Pandora Stokes-Chapman Susan Román o třech dílech
Pandora.indd 3
31.05.22 12:25
Ale kdo se jednou vydá na cestu, se jistě také střetne se zachmuřenou oblohou, černými bouřemi a rozzlobenými větry. Obavami, strachem a úzkostí, vznášejícími se na pobřeží, a vraky nešťastníků, ztracenými jejich hloupostí. Samuel Garth Věnování překladu Ovidiova Umění milovat Richardovi, hraběti z Burlingtonu (1709)
Pandora.indd 7
31.05.22 12:25
Samson, Ostrovy Scilly prosinec 1798
S tou váhou nepočítal. Se zimou ano, i s měnivým vztlakem vody. Tma? Lucerna sloužila dobře a jeho paměť si s nedostatkem rozhledu poradí. Ale ta váha… to je něco úplně jiného. Samotná lucerna se dá zvládnout. Má ji přivázanou k zápěstí silným provazem, což mu umožňuje pohybovat oběma rukama, ale nepříjemně zatěžuje jednu paži a v místech, kde mu už provaz odřel kůži, ho štípe slaná voda. Lana v podpaží – jedno záchranné a druhé, které ho má vyzvednout – jsou nepohodlná, ale pomáhají při sestupu udržet jeho tělo v rovnováze. I ta nemotorná zátěž se dá snést. Největší problém je ochranný oděv. Silný cínový plech. Kolem hlavy je vzdušný a zaoblený, ale níže svírá jeho tělo jako neúprosný korzet. Na palubě mu tak těžký nepřipadal. Pod vodou to však je něco jiného. Omezující kožený oděv spolu s tlakem vody a zimními proudy… Bude požadovat víc peněz, až tu práci dodělá. Dnes v noci při něm až dosud stálo štěstí. Inkoustová kolébka nebes je plná hvězd, měsíc v úplňku tlustý. Při bouři si bedlivě všímal svého okolí. Loď nakonec uvízla na mělčinách dvou malých ostrůvků oddělených šíjí. Ostrůvky pokrývaly nějaké staré kamenné zříceniny, které v měsíčním světle bíle zářily. Pro jejich malou plachetnici byly jako lucerna. Navzdory prosincovým bouřím navíc trčela pravá strana zádi té lodi nad vlnami. Ten vrak věru nebylo těžké najít. 9
Pandora.indd 9
31.05.22 12:25
Proč má tedy pocit, že ho sem někdo vede? Loď bohudíky uvízla na mělčině. Tento aparát ještě nikdy předtím nepoužíval a nechtěl by se s ním pouštět do větší hloubky, než je nezbytně nutné. Dvacet stop pod hladinou. Žádné nebezpečí nehrozí, říká si. A přesně ví, kde má pátrat. Podle podrobných instrukcí, jež dostal, je ten předmět, který hledá, bezpečně ukrytý vepředu na pravoboku, daleko od ostatního zboží v nákladním prostoru. Loď se však v bouři rozlomila, a tak doufá, že se se ho štěstí bude držet i nadále a ta bedna se po dně nezatoulala příliš daleko a nikomu jinému se ji nepodařilo vyzvednout. Ledová voda ho bodá do paží i nohou. Sestupuje hlouběji, izolován těžkým oděvem, namáhavě dýchá a v ústech má ostrou kovovou pachuť. Vzduchové trubice vedoucí z přilby na povrch jsou dlouhé. Představuje si, že se za ním táhnou jako katovy oprátky. Lucernu drží před tělem a uleví se mu, když zaskleným průzorem přilby zahlédne stín lodních žeber. Klesá dolů a pátrá v šeru. Zdá se mu, že zezdola zaslechl nějaký zvuk, hluboký a plačtivý. Nakloní hlavu, lupne mu v uších a klesá níže. Nohama narazí na dno. Má pod nimi pohyblivý písek. Nakloní hlavu a pokouší se podívat dolů. Opatrně. Varovali ho, že příliš prudký pohyb by znamenal, že mu nateče voda do ochranného