Agatha Christie
Vražda v Orient expresu
Vrazda_v_Orient_expresu_10_(imprimatur).indd 3
16.09.2021 19:58:56
Přeložila Veronika Volhejnová
Murder on the Orient Express Copyright © 1934 Agatha Christie Limited. All rights reserved. MURDER ON THE ORIENT EXPRESS, AGATHA CHRISTIE, POIROT, the Agatha Christie Signature and the AC Monogram Logo are registered trade marks of Agatha Christie Limited in the UK and elsewhere. All rights reserved. This edition was published in 2021. Translation entitled VRAŽDA V ORIENT EXPRESU Copyright © 2021 Agatha Christie Limited. All rights reserved. ISBN 978-80-242-7734-9
Vrazda_v_Orient_expresu_10_(imprimatur).indd 4
16.09.2021 19:58:56
ČÁST PRVNÍ
Fakta
Vrazda_v_Orient_expresu_10_(imprimatur).indd 7
16.09.2021 19:58:56
PRVNÍ KAPITOLA
Důležitý cestující expresu Taurus I.
V Sýrii bylo zimní ráno, pět hodin. Na nádraží v Aleppu stál u nástupiště vlak vznešeně nazývaný Taurus expres. Skládal se z jídelního vozu, spacího vagónu a dvou obyčejných vozů. U schůdků do spacího vozu stál mladý francouzský poručík v parádní uniformě a konverzoval s malým štíhlým mužem, zachumlaným až po uši, z něhož nebylo vidět nic než růžová špička nosu a dva konce kníru vytočeného vzhůru. Ráno bylo mrazivé a úkol vyprovodit významného cizince nebyl právě záviděníhodný, ale poručík Dubosc se ho zhostil mužně. Z úst se mu sypaly zdvořilé věty ve vybroušené francouzštině. Ne že by tušil, oč vlastně šlo. Povídalo se pochopitelně ledacos, jako se v takových případech povídá (9)
Vrazda_v_Orient_expresu_10_(imprimatur).indd 9
16.09.2021 19:58:58
AGAT HA C HR I S T I E
vždycky. Generál – jeho generál – byl v poslední době rozčilenější a rozčilenější. A pak přijel tenhle cizinec, ten Belgičan, zřejmě až z Anglie. Uplynul týden – zvláštně napjatý týden. Potom se staly určité věci. Velmi významný důstojník spáchal sebevraždu, další rezignoval – některé tváře ztratily své dosud úzkostné výrazy, jistá vojenská bezpečnostní opatření byla zmírněna. A generál – ten konkrétní a jedinečný generál poručíka D ubosca – najednou vypadal o deset let mladší. Dubosc zaslechl kousek rozhovoru mezi ním a tím cizincem. „Zachránil jste nás, mon cher,“ prohlásil generál procítěně a mohutný bílý knír se mu při řeči chvěl. „Zachránil jste čest francouzské armády – odvrátil jste velké krveprolití! Jak vám mohu poděkovat, že jste vyhověl mé žádosti? Přijet z takové dálky –“ Na to onen cizinec (jistý monsieur Hercule Poirot) pronesl vhodnou odpověď, která obsahovala větu: „Cožpak bych si mohl nepamatovat, že jste mi kdysi zachránil život?“ A generál pronesl další vhodnou odpověď, v níž tuto dávnou službu prohlašoval za zcela nepodstatnou. Po dalších zmínkách o Francii, Belgii, slávě, cti a podobných věcech se oba srdečně objali a rozhovor skončil. Poručík Dubosc sice stále ještě nevěděl, oč vlastně šlo, byl mu ale svěřen úkol vyprovodit pana Poirota k expresu Taurus, a tak ho plnil s veškerým zápalem a nadšením mladého důstojníka, který má před sebou slibnou kariéru. „Dnes je neděle,“ konstatoval poručík Dubosc. „Zítra, v pondělí večer, budete v Istanbulu.“ Nebylo to poprvé, co se o tom zmínil. Rozhovory na perónu před odjezdem vlaku mívají tendenci k opakování. „Je to tak,“ souhlasil pan Poirot. „A hodláte se tam pár dní zdržet, že?“ ( 10 )
