Agatha Christie
Záhada Modrého vlaku KALIBR
Zahada_modreho_vlaku_09_(imprimatur).indd 1
18.10.2021 16:52:24
PRVNÍ KAPITOLA
Muž s bílými vlasy Krátce před půlnocí přešel přes Place de la Concorde muž. Přestože jeho drobnou postavu halil krásný kožich, působil jaksi slabošsky a bledě. Malý mužík s krysím obličejem. Náhodný přihlížející by patrně došel k názoru, že takový muž nemůže hrát v ničem výraznou roli, že se v žádném oboru nemůže dobrat významného postavení. Byl by to ovšem mylný dojem. Tento muž, zdánlivě tak nenápadný a přehlédnutelný, hrál důležitou roli v osudech světa. V říši, kde vládnou krysy, byl on jejich králem. Právě v této chvíli očekávali jeho návrat na vyslanectví. On však musel ještě něco vyřídit – něco, o čem vyslanectví oficiálně nevědělo. Jeho tvář ozářená měsíčním světlem byla bledá, s ostrými rysy. Úzký nos měl mírně nahrbený. Jeho otec byl polský Žid, potulný krejčí. A z úkolu, který jeho syna k dnešní procházce přiměl, by byl nadšený. Muž došel k Seině, přešel most a vstoupil do jedné z méně úctyhodných pařížských čtvrtí. Tam se zastavil před vysokým zchátralým domem a vystoupil až k bytu ve třetím patře. (5)
Zahada_modreho_vlaku_09_(imprimatur).indd 5
18.10.2021 16:52:25
AGAT HA C HR I S T I E
Skoro nestačil zaklepat a už mu otevřela žena, která zřejmě na jeho příchod čekala. Nepozdravila ho, ale pomohla mu z kabátu a pak ho vedla do nevkusně vybaveného obýváku. Elektrickou žárovku halily špinavé růžové girlandy, takže světlo změkčovalo, ale neutajilo silnou vrstvu líčidla na dívčině tváři ani mongolské rysy v širokém obličeji. Nemohlo být pochyb o tom, jaké profese a jaké národnosti Olga Děmirovová je. „Všechno v pořádku, maličká?“ „Všechno v pořádku, Borisi Ivanoviči.“ Kývl a polohlasem podotkl: „Myslím, že mě nikdo nesledoval.“ V jeho tónu ale byl slyšet náznak obav. Přistoupil k oknu, maličko poodtáhl závěs a opatrně vyhlédl ven. Pak prudce couvl. „Jsou tam dva muži – na protějším chodníku. Připadá mi –“ nedořekl a začal si ohryzávat nehty, jak to dělal, když byl nervózní. Ruska pomalu, chlácholivě vrtěla hlavou. „Už tam byli, než jste přišel.“ „I tak mi ale připadá, že sledují dům.“ „To je možné,“ připustila lhostejně. „Ale pak –“ „Co má být? I kdyby věděli – vás odsud přece sledovat nebudou.“ Tenké kruté rty se prohnuly v úsměvu. „Ne,“ připustil, „to je pravda.“ Minutku dvě přemýšlel a pak podotkl: „Ten zatracený Američan – ten se o sebe postarat umí.“ „To zřejmě ano.“ Znovu přistoupil k oknu. „Tvrdí hoši,“ podotkl a uchechtl se. „Řekl bych, že pro (6)
Zahada_modreho_vlaku_09_(imprimatur).indd 6
18.10.2021 16:52:25
Z ÁH ADA M O D RÉ HO V L AKU
