Issuu

nejsem jako vy 2. v.qxp_Sestava 1 22.02.21 19:01 Stránka 3

Jodi Picoultová

N e j s e m jako v y

nejsem jako vy 2. v.qxp_Sestava 1 22.02.21 19:01 Stránka 4

nejsem jako vy 2. v.qxp_Sestava 1 22.02.21 19:01 Stránka 7

P ř í PA d 1: d O B R O U N O C Na první pohled vypadala Dorothea Puenteová jako světice. Pronajímala v osmdesátých letech v kalifornském Sacramentu pokoje starším a postiženým lidem. Pak se však začali její nájemníci ztrácet. Na zahradě se našlo sedm zakopaných těl, v nichž byly při toxikologických zkouškách zjištěny stopy léků na spaní, které jsou k dostání pouze na předpis. Puenteová byla obviněna, že zabíjela své nájemce, aby mohla vybírat jejich penze a pořizovat si za ně plastické operace a luxusní oblečení a vyhřívat se na výsluní sacramentské společnosti. Byla obžalována z devíti vražd a usvědčena ze tří. V roce 1998 si začala ve výkonu dvou po sobě následujících doživotních trestů dopisovat se spisovatelem Shanem Bugbeem a posílala mu recepty, které potom vyšly v knize Vaříme s masovou vražedkyní. Klidně si o mně myslete, že jsem se zbláznil, ale já bych se toho jídla ani nedotkl.

nejsem jako vy 2. v.qxp_Sestava 1 22.02.21 19:01 Stránka 9

Emma V kuchyni to vypadalo jako po boji. Pošta rozházená po zemi, židle převrácené. Telefon sražený z podstavce, baterie visela na změti drátů. Na prahu obývacího pokoje se rýsoval nezřetelný otisk boty, který směřoval špičkou k mrtvému tělu mého syna Jacoba. Ležel před krbem, roztažený jako mořská hvězdice. Spánky a ruce měl samou krev. Na okamžik jsem celá ztuhla, nedokázala jsem se pohnout ani nadechnout. Najednou se Jacob posadil. „Mami,“ ozval se, „vždyť ty se vůbec nesnažíš.“ Tohle není pravda, přesvědčovala jsem sama sebe a sledovala jsem, jak si znovu lehá přesně tak, jak ležel před chvílí – na záda, s nohama stočenýma doleva. „Hm, došlo k potyčce,“ řekla jsem. „A dál…,“ povzbuzoval mě Jacob a přitom sotva hýbal rty. „Uhodil tě do hlavy.“ Klekla jsem si, jak mě to už mockrát učil, a přitom jsem si všimla dřevěné stoličky, která normálně stávala u krbu. Teď vykukovala za gaučem. dychtivě jsem po ní sáhla a objevila jsem na jednom růžku krev. dotkla jsem se tekutiny malíčkem a olízla ho. „Ale Jacobe, snad jsi mi zase nespotřeboval všechen kukuřičný sirup…“ „Mami! Soustřeď se!“ Klesla jsem na gauč se stoličkou v náručí. „Zloději vnikli dovnitř, ty ses s nimi popral a zahnal jsi je.“ Jacob se s povzdechem posadil. Vlasy měl zmazané kukuřičným sirupem obarveným potravinářskou barvou. I když se mi pohledem vyhýbal, viděla jsem, že má rozzářené oči. „Ty si vážně myslíš, že bych naaranžoval místo činu dvakrát úplně

nejsem jako vy 2. v.qxp_Sestava 1 22.02.21 19:01 Stránka 10

stejně?“ Rozevřel prsty a ukázal mi chumáč kukuřičných vlásků. Jacobův otec je špinavý blonďák, nebo aspoň býval, když mě před patnácti lety opustil a já jsem zůstala sama s Jacobem a jeho novorozeným blonďatým bratříčkem Theem. „Zabil tě Theo?“ „Prosím tě, mami, tohle by vyřešilo i batole,“ řekl Jacob a svižně vstal ze země. Po tváři mu stékala umělá krev, ale on si jí nevšímal. Když se soustředil na řešení kriminálního případu, nevšiml by si, ani kdyby vedle něj vybuchla atomová bomba. došel k otisku na kraji koberce a ukázal na něj. Až teď, napodruhé, jsem rozeznala nejasný otisk podrážky skateboardové boty značky Vans, včetně písmen ns. Theo si na ně šetřil několik měsíců. „V kuchyni došlo ke konfrontaci,“ vysvětloval Jacob. „Skončila tím, že jsem v sebeobraně hodil po Theovi telefon, on mě pronásledoval do obýváku a tam mi seknul stoličku.“ Musela jsem se usmát. „Kdes to slyšel?“ „V CrimeBusters, epizoda čtyřicet tři.“ „Ono to vlastně znamená nastavit někomu nohu, ne praštit někoho opravdovou stoličkou.“ Jacob s kamennou tváří několikrát zamrkal. Všechno bere doslova. To je jeden z typických znaků jeho diagnózy. Když jsme se před lety stěhovali do Vermontu, ptal se mě, jak to tam vypadá. Spousta zeleně, řekla jsem mu, zdvihají se tam kopce jeden za druhým. Tenkrát se rozplakal. A nemůžou na nás spadnout? strachoval se. „Ale co motiv?“ zeptala jsem se a v tu chvíli se Theo vyřítil na schody a hnal se dolů. „Kde je ten šílenec?“ křičel. „Theo, nemluv laskavě o svém bratrovi jako o…“ „Přestanu mu říkat šílenec, až on přestane krást věci z mýho pokoje. Co ty na to?“ Instinktivně jsem mu zastoupila cestu a postavila se mezi něj a bratra, i když je Jacob o hlavu vyšší než my dva. „Já jsem ti z pokoje nic neukradl,“ ohradil se Jacob. „Vážně? A co moje boty?“ „Ty byly v předsíni,“ opravil ho Jacob. „Mentále,“ zafuněl Theo na půl huby a já jsem si všimla, že Jacobovi se zaleskly oči vztekem.