Vrazda_v_Orient_expresu_10_(imprimatur).indd 10
16.09.2021 19:58:58
V R AŽ DA V O R I E N T E XP R E S U
„Mais oui. Istanbul jsem dosud nikdy nenavštívil. Byla by škoda jen projet – comme ça.“ Názorně luskl prsty. „Nic mě nehoní. Zůstanu tam několik dní jako turista.“ „La Sainte Sophie je velmi krásná,“ ujistil ho poručík, který ji nikdy neviděl. Po nástupišti se přehnal hvízdavý poryv ledového větru. Oba muži se zachvěli. Poručíku Duboscovi se povedlo nenápadně podívat na hodinky – za pět minut pět. Už jen pět minut! Měl dojem, že si jeho společník onoho pohledu všiml, a tak se rychle zase vrhl do konverzace. „V tuhle roční dobu moc lidí necestuje,“ podotkl a vzhlédl nad sebe k okénkům spacího vagónu. „Je to tak,“ souhlasil pan Poirot. „Doufejme, že v pohoří Taurus neuvíznete ve sněhu!“ „To se stává?“ „Ano, už se to stalo. Letos ale zatím ne.“ „Tak tedy doufejme,“ řekl pan Poirot. „Zprávy o počasí v Evropě jsou zlé.“ „Velmi zlé. Na Balkáně je spousta sněhu.“ „V Německu také, slyšel jsem.“ „Eh bien,“ řekl spěšně poručík Dubosc, protože to vypadalo, že by mohla nastat další pauza. „Zítra večer v sedm čtyřicet budete v Konstantinopoli.“ „Ano,“ kývl pan Poirot a zoufale pokračoval: „La Sainte Sophie je velmi krásná, slyšel jsem.“ „Skutečně, je nádherná.“ Nad jejich hlavami se odsunula záclonka v jednom z kupé lůžkového vagónu a ven vyhlédla mladá žena. Mary Debenhamová si od předchozího čtvrtka, kdy vyjela z Bagdádu, moc spánku neužila. Nespala ve vlaku do Kirkúku, v malém hotýlku v Mosulu ani poslední noc v tomto ( 11 )
Vrazda_v_Orient_expresu_10_(imprimatur).indd 11
16.09.2021 19:58:58
AGAT HA C HR I S T I E
vlaku. Už ji unavovalo převalovat se beze spánku v horkém dusnu přehřátého kupé, a tak vstala a vykoukla ven. Tohle bude Aleppo. Nic k vidění, samozřejmě. Jen dlouhé, špatně osvětlené nástupiště, odněkud se ozývala vzteklá, hlasitá hádka v arabštině. Pod jejím oknem dva muži hovořili francouzsky. Jeden z nich byl francouzský důstojník, ten druhý malý mužík s obrovským knírem. Pousmála se. Ještě nikdy neviděla nikoho tak hrozně zachumlaného. Venku musí být pořádná zima. Proto asi ve vlaku tak strašně přetápějí. Pokusila se stáhnout okénko níž, ale nešlo to. Ke dvěma mužům přistoupil průvodčí lůžkového vagónu. Ohlásil, že vlak bude odjíždět. Monsieur ať si raději už nastoupí. Mužíček smekl klobouk. Ten má ale hlavu – jako vajíčko. Mary Debenhamová se musela pousmát i přesto, že byla myšlenkami jinde. Takový směšný mužíček. Tenhle typ člověk prostě nemůže brát vážně. Poručík Dubosc právě pronášel svou závěrečnou řeč. Rozmyslel si ji předem a šetřil si ji na poslední minutu. Byla to velmi krásná a nablýskaná řeč. Pan Poirot se nenechal zahanbit a odpověděl podobně. „En voiture, monsieur,“ pobízel průvodčí. Poirot s výrazem nesmírné neochoty vyšplhal do vagónu. Průvodčí nastoupil za ním. Pan Poirot zamával. Poručík Dubosc zasalutoval. Vlak sebou strašlivě trhl a zvolna se rozjel. „Enfin!“ zabručel si pro sebe Poirot. „Brrrr,“ ulevil si poručík Dubosc, který si právě naplno uvědomil, jaká je mu zima…
( 12 )
Vrazda_v_Orient_expresu_10_(imprimatur).indd 12
16.09.2021 19:58:58
V R AŽ DA V O R I E N T E XP R E S U
II.