policii to budou známé tváře. No dobře, dobře, bratři ve zločinu. Přeju dobrý lov.“ Olga Děmirovová zavrtěla hlavou. „Jestli je ten Američan takový, jak se o něm říká, takovíhle dva zbabělí pouliční rváči na něj budou krátcí.“ Odmlčela se. „Jenom –“ „Co?“ „Nic. Jen to, že dnes večer touhle ulicí dvakrát prošel muž – muž s bílými vlasy.“ „A co má být?“ „Tohle: když přecházel kolem těch dvou mužů, upustil rukavici. Jeden z nich ji sebral a vrátil mu ji. Moc nenápadné to nebylo.“ „Myslíte – že ten bělovlasý – že si je najal?“ „Něco takového.“ Rus se zatvářil nervózně a znepokojeně. „Víte úplně jistě, že je balíček v pořádku? Nikdo s ním nic nedělal? Dost se mluvilo… až trochu moc se mluvilo.“ Znovu si začal hryzat nehty. „Podívejte se sám.“ Sehnula se ke krbu a obratně odhrnula uhlí. Pod ním leželo pár zmačkaných listů novin a mezi nimi, přesně uprostřed, podlouhlý balíček obalený špinavými novinami. Podala mu ho. „Šikovné,“ kývl pochvalně. „Už dvakrát byt prohledali. Rozřízli mi i matraci na posteli.“ „Jak jsem říkal,“ podotkl polohlasem. „Příliš se mluvilo. Tohle handrkování o cenu – to byla chyba.“ Mezitím noviny rozbalil. Uvnitř byl malý balíček v hnědém papíře. Ten otevřel také, ověřil si, že obsah je nedotčený, a rychle ho znovu zabalil. Jen s tím byl hotov, ostře se rozezvonil elektrický zvonek. (7)
Zahada_modreho_vlaku_09_(imprimatur).indd 7
18.10.2021 16:52:25
AGAT HA C HR I S T I E
„Američan je přesný,“ řekla Olga a podívala se na hodiny. Vyšla z místnosti. Za chviličku se vrátila a vedla s sebou cizího muže, vysokého a ramenatého, jehož transatlantický původ byl více než zřejmý. Bystrým pohledem sjel z jednoho na druhého. „Pan Krasnin?“ zeptal se zdvořile. „To jsem já,“ kývl Boris. „Musím se omluvit za – za toto nekonvenční místo schůzky, ale je důležité uchovat věc v tajnosti. Já – nemohu si dovolit být jakkoli s touto záležitostí spojován.“ „Ovšem,“ pronesl Američan zdvořile. „Mám doufám vaše slovo, že žádné detaily této transakce nevyjdou na veřejnost? To je jedna z podmínek – prodeje.“ Američan kývl. „To je už dohodnuto,“ řekl lhostejně. „A teď byste mi mohl ukázat zboží.“ „Máte peníze – v bankovkách?“ „Ano,“ odpověděl návštěvník. Nijak ovšem nedal najevo, že by mu peníze hodlal předvést. Krasnin okamžik váhal a pak ukázal na balíček ležící na stole. Američan ho vzal a rozbalil papír. Obsah si odnesl k malé elektrické lampičce a velmi podrobně ho prozkoumal. Když byl spokojen, vytáhl z kapsy tlustou koženou peněženku a z ní svazek bankovek. Podal je Rusovi, který je pečlivě spočítal. „V pořádku?“ „Děkuji vám, monsieur. Všechno je v pořádku.“ „Dobře!“ prohlásil Američan a ledabyle zastrčil balíček v hnědém papíru do kapsy. Uklonil se Olze. „Dobrou noc, mademoiselle. Dobrou noc, pane Krasnine.“ Vyšel ven a zavřel za sebou. Oba zbylí se po sobě podívali. Muž si přejel jazykem po vyschlých rtech. (8)
Zahada_modreho_vlaku_09_(imprimatur).indd 8
18.10.2021 16:52:25
Z ÁH ADA M O D RÉ HO V L AKU
„Zajímalo by mě – jestli se vůbec dostane zpátky do hotelu,“ podotkl tiše. Oba zamířili k oknu, jako by se domluvili. Vyhlédli právě včas, aby viděli Američana vycházet na ulici. Zahnul doleva a rázoval pryč, aniž se jedinkrát ohlédl. Od dveří se odlepily dva stíny a tiše se vydaly za ním. Pronásledovatelé i pronásledovaný se ztratili do noci. První promluvila Olga Děmirovová. „On se tam bezpečně dostane,“ řekla. „Nemusíte si dělat starosti – nebo naděje, nevím, co spíš.“ „Proč myslíte, že se mu nic nestane?