Než energie ze slunečního jádra doputuje k povrchu, trvá to až 100 000 let
VESMÍRNÝ PROSTOR
Slunce Slunce je naše nejbližší hvězda – ohromná koule složená převážně z plynného vodíku a helia, která vydává zářivé světlo díky jaderné fúzi ve svém jádru. Vlivem cyklických změn se vzhled Slunce z roku na rok mění, zatímco elektromagnetické záření šířící se z jeho povrchu (viz str. 188) spolu s proudy částic ovlivňuje celou Sluneční soustavu.
2 % ostatních prvků
Slunce prochází 11letým cyklem aktivity, který ovlivňuje jak temné sluneční skvrny na povrchu, tak zářivé sluneční erupce v horní vrstvě atmosféry. Tento cyklus je řízen změnami slunečního magnetického pole.
27,4 % helia
70,6 % vodíku
Hmotnostní složení Převážná většina hmotnosti Slunce padá na vrub dvou nejlehčích prvků.
Zatmění Slunce K zatmění Slunce dochází, když náš Měsíc prochází před Sluncem. Protože orbita Měsíce je vůči dráze Země skloněná, nedochází k němu při každém novoluní. Objekty musí být přesně seřazeny, proto je každé zatmění viditelné jen na omezené části zemského povrchu. Měsíc začíná vstupovat mezi Zemi a Slunce
Slunce zcela překryté Měsícem
Sluneční cyklus
Tmavší umbra je chladnější, má 2 500 °C
Vnější penumbra může dosáhnout teploty 3 500 °C
Sluneční skvrny Skvrna AR1944, na snímku z ledna 2014, byla jednou z největších za posledních 9 let – Země slouží jako měřítko.
Úplné zatmění Během úplného zatmění Měsíc postupně zakrývá stále větší plochu Slunce, až ho nakonec překryje úplně až na 7 minut.
Během úplného zatmění se objeví sluneční koróna
Částečné zatmění Slunce lze pozorovat tam, kde na Zemi dopadá polostín Měsíce (penumbra)
Úplné zatmění Slunce lze pozorovat tam, kde na Zemi dopadá stín Měsíce (umbra)
Konec zatmění Strana Země odvrácená od Slunce je v temnotě
ZAČÁTEK ZATMĚNÍ
POSTUPUJÍCÍ ZATMĚNÍ
ÚPLNÉ ZATMĚNÍ
KONEC ZATMĚNÍ
USTUPUJÍCÍ ZATMĚNÍ
Sluneční vrstvy Strukturu Slunce tvoří vrstvy, v nichž dominují odlišné procesy. Energie vzniká v jádře a razí si cestu ven skrze vrstvu v zářivé rovnováze a konvektivní zónu. Fotosféra je viditelný povrch Slunce – vrstva, kde se sluneční plyn stává průhledným. Nad ní leží tenká vrstva zvaná chromosféra a ohromná vnější atmosféra neboli koróna. ZDROJ SLUNEČNÍ ENERGIE Teplota a tlak ve slunečním jádru jsou tak vysoké, že zde dochází k procesu, který se označuje jako jaderná fúze. Při ní se lehká jádra vodíku (elementární částice zvané protony) slučují v řadě reakcí (protonový cyklus), na jejímž konci se vytvoří jádro helia. Během tohoto procesu se uvolňují menší částice (pozitrony a neutrina) společně s energií ve formě gama-záření.
LEGENDA Jádro Zářivá rovnováha Konvektivní zóna
VZÁJEMNÉ POSTAVENÍ SLUNCE, MĚSÍCE A ZEMĚ BĚHEM ÚPLNÉHO ZATMĚNÍ (BEZ MĚŘÍTKA)
Typické rysy Slunce S použitím speciálních filtrů a fotoaparátů, které dokážou zaznamenat záření za hranicí viditelného světla, se na žhnoucím povrchu Slunce a nad ním objeví detaily, které leccos prozrazují o složité struktuře skryté pod fotosférou.
Fotosféra Chromosféra Koróna
Vrstvy nejsou v měřítku
Krátce trvající výtrysky plynu zvané spikule, 10 000 km vysoké, roztroušené po povrchu
Gama-záření Pozitron
Jádro vodíku (proton)
Uvolňování Neutron energie
Uvolňování energie
JADERNÁ FÚZE VE SLUNCI
20
Obří erupce plynu zvané protuberance visí nad povrchem jako korónové smyčky a mohou trvat dny nebo týdny
Jádro helia 3
Neutrino
Výtrysk korónové hmoty Když se smyčky magnetického pole vysoko ve vnější koróně Slunce vyruší, uvolní se obrovské množství energie a do vesmíru jsou rychlostí milionů kilometrů za hodinu vyvrhována ohromná mračna plynu.
viz též Hvězdy str. 22–25 ▶ Vesmír str. 30–33 ▶ Mise do Sluneční soustavy str. 38–39 ▶
Intenzivně zářící oblasti skvrnitého povrchu Slunce zvané fakule, spojené s výskytem slunečních skvrn
Siločáry magnetického pole běží od jižního k severnímu pólu
Siločáry vycházejí a vracejí se k povrchu Slunce jako smyčky
Slunce rotuje rychleji u rovníku (jednou za 25 dní)
S
S
S
Četnost výskytu slunečních skvrn Počet slunečních skvrn dosahuje vrcholu, pak znovu klesá, když se komplikované magnetické pole začíná hroutit. Na konci každého cyklu se siločáry musí regenerovat od úplného začátku.
J
J
Siločáry se deformují
Rozdíl v rotaci Protože sluneční rovník rotuje rychleji než póly, siločáry magnetického pole pod povrchem se během mnoha oběhů zvlní a propletou, přičemž pohánějí aktivitu povrchu Slunce.
Sluneční vítr Na svém nejzazším okraji přechází sluneční koróna ve sluneční vítr, proud bludných částic, které jsou odháněny od Slunce vlivem záření za nimi. Když proud slunečního větru míjí Zemi, deformuje magnetické pole naší planety a pokračuje dál Sluneční soustavou, dokud nakonec za oběžnou drahou Neptunu nezpomalí.
Do Slunce by se vešlo 1,3 milionu Zemí
J
Maximálně pokřivené siločáry
J
POČET SLUNEČNÍCH SKVRN
300
Sluneční skvrny vzniklé na koncích smyček
250 200 150
HVĚZDY
S
Slunce se u pólů otáčí pomaleji (jednou za 35 dní)
100 50 0 1985
CYKLUS 22 1990
1995
CYKLUS 23 2000
CYKLUS 24
2005
2010
2015
2020
ROK
Nabité částice lapené magnetickým polem blízko Země
Sluneční vítr
Magnetické pole Země protažené na straně dál od Slunce
Rázová vlna
MAGNETOSFÉRA ZEMĚ
Smyčky plazmatu zahřátého na teplotu 1 milion °C nebo vyšší sledují siločáry magnetického pole
KONVEKTIVNÍ ZÓNA
Aurora borealis (severní polární záře) Částice slunečního větru jsou staženy do magnetosféry nad zemskými póly, ale excitují molekuly plynu ve vyšších vrstvách atmosféry. Vznikají severní a jižní polární záře, aurora borealis a aurora australis.
Rovníkový průměr
1,4 milionu km
Hmotnost (Země = 1)
333 000
Střední vzdálenost od Země
149,6 milionu km
Doba rotace (na pólu)
35 pozemských dnů
Doba rotace (na rovníku)
25 pozemských dnů
Teplota povrchu
5 500 °C
Teplota jádra
15 milionů °C
Koróna sahá směrem od chromosféry do vesmíru miliony kilometrů Nepravidelná vrstva atmosféry nad fotosférou se nazývá chromosféra VRSTVA V ZÁŘIVÉ ROVNOVÁZE
Z viditelného povrchu Slunce zvaného fotosféra uniká do vesmíru teplo a světlo Energie přenášená konvektivními buňkami v konvektivní vrstvě generuje magnetické pole Energie ve vrstvě v zářivé rovnováze putuje ve formě fotonů elektromagnetického záření
JÁDRO
Ve slunečním jádru běží nukleární reakce
Světlo a hmota str. 188–189 ▶
21
VESMÍRNÝ PROSTOR
Typy hvězd Hvězdy jsou obrovské plynné koule vzniklé zhroucením rozlehlých mezihvězdných oblaků plynu. Září díky energii uvolněné při jaderných reakcích v jejich nitru. Až na tyto dvě společné charakteristiky jsou hvězdy značně rozdílné co do svítivosti, velikosti, barvy a množství hmoty, a to v celé škále od malých, slabých trpaslíků po ohromné zářivé obry.
Tlak plynu směřuje ven
Shluk plynu kondenzuje z oblaku
Rostoucí gravitace vtahuje další plyn
Jádro houstne a ohřívá se
Směs prachu a plynu
Gravitace působí dovnitř
Jak vznikají hvězdy Hvězdy se zrodí, když se oblaka plynu a prachu desítky světelných let široká zhroutí a rozdělí do mnoha menších oblastí zvaných uzly neboli Bokovy globule. Z každého uzlu vznikne jediná hvězda nebo hvězdný systém (vícenásobné hvězdy).
Klasifikace hvězd Spektrální typ hvězdy vyjadřuje její teplotu a barvu, od modrého typu O k červenému typu M. Složitější třídění podle zářivého výkonu dělí hvězdy na trpaslíky (hvězdy stejné či slabší, než je pro jejich barvu očekávaná svítivost podle „hlavní posloupnosti“), a jasnější obry. Hertzsprungův-Russellův diagram Vynesení zářivého výkonu hvězd do grafu proti jejich barvě (teplotě) odhaluje, že většina leží na diagonálním pásu zvaném „hlavní posloupnost“.
Pomalá rotace
❶ MOLEKULÁRNÍ OBLAK
TŘÍDA
BARVA
PRŮMĚRNÁ TEPLOTA POVRCHU
O
Modrá
Více než 30 000 °C
Tmavá modrobílá Světlá modrobílá
B A
8 500 °C
Bílá
6 500 °C
G
Žlutobílá
5 300 °C
K
Oranžová
4 000 °C
M
Červená
3 000 °C
❷ JÁDRO KOLABUJE
Vrstvy uvnitř hvězd
PŘÍKLAD
Hvězdy přibližně stejně velké jako Slunce mají tři vnitřní vrstvy definované podle toho, jak je energie dopravována k povrchu. Jsou to jádro, vrstva v zářivé rovnováze a konvektivní zóna. Hvězdy málo a vysoce hmotné však mají odlišnou vnitřní strukturu.
