Issuu

Joy Adamsonová

PŘÍBĚH LVICE ELSY

K NI Ž N Í K LU B

SÚDÁN

ETIOPIE North Horr Hurijské hory Chalbijská poušE hora Kulal Loyongalane PROVINCIE Marsabit

SEVERNÍ

SOMÁLSKO

UGANDA

Rudolfovo jezero

Merti

řek aU aso rovník

Isiolo

Nyiro

Keňa

Viktoriino jezero

NAIROBI

Lamu

Indický oceán

KEŇA 0

hranice států hranice provincií cesty 100 míle

Kiunga

200

MOMBASA

Předmluva Těžko dnes už posoudíme, zda pověsti o tom, jak Asyřané učili lvy lovit s člověkem, jsou pravdivé či vymyšlené. Dnes se tak trénují gepardi, chrti či retrívři. Adamsonovi jsou první po tisíciletích, kteří dosáhli stejného výsledku s lvicí. Nedělali to záměrně. Docílili toho pouze tím, že lvice vyrůstala v jejich společnosti, ale dbali, aby žádným způsobem nebyly potlačeny její přirozené instinkty. Příběh lvice Elsy se odvíjí od narození do jejích pěti let. Její návrat do divočiny je ojedinělou a unikátní studií zvířecí psychologie, oboru, který je v poslední polovině století chápán zcela nově. Částečně v protikladu k sentimentálnímu přístupu, antropomorfickému pojetí inteligence a citu u zvířat, které vládly devatenáctému století, dvacáté století klade důraz na podmíněné reflexy, na striktní hranice svobody a na novou terminologii umožňující lepší pochopení psychologie zvířat. Jiná koncepce se nemůže smířit s tak mechanickým přístupem k jedincům sice stejného živočišného druhu, ale odlišného charakteru, inteligence a schopností. Teorie podmíněných reflexů má totiž k pravdě stejně daleko, jako měla filozofie předchozí generace. Nic nevysvětluje a naopak staví další bariéru porozumění chování zvířat. AE už se čtenář přikloní ke kterékoliv z těchto teorií, příběh o lvici Else ho musí zaujmout. Jen stěží lze uvěřit, že zvíře považované za nejnebezpečnější na světě mohlo projít takovým vývojem charakteru, že ve chvíli, kdy je jeho lovecká vášeň na vrcholu po dlouhém boji s buvolem, nechá člověka, aby přišel a zvíře dodělal, že ho potom nechá mrtvolu vytáhnout z řeky. To není jen neuvěřitelný důkaz zvířecí inteligence, ale i sebeovládání. Kdyby některý z autorů devatenáctého století, kteří psali vymyšlené příběhy o zvířatech, vylíčil imaginární obraz lvice, která by se takhle zachovala, byl by všem pro smích nebo by

takové chování považovali za nemožné. A přitom vyprávění o Else nepřináší nic víc a nic míň než střízlivá fakta. Jestliže život Elsy představuje její specifický přínos k antropomorfismu devatenáctého století a vědeckému pojetí dvacátého století, pak nežila nadarmo. WILLIAM PERCY

KNIHA PRVNÍ

1 Lvíčata Už mnoho let je mým domovem Keňa, vlastně její Severní provincie. Je to pustá polopouštní oblast, porostlá trnitým bušem, která pokrývá 300 000 kilometrů čtverečních a táhne se od hory Keňa až k etiopským hranicím. Do této části Afriky proniká civilizace jen velmi pozvolna. Bělochů se tu usadilo málo, domorodci žijí tak, jak žili jejich předkové. Je to pravá divočina. Můj manžel George je na tomto rozlehlém území strážcem zvěře. Bydlíme na jihu provincie blízko Isiola. Isiolo samo je malé hnízdo, žije tam jen třicet bělochů, vesměs vládních úředníků podílejících se na správě provincie. Mezi povinnosti mého manžela patří bdít nad zákony o ochraně zvěře, boj s pytláky a ochrana domorodců před divokými zvířaty. Jak vysvítá z povahy jeho práce, musí hodně cestovat, i na velké vzdálenosti. Takovému putování se v Africe říká safari. Jak jen to jde, jezdím s ním. Je to pro mne jedinečná příležitost poznat tuto divokou strnulou zem, kde se žije těžce a kde příroda razí své vlastní zákony. Můj příběh začíná právě na jedné takové cestě. Domorodec z kmene Boranů byl zabit lidožravým lvem. Podle hlášení, které George dostal, se útočník zdržoval se dvěma lvicemi v tamějších kopcích. George ho měl vystopovat. Vydali jsme se tedy daleko na sever od Isiola, tam, kde je území Boranů. Ráno 1. února 1956 jsem zůstala v táboře sama s Pati. Pati byla samička damana, kterou jsme měli už šest a půl roku, a byla naším mazlíčkem. Připomínala morče nebo sviště, ačkoli zoologové tvrdí, že podle kopýtek na nohou a podle zubů je daman příbuzný s nosorožcem nebo slonem (damani, Hyracidea, řád malých kopytníků, jsou zavalitého těla, velikosti králíka a tělesnou stavbou se blíží lichokopytníkům a chobotnatcům). Pati se mi uvelebila na krku, třela se o mne měkkým kožíškem a ze své bezpečné pozorovatelny obzírala okolí. Krajina

