TAŤÁNA G. BRZOBOHATÁ
Tuto knihu věnuji všem, kteří ji dočtou... ale i třeba jen rozečtou. Taťána
Poděkování patří mojí životní lásce Ondřejovi, mamce Taťáně a babičce Květě, celé mojí československé rodině, kterou z celého srdce miluji, všem, kteří mě na mé cestě podporovali a věřili, že to nezpackám, všem přátelům, všem „Kráskám i Krasavcům pomoci“ a všem seniorům. Dále bych chtěla poděkovat Tomášovi a Aničce za neutuchající podporu a trpělivost při vzniku téhle knihy. Alici za její talent a kreativitu, Michalovi za profesionalitu a nasazení, vydavateli za důvěru a mému životu za inspiraci. Bez všech zmíněných by tato kniha nevznikla. Moc Vám za to děkuji. Taťána
5
ÚMLUVA
6
ÚMLUVA
Dovolme si vzájemně, pokud tedy nebudeš proti, hned ze začátku tykat. Je to takové milejší, a navíc se mi pak i snadněji budou psát následující řádky, protože budu vědět, že je píšu pro tebe. Poslouchej, ať jsi kdokoliv. Otevřel jsi právě tuhle knížku s rádoby vtipným názvem, a proto mi dovol, abych k tvému sympatickému činu doplnila pár podstatných myšlenek, které tě budou provázet, ať už skrz její částečné rozečtení nebo až do jejího úplného přečtení. Většina knížek začíná předmluvou směřovanou ke čtenáři. Já se rozhodla začít úmluvou. Je spousta druhů úmluv... úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod nebo úmluva o právech dítěte, úmluva o krajině. Většinou se jedná o smluvní zápis různých zásad, které se musí, nebo by se minimálně měly, dodržovat. Tahle úmluva bude trochu jiná. Bude pouze mezi mnou a tebou a nebude vázána žádnou smlouvou, snad jen mentální dohodou, kterou mezi sebou my dva uzavřeme. Jedná se o to, aby každá z kapitol, kterou přečteš, byla tebou vnímána jako inspirace, nikoliv jako úzus.
7
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ Mé zkušenosti a zážitky, o kterých ti budu vyprávět, jsou nanejvýš pouhé pocity ze vzpomínek, nikoliv rady nebo návody na život. Sama to moc nemusím, když někdo mudruje o životě hned při první vrásce pod okem, ačkoliv někdy to tak možná bude působit. Ale v tomhle případě je to jiné. Nestavím se do role mudrce, duchovního kouče nebo mentora. Ber mě spíš jako vypravěče, který se baví svým rozžitým životem, lidmi, které v něm doposud potkal, a situacemi, které v něm prožil. Nebo víš co? Ještě jinak. Pojďme se společně shodnout na tom, že každý z nás je z jiného těsta a stejně tak, jako tebe může z různých důvodů iritovat jen tenhle samotný úvod, že knihu ihned odložíš, jiného třeba zaujme a rozhodne se ji zakoupit a v četbě pokračovat. Píšu to především proto, aby tvé vnímání čehokoliv, co se v následujících stránkách dočteš, bylo oproštěno od jedné z největších brzd lidské společnosti, tedy od předsudků. Znám je a zažila si s nimi své. Občas mi připadalo, že když se to slovo vymýšlelo, stála jsem modelem ;-). Věř mi, že ideální stav tvé četby bude spočívat v tom, když ke každé kapitole budeš přistupovat, jako bys na knihu narazil náhodou a o mně neměl doposud nejmenší ánunk. To se dost možná i teď stalo, a tím pádem je pro tebe četba předchozích řádků zcela zbytečná a rovnou se můžeme pustit do prvních kapitol. Ať tak či onak, pojďme se shodnout na tom, že všechno je jen sen. Ajaj. Teď si říkáš: „A sakra, už je to tady, ezomoudra. Zavírám knížku...“ Ne, vážně, já to takhle vnímám a líbí se mi to takhle brát. Někdy je to teda dost ujetej sen, jako v režii Larse von Triera, jindy zas jako pohádka od Disneyho. Ale pořád je to sen. A neboj se, tahle knížka nepodporuje užívání halucinogenních látek... Píšu to se zcela střízlivou myslí. Jsem zkrátka přesvědčená, že snění je život sám. Ale víš co? O tom všem až později. Pojď, jdeme na to... Užij si to.
8
9
ODKUD, KDY KAPITOLA I. A JAK?
10
11
12
13
14
15
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ Promiň, zapomněla jsem se představit. Jsem Taťána. Jméno jsem zdědila po své mamce. Ta ho zase dostala od své pratety. Hezké jméno, nestěžuju si. Jen vzhledem k tomu, že je s háčkem nad druhým t, jej občas v cizině využívám s měkkým i, protože jinak to všichni vyslovují Tatana, což zní, jako bych se snad narodila v indiánském kmeni Siouxů. Je tedy pravda, že mé dětství bylo poněkud divočejší, než je asi běžné. Dlouho se hledal náčelník a já musela několikrát projít tvrdou zkouškou odvahy. Ale neboj, nehodlám si do těchto odstavců vylévat svoje dětské srdéčko. Důvodů je pro to několik. Tady je asi ten nejpodstatnější. Nehodí se to. „Komu tím prospějete, co?!“ řekl by major Šebek z kultovních Pelíšků. Tak snad i proto jsem se rozhodla začít odlehčeněji komiksem, který symbolicky odráží mé dětství, avšak s tou nezbytnou dávkou nadsázky a humoru. Bez těchto dvou ingrediencí se ostatně nedá hledět na svět a také pokaždé, když se dívám nazpátek, přisypu si jich do vzpomínek řádnou dávku. Tuším, že ve vztahu k mým blízkým se možná někdy vydám na tenký led, ale neudělám to ve snaze o senzaci, nebude v tom zášť a zloba. Bez výčitek a potřeby mít komukoliv cokoliv za zlé se pouštím do psaní. Jde mi totiž především o tebe, milý čtenáři či čtenářko. Promiň, někdy tě oslovím v mužském, jindy v ženském rodě, jak mi to přijde na mysl. Ostatně, všichni v sobě máme kus obou pohlaví, tak jaképak s tím štráchy. Možná jsi někdo, kdo dokáže můj příběh, mé pocity i postoje a tuhle moji cestu sdílet víc, než je teď na začátku vůbec patrné. Proto by ode mne bylo nefér zamlčovat to podstatné a předpokládat, že si to domyslíš. Tahle knížka ale není biografie, i když to tak v prvních kapitolách asi vypadá. Chci tě zkrátka vzít s sebou zpátky, ať taky trochu lépe poznáš, koho řádky čteš. 16
KAPITOLA I.
