Jean de La Fontaine
La F ontainovy
BAJKY
Volně přebásnil Robin Král Ilustrace Alexandre Honoré
La Fontainovy bajky_001-128.indd 3
21.09.21 9:49
Cvrček a mravenec V létě, když je všude zrní, malý cvrček mezi poli celé noci krásně zpívá, no a přes den potom chrní. Přišla ale tuhá zima, nastal konec posvícení, pro cvrčka už jídlo není, jen sníh zebe za ušima. Cvrček prosí mravenečka, co má zásob plnou spíž: „Dej mi, ať tu zimu přečkám! Copak to sám všechno sníš? Vrátím ti to vrchovatě i s úroky, přísahám. Přece nechceš, mravenečku, všechna zrnka sníst jen sám!“ „Co jsi, cvrčku, dělal v létě, že máš místo zásob hlad? Chrněl jsi a pak jsi zpíval? Tak si teď běž tancovat!“
4 La Fontainovy bajky_001-128.indd 4
21.09.21 9:49
La Fontainovy bajky_001-128.indd 5
21.09.21 9:49
La Fontainovy bajky_001-128.indd 6
21.09.21 9:49
Havran a lišák Seděl pan havran na javoru a v zobáku měl kousek sýra.
Zespoda lišák mlsně zírá: „Jste nejkrásnější ze všech tvorů! Jste chlouba lesa, milý pane. Ta pírka a ten krásný kabát a třásničky tak jemně tkané! Řekněte ještě, prosím vás, že máte navíc zvučný hlas! Ukloním se a řeknu dík a vždy budu váš služebník!“ Havran se pýchou nadmul celý. Pokýval, všecek uzardělý, chtěl začít zpívat, starý blázen, a sýr mu přitom spadl na zem. „Děkuji pěkně!“ lišák řek. „Ten sýr vám s potěšením kradu a dám vám za to dobrou radu: Nevěřte kouzlu lichotek!“
7 La Fontainovy bajky_001-128.indd 7
21.09.21 9:49
ˇ Zába, která chtěla být velká jako býk Jedna žába kdysi chtěla dohnat mohutného býka velikostí svého těla. Nafoukla si obě tváře, to však vůbec nestačilo. Sála víc a více vzduchu celou svojí žabí silou… „Povězte mi, milé sestry, jsem už velká jako býci?“ „Kdepak, holka, musíš přidat. Býci, ti jsou převelicí!“ A tak žába ještě jednou nabrala vzduch do tvářiček, nafoukla se, nadskočila a pak … praskla jako míček. Svět je plný trpaslíků, kteří jsou tak tuze prostí, že je zničí jejich touha po nadměrné velikosti.
8 La Fontainovy bajky_001-128.indd 8
21.09.21 9:49
La Fontainovy bajky_001-128.indd 9
21.09.21 9:49
Osel a jeho pán
Oslíček zahradníkův brblal, jak ho mrzí, že musí denně vstávat strašně brzy. „Vždyť i ten kohout ještě hnípá a já už se mám dřít a sípat, nést na trh pytel s bůhvíčím. Copak si tohle zasloužím?“ Když Osud slyšel jeho žal, vlídně se nad ním slitoval a ke kožešníku ho dal. Osel však stěžoval si znovu, že padl ďáblu do okovů. „Ta tíha! Kdo jen tahat může ty těžké vydělané kůže. Když zahradník byl pánem mým, věděl jsem, že si aspoň smím ukousnout občas tam a tu kus zeleného salátu. Teď nemám přilepšení v ničem, jen občas chytnu ránu bičem.“
Jenže pak spustil Osud sám: „Ty osle, já ti povídám, a řeknu ti to bez obalu, máš více proseb než sto králů. Kampak bych přišel, kdybych měl vždy splnit všecko, co bys chtěl. Říkám ti, teď už mlč a dost! Mám taky jiné na starost.“ Ta rázná slova Osudu komentovat víc nebudu, jen doplním, že lidé taky moc rádi prosí o zázraky, a když jim Osud splní přání, neděkují a bez váhání chtějí zas víc a žadonění už nikdy žádný konec není.
Když Osud slyšel jeho žal, znovu se nad ním slitoval a dal ho jako tažné zvíře do služby na vsi u uhlíře. Jaký že za to přišel vděk? Jen nová spousta výčitek!
10 La Fontainovy bajky_001-128.indd 10
21.09.21 9:49