„Voilà, monsieur.“ Průvodčí dramatickým gestem předvedl Poirotovi krásy jeho kupé s úhledně vyrovnanými zavazadly. „Tu malou valise jsem monsieurovi umístil sem.“ Natažená ruka byla výmluvná. Hercule Poirot do ní vtiskl složenou bankovku. „Merci, monsieur.“ Průvodčí nasadil rázný a věcný tón. „Mám monsieurovy jízdenky. Také si vezmu pas, prosím. Monsieur přerušuje cestu v Istanbulu, je to tak?“ Pan Poirot mu to potvrdil. „Mnoho lidí teď necestuje, předpokládám?“ „Ne, monsieur. Mám jen dva další cestující – oba Angličany. Plukovníka z Indie a mladou anglickou dámu z Bagdádu. Potřebuje monsieur něco?“ Monsieur si vyžádal malou láhev minerální vody Perrier. Pět hodin ráno je nešikovná doba k nástupu do vlaku. Do svítání zbývaly ještě dvě hodiny. Poirot si dobře uvědomoval, jak málo se v noci vyspal a jak úspěšně se vyrovnal s choulostivým posláním, a tak se spokojeně uvelebil v koutku a usnul. Když se probudil, bylo půl desáté, a tak se vydal do restauračního vozu, aby si opatřil horkou kávu. V té chvíli tam byl jen jeden další cestující, nepochybně ta mladá anglická dáma, o které se zmiňoval průvodčí. Byla vysoká, štíhlá a snědá – odhadl ji na nějakých osmadvacet let. Poklidně výkonný způsob, jímž konzumovala snídani a přivolala číšníka, aby jí přinesl další kávu, vypovídal o tom, že zná svět a je zvyklá cestovat. Na sobě měla cestovní šaty tmavé barvy z nějaké tenké látky, velmi vhodné do vyhřátého vlaku. Hercule Poirot neměl co na práci, a tak se bavil tím, že ji pozoroval, aniž by to dával najevo. ( 13 )
Vrazda_v_Orient_expresu_10_(imprimatur).indd 13
16.09.2021 19:58:58
AGAT HA C HR I S T I E
Usoudil, že tato mladá dáma je ten typ, který se kdekoli dokáže o sebe postarat. Působila výkonně a vyrovnaně. Docela se mu zamlouvala přísná pravidelnost jejích rysů a jemná, bledá pleť. Líbily se mu lesklé, úhledné vlny černých vlasů i její oči – šedé, chladné a neosobní. Usoudil ale, že je až příliš výkonná, než aby byla tím, co nazýval „jolie femme“. Po chvilce vstoupil do jídelního vozu další člověk. Byl to vysoký muž mezi čtyřicítkou a padesátkou, štíhlý, snědý, s vlasy na spáncích maličko prošedivělými. „Ten indický plukovník,“ usoudil Poirot. Nově příchozí se dívce mírně uklonil. „Dobré ráno, slečno Debenhamová.“ „Dobré ráno, plukovníku Arbuthnote.“ Plukovník se zastavil s rukou na opěradle židle proti ní. „Nebude vám to vadit?“ zeptal se. „Samozřejmě že ne. Posaďte se.“ „Já že při snídani se toho zrovna moc nenapovídá.“ „To doufám. Ale nekousnu vás.“ Plukovník si sedl. „Mládenče,“ přivolal ledabyle obsluhu. Objednal si vejce a kávu. Pohledem na okamžik spočinul na Herculu Poirotovi, ale pak lhostejně přejel jinam. Poirot se v anglické mysli dobře vyznal, a tak mu bylo jasné, co si plukovník asi pomyslel: „To je jenom nějaký zatracený cizinec.