“ zajímal se zvědavě Krasnin. „Člověk, který vydělal tolik peněz jako on, nemůže být hloupý,“ vysvětlila Olga. „A když mluvíme o penězích –“ Vrhla na Krasnina významný pohled. „Co je?“ „Můj podíl, Borisi Ivanoviči.“ Krasnin jí neochotně dvě bankovky podal. Zcela bez emocí mu kývnutím poděkovala a zastrčila si je do punčochy. „Tak se mi to líbí,“ podotkla s uspokojením. Zvědavě si ji prohlédl. „Nemrzí vás to, Olgo Vasiljevno?“ „Co by mě mělo mrzet?“ „To, co jste měla v úschově. Jsou ženy – myslím, že většina žen – které z takových věcí šílí.“ Zamyšleně kývla. „Ano, v tom máte pravdu. Většina žen takovým šílenstvím trpí. Já – já ne. Jen bych ráda věděla… “ odmlčela se. „Ano?“ pobídl ji zvědavě. „Ten Američan bude v bezpečí – ano, tím jsem si jistá. Ale pak –“ „Co máte na mysli?“ (9)
Zahada_modreho_vlaku_09_(imprimatur).indd 9
18.10.2021 16:52:25
AGAT HA C HR I S T I E
„On je určitě daruje nějaké ženě,“ pokračovala Olga zamyšleně. „A já bych ráda věděla, co se stane pak…“ Netrpělivě se otřepala a zamířila k oknu. Náhle vykřikla a zavolala na svého společníka. „Podívejte se, už jde po ulici zase – ten člověk.“ Oba společně pohlédli dolů. Kolem pohodlným tempem kráčela štíhlá elegantní postava. Muž měl na sobě skládací cylindr – klak – a plášť. Když procházel pod pouliční lucernou, její světlo ozářilo bohatou hřívu bílých vlasů.
( 10 )
Zahada_modreho_vlaku_09_(imprimatur).indd 10
18.10.2021 16:52:25
DRUHÁ KAPITOLA
Markýz Muž s bílými vlasy pokračoval ve své neuspěchané procházce a zdálo se, že si nevšímá svého okolí. Zahnul uličkou doprava a potom další vlevo. Tu a tam si pro sebe tiše pobrukoval. Najednou se zastavil bez hnutí a soustředěně naslouchal. Zachytil totiž jistý zvuk. Mohla to být prasklá pneumatika, ale také to mohl být – výstřel. Kolem úst mu zahrál podivný úsměv. Pak pokračoval v rozvážné procházce. Zahnul za roh a narazil na zajímavou scénku. Muž zákona si tam dělal poznámky do notesu a u něj se zastavili jeden dva pozdní chodci. Muž s bílými vlasy jednoho z nich oslovil a zdvořile požádal o informaci. „Stalo se tu něco?“ „Mais oui, monsieur. Nějací dva lumpové se pokusili přepadnout staršího pána z Ameriky.“ „Udělali mu něco?“ „Kdepak.“ Muž se zasmál. „Američan měl v kapse revolver, a než ho stačili napadnout, začal střílet tak těsně kolem nich, že se vyděsili a utekli. Policie jako obvykle dorazila příliš pozdě.“ ( 11 )
Zahada_modreho_vlaku_09_(imprimatur).indd 11
18.10.2021 16:52:25
AGAT HA C HR I S T I E
„Aha!“ prohlásil tazatel. Nedal přitom na sobě znát žádné emoce, ať toho či onoho druhu. Vyrovnaně a poklidně pokračoval v noční procházce. Přešel Seinu a ocitl se v bohatších částech města. Přibližně po dvaceti minutách se zastavil před jistým domem na tiché, ale aristokratické třídě. Obchůdek, protože to skutečně byl obchůdek, působil zdrženlivě a nenápadně. D. Papopolous, obchodník se starožitnostmi, byl dostatečně proslulý, aby si nepotřeboval dělat reklamu. Ostatně většina jeho obchodů neprobíhala přes pult. Papopolous vlastnil velmi pěkný byt s výhledem na Champs-Elysées a dalo by se logicky předpokládat, že v takhle pozdní hodinu bude k zastižení tam a nikoli ve svém obchodě. Když se ale muž s bílými vlasy krátce rozhlédl oběma směry po opuštěné ulici a pak stiskl nenápadný zvonek, byl si zřejmě jistý úspěchem. Jeho jistota se ukázala oprávněná. Dveře se otevřely a v nich stál muž nápadně snědé pleti a se zlatými kroužky v uších. „Dobrý večer,“ řekl příchozí. „Váš pán je uvnitř?