Issuu

Stále s tebou SIAN O’GORMAN

Pro mou úžasnou kamarádku Kaz

Když slunce přestane svítit Budu tě pořád milovat I když se hory zřítí do moře Budeme tu stále ty a já LED ZEPPELIN

Tichý šum hovoru, sem tam nepatřičný smích příliš podrou‐ šených, hudba Colea Portera tiše se linoucí od klavíru v rohu, tlumené osvětlení, závan parfému, který nebyl koupený na po‐ slední chvíli v Duty Free, bouchání lahví šampaňského. Siob‐ hán pozvedla skleničku bublinek. „Na tohle bych si dokázala zvyknout,“ pronesla vznešeným tónem. „Trvám na tom, aby‐ chom se již vždy scházeli v hotelu Shelbourne.“ Byl začátek dubna a ve vzduchu bylo cítit přicházející jaro a obě jsme byly tak trochu až příliš nadšené. Bylo úterý, což už samo o sobě stačilo k oslavě, ale tady jsme byly u příleži‐ tosti představení nové výstavby, kterou má realizovat firma mého přítele Ryana. A přestože jsme s Ryanem tou dobou spolu již několik měsíců chodili, se Siobhán se ještě zatím nestihli setkat. Siobhán ho už přes celou místnost bedlivě pozorovala, jak si podává ruce s různými hosty a sem tam s nimi prohodí několik vět. „Vypadá dobře,“ pochválila mi ho. „Má lícní kosti, díky nimž vypadá, jako by jedl citrón, nebo jako popová hvězda osmdesátých let.“

Stále s tebou

Se Siobhán se přátelíme již od doby, kdy jsme byly ve třeťáku na střední škole a obě jsme si uvědomily, že sdílíme společnou nenávist k pozemnímu hokeji a že si spolu moc rády povídáme. V průběhu let jsme spolu už mnohokrát bydlely, s přítelem se ke mně nastěhovali poté, co mě před pěti lety opustil můj teh‐ dejší přítel, Darragh. Její přítel, George, trávil většinu času na pohovce – obvykle spal zničený z brzkých rán v pekárně. Když okolo našich hlav proplul tác, Siobhánina ruka vylétla do vzduchu, aby si uzmula hrst jednohubek. Jednu mi podala. „Jako advokátka tohle asi jíš pořád,“ řekla s plnou pusou, „obědy na účet firmy…“ „Mám štěstí, když vyšetřím deset minut na sendvič. Obvykle jím jen s Catrionou a pracujeme u toho.“ Catriona byla moje šé‐ fová v právní firmě McCoyMcAvoy. Pracovala jsem tam od té doby, co jsem odpromovala, a pomalu jsem stoupala nahoru, až jsem se dostala na juniorskou pozici a pracovala jsem pro jedi‐ nou ženu, která byla ve firmě společnicí. Jako právníci zabývající se korporátním právem ohýbáme pravidla téměř až k bodu zlo‐ mu, objevujeme právnické kličky a obhajobu vystavíme tak pevnou, že zaručíme, aby naši klienti vždy dosáhli svého. „Oběd je nejdůležitější jídlo dne,“ připomněla mi Siobhán. „Myslela jsem, že je to snídaně.“ Pozvedla jednohubku. „Ne, zapomněla jsem. Jednohubky a laskominy – svačinky jsou nejlepším jídlem dne.“ Zakřenila se na mě. „Bez svačinek nemůžu existovat.“ „Já bych zemřela.“ „Zemřely bychom společně touhou po dobré svačince… když už o tom mluvíme, ty jednohubky jsou skutečně moc dobré!“ Siobhán byla malá, s dlouhými rudými vlasy spadajícími jako vodopád,a vždycky používala zářivě červenou rtěnku.Já byla vyso‐ ká, se světle hnědými vlasy na ramena, které jsem si do práce