“ Oba Angličané, věrni své národní povaze, skutečně nebyli příliš hovorní. Vyměnili si několik stručných poznámek, a po chvíli se dívka zvedla a vrátila se do svého kupé. U oběda ti dva znovu seděli spolu a třetího cestujícího si vůbec nevšímali. Rozhovor byl tentokrát živější než při snídani. Plukovník Arbuthnot hovořil o Paňdžábu a občas položil dívce několik otázek o Bagdádu – vyplynulo z nich, že dívka ( 14 )
Vrazda_v_Orient_expresu_10_(imprimatur).indd 14
16.09.2021 19:58:58
V R AŽ DA V O R I E N T E XP R E S U
tam zastávala místo guvernantky. Během rozhovoru zjistili, že mají několik společných známých, a v důsledku toho se k sobě začali chovat přátelštěji a méně upjatě. Probírali starého dobrého Tommyho Nějak a Jerryho Nějak jinak. Plukovník se ptal, jestli dáma jede přímo do Anglie, nebo jestli se bude zastavovat v Istanbulu. „Ne, jedu rovnou.“ „A není to trochu škoda?“ „Projížděla jsem tudy před dvěma lety. Tehdy jsem v Istanbulu strávila tři dny.“ „Aha, chápu. No, musím říct, že jsem rád, že pokračujete. Já totiž také.“ Trochu neohrabaně se uklonil a mírně se přitom začervenal. „Je chytlavý, náš plukovník,“ pomyslel si poněkud pobaveně Hercule Poirot. „Vlak je stejně nebezpečný jako cesta po moři!“ Slečna Debenhamová vyrovnaně odpověděla, že to bude velmi příjemné. Její tón byl maličko káravý. Hercule Poirot si povšiml, že plukovník doprovodil dívku do jejího kupé. Později projížděli nádhernou horskou scenérií Tauru. Ti dva stáli spolu v chodbičce a dívali se směrem ke Kilikijské bráně, když dívka náhle povzdechla. Poirot stál kousek od nich a zachytil, jak tichounce řekla: „To je krása! Kéž bych – kéž bych –“ „Ano?“ „Kéž bych si to mohla opravdu užívat!“ Arbuthnot neodpověděl. Hranatá linie brady se zdála být trochu tvrdší a pochmurnější. „Ze všeho nejvíc bych vás rád viděl venku z toho všeho,“ pronesl. „Mlčte, prosím. Mlčte.“ ( 15 )
Vrazda_v_Orient_expresu_10_(imprimatur).indd 15
16.09.2021 19:58:58
AGAT HA C HR I S T I E
„To je v pořádku.“ Střelil mírně podrážděným pohledem po Poirotovi. Pak pokračoval: „Ale vůbec se mi nelíbí představa, že jste guvernantka – že musíte skákat, jak pískají tyranské matky a jejich otravní spratkové.“ Rozesmála se; znělo to jen slabounce hystericky. „Ale ne, to si nesmíte myslet. Utlačovaná guvernantka, to je už dávno překonaný mýtus. Ujišťuji vás, že naopak rodiče mají strach ze mě.