Kluci ze hřbitova Aiden Thomas
Kluci_ze_hrbitova_09_(imprimatur).indd 3
17.12.2021 17:15:07
JEDNA
Y
adriel technicky vzato nevstupoval na cizí pozemek bez dovolení, protože na hřbitově žil celý život. Ale vloupat se do kaple? Jo, to bylo rozhodně za hranicí toho, co je morálně správné. Ale jestli měl kdy dokázat, že je doopravdy brujo, musel provést rituál před Paní smrti. A ta na něj čekala právě ve staré kapli. Černou termosku měl plnou kuřecí krve, a jak se plížil kolem domku svojí rodiny v přední části hřbitova, narážela mu do boku. Zbytek zásob potřebných na obřad měl nacpaný v batohu. Spolu se sestřenicí Maritzou se v podřepu protáhli pod předními okny a dávali si pozor, aby hlavami nenarazili do parapetu. Na záclonách tancovaly siluety brujx oslavujících uvnitř. Jejich smích a zvuk hudby pronikaly až ven na hřbitov. Yadriel se zastavil a přikrčil se ve stínech, aby zkontroloval, jestli je vzduch čistý, než seskočil z verandy a vyrazil vpřed. Maritza byla jen kousek za ním, její kroky zněly jako ozvěna těch jeho, když se řítili po kamenných cestičkách a přeskakovali louže. Yadrielovi se srdce v hrudi přímo třepotalo, konečky prstů přejížděl po mokrých cihlách zdi kolumbária a hledal jakékoli známky brujos, kteří byli dnes na hlídce. Obcházeli hřbitov, aby se ujistili, že žádná z duší 7
Kluci_ze_hrbitova_09_(imprimatur).indd 7
17.12.2021 17:15:08
mrtvých netropí potíže – to byl jeden z mužských úkolů. Duší, které se proměnily v maligno, bylo jen pár a vyskytovaly se málokdy, takže se při obchůzkách museli hlavně přesvědčit, že se za zdi neprosmýkl nikdo zvenčí. Také udržovali hroby, pleli a obecně se starali o celý areál. Yadriel kdesi nad hlavou uslyšel struny kytary, a tak se skrčil za sarkofág a stáhl s sebou i Maritzu. Když vykoukl za roh, spatřil Felipeho Mendeze, který se líně opíral o jeden z náhrobků, hrál na vihuelu a zpíval. Felipe byl jedním z novějších nájemníků hřbitova brujx. Datum jeho úmrtí, sotva před týdnem, bylo vyryté do kamene hned vedle něj. Brujx nepotřebovali duše vidět, aby věděli, že je nějaká poblíž. Muži i ženy v jejich komunitě to dokázali vycítit, asi jako závan chladu ve vzduchu nebo takové svědění kdesi vzadu v mysli. Byla to jedna z běžných schopností, které jim propůjčila jejich Paní. Síly života a smrti: schopnost vycítit nemoc a zranění u živých a vidět a komunikovat s mrtvými. Samozřejmě na hřbitově plném duší tahle dovednost nebyla nijak zvlášť užitečná. Místo toho, aby Yadriel jen sem tam pocítil náhlé zamrazení, toulání po tomhle hřbitově v něm vyvolávalo stejný pocit, jako by ho ne ustále cosi ledového lechtalo vzadu na krku. Ve tmě jen tak tak zaznamenal průhlednost Felipeho těla. Prsty duše se pohnuly jako rozmazaná šmouha, když prohrábl struny vihuely – byl to jeho úchyt, hmotný předmět, který pro něj byl za života vůbec nejdůležitější a díky kterému zůstal ukotvený v zemi živých. Felipe ještě nebyl připravený vydat se dál do říše mrtvých. Většinu času na hřbitově trávil tím, že hrál svoje písničky a poutal pozornost brujas, živých i mrtvých. 8
Kluci_ze_hrbitova_09_(imprimatur).indd 8
17.12.2021 17:15:08
Jeho přítelkyně Claribel je neustále odháněla a ti dva pak spolu na hřbitově trávili celé hodiny, jako by je smrt nikdy nerozdělila. Yadriel protočil oči. Kdyby se ho někdo zeptal na názor, pověděl by mu, že je to celé přehnaně dramatické. Bylo by pěkné, kdyby se Felipe už mohl posunout dál, a Yadriel by si mohl konečně vychutnat klidnou noc, kterou by nerušily Felipeho a Claribeliny hádky nebo, a to bylo ještě horší, jeho příšerné provedení „Wonderwall“. Ale brujx neradi nutili duše, aby přešly na druhý břeh. Dokud byly mírumilovné a nestalo se z nich ma‑ ligno, brujos je nechávali na pokoji. Ale žádná duše tu nemohla zůstat navždy. Nakonec by každá začala