Issuu

Angela Marsonsová První krev Případy Kim Stoneové

KALIBR

Přeložila Jana Kunová

ISBN 978-80-242-7831-5

Tuto knihu věnuji Amandě Nicolové. Za všechno, co děláš.

„Už se bojíš?“ zeptám se a zadívám se do tvých duchaprázdných očí. Ležíš na zádech, uvězněný. Tentokrát jsi bezmocný ty. Kdybys neměl v puse roubík, jak by zněla tvá poslední slova? To by mě zajímalo. Prosil bys o odpuštění? Žadonil bys o život? Sliboval bys hory doly? Omluvil by ses? Ze zvědavosti se skloním a roubík vyndám. „Pusť mě kurva, ty…“ Nacpu roubík zpátky. Tady nerozkazuješ. Nic, co řekneš, mě ani trochu nezajímá. Ovšemže v sobě nemáš ani špetku lítosti. Nevadí. I kdybys projevil lítost, nic by se tím nezměnilo. Tvůj osud by zůstal stejný. Tvoje neschopnost cítit cokoli nesobeckého mi jen zpříjemňuje úkol. V tvém obličeji se mísí vztek a strach. „Z druhé strany to taková zábava není, co?“ nadhodím. Užívám si to. Ale chci mít jistotu, že mé úmysly jsou zcela zřejmé, že mě dokonale chápeš. „Abychom si rozuměli, zemřeš,“ řeknu a na zdůraznění svých slov ti zamávám nožem před nosem. „A dám si záležet, aby to bolelo.“ Znovu prozkoumám tvůj výraz a teď už vidím pouze strach. Konečně jsi mi uvěřil. Oči ti těkají ze strany na stranu s tím, jak tvůj mozek napřel úsilí k zoufalé sebezáchově. „Nemůžeš s tím nic udělat. Na to je pozdě,“ řeknu, abych tě ušetřil tohohle trápení. Chci, abys měl oči plné strachu, aby sis nedělal naděje na přežití. Žádné nemáš. [ 7 ]

„Všechno je jen o tobě, viď? Na nikom jiném ti nezáleží, jen na sobě a na těch tvých zvrácených úchylárnách. No, přišel čas zaplatit za všechno, cos udělal, a já vím o všem, můj králi. Vím o každé špatnosti, kterou jsi kdy provedl.“ Skvrna moči, která se ti objeví v rozkroku, mě potěší. „Ty ses pochcal,“ rozesměju se a zamávám nožem nad tvým pérem. Tvoje slabost mi dává sílu. Teď můžu být spokojený, protože trpíš. Ochutnáváš strach, jaký jsi vyvolával v jiných. Bude mi to muset stačit. Je načase s tím skoncovat. Stojím nad tebou. Vzal jsem ti veškerou moc. Jsem teď větší, silnější, mám převahu. „Cítíš, jakou mám teď moc?“ zeptám se. Dychtivě přikývneš, jako bys tím snad mohl něco změnit. Doufáš, že mě můžeš uchlácholit, ztotožnit se se mnou, spřátelit se, aby sis zachránil život. „Teď zemřeš.“ Sevřu střenku nože, který celou dobu držím, pevněji v pěsti. Ruka mě úplně svrbí touhou vykonat přání mého mozku, až mě z toho málem bere křeč. Skloním se. Moje tvář plná nenávisti bude to poslední, co uvidíš, než odejdeš z tohoto světa vstříc poslednímu soudu. Vychutnávám si ten triumf ještě vteřinku, než ti podříznu krk. Vidím hrůzu. Vidím strach, když ti z těla vytryskne krev a s ní se vytrácí i světlo z tvých očí. Dívám se, jak mizí poslední známky života. Rozhostí se ve mně klid, když naposledy chroptivě vydechneš. Připadám si očištěný. Jsi mrtvý. A to by mělo stačit, jenže nestačí. Doposavad jsem to dělal pro ostatní, abych jim ušetřil bolest a utrpení, ale zbytek už je jen pro mě. Vší silou sevřu zakrvácený nůž. Je čas dát se do práce.