nejsem jako vy 2. v.qxp_Sestava 1 22.02.21 19:01 Stránka 11

„Nejsem mentál,“ zavrčel a vrhl se na bratra. Zadržela jsem ho nataženou paží. „Jacobe, neměl bys bez dovolení brát nic, co patří bratrovi. A ty, Theo, už tohle slovo nikdy nevypustíš z úst, nebo osobně vyhodím tvoje boty do popelnice. Je ti to jasné?“ Šla jsem za Jacobem do kuchyně. Sedl si do kouta, objal kolena oběma rukama a zamumlal s jižanským přízvukem: „Takhle to dopadá…, když se lidi nedokážou domluvit.“ Jacob občas neumí vyjádřit svoje pocity, a řeší to tak, že si vypůjčí nějaký citát. Tohle byla hláška z Frajera Luka. Jacob si pamatuje dialogy ze všech filmů, které kdy viděl. Setkala jsem se se spoustou rodičů, jejichž děti se nacházely na opačném konci autistického spektra ve srovnání s Jacobovým Aspergerem. říkali mi, jaké mám štěstí, že můj syn tolik mluví, že je tak neskutečně inteligentní, že umí rozebrat mikrovlnnou troubu a do hodiny ji zase sestavit tak, aby fungovala. Mysleli si, že neexistuje větší trápení než mít syna, který je uzavřený ve svém vlastním světě a netuší, že kolem něj je nějaký jiný, daleko větší. Zkuste vychovávat syna, který je uzavřený ve svém světě, a přesto chce proniknout do vnějšího světa. Syna, který se snaží být jako ostatní, ale netuší, jak na to. Natáhla jsem ruku, abych ho pohladila, ale pak jsem se zarazila. Jediný lehký dotyk ho dokáže vytočit. Nerad si s někým podává ruku, nesnáší poplácání po rameni nebo cuchání vlasů. „Jacobe,“ spustila jsem, ale pak jsem si všimla, že netrucuje. Byl skloněný nad telefonním sluchátkem. Natáhl ho ke mně, abych se podívala na šmouhu po straně. „Ani sis nevšimla otisků prstů,“ hlásil vítězně. „Tedy bez urážky…, ale ty bys byla mizerný kriminalista.“ Odtrhl z roličky papírovou utěrku a namočil ji ve dřezu. „Neboj, já tu krev utřu.“ „Ještě jsi mi neřekl, proč tě chtěl Theo zabít.“ „Aha.“ Jacob se ohlédl přes rameno a zašklebil se. „Ukradl jsem mu boty.“ Popis Aspergerova syndromu nepojmenovává podle mého příznaky, které Jacob má, ale spíš ty, o které přišel. Když mu byly asi dva roky, začal vynechávat slova, přestal se dívat lidem do očí a začal se jim vyhýbat. Neslyšel nás, nebo nás slyšet nechtěl. Jednou jsem ho pozorovala, když ležel na zemi a díval

nejsem jako vy 2. v.qxp_Sestava 1 22.02.21 19:01 Stránka 12

se na plastový náklaďák. Otáčel kolečky, která měl jen několik centimetrů od obličeje, a já jsem si v duchu říkala: Kam se to zatoulal? Vymýšlela jsem pro něj omluvy: když se schoulil na spodní plošinku nákupního vozíku, kdykoli jsme nakupovali, říkala jsem si, že mu je v supermarketu zima. Cedulky, které jsem musela odstřihávat ze všeho oblečení, příliš škrábaly. Když se nedokázal skamarádit s dětmi ze školky, uspořádala jsem mu narozeninovou oslavu se vším všudy – s vodními bombami, hrami a soutěžemi. Asi půl hodiny před začátkem jsem zjistila, že Jacob zmizel. Byla jsem v té době v šestém měsíci a dostala jsem hysterický záchvat. Ostatní rodiče začali prohledávat zahradu, ulici i dům. Nakonec jsem ho našla sama. Seděl ve sklepě, zasouval videokazetu do přehrávače a zase ji vysouval. Když mu stanovili diagnózu, rozplakala jsem se. Uvědomte si, že se psal rok 1995 a mojí jedinou zkušeností s autismem byla postava ve filmu Rain Man, kterou hrál dustin Hoffman. Podle prvního psychiatra, s nímž jsem se setkala, trpěl Jacob poruchou sociální komunikace a chování bez postižení řeči, což byl jinak hlavní znak dalších forem autismu. Až o řadu let později jsme uslyšeli slova Aspergerův syndrom. do té doby ho zkrátka nikde neměli na seznamu diagnóz. Tou dobou jsem už měla Thea a Henry – můj bývalý manžel – se od nás odstěhoval. Jako počítačový programátor pracoval doma a nesnesl záchvaty, které u Jacoba propukaly při jakékoli sebemenší příležitosti: když se v koupelně rozsvítilo příliš jasné světlo, když po štěrkové cestě před domem přejela dodávka, když se mu nelíbila konzistence snídaňových lupínků. Upnula jsem se na terapeuty, kteří poskytovali takzvanou ranou péči. domem mi procházely zástupy lidí odhodlaných vytáhnout Jacoba z jeho vnitřního světa. Henry říkal: Chci zpátky svůj dům, chci zpátky tebe. Jenže já jsem si všimla, že terapie zaměřená na chování a řeč přináší úspěchy. Jacob začal znovu komunikovat. Viděla jsem pokroky. V takové situaci nebylo co řešit. Tu noc, kdy Henry odešel, jsme seděli s Jacobem v kuchyni a hráli jsme hru. Udělala jsem grimasu a on hádal, jak se tvářím. Usmála jsem se, i když jsem plakala, a čekala jsem, až mi Jacob řekne, že jsem šťastná. Henry žije se svou novou rodinou v Silicon Valley. Pracuje

nejsem jako vy 2. v.qxp_Sestava 1 22.02.21 19:01 Stránka 13

pro společnost Apple a se syny se téměř nestýká, i když šeky posílá každý měsíc pravidelně. Ale on měl vždycky všechno dobře zorganizované. A taky to uměl s čísly. A jeho schopnost zapamatovat si článek z New York Times a pak ho slovo od slova citovat (když jsme spolu chodili, připadalo mi to náramně „sexy“) neměla daleko k tomu, jak Jacob už v šesti letech dokázal odříkat zpaměti celý televizní program. řadu let po tom, co Henry odešel, jsem si uvědomila, že i on měl v sobě něco z Aspergerova syndromu. Kolem toho, jestli Aspergerův syndrom patří pod autismus, nebo ne, se vede spousta diskusí, ale po pravdě řečeno na tom nezáleží. Pomohlo nám to, když jsme potřebovali získat pro Jacoba ve škole zvláštní podmínky, ale není to nálepka, která by vysvětlovala, co jste za člověka. Když Jacoba dneska potkáte, nejspíš si na první pohled všimnete, že si zapomněl vzít čistou košili nebo se učesat. Když s ním budete mluvit, budete muset začít rozhovor vy. Nebude se vám dívat do očí. A pokud se na okamžik otočíte na někoho jiného a pak zase zpátky na něj, zjistíte, že mezitím odešel. Každou sobotu jezdím s Jacobem nakupovat. Patří to k jeho rutinním aktivitám, což znamená, že ji téměř nikdy nevynecháme. Pokud se vyskytne cokoli nového, musí s tím být Jacob seznámený co nejdříve a musím ho na to připravit – ať už jde o návštěvu zubaře, očkování nebo o příchod nového studenta do hodin matematiky uprostřed školního roku. Věděla jsem, že do jedenácti bude místo činu dokonale uklizené, protože tou dobou rozkládá před townsendskou samoobsluhou svůj stánek paní, která nabízí na ochutnání vzorky nejrůznějšího zboží. Jacoba už zná a obvykle mu dává dva malé rohlíčky nebo dva plátky topinky s pomazánkou nebo to, co zrovna ten který týden nabízí. Theo se ještě nevrátil, a tak jsem mu nechala doma vzkaz – i když náš program zná stejně dobře jako já. Než jsem si vzala plášť a peněženku, seděl už Jacob v autě na zadním sedadle. Rád sedával vzadu, protože si tam mohl natáhnout nohy. řidičský průkaz neměl, i když jsme se o tom často dohadovali. Bylo mu už osmnáct, takže si ho mohl udělat před dvěma lety. O semaforech věděl všechno do posledního šroubku a nejspíš

