Když z Bey dítě vyklouzlo, mělo barvu jako podlitina. Pupeční šňůru Bea někde mezi nimi přepálila, odmotala ji děvčátku z tenkého krčku, a i když věděla, že to k ničemu nebude, vzala holčičku do dlaní, poklepala jí na měkký hrudníček a několikrát mělce dýchla do kluzké pusinky. Charakteristické cvrkání okolních kobylek zesílilo. Žár Beu bodal do kůže. Na zádech a obličeji jí zasychal pot. Slunce se přehouplo přes nejvyšší bod a co nevidět, rychleji, než by se patřilo, zase zapadne. Z místa, kde Bea klečela, viděla Údolí se všemi tajnými travinami a pelyňkem. V dálce osamělé stolové hory a o něco blíž kalové kupy, které připomínaly mohyly označující cestu někam. Na obzoru se ostře a bíle rýsovala sopečná kaldera. Bea rozryla tvrdou půdu klackem, pak kamenem a nakonec ji vyhloubila a uhladila rukama. Dovnitř uložila placentu. Pak holčičku. Díra byla mělká a bříško miminka z ní vykukovalo. Na tělíčko ještě mokré po porodu se lepil hrubý písek a drobounká zlatá poupata, která se pod pražícím sluncem drolila ze stonků. Posypala děťátku čelo ještě trochou prachu a z jelenicové brašny vytáhla několik suchých zelených listů a rozprostřela je po tělíčku. Z okolního pelyňku olámala rozeklané větvičky a nakladla je na nafouklé bříško a absurdně droboučká ramínka. Z děťátka 11
se stala nepravidelná hromádka rostlinné zeleně, rezavě rudé krve a matně fialové mapy žil pod tenkou mokrou pokožkou. Teď už se sem stahovala i zvířata, vedená instinktem. Smršť kondorů sestoupila na obloze níž, jako by chtěli zkontrolovat, jak celá záležitost postupuje, a pak se na proudu teplého vzduchu vrátili vzhůru. Slyšela měkce našlapovat kojoty. Proplétali se mezi rozkvetlým pelyňkem. V zubatě vrženém stínu se objevila matka a tři hubená mláďata. Bea slyšela, jak jim při netečném zívání občas unikne zakníknutí. Tihle si počkají. Zvedl se větřík a Bea se nadechla prašného horka. Zastesklo se jí po nehybném pachu nemocničního pokoje, kde porodila Agnes, dneska to muselo být už nějakých osm let. Jak se jí kousavá košile napínala přes prsa a chumlala se, když se chtěla přetočit na bok. Jak jí kolem boků províval chladný vzduch, i mezi nohama, kam soustředěně hleděli doktoři a sestry, jak zkusmo sahali dovnitř a nakonec z ní Agnes vytáhli. Byl to příšerný pocit. Cítila se obnažená, využitá, připadala si jako zvíře. Kdežto tady byl jen prach a horký vzduch. Tady musela jednou rukou navádět drobné tělíčko – byla těhotná pět měsíců? Šest? Sedm? – z těla ven a druhou odrážet nálet straky. Od začátku si to chtěla odbýt o samotě. Ale co by teď dala za ohledávající ruku v rukavici, zatuchlý recirkulovaný vzduch, bzučící přístroje a čisté prostěradlo pod sebou namísto pouštního prachu. Za trochu sterilního pohodlí. Co by dala za svou matku. Zasyčela na kojoty. „Vypadněte,“ řekla a hodila po nich hrst hlíny a kamínků. Ale zvířata jen stáhla uši, matka se posadila na zadek, mláďata jí dorážela na čenich a ona se po nich podrážděně oháněla. Nejspíš se odplížila od zbytku smečky, aby dětem opatřila něco navíc, nebo aby je naučila, jak získat potravu, jak přežít. To matky dělávají. 12
Bea odehnala děťátku mouchu z očí. Zprvu se dívaly překvapeně, že to nedopadlo, jak mělo, ale teď jí připadaly vyčítavé. Bea to dítě nechtěla, to byla pravda. Tady ne. Nebylo správné přivádět ho do tohohle světa. Od začátku ji tenhle pocit neopouštěl. Co když holčička její strach vycítila a umřela proto, že o ni matka nestála? Sevřelo se jí hrdlo. „Takhle je to nejlepší,“ řekla děťátku. Holčičce potemněly oči, jak po obloze nad nimi propluly mraky. Při jednom nočním pochodu, v dobách, kdy ještě měla baterku a zásobu baterií, takže si mohla svítit, zahlédla v jejím paprsku zablesknout dvě oči. Tleskla, aby je vyplašila, ale oči se jen svezly níž. Zvíře bylo vysoké a teď se krčilo, možná sedělo. Bea se bála, že ji sleduje. Rozbušilo se jí srdce a čekala studený děs, jaký už tou dobou několikrát zažila. Pocit bytostného nebezpečí. Ale ten se nedostavil. Popošla blíž. Oči