[ 8 ]

15. prosinec 2014 Zimní ranní tma budila dojem, že je hluboká noc, když detektiv inspektorka Kim Stoneová v sedm hodin sesedla ze svého motocyklu Kawasaki Ninja, sundala si helmu a pátravě se zadívala na budovu z betonu a cihel. Westmidlandská policie, druhý největší útvar v Anglii a Walesu, má na starost oblast s téměř dvěma miliony devíti sty tisíci obyvateli a spadají pod ni města Birmingham, Coventry, Wolverhampton a její vlastní rodná hrouda Black Country. Území se dělí mezi deset policejních okresů. Halesowenská policejní stanice patřila k dudleyskému. Třípodlažní budova skýtala mozaiku tmavých a jasně osvětlených oken. Největší tma vládla v nejvyšším patře. Jako na každé jiné stanici nahoře sídlily vyšší šarže a ty nejspíš ještě nevytáhly paty z postele. Stejné to bylo na všech služebnách tohohle okrsku. Ona to musela vědět, pracovala už skoro na všech. Jeden případ tady, druhý tamhle, někdy delší, jindy kratší. Naposledy ji poslali do West Bromwiche, a její tamní pobyt patřil k těm nejkratším. Přidělili ji k vyšetřování ozbrojené loupeže malé prodejny potravin dvě ulice od The Haw thorns, fotbalového stadionu klubu West Bromwich Albion, poté co dosavadního inspektora postihl akutní zánět pobřišnice. Případ byl dva dny starý a svědecké výpovědi zmatené a málo podrobné. S týmem čítajícím jednoho seržanta a tři konstábly se výpověďmi postupně probrala, až se nakonec potvrdilo, že ani jediný svědek ve skutečnosti neviděl pachatele utíkat z místa činu, až [ 9 ]

na majitelova syna, který zrovna přišel otci pomoct a od nějž získali jediný dostupný popis. Muž, kolem sto osmdesáti centimetrů, vybledlé džíny, modrá bunda a černá kukla. Kamery v obchodě neměli, a tak se Kim vydala na místo činu a prohlédla si i jeho okolí. Krámek stál na konci řady pěti obchodů a úzká jednosměrka ústila dozadu na parkoviště. Z toho vedl do obchodu zadní vchod. Do krámku ji doprovodil majitelův syn Ricky, prošel ho společně s ní a odemkl jí i bývalý venkovní záchod vzadu, malý a vlhký. Mísa už tam nebyla, místnůstka byla plná starých regálů, plechovek od barev a různých židlí. Kim se rychle rozhlédla a otočila se k Rickymu. „Takže jste uviděl muže, který byl…“ „Asi metr osmdesát vysoký, měl džíny, modrou bundu a černou kuklu.“ Kim si zamnula bradu a přikývla. „Asi takovou černou kuklu, jako je tamhleta?“ zeptala se a ukázala do rohu kumbálu, kde ta vlněná věc ležela pohozená a zapomenutá. Mládenci se obličej okamžitě zkroutil v provinilé grimase a případ byl vyřešen. Novopečení zločinci nemají zavedenou metodu, ještě se nestačili v řemesle zdokonalit. Dělají chyby, zapomínají. Jsou nešikovní a nervózní. A tomuhle devatenáctiletému klukovi otec odmítl dát osm set liber, aby mohl s kámoši vyrazit na flám na Ibizu, jak později přiznal na stanici. Šéfinspektor Worthington trval na tom, že celý tým musí večer přijít ke Psovi a dát si s ním rundu na oslavu. Ona přišla, ale panáka si nedala. Alkoholu se nikdy nedotkla. O dvě hodiny později jí bylo řečeno, že v týmu končí a má čekat na nové přidělení. Zbytek týmu to překvapilo. Ji ne. A teď se měla setkat se svým za těchhle čtrnáct dní už druhým šéfem. [ 10 ]

