Issuu

PRVNÍ REPUBLIKA Jak žily hvězdy

Blanka Kovaříková První republika Jak žily hvězdy

Prvni_republika.indd 4

04.04.2022 9:47:38

Místo úvodu

Narodila jsem se v roce 1961. První republika byla v té době vzdálená jen 23 let, ale jako by to bylo alespoň století. Tak moc se podařilo vymazat poúnorovému režimu vše, co ji připomínalo. Přišla jsem na svět, když za okny vládl socialismus. Obklopovalo mě ale mnoho lidí včetně mého tatínka, kteří první republiku pamatovali, jen o tom příliš nemluvili. Všecko se změnilo a oni se snažili žít dál podle nových pravidel. Občas se člověk zastavil v malé cukrárně, kde ještě prodávali manželé, jimž dříve patřila. Některé drobné prodejny nechali komunisté dožít zároveň s jejich majitelem – i nedaleko Hradu v Nerudovce ještě fungoval takový koloniál. Co pro mě ovšem bylo zajímavé, že prvorepublikoví lidé si v sobě nesli paměťovou stopu a určitou noblesu, která se projevovala navenek i uvnitř. Takový byl i můj dědeček, bývalý pracovník Zemského úřadu a později ředitel Klárova ústavu slepců, který vyšel z moravského gruntu, kde se tvrdě pracovalo, a posléze za první světové války prožil anabázi v ruských legiích. Zůstal proto svým způsobem skromný a pokorný, a zároveň důstojný. Vždy byl perfektně upravený, u vesty svého obleku měl zavěšené zlaté hodinky na řetízku a za všech okolností se choval jako džentlmen. Ne nadarmo si ho lidé občas pletli s hercem Národního divadla Rudolfem Deylem starším, zvlášť, když si dědeček ke své malé penzi šel občas přivydělat pár korun do barrandovského komparsu. Myslím, že dozvuky první republiky se odrazily v uvolněné kultuře 60. let. Tehdy se přetavily do literatury i do filmu, politické fráze byly najednou zapomenuty a fantazie otvírala netušené komnaty. Paradoxně dnes stopy po dávných časech, byť je tahle éra v médiích často omílána, téměř vymizely. Příběhy hvězd jsou pokryté mrakem balastu, dezinformací 5

Prvni_republika.indd 5

04.04.2022 9:47:38

První republika a smyšlenek a dobrat se skutečné pravdy je velmi obtížné. V mnoha případech, kdy nežijí žádní příbuzní či je život odvál do exilu a vazby se mnohdy zcela zpřetrhaly, dokonce takřka nemožné. Přesto se nakonec poštěstilo a některé osudy vám nyní mohu díky neuvěřitelným náhodám a souhrám okolností vyprávět, jak nejvěrněji dovedu. Hvězdami první republiky se v této knize stávají i lidé, o nichž se příliš často nepíše, ale vaši pozornost si zaslouží stejně jako ty, jejichž jména dobře znáte. Nevšímám si jen populárních herců a hereček, ale i jiných profesí. I v jejich případech se ale možná dočkáte nejednoho překvapení. Pro odlehčení pak přináším i hrstku informací o prvorepublikovém životním stylu.

Na snímku z počátku 30. let je v zadní řadě druhá zleva moje babička Berta, vedle dědeček František Štencl a před nimi můj budoucí otec, tehdy asi desetiletý

Prvni_republika.indd 6

04.04.2022 9:47:38

Zdenka Zabylová TANEČNICE MÉHO SRDCE

U krásné secesní budovy zpěváckého spolku Hlaholu na pražském nábřeží jsem se pokaždé zastavila s nostalgií. Ten dům mi padl do oka, když mi byly asi čtyři roky. Tehdy mě do něj poprvé přivedla Irma, moje paní na hlídání, a já tam poznala úžasnou bytost – primabalerínu Zdenku Zabylovou (1903–1983), která v jednom z jeho sálů provozovala soukromou baletní školu. V tom domě se vystřídalo mnoho slavných osobností včetně dvou velkých filmových hvězd – Adiny Mandlové 7