se znovu sklonily níž, prosebně, jako pes poslušný pánova rozkazu. Musela se přiblížit ještě víc, než zjistila, že je to laň – svažující se hřbet, špičaté uši, rezignované škubnutí ocasem. Vtom Bea uviděla ve světle ještě další oko, očičko, které se na ni nedívalo, ale nejistě se chvělo. Laň se zvedla a po ní se potácivě postavilo i to chvějící se očko. Byl to maličký lesknoucí se koloušek na tenounkých roztřesených nožkách. Bea byla nevědomky svědkem porodu. Tichého, ve tmě. Bea se k matce připlížila jako dravec. A ta nemohla v tu chvíli dělat nic jiného než sklonit hlavu, jako by prosila o život. Dneska, v nepředvídatelných dnech plných surové, holé snahy o přežití zbývalo jen pár věcí, kterých si Bea dovolila litovat. Přála si ale, aby šla tehdy v noci jinou cestou, aby ve světle nezahlédla jejich oči, protože pak by laň v klidu porodila, otřela se o kolouška čenichem a olízala ho do čista, měla by možnost dopřát svému děťátku první ničím nerušenou noc, 13
než nastane pracné přežívání. Místo toho se laň odbelhala do tmy, vyčerpaná, a koloušek zmateně klopýtal za ní – to byl začátek jejich společného života. Právě proto už před pár dny, když přestala vnímat kopání, záškuby a třepotání a pochopila, že děťátko umřelo, hned věděla, že chce být během porodu sama. Bude to jejich jediná společná chvíle. Nechtěla se o ni dělit. Nechtěla, aby někdo viděl soukromou, složitou podobu jejího truchlení. Zadívala se na kojotí matku. „Ty to chápeš, viď?“ Kojotice netrpělivě přešlápla a olízla si žluté zuby. Z nevysokého hřebene v dálce, nejspíš předhůří dalších předhůří, která je čekají, zaslechla neradostné zavytí; nějaký pozorný vlk zahlédl mrchožrouty a hlásil kořist. Musela jít. Slunce zapadalo. A teď už věděli i vlci. Už nějakou chvíli sledovala, jak se její stín dlouží a tenčí, pohled, ze kterého na ni vždycky padal smutek, jako by viděla samu sebe umírat hlady. Vstala, protáhla si kolena umazaná od písku, setřela poušť z kůže a otrhané haleny. Připadala si směšně, že se pokoušela oživit něco, o čem věděla, že je mrtvé. Pomyslela na divočinu a na to, jak z ní sedřela všechnu přecitlivělost. Nikomu o téhle chvíli neřekne. Ani Glenovi, který, jak se dohadovala, toužil po vlastním dítěti víc, než byl ochotný přiznat. Neřekne to ani Agnes, i když ta nejspíš bude chtít vědět, jak je to s tou sestřičkou, co se nakonec neobjevila, bude chtít pochopit matčiny tajnosti. Ne, zůstane u stručného vysvětlení. Děťátko nepřežilo. Jako tolik jiných. Jde se dál. Obrátila se bez dalšího pohledu na holčičku, které chtěla dát jméno Madeline. Tvrdě nakopla kojotí matku přímo do vystouplých žeber. Fena vyjekla, stáhla se, pak zavrčela, ale měla na práci naléhavější věci než se vyrovnávat s člověčí urážkou. 14
Bea za zády slyšela zvuky potyčky a kníkání. A i když projevy stoupajícího psího vzrušení připomínaly pláč novorozence, věděla, že je to jen hlas hladu. Nezaměnitelný stín pěšinky vedl k tábořišti. Nedalo se dost dobře poznat, jestli byla přímo dílem Společenství, jestli si tu vyšlapala stezku zvířata, nebo jestli byla pozůstatkem všeho, čím tahle půda byla před vznikem státu Divočina. Možná ji prošlapala sama Bea. Chodila na tohle místo, kdykoli měla příležitost, pokaždé když táhli Údolím. Právě proto ho pro Madeline vybrala. Pohled na něj měl jakýsi zvláštní půvab. Působilo jako utajené údolíčko. Prohlubeň svěže zelené trávy a drsných křovin byla o něco níž než okolí, takže se odsud rozprostíral tajný výhled na obzor a tmavomodrý hrb hor. Celá krajina v dohledu tvořila mozaiku rozmlžených, tlumených barev. Bylo tu hezky, klidně a útulně, říkala si Bea. Místo, odkud se jednomu nechtělo. Znovu pocítila letmou úlevu, že Madeline uložila tady, místo aby s ní musela čelit neznámému kraji, matka, která si nevěří, že situaci zvládne jaksepatří. Z tábořiště slyšela hlasy ostatních. Nesly se plochou, pustou krajinou a dopadaly jí k nohám. Nechtělo se jí vracet se k nim, k jejich otázkám nebo, což by možná bylo ještě horší, k jejich mlčení. Změnila směr a začala se po kamenech drápat k mělké jeskyni, kam se její rodina s oblibou uchylovala. K jejich tajnému hřadu. Viděla nad sebou svého manžela Glena a dcerku Agnes, klečeli v hlíně a čekali na ni. Bea viděla, jak Glen soustředěně vraští čelo, když za stopku otáčí jakýsi lístek, prohlíží ho ze všech úhlů, ukazuje Agnes cosi na jeho zelené páteři a upozorňuje ji na nějaký pozoru hodný detail jinak běžného tvaru. Oba se nad lístkem sklonili 15
