Prolog Kostel svatého Ulricha v Altenstadtu Duben 1874 Irena vstoupila do slavnostně vyzdobeného kostela sv. Ulricha zavěšená do Herberta Stockhausena, svého budoucího švagra. Oči se jí rozšířily údivem. Tlumené světlo nesčetných svíček zastíralo, že venku je pochmurný dubnový den, dokonce s občasnými kroupovými přeháňkami, které vítr rozháněl po ulicích. Uviděla všude velké i malé kytice květin. Každá plně obsazená lavice v kostele byla vyzdobená kytičkou růžových tulipánů a bílých narcisů, svázaných krajkovou stuhou. V prostřední lodi kostela stály v pravidelných odstupech na malých podstavcích kompozice z omamně vonících modrých hyacintů a bílých a růžových tulipánů. Nejnákladnější květinová aranžmá byla na obou stranách u posledního schodu oltáře, před židlemi potaženými rudým sametem dovezenými z usedlosti v Altenstadtu, k němuž se teď Irena blížila. Na tomhle místě budou teď s Franzem oddáni. Franz vydal celé jmění za růžové růže, modré kosatce a bílé lilie, kterým se v této roční době dařilo jen ve sklenících. Překvapení se mu skutečně podařilo. Co je pro tebe o naší svatbě zvlášť důležité? zeptal se jí před pár týdny. Abychom to společně v míru a pokoji oslavili, odpověděla Irena spontánně. Franz si trochu netrpělivě odfrkl. To se rozumí samo sebou, zlato. Ale matka by přirozeně chtěla začít s přípravami už teď. Na čem ti nejvíc záleží? Na jídle, hudbě, garderobě hostí… 17
VINARSTVI_03.indd 17
9.8.21 14:38
Na květinách, vpadla mu Irena bezprostředně do řeči. Přeju si hodně květin. Samozřejmě nic drahého, pospíšila si dodat. Tulipány, narcisy nebo prostě to, co v téhle době kvete. Irenina svatební kytice se skutečně skládala jen z pomněnek a bílých a růžových sasanek. Franzova mladší sestra Matilda by ji určitě označila za příliš obyčejnou, ale tito skromní poslové jara patřili k jejím oblíbeným květinám. O to honosněji byl vyzdobený kostel. Varhaník spustil slavnostní melodii. Jak se Irena snažila kráčet po chodbě vykládané červeným kobercem vzpřímeně, zachytil se jí vysoký podpatek slonovinově zbarvené hedvábné boty za obrubu svatebních šatů ze stejné barvy a látky. Trochu se zapotácela, ale Herbert Stockhausen ji dovedně zachytil. „Jen zachovej klid,“ zašeptal. Stiskla mu vděčně ruku. Pro Irenu bylo všechno na té slavnosti nezvyklé. Drahé šaty s krajkovou vlečkou dlouhou dva lokty zhotovila švadlena z Weissenburgu madam Maratová podle nejnovější pařížské módy. Malý stojáček zdůrazňoval Ireninu štíhlou šíji, nabíraný hedvábný volán sahal od cudného výstřihu až ke spodnímu švu šatů. Irena si přála skromné šaty. Ale v tomto bodě zůstala tchyně Pauline neoblomná. Chci, aby sis v ničem nezadala s mou dcerou Matildou, která se bude vdávat za necelý měsíc. A hosté budou tím pádem ještě víc srovnávat šaty obou nevěst. I když to Irena uznávala, tušila, že se za Paulininou neoblomností skrývá ještě jiný důvod. Odškodnění za mou matku Sofii, která se nesměla stát nevěstou milovaného muže, přemýšlela, když se podrobovala nudným zkouškám šatů. Sofii, mladší sestru Franzovy přivdané tety Otýlie, mladičkou nezkušenou dívku, přivedl Paulinin zemřelý manžel Wilhelm do jiného stavu. Spíš ji znásilnil, než svedl, v době, kdy jsem byla těhotná s Franzem, prozradila jí Pauline teprve v minulém roce krátce před Vánocemi. Sofie přivedla pod nátlakem rodiny Irenu na svět anonymně v porodnici a musela ji tam nechat jako sirotka. Přes ztrátu dítěte se však nikdy nepřenesla a v jednadvaceti spáchala sebevraždu. 18
VINARSTVI_03.indd 18
9.8.21 14:38
V Altenstadtu, předměstí malého alsaského města Weissenburgu, poznala později Irena svou velkou lásku Franze. Jejich štěstí však nejdřív hvězdy nepřály. Rozdělila je prusko-francouzská válka, Franz přišel v bitvě u Sedanu o nohu. A Irena, která byla těhotná, před ním utekla, protože když se Wilhelm prohlásil za jejího otce, považovala Franze mylně za nevlastního bratra. Teprve po mnoha zmatcích ji Franz našel a k její nesmírné úlevě jí vysvětlil, že nejsou příbuzní. A tak se dnes vyplní sen. Její milovaný Franz, o němž se d omnívala, že ho navždy ztratila, stál před oltářem kostela sv. Ulricha a čekal na ni se zářícíma očima. Opět trochu klopýtla a Stockhausen ji přidržel. Doufám, že mi vydrží účes, pomyslela si. Opatrně otočila hlavu. Ale malý hedvábný klobouček s jemným závojem, který jí sahal těsně pod oči, seděl na dovedně sepnutých hustých hnědých vlasech pevně. V tomhle si Irena od začátku prosadila svou. Vzhledem k tomu, že jejich společnému synovi Fanouškovi byly už tři roky, nechtěla předstírat panenství obvyklým myrtovým věnečkem a až na zem sahajícím závojem. O svatebních šatech slonovinové barvy se naproti tomu spory nevedly. Barva právě přišla do módy a působila mnohem elegantněji než jinak u svatebních šatů obvyklá čistě bílá. Druhá odchylka od obvyklých zvyků a obyčejů byla novější, ale naprosto nečekaně nutná. Hostům zůstala prozatím utajená. Krátce před svatbou musela madam Maratová šaty trochu povolit v pase. Irena poznala podle ranních nevolností a jiných neklamných příznaků, že brzy po shledání s Franzem přišla znovu do jiného stavu. Naštěstí jí to ušetřilo příliš těsné sešněrování do korzetu, který pro ni byl nezvyklý a nepříjemný, protože ho pod prostými šaty dělnice nikdy nepotřebovala. Budeme mít další dítě, pomyslela si s radostí, jako tak často v posledních dnech. Jak ji Stockhausen vedl k Franzovi, srdce jí přetékalo láskou. Vypadal nesmírně elegantně, ve fraku a sněhobílé plisované košili pocházející z šicí dílny Herberta Stockhausena, s kytičkou z pomněnek a sasanek na klopě. Můj milovaný muž. Konečně jsme se našli. 19
VINARSTVI_03.indd 19
9.8.21 14:38
