0042427

Robert Sára

Lukáš

KVAPIL Slzy rytíře z Dakaru

Dramatický osud elitního vojáka a motocyklového závodníka

Věnování Děkuji ti, Andy, že jsi jako anděl vstoupila do mého života. Že jsi mi pomohla zvednout se z úplného dna a beznaděje, že jsi mi otevřela oči a dala mi sílu zase žít. Děkuji, že stojíš při mně v dobrém i zlém, že mi ukazuješ, jak i obyčejný život může být zcela neobyčejný. Děkuji, že jsi mi dodala odvahu, abych přestal skrývat svá tajemství. Také proto jsem se pustil do této zpovědi. Lukáš

ÚVOD Žena je v práci, malá ve školce. Já sedím za kuchyňským stolem, netečně zírám do zdi a snad posté si v hlavě projíždím vlastní život. A v duchu si znovu předčítám slova, která chci napsat. Zatím přede mnou leží prázdný list, jenže už za pár minut bude plný řádků. Bude plný vět, v nichž se omlouvám, že jsem byl zaslepený blbec, který si šel jen za svým. A který s klapkami na očích zapomněl, že život je o důležitějších věcech než o šaškování s motorkou v písku. Bude v nich i vysvětlení, proč už jsem nemohl dál a proč je pro mě stisknutí spouště jedinou cestou ven. A taky v něm bude i věta rozloučení. Tohle jsou totiž poslední slova, která v životě píšu. „Miluji vás, Luki.“ Pořád sedím za stolem, pokládám propisku a vím, že za chvíli 7

poznám, jestli existuje ráj a peklo. Tedy pro mě je zaručeně místo jen v pekle, nebe mi nemůže otevřít dveře. Dva dny jsem se na tenhle okamžik chystal. Nespal jsem, skoro nemluvil. Postupně jsem odvozil sponzorská auta na parkoviště firem, aby je nikdo nemusel hledat. Na jednu hromadu připravil své doklady a smlouvy, takže Romana nemusí kvůli jejich hledání převrátit celý byt. A vybral posledních padesát tisíc, aby po mně aspoň něco málo těm dvěma zbylo, než sem vlítnou exekutoři. Myslel jsem, že jsem nejlepší na světě, ale teď jsem na dně. A je prostě konec. Můj plán je jednoduchý. Pojedu na střelnici, půjčím si pistoli a pak… Skutečně to zní jednoduše a prostě. Jenže už skoro hodinu jsem zavřený v kóji, zatím pálím na terč a čekám, kdy tu konečně bude prázdno. Ne, nikdo neodchází, a když už, tak ho zase vystřídá někdo jiný. A já mám najednou pochyby. Lidi mě rozhodili, stejně jako zdejší šéfík, který mi pokládal až podivně zvídavé otázky. Proč prý nemám vlastní zbraň, když mám zbroják? Sakra, tolikrát v životě jsem zmáčkl spoušť, nezaváhal, ale teď když mi zbývá poslední náboj, se mi klepe ruka. Celou dobu jsem byl postižený tím, co na mě a o mně říkají ostatní. I sem mě koneckonců dohnal strach, jak se o mně bude psát, až praskne, že jsem zadlužený až po uši. Jenže teď vnímám, jak mi v hlavě zase zní: Co řeknou ostatní a jak budou vypadat titulky v novinách, až se dozví, že se slavný rytíř z Dakaru sám zastřelil? 8