níž, jako by jim svěřoval tajemství, a tváře se jim rozzářily radostí. Když ji Glen zahlédl, gestem jí naznačil, ať jde k nim. Agnes udělala to samé, široké neohrabané máchnutí rukou doprovázené úsměvem s nedávno narušenou řádkou zubů, jak si jeden urazila o kámen. Proč to nemohl být mléčný zub? napadlo Beu, když s dceřinou hlavou v dlaních zkoumala rozsah škody pod lesklým, krvavým rtem. Agnes tiše držela, ani se nehnula, a špínou na tváři se prodírala jediná slza, která jí vyklouzla z oka. Jen podle toho Bea poznala, že s ní nehoda otřásla. Agnes byla jako zvíře, strach ji zmrazil a v nebezpečí se dávala na útěk. Bea byla přesvědčená, že jak Agnes poroste, změní se to. Možná už si nebude připadat tolik jako kořist, spíš jako predátor. Vycítila to z něčeho v dívčině úsměvu, z jakéhosi nesdělitelného vědomí. Byl to úsměv holčičky, která čeká, až přijde její čas. „Tohle je olše,“ říkal právě Glen, když k nim Bea dorazila. Vzal ji za ruku, lehce ji políbil a držel v dlani, dokud ji sama nestáhla. Všimla si, jak zabloudil pohledem k jejímu břichu a trhl sebou. Předem připravil do nahrubo vyhloubené dřevěné mísy horkou vodu, ale ta mezitím zchladla na teplotu vzduchu. Bea si dřepla kousek od nich, zvedla halenu a roztáhla kolena. Rukama si šplíchala vodu pod sukni a jemně se omývala mezi nohama, všechny ty vytahané, zplihlé záhyby, potřísněná stehna. Všechno ji bolelo, ale natržená nebyla, to poznala. Agnes se posadila do stejné pozice, tenké pulčí nohy rozcapené, a s pohledem upřeným na Beu na sebe cákala imaginární vodu. Zdálo se, že se snaží nedívat tam, kde ještě nedávno bylo miminko. Agnes byla v jakémsi stadiu nápodoby. Bea ho znala od zvířat. Znala ho od jiných dětí. Ale u Agnes ji něčím odzbrojovalo. 16
Ještě donedávna dceři rozuměla. Zhruba v době, kdy listí naposledy změnilo barvu, se jí Agnes odcizila. Netušila, jestli je tenhle nesoulad něco, čím rodiče běžně procházejí, co se mezi matkami a dcerami stává, nebo jestli je to nějaká zvláštní zkouška, kterou musí obě přetrpět. Tady venku pro ni nebylo snadné něco odbýt jako „prostě normální“, protože na jejich současném životě nebylo normálního vůbec nic. Chovala se Agnes tak, jak je v jejím věku obvyklé, nebo si snad myslela, že je vlk? Před nedávnem bylo Agnes osm let, ale nevěděla to. Přestali narozeniny sledovat, protože už nesledovali ani dny. Bea si ale všimla zvláštních kvítků, když sem přišli. Tehdy bylo Agnes čerstvě pět. Kalendář ukazoval duben. Během prvních dnů pochodu si Bea všimla pláně fialek. Když uviděla fialky znovu, dalo se soudit, že uplynul rok – zažili letní žár, viděli, jak se listí zbarvuje a třásli se v zasněžených horách. Sníh už zmizel. Až dosud viděla fialky čtyřikrát. Čtvery narozeniny. Odhadovala, že Agnesiny osmé narozeniny musely být někdy v době od minulého úplňku, kdy u posledního tábořiště zahlédla mezi trávou fialky. Když sem na začátku přišli, byla Agnes tak nemocná, že Bea skoro nedoufala, že se s ní příštích fialek dočká. Ale teď tu byly a Agnes se proháněla mezi nimi. Bea zalezla až dozadu do mělké jeskyně. Zpoza balvanu, z dolíku, který vyhloubila, když tu tábořili poprvé, vytáhla ozdobný polštářek a časopis o designu a architektuře, kde se psalo o jedné z jejích bytových úprav. Byl to celonárodní časopis a tenhle článek znamenal v její kariéře zásadní obrat, i když záhy po jeho vydání odešla do Divočiny. Tohle byly tajné poklady, které propašovala z Města, a protože je nechtěla vláčet s sebou, aby se jí ostatní neposmívali a aby je nevystavovala 17