„Maminka, tam jde maminka!“ „Tiše!“ Franz mu položil prst na rty. Pauline se k tříletému vnoučkovi sklonila a něco mu s úsměvem zašeptala do ucha, načež malý zmlkl a přidržel si na puse ručičku. Franz oba na okamžik láskyplně pozoroval. Fanoušek vypadal v miniaturním, pro něj na míru zhotoveném fraku, roztomile, a výborně se rozvíjel přes všechna strádání, která musel s matkou prodělat, než se všichni zase shledali. Irena radši sama hladověla, jen aby dítěti nic nechybělo. Fanoušek se oběma rodičům den ode dne víc podobal. Tmavé oči a kudrny podědil po Franzovi, který je zase měl po matce Pauline. Po Ireně měl husté řasy, malý špičatý nosík a plné rty. Irena a Franz se navíc často v žertu se střídavým výsledkem dohadovali, po kom Fanoušek získal živost a neobvyklou vytrvalost, když si vzal něco do hlavy. Franzova maminka v elegantním tmavomodrém kostýmku, na hlavě k němu padnoucí klobouk zdobený pavím peřím, vypadala vzhledem k svému nově nabytému životnímu optimismu a energii mladší a velkolepější než kdy předtím. Jako ženský fénix povstalý z popela, pomyslel si Franz, který mat činu proměnu často srovnával s tímto mýtickým legendárním stvo řením. Maminka sama prohlašovala, že se zocelila zkušenostmi a útrapami, které zažívala víc než tři roky, když byla z podnětu manžela Wilhelma protiprávně zavřená v ústavu pro choromyslné v Klin genmünsteru. Kdo jednou klesl tak hluboko jako já, částečně vlastní vinou kvůli závislosti na laudánu, částečně Wilhelmovou proradností, tomu se může už dařit jenom líp, vysvětlovala Pauline svůj pozitivní vývoj. A protože mě Štěstěna navíc odškodnila nejen báječným synem a fantastickou snachou, ale také roztomilým chytrým vnoučkem, je snadné zapomenout na veškeré utrpení a bezpráví minulých let. Přičemž Pauline v mládí nebyla vždycky váhavou zdrženlivou ženou, jak ji měl Franz převážně v paměti ze svého dětství. Během pobytu v rakouských lázních Bad Ischl našla útěchu z nešťastného 20
VINARSTVI_03.indd 20
9.8.21 14:38
manželství v náruči gardového důstojníka, který byl jeho otcem. Ovšem jeho identitu mu, bohužel, dodneška zamlčela. Bylo by ti k ničemu, kdybys svého otce znal, opakovala mu. Pochází z rakouské vysoké šlechty, proto mezi námi nebylo možné nic víc než pouhý románek. Jen bys zažil další zklamání, kdyby tě tvůj biologický otec neuznal za syna. A mé krásné vzpomínky na nádherné týdny v Bad Ischlu by se tím pokazily, dodala ještě. Nevím, co se s tvým otcem stalo. Ale vzal si určitě ženu z vlastních kruhů a má z toho spojení legitimní syny. Franz i nadále přejížděl pohledem zástup hostí a zastavil se na tváři mladší sestry Matildy, která seděla vedle Pauline na nejpřednější lavici. Byla a zůstala opravdovou dcerou Wilhelma Gerbana. Ačkoliv se díky železné disciplíně zbavila dřívější tloušťky a oblékala se mnohem vkusněji než dřív, povaha se jí změnila k lepšímu jen nepatrně, pokud vůbec. Pod vlivem budoucího manžela, majitele textilní továrny v Oggers heimu Herberta Stockhausena, se ale aspoň na veřejnosti začala chovat slušně. Herbert sice jemně, ale s nebývalou přísností nedovolil, aby jeho o dvacet let mladší snoubence procházelo chování, které považoval pro svou budoucí ženu za nevhodné. Byl to také Herbert Stockhausen, kdo pomohl Franzovi a Ireně z rozpaků, a nabídl se, že dovede nevěstu k oltáři. Vlastně ji měl vést Gregor Gerban, mladší bratr Franzova nevlastního otce Wilhelma, tedy Irenin nejbližší mužský příbuzný. Ale už před jejím příchodem na Gerbanův statek ve Schweighofenu, který Franz vedl, se Irena i Franz rozhodli, že zatím její skutečný původ před všemi nezasvěce nými zamlčí. Proto považovali Gregor Gerban a jeho žena Otýlie Irenu stále ještě za služku, kterou kdysi v panském domě v Altenstadtu byla, a Franzovo spojení s ní za mesalianci. Jen s velkými obtížemi skrývali oba své pohrdání. Takže se ani nedalo očekávat, že by Gregor vedl Irenu k oltáři, možná by to přímo odmítl. Také Matilda považovala za neslýchané, že tam teď její zbožňovaný snoubenec kráčí s Irenou v podpaží. Výraz v její tváři prozrazoval, co cítí, a Franz ji podezíral, že na Irenu dokonce žárlí. Neboť na rozdíl od snoubenky, Herbertovi Irenin nízký původ 21
VINARSTVI_03.indd 21
9.8.21 14:38
ijak nevadil. Ta žena by to někam dotáhla i bez sňatku s Franzem, n horoval. Koneckonců se ve velmi krátké době vypracovala na nejlepší předačku, kterou jsem kdy měl. Navíc byl hrdý, že Franz a Irena se po dlouhém odloučení shledali v jeho továrně. Byl jsem jejich poslíčkem lásky, žertoval opakovaně, přestože to Matildu zlobilo. Franz si dovolil znovu přejet pohledem ostatní svatební hosty. S vděčností zjistil, že se tu shromáždili všichni lidé, kteří při něm v minulých těžkých dobách stáli. Vepředu seděl evangelický farář Karel Klein, věrný přítel, který po bitvě u Fröschweileru-Worthu s nadlidským úsilím pečoval o zra něné obou válčících stran, a který mu jde za svědka. Hned za Pauline a Matildou se posadila v lavici pro čestné hosty madam Marianne Sergeová. Její vínově červený sametový kostým si elegancí nezadal s Paulininým. Bohatá francouzská vdova po průmyslníkovi o Franze po jeho těžkém zranění ve svém domě v Saint-Quentinu nejen pečovala, dokud se neuzdravil, ale ke všemu mu půjčila značnou částku peněz, s níž Franz mohl zachránit vinařskou firmu, zruinovanou nevlastním otcem Wilhelmem. V lavicích pro mužské hosty na druhé straně chodby se shromáždili bratranci ze Štrasburku, kteří se složili na druhou polovinu půjčky, a objevili se na svatbě s manželkami v plném počtu. Nejvíc se těšila ze setkání s původní rodinou po mnoha letech Pauline. Franz měl pro své věřitele příjemné překvapení: bankovní dům Quistorp, u nějž si otec koupil akcie na nemovitosti, které úplně ztratily hodnotu, se nakonec rozhodl vyplatit věřitelům aspoň část ztracených peněz. Franz plánoval, že pokud všechno půjde i nadále dobře, bude moct půjčky plně splatit už za několik let. Za to vděčí také výbornému personálu, který pro vinařský statek ve Schweighofenu získal. Všichni teď zaplnili zadní lavice kostela. Nový správce Nikolaus Kerner byl stejně pracovitý jako jeho švagr, sklepmistr Johann Hager. Zvlášť dobře se zapracovával mladý Hansi Krüger, syn Franzova přítele Karla, bývalého předáka na statku, který padl v bitvě u Sedanu. Před smrtí mu Franz rukoudáním slíbil, že jeho nadaného syna Hansiho bude podporovat. A vida. Už teď to vypadalo, 22