Zase sedím za kuchyňským stolem a znovu si projíždím svůj život. Tentokrát ale mluvím nahlas, protože tu nejsem sám. Naproti mně sedí Robert a už pár týdnů postupně poslouchá mou otevřenou zpověď. Občas mlčí jako hrob, občas se promění v chápavého kaplana, někdy kroutí hlavou, ťuká si na čelo a nechápe, že jsem ještě po tom všem naživu. Je mým symbolickým zpovědníkem, protože právě on o mně v lednu 2017 jako první napsal, že jsem rytíř z Dakaru. Zaujaly ho mé tři hodiny, během kterých jsem na slavném závodě pomohl jistému italskému jezdci v nesnázích. Tehdy uprostřed pouště jsem to bral jako samozřejmost, aniž bych tušil, co následně čin spustí a že se rytíř z Dakaru promění v obchodní značku i cejch. A že mě málem dožene k smrti. Přitom ten příběh z dakarské rallye, nejdrsnějšího motoristického závodu světa, měl mít jen hrdinu. Mě, profesionálního vojáka, který prošel misemi v Iráku i Afghánistánu, a který, jak mu velela čest, vysekal zraněného soupeře z nejhoršího. Ale pak na to sám doplatil, protože o pár hodin později se vyčerpáním vysekal také on. Jsem si jistý, že bych Dakar stejně nedojel, protože už onen druhý den jsem byl vyřízený, bez sil, plný pochybností a beznaděje. Jenže ve chvíli, kdy stateční přeživší teprve mířili k vytouženému cíli, mě už doma všemožní papaláši, potentáti, novináři i obyčejní lidé opěvovali jako hrdinu. Dávali mi ceny fair play, dary, nabízeli statisícové sponzorské smlouvy. Byl jsem pro ně rytíř z Dakaru. Viděli mě však jen oděného v brnění, protože opravdovou 9

tvář a duši jsem umě schovával pod maskou. Nikdo skrz ni nepoznal, jak moc mě v noci ničily děsivé vzpomínky na Afghánistán, nikdo neodhalil tajemství, proč se otec čtyř dětí ani s jedním z nich nestýká, ani proč jsem se nedokázal vyhrabat ze studny dluhů. Masku odhazuji až teď a až teď taky Robert vidí, že rytíř z Dakaru pod ní skrýval slzy i bolest. Dnes, dva roky od mého „výletu“ na střelnici, se už dívá na skutečného Lukáše Kvapila a ptá se. Lukáši, jak skončil ten poslední náboj, který jste nedokázal vystřelit? Mám ho doma vystavený a je pro mě mementem i připomínkou, jak to mohlo skončit. Teď už mám vlastní zbraň, se kterou by to tenkrát bylo jednodušší. Mám za sebou terapie, práci s psychology a z nejhoršího jsem se dostal. Už bych to nechtěl znovu udělat, postavil jsem se problémům čelem a vím, že ukončit to, by byla ode mě zbabělost. Vůči všem lidem, kteří mě ještě mají rádi. Když jsem tehdy odcházel s tím jedním nábojem ze střelnice, říkal jsem si, že ho mám, abych to přece jenom mohl někdy skončit. Že když jsem to neudělal dnes, tak za týden či měsíc můžu. Na to jsem se tenkrát upnul, a i proto odešel živý. Dnes už jste si jistý? Teď ano. Knížka, kterou spolu děláme, mi pomohla se vyzpovídat, být k sobě upřímný a uvědomit si, že musím z toho začarovaného kruhu konečně vystoupit. A že to dokážu jedině tak, že za dosavadním životem udělám tlustou čáru a začnu 10

úplně znovu. Je smutné a hrozné, když to člověk udělá v 41 letech a když ze dne na den vše vymaže. Definitivně jsem přerušil vztah i s nejmladší dcerou a nejbližší rodinou. Vím, že je to bude bolet, ale kdybych se nedokázal odstřihnout a osvobodit od minulého života, dotáhlo by mě to zpátky k hlavni pistole a ten poslední náboj bych zasunul do komory. Zrušil jsem sociální sítě, z telefonu vymazal všechny kontakty, a kdo nezavolá mně, s tím nemluvím. Neříkám, že ta tlustá čára zůstane neporušena do konce života, že k sobě zase někoho nepustím, ale teď ne. Není to až příliš drsná terapie? Ne. Potkal jsem nejlepší ženskou na světě, která mě zná jen na úplném dně. A říká: „Lukáši, ty jsi ten báječný život nahoře už žil, tak pojď žít ten normální.“ Má pravdu, protože sláva je k ničemu, prahnutí po ní je scestné. Když se k ní totiž dostanete, zjistíte, že na tom konci není nic. Mnohem důležitější jsou jiné hodnoty: že můžete s člověkem, kterého milujete, povečeřet, jít na procházku, že vidíte, jak se dítě směje, protože je s vámi. Ale bez toho, aniž bych sám poznal rádoby úspěch a slávu, bych to nikdy neřekl. Jenže celé je to o výchově. Mě rodiče vychovali v bohatství a blahobytu a nepřipravili mě na odvrácenou stranu, kdy strádáte a trpíte. K tomu jsem Kozoroh, mám v datu tři jedničky, takže ve mně dřímá egoista, solitér. Proto jsem v životě šel za vším hlava nehlava, věřil jen sám sobě. A namlel si hubu.