rozmarům počasí, radši je schovala, ačkoli tím hrubě porušila pravidla jasně stanovená Příručkou. Když procházeli Údolím, což bylo každý rok několikrát, vyhrabala svoje poklady a aspoň na chvíli si připadala trochu víc sama sebou. Posadila se vedle Glena a objala polštářek. Pak začala listovat stránkami a vzpomínala, jaké řešení kde zvolila a proč. Vzpomínala, jaké to bylo mít domov. „Kdyby to našli správci, máme průšvih,“ poznamenal Glen jako vždycky, když svoje poklady vytáhla na světlo. Vždycky bral pravidla hrozně vážně. Zamračila se. „Co by asi tak mohli udělat? Vyhodit nás kvůli polštáři?“ „Kdoví.“ Glen pokrčil rameny. „Jen klid,“ řekla. „Nikdy to nenajdou. A já ty věci potřebuju. Potřebuju si připomenout, co to je polštář.“ „Já ti nejsem jako polštář dost dobrý?“ Znělo to neskutečně mile. Bea se na něj podívala. Byl kost a kůže. Oba byli kost a kůže. Dokonce i břicho, které ani s miminkem nijak zvlášť nevystupovalo, jako by se v tu ránu propadlo. Když ke Glenovi zvedla pohled, maličko, zlomeně se na ni usmál. Přikývla. I on přikývl. Pak se zadíval na Agnes a předvedl dlouhé, hlasité, malátné zívnutí. Vzápětí zívla i ona a doširoka, se zaťatými pěstmi se protáhla. „Zítra nás čeká velký den,“ poznamenal. „Vyrážíme k Prostřední stanici. A cestou budeme překonávat tvou oblíbenou řeku.“ „Můžeme ji přeplavat?“ zeptala se Agnes. „To si piš, nějak se přes ni dostat musíme.“ „Kdy tam budeme?“ 18
„Nejspíš za pár dnů.“ „Kolik je pár?“ Glen pokrčil rameny. „Pět? Deset? Několik?“ Agnes si nespokojeně odfrkla. „To není žádná odpověď!“ Glen do ní šťouchl a zasmál se. „Až tam budem, tak tam budem.“ Když se mračila, vypadala Agnes stejně jako Bea. „Máme všechno sbalené?“ zeptala se Bea. „Skoro všechno. Nedělej si starosti.“ Bea se sklonila k polštáři v klíně a pevně ho sevřela. Byl navlhlý a trpce páchl, ale nevšímala si toho. Zabořila do něj obličej a představila si, jak zahrnuje láskou svoje maličké děťátko. S povzdechem zvedla hlavu. Agnes ji sledovala, objímala vzduch, jako by měla svůj vlastní polštář, nebo možná svoje vlastní miminko, a na rtech jí pohrával tentýž smutný úsměv, jaký měla nepochybně i Bea. Rušný, houkáním a křikem zvučící večer zvolna utichal, když jím procházeli. Hrstka dalších členů Společenství ještě seděla v tábořišti u ohně, ale většina už tiše oddechovala v kruhu, kde všichni spali. Bea s Glenem vklouzli pod losí kůži, která jim sloužila za postel. Agnes se jim jako vždycky uvelebila u nohou. Její dlaň obtočila Bee kotník jako šlahoun vinné révy. „Možná budou na Stanici nějaké šikovné balíčky,“ zamumlal Glen. „Třeba dobrá čokoláda nebo něco podobného.“ Hmmm, udělala Bea, ale vlastně už tyhle věci nemohla jíst, dělalo se jí z nich špatně, tělo se neumělo vyrovnat s něčím, po čem se v tom starém životě mohlo utlouct. Přála by si, aby Glen místo o čokoládě poznamenal něco o děťátku, které právě pohřbila. Nebo si aspoň myslela, že si to přeje. Co by na to řekla? Těžko mohla přijít s něčím, co by 19
beztak nevěděl. Opravdu o tom chtěla mluvit? Ne, nechtěla. A on věděl i tohle. Podívala se na něj a v záři ohně zahlédla po jeho tváři přeletět naději. Glen věděl, že tenhle neklid žádná čokoláda neutiší, ale možná by zmínka o ní mohla způsobit to, co se od čokolády obecně očekává. Uvelebila se mu do náruče. „Čokoláda by byla prima,“ zalhala. Všude kolem Bea slyšela, jak se divočina ukládá ke spaní. Sýček králičí houkal a něco jiného zavřísklo, mezi oblohou a hvězdami se míhaly stíny nočních letců. Táborák se uspával vlastním syčením a Bea slyšela, jak poslední ze Společenství opatrně, naslepo tápají od ohně ke svým lůžkům a zaléhají. „Dobrou noc vespolek,“ řekl někdo. Na kotníku Bea cítila tepání krve v horké dlani, kterou ji Agnes svírala. Sladila nádechy a výdechy s jejím rytmem a myšlenky se jí ustálily. Mám dceru, pomyslela si, na nějaké hloubání není čas. Někdo ji potřeboval, teď a tady. Umínila si, že se z toho dostane co nejrychleji. Chtěla. Musela. Takhle teď žili.