nejsem jako vy 2. v.qxp_Sestava 1 22.02.21 19:01 Stránka 14

by nějaký dokázal rozebrat a pak zase složit, ale nebyla jsem si tak úplně jistá, jestli by uměl správně zareagovat na konkrétní křižovatce, kdyby se kolem něj všemi směry řítila auta. „Nechal sis na doma nějaké úkoly?“ zeptala jsem se, když jsme vyjeli na silnici. „Pitomou angličtinu.“ „Angličtina není pitomá.“ „Učitel angličtiny je,“ řekl a zašklebil se. „Pan Franklin zadal úkol – napsat esej o oblíbeném školním předmětu. Chtěl jsem psát o přestávce na oběd, ale on mi to nedovolil.“ „Proč ne?“ „říká, že oběd není předmět.“ „No, to není,“ řekla jsem a mrkla na něj. „Ale přísudek to taky není. To by snad měl vědět, ne?“ Potlačila jsem úsměv. Jacobovo doslovné chápání světa může být podle okolností buď zábavné, anebo frustrující. Všimla jsem si ve zpětném zrcátku, že tiskne palec na okénko. „Na otisky je moc zima,“ řekla jsem bez přemýšlení. To mě už dávno naučil. „Ale víš proč?“ „Hm,“ podívala jsem se na něj. „Mrazem se otisk naruší?“ „Chladem se stáhnou potní póry,“ opravil mě Jacob, „takže se výměšky redukují. Proto prsty nepřilnou k povrchu a nezanechají na skle otisky.“ „To mě taky napadlo,“ zažertovala jsem. říkávala jsem mu můj malý génius, protože už jako maličký ze sebe podobná vysvětlení sypal jako na běžícím pásu. Pamatuji si, jak jednou – to mu byly asi čtyři – přečetl na ulici vývěsní ceduli lékaře zrovna ve chvíli, kdy kolem procházel pošťák. Zastavil se a zůstal stát jako u vytržení. V životě neslyšel, aby takový prcek vyslovil naprosto zřetelně gastroenterologie. Zatočila jsem na parkoviště. Projela jsem bez povšimnutí kolem příhodného místa, protože hned vedle něj parkovalo křiklavě oranžové auto a Jacob tu barvu nesnáší. Slyšela jsem, jak se rychle nadechl a zadržel dech, než jsme bezpečně projeli. Vystoupili jsme a Jacob se rozběhl pro vozík. Pak jsme s ním vjeli dovnitř. Místo, kde obvykle stávala paní s reklamními vzorky jídla, bylo prázdné.

nejsem jako vy 2. v.qxp_Sestava 1 22.02.21 19:01 Stránka 15

„Jacobe,“ řekla jsem hned, „nic se neděje.“ Jacob se podíval na hodinky. „Je čtvrt na dvanáct. Přichází v jedenáct a odchází ve dvanáct.“ „Něco se jí muselo přihodit.“ „Operace palce na noze,“ zavolal na nás jeden ze zaměstnanců, který nedaleko rovnal balíčky mrkve. „Bude tu zase za čtyři týdny.“ Jacobovi začala vibrovat ruka. Klepal jí do nohavice. Honem jsem se rozhlédla po obchodě, abych odhadla, jestli bude méně nápadné dostat Jacoba ven na parkoviště dřív, než propukne záchvat se vším všudy, anebo jestli se mám pustit do vysvětlování. „Vzpomínáš, jak musela paní Pinhamová zůstat tři týdny doma, než se zase vrátila do školy, když dostala pásový opar? Tohle je něco podobného.“ „Ale je čtvrt na dvanáct,“ opakoval Jacob. „Paní Pinhamová se přece uzdravila, viď? A všechno bylo zase jako dřív.“ Člověk od mrkve už na nás nepokrytě zíral. A proč by neměl? Jacob vypadá jako úplně normální mladík. Očividně inteligentní. Jenže když se mu takhle naruší zaběhaný rozvrh dne, cítí se tak, jak bych se asi cítila já, kdyby mi někdo řekl, že musím skočit uvázaná na elastickém lanu ze střechy mrakodrapu. Pak Jacob temně zavrčel a mně bylo jasné, že není cesty zpátky. Couval ode mě směrem k regálu plnému sklenic s nakládanou zeleninou a s čalamádami. Několik sklenic spadlo na zem a zvuk rozbíjeného skla převedl Jacoba s konečnou platností na druhý břeh. Vydal ze sebe vysoký pronikavý skřek, který už léta provázel můj život. Nekoordinovaně se zapotácel, a když jsem ho chtěla zachytit, máchal naslepo rukama proti mně. Trvalo to jen třicet vteřin, ale třicet vteřin může znamenat celou věčnost, když jste terčem zvídavých pohledů všech kolemjdoucích a snažíte se zvládnout svého stoosmdesáticentimetrového syna a připíchnout ho celou svou vahou k linoleu, protože jedině tak se může uklidnit. Přiblížila jsem rty těsně k jeho uchu a začala zpívat: „Zastřelil jsem šerifa, ale jeho zástupce ne…“ Tenhle text Boba Marleyho Jacoba odmalička uklidňoval.

nejsem jako vy 2. v.qxp_Sestava 1 22.02.21 19:01 Stránka 16

Byly doby, kdy jsem mu tu písničku přehrávala čtyřiadvacet hodin denně, jen abych ho udržela v klidu. dokonce i Theo ji znal v necelých třech letech nazpaměť. Zafungovalo to i teď: napětí z jeho svalů postupně odplynulo, paže bezvládně klesly podél těla. Z koutku oka mu stékala jedna osamělá slza. „Zastřelil jsem šerifa,“ šeptala jsem, „ale přísahám, že to bylo v sebeobraně.“ Položila jsem mu dlaně z obou stran na obličej a přinutila jsem ho, aby se mi podíval do očí. „Už je to dobré?“ Zaváhal, jako by prováděl seriózní šetření, a pak řekl: „Ano.“ Posadila jsem se a přitom jsem si bezděčně klekla do vylitého láku. Jacob se také posadil a objal si rukama kolena. Kolem nás se shromáždil hlouček lidí. Kromě muže od mrkve přišel i manažer obchodu, několik nakupujících a dvě holčičky, dvojčata se stejnými pihami na tvářích. Všichni na Jacoba shlíželi se směsicí zděšení a lítosti. Tyhle pohledy se nám lepí na paty jako smůla. Jacob by neublížil mouše – doslova i přeneseně – jednou jsem byla svědkem toho, jak v autě chránil v dlaních tři hodiny pavouka, aby ho mohl vypustit do přírody, jakmile jsme vystoupili. Jenže když cizí člověk najednou uvidí vysokého svalnatého mladíka, jak kácí vystavené zboží, nenapadne ho, že by mohl být frustrovaný. Považuje ho za násilníka. „Je autista,“ vyštěkla jsem. „Máte nějaké otázky?“ Zjistila jsem, že nejlíp funguje, když se rozzlobím. Na čumily to zapůsobí jako elektrická rána, vzpamatují se a odtrhnou oči od nevšední podívané. A dál se prohrabují pomeranči a paprikami, jako by se nic nestalo. dvojčata vystřelila do uličky s mléčnými výrobky. Člověk od mrkve a manažer se vyhnuli mému pohledu, což mi vyhovovalo. Morbidní zvědavost zvládnu, ale kdyby se začali chovat laskavě, složila bych se. Postrkovala jsem vozík a Jacob se šoural za mnou. Ruka se mu pořád ještě trochu chvěla, ale už to zvládal. Nejvíc ze všeho bych si přála, aby se nic takového už neopakovalo. A nejvíc ze všeho se bojím, že se to opakovat bude, ale já nebudu vždycky nablízku. Nedokážu zařídit, aby si lidé o Jacobovi nemysleli to nejhorší.