SIAN O’GORMAN

stahovala do culíku, téměř jsem se nemalovala. Siobhán nosila dlouhé sukně, volné svetry a visací náušnice, zatímco já si ani ne‐ pamatovala, kdy jsem na sobě měla něco, co nebylo formální a usedlé. Ani jsem si nevzpomínala, kdy jsem naposledy udělala něco, co by nebylo usedlé a rozumné. Ale na druhou stranu jsem to byla já, kdo se uvázal k tomu, že se stane právničkou, a být ro‐ zumná a usedlá je toho nedílnou součástí. Až na to, že mi nevadí se trochu pobavit. Aspoň něco se dělo. Naopak Siobhán měla mnohem zajímavější práci editorky feministického časopisu The Monthly. Ale bylo to stresující a namáhavé, vezme-li se v úvahu to, že náklady na vydání se neustále zvyšovaly a čtenáři mizeli. Jejím snem bylo jednou odjet do New Yorku. Mluvila o tom od té doby, co jsem ji po‐ znala, ale její přítel George měl problém jen se zvednout ze sedačky, a tak byla Siobhán odkázaná zůstat v Dublinu. Za‐ tímco já jsem trávila své dny fantazírováním o tom, že mě vy‐ hodí a budu si muset najít práci jako prodavačka květin nebo novin – jakékoli místo, kde bych nebyla nucena se setkávat s uhlazenými, přehnaně sebevědomými developery v oblecích, jako byla většina mých klientů. Jak ironické, protože Ryan, můj přítel, byl přesně takový. Siobhán vypadala zamyšleně. „Jaké jsi říkala, že je Catriona znamení?“ „Kozoroh.“ Zjistila jsem to, když Catriona odjela s manželem Noelem na prodloužený víkend do Paříže, a přiznala, že přes‐ tože se jí ani trochu nechtělo jet, přesvědčil ji, protože to bylo na její čtyřicetiny. Siobhán moudře pokývala hlavou. „Ano, to dává smysl, vy‐ kazuje mnoho rysů Kozoroha…“ Jaké jsou přesně rysy Kozoroha? Horoskopy jsou jednou z nových Siobhániných posedlostí a během několika po‐ sledních měsíců mě donutila vyplnit několik tabulek, zjišťova‐

Stále s tebou

la, v jaké konstelaci se právě nacházím, a byla nadšená – „Vě‐ děla jsem to!“ –, když zjistila, že se k sobě skvěle hodíme. Si‐ obhán používala několik horoskopových aplikací, které měla v telefonu, a její zájem se v poslední době několikrát zvýšil, v současnosti se na ně spoléhala, chtěla aby ji provázely živo‐ tem. Kéž bych i já našla něco, čemu bych dokázala věřit celým svým srdcem. „No, to víš…“ plácla večer jen tak do vzduchu, s moudrostí ženy, která má své za sebou. „Workoholici, v podstatě. Ale o tebe mám starost,“ pokračovala. „Protože ses narodila ve Váhách s ascendentem v Býku.“ Zakroutila hlavou. „Musíš využít toho, že Merkur bude v několika příštích týdnech na ústupu. Říká se, že se může stát cokoli.“ „Proboha…“ Musela jsem předstírat, že to beru vážně, to přece kamarádi dělají, ne? Koneckonců Siobhán je moje nej‐ lepší kamarádka. „Jen buď opatrná.“ Usmála se na mě a dopila svou sklenku šampaňského. „Pokusím se.“ Siobhán se rozhlédla po ostatních hostech, většina z nich byli korporátní bankéři, typy mezinárodních podnikatelů, všichni stejní, s dokonalou manikúrou, vymydlení a upravení, aby za‐ padli do svých neoriginálních životů, obličeje hladší než dětská prdelka. „Je to, jako bychom byly na sjezdu lidí, kteří jsou napůl batolata a napůl důchodci,“ řekla. „Znervózňuje mě to.“ Znovu se napila šampaňského.„A o čem je teda tahle sešlost? Proč jsme všichni zavalováni bublinkami a jednohubkami?“ „Dublin Investments, společnost Ryana a jeho matky,“ vy‐ světlovala jsem, „se pokouší sehnat možné klienty pro svůj nový projekt.“ „Máš na mysli byty?“ zakoulela Siobhán očima. „Jako by Dublin potřeboval další předražené králíkárny. Já vím, náš