11

KAPITOLA I FRAJÍREK BEZ MATURITY

Ta štafeta se blížila ke mně a já věděl, že za chvíli neuniknu prvnímu rozkazu, který na vojně budu muset splnit. Byl primitivní, prostě jen vstát, říct své jméno, věk a dosažené vzdělání, ale stejně bych se nejraději schoval nebo dal cokoli, aby mě přeskočili. Vojín Lukáš Kvapil. 20 let. Základní škola. Najednou se znuděné tváře všech otočily ke mně a já věděl, jak si v duchu i polohlasně mezi sebou říkají: „Tak ty seš úplnej debil.“ Nedivím se jim. Máte na sobě stejný zelený mundúr, 12

oholenou hlavu, nikdo netuší, co jste vlastně zač. Nikdo nezná váš příběh, ovšem když ve dvaceti nejste aspoň vyučený, jste pro všechny ostatní debil. Bylo to stejně zvláštní. Ještě před pár měsíci jsem dělal všechno pro to, abych dostal modrou. Být zavřený v kasárnách a poslouchat rozkazy lampasáků pro mě prostě – stejně jako pro jiné kluky – byl v té době ztracený rok. Jenže nakonec jsem při odvodu vystoupil z řady a sám od sebe řekl, že chci narukovat co nejdřív. Oficíři z komise jen nechápavě hleděli, protože jsem prý byl první, od koho něco takového slyšeli. Já ale byl v takové prdeli, že jsem neměl ani jinou možnost. Nic jsem neuměl, nic neměl, naši byli bez peněz a jen mi řekli, že se o mě starat nebudou. Vojna, kterou jsem roky považoval za zbytečnou šaškárnu, pro mě teď byla vysvobozením a útěkem od každodenních starostí. A tak jsem tu teď potupně stál, cítil se jako blbec a ptal se sám sebe, jak ten rok přežiju. Zároveň dneska vím, že ty ostudné vteřiny, kdy jsem byl všem okolo pro smích, výrazně změnily můj život. Daly mi první z mnoha životních facek, abych se probral. A aniž bych to tehdy tušil, nakonec se vojenská uniforma na téměř dvacet let stala mou pevnou součástí. Našel jsem v armádě řád, bezpečí i směr, kterým kráčet. A z fracka se stal mužem. Jaká je vaše nejranější vzpomínka na dětství? Vidím dědu, lesáka. Jeho bílé vlasy, slyším jeho hlas a cítím vůni lesa, která se prolíná s vůní jawy. Vždycky si mě posa13

dil na nádrž a jeli jsme spolu obhlídnout revír. U něj a u babičky na hájence a později v domku v Udánkách u Moravské Třebové jsem byl nejšťastnější. Věnovali se mi, ale přitom mě nechali růst, učili mě samostatnosti. Měl jsem od nich jasný pokyn jednou za den se ukaž, ale jinak jsem byl celý den v luftu. Byl to kontrast s druhou babičkou. Ta žila v Horním Benešově u Bruntálu, typický městský typ. Musel jsem sedět za stolem a kreslit si, když se šlo ven, držela mě za ruku a kolo u ní bylo zakázané. Vlastně mě k ní posílali za trest. Vy jste se právě v Moravské Třebové narodil. Ano. Mámě bylo osmnáct, chodila do čtvrťáku na zdravotní školu a já jsem lednový. Takže když v květnu odmaturovala, šla si pro vysvědčení s několikaměsíčním dítětem. I dneska při pohledu na fotky se u toho začervená a raději se nevyjadřuje, jak k tomu všemu došlo. To táta s úsměvem říká: „Jednou nás vypustili na zábavu, viděl jsem tam hezkou holku a byl z toho Lukáš.“ Přitom se máma učila na zdravotní sestřičku, tak kdo jiný měl vědět, jaké z toho budou následky. A raději nechci vidět, jak to tenkrát schytala od babičky a dědy. Nicméně na druhou stranu táta byl fešák, pracoval v Praze u policajtů, tak se nedivím, že holka z hájovny podlehla. Byl šajba? Byl, vypracoval se až na majora. Pracoval u bezpečnosti, jen tedy ve špatné době. Sloužil na útvaru ústavních činitelů, takže vozil papaláše, předsedu vlády. I po listopadu 89 byl osobním řidičem Mariána Čalfy (první polistopadový premiér), 14

