Carodejnice_kor2.qxp_Sestava 1 11.10.21 9:25 Stránka 3
ČARODĚJNICE Finbar Hawkins
Carodejnice_kor2.qxp_Sestava 1 11.10.21 9:25 Stránka 4
WITCH Copyright © 2020 by Finbar Hawkins Interior artwork copyright © Finbar Hawkins Jacket artwork copyright © Edward Bettison All rights reserved. Translation © Viktorie Košnarová, 2021 ISBN 978-80-242-7745-5
Carodejnice_kor2.qxp_Sestava 1 11.10.21 9:25 Stránka 5
Sally, za to, že zažehla oheň
Carodejnice_kor2.qxp_Sestava 1 11.10.21 9:25 Stránka 7
„… Ach čarodějné oči a důvtip, Tam kde mají být Čarodějka a přece nikoli a stejně pro mě čarodějkou je.“ NICHOLAS BRETON MÁ ČARODĚJKA (1617)
„Čarodějnici nenecháš naživu.“ EXODUS 22,17
Carodejnice_kor2.qxp_Sestava 1 11.10.21 9:25 Stránka 8
Carodejnice_kor2.qxp_Sestava 1 11.10.21 9:25 Stránka 9
Kampak to běžíš, Dilly Dee, má Dilly Laňko Kam běžíš, má drahá Dilly? Pověz matce, kdepak jsi, má půvabná tanečnice. Honím králíky, matko, lapám příští den, vítr, který vane, slunce, samý úsměv jen. Tak tedy běž, Dilly Dee, Dilly Laňko Chytni, co můžeš, má drahá Dilly, má půvabná tanečnice.
Carodejnice_kor2.qxp_Sestava 1 11.10.21 9:25 Stránka 10
Carodejnice_kor2.qxp_Sestava 1 11.10.21 9:25 Stránka 11
1
V
životě jsem neudělala žádné kouzlo. Rozhodně ne tehdy, kdy to o mně říkali. Zaslechla je matka. Matka dokázala slyšet žábu škyt-
nout na míle daleko. Dokázala vyšeptat slavíka hnízdícího na stromě. Matka znala stará umění pocházející z krajů daleko za mořem. A snažila se je nás naučit. Možná za tím vším stojí právě to. Za vší tou krví. A smrtí. Když na nás matka zavolala, neviděla jsem je. Dill ukázala dolů. „Támhle, Eveline, tam dole!“ To už jsem je zahlédla. Skrývali se. Muži. Koně. Přicházeli. Znali nás. Na tom, že je matka léčila, jim nezáleželo. Stejně jako léčila jejich dobytek. A pomáhala jejich dětem na svět. Teď přicházejí. Jako štěňata. Jdou si pro nás. Vyděšení. Rozzlobení. Muži. Chlapci. „Dill, běž!“ Utíkaly jsme s větrem o závod a našly jsme matku opřenou o hůl. Strčila mi do rukou brašnu. Byla bledá jak březová kůra. Nemohla běhat. Měla jednu nohu zkroucenou a zjizvenou jako špatně rostlý kořen. 11
Carodejnice_kor2.qxp_Sestava 1 11.10.21 9:25 Stránka 12
„Už jsou skoro tady!“ tahala Dill matku, ale ta se jen sklonila a otřela jí šmouhu z tváře. „Tumáš, má Dilly Dee…“ Otevřela Dill dlaň a něco do ní vložila. Leželo to – kulaté, černé a těžké – na Dilliných útlých prstech. Kámen od Vlčího stromu. Matčin věštecký kámen. Pak se na mě ostře podívala. „Vyhledejte místo, kde se setkávají čarodějnice. Najděte moji sestru. Postarej se o Dill. A teď utíkejte!“ Dobře si to pamatuju. Její obličej vypadal, jako když vosk zaschne na dřevě. Rty měla rozevřené a oči jí divoce plály. „Evey, přísahej, že se vždycky postaráš o Dill.“ Její tvář přímo hořela láskou. Slyšela jsem výkřiky. Už se blíží. „Při mé krvi, při tvé krvi a při krvi tvé sestry…“ naléhala na mě. „Přísahej a jdi, Evey!“ A takhle ji budu mít před očima už napořád. Její otevřená ústa, jak na mě zuřivě křičí. „Přísahám, matko…“ A pak jsem vzala Dill za ruku a utíkaly jsme. Mířily jsme do blízkého lesa. Jako králíci před psy. Takoví oni byli, víte. Nikoli lidé, nýbrž psi, kteří páchnou a slintají. Doběhly jsme ke stromům, když se ozval výkřik, který se do mě zařízl jako nůž. Dill chtěla zpátky, ale to jsem nemohla dopustit. Tahala mě, kopala a škrábala. Matka znovu vykřikla. Pamatuju si ten křik, zněl jako liška chycená do pasti. „Evey, oni jí ubližují… EVEY!“ Já ji však držela pevně. Svírala matčin kámen tak silně, až jí zbělely prsty. „Tiše, Dill, nebo nás chytí.“ 12