nejsem jako vy 2. v.qxp_Sestava 1 22.02.21 19:01 Stránka 17

Theo Mám na obličeji čtyřiadvacet stehů. Kvůli bráchovi. Po deseti zbyla jizva, která se mi táhne přes levé obočí – památka na to, jak mě Jacob srazil z dětský židličky, když mi bylo osm měsíců. dalších čtrnáct mám na bradě. O Vánocích 2003 mi nějaký hloupý dárek udělal takovou radost, že jsem zmačkal balicí papír a Jacob z toho zvuku dostal amok. Nevyprávím vám to proto, abych si na bratra stěžoval, ale proto, že matka vám bude tvrdit, že Jacob by nikomu neublížil. Jsem živej důkaz toho, jak se snaží obelhávat sama sebe. U nás doma se bere jako samozřejmost, že budu Jacobovi pořád ustupovat, bez výjimky. Je to takový domácí pravidlo. Takže když musíme objíždět objížďku (to je ale ironie, co?), protože je značená oranžovými značkami a ty Jacoba vytáčejí, je to důležitější než fakt, že přijdu do školy o deset minut pozdějc. Taky vždycky musí jít do sprchy jako první, protože před milionem let, když jsem byl ještě mimino, si dával sprchu jako první a nesnáší, aby se na zaběhaným pořádku cokoli měnilo. A když mi bylo patnáct a potřeboval jsem si vyzvednout potvrzení pro autoškolu, museli jsme to odložit, protože Jacoba vytočily nový boty. Předpokládalo se, že to pochopím, protože takový věci se stávají. Jenže při dalších třech příležitostech, kdy jsem chtěl, aby mě matka dovezla na dopravku a vyřídilo se to, taky vždycky k něčemu došlo. Nakonec jsem ji o to přestal prosit. Takhle budu jezdit do třiceti na skejtu. Jednou, když jsme byli s Jacobem ještě malí, jsme si hráli v rybníce nedaleko našeho domu s nafukovací lodí. Já jsem ho měl na starost, i když byl o tři roky starší a oba jsme měli stejnej plaveckej kurz. Překlopili jsme loď a plavali pod ní. By-

nejsem jako vy 2. v.qxp_Sestava 1 22.02.21 19:01 Stránka 18

lo tam dusno. Jacob začal mluvit o dinosaurech, o který se zrovna zajímal, a mlel pořád dokola. Najednou jsem zpanikařil. Bál jsem se, že vydýchá všechen kyslík z toho malýho prostoru. Strkal jsem do lodi, abych ji nadzvedl, ale umělá hmota se nějak přicucla k hladině, takže jsem zpanikařil ještě víc. Samo že s odstupem času vím, že jsem měl prostě podplavat zpod lodě ven, ale v tu chvíli mě to nenapadlo. V tu chvíli jsem věděl jen to, že nemůžu dejchat. Když se mě někdo ptá, jaký to je vyrůstat s bratrem, kterej má Aspergera, vždycky si na tuhle příhodu vzpomenu, i když nahlas řeknu, že jsem nepoznal nic jinýho. Nejsem svatej. Občas vytáčím Jacoba k nepříčetnosti čistě proto, že je to tak snadný. Jako třeba když jsem mu vlezl do skříně a zpřeházel mu oblečení. Nebo když jsem schoval víčko od zubní pasty, takže ji nemohl zavřít, když si dočistil zuby. Jenže nakonec se vždycky cejtím blbě kvůli mámě, která ty Jacobovy scény pokaždý odnese nejvíc. Někdy, když si myslí, že už s Jacobem spíme, ji slyším plakat. V takových chvílích si uvědomím, že ona si tenhle život taky nevybrala. Takže jsem to já, kdo musí obvykle zasahovat. Já většinou Jacoba fyzicky odtáhnu, když začne někde před lidma vyšilovat. Já mu řeknu, aby se uklidnil, když nervózně rapluje v autobuse, protože přitom vypadá jako totální pošuk. A já jdu do jeho třídy dřív než do svojí, abych učitele upozornil, že Jacob není ve svý kůži, protože nám ráno došlo sójový mlíko. Jinými slovy funguju jako starší bratr, i když starší nejsem. A když si začnu myslet, že to není fér, a krev se ve mně vaří, ztratím se. Nestačí mi zamknout se u sebe v pokoji, vezmu skejt a odfrčím někam – kamkoli, hlavně abych nebyl doma. Přesně to jsem udělal dneska, když se brácha rozhodl, že mě obsadí do role pachatele ve svým fiktivním zločinu. Abych pravdu řekl, nerozhodilo mě ani tak to, že mi vzal bez dovolení boty, ani že vytáhl vlas z mýho kartáče (i když je to dost příšerný, jak z Mlčení jehňátek). Ale když jsem ho uviděl v kuchyni s vlasy od tý sirupový krve, s narafičeným zraněním hlavy a se všemi těmi důkazy, který ukazovaly přímo na mě, na zlomek vteřiny mě napadlo: Kéž by to tak bylo. Jenže já nesmím říkat, že bez Jacoba bych měl snazší život. Já si to dokonce nesmím ani myslet. To je další z řady našich