SIAN O’GORMAN

byt je taky předražená králíkárna, ale už jsem viděla i menší a dražší.“ „Ne, tohle je něco jiného,“ řekla jsem. „Hledají staré nemovi‐ tosti, historická místa, které koupí skoro zdarma, a pak je zre‐ konstruují. Je to vše luxusní bydlení s recepcí a tělocvičnou v su‐ terénu.“ Siobhán se neúspěšně pokusila na obličeji vykouzlit slušný výraz. „Bude to určitě všechno moc pěkné,“ řekla. „Každo‐ pádně…“ Z dalšího kolem putujícího tácu sebrala dvě sklenky šampaňského. „… je prostě pěkné být pryč z domu. George už stejně nejspíš spí na pohovce u EastEnders, kořeněné bram‐ bůrky na talířku položené na břiše.“ Zasmála jsem se. „Ale ty ho doopravdy miluješ,“ škádlila jsem ji. „Jasně že jo!“ řekla. „Kdo by George nemiloval! Každo‐ pádně, chtěla jsem tím jen říct to, že je dobré být venku a bavit se…“ Bavit se? Už jsem si ani nepamatovala, co zábava je. Od té doby, co zemřel táta, pracovala jsem tak moc, jak jen to šlo, trávila jsem dlouhé hodiny v kanceláři, chodila jsem tam dokonce i o víkendech. Což bylo dobré pro mou kariéru a znamenalo to to, že si mě Catriona osobně vybrala, abych pracovala přímo pro ni, ale také to znamenalo málo času na soukromý život. Byl právě začátek dubna, ale na Nový rok jsem si dala předsevzetí, že nebudu pracovat o víkendech a že se pokusím najít si přítele. A týden nato, na obědě s develope‐ ry, což byla příšerná událost, kde se vedly dlouhé proslovy, každý se přepil a přejedl… jsem potkala Ryana. Byla to jeho matka Carole, kdo se jako první představil mně a Catrioně, a potom trvala na tom, že musíme poznat jejího syna. A den poté mi Ryan zavolal a pozval mě na rande. A já se přiměla říct ano. A celkem se mi líbilo mít po tak

Stále s tebou

dlouhé době přítele. Šli jsme na to pomalu, v týdnu jsme si každý dělali své, ale obvykle jsme spolu trávili páteční večery a pak jsem zůstávala u něj v jeho „zahradním domku“, který stál na pozemku patřícím k velmi rozlehlému domu jeho ro‐ dičů (Carole a jeho nevlastního otce Rogera). „Carole to moc sluší,“ řekla Siobhán a podívala se na druhý konec místnosti, kde stála Ryanova matka a s někým si poví‐ dala. „Carole je milá,“ lhala jsem s úsměvem na rtech. „Neusmíváš se očima,“ řekla Siobhán. „Očima?“ „Ano, neusmíváš se očima. Úsměv je úsměvem jen tehdy, když se k němu přidají i oči.“ Pokusila jsem se o to znovu. „Je to takhle lepší?“ „Ani ne.“ „A co teď?“ Pokusila jsem se do svého představení zahrnout i oči. „Malé zlepšení,“ řekla. „Je to něco, na čem se pokouším pracovat ve své snaze být více okouzlující. Ne že bys ty v této oblasti potřebovala nějakou pomoc.“ Mrkla na mě. „Vždycky ti to sluší. Je to tím tvým úsměvem.“ Ale tajně jsem se Siobhán souhlasila, že i já jsem si všimla čehosi děsivého na malinké, něco přes metr a půl vysoké Ca‐ role. V upnutých, zářivých kostýmcích a botách na jehlových podpatcích, s pichlavýma očima, které vás znervózní, byla Ca‐ role jako žralok, který touží po krvi. Zrovna minulý týden mi se slovy: „Jen taková maličkost,“ předala dárkovou nákupní tašku. Usmívala se u toho tím svým úsměvem, který jako by k jejímu obličeji nepatřil. Na chvilku jsem byla omámená ra‐ dostí. Možná se jí skutečně líbím? Ryan a Roger shovívavě pokyvovali hlavami, když jsem sáhla dovnitř a vytáhla jsem… hřeben.