být násilnou, zvrácenou verzí sebe samé. Když byla duše uvězněná mezi světem živých a zemí mrtvých moc dlouho, podepsalo se to na ní, kradlo jí to její lidskost. Lidské části pomalu bledly, až brujos neměli na výběr a museli přetnout její spojení s úchytem a vyslat ji do posmrtného života. Yadriel Maritze ukázal, ať ho následuje dál postranní stezkou, aby je Felipe neviděl. Když byl vzduch čistý, zatahal ji za tričko a kývl. Pak vystřelil vpřed, propletl se mezi sochami andělů a svatých, opatrně, aby se batohem nezachytil za jejich natažené prsty. Kolem byly nadzemní sarkofágy i mauzolea dost velké na to, aby se do nich vešly celé rodiny. Kráčel už po těchto cestičkách snad stokrát a bludištěm hrobů by dokázal projít i ve spánku. Znovu se musel zastavit až ve chvíli, kdy narazili na duše dvou malých holek, které hrály na babu. Honily se, tmavé kudrny a stejné šaty se kolem nich nadouvaly. Šíleně se smály, když se prohnaly přímo skrz řádku schránek připomínajících ptačí budky, ve kterých se nacházely ostatky po kremaci. Schránky byly ručně natřené 9
Kluci_ze_hrbitova_09_(imprimatur).indd 9
17.12.2021 17:15:08
zářivými barvami a stály tu v přecpaných řadách zlatavě žluté, ohnivě oranžové, nebesky modré a mořsky zelené. Skleněná dvířka ukazovala hliněné urny skryté uvnitř. Zatímco se schovávali, Yadriel se houpal na bříškách prstů u nohou. Pohled na duše dvou mrtvých holčiček, jak pobíhají po hřbitově, by nejspíš většinu lidí vyděsil, ale Nina a Rosa byly hrozivé z jiných důvodů. Ani jedna neuměla držet jazyk za zuby a nedalo se jim věřit – určitě by ho prozradily tátovi. Pokud na někoho měly nějakou špínu, nevzdaly se jí jen tak a chudáka podrobily takovému mučení, jaké nikdy nikdo neviděl. Zahrnovalo třeba celé hodiny hraní na schovku, při kterém vždycky využívaly své nehmotnosti a pěkně podváděly, nebo člověka úmyslně nechaly dlouho předlouho skrytého za zapáchající popelnicí během horkého losangeleského odpoledne, než se uráčily ho najít. Něco jim dlužit? To rozhodně nebyla legrace. Když holky konečně odběhly, Yadriel už neplýtval časem a sprintem zamířil k cíli. Zahnuli za roh a najednou stáli tváří v tvář lišejníkem obrostlé bráně kaple. Yadriel zaklonil hlavu. Obílené cihly přímo před ním utvářely oblouk. Rukou na ně někdo ozdobným písmem černě vyvedl slova „El Jardín Eterno“. Věčná zahrada. Barva už vybledla, ale Yadriel věděl, že jeho bratranec Miguel dostal za úkol znovu slova obtáhnout, než za pár dní začnou oslavy spjaté s Día de Muertos. Těžký visací zámek držel všechny nezvané návštěvníky venku. Yadrielův otec Enrique byl vůdcem rodin brujx, a tak právě on vlastnil klíče a dával je jen těm brujos, kteří měli dané noci na hřbitově hlídku. Yadriel klíč neměl, což znamenalo, že tam mohl vstupovat jen ve dne nebo při rituálech a oslavách. 10
Kluci_ze_hrbitova_09_(imprimatur).indd 10
17.12.2021 17:15:08
„¡Vámonos!“ Maritzin hrubý hlas a manikúrou naostřené nehty, které se mu zaryly do boku, přiměly Yadriela nadskočit. Dívka měla krátké husté vlasy rozvířené větrem. Pastelově růžové a fialové kudrny jí rámovaly srdcovitý obličej a na tmavě hnědé kůži přímo zářily. „Musíme se dostat dovnitř, než si nás někdo všimne!“ Yadriel její ruku odstrčil. „Pšt!