“ Dál už nemluvili. Možná že Arbuthnot se styděl za svůj výbuch. „Tady se hraje zvláštní komedie,“ řekl si Poirot Na tuhle myšlenku si měl později ještě vzpomenout. Ten večer asi o půl dvanácté dorazili do Konyi. Oba Angličané vystoupili a procházeli se tam a zpátky po zasněženém nástupišti, aby si protáhli nohy. Poirotovi docela stačilo pozorovat nádražní ruch okénkem. Asi po deseti minutách se ale přece jen rozhodl, že trocha čerstvého vzduchu by nebyla tak špatná. Pečlivě se připravil, zahalil se do několika kabátů a šál a přes elegantní boty natáhl galoše. Takto oblečen opatrně sestoupil na nástupiště a začal se po něm procházet. Došel tak až za lokomotivu. Na dvě neurčité postavy skryté ve stínu dodávky ho upozornily hlasy. Mluvil Arbuthnot. „Mary –“ Dívka ho přerušila. „Teď ne. Teď ne. Až bude po všem. Až to bude za námi – pak –“ Poirot se diskrétně odvrátil. Připadalo mu to zajímavé. Skoro by nepoznal chladný, věcný hlas slečny Debenhamové… „Zvláštní,“ konstatoval. ( 16 )
Vrazda_v_Orient_expresu_10_(imprimatur).indd 16
16.09.2021 19:58:58
V R AŽ DA V O R I E N T E XP R E S U
Druhý den ho napadlo, jestli se ti dva snad nepohádali. Mluvili spolu velmi málo. Poirot si pomyslel, že dívka vypadá, jako by ji trápily nějaké obavy. Pod očima měla temné kruhy. Asi v půl třetí odpoledne vlak náhle zastavil. Vedle kolejí se shromáždila skupinka mužů, kteří si ukazovali na něco pod jídelním vozem. Poirot se vyklonil a oslovil průvodčího lůžkového vozu, který spěchal kolem. Muž mu odpověděl, Poirot zase zatáhl hlavu, otočil se a málem se srazil s Mary Debenhamovou, která stála přímo za ním. „Co se děje?“ ptala se trochu zadýchaně francouzsky. „Proč zastavujeme?“ „Nic to není, mademoiselle. Něco pod jídelním vozem začalo hořet. Nic vážného. Už je to uhašeno. Nyní opravují škody. Žádné nebezpečí nehrozí, ujišťuji vás.“ Udělala drobné, prudké gesto, jako by otázku nebezpečí považovala za zcela nepodstatnou. „Ano, ano, to chápu. Ale ten čas!“ „Čas?“ „Ano. Budeme mít zpoždění.“ „To je možné – ano,“ přisvědčil Poirot. „Ale my si zpoždění nemůžeme dovolit! Vlak má přijet v šest padesát pět, a pak musíme překročit Bospor a stihnout na druhé straně Orient expres v devět hodin. Pokud budeme mít hodinu nebo dvě zpoždění, ujede nám přípoj.“ „To je možné, ano,“ potvrdil Poirot. Zvědavě se na ni zadíval. Ruka, která držela madlo okénka, nebyla tak docela jistá, a také dívčiny rty se chvěly. „Záleží vám na tom hodně, mademoiselle?“ zeptal se. „Ano. Ano, záleží. Já – já ten vlak musím stihnout.“ Odvrátila se od něj a zamířila chodbičkou k plukovníku Arbuthnotovi. ( 17 )
Vrazda_v_Orient_expresu_10_(imprimatur).indd 17
16.09.2021 19:58:58
AGAT HA C HR I S T I E
Její úzkost se ovšem ukázala zbytečnou. Deset minut nato se vlak zase rozjel. Na nádraží Haydarpaşa dorazil jen s pětiminutovým zpožděním, protože zbylý čas dohnal cestou. Bospor byl neklidný a Poirotovi se přeplavba vůbec nezamlouvala. Na lodi byl od svých spolucestovatelů oddělen a už se s nimi nesetkal. Když vystoupili u Galatského mostu, najal si auto a odjel přímo do hotelu Tokatlian.