kolem byla suchá, se žulovými skalisky a s téměř žádnou vegetací. Přesto tu bylo poměrně dost zvěře, hlavně gerenuků a jiných gazel, které se tak přizpůsobily tomuto suchopáru, že ani nemusely pít. Najednou jsem zaslechla hučení motoru. George se vrátil dřív, než jsme počítali. Zakřičel na mne: „Honem, Joy, kde jsi, něco jsem ti přivezl!“ Vyběhla jsem, s Pati stále na rameni. V autě jsem zahlédla srst lva. Než jsem se stačila zeptat, jaký je úlovek, George ukázal dozadu do vozu. Ležela tam stulená tři lvíčata, taková chlupatá skvrnitá klubíčka. O vnější svět lvíčci moc zájmu nejevili. Bylo jim jen pár dní, oči měli ještě potažené modrou blankou. Na nohy se to neumělo postavit, ale už koukali, kam by zalezli. Vzala jsem je na klín, aby se trochu uklidnili, a George mi přitom rozčileně vykládal. Hlídkovali blízko míst, kde se měl lidožravý lev potulovat. Začínalo svítat. Náhle se odněkud ze skal vyřítila lvice. Nechtěli ji zastřelit, ale situace byla kritická – lvice byla skoro u nich, couvnout neměli kam, a tak nezbylo než vystřelit. Zranili ji. Lvice se obrátila a utekla. Krvavá stopa směřovala nahoru do skal. Vydali se po ní, velmi opatrně, krok za krokem stoupali po hřebenu hory, až dospěli k mohutné ploché skále. George uviděl, že jeden ze stopařů někam nakukuje, pak se ozvala rána. Zraněná lvice klesla. Byla to statná šelma, plná síly, bradavky měla nalité mlékem. Proto čelila útočníkům se zoufalým odhodláním. George si velmi vyčítal, že ho nenapadlo, když se zvíře chová tak divně, že si chrání mláZata. Pustili se do hledání mladých. Našli je ve skalní rozsedlině. Když strčili ruku do skalní pukliny, jak nejdále dosáhli, pozdravilo je dětské ňafání a vrčení. Museli si uříznout dlouhou zahnutou hůl, ale teprve po mnoha pokusech se jim podařilo vytáhnout lvíčata na světlo. Nemohlo jim být víc než dva tři týdny. George je donesl do auta. Ta větší prskala a zlobila se celou cestu až do tábora, třetí, nejmenší, se vůbec nevzpouzelo a vypadalo naprosto lhostejně. Když jsem je tak držela na klíně, nemohla jsem to vydržet, abych se s nimi nepomazlila. Udivilo mě, že Pati, která byla obvykle velmi žárlivá, se uvelebila mezi nimi a hned se s nimi skamarádila. Od toho dne

byli ti čtyři nerozluční. Ze začátku byla Pati z nich největší, a protože jí bylo už šest let, působila velmi distingovaně proti třem neohrabaným sametovým kuličkám, které přes všechnu usilovnou snahu neuměly dosud udržet rovnováhu. Trvalo mi dva dny, než jsem do lvíčků dostala první mléko. Když jsem jim první dny dávala zředěné neslazené mléko, zvedli jen své mrňavé čumáčky a vyjádřili nesouhlas tichým „ng-ng“. Tak jako malé děti, než se naučí způsobně říct „Děkuju, nechci“. Zato když mléku přišli na chuE, byli k nedosycení a musela jsem je krmit každé dvě hodiny gumovou hadičkou, než jsme sehnali opravdovou dětskou lahvičku s dudlíkem. Poslali jsme pro ni hned na nejbližší trh, což bylo asi osmdesát kilometrů daleko, a také pro rybí tuk a glukózu a neslazené kondenzované mléko. Zároveň jsme vysílali SOS do Isiola, že se dostavíme do čtrnácti dnů se třemi královskými ratolestmi, aby jim tam připravili důstojný útulek. Během několika dnů si lvíčata zvykla a otočila si nás všechny kolem prstu. Pati se stala jejich svědomitou chůvou a opatrovnicí, byla jim slepě oddána a nikdy se na ně nezlobila, když ti tři tyrani, rostoucí jako z vody, ji tahali a lezli po ní. Všechny tři byly lvice. Už teZ byla každá jiná. „Velká“ hrála jasně prim a s oběma druhými zacházela shovívavě. Druhá byla takový šašek, věčně rozchechtaná; když pila, plácala do láhve s mlékem prackami, ale oči přivírala blahem. Začala jsem jí říkat „Lustika“, což znamená „Veselá“. Třetí lvíče bylo nejslabší, ale nejpodnikavější. Zbrousilo všechno kolem a její sestry ji vždy posílaly na výzvědy, zdálo-li se jim někde něco podezřelé. Nazvala jsem ji Elsa, protože mi připomínala jednu Elsu, kterou jsem znávala. V divočině by byla Elsa nejspíš ztracená. Byla by pravděpodobně zavržena smečkou. Smečku tvoří většinou několik rodin a loví společně. Lvice obyčejně vrhne čtyři lvíčata, z nichž jedno umírá hned po narození a jedno je příliš slabé, aby se vypiplalo. Proto nejčastěji vodí lvice jen dvě lvíčata. Stará se o ně až do dvou let. První rok jim shání potravu, rozkousá jim ji, aby byla stravitelnější. Během druhého roku se lvíčata učí lovit, ale jsou přísně potrestána, když si troufnou něco na vlastní pěst. V do-

