BRIT BENNETT POLOVINA TEBE
Polovina tebe_OK.indd 3
30.07.21 10:39
Toto dílo je smyšlené a veškerá jména, postavy, místa i události jsou buď dílem autorčiny fantazie, nebo jsou použity ve fiktivních situacích. Jakákoli podobnost se skutečnými osobami, ať už živými, či mrtvými, událostmi nebo místy je čistě náhodná.
Přeložila Irena Steinerová
Copyright © 2020 by Brittany Bennett Translation © Irena Steinerová, 2021 ISBN 978-80-249-4568-2
Polovina tebe_OK.indd 4
30.07.21 10:39
Část I.
ZTRACENÁ DVOJČATA (1968)
Polovina tebe_OK.indd 7
30.07.21 10:39
1
V
to ráno, kdy se jedno ze ztracených dvojčat vrátilo do Mallardu, běžel Lou LeBon oznámit tu novinu do bistra, a ještě dnes, mnoho let poté, všichni vzpomínají na ten šok, když uřícený Lou vrazil do prosklených dveří, celý bez dechu, s košilí propocenou kolem krku z toho vypětí. Rozespalí hosté se kolem něj s povykem sesypali, deset nebo tak, ačkoli někteří další později lhali, že tam byli také, aby to vypadalo, že se aspoň pro jednou stali svědkem něčeho doopravdy vzrušujícího. V tom malém farmářském městečku se totiž nikdy nic překvapivého nedělo, rozhodně ne od chvíle, co zmizela Vignesova dvojčata. Ale toho rána v dubnu 1968 Lou cestou do práce zahlédl Desiree Vignesovou, jak kráčí po Partridge Road s koženým kufříkem v ruce. Vypadala nachlup stejně, jako když v šestnácti odjížděla – pořád světlá, s pokožkou odstínu navlhlého písku. Její rovné tělo bez boků mu připomínalo třtinu v poryvu větru. Spěchala se skloněnou hlavou a – tady Lou jako správný šoumen udělal dramatickou pauzu – držela za ruku holčičku, sedmi- nebo osmiletou, černou jako tér. „Modročernou,“ dodal. „Jako kdyby přiletěla rovnou z Afriky.“ Vaječné bistro u Loua se rozhlaholilo tuctem různých debat. Kuchař pochyboval, jestli to vůbec byla Desiree, protože Louovi mělo být v květnu šedesát a z ješitnosti odmítal nosit brýle. Servírka tvrdila, že určitě ano – vždyť Vignesovic holky by poznal i slepý, a ta druhá to rozhodně být nemohla. Hosty, 9
Polovina tebe_OK.indd 9
30.07.21 10:39
BRIT BENNETT
kteří mezitím zapomněli na kukuřičnou kaši a vejce na pultě, teď nezajímala ta dávná vylomenina sester Vignesových – co je ale proboha zač to tmavé děcko? Mohlo by snad být Desireeino? „Koho jinýho by asi tak bylo?“ mínil Lou. Vytáhl ze zásobníku hrst ubrousků a otřel si vlhké čelo. „Třeba se ujala nějakýho sirotka.“ „Ňák si neumím představit, jak by Desiree mohla zplodit něco tak černýho.“ „Připadá ti snad Desiree jako ten typ, co si k sobě veme sirotka?“ Ovšemže nepřipadala. Byla to sobecká holka. Jestli si o Desiree něco pamatovali, tak tohle, a většina z nich si toho o moc víc nevybavovala. Sestry byly pryč už čtrnáct let, skoro tak dlouho, co je lidi znali. Zmizely rovnou z postele po tancovačce konané na Den otce zakladatele, zatímco jejich matka spala na druhém konci chodby. Jedno ráno se dvojčata ještě mačkala před zrcadlem v koupelně, čtyři stejné holky piplající se s účesem. Druhý den byla postel prázdná, přehoz natažený jako kdykoli jindy, napnutý, když stlala Stella, varhánkovitý, když byla řada na Desiree. Všichni ve městě po nich celé dopoledne pátrali, volali na ně po lesích, pošetile si lámali hlavu, jestli je někdo neunesl. Jejich náhlé zmizení připomínalo biblické vytržení na nebesa; celý Mallard zanechaný na zemi jako hříšníci. Pravda samozřejmě nebyla ani tragická, ani mystická; dvojčata se brzy vynořila v New Orleansu, sobecké holky utíkající před zodpovědností. Určitě dlouho pryč nezůstanou. Městský život je omrzí. Dojdou jim peníze i drzost a zkroušeně se objeví u mámy na prahu. Dvojčata se však už nikdy nevrátila. Namísto toho se po roce rozprchla každá jinam, jejich život se rozdělil stejně rovnoměrně jako kdysi jejich společné vajíčko. Ze Stelly se stala běloška a Desiree se vdala za toho nejčernějšího chlápka, jakého našla. Teď se vrátila zpátky, bůhvíproč. Možná z touhy po domově. Po všech těch letech se jí zastesklo po mámě, nebo se chtěla 10