20
Řeka 9 se rychle hnala a vzdouvala se v korytu tak, že Společenstvu připadala jako úplně jiný tok než ten, který dobře znali. Natolik jiný, že se znovu zahleděli do mapy a pokoušeli se přiřadit její symboly k tomu, co teď viděli před sebou, a tomu, co jim paměť tvrdošíjně podsouvala jako správné. Od chvíle, kdy do státu Divočina přišli poprvé, přešli tuhle řeku nesčetněkrát. A podle toho, jakou ji potkali na jiných místech, ji dokonce pokládali za líný tok, který se v těsných smyčkách klikatí sem tam mezi skalami a hlínou od úpatí hor přes pláň zarostlou pelyňkem. Měli své obvyklé místo, kde se brodili na druhou stranu, a připadalo jim bezpečné, pokud může být přechod řeky bezpečný. Teď to ale vypadalo, že se břeh po některé bouři změnil a ostrůvek, kde na sebe čekali před pokračováním na druhou stranu, byl pod vodou. Bylo to ohromně užitečné místo. Teď ale bylo to tam a nedalo se dost dobře rozeznat, kde přesně se jejich brod nachází. Možná koryto přetvořila ta samá bouře, která je od minulého léta držela na opačné straně hory. Jeden po druhém, děti nakonec, se spouštěli po úzké římse na téměř neexistující břeh bující zelení, barvou, která byla k nalezení prakticky pouze u vody. Tráva, mechy, úporné stromky tak tenoučké, že by se daly zlomit mezi prsty, s chvějícími se 21
mléčně zelenými jarními lístečky. Shora dolů si v řetězu posílali pokrývky, váčky s uzeným a sušeným masem, pemikanem, nasbíranými piniovými oříšky, vzácnými žaludy, divokou rýží, pšenicí jednozrnkou, hrstkou plané cibule, rozložený přístřešek na uzení, brašny s osobními věcmi, lovecké luky a šípy, pytel s vydlabanými dřevěnými miskami a kousky dřeva a kamenů, které sloužily jako kuchyňské náčiní, drahocennou krabici drahocenných nožů, Knihovak, Litinu, Příručku a pytle s odpadky, které na stanici předají správcům a ti je zváží a zlikvidují. Ve vodě poskakoval a otáčel se kmen stromu, holý, bez kůry a větví. V nejbližším okolí stromy nebyly, takže musel připlout z podhůří, stržený tak daleko nezvykle silným proudem. V línější řece, dokonce i v línějším úseku téhle řeky, by nejspíš uvízl mnohem výš po proudu v nějakém víru, nebo by ho voda dostrkala až na břeh. Teď ale byl tady a otáčel se v peřejích. V peřejích, kterých si při předchozích cestách nikdy nevšimli, protože voda byla mělká a bílé hřebínky přeskakovaly říční balvany jen jako tenká čapka. Sledovali, jak se další kláda vymrštila a podélně převrátila, a pak Caroline prvním váhavým krůčkem vešla do vody. Caroline byla při brodění řek jejich průzkumnice. Byla z nich na nohou nejstabilnější. Měla nejnižší těžiště. Prsty na nohou se uměla zachytit jako těmi na rukou. Byly to krásné prsty a byla škoda všech těch let, které ve Městě strávily natěsnané v botách. Caroline navíc rozuměla chování vody líp než kdo jiný. Dokázala najít logiku ve věcech, které působily nepředvídatelně. „Tak do toho,“ houkla do burácení vln. Nohama pevně stála v prvních třiceti centimetrech vody, zkoumala sílu proudu a zvažovala, jestli pokračovat. „Provaz.“ 22
Carl a Juan jí podali konec lana a ona si ho uvázala kolem těla. Podobnou smyčku si stáhli kolem pasu i oni dva, Juan vpředu, Carl vzadu, a chytili provaz před sebou. Děti a ostatní dospělí se od nich drželi, jak nejdál mohli. Zkoušeli se už přebrodit na jednom nebo dvou jiných místech, ale Caroline se pokaždé vrátila, jednou do půli lýtek ve vodě, podruhé po pás. „Moc hluboko,“ „Moc prudké,“ nebo „Vidíte tu hranu? Někde je tam pod vodou díra, stáhlo by nás to ke dnu.“ Na tomhle, třetím místě se Caroline dobrodila doprostředka. Ze břehu to vypadalo slibně. Zastavila se a maličko naklonila hlavu do strany, jako když kojot naslouchá volání divočiny – přítel, nebo nepřítel, přítel, nebo nepřítel. Dlaně se pozvedly nad hřebínky vln, které se jí tříštily o tělo a pak se znovu spojily. Caroline otočila hlavu jejich směrem, po ní následovala ramena a ruka se začínala zvedat dlaní vzhůru, užuž připravená dát signál. Otevřela ústa a chtěla něco říct, ale v tu chvíli se v místě, kde stála, vynořila špice klády. Následovala děsivá rána, šplouchnutí… a Caroline byla ta tam. Vzápětí řeka škubla provazem, prudká