bě, kdy ještě sama neloví, jsou odkázána na to, co na ně zbude z kořisti dospělých lvů smečky. Často zůstane jen velmi málo, takže v tomto věku bývají lvíčata hubená a slabá. Někdy se stane, že nemohou hlad déle snést, pak se buZ vrhnou mezi hltající dospělé a zaplatí to životem, nebo jich několik uteče od smečky, a protože si ještě neumějí potravu opatřovat sama, dostanou se okamžitě do nesnází. Zákony přírody jsou kruté a lvi se je musí naučit respektovat hned od samého začátku. Naše čtveřice – Pati se třemi lvíčaty – trávila většinu času pod mým polním lůžkem. Zřejmě jim to tu připadalo bezpečnější a nejvíc to připomínalo jejich původní útulek. Lvíčata byla od přírody velmi čistotná a dobře vychovaná a moc si dala vždy záležet, aby včas dorazila ven na písek. Až na několik nedopatření v prvních dnech se pak stalo opravdu zřídka, že by jejich koutek byl poskvrněn loužičkou. A když se jim to stalo, hrozně nešEastně mňoukala a dělala znechucené obličeje. Byla opravdu obdivuhodně čistotná a neměla ani žádný pach kromě příjemné vůně po medu, možná z rybího tuku. Jazýčky měla drsné jako struhadlo. Později když lvíčata povyrostla a olizovala nás, cítili jsme je i skrz látku. Když jsme se po dvou týdnech vrátili do Isiola, čekal na naše lvíčata královský palác a všichni se na ně přišli podívat a složit jim poklonu. Lvíčata měla hlavně ráda malé děti. Oblíbila si i mladého Somálce Nurua, který u nás dělal zahradníka. Jmenovali jsme ho vrchním strážcem lvů. Když byla lvíčata unavená prolézáním celého domu a okolí a usnula někde ve stínu, usadil se Nuru k nim a celé hodiny dával pozor, aby je nevyrušil nějaký had nebo paviáni. Dvanáct týdnů jsme je živili neslazeným mlékem a glukózou, rybím tukem a kostní moučkou. Brzy jsme přešli na tříhodinové intervaly a pak postupně to lvíčata vydržela ještě déle. V té době už lvíčci dobře viděli, ale nedovedli určit vzdálenost a často se netrefili. Abychom je v tom trochu pocvičili, dali jsme jim na hraní gumové míče a staré hadice – ty byly výborné na přetahování. Lákalo je všechno, co bylo gumové, pružné a ohebné. Tahali se o kousek gumy, a kdo vyhrál bitvu, vítězně se chlubil trofeji a provokoval ostatní. Když si ho nevšímali, strkal