( 18 )
Vrazda_v_Orient_expresu_10_(imprimatur).indd 18
16.09.2021 19:58:58
DRUHÁ KAPITOLA
Hotel Tokatlian V Tokatlianu požádal Hercule Poirot o pokoj s koupelnou. Pak přistoupil k přepážce hotelové služby a zeptal se, jestli tam nemá nějaké dopisy. Čekaly tam na něj tři, a navíc telegram. Při pohledu na něj Poirot maličko povytáhl obočí. Ten nečekal. Otevřel ho svým obvyklým pečlivým, neuspěchaným způsobem. Zřetelným písmem v něm stálo: „V pripadu Kassner necekane doslo k vyvoji ktery jste predpovidal. Vratte se prosim okamzite.“ „Voilà ce qui est embêtant,“ zamumlal Poirot podrážděně. Vzhlédl k hodinám. „Budu muset pokračovat ještě dnes,“ oslovil muže za přepážkou. „V kolik odjíždí Orient expres?“ „V devět hodin, monsieur.“ „Můžete mi zamluvit lůžko?“ „Samozřejmě, monsieur. V tuhle roční dobu by to neměl být problém. Vlaky jsou skoro prázdné. První třídu, nebo druhou?“ ( 19 )
Vrazda_v_Orient_expresu_10_(imprimatur).indd 19
16.09.2021 19:59:00
AGAT HA C HR I S T I E
„První.“ „Trés bien, monsieur. Kam až jedete?“ „Do Londýna.“ „Bien, monsieur. Opatřím vám jízdenku do Londýna a rezervuji vám lůžko ve vagónu z Istanbulu do Calais.“ Hercule Poirot se znovu podíval na hodiny. Bylo za deset minut osm. „Mám čas se navečeřet?“ „Ale jistě, monsieur.“ Malý Belgičan kývl. Došel k recepci, zrušil objednávku pokoje a pak zamířil přes halu k restauraci. Právě když si objednával u číšníka, položil mu někdo dlaň na rameno. „Á, mon vieux, to je ale nečekané potěšení,“ prohlásil někdo za ním. Byl to malý, podsaditý starší pán s vlasy ostříhanými en brosse, na ježka, a potěšeně se na Poirota usmíval. Poirot vyskočil. „Monsieur Bouc!“ „Monsieur Poirot.“ Pan Bouc byl Belgičan, ředitel Compagnie Internationale des Wagons Lits, a s bývalou hvězdou belgické policie se znal už léta. „To jste se vypravil daleko od domova, mon cher,“ konstatoval pan Bouc. „Taková drobná záležitost v Sýrii.“ „Aha! A domů se vracíte – kdy?“ „Dnes večer.“ „Výborně! Já také. Tedy přesněji řečeno, mám namířeno do Lausanne, kde mám nějaké vyřizování. Předpokládám, že jedete Orient expresem?“ „Ano. Právě jsem požádal, aby mi objednali lůžko. Měl ( 20 )
Vrazda_v_Orient_expresu_10_(imprimatur).indd 20
16.09.2021 19:59:00
V R AŽ DA V O R I E N T E XP R E S U
jsem v úmyslu zůstat tady několik dní, ale dostal jsem telegram, který mě v důležité záležitosti volá do Londýna.“ „Ach,“ povzdechl pan Bouc. „Les affaires – les affaires! Ale vy – vy jste dnes na samé špici, mon vieux!“ „Ano, nějaké drobné úspěchy jsem snad měl.