oděvu. Pomalu, ano, pomalu. Tamhle. Roh něčeho. Odrazí se nohou zpátky do proudu. Pak znovu klesne, dotkne se dna a zvedne lucernu do výše očí. Šest stop od vraku lodi rozezná tmavé rohy bedny. V uších mu hlasitě tepe krev. Je si jistý, že je to ono. Pozvolna se přibližuje, jednu nohu před sebe, pak druhou, chodidla se sunou vodou. Když se mu cosi otře o holeně, lekne se. Skloní lucernu a sleduje, jak mu kolem lýtek tančí mořské řasy. Bedna nejistě balancuje na velkém kameni. Přiblíží se a zvedne lucernu. X, které namaloval na její stranu, když loď opouštěla Palermo, je zřetelné i v té podmořské tmě. 10
Pandora.indd 10
31.05.22 12:25
Chvíli žasne nad tím, jak to bylo snadné, ale vtom lucerna zabliká a pohasne, než se znovu rozzáří, a on ví, že na lelkování není čas. Rozváže provaz kolem zápěstí a položí lucernu mezi dvě trosky lodi tak, aby ji spodní proud nepřevrhl. Pak uvolní jedno lano z podpaždí a začne pečlivě zabezpečovat bednu. Musí být opatrný – není čas na omyly – a ten kámen je pravé požehnání, protože nemusí tu bednu zvedat z mořského dna. Při práci kolem něj rejdí malé rybky. Na chvíli se zarazí a snaží se poslouchat přes kovové pláty přilby. Je to zpěv? Ne, to je jen nevolnost z hloubky. Musí to tak být. Neříkali mu snad, že zůstat příliš dlouho pod vodou je smrtelně nebezpečné? Ale tak brzy? Pracuje rychle, tak rychle, jak v těžké výstroji dokáže. Čtyřikrát omotá lano kolem bedny, od chladu ztuhlými prsty zaváže uzel tak pevně, že se bude muset přeřezat. Když je se svým dílem spokojen, zatahá za lano – jednou, dvakrát – jako znamení nahoru. Lano se pohne, napne se. Triumfálně sleduje, jak bedna stoupá v oblacích zvířeného písku. Slyší tlumené sténání dřeva, šplouchání vody a tichý povzdech žen – tak tichý, že si myslí, že se mu to jen zdá.
11
Pandora.indd 11
31.05.22 12:25
Londýn Leden 1799
Pandora.indd 13
31.05.22 12:25
DÍL PRVNÍ Mysl je místo samo o sobě A v sobě vytváří nebe v pekle a peklo na nebi. John Milton: Ztracený ráj (1667)
Pandora.indd 15
31.05.22 12:25
K A P I T O L A P RV N Í
Dora Blakeová se nad svým stolem hrbí už od svítání. Stolička, na které sedí, je příliš vysoká, ale už si na její výšku zvykla. Čas od času odloží kleště, sundá si brýle a tře si kořen nosu. Často si masíruje krk a protahuje záda, dokud jí příjemně nelupne v páteři. Místnost na půdě má okno na sever a pramálo světla. Dora si kvůli své práci přestěhovala stůl přímo pod malé okénko. Jedna osamělá svíčka jí nestačila. Neklidně se zavrtí na tvrdé židli, nasadí si brýle a ze všech sil se snaží nevnímat zimu. Okno je navzdory novoročnímu chladu otevřené dokořán. Každým okamžikem očekává Hermův návrat s novým pokladem, něčím, co by korunovalo její poslední výtvor. Proto otevřela dvířka jeho klece a pod bidýlko mu nadrobila zbytky své ukradené snídaně, jako odměnu za, jak doufá, úspěšný ranní lov. Sevře spodní ret mezi zuby a opře kleště o palec. Kopírovat cannetille, tento druh filigránu, bylo troufalé, ale Dora je přinejmenším optimistka. Někdo by ten optimismus mohl pokládat spíš za svéhlavost, ovšem ona má pocit, že je ospravedlnitelný. Ví, je si tím jistá, že má talent. A je přesvědčená, že bude jednoho dne odhalen a její výtvory budou nosit lidé po celém městě. A možná, přemítá Dora a koutek úst jí cuká, jak stáčí jeden obzvlášť tenký drátek na místo, i po celé Evropě. Pak však zatřese hlavou a pokusí se pochytat své 17