VINARSTVI_03.indd 22
9.8.21 14:38
že právě osmnáctiletý Hansi, až se u správce vyučí, bude schopný zastávat na statku důležitou pozici. Mám netušené možnosti obchod s vínem rozšířit. Ale dál tu myšlenku nerozváděl a soustředil se na probíhající obřad. Dnes je na programu něco úplně jiného než budoucí obchody! Už se blíží nejdůležitější žena mého života, aby byla konečně opravdu moje. Krásná, přitom vůbec ne domýšlivá, jak se sluší a patří na její budoucí postavení. Jsem skutečně šťastný člověk! „Tímto vás prohlašuji za muže a ženu.“ „Teď smíte nevěstu políbit,“ dodal kněz ještě povinnou klauzuli, i když samozřejmě dobře věděl, že Irena a Franz už spolu mají dítě. Ireniny oči zářily za jemným závojem jako dva jiskřivé safíry. Franz ji vzal něžně do náruče a vyměnili si vroucný polibek. Rázem zapomněli na těžká léta plná zklamání a odříkání. V tom okamžiku cítili oba jen čisté, nefalšované štěstí. Zatímco se dav hostí po skončení mše odebral ven, aby přivítal novomanžele před dveřmi kostela sprškou rýže a okvětních lístků, přistoupili svědkové a doprovodili Franze a Irenu do sakristie k potvrzení sňatku podpisem. Franz i Irena si za svědka vybrali osobu, která v jejich životě zaujímala výjimečné postavení. Takoví chudáci. Irena tušila, co si asi hanlivě šeptá Matilda, když k nim se širokým úsměvem přistoupila přítelkyně Mína. Byla to ovšem právě Mína, která kdysi Irenu uvedla jako služku do Gerbanovy domácnosti a později jí veškerými svými úsporami pomohla k útěku. Franz ten dluh vyrovnal ve dvojnásobné výši teprve před několika týdny. Irena krátce váhala mezi Mínou a Trudou Ludwigovou, svou dobrosrdečnou domácí během těžkých časů v Lambrechtu, kde pracovala za nejtvrdších podmínek v textilní továrně. Ale ujasnila si, že Míně vděčí ještě za víc než Trudě. Teď přítelkyně přitiskla Irenu na svou plnou hruď a políbila ji na obě tváře. Potom ji odstrčila kousek od sebe a prohlédla si ji. „Ty máš ale nádherný náhrdelník. Co je to za kameny?“ Irena cítila, že se červená. „Smaragdy. Tchyně mi ho darovala 23
VINARSTVI_03.indd 23
9.8.21 14:38
k svatbě. Je to rodinný šperk, který se dědí z generace na generaci. Vlastně pro mě až moc cenný.“ „Bylo by ti milejší, kdyby ho dostala Matilda?“ nadhodila Mína pohotově. Než mohla Irena odpovědět, zatahal ji Franz za rukáv. „Tak už konečně pojď, moje milá. Počasí je bohužel nepřívětivé a nemůžeme nechat naše hosty čekat před kostelem tak dlouho.“ Společně s farářem Karlem Kleinem vešli všichni tři za knězem do sakristie. Když skupinka po podpisu odcházela, farář od svatého Ulricha Franze ještě na chvilku zadržel. „Berte ohledy na tetu Otýlii. Dnes je to pro ni obzvlášť těžký den.“ Se smíšenými pocity si Franz vzpomněl, jak farář od sv. Ulricha četl také mši za bratrance Fritze, jediného syna Otýlie a Gregora, který padl v bitvě u Geisbergu. Neochotně přikývl. Otýlie si to nezaslouží. Kdyby bylo po jejím, tak mě Prusové v rámci stanného práva na místě zastřelili. Franz byl stejně jako jeho matka Francouz a táhl do války na opačné straně. Navíc jako civilista, za což byl trest smrti. „Neboť nikdo z nás není bez viny.“ Farář si vyložil výraz na Franzově tváři správně. Když Franz vzal Irenu pod paží a vedl ji ke dveřím kostela, poprvé dnes opět ucítil bodavou bolest v pahýlu nohy. S lehkým povzdechem se Matilda dívala za paní Burgerovou, hospodyní z Altenstadtu, která také vyšla na ulici, ale odjížděla dřív, aby mohla dohlédnout na závěrečné přípravy bohaté svatební hostiny. Oslava se koná ve velkém slavnostním sále usedlosti, protože statek ve Schweighofenu, kde budou Franz a Irena nadále bydlet, nemá srovnatelné prostory. Matilda chvíli v myšlenkách setrvala u všech dobrot, které ji očekávají a z nichž si bude muset pečlivě vybírat, aby neohrozila svou nově získanou štíhlou postavu. Tím si dočasně odvrátila pozornost od studeného počasí. Dám si radši jelení paštičku, nebo lanýžový krém? Jako hlavní chod si musím chtě nechtě vzít pstruha, i když bych dala přednost kachně nebo 24
VINARSTVI_03.indd 24
9.8.21 14:38
hovězímu filé. Ale potom si místo toho dopřeju jako moučník aspoň roládu se šlehačkou místo nudného ovocného salátu. V tu chvíli přivál dubnový vítr kroupovou spršku. „Kde tak dlouho vězí?“ stěžovala si Matilda a netrpělivě přešlapovala z nohy na nohu. „Tady to příšerně táhne. Ještě se všichni nachladíme.“ Ignorovala, že se její snoubenec zamračil. Stál na druhé straně uličky, vytvořené svatebními hosty pro novomanželský pár před portálem kostela, aby je mohli zasypat rýží a okvětními lístky. Pauline, jíž nespokojenou poznámku adresovala, jen trochu posměšně stáhla ústní koutky. „Budou tu každou chvilku. A vzpomeň si, jak jsem ti dneska ráno doporučovala, aby sis oblékla něco teplejšího než tuhle štolu.“ „Když já nemám k těmhle šatům padnoucí kabátek,“ zahuhlala Matilda. Pauline si odpustila poznámku, že k Matildiným šatům ze světlemodrého sametu by se hodil téměř každý kabátek. Ovšem zakryl by jí dekolt, jímž chtěla Matilda pravděpodobně oslnit svého snoubence. Nejvyšší čas, aby se dostala pod čepec, vzdychla si Pauline v duchu. Svatbu museli už několikrát odložit, mimo jiné kvůli náhlé smrti Wilhelma v loňském pozdním létě. Ačkoliv Pauline o úmyslech Herberta Stockhausena nepochybovala, Matilda byla kvůli všem zdržením čím dál tím nervóznější. „A co dáš jako svatební dar mně?“ přerušila teď s nespokojeným podtónem, který při takových příležitostech vždycky používala, proud matčiných myšlenek. To je ale rozmazlená holka, proběhlo Pauline nechtěně hlavou. Pořád má jen nějaké nároky. A netuší, že na tomto světě existuje také odříkání. Krátce si vzpomněla na smutný osud Emmy Schoberové, Ireniny přítelkyně v Lambrechtu, o kterém jí snacha teprve před nedávnem vyprávěla. Emma nesmí na svatbu přijít. Manžel jí to zakázal, vysvětlila smutně, když si přečetla Emminu odpověď na své pozvání. Sebral jí dokonce peníze, které jsem poslala na cestu a hned je odnesl do nejbližší hospody. 25