Polovina tebe_OK.indd 10
30.07.21 10:39
P O L OV I N A T E B E
pochlubit tou svou černou dcerou. V Mallardu by si nikdo nikoho tmavého nevzal. Nikdo se odsud taky nestěhoval, jenže to Desiree porušila už dávno. Ovšem vdát se za tmavého muže a táhnout jeho modročerné děcko přes celé město, to už bylo přece jen trochu moc. Hlouček lidí ve Vaječném bistru u Loua se rozptýlil, kuchař si nasadil síťku na vlasy, servírka počítala na stole nikláky, chlapi v pracovních kombinézách hltali kafe, než vyrazí do rafinérky. Lou se opřel o šmouhatou výlohu a zíral ven na ulici. Měl by zavolat Adele Vignesové. Nezdálo se mu fér, aby ji takhle přepadla vlastní dcera, po tom všem, čím si v životě prošla. A ještě s tím tmavým děckem. Prokristapána. Natáhl se po sluchátku. „Myslíš, že se tu chystají zůstat?“ zeptal se kuchař. „Kdoví? Byla ale v pěkným kalupu,“ konstatoval Lou. „Bůhví, kam tak spěchala. Přehlídla mě jako lány, ani nezamávala nebo něco.“ „Nafrněná. Jakej ta má důvod bejt nafrněná?“ „Panenko na nebi,“ řekl Lou. „Jaktěživ jsem neviděl tak černý děcko.“
Bylo to zvláštní město. Mallard, pojmenovaný po druhu divokých kachen zvaných též polák proužkozobý, které žily v rýžových polích a na mokřadech. Město, které jako každé jiné bylo spíš myšlenkou než místem. Ta myšlenka napadla Alphonse Decuira v roce 1848, když stál uprostřed polí cukrové třtiny zděděných po otci, který chlapce kdysi vlastnil. Otec byl teď mrtvý a náhle svobodný syn zatoužil vybudovat na těch lánech půdy něco, co přetrvá staletí. Město pro lidi jako on, kteří nebudou nikdy uznáni za bílé, ale přitom odmítají, aby se s nimi zacházelo jako s černochy. Město třetího druhu. Matka, ať je jí země lehká, jeho světlou pokožku nesnášela; když byl malý, vyháněla ho na slunce a zapřísahala ho, ať se opálí. Možná proto začal snít o tom městě. Světlá pleť, 11
Polovina tebe_OK.indd 11
30.07.21 10:39
BRIT BENNETT
tak jako všechno, co se dědí za vysokou cenu, byla ojedinělým darem. Oženil se s mulatkou ještě světlejší než on. Čekala jejich prvního potomka a on si představoval děti dětí jejich dětí, čím dál světlejší, jako šálek kávy, neustále ředěné smetanou. Dokonalejší černoši. Každá generace bledší než ta předchozí. Brzy se připojili další. Brzy se myšlenka nerozlučně prolnula s místem a zvěst o Mallardu se šířila po celé farnosti svatého Landerika. Barevní si o něm šuškali, přemýšleli o něm. Běloši nemohli uvěřit, že skutečně existuje. Když byl v roce 1938 postaven kostel svaté Kateřiny, diecéze tam vyslala mladého kněze z Dublinu, který po příjezdu dospěl k přesvědčení, že zabloudil. Neříkal snad biskup, že Mallard je město barevných? Co je to ale potom za lidi, kteří tu chodí po ulicích? Plavovlasí a blond a zrzaví, ti nejtmavší sotva snědší než Řekové? Tohle jsou ti lidé, které v Americe považují za barevné, to tyhle se běloši snaží separovat? Jak je ale vůbec rozeznají od sebe? Když se narodila dvojčata Vignesova, Alphonse Decuir byl už dávno po smrti. Jeho pra-pra-pravnučky však chtě nechtě nesly jeho odkaz. Dokonce i Desiree, která se ofrňovala nad každým piknikem na Den otce zakladatele, která ve škole při k aždé zmínce o zakladateli otráveně obracela oči v sloup, jako by s tím vším neměla vůbec nic společného. Právě tohle po zmizení dvojčat všem utkvělo v paměti. Jak Desiree nikdy nechtěla patřit do města, kde se narodila. Jak si myslela, že zahodit minulost je stejně snadné jako setřást cizí ruku z ramene. Člověk může utéct z města, ale před vlastní krví neuteče. Vignesova dvojčata se z nějakého důvodu domnívala, že dokážou obojí. A přesto, kdyby se Alphonse Decuir mohl projít po městě, které si kdysi sám vysnil, byl by při pohledu na své pra-pra-pravnučky nadšený. Dvojčata se smetanovou pokožkou, oříškově hnědýma očima, vlnitými vlasy. Obdivoval by je v němém úžasu. Dítě, maličko dokonalejší než rodiče. Co může být na světě báječnějšího?