Prsty si načechrala krátké černé vlasy spláclé od helmy. Rychlý pohled do zrcátka motorky potvrdil, že rozcuchaná ofina jí spočívá na úrovni obočí a neleze do tmavě hnědých očí. Uvidíme, jak dlouho vydržím tady, pomyslela si a vstoupila do automatických dveří svého nejnovějšího pracoviště. Pohled jí nejprve padl na vánoční stromek: opelichanou umělotinu, které chybělo několik větví a ty zbylé byly přidělané halabala, jako by někoho ten úkol přestal bavit. Pár ozdůbek, každá jiná, a jeden křivolaký vánoční řetěz ovinutý tak, aby zakrýval maximální možnou plochu, opravdu nepůsobily příliš svátečně. Ne že by ji to snad zajímalo. Pravá vánoční atmosféra její domov nikdy nenavštívila. Čas dobré vůle a rozdávání dárků nesouzněl s jejím povahovým založením. „Detektiv inspektorka Stoneová,“ ohlásila se seržantovi na recepci a ukázala průkaz. „Jack Whittle, vazební seržant,“ představil se a natáhl k ní přes pult ruku. Nepřijala ji. Už to zase začínalo. Nová stanice, noví lidé, nová pravidla soužití. Zbytečně se dotýkat druhých patřilo mezi ně. „Šéfinspektor Woodward mě očekává,“ sdělila vazebnímu seržantovi, když stáhl ruku zpátky za pult. „Pustím vás bzučákem,“ řekl a kývl k automatickým dveřím s kódovým číselníkem. Kim beze slova zůstala stát na místě. Tahle budova měla tři podlaží a ona tu nikdy předtím nebyla. „Poslední patro, východní roh,“ dodal chladně. Chápal rychle. Možná Jack nakonec bude v pohodě a po dobu svého zdejšího pobytu ho snese. Ať už bude sebekratší. Propracovala se chodbami a schodišti, které vypadaly na všech útvarech, kde kdy pracovala, v podstatě stejně. I kanceláře zařízené náhodně posbíraným omláceným nábytkem byly jedna jako druhá. [ 11 ]

Ovšem až na hlavní ústředí v Lloyd House v Birminghamu. Co měla možnost vidět, tam to měli zařízené velice pěkně a právě odtamtud vysloužilé kusy velkoryse putovaly na menší stanice. Zaťukala na dveře s mosaznou jmenovkou a přinutila se počkat na vyzvání. Nesnášela prostoje, a tak byla vždycky v pokušení ohlásit svůj příchod jediným zaklepáním a rovnou vstoupit. Vždyť ji koneckonců očekává, a kolik jiných schůzek tak může mít sjednaných na sedmou ráno? Zaslechla „Vstupte“ a učinila tak. Přece jen tu byla teprve první den. Šéfinspektor Woodward vstal a podal jí ruku. Přistoupila k němu a potřásla jí. Měl suchý, pevný stisk. „Vítejte v Halesowenu,“ řekl, posadil se a gestem ji vyzval, ať přijme místo. „Děkuju, pane,“ odvětila a dopřála si vteřinku, aby ocenila kontrast zářivě bílé košile a hladké tmavě hnědé pleti. Na nose mu spočívaly brýle na čtení bez obroučky. Stěnu zdobila památeční fotografie mladého muže, který se tomu za stolem silně podobal. O šéfinspektoru Woodwardovi toho před svým převelením mnoho neslyšela, ale nevěděla, jestli to je dobře, nebo špatně. Je líný, nevýrazný, nesnaží se to jen překlepat do důchodu? Se vším výše zmíněným se už setkala. Když si trochu hlouběji prostudovala jeho výsledky, zjistila, že jako šéfinspektor má téměř osmdesátiprocentní spokojenost podřízených a kolem pětadevadesáti procent jeho případů skončí úspěšným usvědčením pachatele. Byly tam i další statistické údaje, ale tyhle dva ji zajímaly nejvíc. Umí slušně vést tým a dostává darebáky za mříže. Přesto ho nikdy neviděla, že by se na tiskovkách vyhříval na výsluní pozornosti. „Přišlo mi rozumné krátce si s vámi popovídat, než vás zapojím do práce,“ řekl, propletl si prsty a složil ruce na stůl. A je to tady, pomyslela si a chystala se nasadit patřičný výraz. Nastal čas na ono slavné popovídání. Jestli bude jako všichni ostatní [ 12 ]