Prvni_republika.indd 7

04.04.2022 9:47:38

První republika a Hany Vítové – a odehrála se tady i nejedna tragédie. Manžel Adiny malíř Zdeněk Tůma tu za protektorátu spáchal sebevraždu a skokem z okna ukončila svůj život teprve devatenáctiletá Bedřiška, dcera Hany Vítové. Jenže pak tu také byla slunná bytost – Zdenka Zabylová. Při vítání ji žačky líbaly na obě tváře a dělaly pukrle, mírný úklon se současným pokrčením v kolenou. Už to vytvářelo velmi osobní, a přitom vznešenou atmosféru. Těšila jsem se, až nazuju své první piškoty a budu tančit na špičkách. Jenže ze všeho ve mně zůstal jenom krásný dojem, nic víc, protože mi brzy dětská lékařka balet zakázala kvůli skolióze páteře. Byla to pro mě první velká nespravedlnost v životě. Později se mi občas stávalo, když jsem někoho zpovídala, že přišla řeč i na madam Zabylovou. Jinak se jí totiž za žádného režimu neřeklo. Oslovovala se stejně v dobách Masarykových, Benešových, Gottwaldových, Zápotockého i Novotného. S láskou na ni vzpomínala Radana Vojtová, dcera herce Jaroslava Vojty, ale také Marie Hakenová, dcera Marie Glázrové a Eduarda Hakena, zpěvačka Aťka Janoušková, akademická malířka Nina Provaan Smetanová nebo nakladatelská redaktorka Maryčka Bělíková. Dozvěděla jsem se dokonce, že kolegyně Maryčky Jarmila Škodová chodila k madam Zabylové ještě kolem šedesátky se svými podobně starými kamarádkami na večerní kurzy. Milovaly ji a ona v nich podpořila víru, že pohyb a silná vůle pomáhají ve všech těžkostech života, nejen fyzických. Jak je možné, že se téhle šarmantní dámě vyhýbaly společenské „ismy“ a ona stále mohla dělat to, co ji baví? Snad proto, že pro ni nikdy nebyly nejdůležitější peníze ani sláva, ale baletní umění, které předávala talentovaným dětem a pomáhala jim i při jejich začátcích na jevišti. Svou soukromou školu založila už ve 20. letech a například v inzerátu z roku 1929 se dočteme, že „Škola tanečního umění Zdenky Zabylové, sólové tanečnice Národního divadla v Praze, nabízí dětskou školu baletní, vyučování klasickému baletu od počátečních postojů až k úplné technické dokonalosti a také vyučování tancům moderním, jak jednotlivců, tak uzavřených společností. Všechny nejposlednější světové novinky dle jednotného mezinárodního stylu.“ Tehdy působila v „místnosti školy U Zlaté kapličky vedle Národního divadla“ a informace poskytovala ve svém bytě na nábřeží Legií (později přejmenovaném na Janáčkovo). Desítky let pak Zdenka učila v budově Hlaholu, a to bez přerušení až do své smrti v roce 1983! Docházeli k ní i pozdější tanečnice a tanečníci Národního divadla Astrid Štúrová, Jiří 8

