Issuu

C. D. Major MEZI DVĚMA SVĚTY

IKAR

Prolog

Stojí u nízké kamenné balustrády mostu a já u okna, takže ji vidím zřetelně, vidím, co drží v rukou. Začalo pršet, okenní tabulka, která nás odděluje, se pokryla drobnými kapičkami. Nemohu odtrhnout oči, hruď se mi svírá, zadržuji dech. Vítr jí cuchá vlasy, jak se naklání nad propastí. Představuji si ten pád: voda, skály. Udělala malý krůček dopředu, srdce se mi rozbušilo, prudce jsem vydechla, takže jsem zamlžila okenní sklo. Zoufale ho utírám hřbetem ruky. Stojí tam stále, stojí klidně. Ne! Prosím, ne! Opírám se nosem o sklo a úpěnlivě ji prosím. Ona ví, že tu jsem, že se dívám. Udělá ještě jeden krůček. Pažemi k sobě pevně přimyká raneček. Prosím, ne! Udělám všechno, co budeš chtít. Prosím, prosím… Dívá se směrem ke mně. Pak zvedá balík do výšky. Prosím, ne! Je mi to líto. Prosím, ne! Náhlý pohyb a balík padá z výšky do propasti. Křičím, křičím, křičím. 9

K apitola 1 AVA , SOUČ A SNOS T

„Promiň, jdu pozdě.“ Fraser k ní přibíhá bez dechu, s krava tou nakřivo a námahou zarudlými tvářemi. „Nejdeš pozdě,“ uklidňuje ho Ava, „ještě nejsou čtyři.“ Hned se cítí lépe, že je tu Fraser s ní. Fraser ji bere za ruku, nad horním rtem se mu lesknou kapičky potu, mezi očima má hlubokou vrásku. Konec škol ního roku je vždycky hektický, ale letos převzal Fraser navíc vedení katedry od kolegy, jehož úřední záznamy jsou v divo kém nepořádku. Fraser je technofil, milovník přehledných grafů a tabulek, a z kolegových ručně psaných poznámek na tisíci malých papírcích ho chytal psotník. „Půjdeme?“ Fraser jí stiskl ruku: „Nervózní?“ Ava se kousla do rtu: „Trochu.“ Vstoupili do prosklených dveří, které se neslyšně roze vřely a odhalily vnitřek nemocnice s labyrintem chodeb, vymalovaných lososově růžovou barvou a opatřených zápla vou piktogramů. Jejich kroky duněly po kamenné podlaze. Ve výtahu zmáčkl Fraser tlačítko druhého patra. Když se výtah rozjel, Avě se zvedl žaludek. Křečovitě se chytila kovového madla. 11

Za stolkem v recepci seděla kudrnatá žena středního věku. Vzhlédla od stohu papírů, který před ní ležel, lehce se usmá la a pokynula jim, aby se posadili. Za okamžik si prý pro ně někdo přijde. V nepohodlných křeslech tu čekalo už několik dalších pacientů, neklidnýma očima si měřili nově příchozí a mlčeli. Fraser šťouchl do Avy a s potutelným úsměvem stočil svůj zrak k nápisu Poradna pro rodinu. Vstup zadem. Ava potlačila zachichotání a byla Fraserovi vděčná, že se snaží uvolnit napětí. Sledovala mladou ženu, jak mizí ve dveřích ordinace, a zaťala ruce v pěst. Z kabelky vytáhla gumičku a svázala si dlouhé vlasy do culíku. Někdo zavolal cizí jméno a pak hned to její: „Ava Brentová!“ Prudce zvedla hlavu: Proti ní stála vysoká žena v bílém plášti a pestrých kalhotách. „Zde,“ hlesla Ava a pomalu se zvedla z křesílka jako žákyně vyvolaná ke zkoušení. Fraser ji zase chytil za ruku a společně následovali ženu v bílém plášti, která si na prsa tiskla Avinu kartu. Ava se soustředila na stisk Fraserovy ruky, který ji uklidňoval. Bude to v pořádku. Čekali na tohle vyšetření několik týdnů. Ava na nic jiného nemyslela, ale nedávala to na sobě znát. Jako zkušená reportérka se uměla pohybovat před kamerou, držet se na uzdě, chovat se profesionálně. Vstoupili do temné místnosti, v jejímž rohu stála osamělá židle a uprostřed vedle polohovacího lůžka obrovský přístroj s množstvím páček, tlačítek a koleček a se dvěma obrazov kami na posuvných kloubech. Odněkud se vynořila jiná žena v zeleném plášti: „Lehněte si, prosím sem.“ Ava těžce polkla. Když uléhala, snažila se nepomačkat si sukni. Fraser si stáhl kravatu a sedl si na jedinou židli v rohu. Zaskřípěla pod vahou jeho těla, Fraser si ji posunul blíž k lůž ku. Ava si netroufala podívat se jeho směrem. Teď je to tady. 12