nejsem jako vy 2. v.qxp_Sestava 1 22.02.21 19:01 Stránka 19

nepsaných domácích pravidel. A tak jsem popadl bundu a vyběhl ven, přestože tam bylo minus dvacet a vítr mě štípal do tváří až hrůza. Na chvíli jsem se stavil ve skejtparku, jediným místě, kde ti pitomí policajti nechají člověka jezdit, i když v zimě je to k ničemu, což je tady v Townsendu ve Vermontu devět měsíců do roka. V noci nasněžilo asi pět cenťáků a v parku byl jeden kluk s prknem. Když jsem se blížil, snažil se zrovna sjet schody. Jeho kámoš držel mobil a nahrával ho. Znal jsem je oba ze školy, ale nebyli z mojí třídy. Já vlastně ke skejťákům nepatřím. Ve všech předmětech jsem ve třídách pro nadaný a mám slušný známky. Tím pádem jsem pro skejťáky samozřejmě exot, taky proto, jak se oblíkám. A protože rád jezdím na skejtu, jsem exot i pro všechny, co na něm nejezdí. Kluk s prknem spadnul na zadek a jeho kámoš hned hlásil: „dávám to na YouTube, kámo.“ Objel jsem park a vyrazil do města, do ulice, která se kroutí jako šnečí ulita. Uprostřed stojí perníková chaloupka. Myslím, že se tomu říká viktoriánský styl. Je celá fialová a na jedný straně má věžičku. Proto jsem u ní asi poprvý zastavil – kdo si proboha může u svýho domu nechat postavit věž? Teda kromě princezny z pohádky? V tý věži ale ve skutečnosti bydlí asi deseti- nebo jedenáctiletá holka, která má zhruba pětiletýho bráchu. Jejich máma jezdí zelenou toyotou a táta musí bejt nějakej doktor, protože už jsem ho dvakrát viděl, jak se vrací domů v operačním oblečení. Poslední dobou sem chodím často. Většinou se přikrčím pod arkýřový okno, který patří k obýváku. Je toho odsud hodně vidět – jídelní stůl, kde si děti píšou úkoly. Kuchyň, kde matka vaří večeři. Někdy okno pootevře, takže můžu skoro ochutnat, co jedí. dneska odpoledne ale nebyl nikdo doma. dostal jsem kuráž. I když byl ještě den a po ulici jezdila auta sem a tam, vydal jsem se dozadu na zahradu a sedl jsem si na houpačku. Stáčel jsem řetízky sedátka a pak je nechal zase rozmotat, i když na takovouhle zábavu jsem už starý. Potom jsem došel na zadní verandu a vzal za kliku. dveře se otevřely. Věděl jsem, že se to nemá, ale stejně jsem šel dál.

nejsem jako vy 2. v.qxp_Sestava 1 22.02.21 19:01 Stránka 20

Zul jsem si boty, protože je to slušnost. Nechal jsem je na rohožce a vydal se do kuchyně. V dřezu stály misky od snídaně. Otevřel jsem ledničku a podíval se na vyrovnané krabičky s jídlem. Byl tam zbytek lasagní. Vzal jsem do ruky kelímek s burákovým máslem a přičichl k němu. Zdálo se mi to, anebo vonělo opravdu líp než to naše? Nabral jsem si trochu na prst a olízl ho. Pak jsem si s bušícím srdcem odnesl kelímek na kuchyňskou linku. Přibral jsem ještě další skleničku se sladkou pomazánkou. Oddělil jsem dva plátky chleba z bochníku, který ležel na desce, a prohrabával jsem šuplíky, dokud jsem nenašel příbory. Namazal jsem si sendvič s oběma pomazánkami, jako bych si to tu dělal denně. V obýváku jsem si sedl na židli, na které vždycky při jídle sedávala ta holčička. Jedl jsem sendvič a představoval jsem si, že z kuchyně přichází moje matka, v rukou tác s pečenou krůtou. „Ahoj, tati,“ prohodil jsem směrem k prázdnému místu po levé ruce a předstíral jsem, že mám opravdového tátu, a ne jen provinilého dárce spermatu, který každý měsíc posílá šek. Co škola? zeptal se táta. „dostal jsem sto bodů z testu z biologie.“ Výborně. Nedivil bych se, kdybys skončil na medicíně jako já. Zatřásl jsem hlavou, aby se mi vyjasnilo. Buď jsem se zasadil do nějakého imaginárního televizního seriálu, nebo jsem se vžil do pohádky o třech medvědech. Jacob mi večer někdy předčítal. No, vlastně ne tak docela. Četl si sám, a dokonce ani tak moc nečetl, spíš recitoval, co se naučil nazpaměť, a já jsem byl náhodou ve stejným zeměpisným pásmu, takže jsem nemohl dělat nic jinýho než ho poslouchat. Ale líbilo se mi to. Jacob mluví takovým zvláštním způsobem. Hlas mu stoupá a klesá, jako by každá věta byla píseň, což při normálním rozhovoru působí dost zvláštně, ale u pohádek to sedí. Vzpomínám si, jak jsem poslouchal pohádku o Zlatovlásce a třech medvědech a myslel jsem si tenkrát, že to pěkně pohnojila. Kdyby byla šikovnější, mohla tam zůstat. Vloni, když jsem nastoupil do prváku na střední školu, jsem mohl začít jakoby od začátku. Přišli tam lidi z jiných měst, který o mně nic nevěděli. První týden jsem se skamarádil se

nejsem jako vy 2. v.qxp_Sestava 1 22.02.21 19:01 Stránka 21

dvěma kluky – Chadem a Andrewem. Chodili se mnou na laborky a vypadali docela v pohodě, a navíc bydleli ve Swanzey místo v Townsendu, takže se nikdy nepotkali s mým bratrem. Smáli jsme se tomu, že má náš učitel kalhoty o pět čísel kratší, než by potřeboval, a v jídelně jsme seděli u jednoho stolu. dokonce jsme se i domluvili, že omrknem, jestli někde o víkendu nedávají nějakej dobrej film. Jenže pak se v jídelně objevil Jacob, protože skončil při fyzice s prací tak šíleně brzo, že ho učitel pustil dřív, a on si to samozřejmě namířil přímo za mnou. Představil jsem ho a řekl jsem, že chodí do vyššího ročníku. No, a to byla moje první chyba – Chad s Andrewem byli tak vyšokovaní z toho, že můžou kecat se starším klukem, že se ho začali ptát, do jaký třídy chodí a jestli je v nějakým sportovním týmu. „do jedenáctý,“ řekl jim Jacob a dodal, že sporty vlastně nemá rád. „Mám rád forenzní vědy,“ spustil. „Slyšeli jste někdy o doktoru Henrym Leeovi?“ A pak celejch deset minut kecal o connecticutským patologovi, kterej pracoval na případech jako O. J. Simpsona, Scotta Petersona nebo Elizabeth Smartový. Myslím, že Chad s Andrewem přestali vnímat, když jim přednášel o tom, jak vypadají různý druhy cákanců krve. Asi nemusím říkat, že když jsme si další den vybírali partnery v laboratoři, vykašlali se na mě. dojedl jsem sendvič, a tak jsem vstal od stolu a vydal se do patra. První pokoj patřil synovi. Všude po stěnách samej dinosaurus. Na povlečení světélkovali pterodaktylové, na zemi ležel pohozený T-rex na dálkový ovládání. Na okamžik jsem ztuhnul. Bývaly doby, kdy byl Jacob stejnej blázen do dinosaurů, jako je teď do forenzních věd. Uměl by tenhle malej kluk povídat o terizinosauridovi, kterýho našli v Utahu a měl 40 cm dlouhý drápy, co vypadaly jako z nějakýho filmovýho hororu? Věděl by, že první skoro úplně dochovanou kostru dinosaura – hadrosaura – našli v New Jersey v roce 1858? Ne, je to obyčejnej kluk, ne kluk s Aspergerem. To jsem poznal čistě z toho, jak jsem je po večerech sledoval oknem. Ta jejich žlutě vymalovaná kuchyně je totiž přesně to místo, kde bych chtěl bejt, ne místo, odkud bych chtěl zdrhnout. Najednou jsem si na něco vzpomněl. Ten den, když jsme si s Jacobem hráli v rybníce pod nafukovací lodí, když jsem za-