“ zasyčel. Navzdory jeho varování se zdálo, že si Maritza z té hromady problémů, ve které by mohli skončit, těžkou hlavu nedělá. Naopak, vypadala zcela nadšeně. Tmavé oči měla dokořán a na rtech jí pohrával ďábelský úšklebek, který Yadriel tak dobře znal. Plížili se k levé straně brány. Mezi poslední železnou tyčí a zdí tady byla mezera, kde se cihly sesunuly ke straně. Yadriel shodil ze zad batoh, mrsknul s ním přes zeď a pak se natočil bokem a kroutivými pohyby se snažil dostat na druhou stranu. I přes stahovací binder na hrudníku, který byl z polyesteru a spandexu, cítil, jak se mu mříže bolestivě otřely o prsa. Na druhé straně se na chvilku zastavil a pod tričkem si upravil přiléhavý crop top, aby ho spony nedřely na bocích. Chvilku to trvalo, než se mu povedlo sehnat takový, díky kterému by jeho hruď vypadala mužnějí, ale zároveň by neškrábal a nedusil ho. Zase si přehodil batoh přes rameno, otočil se a zjistil, že Maritza má o něco větší potíže. Zády se tiskla k cihlám a nohama obkročmo svírala mříž, zatímco se snažila protáhnout skrz. Yadriel si nacpal pěst do pusy, aby se nesmál nahlas. Maritza po něm střelila zlým pohledem a snažila se vykroutit zadek ze sevření mříží. „¡Cállate!“ zasyčela a konečně se protáhla na druhou stranu. „Brzo si sem budeme muset hledat jinou cestu.“ Otřela si špínu z džínů. „Začínáme být moc velcí.“ 11
Kluci_ze_hrbitova_09_(imprimatur).indd 11
17.12.2021 17:15:08
„Tvůj zadek začíná být moc velký,“ škádlil ji Yadriel. „Možná by sis měla dát pohov s pastelitos.“ Zakřenil se. „A přijít o tyhle křivky?“ Přejela si rukou od pasu dolů přes boky. Sarkasticky se na něj usmála. „Díky, ale to bych radši umřela.“ Praštila ho pěstí do ramene a pak šviháckým krokem zamířila ke kapli. Yadriel ji rychle doběhl. Kamennou cestičku lemovaly řádky afrikánů – flores de muerto. Vysoké oranžové a žluté květiny se k sobě nakláněly jako opilí přátelé. Už měsíce před Día de Muertos rozkvetly a zemi teď jako konfety zdobily opadané okvětní plátky. Kaple byla nabílená a měla terakotovou střechu. Z obou stran velikých dubových dveří byla okna s paprskovitým vzorem a nad nimi byl do polokruhové zdi zasazený výklenek, kde se skrýval další kříž. Na obou stranách v dalších průhledech visely železné zvony. „Jsi připravený?“ Na Maritzině tváři nebyla ani ta nejmenší stopa obav. Podívala se na něj se zářivým úsměvem, skoro tančila na špičkách. Yadrielovi pulzovala krev v žilách. Nervy mu zkroutily žaludek. Spolu s Maritzou se po nocích hřbitovem plížili už odmalička. Bylo to ideální místo, kde se jako malí mohli schovat a hrát si. Bylo to dost blízko domu, aby slyšeli babičku, když je volala k večeři. Ale nikdy předtím se nevloupali do kaple. Jestli tohle udělá, poruší tím snad desítku pravidel a tradic všech brujx. Jestli tohle udělá, už to nepůjde vzít zpátky. Ztuhle přikývl, ruce sevřel u boků v pěst. „Jdeme na to.“ Vlasy vzadu na krku se mu zježily ve stejnou chvíli, kdy se Maritza vedle něj otřásla. „Na co?“ 12
Kluci_ze_hrbitova_09_(imprimatur).indd 12
17.12.2021 17:15:08
Ten vyštěknutý dotaz způsobil, že oba nadskočili. Maritza zakopla a málem se poroučela nazad, Yadriel ji musel chytit, aby je oba nesrazila k zemi. Po jejich lavici stál vedle broskvového náhrobku muž. „Do háje, Tito,“ vydechl Yadriel s rukou pořád pevně svírající předek mikiny. „Vyděsil jsi nás k smrti!“ Maritza si rozhořčeně odfrkla. Někdy se dokonce i k Yadrielovi a Maritze dokázala duše přiblížit nepozorovaně. Tito byl podsaditý muž ve vínovém fotbalovém dresu a kraťasech. Na hlavě mu seděl veliký obnošený slamák. Zamrkal zpod krempy na Yadriela s Maritzou a sklonil se nad afrikány. Už dlouhou dobu pracoval na hřbitově jako zahradník. Nebo to tak aspoň bývalo. Tito byl už čtyři roky mrtvý. Když ještě žil, jeho talent na zahradničení neznal mezí. Dovážel květiny na oslavy všech brujx i na svatby, večírky i pohřby nemagického lidu z celé východní části LA. Začal prodejem květin v kýblech na místním blešáku, ale jeho byznys se nakonec proměnil v pronájem kamenného obchodu. Když ve spánku zemřel a jeho tělo bylo uloženo k věčnému odpočinku, objevil se Tito znovu na hřbitově odhodlaný postarat se o květiny, o které s takovou vervou pečoval celý svůj život. Yadrielovu otci oznámil, že má ještě pořád co na práci a nevěří nikomu, že jeho úkoly převezme. Enrique prohlásil, že Tito může zůstat, dokud bude pořád sám sebou. Yadriel přemýšlel, jestli otci bránila v propuštění jeho duše čirá tvrdohlavost a jestli by uspěl, kdyby se o to pokusil. „Tak na co?“ zopakoval Tito. V oranžovém světle vycházejícím z kaple vypadal skoro hmotně, ačkoli byl 13