Zeta Puppis, zvaná též Naos Rigel (v souhvězdí Orion) Sirius A (v souhvězdí Velkého psa) Procyon A (v souhvězdí Malého psa)
20 000 °C
F
100 000
Rychlost rotace roste
Molekulární vodík a další prvky
Uvnitř masivní hvězdy Plyn v okolí jádra absorbuje energii a konvekcí ji vynáší k povrchu. Ta se nakonec uvolní jako světlo, které prochází vrstvou v zářivé rovnováze do průhledné fotosféry.
Slunce Aldebaran (v souhvězdí Býka) Betelgeuse (v souhvězdí Orion)
Červený veleobr
Žlutý veleobr
10 000
ZÁŘIVÝ VÝKON (SLUNCE = 1)
10
Modrý obr
Tmavě modrobílá hvězda
1
Oranžový obr Světle modrobílá hvězda
0,1
Bílá hvězda
Hvězdy hlavní posloupnosti Slunce
0,01
Bílí trpaslíci
0,001
Červený obr
Červení trpaslíci
Fotosféra
Gravitace působí dovnitř
0,00001 40
30
20
10
9
8
7
6
POVRCHOVÁ TEPLOTA (TISÍCE STUPŇŮ CELSIA)
22
◀ viz
též Kosmos str. 12–13 ◀ Slunce str. 20–21
5
4
3
Konvektivní zóna
Jádro generuje energii
Síly v rovnováze U většiny hvězd jsou síla gravitace a tlak záření po většinu jejich života v rovnováze a velikost hvězdy se nemění.
Oranžová hvězda
0,0001
Uvnitř málo hmotné hvězdy Energie z jádra je absorbována okolním plynem a nesena konvekcí k povrchu, kde se uvolňuje ve formě světla ve fotosféře.
Vrstva v zářivé rovnováze
Konvektivní zóna
Jádro generuje energii
1 000 100
Fotosféra
Produkce energie v jádru
Tlak záření směrem ven
Astronomové odhadují, že okolo 80 procent všech hvězd v naší galaxii, Mléčné dráze, jsou malí červení trpaslíci; jasné hvězdy jsou v menšině
Gravitace působí dovnitř
Tlak záření vypuzuje plyn z disku
Materiál padá dovnitř
Vnější oblak se zploští na disk
Hvězdy vyvrhují z pólů nadbytečný materiál
Z disku vznikají planety
❸ VZNIKÁ PROTOHVĚZDA
Vícenásobná hvězda Zrození hvězdy často vede ke vzniku systémů dvou nebo více hvězd obíhajících kolem sebe. Výzkumem těchto systémů lze odhalit relativní hmotnost zúčastněných hvězd a také ukázat, jak se hvězdy s různými vlastnostmi vyvíjejí různě rychle.
Nejkratší doba oběhu dvojhvězdy je 3 hodiny; nejdelší může být stovky až tisíce let Hvězdotvorná mlhovina Když první hvězdy zrozené z mlhoviny začnou svítit, jejich záření ionizuje plyn kolem nich, který v důsledku toho začne světélkovat. Divoké hvězdné větry mohou v mlhovině vyhloubit jakousi jeskyni, zatímco tlak záření obrušuje průsvitné oblaky, bohaté na prach, do tvaru úzkých sloupů. Těmi jsou obklopena místa, kde vznik hvězd pokračuje a kde hustý materiál dokáže nejlépe odolávat erozi.
Tlak směrem ven roste
Spouští se jaderné slučování
❹ HVĚZDA SE ZAŽEHNE
Barycentrum stejně vzdálené od hvězd
Barycentrum posunuté k masivnější hvězdě
Stejná hmotnost Když mají dvě hvězdy v binárním systému stejnou hmotnost, budou kroužit ve stejné průměrné vzdálenosti od společného těžiště neboli barycentra.
Nestejná hmotnost Jestliže jedna hvězda váží více než druhá, pak bude hmotnější hvězda obíhat blíže barycentra a méně hmotná hvězda ve větší vzdálenosti.
ANNIE JUMPOVÁ CANNONOVÁ Americká astronomka Cannonová (1863–1941) formulovala nejužívanější schéma klasifikace hvězd. Analyzováním světla tisíců hvězd odhalila závislosti, které umožňují vypočítat jejich skutečnou jasnost (velikost), i když je jejich vzdálenost neznámá.
Každý rok se ve vesmíru zrodí asi 700 miliard hvězd Barycentrum uvnitř hvězdy
Barycentrum celé soustavy
Extrémní rozdíl hmotnosti Někdy barycentrum leží uvnitř hmotnější hvězdy, která se kolem něj „kymácí“, zatímco méně hmotná partnerka obíhá v dálce.
Dvojitá dvojhvězda V některých skupinách kolem sebe obíhají dvě dvojhvězdy. Každý pár má své vlastní těžiště a obíhá kolem společného barycentra.
RECYKLACE HVĚZD Hvězdy během svého života přeměňují lehké prvky na těžší a jak žijí a umírají, roztrušují odpad vesmírem. Když těžké prvky obohatí mlhoviny plné vodíku, které dávají vzniknout novým hvězdám, stane se, že hvězdy rychleji hoří a jsou jasnější. Těžké prvky vyvrhované hvězdami
HVĚZDY ODHAZUJÍ MATERIÁL
HVĚZDY
Tajemná hora Tuto působivou oblast v mlhovině Carina vymodelovaly hvězdné větry a záření. Na jejím vrcholu je usazena nově zrozená hvězda vyvrhující proudy přebytečného materiálu.
HVĚZDY
Protohvězdu zahřívají slabé formy jaderné reakce
Výrony se mísí s mezihvězdným plynem, většinou z lehkých prvků
OBLAK PLYNU A PRACHU
Nové hvězdy obohacené těžkými prvky
Těžké prvky tvoří husté oblasti rozpadajících se oblaků PROTOHVĚZDY
viz též Život hvězd str. 24–25 ▶ Vesmír str. 30–33 ▶ Historie Země str. 298–299 ▶
23
VESMÍRNÝ PROSTOR
Život hvězd I když se většina hvězd co do jasnosti během cyklů, které mohou trvat hodiny i roky, mírně liší, jejich životní cykly jsou tak dlouhé, že astronomové jen vzácně dostanou šanci pozorovat, jak se jeden typ hvězdy mění v jiný. Příběh evoluce hvězdy je tak třeba sestavit pozorováním vlastností různých typů hvězd, i spousty z těch, které můžeme vidět na obloze. Propojením těchto pozorování vznikají modely procesů, které probíhají uvnitř odlišných typů hvězd. Průběh života hvězdy je určován její počáteční hmotností.
Unikající záření podporuje vnější vrstvy hvězdy
Odlišné životy Všeobecně platí, že čím je hvězda hmotnější, tím jasněji září, ale tím kratší je její život. Hvězdy větší než přibližně osm Sluncí, neboli těžší než osm slunečních hmotností, také končí svůj život mnohem působivějším představením než méně hmotné hvězdy.
Hvězda velikosti Slunce Hvězdy o relativně nízké hmotnosti zprvu spalují své vnitřní jaderné palivo – vodík – v pozvolném tempu, což jim umožňuje svítit miliardy let.
Silné hvězdné větry odvanou vnější vrstvy do vesmíru
Plyn vypuzený z červeného obra
Různé prvky září různými barvami
LL PEGASI
MLHOVINA KOČIČÍ OKO
Chladný povrch, asi 3 000 °C
Vypuzovaný plyn svítí díky záření z odhaleného jádra
Červený obr Když hvězda spotřebuje všechen vodík z jádra, začne spalovat helium. Díky tomu může dál svítit, zvýší svou zářivost a nafoukne se do ohromných rozměrů.
Zvětšená vnější atmosféra
Planetární mlhovina Když dojde palivo, se červený obr stane nestabilním a začne pulsovat. Finálním aktem je odhození řady slupek, z nichž vznikne planetární mlhovina.
Exploze spaluje palivo ve vnější vrstvě hvězdy
Protohvězdy Hvězdy se rodí v rozpadajících se oblacích plynu a prachu. Když začnou svítit, procházejí prudkou pulzací a vyvrhují přebytečný materiál, aby dosáhly stability.
Nejméně hmotné hvězdy mohou slabě zářit biliony let, aniž by vyčerpaly své palivo VELEOBŘI V MĚŘÍTKU Veleobři jsou největší hvězdy ze všech – mohou být jasnější než více než milion Sluncí, ale tlak unikajícího záření rozpíná vrstvy jejich vnějšího obalu do enormních rozměrů. Největšími ze všech veleobrů jsou červení veleobři. Kdyby červený veleobr, jakým je například Betel geuse, nahradil Slunce ve středu Sluneční soustavy, rozkládal by se téměř až k oběžné dráze Jupiteru.
24
◀ viz
Vysoce hmotné hvězdy Ve vysoce hmotných hvězdách probíhají jaderné reakce mnohem rychleji než v normálních hvězdách, proto svítí mnohem jasněji, ale po mnohem kratší dobu.
Červený obr
Veleobr Vysoce hmotné hvězdy ke konci svého života stále svítí, protože si vyvinuly vrstvy, kde se spalují jiné prvky. Obrovsky se nafouknou do podoby nestabilních veleobrů.
Supernova Když jádru veleobra dojde vodík, jeho vnější obálka se zhroutí a pak odskočí a dojde k explozi za vzniku supernovy, která přezáří celou galaxii.
Červený veleobr
Orbita Marsu Dvojhvězda obklopená vyvrženým plynem
Orbita Jupiteru
též Kosmos str. 12–13 ◀ Slunce str. 20–21 ◀ Typy hvězd str. 22–23
Orbita Saturnu
UMÍRAJÍCÍ VELEOBR ETA CARINAE
Mount Yasur, vulkán na Vanuatu, nepřetržitě soptí od roku 1774 Typy sopek Tvary sopek a jejich stavba závisejí na frekvenci a povaze erupcí. Zde jsou znázorněny čtyři nejběžnější tvary.