SIAN O’GORMAN

„Děkuju,“ řekla jsem nejistě. „Jen si jím sem tam projeď vlasy,“ řekla. „Tvoje vlasy by byly tak pěkné, kdyby sis je občas učesala.“ A pak se na mě zase usmála, jako by o mě měla skutečně zájem. Možná ano, ne‐ uměla jsem to odhadnout. Ale nechtěla jsem Siobhán nic ří‐ kat. Skutečně jsem se snažila, aby tenhle vztah fungoval.

„Připomeň mi, jaké znamení je Ryan,“ řekla Siobhán. „Dou‐ fám, že je Vodnář s ascendentem v Raku… to by bylo pro tebe dokonalé.“ „Ale já nechci nikoho s ascendentem v Raku. Zní to příliš zlověstně.“ „Víš, co mám na mysli.“ „Narozeniny má v srpnu…“ „V srpnu?“ Zesinala. „Je teda Lev, nebo Panna?“ „To si nejsem jistá.“ „Jaké je jeho datum narození?“ Nepamatovala jsem si to. Nechodili jsme spolu zase tak dlouho, a v každém případě jsme netrávili čas vzájemným fo‐ renzním studováním. „Zatím se naše životy dotýkají jen tak zlehka,“ vysvětlila jsem jí. „Ještě jsme se takovými detaily ne‐ zabývali.“ „Zlehka dotýkají?“ obočí Siobhán vylétlo nahoru. „Není to vážné,“ vysvětlila jsem jí. „Jeden od druhého toho příliš nechceme. Nežijeme spolu. Trávíme spolu čas, ale nejsme spolu každý den. Má hodně práce a já taky. A jeho matka si ná‐

SIAN O’GORMAN

rokuje většinu jeho volného času. Ale líbí se mi a je na mě opravdu moc milý.“ Ryan byl tak štědrý, až jsem z toho byla často v rozpacích. Když jsem jen naznačila, že se mi něco líbí, hned mi to přinesl. Jednou to byla sluchátka eliminující vnější zvuky, potom kabelka od Louise Vuittona, která stála mnohem víc, než by měl kdokoli za cokoli utratit, a už vůbec ne za to, co je v podstatě jen obdivovaná taška. Siobhán pohladila jemnou kůži krémové barvy předražené kabelky. „Je jako rohlík upečený Paulem Hollywoodem,“ řekla a tiskla si ji k obličeji. „Je tak jemná.“ „Ty jsi někdy jedla rohlík od Paula Hollywooda?“ zeptala jsem se. „Ne, ale kdyby jo, tak by to byl přesně takový pocit. Máš ta‐ kové štěstí,“ znovu ji pohladila. „Muži, kteří mají víc peněz než rozumu, se mi líbí.“ Ale Siobhán zároveň věděla, proč mi takový napůl vztah bez velkých závazků bude vyhovovat. Byla u toho, když mi před pěti lety zemřel táta, a týden nato se můj tehdejší přítel Darragh odstěhoval do Itálie. Jen tak. Zničehonic mě opustil v období nejhlubšího smutku. Chodili jsme spolu sedm let a samozřejmě jsem věděla, že Itálii miluje, a mluvil – zasněně, měla jsem pocit – o tom, že by tam chtěl žít. Ale že by to udělal beze mě, a zrovna ten týden ze všech týdnů v životě? Byla to, abych jemně řekla, rána. Na nic víc si ani nevzpomínám, až na to, že jsem byla v ne‐ skutečném šoku, že si vybral zrovna tenhle týden – ze všech týdnů! – k odchodu. Řekla jsem mu, ať jede a ať se mě už nikdy v životě nepokusí kontaktovat. Myslím, že jsem po něm hodila jeho knihu poezie od Seamuse Heaneyho, tu, kterou Seamus vlastnoručně podepsal, a úmyslně jsem ji nechala spadnout do hodně hluboké louže. Na tento čin čirého vanda‐ lismu nejsem zrovna moc hrdá, ale jsem si jistá, že i sám Sea‐