Pandora.indd 17
31.05.22 12:25
velikášské sny pod červotočem prolezlými trámy nad hlavou a soustředit se na práci. Nesmí se rozptylovat a riskovat, že v poslední chvíli pokazí dlouhé hodiny práce. Dora odstřihne další kousek drátu z role pověšené na hřebíku na stěně. Krása cannetille spočívá v tom, že napodobuje krajku. Ve výloze u Rundella a Bridge viděla soupravy takových šperků a obdivovala jejich složité vzory: náhrdelník, náušnice, náramek, brož a diadém, práce na celé měsíce. Dora zvažovala, že vytvoří stejný pár náušnic, ale pak neochotně uznala, že by mohla lépe trávit čas nad něčím jiným. Tento náhrdelník je koneckonců jen příklad, svědectví o jejích dovednostech. „A je to!“ zvolá, když odštípne přebytečný drátek jemnými kleštičkami. Ta spona ji otravovala celé ráno, protože byla tak zatraceně titěrná, ale teď je hotová a stálo to za ten časný začátek, bolavá záda a otlačený zadek. Odloží kleště, dýchá si na ruce a tře je o sebe a právě v té chvíli se ze střech snáší černobílý krákající mrak. Dora se s úsměvem opře. „Dobré ráno, srdéčko.“ Straka proletí oknem a lehce přistane na posteli. Pták má kolem krku malý kožený váček, který mu ušila. Hermes sklání hrdlo – váček je těžký. Něco našel. „Tak pojď,“ vyzve ho Dora a zavře okno proti zimnímu chladu. „Ukaž mi, s čím jsi přikvačil.“ Hermes zašvitoří a skloní hlavu. Šňůrka váčku sklouzne a pták se otřepe a osvobodí se. Dora se natáhne pro váček a nedočkavě ho ohmatá. Kameninový střep, kovový korálek, ocelový špendlík. To vše může použít. Hermes nikdy nezklame. Její pozornost však přitáhne další předmět z váčku. Zvedne ho ke světlu. „Ach, ne,“ vydechne Dora. „Ano, Herme. To je dokonalé.“ 18
Pandora.indd 18
31.05.22 12:25
V prstech svírá plochý oválný oblázek o velikosti malého vajíčka. Proti šedému městskému nebi září bledou, skoro mléčnou modří. Na filigránských špercích se obecně dává přednost ametystu, jehož barva se jasně odráží od zlata a zvýrazňuje jeho žluť, ale Dora má raději akvamarín. Připomíná jí středomořské nebe, teplo dětství. Tento kousek skla výborně poslouží. Sevře jej v ruce a cítí, jak jí jeho hladký povrch chladí dlaň. Mávne na straku. Ta na ni mrkne a posadí se jí na pěst. „Myslím, že za tohle si zasloužíš dobrou snídani, co ty na to?“ Dora směruje ptáka ke kleci. Když zobe chlebové drobky, co mu tam nechala, škrábe zobákem o dřevěnou podlážku. Jemně mu hladí hedvábné peří a obdivuje jeho duhový lesk. „Ty můj poklade,“ brouká mu. „Musíš být unavený. Je ti tohle příjemné?