Ke vzniku magmatických krbů přispívá aktivita na rozhraní mezi zemskou kůrou a svrchním pláštěm a za správných podmínek k němu může dojít na nejrůznějších místech. Magma vyvěrá na povrch
Vrstvy depozitů
Mírné svahy vytvo- Když se krb vyprázdřené tekutou lávou ní, vzniká dóm
Kupa materiálu z popelového oblaku
STRATOVULKÁN
STRUSKOVÝ KUŽEL
Magma stoupající z hluboké tavné zóny
Kůra se láme a odděluje
ŠTÍTOVÁ SOPKA
GEOLOGIE
Jak vznikají sopky
KALDERA
Horká plášťová hornina
Plášť se taví díky nižšímu tlaku
Riftová sopka Když se dvě tektonické desky od sebe vzdalují, vyplňuje mezeru nový materiál a vznikají riftové sopky. Ty se nacházejí jak v kontinentálním, tak oceánském prostředí.
Subdukční zóna Když je zanořující se oceánská deska zatlačována pod jinou desku, voda unášená s ní může přispět k tavení hornin pláště a vzniku oblouku ostrovních sopek.
K nejsilnějšímu zaznamenanému zemětřesení došlo 22. května 1960 v Chile. Tsunami, kterou vyvolalo, dosáhla až do Japonska a na Aljašku. Epicentrum na povrchu nad prasklinou
Uvolněné napětí v horninách
Horniny kolem zlomu se rychle pohybují
Pohyb desky pokračuje
Sopka nad horkou skvrnou Stacionární horké chocholy stoupající pláštěm mohou podnítit sopečné erupce. Pokud se kůra nad plášťovým chocholem pohybuje, vznikne řetězec sopek.
MĚŘENÍ OTŘESŮ Síla zemětřesení se popisuje pomocí „magnituda“ na logaritmické škále. Vzestupná celá čísla magnituda odpovídají desetinásobku povrchových otřesů a asi 32krát větší uvolněné energii. Zemětřesení jsou většinou tak slabá, že převážně proběhnou nepozorovaně a zaznamenají je pouze citlivé přístroje, kterým se říká seismometry. Počátek hlavního otřesu
Šokové vlny ničí okolí
Vrchol zemětřesné aktivity
Předtřes
Epicentrum
3
ZEMĚTŘESENÍ
Známky posunu na povrchu Podzemní prasklina uvolňuje energii
Zemětřesné zóny
4
DOZNÍVÁNÍ LEGENDA
K zemětřesení dochází na pohybujících se tektonických rozhraních po celém světě, ale nejčastější aktivita je soustředěna na okraje Pacifické a Nazca desky. Tato oblast je známá také jako Ohnivý kruh. Japonsko 2011, magnitudo 9,1
Ohnivý kruh Rozhraní tektonických desek
Andreanofovy ostrovy 1957, magnitudo 8,6
Krysí ostrovy 1964, magnitudo 8,7
Ásám 1950, magnitudo 8,7
Největší zemětřesení
Ekvádor/ Kolumbie 1906, magnitudo 8,8
PACIFICKÁ DESKA DESKA NAZCA
Sumatra 2004, magnitudo 9,1
Kamčatka 1952, magnitudo 9,0
Aljaška 1964, magnitudo 9,2
Chile 1960, magnitudo 9,5
Chile (pobřeží) 2010, magnitudo 8,8
Síla otřesu
SEISMOGRAF
Dotřesy, když se horniny přeskupují
Magnitudo
Úroveň
Účinky
1,0–1,9
Mikro Nezjistitelné
2,0–3,9
Malé
Slabé chvění
4,0–4,9 Slabé Zaznamenatelné otřesy 5,0–5,9 Střední
Citelné v malé oblasti, menší škody
6,0–6,9 Silné
Citelné ve velké oblasti, významné škody
7,0–7,9 Velké
V rozsáhlé oblasti, vážné škody
8,0 nebo větší Velmi velké Vážné škody, trvalé změny krajiny
viz též Vznik pohoří str. 56–57 ▶ Horniny str. 62–63 ▶
55
ZEMĚ
Vznik pohoří bu, když se spolu střetnou tektonické desky zemské kůry. Stejně jako vrásnění a transformace dříve exis tujících hornin patří k několika typům tektonických střetnutí také sopečná činnost, při níž se vylévají na povrch Země nové magmatické horniny, jež vrstvu po vrstvě budují nové hory.
Pohoří jsou nejvyvýšenější oblasti souše na Zemi, udržované ve výšce proti gravitačnímu působení hlubokými kořeny, jež se pod nimi vytvářejí a proni kají do hustších hornin zemského nitra. K vyzdvižení těchto ohromných, těžkých horninových mas je třeba působení mocných sil, které se dávají do pohy
Kde vznikají pohoří
Dávné mořské dno na úpatí Himálaje obsahuje fosilie velryb staré 54 milionů let
Země má dva odlišné typy kůry – tlustší konti nentální kůru a oceánskou kůru, sice tenčí, ale o větší hustotě. Střetnutí mezi částmi kůry dává vzniknout pohořím podél rozhraní, kde se setkávají. Rozhraní kontinent–kontinent Když se střetnou dva bloky lehké kontinentální kůry, jejich relativní vztlak znamená, že se oba brání subdukci (zatlačení dolů). Při výsledné čelní srážce vznikne rozsáhlá zvarhánkovatělá zóna, kde jsou horniny vrásněny a tlačeny jak vzhůru, tak dolů. Takto vzniklá pohoří často posilují sopečné pásmo, které bylo vytvořeno při starších subdukcích oceánské kůry, když se dvě pevniny přibližovaly k sobě.
Rozhraní oceán–kontinent Když se tenká oceánská a tlustá kontinentální kůra pohybují proti sobě, oceánská kůra o vyšší hustotě je v subdukční zóně zatlačována dolů a vytváří příkop, který zpravidla leží u pobřeží. Voda obsažená v podsouvající se oceánské kůře se uvolňuje do nasouvající se horniny nad ní, mění její chemické složení a snižuje bod tání. To spouští tvorbu magmatu, která pohání horotvorný vulkanismus. Rozhraní oceán–oceán Když se oceánské desky setkají, jedna deska je nevyhnutelně donucena zasunout se pod druhou a v místě, kde sestupuje, vytvoří hlubokomořský příkop. Voda uvolněná při tavení sestupující desky ve svrchním plášti vyvolá ve svrchní vrstvě vulkanismus. Láva proudící podél okraje do moře rychle chladne a vrší se, až se nakonec vynoří nad hladinu jako oblouk hornatých sopečných ostrovů.
56
◀ viz
Kontinentální kůra
Pásemné pohoří
Pásemná pohoří Velká pásemná pohoří světa jsou památkou na minulé i současné epizody tvorby hor (orogenezi) na rozhraních tektonických desek a často vytvářejí přímé řetězce zvané orogenní pásy. Například Alpy a Himálaj jsou dosud místy, kde formování pokračuje, zatímco Andy a Skalnaté hory vznikly z větší části před 60 miliony let. Další horská pásma jako Apalačské pohoří jsou mnohem starší. 1
Vyzdvižená a rozlámaná kůra
2
3
5
11
7 10
6
12
13
9 4
14
8
15
Tavící se hornina Kořeny pohoří
Tenká oceánská kůra
Alpy Nejrozsáhlejší evropské horské pásmo, Alpy, vzniklo v důsledku střetnutí Eurasijské a Africké tektonické desky.
Silná kontinentální kůra
Vyvíjí se kontinentální sopečný oblouk
Hlubokomořský příkop
LEGENDA 1 Aljašské hory 2 Skalnaté hory 3 Apalačské pohoří
Podsouvající se oceánská litosféra
Teplá plastická vrstva svrchního pláště (astenosféra) Podsouvající se oceánská litosféra
Oblouk sopečných ostrovů
Kontinentální kůra
5 Pyreneje
13 Himálaj
6 Pohoří Atlas
14 Velké předělové pohoří 15 Transantarktické pohoří
Nejdelší pásma Zatímco soustava středooceánských hřbetů, která se táhne okolo zeměkoule, tvoří souvislé pásmo asi 65 000 km dlouhé, většina geologů považuje pásemná pohoří za řetězce vrcholů nad úrovní hladiny moře spojených vyvýšeným terénem. Podle této definice jsou Andy, které se táhnou podél západního pobřeží Jižní Ameriky, nejdelším pásmem na světě. Přibližná délka pásma
Aktivní sopka Magmatický krb Hlubokomořský příkop v místě, kde je jedna deska zatlačena dolů
11 Pohoří Ural 12 Ťan-šan
8 Dračí hory
Tvorba magmatu
10 Kavkaz
4 Andy
7 Alpy
Mount St Helens Aktivita této proslulé sopky v Kaskádovém pohoří na severovýchodě Severní Ameriky je živena subdukcí oceánské kůry.
9 Etiopská vysočina
Magma vzniklé tavením pláště
Aleutský ostrovní oblouk Tento řetězec sopek vznikl tam, kde byla Pacifická deska zatlačena pod pozůstatky oceánské kůry nyní spojené se Severní Amerikou.
též Uvnitř Země str. 46–47 ◀ Tektonické desky str. 48–49 ◀ Sopky a zemětřesení str. 54–55
Andy, Jižní Amerika
7 200 km
Skalnaté hory, Severní Amerika
4 800 km
Velké předělové pohoří, Austrálie
3 500 km
Transantarktické pohoří, Antarktida
3 200 km
Himálaj, Asie
2 500 km
Himálaj, vytlačovaný vzhůru kolizí Asijské a Indické desky, se stále zvyšuje rychlostí 1 cm za rok Napětí
Hřeben
Kůra se propadá
Pohyb působící naskládání
Tlak Linie zlomu Pohoří jsou výsledkem Údolí tektonických událostí, které deformují zemskou kůru a k nimž obvykle dochází u tektonických rozhraní. V průběhu těchto událostí Sedlo se bloky kůry mohou různým Koryto (antiklinála) způsobem narušit, což ovlivňuje (synklinála) geologii pohoří, které při nich Vrásnění Propad vzniká. Povaha poruch závisí na Vlivem tlaku a tepla se vrstvy hornin Kde se kontinentální desky oddělují charakteru tektonického rozhraní mohou stát natolik poddajnými, že nebo štěpí, může kůra poklesnout a na vlastnostech hornin, které se se ohnou a složí, aniž by se zlomily, podél zlomové linie a vznikne údolí procesu na obou stranách účastní. a vytvářejí vlny různé velikosti. s vyvýšenými okraji.
Měření růstu
Podvodní hory
Když se hory zvednou do vyšších nadmořských výšek, mají odlišné klima. Zkoumáním nalezených fosilií jsou geologové schopni odhadnout výšku horského pásma v době, kdy fosilní rostliny žily.