šéfinspektoři, příliš si u toho nepopovídají. Bude to jednostranná promluva, během níž ji srovná do latě a vyloží jí, jak to teď bude a co od ní očekává. V podobném duchu, jak si vzpomínala, probíhal její první školní den. Nebude se jí na nic ptát a nebude vyžadovat žádnou reakci, až v samém závěru, kdy bude očekávat její naprostý souhlas. Tak, a hotovo. Klidně by mohla rovnou vstát a odejít. Tohle znala nazpaměť. Bude poslouchat, ve správných momentech přikyvovat a pak se bude řídit pravidly, která odsouhlasila. „Takže, Stoneová, čím to, že s vámi prakticky nikdo nechce pracovat?“ začal k jejímu překvapení. Zaprvé ta otázka vyžadovala odpověď, zadruhé byla přímá a zatřetí se hned nepustil do přednášky. „Mám-li být upřímná, pane, nejspíš se mnou není úplně snadné vyjít,“ odpověděla a viděla, jak mu koutky maličko cukly úsměvem. „A pročpak?“ zeptal se. „Neumím to s lidmi. Nemám je moc ráda.“ „Všechny lidi?“ „Většinu, a tak je bezpečnější vztáhnout to obecně na všechny.“ „Rozumím, takže přijímáte plnou zodpovědnost za to, že tohle je víceméně poslední stanice, která je ochotná vás vzít?“ Na chvilku se zamyslela a potom si připomněla, jak přímočaře s ní sám mluví. „Ne, pane. Jsem dříč a ráda dělám svoji práci poctivě. Mluvím na rovinu, a to se každému nelíbí, ale nezastavím se, dokud nevyčerpám všechny možnosti, které mám k dispozici. Každému se můj styl nezamlouvá a mně jednoduše nepřijde rozumné šířit se o některých hňupech, pro něž jsem pracovala a náhodou jsou vaši současníci. Aspoň ne při prvním setkání.“ K jejímu překvapení zaklonil hlavu a burácivě se rozesmál. „V některých případech s vámi vlastně i souhlasím, ale to samozřejmě jen mezi námi.“ [ 13 ]

Tohle tedy nečekala. „Když jsme u toho, k čemu přesně došlo mezi vámi a šéfinspektorem Worthingtonem?“ Neodpověděla. „Jako důvod vašeho přeložení uvedl jakýsi problém v komunikaci?“ vyzvídal. Kim se v duchu vrátila k té večerní oslavě u Psa. Zničehonic tehdy prudce vstala od stolu a zvrhla mu do klína pivo a půl sáčku vepřových škvarků. Vyběhl za ní ven a zeptal se, co ji to krucinál popadlo. Ona odpověděla, že jestli ho ještě jednou uvidí plácnout nějakou policistku po zadku, sama na něj podá oficiální stížnost. On prohlásil, že je to jen „přátelské laškování“. Ani jeho podnapilý stav ho však neomlouval a kolegyně, kterou osahával, se netvářila, jako by se jí to „přátelské laškování“ dvakrát líbilo. „Ano, pane. Skutečně šlo o problém v komunikaci.“ „Tak tedy,“ řekl šéfinspektor Woodward a sundal si brýle. „Vynechme dlouhé proslovy, jen chci říct, že já nebudu předpojatý vůči vám a vy nebuďte předpojatá vůči mně. Dál se uvidí.“ „To je fér,“ odvětila Kim. Netušila, jestli si s ní jen nehraje. Tohle byla nejkratší, nejpřímočařejší uvítací řeč, jakou kdy zažila. „Zezačátku dostanete malý tým, ale budou v něm dva seržanti a jeden konstábl. Nemusím snad říkat, že k dispozici budete mít i další zdroje, ale dnešek prosím věnujte seznámení se s kolegy, s jejich silnými stránkami i slabinami, a já pak přerozdělím nějaké případy, abyste se mohla do něčeho pustit.“ Celý den na seznámení s lidmi, se kterými stejně bude pracovat jen chvíli? S minulým týmem dělala čtyři měsíce a pořád ještě neznala všechny jménem. Přišlo jí škoda takhle marnit čas. „Popravdě, pane, radši bych se rovnou pustila do…“ „To si dovedu představit, Stoneová, ale radši bych to udělal tak, jak jsem řekl.“ [ 14 ]

Souhlasně přikývla a v duchu si říkala, že jakmile si odbyde představení s týmem, poptá se na centrále na aktivní případy. „Povíte mi něco k tomu, s kým a s čím budu pracovat?“ zeptala se a vstala. Zavrtěl hlavou. „To si už zjistíte sama. Kriminálka má kancelář v prvním patře vedle sekretariátu. Navrhuju, abyste tam šla a počkala na svůj tým.“

[ 15 ]