“ Hermes se zabývá jídlem a ignoruje ji a Dora se vrátí ke stolu. Podívá se na náhrdelník a oceňuje svou zručnost. Musí si přiznat, že úplně spokojená není. Její návrh vypadá na papíře tak hezky, ale když ho vyrobí, působí uboze. To, co by měly být svinuté zlaté úponky, je jen fádní šedý drátek stočený do miniaturních závitů. To, co by měly být zářivé malé perličky, jsou ve skutečnosti hrubé porcelánové střípky. Dora však nikdy neočekávala, že se její výtvory vyrovnají jejím kresbám. Postrádá vhodné nástroje i materiály, správný výcvik. Je to však přece jen začátek, důkaz, že je v jejím díle krása, protože i navzdory obyčejným materiálům je ve tvaru jejího výtvoru jistá elegance. Ne, Dora sice není spokojená, ale je potěšená. Pevně doufá, že prorazí. S tímhle skleněným oblázkem jako středovou ozdobou určitě… Ozve se rána a vzdálené zacinkání zvonku. „Doro!“ Hlas, který ji volá z hloubky tří pater, je tvrdý, ostrý, netrpělivý. Hermes v kleci pobouřeně začiřiká. 19
Pandora.indd 19
31.05.22 12:25
There is a bang, the jangle of a distant bell. ‘Dora!’ The voice that calls up from three storeys below is hard, sharp, impatient. Hermes chirps irritably in his cage. ‘Dora,’ the voice barks again. ‘Come down and manage the shop. I’ve urgent business at thehlas dock.’ „Doro,“ štěkne ten znovu. „Pojď dolů a postarej se The statement is followed by vthe dull thud of a door closing, o krám. Mám naléhavou práci docích.“ Následuje another one, fartlumené off. Then,bouchnutí silence. dveří a ještě jedno, z větší dálky. A sighs, pak ticho. Dora covers the necklace with a piece of linen, places her Dora vzdychne, přikryjeit.náhrdelník kouskem plátna brýle spectacles down alongside She will have to add the glassapebble položí vedleher něj.uncle Stejně něj ještě musí až siprops půjde later, when has do retired to bed. Withpozději, regret Dora it strýc lehnout, vložit ten skleněný oblázek. Dora jej s politováagainst the candlestick where it wobbles briefly before falling still.
ním opře o svícen. Krátce se zakymácí, spadne a leží klidně.
Obchod s exotickými starožitnostmi Hezekiaha Blakea je Hezekiah Blake’s Emporium for Exotic Antiquities stands out against kousek předsunutý mezi kavárnou a galanterií. Výlohu má the coffeehouse and haberdasher’s between. Its window is velkou a vyklenutou, takže stojí itv sits cestě chodcům, kteří se largejejím and bowed, obtrusive to zastavit. passers-byVětšina who often find kdo themselves díky rozměrům musí těch, chodí compelled to its sheer But the street is where kolem, všaktovstop tétodue ulici bydlí – vsize. dnešní době se tu zastavímany jen of these passersstay že – nowadays few linger when they realise the málokdo a hnedby zjistí, za tou výlohou s oprýskaným rámem window with itsnic peeling frame has než nothing morez exotic in it than an není k vidění exotičtějšího almara minulého století fromstylem the lastpřipomínající century and a Gainsborougha. landscape paintingTento reminiscent aarmoire krajinka, kdysi kvetoucí podnikOnce nynía poskytuje přístřeší pouze padělkům of Gainsborough. booming establishment it now houses only aforgeries zaprášeným kuriozitám, jež nelákají anino amatéry, natož and dustfurred curiosities that hold real appeal for náthe ročného sběratele. Dora nechápe, proč ji strýc zavolal dolů. 12 Nejspíš celé dopoledne neuvidí jediného zákazníka. Za časů jejího otce šly obchody dobře. V těch zlatých časech byla ještě dítě, ale dobře si pamatuje druh zákazníků, které Blakeovi obsluhovali. V Ludgate Street