a když sem v roce 1990 dorazil na návštěvu papež Jan Pavel II., tak byl jedním z těch, kteří mohli řídit papamobil. Jenže taky tehdy dostávali čoud, že jsou staré struktury, takže stejně jako další nakonec odešel a chytl se podnikání. Řešili jste spolu, jestli spolupracoval s StB? O tom jsme spolu nemluvili. Ve straně samozřejmě byl, v takové pozici tam být i musel. Ale dělal ochrannou službu – a jak jsem sám později poznal, člověk, kterého hlídáte, vám musí absolutně věřit. A nebude věřit někomu, kdo by donášel estébákům. Já se za něj nijak nestydím, svou práci dělal dobře. Spíš si myslím, že sám byl pod dohledem. Pamatuji si, že když jsme byli se ségrou malí, řešili naši doma nějaké odposlechy. A když potřebovali probrat něco důležitého, šli raději ven. Předpokládám ale, že jste si žili dobře. Že asi máma nestála frontu na banány? Bydleli jsme na Břevnově, na sídlišti plném policajtů, takže já neviděl oproti ostatním rozdíly. Ale samozřejmě jsme rok co rok jezdili na hezké dovolené, na Orlíku byl třeba policejní resort. Měli jsme pěkné auto, táta vůbec neřešil benzín. Chodili jsme pěkně oblečení a banány byly. Vzpomínám si na Štědrý den, jak jsem měl povolené sníst všechno, co jsem chtěl. Klidně deset banánů, půl kila mandarinek. Takže i když byly dárky fajn, já se těšil na jídlo. Ale jo, když nás zastavili v autě jiní policajti, táta jen ukázal placku, frajeři zasalutovali a my frčeli dál. Když se dva roky po mně narodila sestra, dostal velký byt 3 + 1. Benefity určitě měl. 15

Vozil vás ve služebních autech? Měl to zakázané, ale samozřejmě mě občas ve školce vyzvedával legendární sovětskou čajkou. Už jako kluk jsem se vozil mercedesem, ale pro mě byl největší zážitek, že měl doma revolver. Jednou odcházel, vypadl mu a nevšiml si toho. Vzal jsem ho do ruky a volal: „Tati, co to je?“ Máma okamžitě křičela: „Aleši, já tě zabiju.“ On ale v klidu prohlásil: „Buď v pohodě, první rána není nabitá.“ Kdo ví, možná právě od té doby mám zbraně rád. Jak s ním zamávala sametová revoluce? Strašně. Toho 17. listopadu měl zlomenou nohu a seděl doma, ale i tak mu volali, že je aktivovaný a že když bude potřeba, půjde proti davu. Pak mu v těch porevolučních týdnech, když byli všichni v euforii, chodily výhrůžky, že ho pověsí. Najednou ho všichni měli za děsného komunistu a dostával to sežrat i od blízkých lidí z rodiny. Už jste ale zmínil, že na vnitru zůstal dál. Ano. Ono totiž můžete udělat revoluci, ale bezpečnostní složky jen tak neproměníte. Později jsem to sám zažil v Iráku a v Afghánistánu. Byli vedle mě místní vojáci a říkali: „My sloužili v Saddámových milicích.“ Vyvalíte oči, jenže pak pochopíte, že jen tak nenajdete jiné vycvičené lidi. Museli je samozřejmě prokádrovat, stejně jako tady po listopadu. Táta věřil, že může i v novém systému slušně pracovat dál, jenže ta přicházející generace to starým „strukturám“ dávala tak najevo, až se na to vykašlal. Ale nebudeme si nic nalhávat – byl nahoře a měl 16