VINARSTVI_03.indd 25
9.8.21 14:38
Podívala se do Matildiných bleděmodrých očí, v nichž vedle obvyklé arogance spatřila také nejistotu, a dostala opětovně výčitky svědomí. Ačkoliv Wilhelm Matildu pořádně rozmazlil, byla možná dcera tak nesnesitelná proto, že ji odjakživa měla míň ráda než Franze. Měla jsem ji vůbec někdy opravdu ráda? ptala se sama sebe. Už těhotenství bylo obtížné, nemluvě o nesnesitelných bolestech při porodu. Pauline zahnala nepříjemné vzpomínky a soustředila se na přítomnost. „Myslela jsem na diamantový náhrdelník, který mi tvůj otec daroval jako svatební dar,“ odpověděla konečně dceři. Matildin výraz se okamžitě uvolnil. „Z toho mám moc velkou radost, mami. V každém případě bych mu dala přednost před smaragdovým náhrdelníkem. Navíc je to cennější šperk.“ Než mohla Pauline něco odpovědět, vyšli Franz a Irena z kostela. Ozvalo se provolávání slávy, hosté jásali, rýže praskala na kamenné dlažbě, modré, růžové a bílé květy přistály na Irenině závoji a Franzově krempě cylindru. Pauline zapomněla na rozhořčení nad Matildou a přistoupila s Fanouškem na ruce jako první, aby páru gratulovala. „Přeju vám všechno dobré, po čem toužíte, děti moje. Ať vaše manželství zůstane až do konce života šťastné a spokojené.“ Spíš tušila, než opravdu slyšela, co Matilda zašeptala vedle ní stojící tetě Otýlii. „Služka a panský synek! Jestli to bude opravdu klapat, to se teprve uvidí!“
VINARSTVI_03.indd 26
9.8.21 14:38
část první Nepokoj
VINARSTVI_03.indd 27
9.8.21 14:38
Kapitola 1 Vinařský statek u Schweighofenu Říjen 1877 „Kam se poděl Fanoušek? Neviděl jste někdo Fanouška?“ Oba chlapci v prostých halenách a kalhotách, jaké nosí děti zemědělských dělníků, a s bosýma nohama v hrubých dřevácích, zavrtěli hlavou. Ireně se na okamžik zdálo, že se vyhýbají jejímu pohledu. Ale mohlo to být tím, že se před paní domu stydí. S dvojčaty Sofií a Klárou, každou za jednu ruku, přešla dvůr statku ve Schweighofenu směrem k hospodářským budovám. O svého nejstaršího vážnou starost neměla. V posledních dnech se Fanoušek často vytratil na vinice a pomáhal sběračkám při sklizni hroznů. Ovšem měl mi to říct dopředu, pomyslela si rozzlobeně. To mi předevčírem svatosvatě slíbil, když nepřišel včas k obědu. Rozhodla, že si se svým šest a půlletým synkem tentokrát důkladně promluví a potrestá ho dnem domácího vězení. Ačkoliv věděla, že to Fanouška, který měl rušnou dobu spojenou s vinobraním nadevšechno rád, bude hodně mrzet. V tu chvíli malá Klára zakopla a skoro upadla na hrubém štěrku dvora, kdyby ji Irena instinktivně včas nevytáhla za ruku nahoru. Přitom ale její ručičkou silně cukla, takže se malá stejně rozplakala. „Ale zlatíčko!“ Irena pustila Sofii, sedla si do dřepu a vzala Kláru do náruče. Ta ještě chvíli hlasitě vzlykala, ale záhy se uklidnila a nechala si od maminky vyčistit nos. Mezitím o deset minut starší Sofie přešlapovala netrpělivě z nohy na nohu. „Uplakánek, uplakánek,“ posmívala se sestře. 29
VINARSTVI_03.indd 29
9.8.21 14:38
„Pšt,“ pokárala Irena holčičku mírně. „Kláru bolí ruka, protože jsem ji za ni musela silně zatáhnout, aby neupadla.“ Sofii to nepřesvědčilo a jen vzdorně zavrtěla hlavou. Irenu nepřestávalo udivovat, jak jsou obě děvčátka rozdílná. Před pár dny oslavila dvojčata už třetí narozeniny. Ačkoliv se Irena během těhotenství trochu divila, jak velké a neforemné má břicho, zůstalo dokonce porodní bábě až do narození Kláry utajeno, že se v něm skrývá ještě jedno dítě. „To máte z toho, že jste nezavolali doktora,“ dovolila si po porodu Rosa, která jako bývalá zdravotní sestra byla porodní bábě k ruce, pokárat Irenu a Franzovu matku Pauline. „Kdoví, co se všechno mohlo stát.“ Rosa nemohla tušit, že Irena měla dobrý důvod neobracet se na známého porodníka z Weissenburgu doktora Etienna. Svého času chtěl tenhle zkorumpovaný lékař za knížecí odměnu od Irenina otce Wilhelma provést Ireně ilegální potrat. A volat doktora z Landau jí připadalo zbytečně nákladné. „Zapomeňte na to, Roso,“ uklidňovala Pauline bývalou pečovatelku z ústavu pro choromyslné v Klingenmünsteru. Za její loajalitu v posledním roce pobytu vzala Pauline Rosu po svém propuštění s sebou do Schweighofenu jako komornou. Navíc neštovice zohyzdily pečovatelku natolik, že nemohla být v ústavu dál zaměstnaná. „Naštěstí všechno dobře dopadlo. Pomozte mi teď miminka vykoupat, ať se nemusí Irena namáhat a nejdřív se pořádně vyspí.“ Rosa sice něco zabručela, ale poslechla. Zdálo se, že obě holčičky jsou od prvního okamžiku naprosto odlišné. Sofie hlasitě křičela a hned hltavě pila, Klára vydala jen tiché zakňourání a z nabízeného prsu sála spíš váhavě. Také vnějškově se už od narození podobaly jen málo. Sofie se narodila podstatně větší a víc vážila. Ve třech letech přerostla sestru o pět centimetrů, v decimálních jednotkách zavedených v bavorské Falci teprve nedávno. 30
VINARSTVI_03.indd 30
9.8.21 14:38