Podél ostrovních oblouků vznikají mnoha dalšími procesy podmoř ské hory. Kde se oceánské desky od sebe vzdalují, vytéká láva ze sopečných erupcí na mořské dno a buduje po obou stranách centrálního riftu horské řetězce. Také horké skvrny v plášti mohou vyvolat v kůře ležící nad nimi vznik místních sopek.
Nad 4 000 m
Výšková pásma Hory často mají odlišená pásma, kde převažují různé typy rostlin.
Tlak
Přesmyk V místech velkého tlaku umožňuje praskání podél zlomových linií (přesmykový zlom), aby byly bloky kůry vytlačovány vzhůru a vršily se na sebe.
SKRYTÉ VÝŠKY Mount Everest, vysoký 8 848 m, je nejvyšší horou na Zemi, která celá leží nad mořskou hladinou. Kdybychom však měřili celkovou výšku od úpatí Mount Everest, 8 848 m nad hladinou moře
Linie zlomu
GEOLOGIE
Jak vznikají pohoří
po vrchol, Everest snadno poráží 10 207 m vysoká Mauna Kea na Havaji, impozantní vyhaslá sopka vzniklá nad horkou skvrnou v zemském plášti.
Mauna Kea, vysoká 10 207 m
4 207 m nad hladinou moře
6 000 m pod hladinou moře
Island
3 000–4 000 m
Středoatlantský hřbet
2 000–3 000 m Afrika Méně než 1 000 m
Nejvyšší světové vrcholy Stovka nejvyšších hor na Zemi je soustředěna v Himálaji a dalších okolních horských pásmech. Ta byla zformována při kolizi Indického subkontinentu s Asií, způsobené Indickou deskou, která se pohybuje na sever a zasouvá se pod Eurasijskou desku. Nejvyšším vrcholem mimo Asii je argentinská Aconcagua, vysoká 6 961 m.
Puklina Silfra Jak Středoatlantský hřbet protíná Island, vytváří tuto 60 m hlubokou tektonickou propadlinu. Hřbet sleduje stupňo vitou cestu podél transformních zlomů
Přibližná výška hory Mount Everest, Himálaj
8 848 m
K2, Karákóram
8 611 m
Kančendženga, Himálaj
8 586 m
Lhotse, Himálaj
8 516 m
Makalu, Himálaj
8 485 m
Jižní Amerika Jihoamerická deska se pohybuje na západ
Magma se řine z mořského dna v podobě lávy, chladne a vytváří novou kůru
Magma se tvoří pod centrálním riftem ve středooceánském hřbetu
Pohyb Africké desky na východ
viz též Horniny str. 62–63 ▶
57
ZEMĚ
Eroze, zvětrávání a ukládání Vulkanismus a desková tektonika jsou odpovědné za utváření a vyzdvižení nových skal, ale zemský povrch je ve stejné míře tvarován procesy, jejichž působením horniny
Srážky nad horami
zvětrávají, přeměňují se a přemísťují. Eroze zahrnuje různé procesy, které horniny rozrušují a unášejí pryč. Zvětrávání je rozklad skal, po němž bezprostředně nenásleduje přemístění.
Říční eroze Řeka si prořezává krajinou rovné koryto
Proudění vody je jedním z nejsilnějších činitelů eroze a ukládání. Mnohé formy eroze na souši lze nakonec zpětně vysledovat až k činnosti bývalých i současných řek. Když řeka zpomaluje, sedimenty se ukládají
HORNÍ TOK
Říční meandry v nivě
Eroze způsobená jedinou dešťovou kapkou dokáže rozptýlit částice půdy až do 0,6 m Tok řeky Když řeka přirozeně teče dolů z kopců od pramene do moře, měnící se rychlost proudu a posouvající se rovnováha mezi erozí a ukládáním mění její podobu. Když řeka teče rychle, obrušuje terén, ale když teče pomalu, naopak ho buduje. Meandry jsou stále výraznější
Mrtvé rameno vyznačuje bývalé koryto
Bahnité sedimenty uložené v deltě
STŘEDNÍ TOK DOLNÍ TOK
Větrná eroze Vítr se může stát mocnou silou eroze v situacích, kdy se volně spojené částice sedimentu dokážou udržet dlouhou dobu ve vzduchu. Například ve velmi suchém klimatu, jaký je Částice jsou opakovaně Nižší část zvednuty skály je a upuštěny erodována
v pouštích, kde je málo vlhkosti a vegetace, které zpevňují půdu, mohou větrem hnané částice formovat skály do nejrůznějších tvarů. Prostřednictvím transportu a ukládání písku vítr rovněž vytváří duny.
Pobřežní eroze
Vyšší část skály je nedotčená
Abrazní výklenek Skalnaté břehy pod vodou Vlny lámající se o čelo skalního útesu erodují jeho spodní část mnohem rychleji než tu, co leží výše, až se útes nakonec zhroutí.
LEGENDA Převažující větry
Skalní hřiby Když se částice, které způsobují větrnou erozi, vyskytují jen v určité výšce, může převažující eroze nízko u země vytvořit skály hřibovitého tvaru, takzvané ventifakty. Pouštní dlažba Rovný terén v pouštních oblastech často sestává z pevných ploch, kterým se říká dlažba. Tvoří je vrstvy provázaných středně velkých oblázků i větších kamenů a vznikly větrnou erozí (odvátím) jemných částic (písku). Písečné duny Duny jsou velká ložiska písku vytvořená saltací (opakovaným zdvižením a upuštěním) jemných pískových zrn. Jejich tvar závisí na převažujících větrech. Písečné duny mohou putovat nebo se stabilizovat vegetací.
58
◀ viz
Odvívání jemného písku Vítr nad povrchem
❶ ODNOS Vítr z mnoha směrů
HVĚZDICOVÉ DUNY
Povrch se snižuje
Nedotčené větší kameny
Provázané oblázky
Chráněný sediment vespod
Pobřežní vlny dokážou být mocnou erozní silou. Obrušují skály a unášejí sedimenty nejrůznějšími způsoby, které jsou závislé na síle mořských proudů a vln a na povaze hornin.
Podvodní proud plný kamenů Měkčí hornina eroduje a vzniká zátoka Depozice pláže v mělké vodě
❷ ODHALUJÍ SE KAMENY Vítr vane z jediného směru
BARCHANY
Výběžek Pilíř Vlny narážejí do výběžku
❸ VZNIKÁ DLAŽBA Písek shromážděný větrem ze dvou směrů
SEJFOVÉ DUNY
též Tektonické desky str. 48–49 ◀ Sopky a zemětřesení str. 54–55 ◀ Vznik pohoří str. 56–57
Pobřeží s tvrdými a měkkými horninami Tvrdší horniny odolávají erozi lépe než měkké a vytvářejí výběžky a izolované pilíře oddělené zátokami. Zátoky mohou být kryté před energií vln, protože vlny narážejí nejprve na výběžky.
Grand Canyon byl utvářen erozí trvající miliony let Eroze směrem dolů
HORNÍ TOK
Okolní planina vystavená záplavám
Koryto se rozšiřuje Mírnější eroze STŘEDNÍ TOK
Široké, ploché koryto
Eroze a uklá dání jsou v rovnováze
Vápencová skála
Podzemní vodopád VZNIK JESKYNĚ
Eroze Většina erozní síly vody pochází z toho, že je schopná unášet zrnka sedimentů různých velikostí. Tyto částice způsobují abrazi (obrušování) okolního terénu a částice pak voda odnáší pryč. Velké převalující se zrno
Proud vody
DOLNÍ TOK
Chodba vyhloubená vodní erozí
JESKYNNÍ SYSTÉM V oblastech s vápencovými skalami může mírně kyselá dešťová voda skálu rozpustit, zatéct do ní a hledat si nejpřímější cestu dolů. Když voda protéká podzemím, dokáže vyhloubit velké jeskynní soustavy, které se mohou zřítit a vytvořit rokli.
Tok řeky Profil říčního toku se mění cestou od vysoko položených vrchovin u jejího pramene až k místu, kde se nakonec vlévá do moře. Typická řeka má tři toky.
TRAKCE
Ledovcová eroze Ledovce jsou pomalu se pohybující masy ledu, které působí jako mocné činitele eroze. Kameny vytržené ze země pod nimi se stávají abrazivními částicemi, které drhnou okolní krajinu, zatímco opakované mrznutí a tání na okrajích ledovce způsobuje fyzikální zvětrávání blízkých skal. Ledová řeka Ledovce jsou tvořeny mnoha vrstvami stálého ledu, který začíná vlastní vahou téct dolů ze svahu a představuje pomalou, ale téměř nezastavitelnou sílu.
Morény (horniny unášené na povrchu)
Depozice Depozice je ukládání transportovaných sedimentů v novém místě na konci jejich pouti. Sedimenty se usazují v různých místech v závislosti na velikosti,
Středně velké „skákající“ zrno
SALTACE
Povrchové strouhy tavné vody
SILT
PÍSEK
OBLÁZKY
Intenzivní ohřev Sluncem Skály vlivem rozpínání praskají
ROZTOK
Fyzikální zvětrávání Opakující se cyklus ohřívání a chladnutí, změny okolního tlaku a další fyzikální faktory dokážou skály narušit. Rostliny pro svůj růst čerpají mine rály z půdy
Suť sestávající z kamení a prachu unášená uvnitř ledovce
Kořeny trhají okolní půdu a skálu
Hluboké klínovité trhliny v povrchu ledu
Ohlazené podloží
Kamenitá suť vlečená a ukládaná po stranách ledovce
tvaru a hmotnosti i rychlosti větru nebo vodního proudu, který je unáší, což všechno může být ovlivněno místní geografií. Akumulace sedimentu naopak může místní geografii změnit. Depozice sedimentu
Biologické zvětrávání Rostliny a lišejníky mohou horniny chemicky měnit a vytvořit napětí, které způsobí jejich rozpad. Kořeny také dokážou skály rozlámat.
VZNIK MRTVÉHO RAMENE Meandrující řeka eroduje vnější břeh svého ohybu, ale na vnitřním břehu materiál ukládá. Časem se tím hrdlo meandru zúží a řeka se jím prořízne.
Ukládání na vnitřních březích
Písečná kosa Vítr vznik kosy zpomaluje
BAHNO
Procesy zvětrávání, obvykle v důsledku fyzikálních nebo biologických vlivů, způsobují rozpad hornin bez přemísťování. K chemickému zvětrávání může dojít působením dešťové vody, která s rozpuštěným atmosférickým oxidem uhličitým vytvoří slabou kyselinu.
Jemná zrna unášená vodou
SUSPENZE
Sediment unášený řekou
Tříděné sedimenty Umístění sedimentů v různých místech na pobřeží naznačuje, jakou energii měla voda, která je přinesla.