Kluci_ze_hrbitova_09_(imprimatur).indd 13
17.12.2021 17:15:08
v porovnání s velmi pevnými zahradními nůžkami ve své ruce přece jen maličko průhledný. Duše mrtvých měly rozmazané okraje a taky trošku tlumenější barvy než svět kolem nich. Vypadaly jako nezaostřená fotografie se staženou sytostí. Kdyby Yadriel pootočil hlavou, Tito by se ještě víc rozmazal a splynul s pozadím. Yadriel si uštědřil mentální kopanec. Stres, který na něj dopadal, ho ovlivnil víc, než si myslel, takže Tita nevycítil dřív. „Proč nejste vy dva v baráku spolu se všemi ostatními?“ tlačil na ně Tito. „No, chystali jsme se do kaple,“ pronesl Yadriel a hlas se mu v polovině věty zlomil. Odkašlal si. Jedno neupravené pozvednuté obočí mu naznačovalo, že tomu Tito nevěří. „Jen jsme přišli zkontrolovat pár věcí, víš.“ Yadriel pokrčil rameny jakoby nic. „Ujistit se, že je všechno… připravené.“ Titovy nůžky se zasvištěním ustřihly květ uvadlého afrikánu ze stonku. Maritza do Yadriela šťouchla loktem a ostře kývla hlavou. „Jo, a!“ Yadriel setřásl ze zad batoh a chvíli v něm šmátral, než vytáhl smotanou bílou utěrku. „Něco jsem ti přinesl.“ Felipeho příliš zaměstnávala jeho přítelkyně, aby se staral o Yadriela a Maritzu, a protáhnout se kolem Niny a Rosy bylo dost jednoduché, ale Tito byl taková divoká karta. Býval blízkým přítelem Yadrielova otce a velmi špatně snášel nesmyslné výmluvy. Ale zdálo se, že nabízené jídlo by ho mohlo přimět dívat se aspoň chvíli jiným směrem. „Lita je akorát dopekla – jsou ještě teplé!“ Yadriel odtáhl stranou vrstvy látky a pod nimi ležela concha. 14
Kluci_ze_hrbitova_09_(imprimatur).indd 14
17.12.2021 17:15:08
Lahodný sladký chléb měl drobivou polevu a vypadal jako mušle. „Přinesl jsem zelený, tvůj oblíbený!“ Pokud Tita nepřesvědčilo jeho příšerné lhaní, tak ho třeba zviklá pan dulce. Tito mávl lhostejně rukou. „Je mi jedno, co máte vy dva buscapleitos za lubem,“ zabručel. Maritza zalapala po dechu a dramaticky si přitiskla jednu dlaň k hrudi. „My? Nikdy bychom ne…!“ Yadriel do ní šťouchl, aby zmlkla. Nemyslel si, že patří mezi průšviháře, zvlášť v porovnání s jinými mladými brujx, ale taky věděl, že pokud budou na svou přehlídku nevinnosti moc tlačit, na Tita to nezabere. Naštěstí se zdálo, že se jich chce duše zbavit. „Pa’fue‑ ra,“ zavelel přezíravě. „Ale nedotýkejte se mých cem‑ pasúchitl.“ Yadrielovi to nikdo nemusel říkat dvakrát. Popadl Maritzu za ruku a rozběhli se ke kapli. „Concha tady nechte,“ dodal Tito. Yadriel položil pečivo na vršek hrobky z broskvově zbarveného kamene a Tito se vrátil k zastřihávání svých afrikánů. Yadriel se rozběhl po schodech nahoru do kaple a Maritza mu byla v patách. Prudce strčili do dveří a ty se se zaskřípěním otevřely. Plížili se uličkou k oltáři. Vypadalo to tu velmi stroze. Na rozdíl od běžných kaplí tu nebylo mnoho řad lavic ani sedadla vzadu u zdi. Když se brujx shromažďovali k ceremoniím a rituálům, stáli všichni pohromadě ve velkých kruzích jen tak v prostoru. Apsidu tvořila tři vysoká okna. Za dne zdobnými barevnými vitrážemi proudilo dovnitř jasné kalifornské slunce. Hlavní oltář plnily desítky nezapálených svíček. Na římse asi v polovině zdi stála socha – jejich posvátná bohyně, diosa, která brujx propůjčovala jejich 15
Kluci_ze_hrbitova_09_(imprimatur).indd 15
17.12.2021 17:15:08