se rojili vi komti, kteří si přáli, aby byla jejich sídla na Berkeley Square zařízena ve stylu připomínajícím krásy, jež viděli na své tra9781787302884_Pandora.indd 12 diční Velké cestě. Úspěšní obchodníci u nich kupovali nejlepší kusy nábytku. Soukromí sběratelé jejímu otci Elijahovi a jeho ženě platili za to, že pro ně v zámoří prohrabávali staré zříceniny. Ale teď? Dora za sebou zavře dveře oddělující obytnou část domu od obchodu. Dveře zaklapnou a pozdraví ji veselé zaklinkání
22/07/21 6:08 PM
20
Pandora.indd 20
31.05.22 12:25
zvonku, avšak ona se neusměje. Když už ji slídivým zrakem nehlídá Lottie Norrisová, Hezekiah sem namontoval tenhle zvonek, aby měl přehled o jejích pohybech. Dora si pevněji přitáhne šátek kolem ramen a vstoupí do obchodu. Je přeplněný nábytkem, ošklivými předměty nacpanými jeden na druhý. Police jsou plné knih, které nevypadají ani o den starší než deset let. Mohutné kredence se tlačí jedna na druhou a na jejich zanedbaných deskách se povalují laciné tretky. Mezi vším tím nepořádkem se však vždy vine široká cesta do zadní části obchodu, odkud vedou velké dveře do sklepa. Do Hezekiahovy soukromé svatyně. Kdysi to bývalo panství jejích rodičů – jejich pracovna, místnost, kde zkoumali vykopávky a opravovali rozbité předměty. Když se sem přestěhoval Hezekiah ze svého bytečku v Soho, zavalil místnost svými krámy a vymazal všechny stopy její matky a otce, až na ně Doře zůstaly jen prchavé vzpomínky. V Blakeově podniku už nebylo nic jako dřív, obchod i jeho pověst upadaly. Dora prolistuje pár stránek obchodní knihy (včera jen dva zápisy) a naškrábe na okraj datum. Obchody se přece jen hýbou. Peníze během měsíce pomalu, ale jistě přikapávají, jako voda jejich děravou střechou. Každý další obchod je ovšem založen na lžích a divadýlku. Hezekiah své zboží krášlí nejrůznějšími fantastickými příběhy. Dřevěná truhla (vyrobená týden předtím truhlářem v Deptfordu) podle něj posloužila v roce 1504 otrokáři k přepravě dvou dětí z Ameriky. Dva ozdobné svícny, vykované kovářem z Cheapside, podle něj kdysi patřily Thomasi Culpeperovi. Jednou Hezekiah prodal majiteli nevěstince zelenou sametovou pohovku, o níž tvrdil, že během třicetileté války patřila jakémusi francouzskému hraběti a zachránili ji z jeho hořícího „nádherného“ chateau. (Ten hrabě byl ve skutečnosti zoufalá vdova, která pohovku prodala 21
Pandora.indd 21
31.05.22 12:25
za tři guineje, aby mohla zaplatit manželovy dluhy). Vyzdobil dokonce i místnosti bordelu pro homosexuály šesti starožitnými japonskými zástěnami, která sám namaloval ve sklepě. Pokud by zákazníci chtěli zkoumat pravost těchto předmětů, musel by Hezekiah už dávno pod svými koleny pocítit chlad a tvrdost dlaždic soudních síni v Old Bailey. Oni se však neptali. Neměli na to úroveň a dostatek vědomostí o umění a starožitnostech. Jak Dora za ta léta zjistila, mezi starožitníky nejsou padělky nic neznámého. Mnozí lidé, kteří mají peněz nazbyt, kupují kopie předmětů, jež viděli Britském muzeu nebo obdivovali za hranicemi. Ale Hezekiah… Hezekiah si nepřipouští, že podvádí, a v tom je ten nebezpečný problém. Dora ví, jak jsou takové podfuky