Carodejnice_kor2.qxp_Sestava 1 11.10.21 9:25 Stránka 13
Byli na ni čtyři. Zlomili jí hůl. Rozervali jí šaty. Matka si položila paži přes prsa a kymácela se na zdravé noze. Vlasy jí vlály a oči svítily jako uhlíky. Věděla jsem to. Viděla svůj konec. A zároveň viděla ten jejich. „Nedotýkejte se mých dětí!“ Její hlas se odrážel od pozorujícího nebe. „Nebo přísahám, že vy všichni…“ ukázala na ty čtyři, kteří ji pozorovali, „… vy všichni zemřete!“ Byla tak silná, tak krásná, tak osamělá. Pak k ní jeden z nich přistoupil blíž a udeřil ji do tváře. Měla jsem pocit, jako by udeřil mě. Pevně jsem sevřela rty, abych nevykřikla. Matka klesla k zemi. Jak jsem toužila rozběhnout se k ní. Zvysoka se rozmáchnout a probodnout ty psy. Neměla jsem však nůž. Bylo jich příliš mnoho. A porušila bych přísahu matce. Uteč, Evey. Kvůli mně. A kvůli Dill. Moje sestra se kroutila jako divoká kočka. Držela jsem ji ale pevně. Jeden z nich, ten vysoký, se otočil, jako by zachytil náš pach. Rychle jsem stáhla kvílející Dill k zemi. „Matko, matko, matko…“ páčila mi prsty. A zatímco jsem sledovala toho Vysokého s dlouhými černými vlasy, moje útroby se svíraly hanbou, že se skrýváme. Muž zvedl paži, jako by mě zdravil. Potom ji nechal klesnout a jeho muži vyrazili. Se smíchem a křikem zvedli matku a ona se zmítala v jejich sevření. Nemohla jsem tam jít. Bylo jich příliš mnoho. Evey. Položili matku na zem a roztáhli jí paže. A ten nejmohutnější se rozběhl a skočil, jako když si hrají kluci. Skočil a přerazil jí 13
Carodejnice_kor2.qxp_Sestava 1 11.10.21 9:25 Stránka 14
paži. Zaznělo to, jako kdyby se v lese, kde jsme se schovávaly, zlomila suchá větev. Ale byla to její paže. A matka ječela a svíjela se a oni se smáli jako psi. Jako muži. Shlukli se kolem ní. Neviděla jsem ji. Prosím. Čtyři muži. Kvůli mně. Mlátili ji. Kvůli Dill. Znovu a znovu. A najednou jsem to ucítila. Nemohu se rozběhnout k ní, ale je mohu proklít. A tak jsem to udělala. Proklela jsem je se vší zuřivostí, která mnou zmítala. „Vězte, že neustanu, dokud vám to nevrátím, dokud nevrátím čas a nenaleznu světlo, dokud psi nechcípnou a smrt nezasáhne. Až do té dobu nenajdete pokoje. Přitiskla jsem si Dillinu tvář k hrudi, aby neviděla, jak ji bijou. Jásali škodolibou radostí. Srazili ji k zemi. Vyškrábala se na kolena a paže jí visela jako pavučina přetržená větrem. „Mé děti!“ Její hlas se nesl s ozvěnou, takže ho budu slyšet navždycky. Bylo ticho a byla matka a ti muži a my je pozorovaly s bušícím srdcem. Pak jeden postoupil dopředu. Byl mladý, ještě kluk. Zvedl mušketu. 14
Carodejnice_kor2.qxp_Sestava 1 11.10.21 9:25 Stránka 15