Stále s tebou

mus by pochopil, v jak hlubokém citovém rozpoložení jsem se zrovna nacházela. Darrahg se mě v průběhu let pokusil párkrát kontaktovat – hledal snad odpuštění? Rozhřešení? Napsal mi dopis, když odjel, a o prvních Vánocích, kdy byl pryč, mi poslal přání, ve kterém psal, kde je a co dělá, a znovu se omlouval. Ale nikdy žádné smysluplné vysvětlení. Protože zjevně ani žádné neexis‐ tovalo. Byl to jen bezcitný sobecký čin. Potom také jednou, když byl v Dublinu na návštěvě u táty, zatelefonoval, ale od‐ mítla jsem s ním mluvit, veškerou svou energii jsem se pokou‐ šela soustředit na svůj nový život. „Dámy, pánové…“ Ryan vstával k proslovu a při tom poklepával na sklenku perem Mont Blanc. Podíval se na mě a rychle se usmál. Ano, někdy se mohl zdát arogantní (na chování developerů jsem už byla zvyklá), ale také jsem si pod tou slupkou všimla zranitelnosti. Ze všeho nejvíc mi ho bylo líto, že má za matku Carole a musí se ji neustále snažit ohro‐ mit a doufat, že jednou to bude on, kdo bude rozhodovat v ro‐ dinném podniku. Když mu bylo osm let, poslali ho do in‐ ternátní školy a vykazoval veškeré znaky člověka, kterému se nedostalo dost lásky. Bylo mi ho ze srdce líto. A poté, co jsem byla sama už tak dlouhou dobu, líbilo se mi mít někoho, s kým můžu jít na večeři. Nebo někoho, kdo není jen kamarád nebo příbuzný nebo kolega. Někoho jen pro sebe. A přestože jsme trávili s Carole a Rogerem více času, než se mi líbilo, byl to vztah. Znovu jsem se zařadila mezi úspěšné lidi, mezi ty, kteří mohou dělat normální věci, a ne stá‐ le tesknit po mrtvém otci a dávno ukončeném vztahu. Carole se postavila vedle Ryana, oči namířené na něj. „Dovolte mi vyslovit, jaké je to potěšení vás tady dnes večer všechny přivítat,“ pokračoval Ryan. „Řekl bych, že tento plán, tento divoce vzrušující podnik, je náš sen. Dublin One bude

SIAN O’GORMAN

místo pro lidi, kteří mají rádi ve svém životě dokonalé věci…“ Na chvilku se odmlčel, aby se rozhlédl po miminkovsko-sta‐ řeckých obličejích, které přetékaly šperky a byly cítit penězi, poté se ztlumila světla a na obrovské obrazovce za ním se rozzářily počítačově vytvořené obrázky dobře vypadajících lidí popíjejících šampaňské, nebo vážně vyhlížejících, když se dívají z velikého okna na město za nimi, nebo jak sedí v loto‐ sové pozici a mají na sobě drahé jógové oblečení. Byla tam dokonce i fotografie člověka, který nese bagetu a úžasný pu‐ gét květin, jako by to bylo to, co normální lidé dělají každo‐ denně. „Právě si vybíráme z těch nejlepších budov v našem městě,“ říkal Ryan. „Hledáme charakter, historii. Ale protože se jedná o projekt Dublin Investments, tak bude samozřejmě pečlivě zrekonstruovaný, aby odpovídal všem mezinárodně uznáva‐ ným normám…“ Koutkem oka jsem viděla, že Siobhán neposlouchá. Prohlí‐ žela si něco na telefonu. „… pokud se rozhodnete s námi investovat, stanete se sou‐ částí revoluce ve výstavbě. Místo neosobních bytů, míst, kde existujete, ale nežijete, vám Dublin One dokáže, že existuje i jiný způsob života. Budova se bude nacházet na této míli čtvereční. Je to pouze první etapa, ale doufáme, že se takové‐ to projekty budou dále objevovat po celém městě. Můj plán je vám všem vydělat spoustu peněz, zajistit, aby se vaše in‐ vestice mnohonásobně zvýšily. Plánujeme čtyřistaprocentní zhodnocení investovaného kapitálu za dva roky…“ Mezi hosty s dokonalými obličeji zavládlo na vteřinku vzrušení. Za celý večer zatím nikdo z nich nevypadal tak za‐ ujatě. Dokonce i Carole se usmívala. Zatímco Siobhán se dále dívala do telefonu. „Co to děláš?“ zasyčela jsem na ni.