trestány – vysokými pokutami, pranýřováním, měsíci ve vězení. Při tom pomyšlení se jí zvedá žaludek. Samozřejmě by mohla Hezekiaha udat, ale je na něm závislá – strýc a obchod jsou všechno, co má, a dokud si neprorazí vlastní cestu, bude muset zůstat a sledovat, jak obchod rok za rokem upadá a jméno Blake mizí z paměti lidí. Všechno však nejsou jen padělky, připustí. Cetky, které Hezekiah za ta léta nahromadil a z nichž ona občas něco tajně sebere a použije na své výtvory, znamenají pomalý, leč pravidelný příjem – skleněné knoflíky, hliněné dýmky, maličké můry zalité v hnědém skle, cínoví vojáčci, porcelánové šálky na čaj, miniatury… Dora se ještě jednou podívá do knihy. Ano, něco prodávají. Obchody se hýbou. Peníze však sotva stačí na Lottiin plat a jejich obživu. Kde Hezekiah bere peníze na své rozmary, však Dora neví a nechce to vědět. Dost na tom, že poskvrňuje živnost, kterou po sobě zanechal její otec. Dost na tom, že se dům rozpadá a není z čeho zaplatit opravy. Kdyby to patřilo jí – Dora tu myšlenku smutně vytřese z hlavy, přejede konečkem prstu po pultě, a když ukazováček zvedne, ušklíbne se. Uklízí tu Lottie vůbec někdy? 22
Pandora.indd 22
31.05.22 12:25
Jako na zavolanou zvonek znovu zaklinká, Dora se ohlédne a zjistí, že na ni tvář té postarší ženy vykukuje škvírou mezi dveřmi. „Tak už jste vzhůru, slečinko. Dáte si snídaní? Nebo už jste se obsloužila?“ Dora si Hezekiahovu hospodyni změří – je to podsaditá žena s povadlými ústy, malýma očkama a vlasy jako sláma. Navenek působí jako dokonalá hospodyně, ale Lottie Norrisová má k vedení domácnosti stejně daleko jako Hezekiah k atletice. Podle Dořina názoru je Lottie příliš líná, tvrdohlavá, prohnaná a škodlivá jako dehet na křídle racka. „Nemám hlad.“ Dora však hlad má. Chleba snědla už před třemi hodinami, ale dobře ví, že když požádá o další, Lottie se zmíní Hezekiahovi, že zase kradla ve spíži, a Dora na jeho pokrytecké přednášky nemá dost trpělivosti. Hospodyně vejde do obchodu a podívá se na ni s povytaženým obočím. „Nemáte hlad? Včera večer jste skoro nic nesnědla.“ „Neměla bys uklízet?“ Lottie se zamračí. „Tady?“ „Kde jinde, co myslíš?“ Hospodyně se uchechtne a mávne tlustou paží kolem sebe. „Tohle je starožitnictví, ne? Starožitnosti mají být zaprášené. V tom je jejich kouzlo.“ Dora se odvrátí. Lottiin tón ji přinutí stisknout rty. Takhle se chová k Doře pořád, jako by nebyla nic víc než služka, a ne dcera dvou vážených starožitníků a neteř současného majitele obchodu. Dora za pultem narovná knihu, ořeže si tužku a přitom spolkne hořká slova, která se jí derou na jazyk. Lottie Norrisová jí nestojí ani za vzduch, jejž by musela dýchat, kdyby jí vyhubovala. Stejně by to k ničemu nebylo. „Určitě nic nechcete?“ 23
Pandora.indd 23
31.05.22 12:25
„Určitě,“ odsekne Dora. „Jak je libo.“ Dveře se začnou zavírat. Dora položí tužku. „Lottie?“ Dveře se zastaví. „Co měl strýc tak důležitého na práci v docích, že mě nechal postarat se o obchod?“ Hospodyně zaváhá a pokrčí krátký nos. „Jak to mám vědět?“ odpoví, ale když se za ní dveře zavřou a nenáviděný zvonek zacinká, je Doře jasné, že to Lottie ví moc dobře.