12
Polovina tebe_OK.indd 12
30.07.21 10:39
P O L OV I N A T E B E
Dvojčata Vignesova zmizela 14. srpna 1954, hned po tancovačce na Den otce zakladatele, což, jak všem později došlo, měly sestry celou dobu v plánu. Stella, ta chytrá, předpokládala, že pozornost města bude rozptýlená. Lidé opilí sluncem po dlouhém grilování na náměstí, kde bude Willie Lee, místní řezník, udit žebírka a hovězí hrudí a pálivé klobásky. Pak proslov starosty Fontenota, otec Cavanaugh požehná jídlu, netrpělivé děti budou tajně oždibovat křupavou kuřecí kůžičku z talířů v rukou modlících se rodičů. Dlouhé odpolední oslavy za doprovodu kapely a večer zakončený zábavou ve školní tělocvičně, odkud budou dospělí klopýtat domů, rozkurážení rumovým punčem Trinity Thierryové; těch pár hodin strávených v tělocvičně v nich probudí jejich mladší já. Každého jiného večera by Sal Delafosse mohl vykouknout z okna a uviděl by dvě dívky, kráčející ulicí za svitu měsíce. Adele Vignesová by zaslechla vrzání prken v podlaze. Dokonce i Lou LeBon by při zavíračce mohl dvojčata zahlédnout skrz zamlženou výlohu bistra. Na Den otce zakladatele však Vaječné bistro u Loua končilo dřív. Sal náhle pookřál a ukolébal se ke spánku se svou ženou. Adele si po několika kalíšcích rumového punče schrupla a zdálo se jí, jak tančí s manželem na srazu absolventů školy. Nikdo si nevšiml, že se dvojčata vytratila, přesně jak měly dívky v úmyslu. Ten nápad ovšem nepocházel ze Stelliny hlavy – byla to Desiree, kdo během toho posledního léta rozhodl, že po pikniku utečou. Což by asi nemělo nikoho překvapit. Copak už celé roky nevykládala každému, kdo jí byl ochoten dopřát sluchu, jak se už nemůže dočkat, až z Mallardu vypadne? Většinou to říkala Stelle, která ji vždycky vyslechla s trpělivostí dívky dávno zvyklé naslouchat bludům. Opustit Mallard připadalo Stelle stejně fantastické jako odletět do Číny. Teoreticky možné, což ovšem neznamenalo, že by si vůbec dokázala představit, jak to někdy sama uskuteční. Desiree ale vždycky fantazírovala o životě mimo jejich malé farmářské městečko. Když si dvojčata zašla do 13
Polovina tebe_OK.indd 13
30.07.21 10:39
BRIT BENNETT
kina v Opelousasu na film Prázdniny v Římě, Desiree sotva slyšela dialogy kvůli ostatním barevným dětem na balkoně, hlučným a znuděným, které se bavily házením popcornu na bělochy sedící dole. Ona se však tiskla k zábradlí jako zhypnotizovaná a představovala si samu sebe, jak klouže nad oblaky do nějakého vzdáleného města jako Paříž nebo Řím. Nikdy nebyla ani v New Orleansu, pouhé dvě hodiny odtud. „Všude tam akorát vládne divočina,“ říkávala jí vždycky matka, což Desireeinu touhu odejít samozřejmě jen násobilo. Dvojčata znala dívku jménem Farrah Thibodeauxová, která před rokem uprchla do města, a vypadalo to úplně jednoduše. Jak těžké může být odejít, když to dokázala i Farrah, o pouhý rok starší než ony? Desiree si představovala, jak uteče do velkoměsta a stane se herečkou. V životě hrála jen v jedné hře – Romeo a Julie v deváté třídě –, když ale tenkrát stanula uprostřed jeviště, na vteřinu jí připadalo, že Mallard možná není to nejnudnější město v Americe. Spolužáci jí bouřlivě tleskali, Stella se ztrácela v přítmí tělocvičny a Desiree se pro jednou cítila jen sama sebou, ne jako dvojče, ne jako jedna polovina neúplné dvojice. Jenže příští rok ji o roli Violy ve Večeru tříkrálovém připravila starostova dcera, jejíž otec škole na poslední chvíli poskytl štědrý finanční dar. Desiree celý večer trucovala v zákulisí, a zatímco rozzářená Mary Lou Fontenotová mávala obecenstvu, svěřila se sestře, že se už nemůže dočkat, až z Mallardu odejde. „To říkáš pořád,“ opáčila Stella. „Protože je to pořád pravda.“ Ale nebyla, ne tak docela. Nedalo se říct, že by Mallard tolik nenáviděla, spíš ji deptalo, jak je malý. Celý život šlapala po stejných prašných ulicích, ryla své iniciály zespoda do školní lavice, kde kdysi sedávala její matka a kde budou jednoho dne sedět její děti a ohmatávat prsty rýhy, které tam vyškrábala. Škola byla odjakživa ve stejné budově, všechny třídy pohromadě, takže ani postup na mallardskou střední jí nepřipadal jako nějaký 14