jim schválně gumu pod nos a dělal, že se nebojí, že by o ni mohl přijít. Moment překvapení vůbec byl v jejich hrách nejdůležitější. Odmalička na nás vyráželi a překvapovali nás i sebe navzájem. Útočili vždycky ze zálohy. Kryli se do poslední chvilky, připlížili se pomalu k nic netušící oběti. Útok byl proveden bleskově, útočník dopadl plnou vahou své oběti na záda a srazil ji k zemi. Když si vyhlédli za oběE nás, vždy jsme dělali, že o ničem nevíme, a schválně jsme se dívali na druhou stranu, aby efekt byl dokonalý. Radost lvíčat byla nepopsatelná. Pati se nadšeně účastnila všech her, ale protože lvíčata byla už třikrát větší než ona, dávala si bedlivý pozor, jak se vyhnout divokým útokům, aby neutrpěla její důstojnost. Jinak si za všech okolností udržovala autoritu, a když se lvíčata stala příliš agresivními, dovedla je ukáznit pouhým pohledem nebo gestem. Obdivovala jsem její kuráž. Byla tak malinká, že musela sebrat všechnu odvahu, aby je přesvědčila o své nebojácnosti. Její jedinou zbraní byly ostré zuby, rychlá reakce, inteligence a statečnost. Dostala se k nám hned po narození a zcela se přizpůsobila našemu způsobu života. Na rozdíl od stromového damana nebyla noční zvíře, ale v noci mi spala na krku jako kožešina. Byla vegetariánka, zato si ráda přihnula. Jak jen se dostala k láhvi, převrhla ji, vytáhla zátku a obsah vysála. Protože to mělo zhoubný vliv nejen na její morálku, ale i na její zdraví, dbali jsme bedlivě, aby všechna whisky a gin zůstaly z jejího dosahu. Největší potíže byly s jejím vyměšováním. V přírodě si skalní damani k tomu účelu vyberou jedno místo, obvykle okraj skalního výběžku. Doma se Pati vždy uvelebila na okraji záchodové mísy, kde vypadala hrozně legračně. Když jsme byli na cestách, byla nedostatkem svého komfortu tak vyvedena z míry, že jsme nakonec zvlášE pro ni pořídili malý záchod. Nikdy jsem na ní nenašla jedinou blechu nebo klíště, ačkoli zpočátku mě zarážel její zvyk neustále se škrábat. Měla kulaté nehty na prstech jako nosorožec, čtyři dopředu a tři dozadu. Na vnitřním prstě zadních nohou měla dráp, kterým si čistila a načechrávala kožíšek, a její péče o něj se projevovala právě oním škrábáním.

Pati neměla žádný viditelný ohon. Podél páteře se jí táhla žláza, která tvořila bílý pruh v jinak šedé kožešině. Tato žláza vypouštěla sekret a chlupy se tam vždy postavily, byla-li Pati vzrušena, aE už příjemně, nebo nepříjemně. Jak lvíčata rostla, stály jí chlupy čím dál častěji strachy před jejich veselým, ale přitom drsným způsobem hry. Kdyby se včas neuklidila na okno, na žebřík nebo na nějaké jiné vyvýšené místo, lvíčata by si z ní brzy udělala mičudu. Dokud se neobjevila lvíčata, byla Pati náš mazlíček. Byla jsem proto opravdu dojatá, jak si zamilovala ty malé rošEáky, přestože si získali všechnu pozornost našich známých, která dříve patřila bezvýhradně jí. Když si lvíčata začala uvědomovat svou rostoucí sílu, zkoušela si ji ověřovat na všem, co jim přišlo do cesty. Například se musela pustit do tahání koberce, ačkoli byl na ně velký; dala se do toho typicky kočičím způsobem, cpala si ho pod sebe a rvala ho předními prackami tak, jak by někdy v budoucnu táhla ulovenou kořist. Další oblíbenou hrou byl „král hradu“. Jedno lvíče si vyskočilo na pytel s bramborami a drželo druhé v šachu, bránilo se útočníkovi tak dlouho, dokud nebylo zezadu zákeřně zbaveno trůnu. Obvykle to byla Elsa, která drze využívala příležitosti, když obě sestry spolu zápolily. Také naše banánovníky se staly oblíbeným terčem zábav a zanedlouho na nich z bohatých listů zbyly jen cáry. Lvíčata ráda šplhala na stromy. Byli to rození akrobati, ale obyčejně si troufali příliš vysoko a pak se báli dolů, takže jsme je museli vysvobodit. Když je Nuru ráno vypustil, vyrazili lvíčci ze dveří jako pumy, se vší přes noc nahromaděnou energií. Jednou takhle vpadli do stanu, v němž bydlili naši dva známí, kteří byli u nás na návštěvě. Během pěti minut udělali z něho kůlničku na dříví. My jsme se probudili křikem našich hostů, kteří se marně snažili shledat dohromady svršky. Lvíčata se přitom s náramným entuziasmem znovu vrhala do trosek a vytahovala ven válečnou kořist – trepky, pyžama, zbytky sítě proti moskytům. Tehdy jsme je museli přivést k pořádku rákoskou. Dostat je večer do postele byl svízelný úkol. Představte si tři