Obě měly sice tmavé vlasy, ale Sofie zdědila tatínkovy kudrny a k tomu Ireninu hustou hřívu. Klářiny vlasy byly řídké a bylo obtížné je splétat do copánků. Jako by jí to příroda chtěla vynahradit, měla Klára stejné safírově modré oči jako matka. K Irenině nevoli byly naproti tomu Sofiiny oči stejné jantarové barvy jako oči nemilované tety Otýlie. Povahou se dvojčata lišila ještě víc než zevnějškem. Sofie byla jako Fanoušek velmi průbojná, ačkoliv syna měla Irena z prvních let života v paměti spíš jako klidné dítě. Tenkrát chlapeček možná cítil, jak jsem často byla na pokraji sil, domnívala se, když musela opakovaně nynější Fanouškovu akčnost brzdit. V každém případě byly obě starší děti živé a na svůj věk výjimečně chytré. Někdy až příliš. Klára zůstala malým křehkým stvořením, jakým byla při narození. Váhavá, úzkostlivá a často uplakaná. Jako kdyby jí Sofie odebrala energii už v mateřském těle, postěžovala si Irena Franzovi. Tchyně Pauline měla pro povahové založení dvojčat jiné vysvětlení. „Pro mě se v obou zrcadlí dvojí charakter tvé matky Sofie. Z mladé dívky, kterou jsem znala, než přišla do jiného stavu, prýštila radost ze života a energie. Teprve když se vrátila z porodnice, byla často smutná a bez odvahy.“ Také ve jménech holčiček se odrážel tenhle protiklad. Od začátku bylo jasné, že se jedna z holčiček bude jmenovat po Irenině matce Sofie. A když k tomu přišlo druhé děťátko, pojmenovala je Irena spontánně Klára. To bylo matčino krycí jméno v porodnici, jak se dozvěděla při návštěvě sirotčince v Heidelbergu od současné vedoucí sestry Agnes. Franz a Irena milovali své tři děti přes všechny rozdíly z celého srdce. Fanoušek navštěvoval velmi úspěšně obecnou školu v Alten stadtu. „Za nějaké čtyři roky ho můžete dát do internátu,“ předpovídal učitel. „Když se bude i nadále tak rychle učit, mohl by jít na gymnázium už po třech letech.“ Irena se na budoucí odloučení dívala se smíšenými pocity. Už teď si Fanouška vzhledem k vinobraní a s tím souvisejícími školními 31
VINARSTVI_03.indd 31
9.8.21 14:38
prázdninami moc neužila. Pořád se někde toulal s dětmi zemědělských dělníků a zajímal se o všechno, co se na statku děje. K velké Franzově radosti. Irena cítila naproti tomu často lítost. Děti rostou tak rychle. Protože další k nim už asi nepřibudou, jak jí vysvětlil ženský doktor v Landau, když ho před rokem navštívila. Po dvojčatech to prý bývá velmi častý případ. Sofie ji teď zatahala za sukni. „Půjdeme už dál?“ zakňourala. „Chtěly jsme jít do stájí.“ Zrovna když se Irena zvedla z nepohodlného dřepu a protáhla si bolavé údy, uviděla přicházet správce Nikolause Kernera. „Nevíte náhodou, kde se zase toulá Fanoušek?“ chytila příležitost za pačesy. Kerner zavrtěl hlavou. „Naposled jsem ho viděl ve velkém sklepě. Ale to bylo aspoň před dvěma hodinami.“ Ireně se lehce sevřel žaludek. „Takže se nevydal s kolonou na vinobraní?“ „Myslím, že ne. Ale nedělejte si starosti. Kluci v tomhle věku se pletou všude. Fanouškovi se nic nestane. Dobře že vás vidím, váš muž chce, abyste se zúčastnila našeho jednání.“ „To ne,“ zakvílela Sofie. „Copak je, maličká?“ Irena si povzdychla. „Slíbila jsem dcerkám, že se podíváme do stájí. Prý se tam zrovna narodili králíčci.“ Kerner se usmál. „To je pravda, paní Gerbanová. Mám nápad,“ obrátil se k Sofii a přisedl si k ní na bobek. „Co říkáš tomu, kdybych požádal podkoního Alberta, aby vám králíčky ukázal? A maminka se může účastnit naší schůzky.“ „To je výborný nápad,“ přikývla Irena. Také Sofiina tvář se hned rozjasnila. „O co jde?“ zeptala se Kernera o chvíli později, když viděla, jak se holčičky ubírají v doprovodu Alberta ke stájím. 32
VINARSTVI_03.indd 32
9.8.21 14:38
„Vašemu manželovi doručili teprve dnes ráno telegram, že po cestě do Hamburku musí hned pokračovat do Berlína. Dostal tam velmi lukrativní kontakt na místního velkoobchodníka s vínem, který dokonce dodává na císařský dvůr. Asi se stačí vrátit až na závěrečné vinobraní, a proto si přeje, abyste byla v jeho nepřítomnosti zasvěcená do všeho, co je tady třeba udělat.“ Pokud se Nikolaus Kerner zlobil, že mu v tom směru Franz dostatečně nedůvěřuje, nedal na sobě nic znát. Možná však Kerner tuší, o co Franzovi skutečně jde, uvažovala Irena na cestě do lisovny, kde se mělo setkání konat. Franz si všiml, že se necítím užitečná a chtěl by mě zaměstnat, když je teď tak často na cestách. Zároveň ví, že se nechci vměšovat do provozních záležitostí statku. To jsem už dala na předchozích schůzkách dostatečně jasně najevo. „Potřebuju ještě druhou sadu vzorků s lahvičkami vína. Můžete mi je prosím opatřit, Hagere?“ Sklepmistr přikývl. „To se rozumí samo sebou, pane Gerbane. Po schůzce vzorky vlastnoručně naplním.“ „Dobře, rád bych totiž odjel do Hamburku už nočním vlakem. Abych ho v Landau stihl, musím odsud vyrazit nejpozději ve čtyři odpoledne.“ Franz vytáhl kapesní hodinky a netrpělivě se na ně podíval. „Když mi ujede weissenburgský vlak, tak noční spoj v Landau nestihnu. Co máme tedy ještě k projednání?“ „Je teprve jedenáct,“ uklidňoval ho sklepmistr. „Určitě co nevidět přijdou.“ V tu chvíli Nikolaus Kerner skutečně otevřel Ireně dveře do lisovny. Uvnitř byla zima a Irena si přitáhla šál kolem ramen. Franz k ní přistoupil a letmo ji políbil na tvář. „Díky, žes přišla. Musím bohužel odjet dřív, než jsem myslel, tedy už dneska odpoledne. Postaráš se prosím, aby mi včas zabalili věci na cestu?“ „Určitě. Hned jak se vrátím na statek, oznámím to paní Burgerové.“ Bývalá hospodyně v panském domě v Altenstadtu je poprosila už 33
VINARSTVI_03.indd 33
9.8.21 14:38