jak probuzený medvěd, a strhla pod hladinu i Juana. Pokoušel se zapřít patami. Řval bolestí, protože provaz se mu v pase zařezával do těla. Carl se snažil přitahovat svou část provazu, ne snad, aby mu pomohl, ale aby se vyhnul mukám, která zažíval Juan. Bea stála mezi ostatními opodál, ruce zaťaté do Agnesiných ramen. Vzpomněla si, jak kdysi dávno vždycky stavěli k mužům kotvícím provazy někoho s nožem, aby v případě, že se stane něco podobného, provaz přeřízl. Ale nikdy se nic nestalo a Carl s Juanem byli přesvědčení, že jsou natolik silní, aby podobnou pohromu zvládli. A navíc nikdo nijak nestál o to být člověkem, který provaz přeřízne. U každé řeky se nicméně pokaždé znovu 23
a znovu dohadovali, jestli je přeřezávač potřeba, nebo ne. Když nevyhnutelně došli k rozhodnutí, že by ho měli mít, nikdo se dobrovolně nehlásil, takže museli losovat a ten, kdo prohrál, celou dobu trnul strachy. Když se ale nikdy nic nestalo, začaly se jim všechny ty starosti a zdržování zajídat. Nakonec tedy došli k rozhodnutí, a nebylo to nijak dávno, že žádného přeřezávače nebudou nadále vyžadovat. Evidentně to bylo špatné rozhodnutí. Bea skokem popadla Carlův osobní nůž připnutý na opasku, vrhla se dopředu a přeřízla lano těsně před Juanem. Ten se zhroutil na břeh a řičel úlevou. Carl zaklel, když ho setrvačnost vymrštila mezi ostatní, a v příští chvíli se všichni jeden přes druhého váleli v býlí. Caroline, zřejmě pořád opásanou provazem a s největší pravděpodobností mrtvou, unášel divoký proud. Carl se vydrápal na nohy. „Proč jsi to udělala?“ zaječel. „Musela jsem.“ Bea mu zastrčila nůž zpátky do pouzdra na opasku. „Ale já ho držel. Já ho kurva držel.“ „Ne, nedržel.“ „Držel.“ „Ne, nedržel.“ „Bylo to naše nejlepší lano.“ „Máme jiná.“ „Taková ne. Tohle bylo lano do řeky!“ „Seženeme si jiné.“ „Kde?“ vykřikl Carl. Teatrálním gestem se chytil za vlasy a rozhlížel se po pusté Divočině sem tam. Emoce ale byla skutečná – Carl soptil. Bea neodpověděla. Třeba se jí povede správce uprosit, aby jim dal něco stejně dobrého, dlouhého a tlustého. Ale slibovat 24
to nebude. Všimla si, že ačkoli se ke Carlovi nikdo nepřidal, jí se také nezastali. Každý měl najednou plno práce s nějakým nesmyslem – prohrabávali se ve svém váčku, vybírali si navzájem cosi z vlasů, jedli mravence – a pak už bylo na reakci pozdě. Jedině Agnes všemu přihlížela znepokojivě neutrálním pohledem. Bea pomohla Juanovi na nohy a doktor Harold se přihnal s mastičkou na odřeniny po laně na jeho dlaních a v pase. Ne že by nějak zvlášť pomohla. Žádná z doktorových mastiček moc nepomáhala. Debra a Val běžely po břehu a sledovaly, jestli se Caroline nevynoří. A vynořila, o pár set metrů níž po proudu, s vlasy zapletenými do větví jiného kmene, tváří ponořenou pod hladinu a bezvládným tělem. Kláda i tělo se na okamžik na něčem zadrhly, a vzápětí uháněly dál. Lano se už nedalo zachránit. A Caroline nebylo pomoci. Chvíli přeskupovali pořadí, napili se vody, nechali kolovat váček se sušeným masem. Debra řekla o Caroline pár hezkých slov a dodala, že jako průzkumnice řek byla pro jejich přežití nepostradatelná a bude jim scházet. „Naučila mě toho o vodě hrozně moc,“ uzavřela. Vypadala otřeseně, byly si s Caroline blízké. Bea se rozhlédla po okolních tvářích a snažila se odhadnout jejich pocity. Jí samé připadala Caroline odtažitá, měla dojem, že nedává svoje pocity najevo. Netrpělivě se kousala do kloubu prstu a čekala, až skončí chvíle ticha, jejich obvyklý rituál. Když bylo po všem, rozpoutala se debata o tom, co chtěla Caroline udělat. Otočila se k nim a otevřela ústa, aby jim o přechodu řeky něco pověděla. Ale co? Když těsně před tím, než ji kláda srazila, zvedla ruku, hodlala ukázat palcem nahoru, 25