rozpustilé holčičky, které nerady chodí na kutě a které umějí utíkat dvakrát rychleji než vy a vidí dokonce i ve tmě. Měli jsme v zásobě několik triků, aby nám večer lvíčata neutekla. Nejosvědčenější byla stará taška přivázaná na provaze, kterou jsme táhli před nimi. Obvykle neodolala a pustila se za ní a my je pak snadno dostali, kam jsme potřebovali. Lvíčata sice milovala všechny hry venku, ale stejná vášeň se u nich vyvinula pro knihy a polštáře. Abychom zachránili knihovnu a jiné předměty, museli jsme lvíčky vypovědět z domu. Vyrobili jsme dveře z drátěného pletiva v dřevěném rámu, sahající nám po ramena, a ty jsme zasadili do vchodu na verandu. Lvíčata se proto moc čertila. Tak abychom jim to vynahradili, zavěsili jsme ze stromu pneumatiku, která sloužila jako houpačka i jako žvýkací guma. Dále dostala lvíčata dřevěný sud od medu, který dělal při kutálení pekelný rámus. Ale nejlepší byl jutový pytel, který jsme vycpali a přivázali na větev. Lvíčata si na něj vyskočila a my jsme je za druhý konec provazu vytáhli vysoko do vzduchu. Čím výš, tím měla větší radost. Ale pro žádnou z těchto radovánek lvíčata nezapomněla, že mají zatarasený vstup do domu, a tak často jen tak stála a strkala čumáky do drátů. Jednou pozdě odpoledne přijeli nějací známí. Když se uvnitř něco dělo, lvíčci řádili jak pominutí. Ten večer se však chovali vzorně, tak vzorně, že vzbudili mé podezření. Drželi se všichni tři tak na metr od drátů. Šla jsem se pro jistotu přesvědčit, co se děje, a našla jsem velkou červenou kobru mezi lvíčaty a drátěnými dveřmi. Neohlížela se napravo nalevo, ani na lvíčata, ani na nás, a plazila se nebojácně po schodech na verandu. Než jsme však stačili přinést pušku, byla pryč. Žádné zátarasy nebo zákazy nepřiměly Lustiku vzdát se úmyslu dostat se do domu. Neúnavně zkoušela všechny dveře. Znovu a znovu mačkala kliky a knoflíky. Pokud se nám podařilo zastrčit včas zástrčku, měla po legraci, ale i tu se pokoušela zuby vytáhnout. A tak se nám aspoň pomstila, sebrala prádlo z prádelny a utekla s ním. Když byly lvíčatům tři měsíce, měla už dost zubů, aby mohla dostávat maso. Začala jsem jim dávat nadrobno rozsekané maso, což byl jediný způsob, jak napodobit potravu, kterou by

jim v přírodě matka rozžvýkala. Několik dní se masa ani nedotkla a tvářila se odmítavě. Pak si Lustika dodala odvahy a zjistila, že se to dá jíst. Ostatní se taky nedali zahanbit a zanedlouho byly u jídla bitky. V tomto boji nemohla Elsa, která byla stále slabší než její sestry, vůbec obstát. Vybrala jsem jí vždy pěkné kousky a vzala jsem si ji při krmení na klín. Hrozně se jí to líbilo, pokyvovala hlavou a šEastně mhouřila oči. Pak mi cucala prsty, asi si představovala, že je u matky a snaží se vycucat víc mléka. Snad tehdy se upevnilo pouto mezi námi. Střídali jsme hry a jídlo a dny mi rychle ubíhaly v zábavě s malými lotříky. Lvíčata byla od přírody líná a dalo dost práce dostat je z nějaké pohodlné pozice. Ani nejlákavější morková kost jimi nedovedla pohnout, jen přemýšlela, jak ji získat bez přílišné námahy. A tak měla nejraději, když jsem jim kost přidržela u čenichů a ona přitom mohla ležet na zádech, tlapky ve vzduchu a vysávat morek. Kdykoli se lvíčata dostala do buše, vždy zažila nějaké dobrodružství. Jednou ráno jsem šla za nimi. Dala jsem jim totiž prášek proti parazitům a chtěla jsem vidět, jak budou reagovat. Našla jsem je kousek dál spící. Najednou jsem si všimla armády mravenců, kteří pochodovali přímo na lvíčata. Protože jsem dobře věděla, jak dovedou kusadla těchto černých mravenců zaútočit na vše, co jim přijde do cesty, užuž jsem chtěla lvíčata vzbudit, když mravenci sami změnili směr pochodu. Lvíčky za chvíli vzbudilo pět oslíků. Poprvé v životě viděli tak velká zvířata. Osvědčili příslovečné lví srdce a spustili řev všichni tři najednou. Zřejmě jim tento zážitek dodal sebevědomí, protože když se příště setkali se stádem našich čtyřiceti nákladních oslů a mulů, obrátili je na útěk. V pěti měsících jich už byly pěkné kousky a rostli dál jako z vody. Ve dne měli naprostou volnost, v noci jsme je zavírali do výběhu, který jsme udělali z kamenů a písku kolem jejich dřevěného přístřešku. Bylo to opatření nezbytné, protože v noci se okolo našeho domu potulovali divocí lvi, hyeny, šakali a sloni a každý z nich znamenal nebezpečí pro naše lvíčata. Čím víc jsme lvíčata poznávali, tím jsme je měli raději, a bylo pro nás velmi těžké vyrovnat se s faktem, že si nemůžeme nechat tři dorůstající lvy. Jen neradi jsme se rozhodli, že dva