Polovina tebe_OK.indd 14
30.07.21 10:39
P O L OV I N A T E B E
pokrok, pouze přesun přes chodbu. Tohle všechno by ještě možná dokázala překousnout, nebýt té všeobecné posedlosti světlou kůží. Syl Guillory s Jackem Richardem se v holičství dohadovali, čí žena je světlejší, matka na ni neustále ječela, ať si nezapomene nasadit klobouk, lidi věřili nejrůznějším hloupostem, třeba že pití kafe nebo konzumace čokolády v těhotenství může způsobit, že dítě ztmavne. Její otec byl tak světlý, že když mu za chladného rána otočila zápěstí, viděla modré žíly. Stejně to ale nebylo k ničemu, když si pro něj přišli ti běloši, tak proč by jí po tom všem mělo záležet na světlé pokožce? Dneska už si ho sotva pamatovala; trochu ji to děsilo. Život předtím, než zemřel, jí připadal jen jako příběh, který jí někdo vyprávěl. Časy, kdy máma nevstávala za svítání a nechodila uklízet domy bělochů, ani si nebrala na víkend praní navíc, takže neměly přes obývák cikcak natažené šňůry na prádlo. Dvojčata se ráda schovávala za prošívanými dekami a prostěradly, dokud si Desiree neuvědomila, jak ponižující je mít domov neustále plný cizího špinavého prádla. „Kdyby to byla pravda, tak bys s tím něco udělala,“ prohlásila teď Stella. Byla vždycky tak praktická. Stella si pokaždé v neděli večer vyžehlila oblečení na celý týden, na rozdíl od Desiree, která každé ráno lítala po domě, hledala čisté šatstvo a narychlo dopisovala úkoly do sešitů zahrabaných na dně školní tašky. Stella měla školu ráda. Už od školky dostávala ty nejlepší známky z počtů a ve druhém ročníku střední školy jí paní učitelka Beltonová dokonce dovolila odučit několik hodin na nižším stupni. Dala Stelle ohmatanou učebnici aritmetiky z dob svých vlastních studií na Spelman College a Stella pak celé týdny ležela na posteli a snažila se rozluštit podivné znaky a dlouhé řetězce čísel uhnízděné v závorkách. Desiree v té knize jednou zalistovala, ale rovnice se klenuly po stránkách jako nějaký starověký jazyk. Stella jí tu knihu vytrhla z ruky, jako by ji Desiree pouhým pohledem nějak poskvrnila. 15
Polovina tebe_OK.indd 15
30.07.21 10:39
BRIT BENNETT
Stella se jednoho dne chtěla stát učitelkou na Mallardské střední škole. Pokaždé, když si však Desiree představila svou vlastní budoucnost v Mallardu, život probíhající ve věčně stejných kolejích, měla pocit, jak jí cosi chňapá po krku. Když se zmínila o odchodu, Stella o tom nikdy nechtěla ani slyšet. „Nemůžeme opustit mámu,“ opáčila vždycky a Desiree zkroušeně zmlkla. Už toho ztratila tolik, nebylo nikdy nutné dodávat.
Poslední den desáté třídy matka přijela z práce a oznámila, že dvojčata se na podzim do školy nevrátí. Už se obě nastudovaly dost, dodala a opatrně se svezla na gauč, aby ulevila unaveným nohám, a ona potřebuje, aby šly pracovat. Dvojčatům bylo tenkrát šestnáct a zůstaly jako opařené, ačkoli Stella si snad mohla všimnout, že poslední dobou jim chodí účty častěji, a Desiree mělo být divné, proč ji matka jenom za poslední měsíc dvakrát poslala do prodejny Fontenotových se žádostí, aby jí dali na dluh. Dívky přesto mlčky zíraly jedna na druhou, zatímco si matka rozvazovala tkaničky. Stella vypadala, jako by dostala ránu do břicha. „Ale já můžu pracovat při škole,“ namítla. „Nějak si to zařídím –“ „To nejde, zlato,“ přerušila ji matka. „Musíš tam bejt přes den. Víš, že bych to nedělala, kdybych nemusela.“ „Já vím, ale –“ „A Nancy Beltonová tě už nechala vyučovat ve třídě. Co víc se ještě potřebuješ naučit?“ Našla jim už práci, úklid domu v Opelousasu, a začnou hned druhý den ráno. Desiree nesnášela, když měla matce pomáhat při uklízení. Máčet si ruce ve špinavé vodě na nádobí, hrbit se nad mopem, vědět, že jednoho dne bude mít prsty hrubé a pokroucené z drhnutí bělošského prádla. Aspoň ji už ale nečekají žádné další písemky ani šprtání nazpaměť, žádné poslouchání 16
Polovina tebe_OK.indd 16
30.07.21 10:39
P O L OV I N A T E B E