“ „Pán je tady, ale v tuhle noční hodinu náhodné návštěvníky nepřijímá,“ zavrčel sluha. „Myslím, že mě přijme. Řekněte mu, že je tady jeho přítel Markýz.“ Sluha o něco víc pootevřel dveře a pustil ho dovnitř. Muž, který se představil jako Markýz, si při řeči zakrýval tvář rukou. Když se komorník vrátil s informací, že pan Papopolous návštěvníka s potěšením přijme, ukázalo se, že příchozí mezitím znovu změnil vzhled. Komorník musel být velmi nevšímavý nebo velmi dobře proškolený, protože nedal najevo žádné překvapení nad tím, že návštěvníkovu tvář zakrývá ( 12 )
Zahada_modreho_vlaku_09_(imprimatur).indd 12
18.10.2021 16:52:25
Z ÁH ADA M O D RÉ HO V L AKU
malá maska z černého saténu. Odvedl ho ke dveřím na konci chodby, otevřel je a tiše, uctivě ohlásil: „Monsieur le Marquis.“ Postava, která se zvedla, aby tohoto zvláštního hosta přivítala, byla skutečně impozantní. Z pana Papopolouse vyzařovalo cosi důstojného a patriarchálního. Měl vysoké klenuté čelo a krásný bílý plnovous. Chováním připomínal laskavého kněze. „Drahý příteli,“ řekl pan Papopolous. Mluvil francouzsky, sytým a jaksi úlisným hlasem. „Musím se omluvit za tuto pozdní hodinu,“ pronesl ná vštěvník. „To je v pořádku. To je v pořádku,“ ujistil ho Papopolous – „zajímavý večerní čas. Možná, že i vy jste měl zajímavý večer?“ „Osobně ne,“ odpověděl Markýz. „Osobně ne,“ opakoval Papopolous, „ne, ne, samozřejmě že ne. Něco nového?“ Vrhl na příchozího pronikavý postranní pohled, v němž nebylo kněžského ani laskavého vůbec nic. „Nového nic. Pokus se nezdařil. Ani jsem to neočekával.“ „Přesně tak,“ řekl Papopolous. „Cokoliv hrubého –“ Zamával rukama, aby dal najevo svou silnou nechuť k hrubosti v jakékoli podobě. Na panu Papopolousovi ani jeho zboží skutečně nebylo hrubého vůbec nic. Byl dobře znám na většině evropských dvorů a králové ho přátelsky oslovovali Demetrie. Byl proslulý svou krajní diskrétností, a to, společně s vznešeným chováním, mu umožnilo úspěšně proplout několika velmi pochybnými transakcemi. „Přímý útok –“ řekl pan Papopolous a zavrtěl hlavou. „Občas zabere – ale velmi zřídka.“ Návštěvník pokrčil rameny. „Šetří to čas,“ podotkl, „a když se nepovede, nic to nestojí – nebo skoro nic. Ten druhý plán – ten neselže.“ „Vida,“ řekl pan Papopolous a pronikavě si ho změřil. ( 13 )
Zahada_modreho_vlaku_09_(imprimatur).indd 13
18.10.2021 16:52:25
AGAT HA C HR I S T I E
