pusu pod rozkvetlou třešní, abych ti neuschla.“
třešeň
Ma me rada, nema me rada_nove pismo.indd 13
13
14.05.21 10:18
Je to koneckonců její bledé zápěstí, ne jeho, byl nucen si připomínat.
Ma me rada, nema me rada_nove pismo.indd 15
14.05.21 10:18
Ma me rada, nema me rada_nove pismo.indd 16
14.05.21 10:18
MICHAL VIEWEGH provence z florence Když Ludvík tenkrát na přelomu podzimu a zimy 2002 Lenku poznal, pracovala ve fotolabu, kde si ještě nějací lidé tu a tam nechávali fotografie vyvolávat. Také si tehdy ještě každý měsíc dělala nový náramek z barevných gumiček. Bylo jí šestadvacet a o devět let staršímu, už jednou ženatému Ludvíkovi, jenž byl vystudovaný stavební inženýr s mnohaletou praxí v oboru a už tenkrát se těšil pověsti renomovaného statika, přišly gumičky na zápěstí poněkud infantilní – ale samozřejmě mlčel. Možná nejraději měla Lenka modrobílou kombinaci, kterou také používala nejčastěji. Spojení těchto dvou barev míval Ludvík v mládí celkem rád, jenom mu nyní připadalo, že tyrkysová modř a zářivě bílá barva se hodí spíš na léto, k opálené kůži – ale nikdy to Lence neřekl. Je to koneckonců její bledé zápěstí, ne jeho, byl nucen si připomínat. 17
Ma me rada, nema me rada_nove pismo.indd 17
14.05.21 10:18
*** Když se s Lenkou seznamovali, samozřejmě ze sebe musel dostat i víceméně povinnou otázku, co má v životě ráda. Jakmile to tenkrát v oné luxusní vinohradské restauraci vyslovil, otřásl se studem a hnusem – ale Lenka ho příjemně překvapila, ke klišé podobných otázek zjevně cítila podobnou nechuť jako on. Stejně jako k banalitám nabízejících se odpovědí. „Asi tisíc věcí. Mám začít?“ Odkašlal si: „Ano, prosím.“ „Od začátku abecedy?“ „Probůh, ne!“ zděsil se naoko. „Vem to od půlky. Třeba od P.“ „Proč?“ „Proto.“ „Provence, třeba,“ odpověděla pohotově. „Na tapetě.“ Pobavila ho. Líbila se mu. Líbily se mu její oči, vlasy, její ňadra i kulatý zadek. Taky se mu líbilo, jak se jí při úsměvu ohrnuje horní ret. Vlastně se mu na ní líbilo skoro všechno. Připadala mu opravdu sexy. „No tak bezva, Lenko!“ konstatoval Ludvík s potěšeným úsměvem. „Ale proč na tapetě?“ Byl rád, že obvyklý výčet oblíbených lidí, aktivit, věcí či míst nejen spontánně zúžila, ale ještě ho potřebným způsobem zparodovala. A navíc (ale to Ludvík nemohl vědět) nelhala – v domě jejích rodičů (Lenčin otec byl řidič dálkových 18
MICHAL VIEWEGH
Ma me rada, nema me rada_nove pismo.indd 18
14.05.21 10:18