lvi musí pryč a že bude lepší, když půjdou dva silnější, kteří byli stále spolu a nebyli na nás tak závislí jako Elsa. Africké služebnictvo se s naší volbou ztotožňovalo. Když jsme se jich ptali, rozhodli se jednomyslně pro nejmenší lvíče. Předpokládali jsme, že bude-li mít Elsa už jen nás, snadno ji vychováme pro život v Isiolu i pro safari. Za domov pro Lustiku a Velkou jsme vybrali rotterdamskou zoologickou zahradu a vyjednali jsme jim cestu letadlem. Měly letět z letiště v Nairobi, kam to bylo od nás přes tři sta kilometrů; začali jsme je proto zvykat na cestování autem. Brala jsem je denně na kratší vyjížZky naším náklaZákem, na kterém byla přidělaná klec. Také jsme je tam začali krmit, aby si zvykly, že je to jeden z jejich výběhů. Poslední den jsme vystlali vůz pytli s pískem. Když jsme vyjeli, běžela Elsa chvíli s námi a pak zůstala stát a s přesmutným výrazem v očích hleděla za autem, v němž zmizely její sestry. Seděla jsem vzadu s lvíčaty. Měla jsem s sebou malou lékárničku, byla jsem připravena na nějaké ty škrábance, ale mé obavy byly plané. Lvíčata byla nepokojná jen na začátku, pak se uvelebila u mne a objímala mě tlapkami. Cesta trvala asi jedenáct hodin, dvakrát jsme se museli zastavit. Lvíčata byla plná důvěry. Když jsme se dostali do Nairobi, jen se udivenýma očima ptala, co znamenají ty prapodivné zvuky a pachy. Pak je letadlo odneslo navždy z rodné země. Po několika dnech jsme dostali telegram z Holandska, že lvíčata dorazila v pořádku. Když jsem se byla za nimi podívat o tři roky později, přijala mě přátelsky, nechala se pohladit, ale nepoznala mě. Měla tam výborné podmínky a já byla hlavně ráda, že si zřejmě nepamatuji dny prožité na svobodě.

2 Elsa se seznamuje s jinými zvířaty Po dobu mého pobytu v Nairobi byla prý Elsa velmi neklidná a nepustila se George. Chodila za ním jako pejsek, usadila se pod psacím stolem, když pracoval, a v noci s ním spala na posteli. Každý večer ji bral na procházku, ale ten den, kdy jsem se měla vrátit, s ním nechtěla jít. Posadila se doprostřed cesty a odmítla se hnout. Byla to snad předtucha? Vrátila jsem se sama. Elsa mě vítala sice nadšeně, ale bylo mi jí hrozně líto, jak všude hledala své sestry. A trvalo ještě několik dní, než přestala hledět do buše a vyvolávat je. Nás se držela jako klíště, jako by se bála, že i my ji opustíme. Aby se uklidnila, nechali jsme ji v domě, spala u nás na postelích a často nás probouzela svým drsným jazýčkem. Jak jen nejrychleji jsme mohli sbalit věci, vydali jsme se na safari, abychom Elsu vytrhli z atmosféry čekání a zármutku. Naštěstí propadla velmi brzy kouzlu cestování a zamilovala si safari stejně jako my. Můj vůz byl naložen lůžkovinami a jinými měkkými věcmi. Elsa si z něho udělala pohodlný gauč, z něhož měla skvělý rozhled. Tábořili jsme u řeky Uaso Nyiro, jejíž břehy jsou lemovány palmovým (jde většinou o dumu thébskou, Hyphaene thebaica) a akáciovým bušem. V suchém období plynou její vody klidně k Lorianským bažinám, někde tvoří peřeje, někde tůně plné ryb. Blízko našeho tábora byly skály. Elsa prozkoumávala rokle, čenichala kolem a skončila vždy na nějakém vršku, z něhož mohla přehlédnout okolní kraj. Když odpolední slunce začarovalo krajinu v obraz všech možných barev, proměnila se i Elsa v rudý kámen splývající s okolím. To byla nejpěknější část dne. Všichni odpočívali po velkém