Prvni_republika.indd 8

04.04.2022 9:47:38

Zdenka Zabylová Blažek či Stanislav Buzek. Ten vzpomínal, jak velkoryse se k němu zachovala: „Přestal jsem chodit do baletních škol. Na placení hodin baletu nebyly peníze. Když jsem náhodou potkal madam Zabylovou, zeptala se na důvod. Nabídla mi, abych pokračoval bez placení, protože mám talent.“ Peníze Zdenka nechtěla ani po rodině Astrid Štúrové. Jak se o tak úžasné ženě dozvědět víc, má vůbec nějaké příbuzné, kteří by mi o ní mohli vyprávět? Štěstí mi nakonec přálo a jednoho dne v roce 2020 jsem se seznámila se synovcem baletky, hercem Milošem Vávrou (*1945). Když slyšel, že toužím po příběhu jeho tety, s radostí se pustil do vyprávění: „Už jako malá holka chodila moje teta spolu se svými dvěma sestrami Marií, mojí pozdější maminkou, a Helenou do Bergrovy taneční školy a velmi brzy začaly vystupovat v Národním divadle. Jediná Zdenka ale u baletu zůstala. Jejich matka je podporovala v tom, aby si začaly brzy vydělávat, nebo aby se provdaly. Měla totiž problémy s alkoholem a později se s ní dcery ani nestýkaly. Ovšem s výjimkou Zdenky, která za ni mlčky platila dluhy.“ Zdenka Zabylová se stala členkou baletního souboru Národního divadla v roce 1918 a o pár let později primabalerínou a posléze i choreografkou. Ve dvacátých letech ztvárnila především dívčí postavy v romantických baletech Petra Iljiče Čajkovského – Cukrovou vílu v Louskáčkovi nebo Odettu v jeho Labutím jezeru, slušela jí také princezna Zlatovláska v Nedbalově Z pohádky do pohádky. Její nejúspěšnější rolí se stal Pták Ohnivák ve stejnojmenném baletu Igora Stravinského, a aktivní kariéru ukončila v roce 1955 poetickou Královnou z Čajkovského Šípkové Růženky. Se svým životním partnerem Antonínem Nedvědem se seznámila v Chotouni u Jílového u Prahy na tenise. Zařídila to tak trochu její sestra Marie, která si tam se svým mužem postavila domek a Zdenka za nimi jezdila. Měla předtím vážnou známost, která zkrachovala na tom, že by se musela vzdát baletu. Antonínovi, bankovnímu úředníkovi, její kariéra nevadila. Sám měl umělecké sklony, ve chvílích volna překládal Shakespeara a také rád fotil. Nedvědův otec Bernard byl architekt a postavil krásný činžovní dům na Janáčkově nábřeží 19/1114, v němž pak Zdenka s manželem bydlela, a když Antonín v roce 1968 zemřel, žila tam dál se svou hospodyní Slávkou. Měla to odsud také jen pár kroků do své baletní školy – stačilo překonat Jiráskův most a jít podél Vltavy k Mánesu a pak přejít k Hlaholu. Musela to být krásná procházka, zvlášť 9

Prvni_republika.indd 9

04.04.2022 9:47:38

Nápis nad vchodem prozrazuje původní majitele

Dům postavil tchán Zdenky Zabylové

Zprava Zdenka se svými sestrami Marií a Helenou

Reklama na její taneční školu z roku 1929

Prvni_republika.indd 10

04.04.2022 9:47:39

Zdenka v Chotouni o prázdninách 1939

Z její tváře vyzařovala laskavost

Zdenka s Vlastimilem Jílkem v Labutím jezeře

Prvni_republika.indd 11

04.04.2022 9:47:39

První republika když doprava v Praze ještě zdaleka nebyla tak zahuštěná jako dnes. Nad vchodem do domu se dodnes zachoval nápis U Nedvědů. Díky Zdenčinu synovci Miloši Vávrovi, který ji navštěvoval, si můžeme představit, jak to u nich doma vypadalo. V prostorném bytě ve druhém patře bylo dost místa na pokojík pro hospodyni, svou pracovnu měla Zdenka i její muž, s hosty sedávali v jídelně, k níž patřil balkon s výhledem na nábřeží, nebo v obývacím pokoji. Byt byl zařízený starožitným nábytkem ve stylu art deco. „U tety jsme často obědvali, trávili jsme u ní i Silvestry. Moje máma navíc pracovala v její škole, vedla jí agendu, zapisovala nové adepty a já tam za nimi také chodil,“ vzpomíná Miloš Vávra. 24. listopadu 1983 byla Zdenka pozvaná do Národního divadla na slavnost, na níž dostala pamětní medaili. Vrátila se spokojená domů, večer si šla lehnout, u postele upadla a už se neprobrala. S divadlem tak žila až do poslední chvíle. A ještě něco jsem se od Miloše Vávry dozvěděla: Zdenka Zabylová milovala plavání. Měla zaplacenou kabinu v Říčních a slunečních lázních na Zlíchově, které vznikly v roce 1931 díky stavebnímu družstvu pro postavení sokolovny na Zlíchově – někdy se jim proto říkalo také sokolské. Byla tu restaurace, tenisová hřiště, travnaté plochy, na vodě plovoucí vor s dvěma malými bazény pro neplavce; koupaliště pojmulo až 800 osob. Člověk by si řekl, že plavání Zdenka pěstovala kvůli dobré kondici a štíhlé postavě, ale jinak se prý kvůli tomu příliš neomezovala. A možná se znala i s ženami, o kterých vám budu vyprávět v dalších kapitolách. Ještě chvíli ale musím zůstat u její největší vášně, protože baletky kdysi tančily i v mém rodném domě, v secesním činžáku ve Svobodově ulici 4/144 a dokonce možná přímo v našem pokoji. Svou soukromou taneční školu tu měla ve 20. letech Jelizaveta Nikolská, která se Zdenkou Zabylovou působila v té době v Národním divadle. Je dost možné, že se při zakládání svých škol vzájemně radily a inspirovaly.