kontakty. Stejně jako spousta policajtů rázem věděl, kde by mohl přijít k penězům, ať už to byla privatizace či podnikání. Takže si naši půjčili od babiček peníze a začali podnikat. Jak? Na stoleté Všeobecné výstavě v Praze v roce 1991 prodával karlovarský porcelán. A proč? Dobře věděl, jak se tím všude papaláši, které vozil, vždycky chlubili. Zároveň věděl, ke komu zajít pro zboží. Vedlo se jim, nicméně podnikání nedopadlo, protože se rozhádal se svým parťákem. Byli to dva velcí kamarádi, tohle je ale rozeštvalo. A tak táta vzal vydělané prachy a šel koupit podíl v Pap Oil. Bylo to kolem roku 1992, 1993, neskutečně se to rozjelo a my najednou z týdne na týden byli bohatá rodina. To už se blížíme k vaší pubertě, nicméně zkuste mi ještě víc říct o vašem dětství. První rok jsme žili u babičky na hájence, pak se přestěhovali do Prahy, ale já se tam pravidelně vracel na prázdniny. Připadal jsem si jako Tomáš Holý ve filmu Pod Jezevčí skálou. Ráno jsem se probudil, měl nachystanou snídani, ale v baráku ani noha. Děda byl v lese, babička v práci. Věděl jsem, kam mám zajít na oběd a že když dostanu hlad, mám zazvonit na tu a tu tetu. V Jednotě mi dali rohlík nebo limonádu a jen to napsali na účet babičce. Od šesti let jsem tam takhle vyrůstal. Babička měla ono pravidlo, že aspoň jednou za den se jí musím přijít ukázat, a děda vždycky opakoval, že jestli nás při nějaké lumpárně chytnou policajti, bude to naše chyba, že jsme se nechali 17

čapnout. My lezli po stavidlech rybníků, jezdili už jako malá děcka sami po silnicích. A taky si pamatuji, jak jsem strejdovi ukradl ve dvanácti fichtla. Neuměl jsem na motorce sice nic, ale nastartoval jsem ji a rozjel se po dvoře. A aby to nepoznal, tak jsem mu pak do nádrže dolejval benzín z pily. Nikdy se to nedomákl, i když jsem mu ji odřel, omlátil zdi, ale nikoho ani nenapadlo, co tam přes den dělám. Byla to láska na první pohled? Byla, i když jsem často skončil vymlácený v křoví. Ale na motorku šlo balit holky. Zvlášť ten, kdo měl simpsona, byl klasa. Pamatuji si, že největší pecka byla, když jste holce mohl na koupáku namazat záda. A když jste jí dal pusu, byl jste absolutní král. Umím si představit, že když jste se pak vrátil do Prahy, byl to střet světů. Nastal problém. Já nedokázal sedět v lavici a být hodný. Úkol jsem měl hotový třeba za deset minut a pak se nudil. Takže jsem vymýšlel blbosti. Paní učitelka Šimková mě snad už ve druhé třídě chtěla nechat vyšetřit a poslat do zvláštní školy, protože jsem byl neuhlídatelnej. Měl jsem potíže s nepozorností a pořád nosil poznámky. Naši mě řezali, ale nic nepomáhalo. Pamatuji si, jak jsem probrečel úkoly, od slz měl rozpité stránky sešitů a rodiče křičeli. Nakonec mě skutečně nechali vyšetřit a poznali, že jsem úplně normální dítě. Ale našli způsob, jak mě zklidnit.

18

Jak? V páté třídě mě dali na sportovní gymnázium a já si tam vybral judo. Proč? Do čtvrté třídy se mnou chodil syn diplomata, nějaký Nigérijec. A ten mě mlátil, zesměšňoval a šikanoval. Já zblblej z filmů jako Karate Kid jsem se rozhodl, že se mu postavím, a judo byla cesta. Po dvou letech jsem si ho skutečně našel na sídlišti a děsně ho seřezal. Cítil jsem se neskutečně dobře a byla to pro mě satisfakce. Zároveň jsem zažíval skutečné sportovní úspěchy, stal se mistrem republiky i Prahy. Učitelé a trenéři nás drtili, měli jsme dopolední i odpolední trénink, a když jsme dělali bordel, klidně nás vyfackovali. A ono to bylo lepší, než kdybych to pak schytal doma. Co vám sport dal? Řád. Mám ho rád a judo mě k tomu řádu vrátilo. Sice jsem velitelský typ, zároveň ale vždycky nad sebou potřebuji mít ještě nějakého mentora. Má psycholožka říkala, že vyhledávám autoritativní typy, ke kterým mohu vzhlížet. A sám vím, že nejlepší výkony podávám, když mě někdo vede. Táta i děda mě vedli k volnosti, z toho možná pramenily potíže, a až trenéři mě dokázali srovnat. Judo mi zároveň sedělo jako individuální sport, protože jsem solitér. Nejsem týmový hráč, nesnáším, když do toho ti kolem mě nedávají všechno. Třeba ve fotbale bych mohl hrát jen útočníka. Nedokázal bych makat na ostatní, protože jsem vnitřně nastavený, že musím být ten, na kom to stojí.