Lékařka v zeleném plášti si k ní přitáhla otočnou stoličku. „Rozepněte si, prosím, sukni a trochu si ji stáhněte.“ Počkala, až Ava nejistými prsty uvolní zip, pak jí na bledou kůži na břiše nanesla gel. „Vaše první dítě?“ Ava rychle kývla a zaslechla, jak Fraser polohlasem šeptá ano. „Nějaké problémy?“ zeptala se doktorka a sáhla po kameře sonografu. Ava zavrtěla hlavou, pak si ale vzpomněla na rozhovor s porodní asistentkou před několika týdny: na některé otáz ky jí nebyla schopna odpovědět. Zachvátila ji úzkost: „V mé rodinné anamnéze jsou mezery.“ „Podíváme se na to,“ pokývala doktorka hlavou a přiložila Avě k břichu bílý umělohmotný kužel, který na první pohled vypadal jako mikrofon nebo joystick. Místnost se naplnila zvuky, Avě to okamžitě připomnělo dokumentární film o velrybách, který nedávno viděla. Taky vydávaly takové podivné šplouchavé zvuky. Na obrazovce se pohybovaly nepravidelné obrazce v různých odstínech šedi. Doktorka kroužila po Avině břiše kamerou sonografu. Najednou přitlačila trochu víc a současně zvedla paži k ob razovce: „To je srdce, vidíte?“ Ava zaslechla, jak Fraser zhluboka vydechl. Srdce! Tlukoucí srdce! Ava cítila, jak se uvolňuje tíha, která ji už týdny ležela na ramenou. Dítě, po kterém tolik toužila, žilo! Doktorka ukazovala na další šedivé skvrny na obrazovce: „To je hlava, to jsou ruce, tohle nohy.“ Pak udělala několik statických snímků a uložila je do počítače. Ava nemohla od obrazovky odtrhnout oči. „Jste skoro přesně ve dvanáctém týdnu.“ 13

Dvanáctý týden! Ava zasypala doktorku otázkami: Je dítě v pořádku? Není nikde žádný problém? Kdy má přijít na další kontrolu? Doktorka odpovídala klidně, všechno je v pořádku, nemusí se ničeho obávat. Fraser seděl v židli bez hnutí, oči upřené na obrazovku. „Gratuluji,“ ukončila doktorka prohlídku a podala Avě chomáč gázy, aby se utřela. Ava ho uchopila jako ve snách: Opravdu je těhotná! Oprav du bude matkou!

K apitola 2 M A R ION, 1929

Jaký úžasný zážitek! Odpolední taneční soirée! A v Savoyi! Matka mi to nechtěla dovolit, ale byly to moje narozeniny. Přemlouvala jsem ji tak dlouho, až povolila. Bylo tu všecko, jak jsem si představovala: vysoké, zlatem vykládané stropy, třpytivé svícny, sluhové v livrejích, večerní šaty všech střihů a barev, nádherné účesy – škoda, že mi matka nedovolila učesat si drdol. Hudba, která mi navždy bude znít v uších. Ach, jak to bylo krásné a vzrušující! Rozhlížela jsem se kolem a toužila jsem po tom, mít s sebou taky nějakého přítele jako tamta žena v rohu: hlavy těsně u sebe, tichý, důvěrný smích, lehké doteky. Namísto toho vedle mě seděla matka jako hlídací pes, tvářila se kyse le a znuděně. Zlobilo mě to, ale já se o svých narozeninách nechtěla zlobit. Chtěla jsem alespoň dnes věřit tomu, že sem patřím, sem, do světa těch krásných a dobře naladěných bytostí. Vešel se šviháckým úsměvem na plných rudých rtech jako nějaký hrdina z románu Emily Brontëové. Myslela jsem, že omdlím, když se na mě podíval. Honem jsem otočila hlavu jinam, ale přesto jsem ho nechtěla ztratit z dohledu. Srdce 15