Stále s tebou

„Zapomněla jsem si přečíst horoskop,“ zašeptala mi do ucha. „Tak si ho teď čtu.“ Projela si telefon. „Asi mě čekají ně‐ jaká překvapení a mohla by s sebou přinést i nějaké nové zku‐ šenosti.“ Vypadala spokojeně.

„Dámy…“ řekl Ryan medovým hlasem a podával mně i Siob‐ hán novou skleničku šampaňského. „Doufám, že se dnes večer dobře bavíš.“ Rychle mě políbil na rty, spíš na koutek. „Ryane,“ řekla jsem, „tohle je Siobhán, moje…“ „… dohazovačka, mentorka, moudrá rádkyně,“ řekla Siob‐ hán, zakřenila se a natáhla k němu ruku. „Moc ráda tě po‐ znávám, Ryane. Skvělý proslov. Velice inspirativní.“ „Taky tě rád poznávám,“ řekl rychle, ukázkově předvedl výchovu, které se mu dostalo v internátní škole. „Pracuješ s Milly?“ Siobhán na mě zmateně pohlédla. Ryanovi jsem o Siobhán vyprávěla mnohokrát. Určitě si ji musel pamatovat. Možná byl jen jedním z těch, co si nepamatují jména nebo detaily nebo tak nějak vůbec nic. „Ne, to je Catriona,“ řekla jsem. „Siobhán je moje spolu‐ bydlící…“ Pokýval. „Jistě, jistě…“ Usmál se na ni, rychle se podíval na indickou šálu a piercing v nose. „Mělo mi to být jasné.“ „Ano, nevypadám moc jako právník,“ zasmála se Siobhán.

Stále s tebou

„Spíš jako cikánka,“ řekl Ryan. „Ano!“ Siobhán se znovu zasmála, ale tentokrát z ní čišela nejistota. „To jsem přesně já!“ Ryan se na mě otočil. „Vypadáš překrásně, Milly,“ souhlas‐ ně pokračoval. „Ty náušnice vypadají dokonale.“ Dal mi je minulý týden, když jsme byli na večeři. „Ty bublinky se pijí až moc dobře,“ řekla Siobhán. „A o těch jednohubkách mu neřekneme, co, Milly?“ Znovu se zasmála a mrkla na mě. „Co je s nimi?“ řekl Ryan, který to nepochopil. „A nejsou to bublinky…“ Zasmál se, jako by vysvětloval něco dítěti. „Je to velmi dobrý ročník šampaňského.“ Usmál se na mě. „Pro nás nejlepší jen to nejlepší.“ „Ne!“ řekla Siobhán. „Ne. Jen jsem si dělala legraci… no, pokoušela jsem se o to. Nebylo to vhodné a ani vtipné. A to šampaňské je výtečné. Ne že bych o tom něco věděla, jelikož jsem barbar, když jde o vše luxusní. A ty jednohubky byly úžasné. Od té doby, co jsem se jednou cestou domů z hudebního festivalu za‐ stavila v McDonaldovi, jsem nejedla nic tak dobrého.“ Vyslala ke mně pohled plný paniky. „Ale je jasné, že tyhle jsou lepší než ty od McDonalda. Neměla jsem v úmyslu je srovnávat.“ Ryanovi zmrznul úsměv na rtech. „To rád slyším,“ řekl úsečně. „V jakém znamení ses narodil?“ zeptala se Siobhán celá dychtivá. „Měsíčním znamení?“ Nadšeně přikývla. „Lev, nebo Panna? Kdy máš narozeniny?“ „Dvacátého pátého srpna.“ „Proboha.“ Na chvilku vypadala vyděšeně. „Co je na tom špatně?“ zeptal se. „Nic… nic…“ řekla důležitě. „Jen že…“ Napila se ze své sklenky. „Ne, nic.“