nebo dolů? Jak se tvářila, než se jí tvář sešklebila leknutím a bolestí? Nakonec se shodli na tom, že tohle místo je na přechod pořád nejslibnější, bez ohledu na ztrátu průzkumnice. Její místo zaujal Juan a kurážně vyrazil do proudu bez lana. Kousek před prostředkem se otočil a ukázal jim zdvižený palec. Jeden za druhým se v řadě opatrně šourali za ním a děti na zádech dospělých se držely jako o život. Ukázalo se, že to skutečně bylo dobré místo a že nebýt nehody s kládou, dostali by se všichni na druhou stranu úplně snadno. Chudák Caroline. Měla smůlu, usoudila Bea. Jakmile byly děti na druhém břehu, postavili se dospělí do řeky a v řetězu si předávali těžké a neskladné věci, Příručku, Litinu, Knihovak, odpadky, lůžkoviny, rozložený přístřešek na uzení, váčky s potravinami, dřevěné misky a špalíky kuchyňského náčiní, a po nich všechny osobní vaky, jednu věc po druhé, z jednoho břehu na druhý. Všechno vybavení si pak bez otálení vysadili na záda, přivázali a upevnili, a vydali se na cestu. Slunce je ve chvilce usušilo. Plivali uschlé bahno, které vířili při každém kroku. Lepilo se jim v prašné, kluzké vrstvě na kůži. S jednou dírkou zmáčknutou vystřelovali do prachu smrkance a pelyňková pláň, přes kterou se vlekli, se kolem nich prostírala jako moře. Když jim cestu začal osvětlovat měsíc, zastavili se ke spánku. Rozdělali nevelký ohýnek a rozložili se na zem kolem něj. Nikdo nerozbaloval kůže, nerozprostíral kožešiny. Nestálo to za to. Za svítání vyrazí dál. Dělali to tak vždycky, když se chtěli přesunout rychle. Na obzoru Bea zahlédla tečičku venkovního světla ozařujícího Prostřední stanici. Byli blízko. 26
„Jeden krátký příběh, nebo dva,“ zívl Juan a spustil jednu ze svých oblíbených bajek z knihy, kterou dřív nosili v Knihovaku, ale před nedávnem ji odnesla přívalová vlna. Všechny příběhy si už vyprávěli tolikrát, že je uměli nazpaměť. Děti ležely jako malé hromádky kolem ohně a spaly. S výjimkou Agnes, která trvala na tom, že by jako nejstarší dítě ve Společenství měla zůstat vzhůru s dospělými a upozorňovat na rozhodnutí, která by mohla mít dopad na ty nejmenší. Žádné takové rozhodnutí nikdy u nočního ohně nepadlo. Agnes prostě bavilo zůstávat vzhůru. Bea se s ní nehádala. Dcerčina neposednost jí dělala radost. Měla v živé paměti dobu, kdy byla Agnes křehká, stonavá holčička tak slabá, že neudržela otevřené oči. Bea si dřepla vedle Glena a ten od práce něco zavrčel. „Jak ti ty šípy jdou?“ zeptala se a šťouchla ho do ramene. „Hlavice šípů,“ zamumlal. „Dobře.“ Byl duchem nepřítomný, snažil se o co nejlepší hrot. Nakoukla mu přes rameno. Budou k ničemu. Přitesá je až moc. Bea se povzbudivě usmála. Glen byl mizerný lovec. Věděl to a ona věděla, jak ho to mrzí. Skutečným lovcem Společenství byl Carl, většinu masa jim opatřoval on. Glen se proto aspoň snažil zvládnout výrobu nástrojů, chtěl být užitečný v oblasti, o které vždycky snil. Carl samozřejmě vynikal i v přitesávání šípových hlavic, a Společenství jich tudíž mělo dost a dost. To ale nehodlala Glenovi připomínat. Sledovala, jak Glen zoufale, soustředěně vraští čelo. Bez ohledu na vlastní nedostatky si to tady ohromně užíval. Jako malý nečetl nic než knížky o životě primitivních národů. V podstatě ho nikdy nezajímalo nic jiného než příběhy jeskynních lidí, které si pamatoval z dětství. Dnes byl profesorem, odborníkem na vývoj lidstva od prvních vzpřímených kroků po první kolo. Rozuměl nejzákladnější podstatě lidství i tomu, jak a proč 27
nastal rozvoj civilizace. Když ale došlo na skutečný život v primitivních podmínkách, byl překvapivě neschopný. Poznali se už ve Městě. Bea tehdy dostala zakázku na zařízení univerzitního bytu, kam se Glen nastěhoval po rozpadu svého prvního manželství. Zarazilo ji, jak je byt rozlehlý, a domyslela si z toho, že Glen musí na Univerzitě platit za důležitou osobu. Když mu ukazovala vzorky a probírali umístění jednotlivých kusů, vysvětloval jí původ každého předmětu, který pro jeho domov vybrala. Její práci to dodávalo důležitost, připadala si jako správkyně historie a účelnosti. Vzali se. K Agnes se choval otcovsky, ačkoli její skutečný otec byl dělník, který přijel na víkendovou dovolenku z rozlehlé Výrobní zóny za Městem. Bee muži na dovolence vyhovovali, protože měli šikovné ruce a nezůstávali dlouho, a jí se zamlouval život, jaký vedla, a její práce. A Agnes milovala celým srdcem, ačkoli jí mateřství připadalo jako těžký kabát, který musí nosit den co den, bez ohledu na počasí. Glen byl příjemná změna. Objevil se v pravý čas, kdy na něj byla připravená. Už tehdy doufala, že jí nějak nečekaně změní život, ale nikdy ji ani ve snu nenapadlo, jak zásadní změna to bude. To on věděl o výzkumu zaměřeném na vyslání lidí do státu Divočina. Když se situace ve Městě zhoršila a Agnesin zdravotní stav se, stejně jako stav mnoha dalších dětí, prudce propadl, sám se nabídl, že vědcům pomůže – výměnou za tři místa: pro sebe, pro Beu a pro Agnes. Jak Bea správně tušila, Glen byl na Univerzitě důležitý a vědci s jeho návrhem ochotně souhlasili. I tak trvalo skoro rok, než skončily přípravné práce a než se dočkali povolení vysadit lidi do míst, která byla v podstatě 28