mi málem vyskočilo z krku: On míří ke mně! Matka pozo rovala každý můj pohyb jako jestřáb – ale jak bych si měla najít manžela, kdybych pořád jen seděla doma? Lehce se uklonil a zeptal se matky, jestli bych si s ním směla zatančit foxtrot. Tolik dívek tady, a on si vybral zrovna mě! Divže jsem štěstím nezapištěla. Nešikovně jsem se zvedla, ale když mě chytil za ruku, měla jsem pocit, jako by ve mně zmáčkl nějaký tajný knoflík: celým tělem mi projela vlna tepla a energie, jako když se v temné místnosti náhle rozsvítí silné elektrické světlo. Přitáhl si mě k sobě a já v okamžiku zapomněla na matku i celý svět kolem. Voněl létem, lesem a kořením. To je prý od dušeného jehněčího, co měl k obědu, smál se. „Taky mám ráda jehněčí,“ odpověděla jsem a cítila se straš ně trapně. Chtěla bych umět mluvit s muži, ale copak vás to někdo naučí? Byla jsem příliš vystrašená na to, abych řekla víc; snažila jsem se držet rytmus a nešlápnout mu na nohu. Mám strašně velké nohy a tanec s ním byl něco úplně jiného než trénovat foxtrot sama ve vlastním pokojíčku. Jmenoval se Hamish a byl o čtyři roky starší než já – osmadvacet. Měl krásný plný hlas a roztomilý skotský přízvuk. „Nikdy jsem ve Skotsku nebyla,“ špitla jsem. Po tanci mě odvedl zpátky k matce. Seděla jsem tam a nervózně komíhala nohou do rytmu. Vrátí se pro mě? Proč jsem nebyla výřečnější, nápaditější, vtipnější? Proč jsem si neoblékla hezčí šaty? Vypadám tak obyčejně! Hnědá halen ka, rozpuštěné blond vlasy jako mokrá sláma. A matka kaž dou chvíli vytahuje z kabelky hodinky a významně pohlíží na ciferník a na dveře. Myslím, že se rozpláču. Už vidím, jak zase sedíme v našem tmavém obýváku v dvojdomku na Adams Street. Matka přinese otci podnos s večeří a oči ma mě napomene, abych ho nerušila. 16

Když jsem u šatny čekala na kabát a matka na chvíli zmi zela na toaletě, aby si přepudrovala nos, vyšel Hamish ze sálu a rozhlížel se, jako by někoho hledal. Zavadil o mě pohledem a ve mně se zase všechno rozsvítilo. Křečovitě jsem v dlani zmačkala lístek od šatny. Hamisch byl zklamaný, když jsem přiznala, že nemáme telefon. Proklínala jsem v tu chvíli otce, že už ho dávno nenechal zavést. Vždycky říkal, že by nás to leda rušilo. Nenáviděl hluk, každý náhlý zvuk ho vyváděl z míry. Nechtěl doma ani rádio, ačkoli si stěžoval, že mu neustálým přehráváním ničím jeho desky a gramofon. Hamish si zapsal naši adresu do malého elegantního notý sku, který vytáhl z kapsy. Měl tak krásné, jemné ruce! A tak úhledný rukopis! Byl prostě dokonalý. Slíbil, že napíše. Za hlédla jsem matku, jak vychází z toalety, stále s tím kyselým výrazem. „To budu moc ráda,“ zašeptala jsem rychle. Úsměv, který mi na oplátku věnoval, mě málem znovu porazil. Odteď si budu své dny plné otravných domácích povinností sladit představou, že se jednoho dne objeví u branky a odvede mě odtud. Hodiny hlasitě odbíjely, když jsem před otce stavěla pod nos s čajem. Nepodíval se na mě, opět ho sužoval záchvat zimnice. Temný pokoj plný zápachů mě skličoval. Honem jsem si šla lehnout a myslela na něj, na Hamishe Westa. Snila jsem o tom, že mě odsud unese, vezme mě do náruče, budeme spolu tančit charleston, jeho krásná hlava plná by ronovských kudrn se mi bude opírat o rameno a jeho plné rty se na mě budou smát.

K apitola 3 AVA

„Avo! To je ale překvapení.“ Matka jí přišla otevřít v za moučené zástěře, vařečku v ruce a brýle zastrčené do šedi vějících vlasů. „Zrovna dělám večeři… Johne, Ava je tady!“ Ava matku následovala dovnitř. Okamžitě ji ovanula vůně jídla a dusivé horko. Topilo se tu i uprostřed léta, otci bylo stále zima, matka ho kárala, ať si obleče ještě jeden svetr a trochu se hýbe. „Johne!“ „Už jdu!“ „Plazí se jak slimák,“ utrousila matka kriticky. „Dej si nějaký drink, miláčku, a povídej. A než odejdeš, připomeň mi, že ti musím vrátit knížku, cos mi půjčila. Už jsem ji prolistovala…“ Ava cítila, jak se jí potí dlaně. Odkládala tenhle rozhovor déle než osm týdnů. Kuchyň vypadala stejně jako vždycky. Uprostřed obrov ský kulatý stůl, kam by se vešlo osm lidí, kdyby se na židlích nevršily hromady knih a na ploše stolu výstřižky z novin a časopisů, nedoluštěné křížovky, umaštěný slovník, rekla my z obchodů, účty, mince. 18