“ Hercule Poirot se pokoušel tvářit skromně, ale velmi nápadně se mu to nepodařilo. Bouc se zasmál. „Ještě se uvidíme,“ řekl pak. Hercule Poirot se soustředil na to, aby si nenamočil knír do polévky. Když tento obtížný úkol úspěšně zvládl, rozhlédl se kolem sebe, než mu donesou další chod. V restauraci bylo pouze pět šest lidí, a z nich Hercula Poirota zaujali jen dva. Seděli společně u stolu nedaleko od něj. Mladší byl sympatický asi třicátník, zjevně Američan. Ovšem pozornost malého detektiva nevzbudil on, ale jeho společník. To byl muž mezi šedesátkou a sedmdesátkou, který z dálky působil jako velkodušný filantrop. Měl mírně plešatějící hlavu, vyklenuté čelo a při úsměvu mu v ústech blýskal velmi bílý falešný chrup. To všechno jako by vypovídalo o laskavé osobnosti. Oči však tento dojem kazily. Byly malé, hluboko zapadlé a lstivé. A nejen to. Muž pronesl nějakou poznámku ke svému mladšímu společníkovi, rozhlédl se po místnosti a jeho pohled se na okamžik zastavil na Poirotovi. Pro tu vteřinu se v nich zablýskla zvláštní zlovůle, nepřirozené napětí. Pak vstal. „Zaplaťte účet, Hectore,“ zavelel. Hlas měl poněkud zastřený. Působil podivně měkce a nebezpečně. Když se Poirot vrátil za svým přítelem do haly, oba muži právě opouštěli hotel. Nosiči mířili dolů s jejich zavazadly ( 21 )
Vrazda_v_Orient_expresu_10_(imprimatur).indd 21
16.09.2021 19:59:00
AGAT HA C HR I S T I E
a mladší muž na ně dohlížel. Nakonec otevřel skleněné dveře a ohlásil: „Všechno je připraveno, pane Ratchette.“ Starší muž něco souhlasně zavrčel a vyšel ven. „Eh bien,“ řekl Poirot. „Co si o těch dvou myslíte?“ „Jsou to Američané,“ odpověděl pan Bouc. „Ano, nepochybně jsou to Američané. Ale co si myslíte o jejich osobnostech?“ „Ten mladík se zdál docela sympatický.“ „A ten druhý?“ „Abych pravdu řekl, příteli, ten se mi moc nelíbil. Měl jsem z něj nepříjemný dojem. A vy?“ Hercule Poirot chvíli zaváhal, než odpověděl. „Když mě míjel v restauraci,“ pronesl konečně, „měl jsem podivný pocit. Bylo to, jako kdyby kolem mě prošlo divoké zvíře – divoké ve smyslu nebezpečné, opravdu velmi nebezpečné, chápete?“ „A přitom vypadá tak důstojně.“ „Précisement! Tělo – klec – je v každém ohledu důstojné, ale mřížemi vyhlíží divoká šelma.“ „Vy ale máte fantazii, mon vieux,“ podotkl pan Bouc. „Snad ano. Ale nemohl jsem se zbavit dojmu, že mě velmi těsně minulo zlo.“ „Ten úctyhodný americký gentleman?“ „Ten úctyhodný americký gentleman.“ „No,“ pokrčil vesele rameny pan Bouc, „možné je všechno. Ve světě je mnoho zla.“ V té chvíli se dveře otevřely a k nim zamířil zaměstnanec hotelové služby. Tvářil se znepokojeně a omluvně. „Je to neuvěřitelné, monsieur,“ oslovil Poirota, „ale v celém vlaku není jediné volné lůžko první třídy.“ „Comment?“ vykřikl pan Bouc. „V tuhle roční dobu? Určitě tam jede nějaká skupina novinářů – nebo politiků – ?“ ( 22 )
Vrazda_v_Orient_expresu_10_(imprimatur).indd 22
16.09.2021 19:59:00
V R AŽ DA V O R I E N T E XP R E S U