Matka k tomu statečnému mladíkovi vzhlédla a odplivla si. On zaklel, prudce máchl mušketou a rozbil jí lebku. Převalila se do bláta a už se nehýbala. A my věděly, že je matka mrtvá. „Ne. NE!“ Dill plakala a strkala do mě, ale já jí přikryla ústa. Byla ještě malá a neměla velkou sílu. Rychlá jako kočka, ale lehounká jako ptáček, taková byla naše Dill. „Pšt, nebo nás chytí.“ Hlas se mi zlomil bolestí. „Teď buď zticha, Dill… poslechni mě!“ Dilliny slzy mi stékaly po ruce a její oči řvaly. Celá se třásla, přesto přikývla. Stáli kolem matky. Hovořili tiše, jako řezníci oceňující vepře. Jeden močil. Jako pes. Jako psi. Pak Vysoký strčil do toho statečného hocha, který zabil naši matku, a řval na něj: „Ta čarodějnice měla přijít před soud, chlapče! A ještě nemáme ty děti!“ Cítila jsem, jak mě mrazí a ježí se mi vlasy. Oni o nás vědí, pátrají po nás. Ten statečný hoch se nedal zastrašit. „Viděli jste to – ona mě proklela. Musíte je rychle zabít, dřív než kletba zapůsobí!“ Plivl na matku a kopl do její zmrzačené nohy. Prala jsem se s Dill o ten kámen v její dlani, abych se tam rozběhla a rozbila mu jím obličej. Ale to jsem nemohla, to jsem nemohla. „Najděte je!“ Vysoký se obrátil k tomu hubenému, k tomu mohutnému surovci a tomu statečnému hochovi, ke všem těm psům, které jsem proklela. „Hned je najděte!“ Musíme utéct, matko. Proklela jsem je a proklela jsem je dobře. Dala jsem jim všechno, co jsi mě naučila. 15
Carodejnice_kor2.qxp_Sestava 1 11.10.21 9:25 Stránka 16
Vysoký hnal svoji smečku k lesu. Utíkaly jsme, co nám síly stačily. Utíkaly jsme pro tebe.
Běžely jsme temným lesem, Dill blízko mě. Byla sice malá, ale dokázala se pohybovat jako vítr. Už předtím jsem její opálené nohy honila letním soumrakem. Tehdy jsme utíkaly jako sestry, ne jako králíci, kteří se bojí o život. Vběhly jsme do potoka a zhluboka jsme se napily ze složených dlaní. Pak jsme stály v tekoucí vodě. Výkřiky se ozývaly z dálky, nikoli zblízka. Tihle psi byli pomalí. Na větvičku nad námi přiletěl vrabec a pokřikoval: Tudy, tudy, tudy. Dill ho poslouchala a zhluboka dýchala. Voda nás zábla do nohou. Viděly jsme se v ní. Dill, kost a kůže, bledá jako ranní mléko, s vlasy černými a hustými jako vraní hnízdo. A já vyšší, s tvářemi a pažemi posetými pihami jako hnědým deštěm, s dlouhými rudými vlasy. Barva hněvu, říkala matka. A bubláním zelené vody ke mně dolehla píseň, kterou mi zpívávala. Rudý copánku střež se vánku. Rudá kudrno Rozviň se naplno. Dill se na dívky ve vodě usmála. Ta mladší jí zamávala. Její sestra se však zamračila a řekla: „Ty hloupý drobečku, teď není čas na hraní. Pojďme.“ 16
Carodejnice_kor2.qxp_Sestava 1 11.10.21 9:25 Stránka 17
Přebrodily jsme potok, dno pod našima nohama bylo hladké a zachytávaly jsme se kořenů, abychom se vydrápaly na druhý břeh. Pozorně jsem poslouchala. Žádný pes se nerozštěkal. Dillina ruka v mé dlani byla měkká a malá jako myška. Šly jsme dál lesem a po čase jsme to spatřily trůnit v dálce, s kouřem vlajícím jako vlasy ve větru. „Proč tam, Evey?“ Ukázala na město pěstí, ovinutou kolem černého kamene. „Protože tam se psi zalezou vyspat.“ A já přísahám, matko, že jim nikdy nedopřeju pokoje. Jedině po smrti. Jedině pak.