Šéfinspektor Woodward si vydechl, když se za ní zavřely dveře. Nepoznala ho, ani to vlastně nepovažoval za reálné. Už to bylo dlouho, co se naposledy setkali. Pamatoval si však každou vteřinu. O téhle inspektorce toho od všech svých kolegů šéfinspektorů slyšel spoustu. Neobtěžoval se jí zmínit o dvou kondolencích, které mu přišly a teď ležely v jeho šuplíku. Byl plně obeznámen s její umanutostí, nedostatkem sociálních dovedností a neschopností hladce spolupracovat s ostatními. Slyšel o stížnostech, které chodily na její chování. Věděl, že čas od času porušuje pravidla, a přestože přitom nikdy nepřestoupí zákon, zachází až na hranu. Její osobní složku si přečetl do posledního písmenka. Sledoval její cestu už od onoho setkání před dávnými lety. Dočetl se o kaž dém plácnutí přes prsty, ale stejně tak o každém případu, který vyšetřovala, a o její bezvadné úspěšnosti. Taky si dovedl zhruba představit, co se seběhlo mezi ní a Samue lem Worthingtonem. Znal ho. Setkali se už před mnoha lety během výcviku a už tehdy z něj získal pocit, že je to sexistický, šovinistický buran a že se to stěží někdy zlepší. Netušil, jak se mu stále daří udržet u policejního sboru, který se mění k větší rozmanitosti, ale sám koneckonců věděl, že školení a směrnice k politické korektnosti jdou některým policistům jedním uchem dovnitř a druhým ven. Mezi těmi dvěma k něčemu došlo, a ona se přesto rozhodla, že si to nechá pro sebe. Cítil, jak kdesi v jeho mysli klíčí semínko respektu. [ 16 ]

Znovu pomyslel na soustrastné kondolence od jejích někdejších šéfů, kteří se domnívali, že mu ti z vyšších míst hodili na krk problémové dítě sboru. Jenomže tak to vůbec nebylo. Ve skutečnosti sám požádal, aby nezvladatelnou, neposlušnou, málomluvnou inspektorku přidělili k jeho týmu. A ať už to bude k dobrému, či ke zlému, taky ji dostal.

[ 17 ]

Detektiv seržant Bryant zkontroloval v zrcadle svůj vzhled. Ukázalo mu obvyklý tmavý oblek, světle modrou kravatu a bílou košili. Zrovna včera mu jeho žena Jenny řekla, že jí začíná připomínat Bradleyho Walshe, chlápka, co v televizi moderuje jakousi vědomostní soutěž. Začal se s ní dohadovat, ale ona s šelmovským mrknutím dodala, že se jí Bradley Walsh docela dost líbí. Moc nevěděl, jak si to přebrat, až ho nakonec přesvědčila, že má oči jen pro něj a pro nikoho jiného. A to po téměř čtvrt století společného života rozhodně nebylo k zahození. Sundal si kravatu. Ta zatracená věc se odmítala nechat pořádně uvázat. „Měl jsi ji dobře,“ ozvala se Jenny a polekala ho. Nevšiml si, že je vzhůru, ale teď seděla v posteli s pokrčenými koleny a pozorovala ho. „A dobře jsi ji měl už třikrát. Co se děje?“ „Ale, jen nová šéfka, nic víc,“ řekl a znovu kravatu provlékl pod límcem. „Už jste se někdy potkali?“ zeptala se Jenny. Zavrtěl hlavou. „Nejde snad o to, že je…“ Než vůbec stihla větu doříct, otočil se od zrcadla a vyčítavě se na ni podíval. „Vážně se musíš ptát?“ Vyplázla jazyk na znamení, že si dělá legraci, a on se otočil zase zpátky. [ 18 ]

