Delfín a morská panna Coral Ripleyová
Obsah Kapitola první
7
Kapitola druhá
20
Kapitola tretí
37
Kapitola ctvrtá
52
Kapitola pátá
68
Kapitola sestá
86
Kapitola sedmá
103
Kapitola osmá
118
Kapitola devátá
134
Kapitola desátá
150
Kapitola jedenáctá
168
Kapitola první Mořská panna na vývěsním štítu měla třpytivý zlatý ocas, dlouhé zrzavé vlasy a přátelsky se usmívala. Vypadala tak š astně, že když se na ni Ema podívala, nemohla si pomoct a musela se usmát taky. „Kavárna U Mořské panny,“ přečetla Emina maminka nahlas a s náručí plnou krabic se postavila vedle ní. „Pořád tomu nemůžu uvěřit!“ 7
Ema se usmála od ucha k uchu. Maminka odjakživa snila o vlastní kavárně. Tatínek před pár měsíci přišel o práci, a tak se rozhodli, že se odstěhují k moři, aby si mohla svůj sen splnit. „Je překrásná,“ řekla Ema mamince. A taky že byla. Všechny obchůdky na ulici dlážděné kočičími hlavami byly natřeny hezkými pastelovými barvami – mátově zelenou, citronově žlutou nebo růžovou jako cukrová vata –, ale Emě se nejvíc líbila právě maminčina kavárna. Byla bledě modrá a ladila s kouskem mořské hladiny, který se třpytil dole pod kopcem. Bylo to tady úplně jiné než ve velkoměstě, kde bydleli předtím. 8
„Pozor, procházím!“ zavolal tatínek, který k nim klopýtal s další krabicí. Zastavil se, aby dal Emě i mamince pusu na tvář, a pak s hvízdáním zmizel uvnitř. Takhle veselého ho Ema neviděla celou věčnost. Těšilo ji, že jsou rodiče š astní. Zároveň ji ale přepadl 9
smutek. Musela opustit školu i kamarády a vůbec všechno, co znala. V Písčinách je sice hezky, ale nikoho tady nezná. Jak by se tu někdy mohla cítit jako doma? Mořská panna na ni laskavě shlížela z vývěsního štítu. Jako by jí říkala, že všechno bude v pořádku. Ema se zhluboka nadechla a vešla dovnitř za rodiči. „Naše věci patří do bytu nahoře, Emi, a nádobí dejte do kuchyně,“ dirigovala je maminka. „Potřebuju se pustit do pečení. Tahle kavárna musí co nejdřív otevřít! Jen dávejte pozor na kocoura, a …“ Na schodech se mihla zrzavá šmouha a vyběhla ze dveří. „… neuteče,“ dořekla maminka. 10
„Pardon!“ Tatínek s dusotem seběhl dolů ze schodů. Musel se přikrčit, aby se hlavou nepraštil o starý trám. „Tati!“ vykřikla Ema. „Nemo má zůstat dva týdny uvnitř, aby si zvykl na svůj nový domov.“ Kdyby se ztratil, nepřežila by to. Ema byla ještě batole, když ji rodiče adoptovali, takže si z té doby moc nepamatovala, ale vždycky měla moc ráda zvířata, takže když se z nich oficiálně stala rodina, slíbili jí rodiče domácího mazlíčka. Te už byl Nemo starý bručoun, ale pořád to byl její chlupatý nejlepší kamarád. Co kdyby se mu něco stalo? „Určitě to zvládne. Vím, že ho pořád vidíš jako roztomilé ko átko, ale on se o sebe 11
umí postarat. Už nejspíš někde nahání racky,“ uklidňoval ji tatínek. „Máme ho jít hledat?“ zeptala se maminka. „Není třeba, půjdu sama,“ odpověděla Ema. „Vy můžete dál zařizovat kavárnu.“ „Díky, zlatíčko,“ řekla maminka vděčně. „Nachystám mu mezitím pelíšek na později. A tobě taky,“ prohodil tatínek. Ema vyšla ven, a když zvonek na dveřích cinkl, maminka nadšením vypískla. Ema se spokojeně usmála a vyrazila dlážděnou ulicí k pobřeží. „Nemo!“ volala. Věděla, že tatínek má pravdu – Nemo je velký silný zrzavý kocour, ale stejně se bála, že se ztratí. Co když je zmatený nebo vystrašený? 12
Úzká ulička ji dovedla do velkého přístavu plného lodí a na malou písečnou pláž, která se stáčela do oblouku jako srpek měsíce. Ema šla podél kamenné zídky, nakukovala za hromadu pastí na humry a měla oči
na stopkách, jestli nezahlédne oranžovou srst. Po schůdkách vedoucích z pláže k ní přiběhla zhruba stejně stará dívka v modrých lacláčích. V dlouhých tmavých vlasech měla uvázanou červenou mašli a v ruce si nesla žabky. Zastavila se u Emy, nohy obalené pískem. „Ztratila jsi něco?“ zeptala se jí. „Svého kocoura!“ odpověděla Ema. „Měl zůstat dva týdny doma, aby si tady zvykal, zrovna jsme se sem totiž přistěhovali.“ „Ale ne!“ povzdechla si dívka soucitně. „Já jsem si vždycky přála kočičku, ale máma má alergii. Neboj, pomůžu ti hledat! Určitě ho najdeme.“ „Děkuju!“ řekla Ema. 14