Návštěvník zvolna kývl. „Mám velkou důvěru ve vaši – pověst,“ dodal ještě starožitník. Markýz se vlídně usmál. „Mohu myslím říct,“ podotkl polohlasem, „že vaše důvěra nebude zklamána.“ „Máte výjimečné příležitosti,“ řekl starožitník poněkud závistivě. „Vytvářím si je,“ opravil ho Markýz. Vstal a sebral plášť, který předtím ledabyle přehodil přes židli. „Budu vás informovat, pane Papopolousi, prostřednictvím obvyklých kanálů, ale ve vašich přípravách nesmí dojít k žádnému zádrhelu.“ Pan Papopolous se zatvářil dotčeně. „V mých přípravách nikdy nedochází k zádrhelům,“ ohradil se. Návštěvník se usmál, bez dalšího rozloučení vyšel z místnosti a zavřel za sebou. Pan Papopolous chvíli zamyšleně seděl a hladil si důstojný bílý plnovous. Potom přistoupil k dalším dveřím, které se otevíraly dovnitř. Když vzal za kliku, do místnosti vklopýtala mladá žena, která na ně zřejmě z druhé strany tiskla ucho. Pan Papopolous nedal najevo ani překvapení, ani znepokojení. Zřejmě mu to připadalo přirozené. „Copak, Zio?“ zeptal se. „Neslyšela jsem ho odcházet,“ vysvětlila Zia. Byla to hezká mladá žena ztepilé postavy, s tmavýma zářivýma očima. Velice se podobala panu Papopolousovi, takže bylo celkem zřejmé, že jde o otce a dceru. „Nepříjemné je,“ pokračovala podrážděně, „že člověk nemůže klíčovou dírkou zároveň koukat a poslouchat.“ ( 14 )
Zahada_modreho_vlaku_09_(imprimatur).indd 14
18.10.2021 16:52:25
Z ÁH ADA M O D RÉ HO V L AKU
„Taky mě to často zlobilo,“ odpověděl pan Papopolous prostě. „Tak tohle je ten slavný Markýz,“ řekla Zia zvolna. „Nosí vždycky masku, otče?“ „Vždycky.“ Chvíli bylo ticho. „Jde o ty rubíny, předpokládám?“ zeptala se Zia. Otec kývl. „Co ty si myslíš, dítě?“ zeptal se a v pichlavých černých očích mu vesele blýsklo. „O panu Markýzovi?“ „Ano.“ „Myslím si,“ prohlásila Zia pomalu, „že je velmi vzácné najít Angličana z dobré rodiny, který mluví takhle dobře francouzsky.“ „Aha!“ řekl pan Papopolous, „tak takhle ho vidíš.“ Jako obvykle nic nepotvrdil ani nevyvrátil, ale hleděl na ni s laskavým, pochvalným úsměvem. „Také jsem si říkala,“ pokračovala Zia, „že má hlavu zvláštního tvaru.“ „Velikou,“ upřesnil její otec – „trochu moc velikou. Ale tak už to bývá, když někdo nosí paruku.“ Podívali se na sebe a usmáli se.
( 15 )
Zahada_modreho_vlaku_09_(imprimatur).indd 15
18.10.2021 16:52:25
TŘETÍ KAPITOLA
Srdce ohně Rufus Van Aldin prošel otáčivými dveřmi hotelu Savoy a zamířil k recepci. Recepční se na něj uctivě usmál na přivítanou. „Vítejte zpátky, pane Van Aldine,“ řekl. Americký milionář ledabyle kývl na pozdrav. „Všechno v pořádku?“ zeptal se. „Ano, pane. Major Knighton je teď nahoře v apartmá.“ Van Aldin znovu kývl. „Nějaká pošta?“ přeptal se. „Všechno jsme to poslali nahoru, pane Van Aldine. Vlastně okamžik.“ Hrábl do přihrádky a vytáhl dopis. „Zrovna to přišlo,“ vysvětlil. Van Aldin si od něj dopis vzal. Jen uviděl písmo, plynulý ženský rukopis, jeho tvář se náhle proměnila. Drsné rysy změkly a přísná linie rtů se uvolnila. Vypadal jako někdo jiný. K výtahu kráčel s dopisem v ruce a dosud s úsměvem na rtech. ( 16 )
Zahada_modreho_vlaku_09_(imprimatur).indd 16
18.10.2021 16:52:25
Z ÁH ADA M O D RÉ HO V L AKU