„V lednici je otevřené víno, nalij si,“ pokynula matka od plotny směrem ke dveřím ledničky, přeplácaným zápla vou nálepek a magnetů. „Díky, nechci,“ odpověděla Ava. „Co vaříš?“ „Ropuchu v jeskyni. Dáš si? Mám toho spoustu. Otec by možná tolik uzeného jíst neměl…“ „Ne, já…“ „Přestaň rozdávat moje uzené, Frances!“ zahlaholil ode dveří otec, došoural se k Avě a políbil ji na tvář. „Ahoj, tati. Neboj, nedám si, přišla jsem jenom na skok.“ Pak se zhluboka nadechla. Teď to musí říct. Otec odstranil z jedné židle hromadu knih, aby si mohl sednout, pak začal hledat cigarety a zapalovač. „To je škoda, za chvíli by měla přijít Pippa, bylo by fajn, kdybyste se zase po čase viděly.“ Ava zamumlala chabou omluvu, opravdu už to bylo pěk ně dlouho, co svou sestru neviděla, a pak se znovu snažila soustředit na to, co jim chce říci. Otec si sedl a zapálil si. „Tak co? Potřebuješ půjčit peníze, nebo ses jen přišla podívat na své stařičké rodiče?“ „Mluv za sebe!“ houkla matka od plotny. „To je fakt,“ připustil otec. „Tuhle s sebou vzala na jednu ze svých sportovních procházek Guse a ten od té doby leží s nohama nahoře a nemůže se hýbat. Chudák pes.“ „To není pravda!“ bránila se matka. „Sakra, Johne, vezmi si popelník! A ty si sedni, Avo, a konečně povídej, co je nového.“ „Snažím se,“ řekla Ava a dál nervózně popocházela po ku chyni. Otec si k sobě přisunul popelník, Ava se zhluboka nadechla a konečně to vyslovila: „Jsem… jsem těhotná.“ Matka strnula a přestala míchat omáčku, i otec přerušil pohyb, kterým vedl cigaretu k ústům. 19

„Dvanáctý týden,“ dodala Ava tiše. Po pauze, která Avě připadala jako věčnost, se matčin obličej rozzářil v širokém úsměvu: „No to je úžasné, holčič ko! Johne, slyšíš to? Je těhotná! Budeme mít dalšího vnuka.“ Matčiny oči se naplnily slzami, otec vstal a položil Avě ruku na rameno. „To je báječné.“ I z jeho hlasu znělo pohnutí. „Nekuř tady!“ houkla matka a začala dlaněmi rozhánět obláčky cigaretového dýmu. Ava se musela zasmát. S úlevou, že jim to konečně řekla, klesla na jednu z volných židlí. „To musíme oslavit!“ hlaholila matka. „Musím zavolat tvé sestře. Dvě vnoučata! Představ si to, Johne.“ „Uklidni se,“ zabručel John a zamáčkl cigaretu, „nech chudinku Avu vydechnout.“ „Chcete se podívat na fotky z ultrazvuku?“ Ava vytáhla z kabelky velkou obálku. „Jasně!“ Matka si otřela ruce o zástěru a posadila si na nos brýle. „Podívej, Johne, vypadá, jako by nám mával!“ hlaholila nadšeně. „Je to kluk nebo holka? Chcete to vědět dopředu?“ „Ještě nevíme,“ odpověděla Ava. Fraser musel spěchat do školy, nechtěli jsme nic rozhodnout, než se ujistíme, že je všechno v pořádku.“ „A je všechno v pořádku?“ podívala se matka na Avu ostře s obavami v očích. „Je,“ odpověděla Ava s úsměvem. „Je sice malinko menší, než by měl být, ale prý to není problém.“ „Taky jsi byla malá a mělas podváhu. Jen tři kila. Táta se na tebe bál sáhnout, aby ti neublížil.“ „Obě byly malé,“ zasnil se otec. „Panebože, už jsem to málem zapomněl, tak je to dávno.“ „Další vnouče,“ vzdychala matka. „Řekneš to Pippě?“ 20