„Už jsem měl za šéfa ženu a už jsem i pracoval pod někým mladším. Ona je shodou okolností obojí. To mi nijak nevadí.“ Jako řadový policista i jako detektiv na vlastní oči viděl, jaké hrůzy si dokážou lidé vzájemně způsobit. Chápal mechanismy, jimiž se někteří kolegové snaží čelit stresu: pití, drogy, nevěry nebo všechno tohle naráz. Vlastně cokoli, jen aby se mozek nevracel k obrazům, které se do něj vryly. Věděl, že tahle potřeba mít nějakou berličku se dostavuje, když schází rovnováha. Každé místo činu je příšerné, každý zločin, který dostanete na starost, má oběť a ta zas blízké. Zármutek, zoufalství, hněv, nenávist, smrt. Každý případ přináší samá negativa. K soutěžím v pečení koláčů se policie nevolá. Připomínalo mu to práci na lince bezpečí. Nikdy vám tam nikdo nezatelefonuje, aby vám řekl, jaký má skvělý den. Jeho berličkou bývalo třicet cigaret denně. Po stresových situacích si dával pár šluků nikotinu, který mu pomáhal se uvolnit a vrátit do normálu. Věděl, že doopravdy mu cigarety žádné uvolnění nepřinášejí, jenom mu umrtvují svaly jedem, který z nich do sebe vstřebává, ale byl to v tu chvíli zkrátka dobrý pocit. Až do té poslední z mnoha plicních infekcí, po které mu doktor sdělil, že jestli s kouřením nepřestane, může si zkrátit život o deset až patnáct let. Když si představil, že zmešká tolik let života své devatenáctileté dcery, ihned si koupil všechny možné náplasti a žvýkačky. Akutní plicní infekce, se kterou ležel tři týdny, mu ukázala, jak špatně na tom jeho plíce jsou. Posléze se vrátil do práce s pomocí extra silných mentolek a od té doby se snažil návyku na ně zbavit. Ale nekouřil už skoro dva roky, a tak si říkal, že se závislostí na bonbonech dokáže žít. Problém byl jedině v tom, že co přestal kouřit, usilovně se snažil vyhýbat stresujícím situacím, které by ho mohly k cigaretám opět dohnat. Chodit na místa činu a vyslýchat svědky, tomu se vyhnout nedalo, ale své vztahy s kolegy se snažil udržet pohodové, zdvořilé a bezkonfliktní. [ 19 ]

A podle toho, co se o nové šéfce doslechl, teď něco takového bude v podstatě nemožné. „Tak cos slyšel?“ zeptala se Jenny, jako by celý ten myšlenkový proces absolvovala s ním. To, že vždycky věděla, na co myslí, patřilo k věcem, které na ní miloval. Stejně jako to, že mu nedá pokoj, dokud ho nepřinutí ty myšlenky vyslovit, aby mu nezněly jen v hlavě. „Že je nepříjemná, arogantní, hrubá a s nikým nevydrží pracovat dlouho.“ „No, jestli je vážně taková, pak je možná dobře, že bude chtít rychle pryč.“ „Jestli?“ opáčil. „Samozřejmě. Když jsi s ní ještě nikdy nepracoval, nemůžeš přece vědět, jestli je pravda, co se povídá. Vzpomínáš, jak jsme jeli…“ „Do Marbelly,“ dořekl za ni. „Ano, vzpomínám. Bill a Helen nám vylíčili, jak je to tam příšerné, a vypočítali dlouhý seznam všeho, co se jim tam nelíbilo. A my jsme litovali, že jsme si ten zatracený zájezd vůbec koupili, ale jen dokud jsme tam nepřijeli, protože pak jsme se tam měli přímo báječně.“ „To jsem tak předvídatelná?“ zeptala se a protřela si ospalé oči. „Ne, jenom to vytáhneš vždycky, když mi chceš říct, ať nedám na cizí názor.“ „V tom případě mám splněno,“ prohlásila, oprášila si ruce a vylezla z postele. Přistoupila k němu a narovnala mu kravatu. Ani se nesnažil odolat nutkání sklonit se a políbit ji na šošolku hlavy. „A je to prý krasavice,“ nadhodil. „Mimořádně hezká.“ Jenny pokrčila rameny a poklepala prstem na uzel kravaty. „A je to. Perfektní.“ „Ty se ani trochu nebojíš konkurence, že ne?“ zeptal se. Zavrtěla hlavou a s úsměvem k němu vzhlédla. „Miluju tě,“ řekl a myslel to vážně. [ 20 ]

„A právě proto se nebojím konkurence,“ prohlásila a zamířila pryč, ale cestou ho plácla po zadku. Ve dveřích koupelny se ještě zastavila. „Takže to bereš v pohodě? Nic jiného tě netrápí? Nejde o tu další věc, že ne?“ zeptala se. Zavrtěl hlavou a ucítil, jak mu napětím mírně trne čelist. Zrovna teď nechtěl na tu další věc ani pomyslet.