síly už tisíce let od dob, kdy území Latinské Ameriky a Karibiku brázdili bohové a nestvůry: Paní smrti. Kostra byla vytesána z bílého kamene. Černá barva zvýrazňovala obrysy jejích kostěných prstů, zubatý úsměv a prázdné oční důlky. Paní smrti na sobě měla tradiční tuniku huipil lemovanou bílou krajkou a mnohovrstevnatou sukni. Přes korunu posazenou na hlavě měla přehozený plášť, který jí splýval dolů přes ramena. Lem kolem krku a po okrajích pláště byl vyšívaný drobnými kvítky vyvedenými zlatou nití. V kostnatých dlaních ležela kytice afrikánů, které Tito před chvílí nařezal. Měla mnoho jmen a podob – Santa Muerte, la Huesuda, Paní stínů, Mictecacihuatl. Záleželo na kultuře a jazyku, ale každé její zpodobnění a verze nakonec znamenaly totéž. Být požehnán Paní smrti, získat vlastní portaje a sloužit jí, to si přál Yadriel nejvíc ze všeho na světě. Chtěl být jako ostatní brujos, hledat ztracené duše a pomáhat jim přejít do posmrtného života. Chtěl zůstávat celou noc vzhůru, aby mohl držet nudnou hlídku na hřbitově. Zatraceně, dokonce by klidně trávil hodiny pletím a natíráním hrobek, kdyby to znamenalo, že z něj bude v očích jeho lidí brujo. Když se Yadriel k soše blížil, poháněla ho touha jí sloužit a přemýšlel nad všemi generacemi brujx, kteří si právě tady prošli vlastním obřadem quince. O mužích a ženách, kteří sem emigrovali z celého světa – Mexika, Kuby, Portorika a Kolumbie, Hondurasu a Haiti, dokonce i o prastarých Incích, Aztécích a Mayích – ti všichni svoje síly získali od prastarých bohů. Přemýšlel o té kombinaci nádherně odlišných kultur plných života, které se spojily a vytvořily tuto celistvou komunitu. Když brujx dovršili patnáct let, byli představeni Paní smrti, která jim dala své požehnání a jejich magii 16
Kluci_ze_hrbitova_09_(imprimatur).indd 16
17.12.2021 17:15:08
provázala s portaje, tedy vodičem, který si zvolili. U žen měla portaje většinou podobu růžence (symbolu, který začal jako obřadní náhrdelník a jehož význam se s rozšířením katolictví v Latinské Americe změnil). Byl to šperk, který nepřitahoval pozornost, na jeho konci visel přívěsek, ve kterém mohla být kapka posvěcené zvířecí krve. Ačkoli tím nejběžnějším přívěskem byl krucifix, někdy visel na konci růžence některé z brujas přívěsek v podobě nejsvětějšího srdce nebo sošky Paní smrti. Mužské portaje byly často dýky všeho druhu, ostří bylo totiž potřeba k přetnutí zlatého vlákna, které pojí duši s jejím pozemským úchytem. Přeseknutím této vazby byli brujos schopní duši propustit do posmrtného života. Dostat portaje darem bylo pro každého brujx důležitým rituálem přechodu. Pro každého, kromě Yadriela. Jeho oslava quince byla odložena na neurčito. Minulý červenec už mu bylo šestnáct a čekání ho unavovalo. Aby rodině dokázal, kdo je, kým opravdu je, Yadriel potřeboval obřadem quince projít – s jejich požehnáním, nebo bez něj. Jeho otec a zbytek brujx mu jinou šanci nedali. Po páteři mu stékal pot, ze kterého se mu chvělo celé tělo. Vzduch jako by tu byl nabitý, jako by země pod jeho nohama bzučela energií. Teď, nebo nikdy. Poklekl před Paní smrti, vytáhl z batohu věci, které na rituál potřeboval. Čtyři modlitební svíčky umístil na zem do tvaru diamantu, měly představovat čtveřici vichrů. Hliněná miska uprostřed pak symbolizovala zemi. Yadriel ukradl taky malou lahvičku tequily Cabrito z jedné z krabic připravených na oltáře, ofrenda, na Día de Muertos. Chvíli s lahví zápolil, než se mu 17
Kluci_ze_hrbitova_09_(imprimatur).indd 17
17.12.2021 17:15:08