nejsem jako vy 2. v.qxp_Sestava 1 22.02.21 19:01 Stránka 22

čal vyšilovat, protože jsem se nemohl nadechnout a loď se přicucla kolem nás. Jacobovi se nějak povedlo odtrhnout loď od hladiny, objal mě kolem hrudníku a zvedl mě tak vysoko, abych se mohl pořádně nadechnout. dotáhl mě na břeh, třásl se, ale seděl u mě, dokud jsem se nevzpamatoval. To bylo naposledy, kdy se postaral on o mě, a ne obráceně. V týhle ložnici, kde jsem zrovna stál, byla celá stěna pokrytá policemi s elektronickými hrami. Většinou Wii a Xbox a pár Nintendo dS pro zpestření. My žádný herní systém doma neměli. Nemohli jsme si ho dovolit. Ty sračky, co Jacob musí jíst k snídani – celá porce léků, injekcí a doplňků – stojí majlant. A máma musí do noci pracovat jako redaktorka na volný noze, aby mohla zaplatit Jess, Jacobovu lektorku sociálních dovedností. V tichý ulici se ozval motor auta, a když jsem vykouknul z okna, viděl jsem, kdo přijíždí: zelená dodávka právě zatáčela do vjezdu. Pár skoků a byl jsem v přízemí, proběhl jsem kuchyní k zadním dveřím a přikrčil jsem se pod keře na zahradě. Zadržel jsem dech a sledoval, jak z auta vypadl jako první kluk v hokejovým dresu. Pak vystoupila jeho sestra a nakonec rodiče. Otec vytáhl z kufru tašku s vybavením a všichni zmizeli v domě. Vyšel jsem na silnici a odrazil se na prkně od perníkový chaloupky. Pod bundou jsem měl jednu Wii hru, kterou jsem na poslední chvíli popadl – nějaký Super Mario. Cítil jsem, jak mi do obalu hry buší srdce. Nemohl jsem si ji zahrát. Vlastně jsem ji ani nechtěl. Vzal jsem ji jen proto, že oni nikdy nepřijdou na to, že jim chybí. Jak taky, když jich mají tolik.

nejsem jako vy 2. v.qxp_Sestava 1 22.02.21 19:01 Stránka 23

Jacob Jsem sice autista, ale neřeknu vám, na který den v týdnu připadají třicáté druhé narozeniny vaší matky. Neumím počítat logaritmy z hlavy. Neumím se podívat na kus drnu a říct, že na něm roste 6 644 jednotlivých lístků trávy. Na druhé straně bych vám mohl říct naprosto všechno o blesku, o polymerázových řetězových reakcích nebo o druhohorních sauropodech a taky umím citovat slavné filmové výroky. Periodickou tabulku prvků jsem se naučil nazpaměť, přestože jsem se o to vůbec nesnažil; sám od sebe jsem se naučil číst střední egyptštinu a pomohl jsem učiteli matematiky opravit počítač. dokážu donekonečna mluvit o detailech zvlnění otisků prstů, způsobeného třením, a o tom, jestli je analýza těchto otisků umění, nebo věda. (Například dNA identických dvojčat je identická; to je výsledek vědecké analýzy. Jenže otisky identických dvojčat se liší v Galtonových znacích – kterému důkazu byste dali přednost, kdybyste byli státním žalobcem? Ale to jsem odbočil.) díky těmto schopnostem bych se mohl stát hitem společenských večírků, kdybych a) pil, což nedělám, nebo b) měl nějaké přátele, kteří by mě pozvali na společenský večírek nebo něco takového. Moje matka mi to vysvětlila takhle: představ si, jak by ti bylo, kdyby k tobě někdo přišel, upřeně se na tebe zadíval a začal ti vyprávět o typech krvavých skvrn způsobených objektem, jenž se pohybuje střední rychlostí, zhruba od 1,5 po 7,5 metru za vteřinu, a jak se liší od stop, které zanechají střelné rány nebo výbušniny, jež se pohybují vysokou rychlostí. Anebo – což je ještě horší – představ si, že bys byl ten člověk, který o tom mluví a nechápe, že se jeho posluchač zoufale snaží uniknout.

nejsem jako vy 2. v.qxp_Sestava 1 22.02.21 19:01 Stránka 24

diagnostikovali mi Aspergera dávno před tím, než se stal módní diagnózou, kterou začali zneužívat rodiče nezvedených dětí, aby si o nich lidé mysleli, že mají geniální potomky, a ne jen asociální haranty. Většina lidí z naší školy už dneska ví, co je to Asperger, díky jakési soutěžící v televizní show America’s Next Top Model. Už mi o ní povídalo tolik lidí – nejspíš si myslí, že jsme příbuzní. Co se mě týče, snažím se to jméno nevyslovovat nahlas. Aspergerův syndrom. Nezní to prostě odporně? Bydlím s matkou a bratrem Theem. To, že jsme oba vznikli ze stejné genové kombinace, je neuvěřitelné. Ani kdybychom se snažili být co nejrozdílnější, nemohlo by se nám to podařit líp. Vypadáme naprosto odlišně – on má jemné blond vlasy, téměř stříbrné, zatímco já je mám tmavé a tak husté, že se dávám stříhat s železnou pravidelností každé tři týdny. (Částečně je to taky proto, že trojka je dobré, bezpečné číslo, ne jako například čtyřka. Navíc na sebe nechám někoho sáhnout jen tehdy, když to vím dlouho dopředu.) Theo je vždycky zmatený z toho, co si o něm jiní lidé myslí, zatímco já vím, že o mně si myslí, že jsem ten divný kluk, který si k nim stoupá moc blízko a nezavře pusu. Theo poslouchá téměř výlučně rap, z kterého já šílím. Jezdí na skejtu, jako kdyby měl kolečka přidělaná rovnou na nohou, a to myslím jako kompliment, protože já sotva dokážu jít a zároveň přitom žvýkat žvýkačku. Nejspíš toho se mnou musí hodně vydržet. Vytočí mě, když všechno nevychází podle plánu nebo se něco v mém rozvrhu změní. Někdy se úplně přestanu kontrolovat. Úplně se složím – začnu ječet, nadávat, mlátit kolem sebe. Nikdy jsem Thea neuhodil, ale házel jsem po něm předměty a ničil jsem jeho věci. Nejhorší byla kytara. Matka mě pak donutila, že jsem ji musel tři roky splácet z kapesného. Theo je taky ten, kdo nejvíc odnáší moji upřímnost: Typický příklad 1 Theo vchází do kuchyně. Má na sobě zbytečně velikou mikinu a na krku jakousi výstřední medaili. Kalhoty mu visí tak nízko, že jsou mu vidět spodky. Theo: Bude véča? Já: Jasně, kámo, možná žes to nezaznamenal, ale žijeme na předměstí, ne v ghettu. To mají rappeři dneska nějaké výročí nebo co?