24
Pandora.indd 24
31.05.22 12:25
KAPITOLA DRUHÁ
V Creed Lane se hemží lidé jako červi v ráně. Dopravní ruch jako by sem přetékal z Ludgate Street a přeléval se do postranních uliček jako voda, která omývá břehy řeky. Charakteristický zápach města se v těchto uzavřených prostorách koncentruje – saze, shnilá zelenina, zkažené ryby. Pevně si tiskne kapesník k nosu a ústům. Když se konečně vynoří v klidnější oblasti Puddle Dock Hill, Hezekiah Blake vykročí tak rychle, jak to jeho korpulentní tělo dokáže. Dopis – nyní po opakovaném čtení celý pomačkaný – přišel před dvěma týdny, a přestože počítal s časem, který zabere cesta z takové dálky, očekával, že tu Coombovi budou daleko dřív. Hezekiah neoplývá trpělivostí. Zpomalí, odtáhne kapesník a snaží se popadnout dech. Jeho zavalitá postava svědčí o sklonu k lenivosti, což on ve svých padesáti dvou letech pokládá za naprosto normální. Muž, který je tak dlouho činný v obchodě jako on, si určitě zaslouží užívat plody své námahy. Hezekiah si popotáhne paruku, upraví krempu svého nejnovějšího klobouku a přejede dlaní po mušelínové vestě napjaté na kulatém břiše. Opravdu lituje, že se nemůže víc rozmazlovat – jaký přepych by si mohl dopřát! – ale brzy, po myslí si s úsměvem, bude moct hýřit, jak se mu zachce. Posledních dvanáct let trpělivě trpěl a čekal. To čekání už brzy skončí. Jak se blíží k Puddle Dock, Hezekiah znovu zvedne kapesník k nosu. Toto přístaviště používá pro všechny své spornější 25
Pandora.indd 25
31.05.22 12:25
transakce. Tady zápach špíny přímo bodá do nosu. Proudí sem všechny splašky z londýnských ulic a není pravděpodobné, že tu sledují lodní náklady. Hezekiah je rád, že se právě tento obchod uskuteční uprostřed zimy, protože v létě by smrad výkalů stoupal a šířil se do okolí a vpil by se do všeho – do chloupků v nose, řas i do šatů, co má na sobě. Vůbec by si nepřál, aby pachem nasákl i ten vzácný předmět. Ne, to by se mu nelíbilo. Přístaviště je malé a úzké, jak už doky bývají, schované mezi dvěma vysokými budovami bez oken. Hezekiah se musí zády přitisknout k umouněné zdi, aby se dostal kolem hloučku přístavních dělníků, a bezúspěšně se přitom pokouší nevnímat noční čističe, vyprazdňující své vozíky plné výkalů, a nechutné pleskání a cákaní obsahu jejich po okraj naplněných kbelíků na oblázky. Podpatek mu sjede po něčem kluzkém (o tom, co by to mohlo být, Hezekiah odmítne uvažovat) a narazí do zad Číňana nesoucího vědro, jehož nevábný obsah se při srážce málem vyleje. Hezekiah natáhne ruku ke zdi, aby získal rovnováhu, zpraží toho muže pohledem, ale omluvy se mu nedostane a nic nesvědčí o tom, že si muž vůbec všiml jeho přítomnosti. Pohne se dál dřív, než Hezekiah přistoupí k činu. Ten se slzícíma očima dýchá do kapesníku a nejistě kráčí po rampě svažující se k řece. Předák, který má na starosti dopravu nočního odpadu na čluny, jež ho odvážejí dolů po řece, stojí k Hezekiahovi zády, a tak na něj musí zařvat, aby ho v tom ruchu slyšel. „Pane Tibbe, prosím! Pane Tibbe!“ Jonas Tibb pootočí hlavu, aby se podíval, kdo ho volá, mávne rukou směrem k řece a řekne něco, co Hezekiah neslyší. Pak se otočí a vyrazí po schůdcích na svažitý břeh, kde na něj netrpělivě čeká Hezekiah. „Zase tady, pane Blakeu?“ Tibb si zahákne špinavé palce za opasek kalhot a podívá se zpátky přes řeku. Počasí – stále ještě chladné – zůstává suché a jasné, voda je klidná jako kachní 26