výkladu, nudného až k pláči. Teď byla dospělá. Konečně začne doopravdy žít. Když však dvojčata začala připravovat večeři, Stella byla pořád jako zařezaná, sklesle oplachovala mrkev ve výlevce. „Myslela jsem –,“ hlesla. „Jenom jsem myslela –“ Jednoho dne chtěla jít na vysokou a samozřejmě by se dostala na Spelman či Howard College, nebo kamkoli by si jen přála. To pomyšlení Desiree vždycky děsilo, že by se Stella přestěhovala do Atlanty nebo Washingtonu D. C. bez ní. V koutku duše se jí ulevilo; teď už ji tady Stella nemůže nechat samotnou. Přesto jí bylo líto, že je sestra smutná. „Pořád tam přece můžeš jít,“ chlácholila ji. „Myslím pozdějc.“ „Jak? Na to musíš mít dokončenou střední školu.“ „Tu si pak můžeš dodělat. Po večerech nebo tak. To zvládneš raz dva, to přece víš.“ Stella znovu ztichla, krájela mrkev pod maso. Věděla, jak je matka zoufalá, a nikdy by se s ní kvůli jejímu rozhodnutí nedohadovala. Byla však tak rozrušená, až jí sklouzl nůž a řízla se do prstu. „Ksakru!“ sykla ostře, až sebou Desiree vedle ní trhla. Stella skoro nikdy neklela, zvlášť když byla v doslechu matka. Upustila nůž, z ukazováku jí prýštila tenká rudá stružka krve, a Desiree si bez rozmýšlení strčila do pusy sestřin krvácející prst, tak jak to dělávala, když byly děti a Stella nepřestávala brečet. Věděla, že už jsou na to moc staré, přesto dál cumlala sestřin ukazovák a na jazyku cítila kovovou pachuť její krve. Stella ji mlčky pozorovala. Oči měla vlhké, ale nebrečela. „To je nechutný,“ řekla, ale ruku neodtáhla.
Celé léto jezdila dvojčata ranním autobusem do Opelousasu, kde se hlásila v obrovském bílém domě ukrytém za železnými vraty, jež hlídali bílí mramoroví lvi. Byl to tak absurdní teatrální výjev, až se Desiree rozesmála, když to poprvé uviděla, ale 17
Polovina tebe_OK.indd 17
30.07.21 10:39
BRIT BENNETT
Stella vše jen ostražitě pozorovala, jako by ti lvi mohli každou chvíli obživnout a rozsápat ji na kusy. Když jim matka tu práci našla, Desiree hned věděla, že rodina bude bohatá a bílá. Nikdy by ale nečekala takovýhle palác: křišťálový lustr visící ze stropu tak vysokého, že musela vylézt až na poslední příčku žebříku, aby na něm mohla utřít prach; dlouhé točité schodiště, které jí působilo závrať, když jela hadrem po zábradlí; velkou kuchyň, kde při vytírání míjela spotřebiče, jež vypadaly tak futuristicky a nově, že ani netušila, k čemu slouží. Občas Stellu ztratila a musela ji hledat, ráda by na ni zavolala jménem, ale bála se, že se její hlas začne odrážet ozvěnou pod vysokými stropy. Jednou ji našla, jak leští toaletní stolek v ložnici a toužebně přitom hledí do zrcadla obklopeného lahvičkami a flakónky, jako by se chtěla usadit na ten sametový taburet a vtírat si do rukou vonný krém jako Audrey Hepburnová. Obdivovat se v zrcadle, jen tak pro vlastní potěchu, jako by žila ve světě, kde to mají ženy ve zvyku. Vtom však zahlédla Desireein odraz a rychle odvrátila zrak, jako by se zastyděla, že byla přistižena, jak i ona po něčem touží. Ti lidé se jmenovali Dupontovi. Manželka s načechranými blond vlasy, která celé odpoledne unyle posedávala, znuděná, s klížícími se víčky. Manžel, který pracoval v bance. Dva chlapci, neustále se pošťuchující před barevnou televizí – Desiree do té doby ještě žádnou neviděla – a plešaté mimino trpící kolikou. První den si paní Dupontová dvojčata chvilku pozorně prohlížela a pak roztržitě pronesla k manželovi: „Taková hezká děvčata. A jak světlá, že?“ Pan Dupont jen přikývl. Byl to těžkopádný neohrabaný muž s brýlemi jako popelníky, se skly tak tlustými, že za nimi jeho oči vypadaly jako korálky. Vždycky, když procházel kolem Desiree, naklonil hlavu na stranu, jako by zpytoval paměť. „Která že ty jsi?“ zeptal se pokaždé. „Stella,“ odpověděla někdy jen tak z legrace. Odjakživa byla výborná lhářka. Jediný rozdíl mezi lhaním a hraním spočíval 18
Polovina tebe_OK.indd 18
30.07.21 10:39
P O L OV I N A T E B E