ji podařilo otevřít a nalít alkohol do misky. Ten pach ho zaštípal v nose. Hned vedle mísy položil dózičku se solí. Z kapsy džínů vykutal krabičku zápalek. Plamen se celý třásl, když svíčky zapaloval. Blikající světlo rozzářilo zlaté nitě v plášti Paní smrti, přelévalo se v jeho záhybech a úžlabinách. Vzduch, země, vítr a oheň. Sever, jih, východ a západ. Všechny elementy potřebné k povolání Paní smrti. Poslední přísadou byla krev. Pokud se chtěl člověk s Paní smrti spojit, musel obětovat krev. Byla to ta nejmocnější věc, kterou bylo možné darovat, protože právě krev obsahovala život. Dát Paní smrti vlastní krev znamenalo nabídnout jí část svého pozemského těla i duše. Ta obětina byla tak mocná, že lidské krve nemohlo padnout víc než několik málo kapek – jinak by byla z jakéhokoli brujx vytažena veškerá životní síla, což by vedlo k jisté smrti. Jen při dvou rituálech bylo po brujx požadováno, aby nabídli svou vlastní krev. Když se narodili, propíchli jim uši a při tom vytryskla kapička krve. Tento čin jim umožnil slyšet duše mrtvých. Yadriel měl uši roztažené černými plastovými plugy. Rád tak vzdával čest prastarému zvyku brujx roztahovat si ušní lalůčky čím dál většími disky z posvěceného kamene, jako je obsi dián nebo jadeit. Za uplynulé roky se dostal už téměř na velikost deseticentu. Jediný další okamžik, kdy brujx používali svou krev jako obětinu, byl ceremoniál quince. Oběť byla tentokrát z jazyka, aby si mohli promluvit s Paní smrti, požádat diosa o požehnání a ochranu. A tento řez se dělal právě pomocí portaje. Maritza vytáhla z vlastního batohu balíček látky a natáhla se k Yadrielovi, aby si ho převzal. 18
Kluci_ze_hrbitova_09_(imprimatur).indd 18
17.12.2021 17:15:08
„Trvalo mi to celé týdny,“ pronesla, zatímco Yadriel rozvazoval motouz. „Asi osmkrát jsem se popálila a skoro si uřízla prst, ale myslím, že táta už svou snahu držet mě dál od kovárny vzdal.“ Pokrčila rameny, jako by to nic nebylo, ale taky se narovnala v zádech a koutky úst jí zkroutil pyšný úšklebek. Yadriel věděl, že je to pro ni důležité. Maritzina rodina kovala zbraně pro muže už desítky let, tuto dovednost si s sebou její otec přivezl až z Haiti. A ona toužila naučit se od něj, jak v tomto řemesle pokračovat a čepele kovat taky. Protože byly používány ke krvavé oběti až při ceremoniálu quince každého chlapce, byla to pro ni možnost pořád být součástí komunity a nijak neporušovat vlastní etické zásady. Její matka to nepovažovala za kariéru vhodnou pro děvče, ale když se Maritza pro něco rozhodla, nenechala si to rozmluvit. „Není to nic směšně okázalého, jako ta Diegova,“ pokračovala a protočila oči, když odkazovala k Yadrielovu staršímu bratrovi. Yadriel odhrnul poslední záhyb látky a odhalil dýku, která se skrývala v balíčku. „Ty jo,“ vydechl. „Je praktická,“ vysvětlila Maritza s hlavou u jeho ramene. „Je boží,“ opravil ji Yadriel a do tváří se mu vtiskl široký úsměv. Maritza přímo zářila. Dýka byla dlouhá jako jeho předloktí, rovná čepel a záštita stočená do strany tak, že vypadala jako zakřivené S. Na leštěném dřevěném jílci se skvěla jemně vyvedená malba Paní smrti. Yadriel dýku uchopil, byla pevná a měla uklidňující účinek. Palcem přejel po tenkých liniích zlaté barvy, které se šířily do všech stran od podobizny Paní smrti, cítil každý propracovaný tah štětce. 19
Kluci_ze_hrbitova_09_(imprimatur).indd 19
17.12.2021 17:15:09
Tohle byla jeho dýka. Jeho portaje. Měl teď všechno, co potřeboval. Už musel jen dokončit rituál. Byl připravený. Byl odhodlaný představit se Paní smrti, ať už to ostatní schvalují, nebo ne. Ale přesto zaváhal. Sevřel portaje a zadíval se nahoru na Paní smrti, kousnul se do spodního rtu. Pod kůží se mu plížily pochyby. „Hele.“ Yadriel nadskočil, když mu Maritza pevně položila dlaň na rameno. Její hnědé oči se mu s nebývalou intenzitou upřely do tváře. „To jen…“ Odkašlal si, očima přejel po místnosti. Maritza starostlivě nakrčila obočí. Quince byly tím nejdůležitějším dnem v životě každého brujx. Yadrielův otec, bratr a abuela mu měli stát po boku. Jak tak klečel na tvrdé kamenné podlaze, dolehla na něj prázdnota místnosti. V tichu slyšel praskání nejistého plamínku svíčky. Pod prázdnými očními důlky Paní smrti se cítil maličký – a sám. „Co když… co když to nebude fungovat?“ zeptal se. I když téměř šeptal, jeho hlas se rozléhal prázdnou kaplí. Srdce se mu sevřelo. „Co když mě odmítne?“ „Escúchame.“ Maritza ho silně zmáčkla. „To zvládneš, jasný?“ Yadriel přikývl a navlhčil si suché rty. „Víš, kdo jsi, já vím, kdo jsi, a naše Paní to ví taky.“ Pronesla to s ohnivým přesvědčením. „Tak ať si ostatní trhnou!“ Zakřenila se na něj. „Pamatuj, proč to děláme.“ Yadriel se obrnil a promluvil se vší odvahou, kterou v sobě našel. „Aby viděli, že jsem brujo.“ „No, jo, ale ten druhý důvod.“ „Natruc?“ hádal Yadriel. 20