17
Carodejnice_kor2.qxp_Sestava 1 11.10.21 9:25 Stránka 18
Carodejnice_kor2.qxp_Sestava 1 11.10.21 9:25 Stránka 19
2
D
éšť se nás chystal rozpustit. Nebe bylo jako z olova. Musely jsme se schovat. „Jsem promoklá na kost, Evey.“
„Já taky, Dill. To tě nezabije.“ Zakašlala. Žabička. Musím na ni pořád dávat pozor. A ona
si musí pořád hrát. Až najdeme coven, pozná, zač je toho loket.
Croakeův statek se krčil na kopci. Pozorovaly jsme ho a déšť nám smáčel unavené hlavy. „Evey…“ „Ticho, Dill. Čekej a naslouchej, ano?“ Zatahala jsem ji za ruku, abych ji umlčela. Odfrkla si, ale poslechla. Okna farmy svítila do noci jako žluté kočičí oči. Naslouchala jsem. Déšť se snášel k zemi. Dillina ruka v mé dlani se pohnula. Budu té myšce muset najít hnízdo jinde, jinak by ji déšť odnesl. Je to jenom dítě. Zatímco já už dítě nejsem. Přes okno se mihl stín. Máme tedy naději, že najdeme teplo. Táhla jsem Dill dál a ona si navzdory chladu pobrukovala. 19
Carodejnice_kor2.qxp_Sestava 1 11.10.21 9:25 Stránka 20
Běžely jsme tmou a blátem. Světlo z okna dopadalo na kluzké oblázky pod našima nohama. Poblíž zavrzal strom, jako by žebronil, aby ho pustili dovnitř. Zabušila jsem na dveře a ten zvuk se rozlehl po celém zabláceném dvoře. Dřevo bylo na dotek nasáklé vodou. Nic se neozvalo, jen šumění deště. Tu farmu jsem znala. Loni v létě jsem tu s matkou léčila dobytek. Žádné nebezpečí tu nehrozilo. Přesto jsem se připravila a pevněji jsem sevřela Dillinu ruku. Znovu jsem zaklepala. Odsunula se závora a dveře zavrzaly. Mužský obličej. Znala jsem ho a on znal mě. Oči mu zabloudily do tmy a pak se vrátily ke mně. „Co… co chceš?“ Snažil se být drsný, ale vycítila jsem z něj strach. „Přístřeší,“ odpověděla jsem skrz déšť. „Potřebujeme přístřeší, Jamesi Croakeu.“ Pamatovala jsem si jeho jméno a v tom starém obličej blýskly oči. „Já jsem Eveline. Tohle je Dill.“ Voda mi zahltila jazyk. „Nazdar, Jamesi Croakeu,“ zakašlala Dill. „Vím, kdo jste.“ Očima zaletěl do tísnivé tmy. „Nemohu…“ Chystal se zavřít dveře. Moje ruka ho zastavila. „Prosím…“ Třásla jsem se, ale síla mi nechyběla. Musela jsem najít způsob, jak nás dostat dovnitř. Dill opět zakašlala. Croake se na ni podíval. „Kde je… vaše matka?“ Věděl to, ještě než to dořekl. Přistoupila jsem blíž a ucítila jsem na tváři světlo a teplo. „Přišli… Oni…“ zadrhlo se mi hrdlo, jako kdybych spolkla jehlu. „Je pryč.“ Dillin palec hladil mé třesoucí se zápěstí. 20
Carodejnice_kor2.qxp_Sestava 1 11.10.21 9:25 Stránka 21
Stařec se na mě díval modrýma, uslzenýma očima. Přemýšlel a pohyboval přitom jazykem. Věděla jsem, že pokud nás pustí dovnitř, promluvíme si o tom. Nakonec tiše ustoupil a otevřel dveře. Dill rychle vběhla dovnitř jako myška, celá šťastná, že je pod střechou, a natahovala paže k teplu. „Ze srdce ti děkuji, starý pane Jime.“ Na unavené tváři se jí dokonce mihl úsměv. „Tak tedy pojďte dál, když chcete.“ Pokynul rukou pokroucenou jako ten strom na jeho dvoře. Uklonila jsem se jeho slitovnosti a vešla jsem do Croakeova statku.