„To nevím, pane,“ obrátil se k němu muž uctivě. „Ale je to tak.“ „Vida, vida,“ otočil se pan Bouc k Poirotovi. „Ale neobávejte se, příteli, nějak to zařídíme. Vždycky je tu jedno kupé – číslo šestnáct, které není obsazeno. To si hlídá průvodčí!“ Usmál se a pak se podíval na hodiny. „Pojďte,“ řekl, „je čas vyrazit.“ Na stanici pana Bouca s náležitou úctou přivítal průvodčí ze spacího vozu, oblečený v hnědé uniformě. „Dobrý večer, monsieur. Vaše kupé je číslo jedna.“ Přivolal nosiče a poslal je s jejich nákladem asi do poloviny vagónu, na němž plechové tabulky hlásaly cíl cesty: ISTANBUL TERST CALAIS „Slyšel jsem, že máte plno?“ „Je to neuvěřitelné, monsieur. Celý svět se dnes rozhodl cestovat!“ „Přesto ale musíte najít místo zde pro tohoto džentlmena. Je to můj přítel. Může si vzít šestnáctku.“ „Je obsazená, monsieur.“ „Cože? Kupé číslo šestnáct?“ Vyměnili si významný pohled a průvodčí se usmál. Byl to vysoký muž středního věku, s nažloutlou pletí. „Je to tak, monsieur. Jak jsem říkal, máme plno – docela plno – všude.“ „Ale co se to děje?“ zlobil se pan Bouc. „To byla někde nějaká konference? Nebo cestuje velká společnost?“ „Ne, monsieur. Pouhá náhoda. Shodou okolností se příliš mnoho lidí rozhodlo cestovat právě dnes.“ Pan Bouc podrážděně zamlaskal. „V Bělehradě nám připřáhnou vagón z Athén,“ uvažoval nahlas. „A kromě něj přibude ještě vůz z Bukurešti do ( 23 )
Vrazda_v_Orient_expresu_10_(imprimatur).indd 23
16.09.2021 19:59:00
AGAT HA C HR I S T I E
Paříže – ale v Bělehradě nebudeme dříve než zítra večer. Problém je dnešní noc. Není volné ani žádné lehátko druhé třídy?“ „Jedno lehátko druhé třídy tu je, monsieur –“ „Pak tedy –“ „Ale to je pro dámu. V kupé už je jedna Němka, komorná.“ „Là, là, to je nepříjemné,“ stěžoval si pan Bouc. „Netrapte se tím, příteli,“ uklidňoval ho Poirot. „Musím tedy cestovat v běžném vagónu.“ „V žádném případě. V žádném případě.“ Znovu se obrátil k průvodčímu. „Dorazili všichni?“ „Je pravda,“ vzpomněl si stevard, „že jeden cestující se dosud nedostavil.“ Říkal to pomalu a váhavě. „Tak mluvte!“ „Lůžko sedm, druhá třída. Ten pán tu ještě není, a už máme za čtyři minuty devět.“ „Kdo je to?“ „Angličan.“ Průvodčí nahlédl do seznamu pasažérů. „Jistý pan Harris.“ „To jméno je dobré znamení,“ podotkl Poirot. „Četl jsem Dickense. Pan Harris nedorazí.“ „Uložte tady pánovi zavazadla do čísla sedm,“ zavelel pan Bouc. „Pokud se ten pan Harris ještě objeví, řekneme mu, že přišel pozdě – že lůžka nemůžeme držet tak dlouho – prostě nějak to zařídíme. Co je mi do nějakého Harrise?“ „Jak si monsieur přeje,“ kývl průvodčí. Oslovil Poirotova nosiče a ukázal mu, kam má jít. Pak uhnul od schůdků, aby mohl Poirot nastoupit. „Tout à fait au bout, monsieur,“ sdělil mu. „Předposlední kupé.“ Poirot se prodíral vagónem, což šlo dost ztuha, protože většina cestujících dosud stála na chodbičce. S pravidelností ( 24 )
Vrazda_v_Orient_expresu_10_(imprimatur).indd 24
16.09.2021 19:59:00