Chemické látky rozpuštěné ve vodě
Zvětrávání
BALVANY
GEOLOGIE
Úzké koryto ve tvaru „v“
Směr driftu podél pobřeží
Převažující směr větru
Hromadění sedimentů Souběžný drift pohybuje sedimenty podél pobřeží tak, že je vyplavuje tam a zpět pod různým úhlem. Sedimenty se také hromadí v pomalu tekoucích nebo stojatých vodách.
❶ ŘÍČNÍ MEANDR Nové řečiště Izolované mrtvé rameno
❷ MRTVÉ RAMENO
viz též Horniny str. 62–63 ▶ Sladká voda a led str. 68–69 ▶
59
ZEMĚ
Minerály Minerály jsou pevné krystalické látky s opakující se molekulární strukturou, které se vyskytují v přírodě. Každý minerál má definované chemické složení. Může jít o čistý prvek – jako je zlato nebo síra –, nebo o složitou sloučeninu kovu s dalšími chemickými prvky. Minerály se řadí do tříd podle převažujícího aniontu v jejich struktuře. Přirozené prvky Prvky, které existují jako čisté pevné látky v zemské kůře, jsou známy jako přirozené prvky. Mineralogové do této třídy řadí též v přírodě se vyskytující slitiny.
KRYCHLOVÁ KOSOČTVEREČNÁ
Botryoidní (ledvinitý) agregát
Jasně červená sloučenina rtuti
Barvu způsobují stopy jiných prvků
Oxidy a hydroxidy Tvrdé minerály známé jako oxidy vznikají slučováním kovu nebo polokovu s kyslíkem nebo s aniontem s převažujícím obsahem kyslíku.
◀ viz
MĚĎ Cu
Měňavý sulfid mědi a železa, známý též jako „paví ruda“
ANTIMONIT Sb2S3
ZLATO Au
Krychlové krystaly obsahují olovo
HALIT / SŮL KAMENNÁ NaCI
Často se tvoří v magmatických nebo metamorfovaných horninách
GALENIT PbS
Agregáty hexafluoro hlinitanu sodného
SYLVÍN KCI
KRYOLIT Na 3AlF6
Ocelově šedý povrch
Poloprůhledné jehlicovité krystaly
RUTIL TiO2
Černý kovový povrch
RUBÍN (ODRŮDA KORUNDU) Al2 O3
též Uvnitř Země str. 46–47 ◀ Eroze, zvětrávání a ukládání str. 58–59
Krystaly vykazují krychlovou symetrii
BORNIT Cu 5FeS 4
Průsvitný sklovitý vzhled
Sůl kamenná – chlorid sodný
Červené zbar vení díky chromu
SAFÍR (ODRŮDA KORUNDU) Al2 O3
60
SÍRA S
Podlouhlé paprsčité krystaly obsahují antimon
FLUORIT CaF2
Modrá barva svědčí o železe a titanu
Lesklý kovový vzhled
Zaoblený povrch
CINABARIT HgS
Halogenidy Zpravidla měkké minerály známé jako halogenidy vznikají tak, že se kov váže s aniontem halogenu – chloru, fluoru, bromu nebo jodu.
JEDNOKLONNÁ TROJKLONNÁ
Plíšek
Kosočtverečné krystaly
ARSEN As
Sulfidy Sulfidy jsou v přírodě běžné. Často jsou pestře zbarvené a lesklé. Vznikají tehdy, když se kovy nebo polokovy vážou s anionty síry.
ŠESTEREČNÁ ČTVEREČNÁ
Zlato hydrotermálního původu
Kus křemene
TVAR A STAVBA KRYSTALŮ Opakující se geometrická struktura minerálních sloučenin vytváří řadu prostorových mřížek. Ty se dělí podle své symetrie do šesti soustav.
HEMATIT Fe2 O3
Kosočtverečné krystaly
KARNALIT KMgCl3 ·6H2 O
Tmavé zbarvení způsobuje příměs železa
KASITERIT SnO2
Červený oxid zinečnatý
Červené krystaly oxidu měďného
CHROMIT FeCr2 O4
PYRIT FeS2
KUPRIT Cu2 O
ZINKIT ZnO
236
◀ viz
též Lidské tělo str. 230–231 ◀ Kosterní soustava str. 232–233 ◀ Svalová soustava str. 234–235
Hruškovitý tvar
Střední hýžďový sval
Kyčložeberní sval
Dlouhý zádový sval
Příčný břišní sval
Loketní natahovač zápěstí
Loketní ohýbač zápěstí
Loketní sval
Výběžek loketní kosti
Dlouhý vřetenní natahovač zápěstí
Mezižeberní svaly
Trojhlavý sval
Hluboký pažní sval
Dolní zadní pilovitý sval
Přední pilovitý sval
Vzpřimovač trupu
Podhřebenový sval
Středový šev lopatky
Hřbet lopatky
Nadhřebenový sval
Rombické svaly Zdvihač lopatky
Řemenový hlavový sval
Polotrnový hlavový sval
ZADNÍ HLUBOKÉ
Zdvihač hlavy
Spánkový sval
Týlní výduť týločelního svalu
ZADNÍ POVRCHOVÉ
Poutko ohýbačů
Velký hýžďový sval
Bederní trojúhelník
Natahovač prstů
Loketní natahovač zápěstí
Krátký vřetenní natahovač zápěstí
Loketní ohýbač zápěstí
Loketní sval
Zevní šikmý sval
Vřetenní sval
Šlacha trojhlavého svalu
Boční hlava trojhlavého svalu
Dlouhá hlava trojhlavého svalu
Široký zádový sval
Velký oblý sval
Malý oblý sval
Podhřebenový sval
Deltový sval
Trapézový sval
VĚDA A TECHNIKA
Svalová soustava – pokračování
Při dynamickém cvičení se až pětkrát zvýší přívod krve do svalů
Kdyby všechny naše svaly táhly jedním směrem, dokázali bychom zdvihnout více než 20 tun
Patní kost
Achillova šlacha Dlouhý palcový ohýbač
Dlouhý sval lýtkový Dlouhý ohýbač prstů
JAK FUNGUJÍ SVALY Svaly vyvíjejí sílu pouze stahováním – Dvojhlavý sval aktivně se natáhnout a zatlačit se stahuje nedokážou. Pro pohyb více směry jsou svaly uspořádané ve dvojicích či skupinách, z nichž každý táhne jiným směrem. Například dvojhlavý sval nadloktí stažením ohýbá loket. Při uvolnění a prodloužení dvojhlavého svalu loket stažením natahuje Loket se ohýbá trojhlavý sval pod ním.
Krátký sval lýtkový
Šikmý lýtkový sval Zadní holenní sval
Dlouhý lýtkový sval
šlacha. Achillova šlacha spojuje dvojhlavý sval a další lýtkové svaly s patní kostí pod nimi a nejlépe vynikne při stoji na špičkách. Několik delších, mnohem tenčích šlach prochází od svalů předloktí a pod vazivovým páskem přehází vzápěstí, zvaným poutko ohýbačů. Tyto šlachy natahují prsty.
Boční hlava dvojhlavého lýtkového svalu Zákolenní sval
Středová hlava dvojhlavého lýtkového svalu Váček
Štíhlý sval
Poloblanitý sval
Pološlašitý sval
Dvojhlavý stehenní sval Krátká hlava dvojhlavého stehenního svalu
Poloblanitý sval
Podkolenní šlachy Vastus lateralis
Podkolenní část velkého přitahovače
Šlacha natahovače Vastus lateralis
Velký přitahovač
Při pohledu zezadu je vidět největší sval lidského těla – velký hýžďový sval. Shora se upíná k pánevní kosti a dole ke stehenní kosti. V nataženém stavu udržuje vzpřímenou polohu stehna a zad vestoje a stažením přitahuje stehno dozadu a umožňuje tak chůzi, běh a skákání. Vidět je též největší a nejsilnější šlacha celého těla – Achillova
LIDSKÉ TĚLO
Zadní svaly
Dvojhlavý sval se uvolňuje
Loket se natahuje
Trojhlavý sval se stahuje
viz též Pokroky v lékařství str. 260–261 ▶
237
VĚDA A TECHNIKA
Vlaky a železnice Vlaky a železnice se vyvinuly z tažných lokomotiv na parní pohon používaných v dolech a slévárnách. Železnice od 20. let 19. století překotně vznikaly nejprve v Británii a poté i jinde v Evropě a ve světě. Železniční síť v USA v 19. století prošla mimořádně rychlým rozvojem – ze 4 506 km v roce 1840 na 263 000 km o 50 let později. Parní
Lokomotiva vypouští výfukové plyny vysokým komínem
lokomotivy táhnoucí řadu osobních i nákladních vagonů radikálně zkrátily cestovní dobu mezi městy i zeměmi po celém světě. Ve 20. století rostla obliba dieselových a elektrických lokomotiv, které nemusely zastavovat kvůli doplnění zásob uhlí a vody. Vysokorychlostní elektrické vlaky dnes dosahují mnohem vyšší cestovní rychlosti než jejich předchůdci.
1830 Lokomotiva R. Stephensona zvaná Raketa projíždí první meziměstskou železniční trať mezi Liverpoolem a Manchesterem.
Vlaky celosvětově slouží k přepravě 40 procent nákladu 1896 Vlaky vyjíždě jící po nejprudším stoupání ve Walesu na horu Snowdon jsou osazeny ozu benými pastorky, jež zapadají do ozubnice.
1879 Na okružní trati dlouhé 300 metrů v rám ci Průmyslové výstavy v Berlíně je představena první elektrická loko motiva, kterou vynalezl německý inženýr Werner von Siemens.
SNOWDONSKÁ DRÁHA
Obě ramena vodorovně značí: „nebezpečí: zastav“
cca 1900 Mechanické že lezniční semafory, jež zdvi háním a spouštěním ramen dávají strojvedoucím pokyn k zastavení či pokračování v jízdě, doplňují barevná elektrická světla.
na konci soupravy jako kan celář a ubikace pro posádku vlaku.
SLUŽEBNÍ VŮZ Č. 16
1961 Německá lokomotiva č. 18.201, vyrobená
k testování vysokorychlostních želez ničních vozů, má maximální rych Kontaktní vodič lost 182,4 km/h. Je dodnes trakčního vedení provozuschopná Dvířka dýmnice mají charakteristický kuželový tvar Č. 18.201
1955 Vynález polopantografu, který vysokorychlostním vlakům umožňuje sbírat elektřinu z nadzemního vedení.
Pantograf sbírá elektřinu z kabelu
Transformátor snižuje napětí
60. léta 20. století Tisíce kilometrů železničních tratí jsou elektrifikovány. Elektrické lokomotivy jsou tišší a méně znečišťují než parní a dieselové.