21
Carodejnice_kor2.qxp_Sestava 1 11.10.21 9:25 Stránka 22
Carodejnice_kor2.qxp_Sestava 1 11.10.21 9:25 Stránka 23
3
K
dyž za námi Croake zavřel dveře, po stěnách se plížily stíny. Nadechly jsme se horka z ohniště v rohu, pachu ovcí, kouře a vývaru. Natáhla jsem dlaň k ohništi a me-
zi prsty jsem ucítila horký popel. Dill vyskočila a kámen v její ruce klepl o břidlici. Nepouštěla ten kámen z ruky a něco mu šeptala. Croake se přibelhal k ohni. Naplnil misku z kotle a chrčivě přitom dýchal. Dívala jsem se, jak mu cukají rty. „Tady…“ nabídl nám jídlo lehce se chvějící rukou. „Díky, Jamesi Croakeu.“ Dill se sklonila k misce a pára jí stoupala přes mokré vlasy. Croake podal misku i mně. Chutnalo to po petrželi, mrkvi a tuřínu. Cítila jsem, jak mnou ta vůně proniká a vznáší se kolem mě. Zavrzala židle. Odtáhla jsem misku. Stařec seděl u ohně a sledoval okno a pak zase nás. Po čase promluvil, nakonec se k tomu, jak jsem očekávala, odhodlal. „Je mi… líto… Vaše matka nám pomáhala. Pomáhala rodinám tady kolem…“ Vzedmul se ve mně hněv jako ta pára stoupající z Croakeova kotle. 23
Carodejnice_kor2.qxp_Sestava 1 11.10.21 9:25 Stránka 24
„Ano, matka vám pomáhala…“ Jeho vývar už mi zhořkl. „Ale teď je mrtvá. Kvůli svým kouzlům. Tohle jsi chtěl říct?“ Vrhala jsem svá slova jako kameny. Byl to stejný druh čarování, o jakém jsem jí řekla, že už v něm nechci pokračovat. Avšak teď je pryč a já už jí nic říct nemůžu. Croake sklopil oči jako plísněné dítě. „Pověz mi, starče, jestli mi tvá lítost vrátí matku? Bude tvá lítost…“ „Evey, on za to nemůže!“ Dill si položila hlavu na kolena, matčin kámen v pěstičce, a kolébala se jako stočený ježek. Bojovala se stejnou bolestí, jaká trápila i mě. „Prosím, nehádej se s ním,“ řekla tiše. „Nemohly bychom si odpočinout?“ Zaškaredila jsem se na toho starého muže, který pozoroval stíny. „Nikdo za to nemůže, sestro,“ prohlásila jsem. „Pouze ona. Protože čarodějnice jsou zlé a musí být pronásledovány.“ Moje slova bublala žlučí. „To ví každý. Nebo ne?“ Dill se ode mne odvrátila. Na to, aby se hádala, byla příliš unavená. Znovu jsem se napila, ale ten chuchvalec z krku nezmizel. Croake přikopl poleno do krbu, oheň zaprskal a na nás padlo ticho. Dill, s hlavou schovanou na kolenou, si povzdychla. Já jsem se zachvěla, přestože už jsem se trochu ohřála, a rozhlédla jsem se. V koutě stálo nějaké nářadí. Nad oknem visely motyka a kosa. Stůl, dvě židle. Za dalšími otevřenými dveřmi lůžko. Pod oknem nějaké hadry. Ty se pohnuly a zavrčely. „Tiše buď, Pse,“ zamumlal Croake. 24