19

Dařilo se vám ve sportu, zároveň jde o stejné období, kdy otec začal vydělávat statisíce, že? Ano, Pap Oil nás během chvíle dostal na výsluní. Mamka v té době měla úplně normálně v peněžence dvacet tisíc, což byl tenkrát ranec. Měli jsme hezká nová auta, já se ségrou jsme dostali, co jsme chtěli. Tátu jsem sice neviděl, byl pořád pryč, ale my se během jediného roku stali boháči. Mohli jsme si koupit cokoli, jako jedni z prvních jsme měli mobily. Na gymplu jsem skončil. Chtěl jsem sice jít na automechanika, ale naši mě viděli jako velkého podnikatele, tak jsem začal chodit na soukromou podnikatelsko-manažerskou akademii. Sčuchli jsme se i se syny ostatních tátových společníků. Jezdili na motorce, což jsem samozřejmě chtěl taky. A tak táta šel, koupil mi to nejlepší vybavení i motorku, které tu byly. Říkali jsme si zlatá mládež, protože naši tátové měli neskutečné prachy a my mohli mít všechno. Deformovalo vás to? Určitě. Mohl jsem cokoli a nebyl vychovaný, že bych mohl taky něco ušetřit. Nevážil jsem si peněz, neměl ponětí, jak se vydělávají. V patnácti, šestnácti jste nešel na brigádu? Měl jsem jen jeden záblesk. Chtěl jsem řidičák na motorku a táta rozhodl, že si na něj vydělám, takže mě poslal na jednu ze svých pump. Je vám jasné, že to byla tlačenka. S kamarádem jsme byli dva týdny na Karlštejně, kde jsme myli okna aut. Řekli jsme si, že denně vyděláme pětistovku – zbytek 20

jsme propařili v kempu, kde jsme spali. Tam zastavoval samý cizinec, dal vám dvacku od cesty, takže jsme to měli vydělané hned. Přitom v té době se klidně na brigádách dávala dvacka za hodinu šichty. Táta to samozřejmě věděl, tak vyhodil z pumpy obyčejné lidi a poslal tam svého synáčka. Aspoň ve škole panoval řád, který potřebujete? Moc dobře věděli, čí jsem syn. Přivírali oči, vždycky hledali způsob, jak mi dát ještě šanci. Ne, že by něco porušovali, ale na státní škole by se se mnou nemazlili. Byl jsem rozmazlenej fracek, protože jsem věděl, že to se známkami i průšvihy vždycky nějak dopadne. Hřešil jsem na to, věděl jsem, že mi stačí čtyřky a že vždycky nějak prolezu. Neměl jsem žádný cíl. Já viděl peníze, ale netušil jsem, že za nimi stojí práce. Myslel jsem, že mi prostě spadnou do klína a dělat budou muset ostatní, ne já. Co alkohol, drogy? Měl jsem štěstí v neštěstí. V patnácti mi prasknul slepák, do břicha se mi vylila krev a já málem umřel. Poškodilo mi to játra a já jsem měl rok přísnou dietu, kdy jsem mohl jen rýži a kuřecí maso. Vzpomínám si, že po tom roce jsem šel s kamarády na pivo, dal jsem si jedno a vypadal, jako bych jich do sebe naklopil deset. Nedokázal jsem ani stát, kluci koukali, ale játra to prostě nedávala. Toho jsem se zalekl, k tomu nesnáším kouření, takže jsem se vcelku držel. Ale jinak jsme jezdili na diskotéky, tisícovky létaly luftem.

21