◀ viz
též Počátky moderní dopravy str. 278–279
Střecha kolejového vozidla
POLOPANTOGRAF
ELEKTRICKÁ LOKOMOTIVA
284
WERNER VON SIEMENS
Otevřená plošina na 1913 Během prudkého rozvoje že konci vlaku umožňuje leznice v Severní Americe se běžně posádce přístup používá krátký služební vůz na střechu
MECHANICKÉ NÁVĚSTIDLO
STEPHENSONOVA „RAKETA“
Elektromotor roztáčí kolo
1964 První vysokorychlostní železniční spoj na světě, rychlovlak Šinkansen, zkracuje cestovní dobu mezi japonskými městy Tokio a Ósaka o více než polovinu. ŠINKANSEN
Nejrychlejším vlakem světa je japonský maglev L0, dosahující rychlosti 603 km/h Americký průmyslník Cornelius Vanderbilt buduje řadu nových železničních tratí, mimo jiné dráhu podél Hudson River a Newyorskou cen trální dráhu.
Trojitý šoupátkový ventil vypouští vzduch
Nádrž naplněná stlačeným vzduchem
„Chytač dobytka“ vytlačuje z trati zaběhlá zvířata
Brzda zastavuje kolo
Stlačený vzduch proudí do brzdného válce
VYUŽITÍ VZDUCHOVÉ BRZDY
20. léta 20. století S rostoucí
oblibou cestování vlakem za zábavou a na dovolenou vydávají železniční společ nosti v Británii, Evropě a USA barevné reklamní plakáty, jimiž lákají cestující.
REKLAMA NA ŽELEZNICI
LOKOMOTIVA TŘÍDY B Č. 147 SPOLEČNOSTI B&O THATCHER PERKINS
1931 V americké Filadelfii zahajují provoz elektrické jednotky typu Reading. Každý vůz má délku 22,2 m a pojme 86 cestujících.
Komínem s mosaznou koncovkou odcházejí plyny z kotle na uhlí
1930 Výkonná třída lokomotiv King, pojmenovaných po britských králích, tahá těžké expresní vlaky většinou mezi Londýnem a západní Anglií. ELEKTRICKÁ JEDNOTKA READING Č. 800
KING EDWARD II
1938 Lokomotiva A4 Mallard dosahuje rychlosti
203 km/h, což je světový rekord mezi parními vlaky. V Británii zůstává v provozu do roku 1963 s celkovým nájezdem 2,4 milionu kilometrů.
V karoserii je uložen 5,5 m dlouhý vysokotlaký kotel Aerodynamický klínovitý tvar snižuje odpor vzduchu
MALLARD
1982 V Indii byl zahájen provoz luxusního vlaku Palace on Wheels. Tento vlak o 23 vozech pojme maximálně 104 cestujících, jeho součástí jsou dva restaurační vozy, lázně a společenský salon. JÍDELNÍ VŮZ VLAKU PALACE ON WHEELS
Výstražný zvon obsluhovaný z kabiny strojvůdce
Přední světlomet osvětluje trať
CORNELIUS VANDERBILT
1869 Americký inženýr George Westinghouse vynalézá tříventilovou vzduchovou brzdu, je umožňuje silné a účinné brzdění
Komín vybavený lapačem jisker
1863 Lokomotiva třídy B č. 147, zvaná Thatcher Perkins, slouží na tratích společnosti Baltimore and Ohio (B&O) s nejprudším stoupáním. Stroj s kotlem na dřevo slouží k přesunům vojsk Unie v americké občanské válce a je v provozu 29 let.
60. léta 19. století
1933 Do provozu uve dena jednotka SVT 877 zvaná Létající Hamburčan. Nejvyšší cestovní rychlost tohoto prvního dieselové ho rychlíku v Německu – 160 km/h – zůstává na trati Hamburk–Berlín nepokoře na do roku 1997. LÉTAJÍCÍ HAMBURČAN
Podlaha vlaku maglev Vodicí magnety na vozidle udržují mezeru
Elektromagnetické cívky vodicí dráhy a nosné magnety vlaku se odpuzují, čímž vlak udržují ve vzduchu
2004 Do provozu byl uveden vlak maglev (magnetická levi tace) v čínské Šanghaji, jenž se udržuje nad kolejemi pomocí magnetů a dosahuje maximální rychlosti 431 km/h. VLAK MAGLEV
viz též Doprava v 21. století str. 290–291 ▶
285
HISTORIE
Koloniální impéria Kolonialismus je formou získání politické kontroly nad zámořským územím obvykle kvůli ekonomickému vykořisťování; často bývá provázeno násilným podmaněním obyvatel území. Tento proces se stal výrazným fenoménem v 16. století a pokračoval i ve stoletích následujících. Do roku 1900 různé evropské velmoci kolonizovaly většinu světa včetně prakticky celé Afriky. Opatření potlačující místní politický rozvoj zrušila autonomii celých regionů a způsobila nenapravitelné škody celým s polečnostem. Kořeny novodobého kolonialismu Objevné plavby evropských mořeplavců v 16. století většinou znamenaly úplně první kontakt Evropanů s do té doby jim neznámými civilizacemi, říšemi a národy. Tito průzkumníci byli původně vysláni svými panovníky, aby našli cesty ke zdroji cenného koření, jako byl pepř a hřebíček. Ekonomické zisky, jichž bylo možné dosáhnout obchodem a využíváním těchto zemí, postupně přitahovaly stále více evropských dobrodruhů, kteří se v nich začali usazovat a často násilím vytlačovali místní obyvatele. Tento proces začal v době, kdy politická soutěž v Evropě vytvořila systém silných, centralizovaných států s vojenskou a technologickou převa hou nad ovládanými společnostmi, které už předtím často oslabovalo vnitřní politic ké rozdělení, občanská válka nebo nemoci. Vzestup impérií Na amerických územích od počátku 16. století postupně obsadilo Portugalsko dnešní Brazílii, zatímco španělské dobý vání zničilo do roku 1533 domorodé říše Aztéků a Inků a postoupilo až na sever do oblasti Kalifornie. V Severní Americe zakládaly Británie a Francie osadnické kolonie, z nichž první byl Jamestown, ustavený Brity v roce 1607. V západní Africe se v 16. století zřizovaly evropské základny jako nástupní body pro přepravu zotročených Afričanů do Ameriky. V 17. století obchod s otroky výrazně zesílil, neboť nucené práce byly jedním z předpokladů růstu nových, koloniálních území. O dvě století později tempo kolonizace znovu zrychlilo v tzv. tahanici o Afriku (1881–1914), která skon čila rozdělením téměř celého afrického kontinentu mezi evropské velmoci.
SULTÁN TIPÚ
Odpor Domorodí obyvatelé se evropské kolonizaci tvrdě bránili. V Severní Americe vedli domorodci od počátku 17. století války proti okupaci svých zemí osadníky. V roce 1775 se pak sami kolonisté ve 13 britských koloniích vzbouřili a v roce 1783 založili nezávislé Spojené státy americké. V Indii místní vládci, jako byl sultán Tipú z Maisúru, vedli války proti stále dál pronikajícím Britům, postupně ale byli stejně jako on poraženi (sultanát Maisúr byl dobyt v roce 1799). V Austrálii byly v dlouholetých šarvátkách mezi Austrálci a britskými kolonizátory vymýceny celé komunity původních obyvatel. Na Novém Zélandu vedli Maorové mezi lety 1845 a 1872 několik válek, po nichž si uchovali aspoň část své země a způsobu života. V některých případech nabral odpor proti kolonizátorům náboženský aspekt, například v Súdánu v 80. letech 19. století, kdy Al-Mahdí vedl islámské povstání za vyhnání Britů. V Indii si zase Britové pohněvali muslimské i hinduistické vojáky sloužící v jejich armádě, což vedlo roku 1857 k Velkému indickému povstání, které téměř svrhlo britskou vládu v oblasti.
SAMUEL MAHARERO V lednu 1904 vedl v jihozápadní Africe (nyní Namibie) hererský náčelník Maharero (zemřel 1923) povstání proti německým okupantům. Ztráty byly obrovské. Asi 75 procent všech Hererů zemřelo a Maharero byl nucen odejít do exilu v Britech ovládaném Bečuánu, kde zemřel v roce 1923. V Namibii je všeobecně považován za národního hrdinu.
356
◀ viz
též Obchod a objevné cesty str. 340–341 ◀ Středověk v Amerikách str. 342–343 ◀ Africká království str. 348–349
V letech 1872–1921 se pod britskou vládou snížila průměrná délka života v Indii o 20 procent
1923 NOVINOVÁ ILUSTRACE
Dopady kolonizace Kolonizace vedla k odstranění místních vládců a ke ztrátě nezávislosti mnoha národů, kterým jen zřídka byla přiznána stejná práva jako občanům napadající země. V obchodu s otroky bylo během tří století přes Atlantik do Ameriky přepra veno 12,5 milionu Afričanů, aby pracovali na amerických plantážích. Vykořisťování kolonií přinášelo zisk výhradně kolonizáto rům, bez jakéhokoli prospěchu pro domo rodé národy. Příkladem může být těžba stříbra v Bolívii a diamantů v Jižní Africe, z nichž bohatly jen evropské mocnosti. Kolonie byly považovány za producenty nerostného nebo zemědělského bohatství a průmyslová revoluce pro ně nezna menala rozvoj vlastních průmyslových odvětví už proto, že by mohly konkurovat koloniální velmoci. Dokonce i země jako Čína, které si udržely nezávislost, se setká valy s omezováním možnosti svobodně jednat: ve 40. a 50. letech 19. století vedli Britové s Čínou dvě „opiové války“ o právo dovozu opia do Číny a poté obsadili pří stavy, ve kterých s ním obchodovali mimo čínskou jurisdikci.