[ 21 ]

Je čas vytáhnout knížku. Tu knížku. Miluju tu podělanou knížku, a zároveň ji nenávidím. Jako dítě jsem ji jenom nenáviděl. Bál jsem se jí. Teď mě ale vede a říká mi, co je třeba udělat. První tři stránky jsou přeškrtnuté černou čárou, úhlopříčně od rohu k rohu. Tam už mám splněno. Otočím na čtvrtou stranu, pero v ruce, když vtom si uvědomím, že si ji ještě úplně odškrtnout nemůžu. Mám udělat čáru jen do půlky stránky, dokud úkol nedokončím? Opřu se a přemýšlím, na minutu si dopřeju návrat ke vzpomínce na tvou smrt. Usměju se. Vychutnal jsem si každou vteřinu tvého odchodu z tohoto světa. Každá utišila jednu vrstvu mé bolesti. Tak klidně jsi nastoupil do mého auta, ty parchante pitomý, protože sis myslel, že jsem zrovna jako ty. Zlákaly tě moje sliby, že budeš moct svobodně ukojit svoje odporné tužby. Neznal jsi mě, zato já tebe ano. Víš, poslouchal jsem. Vždycky poslouchám, je to moje práce, a vím o všem, cos kdy udělal. Pochcal ses ze mě, králi Ludvíku. Bonus, potěšení navrch a skutečný projev děsu. Nemohls mi dát větší zadostiučinění; pach moči, která prosákla tvým oblečením, mi připadal sladký jako vůně letního kvítí. Protože smrděla tvým strachem. Víš, přesně o to mi šlo, hajzle. Chtěl jsem tvůj strach. Posiluje [ 22 ]

moji duši. Uspokojuje mě. Prahnu po něm a tys zatím jako jediný předčil má očekávání. Jaký to byl pocit, králi Ludvíku, ve srovnání s tvou vlastní hrůzovládou? Kéž bych tak mohl cítit tvoji úzkost, ale té jsem si sám užil víc než dost. A teď už se tě víckrát nebude nikdo bát. Myslet na tebe už mě nebaví, a tak se vrátím ke stránce knihy. Zlobí mě, že ji nemůžu přeškrtnout a označit za splněnou. Král je mrtev, královna však žije. Zrak mi padne na několik slov na stránce a neubráním se slzám, které mi vstoupí do očí. Setřu je. Takovéhle emoce nejsou k ničemu dobré. Nepomohly mi tenkrát a nepomůžou mi ani teď. Vztek je lepší. Slepá zuřivost mi pomáhá v práci, a té mám ještě spoustu. Už je ale pozdě, nedokážu té zatracené vzpomínce zabránit, aby se vynořila z paměti. Měkký, vemlouvavý hlas říká: „Tak pojď, je čas přinést knížku.“

[ 23 ]

Detektiv seržant Kevin Dawson otevřel jedno oko a zapojil všechny smysly, jež se mu podařilo lokalizovat, než se plně vynořil z náruče spánku. Kde sakra dneska ráno je? Fajn, takže prostěradlo pod sebou nemá, nohy má pokrčené a gauč má velurový potah, zelený. Polštářek pod jeho hlavou slabě zavání čínou z bufetu. U Terryho, došlo mu, právě když se dotyčný vynořil z kuchyně s hrnkem jakéhosi nápoje. Dawson se vděčně usmál, přestože ani nevěděl, o jakou tekutinu se jedná. „Díky, kámo,“ řekl a nasál vůni silné černé kávy. Napil se. Kruci, až moc silná. „Kde jsme včera večer skončili?“ zeptal se a rozhlédl se, kde má věci. „Kde ne?“ opáčil Terry. „Po čtvrtým pivu už jsi vůbec neposlouchal, co ti říkám. Měls ji jak z praku.“ Dawson si vzpomínal, jak kamarádovi řekl, že si zajdou jen na jedno, čistě aby otupil ostří svého neštěstí a utišil vztek. Zlobil se ze spousty důvodů. V první řadě kvůli tomu, že ho převeleli od velkého týmu v Brierley Hill k menšímu, na menší stanici, zato s největší mrchou celého sboru. Vyvolávalo to v něm znepokojivý pocit, že sedí čelem vpřed, ale ujíždí vzad, jako když si ve vlaku sednete obráceně. A on neměl zájem směřovat jinam než kupředu. [ 24 ]