před dvěma lety, jestli by se nemohla přemístit do Schweighofenu. Od té doby vládla místní domácnosti se svou osvědčenou pečlivou rutinou. Před zaměstnanci se Irena zdržela dalších komentářů, ale podle zamračeného čela Franz poznal, že se zlobí. „Naskytla se nečekaná příležitost,“ vysvětlil proto, když dovedl ženu na místo na hrubé dřevěné lavici, na niž předtím Hager položil několik polštářků. U téměř deset metrů dlouhého stolu obědvala v době vinobraní domácí čeládka doplněná dělníky zvenku, protože prostory na statku byly pro takové množství pomocníků příliš malé. Také velký bufet pro slavnost vinobraní, které slavili každým rokem na závěr sklizně, bude připravený tady. V místnosti byl výrazně cítit rmut. Kolem stěn stály obrovské přikryté dřevěné sudy, v nichž se nacházely vylisované červené hrozny. Na rozdíl od bílého vína musely kvasit několik týdnů, aby víno ze slupek získalo tmavočervenou barvu. Když se Irena posadila, Franz pokračoval. „Za nepatrnou provizi, kterou mu navíc zaplatím, jen když se obchod uskuteční, mi Meisel,“ – Irena jméno Franzova obchodního partnera v Hamburku znala – „zprostředkoval kontakt k firmě Blauberg a synové. Je to jeden z nejdůležitějších obchodníků s vínem v hlavním městě. Dodává dokonce na císařský dvůr.“ Irena přikývla. „To mi už Kerner vysvětlil,“ přerušila Franze a její nadšení se očividně drželo v mezích. „Takže si dovedeš představit, co pro nás taková šance znamená.“ Franz se snažil Irenin chybějící entuziasmus ignorovat. „Pokud se mi podaří uzavřít obchod s Blaubergem, můžeme se konečně dívat klidně do budoucnosti. Krize, za kterou byl odpovědný můj zesnulý otec, by tím měla být jednou provždy zažehnaná.“ Irena znovu přikývla. Na rozdíl od správce Nikolause Kernera a sklepmistra Johanna Hagera, kteří nadšením přímo zářili, působil její úsměv vynuceně. Franz to pochopil správně, ale pokusil se svůj hněv spolknout. Ne že by mu Irena nepřála úspěch, vždyť z toho měli užitek všichni. 34
VINARSTVI_03.indd 34
9.8.21 14:38
*** Už v době před svatbou se začal zabývat obchodem, protože statek mohl bez váhání svěřit Kernerovi a Hagerovi. Jinak tomu bylo se strýčkem Gregorem, který dočasně vedl obchod s vínem po Wilhelmově smrti, dokud ho Franz definitivně neposlal s velkorysou penzí do důchodu. Franz se hned na začátku rozhlédl po trhu s vínem a rychle opustil vyšlapané, i když osvědčené cesty nevlastního otce. Momentálně dodávalo vinařství Gerban jen asi polovině bývalých zákazníků a v kamenných obchodech se prodávalo pouze ve Weissenburgu a Landau. Místo toho Franz převzal v Německé říši stejnou metodu, kterou otec zvolil jen pro obchody v Evropě a v zámoří: zásoboval sudovým vínem, ale také doposud vzácným vínem v láhvích, velkoobchodníky ve všech spolkových zemích. Jako dřív mu zůstaly coby zákazníci říšské vojenské oddíly umístěné v Alsasku a bavorské kasárny v Landau. Obrat statku se tím už za několik let po Wilhelmově smrti zdvojnásobil. Franz se ukázal jako schopný obchodník i v jiném směru: místo aby svým věřitelům, štrasburským bratrancům a francouzské mateřské přítelkyni Marianne Sergeové, splácel půjčku, kterou mu v roce 1873 vypomohli, aby mohl zabránit nejhorším důsledkům chybných spekulací s nemovitostmi nevlastního otce, nabídl jim podíl na zisku, pokud své peníze nechají i nadále v obchodě. Všichni zúčastnění souhlasili a v tomto roce budou moci poprvé počítat se ziskem. Franz byl zvlášť pyšný na to, že se mu přes škody způsobené nečasem před čtyřmi lety podařilo vyrobit potřebné množství vína, dokonce vína špičkové kvality. Při tom pomohl vynikající nápad Johanna Hagera vytvořit druhově čistá špičková cuvée z hroznů ze Schweighofenu a dalších dokoupených hroznů z vinic jižní Falce. Především ročník 1873, kdy se i ostatní vinařské statky v jižní Falci potýkaly s vysokými ztrátami při sklizni v důsledku špatného počasí, představoval pro Gerbanovy vzhledem k nedostatečnému a velmi žádanému množství vína na trhu, zlatý důl. Zákazníci mu trhali jeho r yzlinky a pozdní burgundské z rukou. Ale i méně oblíbené druhy jako 35
VINARSTVI_03.indd 35
9.8.21 14:38
kořeněný tramín, šedé a bílé burgundské a sylvánské a červený portugal dosáhly na trhu nejvyšších cen. Hned v dalším roce se Franz rozhodl rozšířit pěstování ledového vína. Koupil se ziskem za ročník 1873 každý prostor vhodný pro vinice, který byl k dispozici v okruhu Schweighofenu, a o rok později hodně riskoval, když nechal hrozny viset až do ledna. Štěstí mu však přálo a odměnilo ho nejtužší zimou v posledním desetiletí. Tohoto jedinečného vzácného ledového vína si nejdřív všimli říšští velkoobchodníci a rozšířili reference o špičkových vínech Gerban uvnitř branže. Radost z úspěchu ovšem občas Franzovi kalily hořké kapky. Byl teď téměř každý měsíc mnoho dní na cestách po celé říši, a dokonce v sousední cizině, mimo jiné v Belgii, Holandsku a Rakousku. Navštěvoval vinařské trhy nebo velkoobchodníky, kteří o jeho víno projevili zájem, a tím prodej čím dál tím víc rozšiřoval. Po návratu musel často pozdě do noci zpracovávat, co se mezitím nahromadilo v účtárně ve Weissenburgu, a měl pro Irenu a rodinu málo času. Franze to moc mrzelo, ale nevěděl, jak by to měl změnit. Domy v Altenstadtu a Schweighofenu byly zatížené hypotékami, které si svého času vzal Wilhelm. Franz mohl sice poměrně nízké úroky splácet bez problémů, ale chtěl celou dlužnou částku zaplatit co možná nejdřív. Irena byla stejně jako dnes stále víc roztrpčená jeho častou nepřítomností. Bohužel neměla ani nejmenší chuť ho při obchodech s vínem podporovat. Naopak, vyhýbala se kanceláři ve Weissenburgu, jak jen mohla, protože tam ji kdysi Wilhelm Gerban na několik týdnů zavřel, aby ji donutil k potratu Fanouška. Ani v domácnosti ve Schweighofenu se pro ni nenašla práce. Franzova matka převzala samozřejmě vedení domácnosti v době Irenina obtížného těhotenství a porodu. Od té doby se k ní před dvěma lety přidala i paní Burgerová a společně znovu vytvořily perfektně sehrané duo, které v klidu a profesionálně řídilo už kdysi domácnost v Altenstadtu během Franzova dětství a mládí. Ireně tedy zbyly na starost jen tři děti. Podle očekávání se zdráhala najmout chůvu a starala se o ně sama. Ale ani to ji už mezitím úplně nenaplňovalo. 36
VINARSTVI_03.indd 36