nejsem jako vy 2. v.qxp_Sestava 1 22.02.21 19:01 Stránka 25

říkám matce, že nemáme nic společného, ale ona tvrdí, že se to změní. Mně ta představa připadá absurdní. Nemám žádné kamarády. Posměšky začaly už ve školce, když jsem dostal první brýle. Učitelka přiměla jednoho oblíbeného kluka, aby si vzal falešné brýle a měli jsme tak něco společného. Jenže pak se ukázalo, že si se mnou nechce povídat o tom, jestli se má archeopteryx zařadit spíš mezi prehistorické ptáky nebo dinosaury. Naše kamarádství samozřejmě netrvalo déle než jeden den. Už jsem si zvykl, že mi děti říkají, abych šel pryč nebo abych si sedl někam jinam. O víkendu mi nikdy nikdo nezavolá. Nechápu zkrátka narážky, které ostatní lidé chápou. Takže když se bavím s někým ve třídě a on najednou řekne: „Páni, to už je jedna?“, podívám se na hodiny a řeknu ano, už je jedna. Jenže on se snaží se mě zdvořile zbavit. Nechápu, proč lidé nikdy neříkají to, co si myslí. Je to, jako když se přistěhovalci naučí místní jazyk a pak jsou úplně zmatení z různých rčení a slovních spojení. (Jak může například někdo, kdo není rodilý Angličan, „být v obraze“ a přitom vědět, že to nemá nic společného s malbou nebo kresbou?) Když se ocitnu mezi lidmi a mám s nimi komunikovat – ať už je to ve škole, na večeři k díkůvzdání, nebo ve frontě na lístky do kina – pokaždé si připadám, jako bych se přestěhoval do Litvy a neuměl litevsky. Když se mě někdo zeptá, co budu dělat o víkendu, neodpovím tak pohotově jako například Theo. Nedokážu určit, kolik informací je ještě snesitelných a co už by bylo příliš. Místo abych podrobně popsal své plány, spolehnu se na nějaký citát. Zatvářím se jako de Niro z Taxikáře a řeknu: „To mluvíš se mnou?“ Upozorňuju, že nemám problémy jen se svými vrstevníky. Naše učitelka biologie si jednou musela jít vyřídit nějaký telefon do sborovny a řekla nám: „Ani se nehněte – ani nedýchejte.“ Normální děti to ignorovaly, pár svatoušků si v tichosti dělalo úkoly. A já? Seděl jsem jako přikovaný a plíce mi mohly prasknout. Málem jsem omdlel. Míval jsem kamarádku. Jmenovala se Alexa a v sedmé třídě se odstěhovala. Od té doby pro mě byla škola něco jako antropologická laboratoř. Snažil jsem se projevovat zájem o témata, o kterých se bavily ostatní děti, ale nudilo mě to:

nejsem jako vy 2. v.qxp_Sestava 1 22.02.21 19:01 Stránka 26

Typický příklad 2 Holka: Hej, Jacobe, není tohle ta nejhustší MP3? Já: Nejspíš ji vyrobily čínské děti v otrockých podmínkách. Holka: Chceš loka z mojí ledový limonády? Já: Pitím z cizí sklenice můžeš chytit mononukleózu. Líbáním taky. Holka: Já si jdu sednout jinam… divíte se, že jsem se snažil oživit konverzaci se svými vrstevníky tématy jako například vražda Laci Petersonové a role dr. Henryho Leea při jejím řešení? Nakonec jsem se přestal do každodenních rozhovorů zapojovat. Sledovat konverzaci o tom, kdo s kým chodí, bylo pro mě stejně obtížné, jako kdybych měl analyzovat námluvní rituály nomádských kmenů z Papuy-Nové Guiney. Matka říká, že se někdy ani nesnažím. Musím se ohradit; snažím se pořád, ale vždycky narazím na odpor. dokonce z toho ani nejsem smutný. Vážně ne. A stejně – proč bych se měl kamarádit s lidmi, kteří se chovají ošklivě k lidem, jako jsem já? Seznam věcí, které opravdu nesnáším: 1. Zvuk mačkaného papíru. Neřeknu vám proč, ale mám vždycky pocit, jako by mi někdo mačkal vnitřnosti. 2. Příliš velký hluk nebo blikající světla. 3. Změny plánů. 4. Nesnáším, když nestihnu CrimeBusters, kriminální seriál, který běží na USA Network každý den v 16:30. I když znám všech 114 epizod nazpaměť, je pro mě jejich každodenní sledování stejně důležité jako injekce inzulinu pro diabetika. Plánuju si podle CrimeBusters celý den, a když je nevidím, roztřesu se. 5. Nesnáším, když mi matka ukládá oblečení do skříně. Rovnám si ho podle pořadí barev duhy ČOŽZMIF a barvy se nesmějí dotýkat. Ona se sice snaží, ale posledně například úplně zapomněla, kam patří indigová. 6. Nesnáším, když si někdo ukousne z mého jídla; to pak musím odkrojit tu část, která se mohla kontaminovat jeho slinami. 7. Vypadané vlasy. Z toho úplně šílím. Proto mám krátký vojenský sestřih.

nejsem jako vy 2. v.qxp_Sestava 1 22.02.21 19:01 Stránka 27

18. Když se mě někdo cizí dotkne. 19. Jídla se škraloupem, jako např. puding; jídlo, které v puse puká, jako např. hrášek. 10. Sudá čísla. 11. Když o mně někdo řekne, že jsem retardovaný, protože to nejsem. 12. Oranžovou barvu. Znamená nebezpečí a v angličtině na ni neexistuje rým, což je podezřelé. (Theo na mně vyzvídá, jak můžu tolerovat stříbrnou, ale na takovou debatu vůbec nepřistupuju.) Velkou část osmnácti let svého života jsem strávil tím, že jsem se učil, jak přežít ve světě, který je místy oranžový, nepřehledný a příliš hlučný. Mezi vyučovacími hodinami nosím například sluchátka. Nosíval jsem ta velká, v nichž jsem vypadal jako mechanik na letišti, ale Theo mi řekl, že se mi spolužáci posmívají, když mě v nich vidí chodit po chodbách, a tak mě matka přesvědčila, abych používal jenom ta malá, která se zastrčí do uší. Skoro nikdy nechodím do školní jídelny, protože a) tam nemám s kým jít a b) z řečí, které se tam vedou, mám husí kůži. Raději si zajdu do sborovny, kde na mě aspoň nekoukají jako na dvouhlavé tele, když se zmíním o tom, že Pythagoras vlastně nevymyslel Pythagorovu větu. (Babylóňané ji používali tisíce let předtím, než se Pythagoras vůbec mihl jako svůdný záblesk v očích svých řeckých rodičů.) Když se dostanu do nesnesitelné situace, pomáhá mi tlak – buď si lehnu pod horu prádla, nebo pod zátěžovou deku s polyetylenovými kuličkami uvnitř, protože hloubkový tlak mě uklidňuje. Jedna z terapeutek, fanynka psychologa Skinnera, mě naučila na písničky Boba Marleyho. Když se rozčílím, opakuju si jejich slova pořád dokola a mluvím monotónním hlasem. Zavřu oči a ptám se sám sebe: Co by udělal doktor Henry Lee? díky dodržování pravidel jsem schopný zachovat si zdravý rozum. Jedině tak se nedostávám do konfliktů. Pravidly myslím to, že den probíhá přesně tak, jak podle předpokladů probíhat má. dělám to, co mám dělat. Kéž by to dělali i ostatní. V našem domě máme tato pravidla:

nejsem jako vy 2. v.qxp_Sestava 1 22.02.21 19:01 Stránka 28

1. Uklízej po sobě 2. Mluv pravdu 3. Čisti si dvakrát denně zuby 4. Nechoď pozdě do školy 5. Starej se o svého bratra, máš jen jednoho Většina těchto pravidel mi připadá přirozená – tedy s výjimkou čištění zubů, což nenávidím, a péče o Thea. řekněme, že moje interpretace pravidla číslo 5 se ne vždy shoduje s tou Theovou. Jako například dneska. dal jsem mu hlavní roli v kriminální scéně, kterou jsem zinscenoval, a on se naštval. Obsadil jsem ho do role pachatele… Jak to, že to nechápe jako největší poctu? Moje psychiatrička, doktorka Moon Muranová, mě často žádá, abych zařadil situace, které ve mně vyvolávají strach, na stupnici od jedné do deseti. Typický příklad 3 Já: Moje mamka odjela do banky a řekla, že jí to bude trvat patnáct minut. Když uběhlo sedmnáct minut, zpanikařil jsem. A když jsem jí zavolal, nebrala mobil a já jsem si byl jistý, že leží mrtvá někde v příkopu. Dr. Moon: Pokud bys měl svůj pocit zařadit na stupnici od jedné do deseti, jak ses v té chvíli cítil? Já: Devět. (Poznámka: Ve skutečnosti jsem se cítil na desítku, ale to je sudé číslo. Kdybych ho vyslovil nahlas, děs by dosáhl hodnoty mimo stupnici.) Dr. Moon: Napadlo by tě nějaké lepší řešení než volat 911? Já (zatvářil jsem se jako Cher ve filmu Pod vlivem úplňku): Seber se! Hodnotím i dny, ačkoli doktorce Moon jsem o tom neřekl. dobré dny mají vysoké číslo, špatné mají nízké. A dnešek má jedničku, protože se sešla hádka s Theem plus to, že v obchodě nebyla paní s reklamními vzorky jídel. (Na svou obranu musím uvést, že jsem si vypracoval algoritmus na předpovídání zboží, které bude nabízet. Kdyby byla první středa v měsíci, kdy rozdává vzorky vegetariánského jídla, možná bych se tak nerozčílil. Jenže dneska byl na řadě zákusek. Hergot!) Od

nejsem jako vy 2. v.qxp_Sestava 1 22.02.21 19:01 Stránka 29

chvíle, co jsme se vrátili domů, jsem byl zalezlý ve svém pokoji. Přikryl jsem se dekami a navrch rozložil tu nejtěžší. Na iPodu jsem nastavil opakování písničky „I shot the Sheriff “ do půl páté, než začne CrimeBusters a budu muset sejít do obýváku, kde je televize. dnes budou dávat epizodu 82, jednu z mých pěti nejoblíbenějších. Případ se odvíjí tak, že jedna z vyšetřovatelek, Rhianna, nepřijde do práce. Ukáže se, že ji unesl jakýsi muž zničený z nedávné smrti své ženy a drží ji jako rukojmí. Rhianna za sebou nechává stopy, které musí zbytek vyšetřovacího týmu rozluštit, až je nakonec přivedou k místu, kde Rhiannu drží. Já jsem přirozeně došel ke správnému závěru dlouho předtím než zbytek vyšetřovacího týmu. Tahle epizoda se mi moc líbí proto, že v ní udělali chybu. Únosce dotáhne Rhiannu na večeři, kde vyšetřovatelka zanechává pod talířem kupon ze svého oblíbeného obchodu s oděvy. Kolegové ho najdou a potřebují dokázat, že je opravdu její. Sejmou otisky prstů, použijí činidlo s malými částicemi a následně ninhydrin, jenže správně se má ninhydrin použít jako první. Reaguje totiž s aminokyselinou. Teprve pak se použije činidlo, které reaguje s tuky. Pokud se činidlo použije jako první, tak jak to udělali v epizodě CrimeBusters, zničil by se porézní povrch, který je potřeba pro ninhydrinovou proceduru. Když jsem si toho omylu všiml, napsal jsem producentům CrimeBusters. Odpověděli mi dopisem a poslali mi tričko seriálu. dneska už se do něj nevejdu, ale pořád ho mám ještě ve skříni. Po zhlédnutí seriálu se můj den vylepšil z jedničky na trojku. „Ahoj,“ řekla matka, když strčila hlavu do obýváku. „Jak se vede?“ „OK,“ odpověděl jsem. Sedla si ke mně na gauč. Naše nohy se dotýkaly. Je to jediný člověk, jehož blízkost snesu. Kdyby to byl kdokoli jiný, už bych si o pár centimetrů odsedl. „No, Jacobe,“ řekla, „chci tě jen upozornit, že jsi dnešek přežil i bez reklamního vzorku jídla v samoobsluze.“ V okamžicích, jako je tento, jsem rád, že se nedívám lidem do očí. Kdybych to udělal, určitě by byli na místě mrtví. Zabil

nejsem jako vy 2. v.qxp_Sestava 1 22.02.21 19:01 Stránka 30

bych je svým opovržlivým pohledem. Samozřejmě že jsem přežil. Ale za jakou cenu? „Něco ses tím naučil,“ vysvětlovala matka a poplácala mě po ruce. „Užitečná věc.“ „Upřímně řečeno,“ zamumlal jsem, „na to kašlu.“ Matka si povzdychla a řekla: „Večeře bude v šest, Rhette.“ Přestože je v šest vždycky a já se jmenuju Jacob, ne Rhett. V médiích se porůznu objevují zprávy o tom, že jistí slavní lidé trpěli Aspergerovým syndromem. Bylo to u nich zjištěno posmrtně. Tady jsou jména některých z nich: Wolfgang Amadeus Mozart Albert Einstein Andy Warhol Jane Austenová Thomas Jeferson Jsem si na 99 % jistý, že ani jeden z nich nikdy nedostal záchvat v samoobsluze a nesrazil polici plnou nakládané zeleniny. Z večeře se stala bolestná záležitost. Matka se rozhodla, že s námi bude konverzovat, přestože Theo ani já jsme na to neměli vůbec chuť. Zrovna dostala další balík dopisů z redakce Burlington Free Press. Někdy nám z nich při večeři čte a my k nim máme politicky nekorektní poznámky, které by matka nikdy v životě nepoužila, až bude psát odpovědi. Typický příklad 4 Milá tetičko Em, moje tchyně vytrvale dělá rostbíf, kdykoli k ní s manželem přijedeme na návštěvu, i když dobře ví, že jsem celý život vegetariánka. Co mám dělat, až k ní zase příště přijedeme? Rozčilená ze South Royaltonu Milá Rozčilená, ušklíbni se a odkráčej.