horku. Stíny se dloužily a purpurověly, až se s náhlým západem slunce rozplynuly. Ptačí tikání ustávalo, všecko se ztišilo a napjatě očekávalo příchod tmy a s ní probuzení buše. Vtom táhlé volání hyen udalo signál k nočnímu lovu. Vzpomínám si zejména na jeden večer. Přivázala jsem Elsu ke stromu před stany a dala jí tam žrádlo. Sama jsem seděla ve tmě a poslouchala. Pati mi vyskočila na klín, rozkošnicky se rozvalila a začala si brousit zuby, což bylo znakem její nejvyšší spokojenosti. Od řeky zacvrlikala cikáda a převalující se vlny odrážely vycházející měsíc. V měkké temnotě nad námi zářily hvězdy; zde u severní hranice se mi vždy zdá, že jejich světlo je daleko intenzivnější. Zaslechla jsem vzdálené hučení, jako když se blíží letadlo, to sloni kráčeli k řece. Naštěstí jsme měli příznivý vítr. Hluk brzy ustal. Najednou jsem s jistotou rozeznala mručení lva. Nejdříve přicházelo z velké dálky, pak se stávalo hlasitější a hlasitější. Co si o tom všem myslí Elsa? Vypadala naprosto nedotčena hlasem své krve. Trhala dál maso, drtila je mohutnými zuby, pak si lehla na záda, zvedla všechny čtyři do vzduchu a odpočívala. Já jsem dál naslouchala štěkotu hyen a šakalů a uchvacujícímu chóru lvů. V této roční době bývá velké horko. Elsa trávila většinu dne ve vodě. Později když i tam ji sluníčko obtěžovalo, zalezla do křoví a čas od času se s žuchnutím skulila do řeky. V řece Uaso Nyiro je mnoho krokodýlů, měla jsem proto o ni starost, ale kupodivu se žádný neukázal. Elsa byla vždy ochotná ke hře. Postříkala nás, kdykoli jsme jen trochu přestali dávat pozor, nebo vyskočila z vody a povalila nás i s fotoaparáty, dalekohledy a puškami a my jen úpěli pod jejím mohutným mokrým tělem. Svých tlap užívala nejrůznějším způsobem. Někdy jimi něžně hladila, jindy dovedla uštědřit hravý, ale dobře mířený notný štulec a ovládala i jakýsi hmat džiu-džitsu, kterým nás suverénně položila na lopatky. I když jsme na to byli připraveni, stačilo jen malé plácnutí přes kotníky a už jsme leželi. Elsa si velmi zakládala na svých drápech. Brousila si je o zvláštní stromy s drsnou kůrou. Do té pak škrábala tak dlou-

ho, až byla konečně spokojena s výsledkem procedury a ve stromě zbyly hluboké rýhy. Nebála se střelby z pušky a brzy se naučila, že rána z pušky znamená mrtvého ptáka. Strašně ráda aportovala, zejména perličky, a stejně ráda škubala ptákům peří, třebaže jen málokdy jedla maso a peří se ani nedotkla. První sestřelený pták byl její. Hrdě s ním běhala sem a tam, dokud ji to nepřestalo bavit. Pak mi ho položila k nohám a v očích měla výzvu: „Prosím tě, nes to dál ty!“ Když jsem jí kořistí klimbala před nosem, běžela v dobrém rozmaru za námi. Co si nikdy nenechala ujít, byl sloní trus. Vyválela se v něm, hnětla z něho velké koule a vtírala si ho do kůže jako zásyp. Rovněž exkrementy nosorožce považovala za příjemné. Vůbec si potrpěla na trus většiny býložravých zvířat, tlustokožců zvlášE. Nedovedli jsme to pochopit. Snad chtěla instinktivně zastřít svůj vlastní pach pachem zvířat, která by se normálně stala její kořistí. Tento zvyk, s kterým se setkáváme u kočky domácí a u psa, je zřejmě degenerovanou formou stejného instinktu. O výkaly masožravců se nikdy nezajímala. Jedno odpoledne vyrazila Elsa do buše, zvábená troubením slona. Za chvíli nato vypukla vřava, bylo slyšet křik a kvokání perličky. Vzrušeně jsme čekali, jak toto setkání dopadne. Pak se slon přestal ozývat, ale o to úpěnlivěji volala perlička. Náhle se z křoví vyřítila Elsa pronásledovaná houfem perliček supích, zřejmě odhodlaných ji pořádně prohnat. Kdykoli se chtěla zastavit, spustily tak pekelný rámus, že se ubohá Elsa raději dala znovu do běhu. Až když tito malí hrdinové zpozorovali naši přítomnost, dali jí pokoj. Na jedné z našich procházek Elsa jako by zkameněla před křovím sanseviéry, udělala ve vzduchu čelem vzad a obrátila se na útěk. Pohledem nás vyzvala: „Za mnou!“ V tom okamžiku jsme zpozorovali mezi špičatými a jako meč ostrými listy sanseviéry velkého hada. Byl dokonale maskován a chráněn neproniknutelným houštím a my jen mohli děkovat Else za varování. Do Isiola jsme se vrátili s obdobím dešEů. Krajina se rychle pokrývala tisíci stružek a rybníčků. To bylo něco pro Elsu.