v tom, zda je do věci zasvěcené publikum, jinak ale šlo o pouhé divadýlko. Stella nikdy nechtěla, aby si vyměnily role. Vždycky byla přesvědčená, že by to určitě prasklo, jenže lhaní – nebo hraní – se člověk musel oddat celou duší. Desiree strávila studováním Stelly celá léta. Jak žmoulá lem šatů, jak si zastrkuje vlasy za ucho nebo váhavě vzhlédne, než pozdraví. Dokázala sestru dokonale napodobit, mluvit jejím hlasem, stát se jejím tělem. Připadala si výjimečná, protože věděla, že ona dokáže předstírat, že je Stella, zatímco Stella se nikdy nemůže stát Desiree. Celé léto nebylo dvojčata nikde vidět. Neprocházela se po Partridge Road, tajně nevysedávala v zadním boxu u Loua ani se nechodila dívat na fotbalové hřiště, jak trénují kluci. Sestry každé ráno zmizely v domě Dupontových a večer se odtud zase vynořily, vyčerpané, s oteklýma nohama, Desiree v autobuse cestou domů bezvládně opřená o okno. Léto se chýlilo ke konci a ona si radši ani nepředstavovala, jak na podzim drhne podlahu v koupelně, zatímco kamarádky klevetí ve školní jídelně a plánují ples absolventů. Bude takhle vypadat celý zbytek jejího života? Spjatý s barákem, který ji polkne v okamžiku, kdy překročí práh? Existovalo jedno východisko. Znala ho – celou dobu ho znala –, v srpnu ale už nedokázala myslet na nic jiného než na New Orleans. Ráno v Den otce zakladatele ji při pomyšlení na návrat k Dupontovým jímala hrůza, a tak se natáhla přes postel, dloubla do Stelly a řekla: „Pojďme.“ Stella zasténala a překulila se s přikrývkou zamotanou kolem kotníků. Vždycky spávala neklidně, trápily ji noční můry, o nichž nikdy nemluvila. „Kam?“ zeptala se Stella. „Ty víš kam. Už mě nebaví to rozebírat, prostě pojďme.“ Začínala mít pocit, že se před ní objevil únikový východ, a pokud bude ještě chvilku otálet, možná navždy zmizí. Nemohla však odejít bez Stelly. Nikdy nebyla sama bez sestry a v koutku duše se ptala, zda by to odloučení vůbec vydržela. 19
Polovina tebe_OK.indd 19
30.07.21 10:39
BRIT BENNETT
„No tak,“ pobídla ji. „To chceš navždycky uklízet po Dupontových?“ Nikdy se nedozvěděla, co na ni nakonec zapůsobilo. Možná se Stella taky nudila. Nebo díky své praktičnosti pochopila, že v New Orleansu můžou vydělat víc peněz, poslat je domů a lépe tak pomoct mámě. Nebo možná taky viděla ten mizející únikový východ a došlo jí, že všechno, po čem touží, se nachází mimo Mallard. Co na tom záleželo, proč změnila názor? Hlavní bylo, že Stella nakonec řekla: „Tak jo.“ Dvojčata celé odpoledne lelkovala na pikniku na počest otce zakladatele a Desiree měla pocit, že snad praskne tím potlačovaným tajemstvím. Stella však vypadala stejně klidně jako obvykle. Byla jediná, komu se Desiree svěřovala se svými tajnostmi. Stella věděla o testech, v kterých Desiree neuspěla, ale místo aby je ukázala matce, zfalšovala její podpis na zadní straně. Věděla o všech cetkách, které kdy Desiree ukradla z prodejny Fontenotových – rtěnku, sadu patentů, stříbrný manžetový knoflíček –, jen tak pro zábavu, protože měla škodolibou radost, když nicnetušící starostova dcera procupitala kolem a Desiree přitom hřálo vědomí, že jí něco šlohla. Stella ji vyslechla, občas ji odsoudila, ale nikdy nežalovala, a to bylo ze všeho nejdůležitější. Svěřit Stelle tajemství bylo jako pošeptat ho do zavařovací sklenice a pevně zašroubovat víčko. Nic neuniklo ven. Vůbec ji však tenkrát nenapadlo, že i Stella může něco tajit. Několik dní poté, co dvojčata Vignesova opustila Mallard, se rozvodnila řeka a všechny cesty se změnily v bahnitou břečku. Kdyby dívky čekaly o den déle, bouřka by je spláchla. Když už ne déšť, tak bláto. Doplahočily by se do půlky Partridge Road a pak by to vzdaly. Nebyly to žádné drsňačky. Nevydržely by osmikilometrový pochod po rozbahněné polní cestě – vrátily by se domů, promočené na kost, a usnuly by ve vlastní posteli. Desiree by uznala, že jednala zbrkle, a Stella zase, že ji v tom jenom nechtěla nechat. Jenže tu noc nepršelo. Když dvojčata bez jediného ohlédnutí odcházela z domova, nebe bylo jako vymetené. 20
Polovina tebe_OK.indd 20
30.07.21 10:39
P O L OV I N A T E B E