Prvni_republika.indd 12

04.04.2022 9:47:39

Jelizaveta Nikolská a Felix de la Cámara PROKLETÉ TALENTY

Život mě už poučil, že nic není jen černé nebo bílé, ale přesto mi tyto dvě ženy – Zdenka Zabylová a Jelizaveta Nikolská – připadají jako typické protiklady. Zdenka na mě působí jako čistá slunná duše, kdežto Jelizaveta jako ambiciózní žena složité povahy se sklony k dobrodružství a extravaganci. Přitom si vzájemně zřejmě rozuměly a vycházely si vstříc. Dokonce spolu alternovaly v některých představeních a ve 13

Prvni_republika.indd 13

04.04.2022 9:47:39

První republika sporech, které měla Jelizaveta díky své povaze v Národním divadle, bývala Zdenka na její straně. Jelizaveta Boulkin de la Nikolská se narodila o pouhý rok později než Zdena, tedy v roce 1904 ve Vladivostoku v Rusku. Její rodiče pocházeli ze starých francouzských a německých šlechtických rodů, otec však brzy zemřel. Jelizaveta studovala gymnázium a navštěvovala italskou baletní školu a v roce 1919 byla přijata jako baletka do Státní opery v Oděse. Když byla v roce 1921 povýšena na první sólistku baletu, politická situace v Rusku byla pro odpůrce bolševiků, k nimž se už díky svému původu řadila, již velmi nebezpečná, a tak s matkou odjely do Polska. Tam se setkaly s choreografem Augustinem Bergrem, kterého Jelizavetin půvab a taneční umění okouzlily natolik, že jí nabídl angažmá v pražském Národním divadle. Poprvé se v něm představila pohostinsky jako Odetta v Labutím jezeře 8. července 1922. Ještě téhož roku se seznámila s Felixem de la Cámarou (*1897), jehož rod pocházel ze Španělska, odkud byl jeho praděd, absolutistický ministr, donucen v roce 1808 uprchnout a se svolením hraběte Metternicha se usadil v Čechách. Cámarův otec Felix Ramon Cammra (na Cámara si jméno změnila celá rodina až později) byl důstojník rakousko-uherské armády a po sňatku s Barborou Karolínou Šolcovou, dcerou kutnohorského nakladatele, knihkupce a knihtiskaře Karla Šolce, z armády vystoupil. Zastával pak funkci císařského rady, ale vojenskou uniformu musel znovu obléct za první světové války a definitivně ji svlékl až v roce 1918. Dopracoval se údajně slušného jmění a v roce 1919 si koupil od původního majitele Jana Wilda polovinu nárožního domu ve Svobodově ulici 4/144, který se o mnoho let později stal mým rodným domem. Tady ho v roce 1925 ranila mrtvice, ochrnul a za několik měsíců zemřel. V bytě ve Svobodově ulici zůstala vdova Karolína a s ní syn Felix, který se mezitím oženil s Jelizavetou. Jejich svatba proběhla o narozeninách Nikolské 24. října 1922 v kostele Nejsvětější Trojice v Podskalí. O téměř 50 let později jsem tady absolvovala své první svaté přijímání… Svatbu jim fotil rodinný přítel František Drtikol, který se s nimi znal ze Společnosti českých hermetiků Universalia, jejímiž byli všichni tři členy. Krátce po sňatku si Jelizaveta ve Svobodově ulici otevřela svou taneční školu. Ve kterém prostoru to přesně bylo, se mi zjistit nepodařilo, 14

Prvni_republika.indd 14

04.04.2022 9:47:39