Kolonizace dnes Ačkoli většina někdejších kolonií evropských velmocí získala nezávislost, několik území považovaných za příliš malá na to, aby byla schopná nezávislého života, zůstává pod vládou dřívějších kolonizátorů, příkladem je Svatá Helena pod vládou Británie. Jiná jsou předmětem mezinárodních konfliktů, například Falk landy, o které válčily Británie a Argentina v roce 1982. Některé bývalé kolonie, například Francouzská Guyana, zůstávají plně absorbovány do politické struktury evropské země. Důsledky kolonizace však v nyní již nezávislých bývalých koloniích přetrvávají. Ekonomiky některých zůstaly příliš spe cializované, například karibské země jsou závislé na produkci banánů nebo cukru. Mnohé také po získání nezávislosti trpěly nedostatkem vzdělávacích a zdravotnic kých zařízení i další základní infrastruktury a chyběl jim přístup k finančním zdrojům potřebným k jejich vybudování. Jejich hranice určené koloniálními mocnostmi často neodpovídaly rozdělení etnických skupin, což vedlo ke škodlivým občanským válkám, a v rozvoji občanské společnosti v mnoha zemích bránila také evropská postkoloniální podpora místních diktátorských režimů. Dědictvím kolonialismu je i to, že růst nové ekonomiky zastavuje chudoba přibývající populace se stále omezenějšími zdroji.
◀ Sklad opia Dělníci ve skladu v Patně v severový chodní Indii balí opium. Většina produkce drogy byla určena k plavbě do Číny.
MODERNÍ S VĚ T (OD ROKU 1750 DOSUD)
Obraz kolonizátora, jak přináší domorodcům řád
VÁLKA O FALKLANDY
„Nejhorší věcí způsobenou kolonialismem bylo zatemnění našeho pohledu na naši minulost.“ BARACK OBAMA, Sny mého otce: Příběh rasy a dědictví, 1995
viz též Věk globálních konfliktů str. 360–363 ▶ Sebeurčení a občanská práva str. 366–367 ▶
Boj za nezávislost str. 368–369 ▶
357
Co je ekonomie?
Vlastnictví a vlastnická práva Ekonomická funkce tržní směny – výroba, prodej a nákup – je založena na princi pu, že zdroje někdo vlastní, ať už osoba nebo společnost. Pak se uplatňuje institut označovaný jako vlastnická práva, jehož smyslem je zajistit mírové, nenásilné sou peření o zdroje. Například předmětem soukromého vlastnictví může být dům. Jeho vlastník je oprávněn svá vlastnická práva delegovat, pronajmout nebo prodat jakékoli jiné straně, která je ochotna plnit vzájemně dohodnuté podmínky, jako je například cena a načasování směny.
Proces nabídky a poptávky Množství zboží nebo služeb dostupných na trhu se označuje jako nabídka a množ ství zboží nebo služeb v daném okamžiku požadovaných spotřebiteli jako poptávka. Od obojího se pak odvíjejí ceny zboží nebo služeb. Podle zákona nabídky a poptávky je například nepravděpodobné, že by nabízené platy rostly, pokud je k dispozici 10 kvalifikovaných účetních pro každou inzerovanou účetní pozici. Naopak pokud je na každých 10 inzerovaných pracovních míst k dispozici pouze jeden kvalifikovaný účetní, pak zaměstnavatelé nabízené platy zvýší, aby nedostatkové uchazeče o zaměstnání přilákali. Poptávka Cena v rovnováze
Tržní rovnováha
0
KVANTITA
TYPY EKONOMIE Ekonomická teorie rozeznává podle způsobu alokace zdrojů čtyři typy ekonomik. V tradiční neboli zvykové ekonomice, založené na zemědělství, nabídka pouze uspokojuje poptávku. V plánované ekonomice (zde zobrazené) rozhoduje ústřední orgán nebo vláda. V tržní ekonomice vláda nezasahuje vůbec a ve smíšené dochází k určitým centrálním zásahům.
◀ viz
Nabídka
CENA
◀ Plovoucí trh Výměna zboží za peníze probíhá na mnoha úrovních napříč společností od trhovců prodávajících lokální produkty až po obchodování na úrovni vlád.
Nabídka při monopolu
byly považovány za cenné, protože byly žádané. V průběhu staletí tento směnný systém ustoupil papírovým bankovkám a mincím, jež byly oceňovány podle ceny zlata. V 70. letech 20. století však měny kryté zlatem vesměs nahradily tzv. fiat měny (fiat = nařízení), peníze se zákonem/vládami stanovenou hodnotou.
Co jsou peníze? Peníze jsou směnnou jednotkou, která je cenná, jen pokud lidé věří, že představuje určitou hodnotu – což není totéž co bohatství. Historicky prvními jednotkami směny byly různé komodity – produkty a zboží –, jako byly například kakaové boby, sůl nebo sušená kukuřice, které
Kvantita v rovnováze
Poptávka roste při nižších cenách
0
MNOŽSTVÍ
POPTÁVKA
JOHN MAYNARD KEYNES Britský ekonom John Maynard Keynes (1883–1946) způsobil ve 30. letech 20. století revoluci v ekonomickém myšlení, když navrhl, aby pro udržení plné zaměstnanosti byly zásadní vládní výdaje; růst poptávky by pak zase stimuloval ekonomiku.
Dokonalá konkurence
MONOPOL vs DOKONALÁ KONKURENCE
Konkurence na trhu Soutěž neboli konkurence je klíčovou hyb nou silou ekonomické aktivity a určujícím rysem kapitalismu. Označuje se tak situace, kdy mezi sebou podniky se stejným obo rem podnikání soupeří o co největší podíl na trhu. K dosažení tohoto cíle se výrobci či dodavatelé snaží získat zákazníky/klienty soupeře změnou ceny, inovací produktu, užitím reklamy nebo změnou místa, kde je produkt k dispozici. Konkurence může určovat cenu produktu na trhu: čím větší je po něm poptávka, tím vyšší cenu je za něj zákazník ochoten zaplatit. Monopolní postavení má ten, kdo je jediným dodava telem produktu na trh; v takovém případě může stanovit cenu podle vlastního přání. „Dokonalá konkurence“ znamená více dodavatelů dosahujících vyvážené ceny na přeplněném trhu. Mikroekonomie Mikroekonomické zkoumání se zamě řuje na chování jednotlivých spotřebitelů i dodavatelů zboží a služeb. Výchozím bodem tohoto studia je tržní mechanis mus, přesněji analýza klíčových faktorů, mezi než patří: dynamika nabídky a po ptávky, znázorňovaná diagramem nazý vaným Marshallovy nůžky (viz vlevo);
rozmístění zdrojů; efektivita výroby; jak je rozdělena práce a také vliv vládní regulace a daní na celý proces. Rovněž se zkoumá, proč výrobci a jednotlivci reagují na ceny konkrétním způsobem a na jaké cenové úrovni se jejich chování mění.
Makroekonomie Makroekonomie se zabývá chováním a výkonem velkých ekonomických systé mů a hodnotí jejich fungování na regio nální, národní nebo mezinárodní úrovni. Makroekonomie se zaměřuje na změny ve výkonnosti ekonomiky zkoumáním různých ukazatelů, jako jsou nezaměst nanost, tempo růstu, hrubý domácí produkt (HDP) a inflace. Spojuje prvky, které přispívají k souhrnné neboli agre gátní ekonomické aktivitě země, například vládu, bankovnictví a průmysl, a analyzuje mikroekonomické faktory, jež je mohou ovlivnit. Vlády a korporace využívají mak roekonomické modely jako pomůcky při formulování hospodářské politiky.
„Státní dluh, pokud není nepřiměřený, pro nás bude národním požehnáním.“ ALEXANDER HAMILTON, otec zakladatel USA, v dopise finančníkovi Robertu Morrisovi, 30. dubna 1781
MARSHALLOVY NŮŽKY – NABÍDKA /POPTÁVKA Nápad ohledně produktu
Nabídka při dokonalé konkurenci
CENA
Racionální rozhodování Když spotřebitel porovnává náklady a pří nos možností, které má k dispozici – snaží se docílit co nejvyšší převahy prospěchu nad náklady –, a pak se na základě svých preferencí rozhodne, dělá to, co mikro ekonomové nazývají racionální volbou. Toto východisko používají ekonomové k předpovědi chování spotřebitelů za předpokladu, že budou důsledně dbát o maximalizaci svých zájmů.
Monopol
EKONOMIE
Ekonomie je vědecké studium způsobů, jakými lidé zacházejí se zdroji a organizují produkci a distribuci zboží a služeb. V návaznosti na další obory, jako jsou právo, psychologie a sociologie, pomáhá ekonomie objasnit, na základě čeho se lidé – ať už jako producenti, nebo jako spotřebitelé – rozhodují a jak slaďují neomezené potřeby s omezenými světovými zdroji. O fungování ekonomiky existuje mnoho teorií a ekonomové vedou vášnivé debaty o nejlepším vysvětlení.
Plánovači odhadují typ a míru poptávky
CENTRÁLNÍ PLÁNOVÁNÍ
Plánovači instruují výrobce
VÝROBA
Zákazník nemá možnost výběru
NABÍDKA
též Moderní globalizace a ekonomický růst str. 370–371 Ekonomie v historii str. 400–401 ▶ Ekonomické teorie str. 402–405 ▶
399
Od směnného obchodu po kryptoměnu udělala ekonomika velký krok. Počáteční jednoduchá výměna se proměnila v komplexní finanční algoritmy a tržní mechanismy pro globální transakce. Ekonomie se jako formální metoda uvažování o způsobech produkce a spotřeby zboží a služeb vyvinula už ve starověkém Řecku, ale až v 18. století
Obilí pěstované jednou stranou
začali teoretici jako Adam Smith analyzovat, jak nákupní a prodejní činnost jednotlivců přispívají k fungování národního hospodářství. Další klíčoví myslitelé včetně Karla Marxe, Johna Keynese a Miltona Friedmana dál posouvali znalost způsobů, jak ekonomiky fungují v praxi a ovlivňují jednání čelných podnikatelů a vlád.
10 000–3000 př. n. l.
Kráva, kterou vlastní druhá strana
Bronzová socha představuje Humea oblečeného ve filozofské tóze
Dřevěný rám
SMĚNNÝ OBCHOD
1637 Poptávka bohatých
1752 Skotský filozof David Hume publikuje vlivné pojednání O rovnováze obchodu. Mimo jiné tvrdí, že vlády by měly hradit veřejné záležitosti, které prospívají masám, napří klad pouliční osvětlení a národní obranu.
Bavlněné vlákno spřádané v nit
Nit navinutá na cívku
Holanďanů po exotických tulipánech vytváří první zaznamenanou ekonomickou bublinu, neboť se na burzách obchodují za obrovské sumy. Ceny brzy klesají a „bublina“ praskne.