ODKUD, KDE A JAK?
Ano, Trnava. Ne však ta u Zlína, ale ta na Slovensku. Ta se stala mým rodným městem. Takhle, beru si z toho jen to nejlepší, takže jde o významné, opakuji, významné město, jehož prapůvod sahá až do doby bronzové. Mezitím se na něm podepsali husité, Turci i Maďaři a nakonec se z něj stalo důležité historické i kulturní centrum se dvěma univerzitami. Pche, kdo to má? No jo, ale kdybys viděl tu porodnici, ve které jsem v roce 87 den před Vánocemi, tedy 23. prosince v 8:30 ráno, přišla za relativně dramatických okolností o měsíc dřív na svět, myslel by sis, že tam na mně chtějí dělat pokusy. Příšerný socialistický realismus zvenčí a komoušský surrealismus zevnitř. Ale přežila jsem, ačkoliv mě tedy museli ještě krapet dopíct. Na Slovensku jsem ale dlouho nepobyla, jen jsem si užila to dobrodružství se tam narodit. Naši pak žili v Čechách v malebné vilce v Roudničce, kousek od Hradce Královýho, jak by řekli Východočeši. Jelikož si ale moje mamka a můj taťka neměli po nějakém čase už co hezkého říct, sbalil si táta čemodán, odjel zpátky na Slovensko a svoje druhé narozeniny i Vánoce jsem s mamkou už slavila sama. No, slavila... strávila. V té době nikomu do nějakého veselí zrovna nebylo. Sice padla železná opona, s ní ale i kulisa naší kompletní rodiny. Naši se rozvedli. Máma byla na čas samoživitelka a tuhle roli zvládala skvěle. Vystudovala sice zdrávku, ale vždycky byla šikovná na malování obrazů a začátkem devadesátek si přivydělávala prodejem malovaných plastik. Možná mají dodnes tvoji rodiče nebo prarodiče na zdi takový ten obrázek s hnědobéžovou krajinkou, 17
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ notovým papírem a malýma dřevěnýma housličkama. Tak to dělala moje mamka. Zvláštní, pamatuji si takové záblesky z dětství. Tyhle obrázky, vlastně i ten inkubátor v Trnavě, cestu z porodnice, kdy mě držela moje babička, div mě neumačkala. I hádky a stres mezi rodiči si dokážu vybavit. Vzpomenu si na pocity, na vůně, na barvy. My lidi jsme fakt neskutečná stvoření. Co všechno nás potká, co si z toho uložíme do vzpomínek a kdy se nám to všechno pak hodí nebo nám to naopak překáží. Zvláštní, viď? Není to nic zábavného, když se ti rozvádí rodiče a ty ničemu nerozumíš. Sotva dokážeš vyslovit vlastní jméno, natož názor. Pan soudce ho však vyslovil a jasně, když rozhodl, že dítě, tedy já, půjde do péče matky a hotovo. Já vím, jsou i horší případy a těžší osudy, proto nefňukám. Jsem pyšná na mámu, že to zvládla, na moji babičku, že jí byla tolik nápomocná, na tety, které mě i mámu podporovaly. No jo, ale něco mi chybělo. Chlap. Mužský vzor. Táta!
Ten byl fuč na Slovensku a jedinou mužskou autoritou mi byl děda Jíra. Skvělej mužskej a sportovec tělem i duší. Výchovu od něj jsem sice měla sparťanskou, ale tátu nahradit nedokázal, i když se tak snažil. Máma tohle brzy vycítila, a tak se začal u nás v Roudničce pořádat konkurz na tatínka aneb „Děkujeme, my se vám ozvem.“ Asi i tohle období nás s mamkou hodně stmelilo. Ona mi dovolila dívat se, jak maluje, a já jí na oplátku slíbila, že se všemi těmi barvičkami celá nepotřu, ačkoliv mě to tolik lákalo. Byly jsme parťačky. O to víc mě účastníci soutěže o nového tatínka víc a víc štvali, což jsem dávala dostatečně teatrálně najevo. Nicméně v té době jsem jako špunt měla holt pramalé hlasovací právo. Respektive vůbec žádné. Se mnou o ničem nikdo nediskutoval. Na všechno jsem se musela dovolit, zeptat se, poděkovat, nahlas pozdravit a nerušit, když se bavili dospělí. Ano, když to srovnám s dnešním přístupem maminek, může to působit tak, že mě porodila fašistická bachařka Ilse Kochová, ale tak to není. Nebyla jsem mamkou rozmazlovaná, ale zároveň nemůžu říct, že bych byla nemilovaná. Ale zpátky k tatínkům. 18