Pandora.indd 26
31.05.22 12:25
rybník a hladká jako sklo. „Včera jsem vám říkal, že zatím ani stopa. A to se od západu do východu slunce nezměnilo.“ Hezekiahovi poklesnou ramena. Vzedme se v něm zklamání. Když Tibb vidí, jak se tváří, sundá si vlněnou čepici a mne si holou lebku. „Pane, přece jste říkal, že si vaši muži nevybrali kratší cestu po souši. Ze Samsonu to je sem skoro pět set mil a při zimních proudech můžete očekávat až dvoudenní zpoždění. Proč sem pořád chodíte, neřekl jsem, že vám dám zprávu, jakmile se objeví?“ Podobnou řeč by Hezekiah obvykle nestrpěl. Je přece vážený obchodník a tenhle muž by byl jindy pod jeho úrovní, ale Jonas Tibb se nikdy neptá, proč Hezekiah obchoduje zrovna tímto způsobem, a je neochvějně diskrétní. „Ksakru, Tibbe. Nemáte tušení, jak je to důležité. Za tohle zboží jsem zaplatil velké peníze.“ Peníze, pomyslel si neklidně, které si nemohl dovolit. Tibb zvedne ramena, jako by jimi chtěl pokrčit, ale včas si to rozmyslí. Místo toho se mu kolem vodnatých šedých očí udělají vrásky polovičního úsměvu. „Coombové vás určitě nezklamou. Ještě nikdy se to nestalo, že?“ Hezekiah se trochu rozveselí. „Ne, to opravdu ne.“ Tibb krátce přikývne, znovu si nasadí čepici a Hezekiah zabručí, protože je sám se sebou nespokojený – ukázal slabost před níže postaveným mužem. „Budu se tedy těšit na vaši zprávu. Pošlete mi vzkaz hned, jak zahlédnete, že se loď blíží, rozumíte?“ „Ano, pane.“ „Dobře.“ A tak se poněkud uklidněný Hezekiah vydá na odpudivou cestu po Puddle Dock Hill, ohavnou žumpou Creed Lane do přeplněného zmatku Ludgate Street. Je však zmatený a navzdory předákovým slovům velmi ustaraný. 27
Pandora.indd 27
31.05.22 12:25
Kde jsou? Kde je jeho náklad? Možná se něco přihodilo – přepadli je, možná s tím Coombovi utekli, nebo – a v tu chvíli se Hezekiah štěkavě zasměje, až se na něj jakási mlékařka zmateně podívá a málem upustí vahadlo – nebo se potopili. Ne, to je hrozné, příliš ironicky směšné pomyšlení. Rychle, uvažuje, rychle! Musí svůj zmatek něčím uklidnit. Teď Hezekiah věnuje pozornost výkladním skříním. Oči mu poletují jako kulečníkové koule. Novou krabičku na šňupací tabák? Ne, už má dvě. Další paruku? Dotkne se kadeře za uchem a ocení hedvábný dotek pečlivě vybraných lidských vlasů. Raději ne, tahle byla drahá až moc. Špendlík do kravaty? Pak se mu však rozzáří oči při pohledu na něco jiného a on se usměje a pocítí známý příval touhy a uspokojivý pocit jistoty, že ten předmět je určen přímo pro něj. Vejde do obchodu, dostane úvěr a vmžiku ho koupí. Zpátky na ulici si poklepá na hruď, přitiskne dlaň na malý balíček ve vnitřní kapse svrchníku a široce se usměje. Pak si upraví klobouk a kráčí dál.
28
Pandora.indd 28
31.05.22 12:25