DAVID HUME
ARKWRIGHTŮV DOPŘÁDACÍ STROJ
1771 Vynálezce Richard Arkwright staví v anglickém Derbyshiru přádelnu na vodní pohon; začíná přechod od domácké výroby k centralizovanému továrnímu systému.
TULIPÁN SEMPER AUGUSTUS
1776 Skotský ekonom Adam Smith v díle Bohatství národů popisuje fungování rozvíjející se industrializované kapitalistické společnosti zaměřené na dělbu práce. Staví se proti monopolům a nadměrným vládním zásahům.
Vláda uchovává zlaté 1844 Velká Británie rezervy a vydává přijímá zlatý standard; bankovky a mince jako oficiální měnu ustanovuje bankovky Anglické centrální banky a hodnotu britské libry váže na konkrétní množství zlata.
1958–1960
1957 Římskou
Čína uplatňuje program urychlení industrializace, tzv. Velký skok vpřed, ale organizační problémy a přírodní katastrofy ho překazí.
smlouvou šest evropských států zakládá Evropské hospodářské spole čenství a zavazuje se k odstranění celních bariér a společné zemědělské politice.
ROPNÉ ČERPADLO
ŘÍMSKÁ SMLOUVA
1971 Prezident
Richard Nixon opouští zlatý stan dard, aby ochránil americký dolar nad hodnocený zahra ničními spekulacemi; končí tím systém pevných směnných kurzů.
400
◀ viz
1867 Německý filozof Karel Marx vydává Kapitál, v němž zpochybňuje kapitalistické výrobní prostředky a navrhuje centralizovaný systém s posílením role vlády v zájmu zajištění blahobytu dělníků.
ZLATÝ STANDARD
Hlava čerpadla vytahuje ropu ze země
1960 Organizace zemí vyvážejících ropu (OPEC) sdru žuje 14 hlavních producentů ropy s cílem regulovat dodávky a udržovat spravedlivé ceny.
Nejstarší ekonomickou transakcí je směna mezi jednotlivci, při níž se vymě ňuje zboží nebo služby v podobné, účastníky směny uznávané hodnotě. Nepoužívají se peníze.
Přímá směna krávy za pytel obilí
1989 Americká politická Ropný vrt vyvrtaný do skály
ekonomka Alice Amsde nová charakterizuje vzestup ekonomiky východoasijských „tygrů“ a jejich úspěch připisuje industrializaci, kterou stát podporuje například regulací cen a snižováním dovozu.
též Moderní globalizace a ekonomický růst str. 370–371 ◀ Co je ekonomie? str. 398–399
PROCENTUÁLNÍ RŮST HDP 1980
VÍRA A SPOLEČNOST
Ekonomie v historii
1200 1000 800 600 400
KLÍČ Hongkong Korea Singapur Tchaj-wan
200 0 1980 1985 1990 1995 2000 2005 ROK
RŮST TYGŘÍCH EKONOMIK
UMĚNÍ A VOLNÝ ČAS
Pálkovací sporty
Zámezí
Baseballový míček je sešitý 108 dvojitými stehy
Hry založené na odpalování míčku pálkou, palicí nebo holí mají dlouhou historii. Například na vykopávkách ze starého Egypta najdeme vyobrazené hráče „pozemního hokeje“ už před 4 tisíci lety. Moderní pálkovací sporty vznikly většinou v Evropě v 18. a 19. století.
Baseball Hra se skládá z devíti směn, při nichž se dva týmy snaží oběhnout co nejvíce met. Pálkař jednoho družstva odpálí míč, musí oběh nout tři mety a vrátit se na domácí metu. Směna končí, když jsou z každého družstva vyřazeni (vyautováni) tři pálkaři – to se stane, když soupeř míč chytí, když pálkař třikrát neodpálí správný míč nebo když se ho soupeř míčem dotkne. Odpalování Pálkař stojí na domácí metě a snaží se odpálit nadhozený míček co nejdál a tak, aby ho soupeř nechytil.
Rychlý nadhoz Nadhazovač uchopí míček dvěma prsty nahoře, aby letěl rychle a rovně. Prvoligoví nadhazovači (v Major League Baseball – MLB) nadhazují rychlostí vyšší než 90 km/h.
Palec míček stabilizuje
Míč schovaný za rukavicí
Štěrkový pás upozorňuje hráče na blízkost stěny
Rychlý hod horem
Pálkař je k nadhazovači otočený hrudníkem
Rotace kyčlí posiluje pohyb pálky
BASEBALLOVÉ HŘIŠTĚ
Nadhazování Nadhazovač vyřadí pálkaře tak, že nadhodí do strike zóny (prostor nad domácí metou, od kolen po hrudník pálkaře) tak, aby pálkař nezvládl míč zpracovat.
Paže s pálkou promáchnou
Pálka zdvihnutá nad hlavou
Pomezní čára – míč, který dopadne Vnitřní pole za ni, je chybný
Když je paže v protažení, ruka uvolní míček
Těžiště je na předním chodidle
Pravé pole
Přední noha se zvedá POSTOJ
ÚDER
DOKONČENÍ ÚDERU
Kriket Dva týmy po 11 hráčích se střídají – jeden na pálce, druhý v poli. Body tým získává, když pálkař odpálí míček a přeběhne na druhou stranu pruhu. Tým v poli se snaží vyřadit pálkaře různými způsoby – zachycením míčku ze vzduchu nebo shozením branky nadhozeným míčkem. Nadhazování Nadhazovači nadhazují šest míčků za sebou – jednu sadu, tzv. over. Snaží se hodit tak, aby se pálkaři odpal nezdařil. Pevný úchop prsty
NAKROČENÍ
NÁPŘAH
Pálkař chrání branku a snaží se míček odpálit a získat body
Strážce branky zachycuje míčky, které minou pálkaře Nízko posekaný pruh trávy mezi brankami je dlouhý 20 m
Nadhazovač hází horem
Pasivní pálkař
Rozhodčí hlásí, zda je pálkař vyautován, nebo získává body
Přední paže se zvedá, paže s míčkem se připravuje k hodu
V horním bodu hráč míček vypouští z ruky
Váhu přenáší na přední nohu
472
◀ viz
NAKROČENÍ
NADHOZ
také Týmové míčové sporty str. 468–471
Softball Tento oblíbený rekreační sport má mnoho společného s baseballem: devítičlenná družstva soupeří při obíhání čtyř met. Tvar hřiště je stejný, ale mety jsou od sebe vzdálené 18,3 m. Nadhazuje se spodem, rychle nebo pomalu, podle typu soutěže. Míček na softball je větší než baseballový.
Klapky chrání uši a spánky
Pálka z vrbového dřeva
Odpalování Pálkař se snaží různými údery odpálit míček mimo dosah polařů soupeřova týmu a získat tak body.
Obvod míčku je obvykle 30 cm
RUKAVICE A MÍČEK
HELMA
Přední noha v polstrovaném chrániči NÁPŘAH
NADHOZ
Pálka nesmí být delší než 86 cm PÁLKAŘ
PÁLKA
Území kouče
Střídačka
Nejdelší odpal přímo do jamky v golfové soutěži měřil 473 m
Nadhazovač hází míček z vyvýšeného místa
Při golfu se hráči snaží dostat míček do jamky – kalíšku umístěného v travnatém „greenu“ – na co nejméně úderů. Na hřišti bývá obvykle 18 jamek mezi stromy, potoky a bunkry (pískovými překážkami). Těmto překážkám se musí hráč vyhnout nebo je překonat, aby se dostal až k jamkovišti.
SPORTY
Golf
Po odpalu se hráč otáčí v trajektorii míčku Dobrý úchop hole umožní správný úder do míčku
Zvednutou holí hráč švihá směrem dolů
Hráč vede hůl před sebe a plynule vzhůru, pohled směřuje dolů
POSTOJ PŘI ŠVIHU
Golfové hole Hráč hraje až 14 různými holemi, jejichž účelem je odpálit míček na různě dlouhou vzdálenost s různou trajektorií letu.
Odpalovač stojí na domácí metě, čelem k nadhazovači Třetí metař chrání třetí metu před běžci z týmu soupeře
Levé pole
Druhá meta je nejdál od domácí mety
Hůl používaná pro první dlouhý odpal (driving) z týčka na velké vzdálenosti
DRIVER
DLOUHÉ ŽELEZO
WEDGE
Lední hokej
Lakros Původní hra amerických indiánů se hrála už ve 12. století. Lakros hrají 2 týmy (po 10 mužích nebo po 12 že
PUTTER
Helma
Rychlá a kontaktní hra; utkání se hraje s ochranným štítem na tři 20minutové třetiny. Dva šesti členné týmy se snaží umístit puk (disk z tvrdé gumy) do soupeřovy Hokejové branky. Branku (o šíři 1,8 m) hlídá chrániče brankář, ostatní hráči si puk přihrá a vyztužené rukavice vají a střílí pomocí dlouhé hokejky s plochou čepelí. Hráči se mohou během hry bez omezení střídat.
Pozemní hokej Pozemní hokej se hraje ve více než 100 státech. Dva týmy o 11 hráčích soupeří o malý tvrdý míček, který střílí, přihrávají a driblují prohnutou spodní částí hole. Branku hlídá brankář v mohutných chráničích.
Plochá hlava pro pohyb míčku po jamkovišti a do jamky
Spojka
Hřiště na pozemní hokej Soutěžní hřiště na pozemní hokej je dlouhé 91,4 m a široké 55 m. Každá branka je obklopena střeleckým kruhem ve tvaru písmene D. Do branky se smí střílet pouze odtud.
Hra začíná rozehrávkou ze střední čáry Střelecký kruh
Postranní čáry vymezují hrací plochu
Zaoblené mantinely zajišťují plynulost hry
Střední čára rozděluje hřiště dlouhé 61 m na dvě poloviny
LAKROSOVÁ HŮL
OVLÁDÁNÍ PUKU
Plochá čepel
nách). Každý hráč má hůl s okem vyple teným síťkou, kterou se chytá, přenáší a přihrává míček z pěnové gumy do čtvercových branek širokých 1,8 m.
Oko pro chytání míče
MÍČEK
Železa mají čísla od 1 do 9 podle sklonu hlavy hole (loft)
Hůl s výrazně zalomenou hlavou posílá míček vzhůru, ale dosahuje se s ní kratší vzdálenosti než se železem
Branka stojí na brankové čáře Modré čáry rozdělují led na tři zóny
Dlouhá tyč s rukojetí
HŘIŠTĚ NA LEDNÍ HOKEJ
viz také Olympijské hry str. 488–491 ▶
473