Toho rána, kdy se Desiree vrátila, se cestou k matčinu domu napůl ztratila. Být napůl ztracená je horší než ztratit se úplně – nedokázala poznat, která její půlka vlastně zná cestu. Partridge Road se zanoří do lesa a potom co? Zabočit u řeky, jenže na kterou stranu? Město vždycky vypadá jinak, když se člověk po čase vrátí, jako dům, kde se všechen nábytek posunul o deset centimetrů. Nespletete si ho s cizím příbytkem, ale neustále si otloukáte holeně o hrany skříněk. Desiree se zastavila na kraji lesa, ohromená hustými šiky borovic, táhnoucími se do nekonečna. Snažila se najít něco povědomého, nervózně si přitom pohrávala s šátkem. Skrz průsvitnou modrou látku nebylo modřinu skoro vidět. „Mami?“ zeptala se Jude. „Už tam budeme?“ Hleděla na ni těma svýma vykulenýma očima a tolik se podobala Samovi, až Desiree musela odvrátit zrak. „Jo,“ odpověděla. „Za chvilku.“ „Jak je to ještě daleko?“ „Už tam budeme, broučku. Je to hned za tímhle lesíkem. Maminka se jenom potřebuje zorientovat, to je celý.“ Když ji Sam poprvé uhodil, Desiree začala uvažovat o návratu domů. Byli tehdy svoji tři roky, ona se ale pořád cítila jako na líbánkách. Ještě stále měla husí kůži, když jí Sam slízl z prstů cukrovou polevu nebo ji políbil na krk, zatímco si s našpulenou pusou nanášela rtěnku. Washington D. C. jí začínal připadat jako jakýsi druh domova, kde by si snad dokázala představit, že se bude odvíjet zbytek jejího života bez Stelly. Pak Samovi jednoho jarního večera před šesti lety zapomněla přišít knoflíček u košile, a když jí to připomněl, opáčila, že zrovna vaří večeři, takže to bude muset udělat sám. Byla utahaná z práce; hodina pokročila a z obýváku slyšela Show Eda Sullivana, Diahann Carrollová zrovna trylkovala: Musels to být ty. Desiree strčila kuře do trouby, a když se otočila, Samova ruka ji štiplavě udeřila přes pusu. Bylo jí čtyřiadvacet. Nikdy předtím facku nedostala. 21
Polovina tebe_OK.indd 21
30.07.21 10:39
BRIT BENNETT
„Odejdi od něj,“ radila jí do telefonu kamarádka Roberta. „Jestli zůstaneš, bude si myslet, že mu to projde i příště.“ „To není tak jednoduchý,“ namítla Desiree. Vrhla letmý pohled k dětskému pokoji a sáhla si na oteklý ret. Náhle se jí vybavil Stellin obličej, stejný jako její, jen bez šrámů. „Proč?“ zeptala se Roberta. „Miluješ ho? A on tě miluje tak strašně, až ti málem srazil hlavu z krku?“ „Nebylo to tak zlý,“ opáčila. „A ty hodláš čekat, až bude?“ Než Desiree sebrala kuráž odejít, uplynula už dlouhá doba od chvíle, co naposled mluvila se Stellou. Neměla na ni žádné spojení a vlastně ani nevěděla, kde teď žije. Přesto, když se proplétala davem na nádraží Union Station s dcerou, která se jí vyděšeně tiskla k paži, ze všeho nejvíc toužila zavolat sestře. Několik hodin předtím ji Sam během další hádky chytil pod krkem a namířil jí pistoli do obličeje, oči měl přitom jasné jako poprvé, když ji políbil. Jednoho dne by ji zabil. Věděla to, i když ji nakonec pustil a ona se s lapáním po dechu převalila na bok. Tu noc předstírala, že vedle něj usnula, a pak si podruhé v životě potmě sbalila tašku. Na nádraží se hnala rovnou k pokladně s penězi, které ukradla Samovi z peněženky, svírala dceřinu ruku a dýchala tak namáhavě, až ji bolelo na hrudi. Co teď, zeptala se Stelly v duchu. Kam půjdu? Jenže Stella jí samozřejmě neodpověděla. A samozřejmě existovalo jen jediné místo, kam jít. „Jak je to ještě daleko?“ vyptávala se Jude. „Jenom kousek, broučku. Už tam skoro jsme.“ Skoro doma, ale znamenalo to ještě vůbec něco? Matka ji možná vyžene dřív, než vkročí na verandu. Vrhne jediný pohled na Jude a namíří prstem zpátky na cestu. Ovšemže tě ten tmavej mužskej mlátil. Cos čekala? Manželství z trucu nevydrží. Sklonila se a zvedla dcerku do náruče, vysadila si ji na bok. Dál kráčela bezmyšlenkovitě, jen aby udržela tělo v pohybu. Možná byla chyba vracet se do Mallardu. Možná měly odjet na nějaké nové místo, 22
Polovina tebe_OK.indd 22
30.07.21 10:39
P O L OV I N A T E B E
začít úplně od začátku. Na lítost ale už bylo pozdě. Slyšela řeku. Zamířila k ní, dcera jí visela na krku jako závaží. Řeka ji usměrní. Stoupne si na břeh a vzpomene si, kudy dál.