9.8.21 14:38
Fanoušek vyrostl a byl často z domu pryč na statku, kde si hrál s dětmi zemědělských dělníků. Také Sofie byla čím dál tím samo statnější a prosila bratra, aby ji vzal na své výpravy s sebou. Jindy pomáhala, seč jí dětské síly stačily, ve stáji nebo v kuchyni, přičemž, aniž to tušila, jen překážela, ale všichni ji nechali, protože byla tak roztomilá. Jen Klára ještě visela na máminých sukních. Franz si den za dnem jasněji uvědomoval, že Irenina činorodost potřebuje ventil. Proto v poslední době uskutečňoval nápad, který ji měl přimět, aby se víc starala o záležitosti statku, a sice trvale, nejen v jeho nepřítomnosti. Pokud Hansi Krüger bude i nadále tak dobře pokračovat, mohl bych udělat z Kernera vedoucího vinařství. To by mi umožnilo obchody dál rozšířit. Zatím však Irena reagovala na jeho snahu zasvětit ji do fungování vinařského statku jen zdrženlivě, i když všechny úkoly, kterými ji po věřil, svědomitě plnila. Dnešní pokus měl mít větší váhu než ty předchozí. Chtěl Ireně předat odpovědnost během nejdůležitějšího ročního období, vinobraní. Třeba tím konečně přeskočí jiskra. „Tak tedy s tímto ročníkem máme velké plány!“ podíval se Franz kolem sebe vyzývavě. „Chci se odvážit dalšího experimentu.“ Johann Hager, který s Franzem tuhle myšlenku už probíral, se usmál. Irena a Kerner působili napjatě. „Zatím jsme obírali bobule před lisováním jen pro naše špičková vína. Teď bych se chtěl pokusit zušlechtit také šedé burgundské a kořeněný tramín.“ Ireně se rozsvítilo. „Aha, tak proto ještě stojí vozík na mošt v kůlně. Už jsem se tomu divila.“ Franz s úsměvem přikývl. „Ano, nechám dneska zpracovat na mošt jen hrozny sylvánského a bílého burgundského. Zbylá sklizeň dorazí brzy odpoledne, hned tady na místě hrozny obereme a pár hodin potom vylisujeme.“ Takzvané obírání, tedy oddělování hroznů od stopek, byla namá havá práce. Ale vyplatila se, protože se tím předešlo tomu, aby se hořké 37
VINARSTVI_03.indd 37
9.8.21 14:38
látky ze stopek a především z listů a další cizí částice přimíchaly do moštu, což samozřejmě nebylo žádoucí. „Sám jsem našel pět dalších dělnic, které při obírání pomohou,“ usmál se na Irenu. „Fanoušek může taky pomoct. Slíbil jsem mu denní mzdu pět feniků.“ Od jisté doby platila také v porýnském Bavorsku, jak se teď říkalo Falci, a v Alsasku, nová německá měna, marky a feniky, které nahradily guldeny a krejcary. „Kde je vlastně Fanoušek? Neviděl jsi ho někde?“ Irenin hlas zněl rozčileně. Franz nakrčil čelo a přemýšlel. „Po snídani mi řekl, že se chce po dívat, jak se čistí sudy. Víc nevím.“ „Tam taky byl,“ potvrdil Kerner. „Viděl jsem ho dnes ráno ve v elkém sklepě.“ „Po schůzce se po něm hned podívám,“ uklidňoval správce Irenu. „Kdyby se mu něco stalo, už bychom to dávno věděli.“ Franz se opětovně podíval na hodinky. „Budu tedy pokračovat. V tomto roce se obvyklým způsobem bude sklízet jen sylvánské, bílé burgundské a portugal. Hned na vinici je v mlýncích předlisujeme a mošt naplníme do sudů, které dopravíme sem. Potom se rmut a mošt lisováním oddělí a moštem se naplní velké dřevěné sudy k fermentaci. Kromě portugalu, samozřejmě. Ten musí kvasit na rmutu.“ Sklepmistr Johann Hager zvedl ruku. „Můžu něco navrhnout, pane Gerbane?“ Franz sice vypadal překvapeně, ale přikývl. „Samozřejmě, Hagere. Zatím se všechny vaše návrhy osvědčily.“ „Co byste řekl dalšímu experimentu s hrozny portugalu?“ „A jaký by to měl být experiment?“ „No, jednoho dne došlo na statku, kde jsem pracoval před Schweighofenem, k nehodě. Neinformovaný pomocník při sklizni naplnil předlisované hrozny portugalu už po několika hodinách do lisu, jak byl zvyklý u bílých hroznů. Z lisu vyšel světle červený mošt. Vlastník statku zuřil a chtěl mošt vylít. Nakonec ho nechal zpracovat na domácí víno.“ Hager se odmlčel. 38
VINARSTVI_03.indd 38
9.8.21 14:38
„A co dál?“ Franz najednou tušil, kam Hager míří. „Neříkejte, že ta břečka ještě navíc dobře chutnala.“ „Přesně tak. Vzniklo tím lehké osvěžující víno růžové barvy,“ potvrdil Hager. „Měl jsem ho rád, a především moje žena o něm dodneška horuje.“ „A vy mi chcete navrhnout, abych takové nepovedené víno vyráběl? S pečetí známého vinařského statku Gerban?“ „Stálo by to za pokus. Pro začátek bychom mohli zpracovat jenom půl vozu. Když víno nebude dobré, není to velká ztráta. Když bude chutnat dobře, měli bychom v příštím roce další novinku.“ „A jak mám takové víno ocenit? Jako experiment, nebo chybu při fermentaci červeného vína?“ Franz zůstával skeptický. „Jako starý recept z francouzských klášterů. Tam se takové víno vyrábělo už ve středověku. Informoval jsem se o tom.“ Franz se začal vesele usmívat. „Tak to zkusíme podle vaší rady. Myslím, že vezmeme portugal z vinice u Schweigenu.“ „Celou vinici?“ zeptal se Kerner nevěřícně. „To jsou aspoň tři vozy, spíš ještě víc.“ „Přesně tak. Odvážnému štěstí přeje. Ale budeme potřebovat nové sudy. Máme ještě nějaké?“ Kerner přikývl. „Sudy na pět vozů máme ještě v rezervě. Ovšem musíme hned objednat nové.“ Franz se obrátil na Irenu. „Vezmeš si to na starost, moje milá? Mohla bys zajet s Hansim Krügerem k Mínině muži Ottovi do Schweigenu a přitom navštívit svou dávnou přítelkyni.“ Poprvé během celé schůzky se Irena upřímně usmála. „Samozřejmě to udělám moc ráda a vezmu s sebou na výlet i dcerky. Sofie na kmotře jen visí a Kláře se tam taky líbí.“ Zbylé body Franz probral co možná nejrychleji, jednak proto, že před odjezdem do Hamburku musel ještě ledacos vyřídit, jednak proto, že frustrovaně zpozoroval, že Irena hned zase ztratila zájem. Ještě se tak dozvěděl, že množství a kvalita hroznů z vinic, které nově osázeli po zničujících bouřkách, vypadá překvapivě velmi dobře. Stejně jako mošt ze všech starých vinic, které dosud sklidili, vykazoval dobrou až velmi 39
VINARSTVI_03.indd 39