Ráchala se v nich, a protože už měla pořádnou sílu, mohutnými skoky na nás cákala to podle ní báječné blátíčko. Všeho s mírou, a tak jsme jí museli vysvětlovat rákoskou, že na takové skoky plavmo je trochu těžká. Pochopila to hned a nemuseli jsme pak rákosku moc používat, ale vozili jsme ji stále s sebou jako memento. Od té doby rozuměla Elsa slůvku „ne“ velmi dobře a poslechla i přes sebevětší lákadlo. Někdy byla dojemná, když váhala mezi loveckým pudem a přáním vyhovět nám. Všechno, co se pohybovalo, chtěla tak jako psi hned honit. Ale instinkt zabíjení se u ní ještě nevyvinul. Samozřejmě jsme si dávali pozor, abychom jí neukázali její kozí potravu v živé podobě. Příležitost vidět divoká zvířata měla téměř denně, ale byli jsme vždy s ní, a tak je jen z legrace prohnala a hned se vrátila, třela nám hlavu o kolena a mňoukáním nám oznamovala noviny o zvířatech, která objevila. Okolo našeho domu bylo stále plno nejrůznějších zvířat. Stáda antilop vodušek i impal a asi šedesát skvrnitých žiraf žilo v našem sousedství už mnoho let. Elsa je vídala téměř při každé vycházce. Brzy si na ni zvykly a dovolily jí přiblížit se na pár metrů. Párek lišek, jinak velmi plachých zvířátek, si na Elsu tak zvykl, že svá mláZata nechal vyvalovat se před vchodem do nory, když Elsa stála jen několik kroků od nich. Také s promykami měla Elsa povyražení. Tato malá zvířátka, ne větší než lasička, žijí v ideálních pevnostech – opuštěných termitištích, vybudovaných z půdy ztvrdlé na cement. Jsou někdy i přes dva metry vysoká a mají větrací šachty, je v nich proto chládek i za parného dne. Okolo páté hodiny opouštějí tito malí komedianti svou pevnost a jdou se napást. Živí se odpadky a hmyzem, a když se setmí, vracejí se zase domů. V tuto dobu jsme taky na ně obvykle přišli. Elsa se usadila jako socha před termitištěm a se zřejmým zadostiučiněním pozorovala, jak zvíře vystrčí hlavičku z chodby, zapiští na poplach a zase zmizí. S promykami byla legrace, zato paviáni nám šli na nervy. Obývali levhartí ložnici na příkrém skalním výstupku nedaleko našeho domu. Zde trávili v bezpečí noc, přilepeni ke skále. Když se tam před západem slunce uvelebili, skála byla jako posetá černými tečkami. Z této bezpečné pozice štěkali a vřískali na Elsu, která jim to nemohla oplatit.

Nejvíce rozčilující chvíli jsme prožili, když lvíče poprvé uvidělo slona. Ubohá Elsa neměla matku, která by ji varovala před tímto zvířetem. Slon totiž považuje lva za jediné nebezpečí hrozící jeho mláZatům, a proto ho někdy napadá i zabíjí. Jednou se vrátil jeden z chlapců z ranní procházky sám a oznamoval, že „Elsa si hraje se slonem“. Popadli jsme pušky a nechali se tam dovést. Velký sloní stařec měl hlavu ponořenou v křoví a pochutnával si na snídani. Elsa se k němu připlížila zezadu a z legrace ho šEouchla do zadních nohou. Slon odpověděl na tuto impertinenci zatroubením a oznámil, že je překvapený, znechucený a hluboce uražený. Vycouval z křoví a chystal se to Else vytmavit. Ta mu sice hbitě uskočila z cesty, ale nikterak neznepokojena začala za ním běhat. Museli jsme se smát, ale zároveň jsme měli strach, abychom nemuseli zakročit puškou. Naštěstí to oba brzo omrzelo a hry nechali. Starý slon se vrátil k rozjedené snídani a Elsa se uložila nedaleko ke spánku. V příštích měsících si Elsa nenechala ujít jedinou příležitost obtěžovat slony. A těch příležitostí bylo dost, protože nastala sloní sezona. Znamenalo to každoročně invazi několika set kusů. Obři zřejmě bezvadně ovládali topografii Isiola, protože neomylně táhli vždy na ta místa, kde rostla nejlepší kukuřice a růžičková kapusta. Vzhledem k hustému zalidnění Afriky a k živé dopravě chovali se sloni celkem dobře a nenadělali ani moc škod. Protože náš dům, který je pět kilometrů od Isiola, je obklopen mladými šEavnatými výhonky, těšili jsme se přízni těchto vetřelců. Stará střelnice před naším domem byla jejich oblíbeným eldorádem. Museli jsme na ně dávat pozor i při procházkách; pokaždé jsme na nějaké narazili. TeZ když jsme měli na starosti ještě Elsu, byli jsme dvojnásob opatrní. Jednou v poledne se Nuru s Elsou vraceli z procházky a jim v patách několik slonů. Viděli jsme je z okna jídelny. Snažili jsme se připoutat Elsinu pozornost k sobě, ale otočila se k nám zády, rozhodnuta čelit přicházejícímu stádu. Pak si najednou sedla a dívala se, jak se sloni obrátili a kráčeli husím pochodem přes střelnici. Byla to parádní přehlídka. Jeden za druhým se sloni vynořovali z buše právě v místech, kde Elsa číhala. Počkala, až poslední asi z dvaceti slonů přepochodoval, a pak se vydala za nimi, hlavu v jedné lince s rameny, s ocasem vztyče-