V D. C. se Desiree Vignesová naučila číst otisky prstů. Netušila, že se dá něco takového naučit, až do jara, kdy jednou šla po Canal Street a všimla si na výloze pekařství oznámení, že federální vláda nabírá zaměstnance. Zastavila se ve dveřích a hleděla na ten plakátek. Tehdy byla Stella už šest měsíců pryč a čas odkapával v pomalém a rovnoměrném tempu. Občas na to zapomínala, i když to znělo divně. Zaslechla třeba v tramvaji dobrý vtip nebo na ulici minula nějakého jejich starého známého a otočila se ke Stelle: „Hele, všimla sis –,“ než si vzpomněla, že je sestra pryč. Že vůbec poprvé nechala Desiree samotnou. Přesto ani po šesti měsících Desiree stále neztrácela naději. Stella zavolá. Pošle dopis. Každý večer ale šmátrala v prázdné schránce a čekala u telefonu, který odmítal zazvonit. Stella se vydala budovat nový život bez ní a sklíčená Desiree se sama protloukala ve městě, kde ji Stella opustila. Opsala si tedy číslo ze zažloutlého letáku nalepeného na výloze pekařství a hned po práci se vypravila do náborového střediska. Náborová referentka už moc nevěřila, že v celém tomhle městě seženou někoho bezúhonného, a tak ji překvapilo, když před ní usedla ta upravená mladá žena. Pohlédla na její přihlášku a zarazila se u políčka, kde dívka zaškrtla možnost barevná. Pak poklepala perem o kolonku označenou místo narození. „Mallard,“ řekla. „O tom jsem nikdy neslyšela.“ „Je to jen malé městečko,“ vysvětlila Desiree. „Na sever odsud.“ „Pan Hoover má rád menší městečka. Vždycky říká, že ti nejlepší lidi pocházejí z maloměsta.“ „Aha,“ řekla Desiree. „Mallard je to nejmenší městečko, co existuje.“ 23
Polovina tebe_OK.indd 23
30.07.21 10:39
BRIT BENNETT
V D. C. se Desiree snažila pohřbít žal. Pronajala si pokoj od Roberty Thomasové, druhé barevné ženy v daktyloskopickém oddělení. Byl to spíš sklep než pokoj – tmavý a bez oken, ale čistý, a hlavně cenově dostupný. „Není to nic moc,“ řekla jí Roberta první den v práci. „Ale pokud opravdu potřebuješ bydlení,“ dodala váhavě, jako by doufala, že Desiree odmítne. Byla vyčerpaná, tři děti na krku, a upřímně řečeno, Desiree vypadala jako další, o koho se bude muset starat. Bylo jí té holky ale líto, sotva osmnáctiletá, sama v cizím městě, a tak jí ten suterén nabídla: postel, prádelník a radiátor, jehož rachocení ji každý večer uspávalo. Desiree si říkala, že je to nový začátek, přesto teď na Stellu myslela ještě víc, uvažovala, co by asi na tohle město říkala. Desiree odjela z New Orleansu, aby unikla před vzpomínkami na sestru, přesto ještě pořád nedokázala usnout bez toho, aby se převrátila na bok a zašmátrala po Stelle na posteli vedle sebe. Na Federálním úřadě se Desiree naučila rozeznávat oblouky a smyčky a víry. Odlišit radiální smyčku ve směru palcovém od ulnární smyčky ve směru malíkovém. Rozeznat centrální kapsu od dvojsmyčky. Mladý prstík od starého, s otisky ošoupanými věkem. Dokázala rozpoznat jednu osobu z milionu podle papilární linie: studovala její šířku, tvar, póry, obrys, přerušení, poškození. Každé ráno měla na stole otisky sejmuté z kradených aut a nábojnic, z rozbitých oken, klik u dveří a nožů. Vyhodnocovala otisky prstů účastníků protiválečných protestů a identifikovala pozůstatky mrtvých vojáků, které poslali domů zabalené v suchém ledu. Právě studovala otisky odebrané z kradené zbraně, když kolem poprvé prošel Sam Winston. Měl vázanku levandulové barvy, sladěnou s hedvábným kapesníčkem, a Desiree šokovala křiklavost té kravaty i odvaha jejího nositele, černého jako uhel, vzít ji na sebe. Když ho později viděla obědvat s ostatními právníky, otočila se k Robertě a poznamenala: „Nevěděla jsem, že prokurátoři můžou být i barevní.“ 24
Polovina tebe_OK.indd 24
30.07.21 10:39