„Dneska večer jí to řeknu.“ Matka s uspokojením kývla. „Bude nadšená, že bude mít malý Tomy bratrance.“ „Jak se jí daří?“ zeptala se Ava. „Myslím, že je ráda, že může zpátky do práce, ačkoli Tomy prý je ve školce nerad. Pippa se zlobila, když jsem o tom za čala. Asi má špatné svědomí, že ho tam dala tak brzy.“ „Zkusím jí to vymluvit,“ řekla Ava a sunula fotografie z ultrazvuku zpátky do obálky. „Můžeme si jednu nechat?“ zaprosila matka. „Pověsím ji támhle na lednici.“ Ava matce podala jednu z fotografií a udiveně zakroutila hlavou. Po celé týdny si zakazovala myslet na ten shluk buněk, který jí rostl v těle. A teď ho tu vidí před sebou, je z toho vzrušená a plná plánů do budoucna. Matka připnula fotku na ledničku jednou z barevných magnetek. „Můžu se tě na něco zeptat, mami? Mám pár otázek, na které jsem při první prohlídce neuměla odpovědět…“ Ava si odkašlala. „Snad mi můžeš pomoct.“ „Jaké otázky?“ zeptala se matka roztržitě a zálibně si pro hlížela fotografii. „Chtěli znát rodinnou anamnézu.“ Matka k ní teď stála zády, Ava neviděla výraz v její tváři. I otec hleděl k zemi a mlčel. Veškerá radost a srdečnost posledních minut jakoby vyprchala. Avina matka byla adoptované dítě a nerada o své mi nulosti mluvila. „Teď mám svoji rodinu a tím to hasne,“ říkávala vždycky. Ava si nervózně olízla rty. Teď už přece nejde jen o mat činu, ale také o Avinu rodinu! Trouba zacinkala. 21

„Dej na stůl talíře, Johne,“ řekla matka konečně a pak směrem k Avě: „Myslím, že ti moc nepomůžu. Nevím ale o ničem, co by bylo nenormální.“ Otec zamířil ke kredenci. „Opravdu si nedáš ani lok vína?“ snažila se matka změnit téma. „Půjdeš dneska do práce? Ta sukně je moc pěkná. Brzo ale budeš potřebovat těhotenské šaty. Budeš dnes číst zprávy?“ Ava se zhluboka nadechla. Nemůže matce dovolit, aby jí zase utekla z lopaty jako vždycky předtím. „Vím, že o své původní rodině mluvíš nerada, mami, ale teď by to bylo na místě, možná je to důležité.“ Otec přišel matce na pomoc: „Co bys chtěla vědět, hol čičko?“ Matka se vrátila k plotně: „Ach bože, převařila jsem bro kolici. Nenávidím převařenou brokolici. Johne, dej na stůl ty pitomé talíře!“ „Frances…,“ napomenul ji John, ale ignorovala ho. „Potřebuju vědět, jestli nemáme v rodině nějaké závažné onemocnění,“ ozvala se Ava. „Kde je miska na omáčku?“ hubovala matka od plotny. „Frances, miláčku…“ Matka neodpověděla, jen bouchala dvířky od kredence. „Kde je ta blbá miska? Tady vždycky byla!“ V tu chvíli vešel do kuchyně Gus, černošedý knírač, a na mířil si to rovnou k Avě. Ava spustila ruku a podrbala ho na hlavě, Gus vydal spokojené bručivé chrochtání, které Avu vždycky přinutilo k úsměvu. Vstala. „Už půjdu, Pippa na mě čeká.“ „Zůstaň ještě, ovečko,“ snažil se ji otec zadržet. „Jen ať jde,“ odporovala mu matka. „Pippa bude chtít nakrmit malého a určitě bude nadšená z té novinky.“ Pře skakoval jí hlas. 22

Otec na ni nechápavě zíral. Ava si vyčítala, že s tím vůbec začala. „Máma má pravdu, musím jít.“ Až dosud Ava matčino mlčení plně respektovala, věděla, že matka měla nelehké dětství, že se jí nedařilo dobře ani v jedné adoptivní rodině a že o tom nechtěla mluvit. Teď ale… Ava si sáhla na břicho… Teď by to potřebovala vědět kvůli svému dítěti. Napjatý výraz v matčině tváři ji odradil od dalších pokusů. Sebrala ze stolu kabelku a nuceně se usmála: „Dobrou chuť k večeři. Voní to báječně.“ „Můžeš jíst s námi,“ udělal otec poslední pokus. Ava by si byla přála, aby matka vypadala šťastněji. Takhle si oznámení té radostné noviny nepředstavovala. S těžkým srdcem vyšla ze dveří, ještě za sebou uslyšela matčin výkřik: „Sakra, je to úplně rozvařené!“ a zaklapla je za sebou.