Kluci_ze_hrbitova_09_(imprimatur).indd 20
17.12.2021 17:15:09
„Jo, natruc!“ souhlasila Maritza nadšeně. „Budou se cítit fakt hloupě, až jim ukážeš. A já chci, aby sis ten okamžik vychutnal, Yade! Fakt,“ zhluboka se nadechla nosem a přitiskla si dlaně na prsa, „vychutnej si tu chuť sladkého, přesladkého zadostiučinění!“ Z Yadrielova hrdla vybublal smích. Maritza se usmála. „Tak jdeme na to, brujo.“ Yadriel cítil, jak se mu na tvář vrací připitomělý úsměv. „Jen to nepodělej, aby tě diosa nesejmula bleskem nebo tak něco, jo?“ pronesla a ucouvla o pár kroků. „Nechci být jedinou černou ovcí v rodině.“ Protože byl Yadriel transgender a gay, vysloužil si mezi brujx titul hlavní černé ovce. Ačkoli popravdě pro ně bylo mnohem jednodušší přijmout, že je gay, ale jen proto, že vnímali skutečnost, že se Yadrielovi líbí kluci, jako známku jeho heterosexuality. Ale Maritza si ten titul taky po svém vysloužila – byla jedinou veganskou brujx v jejich komunitě. Byla o rok mladší než Yadriel a svým rituálem quince si prošla letos, když jí bylo patnáct, ale odmítala hojit, protože to vyžadovalo zvířecí krev. Jedna z Yadrielových nejranějších vzpomínek patřila tomu, jak Maritza neutišitelně pláče, když její matka použila prasečí krev, aby zahojila jednomu z dětí zlomenou nohu. Maritza se už dávno rozhodla, že se léčení nijak účastnit nebude, pokud to znamená, že musí ublížit jinému živému tvoru. V tlumeném světle kaple Yadriel viděl portaje zavěšené kolem jejího krku – růženec z růženínu, který končil stříbrným křížkem, ale zapečetěná nádobka na konci zůstala prázdná. Maritza vysvětlila, že ačkoli svoje síly odmítá používat, pořád respektuje bohyni a své předky. 21
Kluci_ze_hrbitova_09_(imprimatur).indd 21
17.12.2021 17:15:09
Yadriel ji za její přesvědčení obdivoval, ale taky ho vlastně frustrovalo. On si jen přál, aby ho ostatní přijali – chtěl získat vlastní portaje, chtěl, aby s ním zacházeli jako s jakýmkoli jiným brujo, aby měl stejné povinnosti. Na druhou stranu Maritza měla všechna práva a možnosti brujx před sebou, ale rozhodla se je odmítnout. „Teď, prisa!“ pronesla Maritza a netrpělivě na něj mávla. Yadriel se zhluboka nadechl, pro uklidnění. Sevřel termosku pevněji, kov mu ve zpocené dlani přišel chladný, a vydechl sevřenými rty. Ještě odhodlaněji pak odšrouboval víčko a nalil kuřecí krev do misky. Maritze se muselo nechat alespoň to, že se ze všech sil snažila svoje znechucení skrýt. Když se temně červená tekutina smíchala s tequilou, kaplí se prohnal poryv větru. Plamínky svící se zamihotaly. Vzduch najednou zhoustl, jako by tu byl celý zástup lidí, ačkoli byla kaple až na něj a Maritzu prázdná. Yadrielovi teď žilami koloval adrenalin a po pažích mu přeběhlo vzrušení. Když promluvil, ze všech sil se snažil udržet hlas hluboký a v klidu. „Santísima Santa Muerte, te pido tu bendición,“ řekl a povolal Paní smrti, aby ji požádal o požehnání. O tvář se mu otřel poryv vzduchu a jako neviditelné prsty mu prohrábl vlasy. Plameny se znovu zachvěly a socha Paní smrti jako by najednou oživla. Nepohnula se ani nezměnila, ale Yadriel cítil, jak se směrem k němu cosi tlačí. Zapálil sirku a hodil ji do misky. Tekutina chytila plamenem a rozhořela se. „Prometo proteger a los vi‑ vos y guiar a los muertos,“ zapřisáhl se plnit povinnosti všech brujos. Ruce se mu třásly a sevřel portaje pevněji. „Esta es mi sangre, derramada por ti.“ Zvedl dýku, otevřel pusu a přitiskl si špičku ostří k jazyku, až ucítil 22