V salonu jeho apartmá seděl u psacího stolu mladý muž a svižně třídil korespondenci s obratností, jakou přináší dlouhá praxe. Když Van Aldin vešel, tajemník vyskočil. „Dobrý večer, Knightone.“ „Vítám vás zpátky, pane. Bavil jste se dobře?“ „Jakž takž!“ prohlásil nevzrušeně milionář. „Paříž je už dneska ospalá a nudná. Ale to je jedno – pro co jsem tam jel, to jsem dostal.“ Trochu zasmušile se usmál. „Jako obvykle, že?“ zasmál se tajemník. „To je pravda,“ souhlasil jeho zaměstnavatel. Říkal to věcně, jako by konstatoval obecně známý fakt. Shodil těžký svrchník a přistoupil k psacímu stolu. „Něco naléhavého?“ „Myslím, že ne, pane. Většinou běžné záležitosti. Ještě jsem to úplně neroztřídil.“ Van Aldin krátce kývl. Neměl ve zvyku často vyjadřovat ani pokárání, ani chválu. Jeho jednání se zaměstnanci bylo prosté: vyzkoušel si je, a ty, kteří nebyli dostatečně výkonní, rychle propustil. Lidi si nevybíral právě konvenčně. Knightona například potkal čistě náhodou před dvěma měsíci ve švýcarském letovisku. Mladík se mu líbil, vyhledal si jeho válečný záznam a našel v něm i vysvětlení toho, proč kulhá. Knighton se nijak netajil faktem, že hledá místo, a dokonce se milionáře uctivě pozeptal, jestli o něčem neví. Van Aldin si s melancholicky pobaveným úsměvem vzpomněl, jak dokonale ohromený ten mladík byl, když mu velký muž osobně učinil nabídku, aby se stal jeho tajemníkem. „Ale – ale já se v byznysu vůbec nevyznám,“ koktal tehdy. „Na tom vůbec nezáleží,“ odpověděl mu Van Aldin. „O tyhle věci se mi starají už tři tajemníci. Ale pravděpodobně strávím příštích šest měsíců v Anglii a chci Angličana, který – no, ( 17 )
Zahada_modreho_vlaku_09_(imprimatur).indd 17
18.10.2021 16:52:25
AGAT HA C HR I S T I E
který se vyzná – a může se mi starat o společenskou stránku věci.“ Zatím Van Aldin došel k názoru, že se ve svém úsudku nezmýlil. Ukázalo se, že Knighton je rychlý, inteligentní a vynalézavý, a chovat se uměl okouzlujícím způsobem. Tajemník ukázal na tři nebo čtyři dopisy, které na stole položil stranou. „Možná by bylo dobře, pane, kdybyste se podíval na tohle,“ doporučil. „Ten horní se týká té dohody s Coltonem –“ Ale Rufus Van Aldin zvedl na protest ruku. „Dneska už nebudu dělat vůbec nic,“ prohlásil. „Všechno to počká do rána. Až na tohle,“ dodal a podíval se na dopis, který držel v ruce. Na tváři se mu znovu objevil ten zvláštní úsměv, který ho tak proměnil. Richard Knighton se chápavě usmál. „Od paní Ketteringové?“ zeptal se. „Volala včera i dnes. Zřejmě velice stojí o to se s vámi okamžitě sejít.“ „Nepovídejte.“ Úsměv se vytratil. Van Aldin roztrhl obálku, kterou držel v ruce, a vytáhl z ní list papíru. Jak četl, jeho výraz se postupně měnil. Ústa se zachmuřeně sevřela do tenké linky, kterou na Wall Street velmi dobře znali, a jeho obočí se k sobě zlověstně přiblížilo. Knighton se taktně odvrátil a pustil se znovu do otevírání a třídění dopisů. Milionář tiše zaklel a uhodil do stolu sevřenou pěstí. „Tohle nepřipustím,“ pronesl pro sebe. „Chudák malá, ještě že za sebou má svého starého tátu.“ Chodil několik minut po pokoji tam a zpátky, obočí vztekle stažené k sobě. Knighton se stále ještě hrbil nad stolem. Náhle se Van Aldin zastavil a sebral kabát ze židle, kam ho předtím odhodil. „Vy zase odcházíte, pane?“ ( 18 )
Zahada_modreho_vlaku_09_(imprimatur).indd 18
18.10.2021 16:52:25