SIAN O’GORMAN

První setkání Siobhán a Ryana nemohlo proběhnout hůř, pomyslela jsem si. „Moc dobře jsme se bavily,“ začala jsem, když mi v tu chvíli zrovna začal zvonit telefon. Byla to Cat‐ riona. „To musím zvednout,“ řekla jsem. „Omlouvám se…“ Přesunula jsem se na stranu, zatímco tam Ryan a Siobhán rozpačitě zůstali stát. „Milly!“ hlas Catriony balancoval na hraně hysterie, což bylo neobvyklé, neboť v kanceláři se jí říkalo Elsa právě pro její chování ledové královny. „Musíme napsat dopis pro Petera Gregoryho, než začne zítřejší jednání…“ Gregory Group byla jednou z největších developerských společností v zemi a už léta byli Catrioninými klienty. „… budeš muset přijít do nemocnice…“ „Do nemocnice?!“ „Ano, právě jsem začala rodit…“ Vydala pronikavý výkřik jako z hororového filmu. „Nemocnice svatého Patrika!“ zvlád‐ la ještě zařvat, než se telefon odmlčel. Jasně že jsem věděla, že je Catriona těhotná, ale ona to nikdy skutečně nezmínila a já jsem jen tiše pozorovala, jak kaž‐ dý den přichází do práce s větším a větším břichem. Saka si začala nechávat rozepnutá, její hedvábné šaty byly v pase volnější a volnější, podpatky vyměnila za nízké boty, obvyklé dvojité espresso za bezkofeinové a pak ještě přidala zvyk, kdy si dávala vždy ve čtyři odpoledne Twix. Ale přestože to bylo tak jasné a člověk nemusel být důvtipný jako slečna Marplová, Catriona o tom neřekla ani slovíčko, jako by jí snad vyhrožova‐ la mafie. „Možná neví, že je těhotná,“ napadlo Siobhán, když jsme si o tom jednou večer povídaly v kuchyni u stolu nad hrnkem čaje. „Anebo to vytěsňuje.“ „Catriona je velmi inteligentní žena,“ řekla jsem. „Ona ne‐ vytěsňuje. Je ztělesněním rozumné a neemotivní bytosti.“

Stále s tebou

„Pak ti teda zjevně nevěří,“ řekla Siobhán. „Nerada to říkám, ale nepatříš k jejím blízkým lidem. Jinak to nejde vy‐ světlit. Proběhl snad nějaký těhotenský večírek, na který jsi nebyla pozvaná? Přestanou si lidi najednou povídat, když jdeš okolo?“ Zakroutila jsem hlavou. „Myslím, že jsem jediný člověk z celé budovy, se kterým se baví,“ řekla jsem. „Ona se vlastně nekamarádí s nikým.“ „Možná jen tloustne,“ vyvodila Siobhán. „Každému se to někdy stalo; pár měsíců, kdy se jako nezavřená cpeš karbohyd‐ ráty, a pak se probudíš a uvědomíš si, že nosíš kalhoty s gu‐ mou v pase a veliký svetr. Jí v poslední době víc než obvykle?“ Siobhán vždycky zbožňovala záhady a dramata. V jiném živo‐ tě by jistě byla starým detektivem a já jejím Watsonem. Ale proč Catriona tolik panikařila, když mi volala? Ob‐ vykle byla perfektně zorganizovaná a vše měla dokonale na‐ plánované. „Musím jít,“ řekla jsem a pokoušela jsem se před Ryanem znít klidně. „Catriona rodí.“ „Takže to bylo dítě!“ Vykřikla Siobhán. „Jdu s tebou!“ A vyběhly jsme z hotelu.