útočištěm divoké přírody, poslední nedotčenou oblastí, a než sehnali potřebné finance a vybrali další účastníky. Původní požadavek zněl na dvacet kvalifikovaných dobrovolníků se znalostí flory, fauny, biologie a meteorologie. Na skutečného doktora nebo zdravotníka, ne jen amatérského bylinkáře. Ani kuchař by nebyl od věci, ale nakonec jim nezbylo než doplnit skupinku lidmi, kteří byli prostě ochotní do toho jít. Znělo to nebezpečně, říkali všichni. Bylo to nebezpečné. Bylo to něco nepříjemně nepoznaného. Extrémní nápad s ještě extrémnější realizací. Extrémnější než sebevražda, jak Bee tvrdila jedna matka z její budovy. Rozhodovali se pod tlakem. A Agnes na tom byla čím dál hůř. Když Bea v té době držela spící dceru v náruči, občas ji napadalo, co si počne, jestli Glenův plán nevyjde, nebo vyjde příliš pozdě. Jiná možnost, jak Agnes zachránit, ji nenapadala. Léky už zdaleka neměly potřebnou sílu. Každé zakašlání růžovělo krví. „Tomuhle dítěti,“ prohlásila lékařka smutně, „by prospěla změna vzduchu.“ Jenže žádný jiný vzduch nebyl k dispozici, takže doporučila paliativní péči a Bee nezbylo než spoléhat na Glena a ten jeho praštěný nápad. Ke konci čekání, těsně předtím, než dostali povolení – nikdy o tom nikomu neřekla a neřekne –, už začínala myslet dopředu, na život bez Agnes. Začínala se loučit. Dojít až sem byla obrovská úleva. A pak najednou projekt i dvacetičlennou skupinu schválili, a protože na přípravy skoro nebyl čas, najednou si zkoušeli armádní výstroj, obcházeli doktory, poskytovali vzorky moči, absolvovali přijímací pohovory, balili si osobní věci, vyřizovali, co bylo třeba vyřídit, a pak beze všech ovací vyrazili. Bea byla nečekaným obratem a změnou vyvedená z míry, nechtělo se jí věřit, že je to všechno skutečné, pochybovala, ještě když je 29
v Divočině zastihly první studené noci a jí najednou nezbylo než chránit Agnes docela novým způsobem. Působilo to jako nějaká hra, i ten první večer, kdy slunce zapadlo dřív, než stihli rozdělat oheň. I tehdy, když se jim žaludek kroutil z hrubého jídla a brzy nato z nedostatku jakéhokoli jídla. I tehdy, když jejich tábor poprvé vyplenil hladový medvěd. Pak zahynul první člověk, na podchlazení. Po něm další, když špatně určil houbu. A další na rány způsobené pumou. Následovala nehoda při šplhání po skalách. Jako by se schovali ve skříni před jednou příšerou a zjistili, že se mezi ramínky skrývá další netvor s vytasenými drápy. Tady přece nemůžou vydržet, nebo ano? Nevypadalo to reálně. Spíš jako nějaký krutý trik. Představovala si, že ji Glen kdykoli může vzít za zápěstí, otočit čelem vzad a odvést ji i Agnes k hraničnímu plotu, zpátky do civilizace. To se ale nestalo. Až nakonec pochopila, že krajina, kterou se den za dnem znaveně vlečou, bude nekonečná. A jestli narazí na její konec, na hranici, plot nebo žulovou zeď, jen se obrátí zpátky. Jak by se kdy mohli vrátit do Města? Agnes byla jako hříbě, zvědavá a plná energie. Poprvé za svůj krátký život zdravá. Až teď si Bea připustila naději, že Agnes na téhle zemi přečká ještě dlouho. A přežívala i ona sama, zatímco ostatní hynuli, lidé silnější než ona. Tišilo to její obavy, lahodilo jejímu egu. Možná je v přežívání doopravdy dobrá. Možná to bylo správné rozhodnutí. Možná to všechno vážně zvládneme. Možná nejsme šílení. Byla to její mantra. Opakovala si ji v duchu skoro denně. Opakovala si ji i teď. Rozhlédla se po kruhu tváří zkreslených roztančeným světlem ohně. Pomyslela si, že od řeky 9 panuje ve skupině stísněnost. Od té věci s lanem. S Caroline. Všichni se jí vyhýbali 30