9.8.21 14:38
dobrou sladkost. Johann Hager předložil Franzovi aktualizovanou tabulku hodnoty cukernatosti moštu, které sám toho rána zjistil na moštoměru Oechsle. „Vyměňujte si, prosím, vzájemně všichni tři informace o situaci a podávejte mi telegraficky zprávy,“ zakončil Franz diskuzi o položkách agendy. Upustil přitom od původního záměru pověřit Irenu, aby mu zprávy podávala výhradně ona. Jen u posledního tématu, které si nechal nakonec, se na ženu obrátil přímo. „Vrátím se až těsně před vinobraním, moje milá. Postaráš se s matkou a paní Burgerovou o všechny nutné přípravy?“ „Ovšem,“ souhlasila Irena, tentokrát bez úsměvu. „Pokud mi ty dvě nějakou práci vůbec přenechají.“ Ani jednomu z mužů u stolu neunikl hořký podtón v jejím hlase. S Johannem Hagerem po boku spěchala ustaraná Irena o chvíli později přes dvůr. Nejdřív se krátce přesvědčila, že podkoní už odvedl dvojčata do Paulininy péče. Přitom se dozvěděla, že po Fanouškovi s tále není ani stopy. Zneklidněla ještě víc, když viděla, jak se na statek vracejí první sběračky, aby začaly s obíráním hroznů, a ty potvrdily, že Fanoušek s nimi dneska na vinice nejel. „Kde jen může být? Co když nedej bože někam spadl a zranil se!“ „K tomu by muselo dojít ve velkém sklepě a hned bychom si toho všimli. Koneckonců jsme dnes ráno čistili sudy,“ namítl Hager. „Samozřejmě vás teď do sklepa doprovodím, abychom měli jistotu,“ předešel Irenině prosbě. Na kluzkých schodech, osvětlených jen několika petrolejovými lampami, které vedly do největšího podzemního sklepa na statku, podal Ireně ruku jako oporu. Oči jí jen pomalu přivykaly temnotě. V přední části sklepa vládl živý ruch, který Irena hned neuměla zařadit. Před dvěma obrovskými sudy stáli výrostci, téměř ještě děti, a něco dovnitř sudů dávali. Když se přiblížili, poznala, že to jsou mycí houby a vyždímané ručníky. „Co se tady děje?“ zeptala se sklepmistra. 40
VINARSTVI_03.indd 40
9.8.21 14:38
„Sudy se musí zevnitř vyčistit, než je naplníme čerstvým moštem.“ „Zevnitř? A jak to probíhá?“ Hager jí ukázal zblízka první sud, na němž práce právě probíhaly. „Vevnitř je chlapec, který se protáhl těsným otvorem, a sud čistí. Dospělý muž by se tam nevešel.“ V tu chvíli skutečně vykoukla z díry vytvořené vyjmutými dýhami blonďatá čupřina chlapce, kterého se Irena ráno ptala po Fanouškovi. „Děti?“ zeptala se nevěřícně. „My na našem statku zaměstnáváme na takové práce děti?“ Zlobila se sama na sebe, protože jí to očividně doposud ušlo. Sklepmistr se na ni překvapeně podíval. „Děti přece pomáhají při sklizni odjakživa, paní Gerbanová. Tak to ve Falci chodí. Kvůli tomu mají školní prázdniny.“ „To vím,“ vpadla mu do řeči. „Ale myslela jsem, že se dětská práce omezuje na sklizeň vína.“ „V téhle době zaměstnáváme některé starší chlapce na čištění sudů,“ pokračoval Hager bez rozpaků. „Také to je zvykem a pravidlem odjakživa.“ Irena se na chvíli zamyslela. Nepříjemně jí to připomnělo dobu, kterou strávila jako dělnice v továrně, kde děti musely kromě jiného čistit vnitřek pecí, jimiž se poháněly parní stroje. „Pevně doufám, že se při všech těch činnostech děti nepřetěžují,“ namítla ještě. „To se rozumí samo sebou,“ odpověděl Hager. „Každé dítě po máhá podle svých sil. Ty nejmenší při sklizni jen sbírají ze země spadlé hrozny nebo pomáhají při obírání. Větší děti hrozny spolu s dospělými otrhávají. Čištění sudů je u kluků dokonce ta nejoblíbenější činnost. A taky nejlukrativnější. Váš manžel platí deset feniků za vyčištěný sud.“ Než mohla Irena něco odpovědět, blonďatý chlapec ze sudu vylezl. „Hej, Konráde, pojď sem,“ zavolal ho k sobě Hager. Chlapec se váhavě přiblížil. Jeho tvář vypadala ve světle lampy jako zosobněné špatné svědomí. „Nevíš, kde by mohl být Fanoušek?“ Chlapec ukázal směrem na dlouhou řadu sudů, které se ztrácely 41
VINARSTVI_03.indd 41
9.8.21 14:38
v temnotách vzadu ve sklepě. „Tam jsem ho dneska ráno viděl naposled.“ Poslední slova zapípal. Hager teď také pojal nedůvěru a chytil kluka za ucho. „Kde to bylo? Ukaž nám to.“ Irena si už vzala jednu z lamp, které stály před sudem, a spěchala dopředu. Najednou uslyšela z dálky tiché ťukání. Když přišla blíž, nikde Fanouška neviděla, ale ťukání bylo pořád hlasitější, až konečně zaslechla vzlykot. Zdálo se, že přichází zevnitř jednoho sudu. „K čertu,“ zaklel Hager navzdory své obvyklé zdvořilosti v přítomnosti dam. Potom klukem, kterého táhl za sebou za ruku, zatřepal. „Snad jste tam Fanouška nezavřeli?“ Dítě bojácně přikývlo. „Zůstaň tady stát a nehni se z místa,“ poručil Hager, poklekl před sudem a uvolnil několik dýh ve spodní části sudu. Za chvíli sevřela Irena svého chvějícího se a vzlykajícího synka v náruči. „Co se stalo, zlato?“ zeptala se ho jemně, když se Fanoušek trochu uklidnil. Syn popotáhl. „Chtěl jsem se podívat, jak to vypadá v sudu. Konrád, Martin a pár ostatních mě pustili dovnitř, ale potom díru zase zavřeli.“ Hager se otočil ke Konrádovi a dal mu mlaskavou facku. „Copak jste se úplně zbláznili? Vždyť se tam to dítě mohlo udusit!“ zařval. „Byl to Martinův nápad,“ bědoval kluk a držel si tvář, na níž se objevilo pět obtisknutých sklepmistrových prstů. „Chtěli jsme Fanouška pustit ven nejpozději po obědě.“ Hager znovu zvedl ruku, ale Irena, která se mezitím vzpamatovala, ho chytla za paži. Potom se sklonila ke Konrádovi. „A pročpak jste tam Fanouška zavřeli?“ Teprve teď se chlapec rozplakal. Po tváři mu stékaly velké slzy. „Martin se naštval kvůli tomu, že se Fanoušek chlubil se svou mzdou. Tvrdil, že za obírání hroznů dostává za den pět feniků. S těmi penězi si může dělat, co chce, jak říkal. Koupit si hračky nebo sladkosti. My za práci nedostaneme vůbec nic, protože si rodiče náš výdělek nechávají. Přitom je Fanoušek už i tak bohatý, a my nemáme nic.“ 42
VINARSTVI_03.indd 42
9.8.21 14:38