Kluci_ze_hrbitova_09_(imprimatur).indd 22
17.12.2021 17:15:09
říznutí. Bolestí zamrkal a zvedl portaje tak, aby ho držel před sebou. Na okraji čepele se v teplém světle svící třpytila tenká červená linie. Přidržel dýku nad hořící tekutinou v misce. Jakmile plameny olízly ocel, krev zasyčela a svíčky se rozhořely jako pochodně, jejich plameny plné síly šlehaly do výšky. Yadriel zamrkal, když se horký poryv dotkl jeho líce. Vytáhl dýku z ohně a pronesl poslední slova. „Con un beso, te prometo mi devoción,“ zamumlal a pak si přejel jazykem přes rty. Vybalancoval jílec na dlani a políbil obraz Paní smrti. Na špičce dýky vykvetlo zlatavé světlo a uhánělo dolů po jílci až do jeho ruky. Jeho kůže se rozzářila, světlo vyrazilo po prstech přes dlaň a nahoru po paži. Cestovalo dolů po nohou a obtočilo se mu kolem prstů. Yadriel se zachvěl, ten pocit mu zkrátka vzal dech. Stejně rychle, jako se hutné bzučení magie v kapli objevilo, se taky rozplynulo. Plameny svíček ve stejném zapulzování uhasly. Vzduch se zklidnil. Yadriel si vyhrnul rukáv mikiny a zadíval se užasle na paži, zatímco zlaté světlo bledlo a jeho hnědá kůže zůstala netknutá. Zadíval se na Paní smrti. „Do háje,“ vydechl a přitlačil si dlaně na tváře. „Do háje!“ zopakoval. „Zabralo to!“ Sáhl si na hruď, pod rukou cítil hřmění svého srdce. Trhnutím se otočil, aby se podíval na Maritzu, toužil po potvrzení. „Fungovalo to?“ Oheň v misce se jí zaleskl v očích, na tváři měla veliký úsměv. „Je jen jeden způsob, jak to zjistit.“ Yadrielovi v hrdle zabublal smích, úlevou a z adrenalinu byl úplně mimo. „Jasně.“ Pokud mu Paní smrti požehnala a dala mu síly brujx, znamenalo to, že dokáže přivolat ztracenou duši. Pokud by dovedl duši přivolat a propustit ji do posmrtného života, tak by všem konečně dokázal, kdo skutečně 23
Kluci_ze_hrbitova_09_(imprimatur).indd 23
17.12.2021 17:15:09
je – brujx, své rodině a svému tátovi. Viděli by ho, vnímali ho takového, jaký je doopravdy. Kluk a brujo. Yadriel se vyškrábal na nohy, opatrně si portaje zvedl k hrudi. Olízl si rty a ochutnal poslední stopy po krvi. Jazyk ho štípal, ale ranka byla drobná. Bolelo to asi tolik, jako když se pokoušel pít café de olla rovnou ze sporáku a popálil se. Zatímco Maritza sesbírala svíčky a ostentativně se vyhýbala hořící misce krve, Yadriel přistoupil k soše Paní smrti. Měřil něco málo přes metr padesát, takže musel zaklonit hlavu, aby dohlédl až k její tváři ve výklenku. Přál si, aby s ní mohl mluvit. Viděla, kým doopravdy je? To, co jeho rodina spatřit nedokázala? Yadriel strávil roky s pocitem, že mu nikdo kromě Maritzy nerozumí. Když jí před třemi lety řekl, že je trans, ani nemrkla. Ay, konečně! pronesla rozrušeně, ale s úsměvem. Došlo mi, že se něco děje, jen jsem čekala, až to konečně vyklopíš. V té době se ukázalo, že je Maritza velmi spolehlivou důvěrnicí, bez problémů přecházela mezi zájmeny podle toho, jestli byli sami nebo v přítomnosti dalších lidí, dokud sám nebyl připravený. Trvalo mu další rok, až do čtrnácti, než sesbíral dostatek odvahy a vyoutoval se před rodinou. Ani zdaleka to neproběhlo tak dobře a pořád mu dělalo potíže přimět je a ostatní brujx, aby používali správná zájmena a oslovovali ho správným jménem. Kromě Maritzy ho nejvíc podporovala jeho matka Camila. Nějakou dobu trvalo, než překonala zaběhlé zvyky, ale vlastně se přizpůsobila překvapivě rychle. Yadrielova maminka se dokonce ujala úkolu jemně opravovat ostatní, aby to nemusel dělat on. Bylo to těžké břemeno, ty maličkosti se kupily, ale maminka mu pomohla tu tíhu unést. 24
Kluci_ze_hrbitova_09_(imprimatur).indd 24
17.12.2021 17:15:09