Selma van de Perre JMENUJU SE SELMA Překlad z nizozemštiny: Magda de Bruin Hüblová Brána
Jmenuji_se_Selma_10_(imprimatur).indd 3
03.08.2021 14:50:41
Mým rodičům a sestře
Nakladatel děkuje za grantovou podporu nadaci Dutch Foundation for Literature
Selma van de Perre MIJN NAAM IS SELMA Copyright: © 2020 Selma van de Perre. Originally published with Thomas Rap, Amsterdam All rights reserved Translation © 2021 by Magda de Bruin Hüblová ISBN 978-80-242-7642-7
Jmenuji_se_Selma_10_(imprimatur).indd 4
03.08.2021 14:50:41
p r olog
6. září 1944 – Greet Brinkhuisové Milá Gretchen, sedím s dvanácti dalšími lidmi v dobytčáku, ve Vughtu. Možný směr Sachsenhausen nebo Ravensbrück. Drž se. Já se taky držím. Ač bych chtěla, aby to teď skončilo. Vyhodila jsem tuhle obálku s lístkem z vlaku větrací škvírou. Sbohem, miláčci. Pusu, Marga Musely jsme si sbalit kartáčky na zuby a další věci a čekat venku. Bylo jasné, že budeme přemístěny jinam, ale kam? To jsme nevěděly. Napadlo mě, že místo cesty do neznáma bude bezpečnější zůstat v táboře ve Vughtu, a rozhodla jsem se, že zalezu pod matraci. Nechala jsem ostatní ženy jít napřed a zůstala v baráku, jenže jsem to nestihla. Byla jsem jen napůl schovaná, když tam přišla Aufseherin (dozorkyně). Řekla, ať si pospíším. Za loket
5
Jmenuji_se_Selma_10_(imprimatur).indd 5
03.08.2021 14:50:41
JMENUJU SE SELMA
mě vytáhla ven a vstrčila mě do zadního vagonu. Tohle malé zpoždění mi přineslo výhodu: zadní vagon ještě nebyl tak obsazený. Ostatní vagony byly nacpané a ubohé ženy, mezi nimi mé kamarádky z tábora, v nich cestovaly tři dny v příšerných podmínkách. V mém vagonu sedělo jen asi dvanáct žen. Žádnou z nich jsem neznala. Některé byly mladší – dvacátnice jako já. Na rozdíl ode mě to nebyly politické vězeňkyně, nýbrž „asociální“, které provedly něco, co Němcům nebylo po chuti. Vycítily, že jsem jiná – že mám vzdělání atd. Ukázalo se, že jsou to převážně prostitutky, které zavřeli, aby jim mohli léčit pohlavní choroby. Pracovaly v táborové kuchyni a podařilo se jim přitáhnout do vagonu velkou krabici s chlebem a salámem a soudek husté polévky. Považovala jsem to za velké štěstí; věděla jsem, že v ostatních vagonech takové zásoby mít nebudou. Jenže tyhle ženy si zřejmě svého štěstí nevážily a začaly se o jídlo hašteřit – některé chtěly sníst všechno hned. Předpokládaly jsme, že nás vezou do Německa, ale přesný cíl jsme neznaly. Vzhledem k tomu, že jsme nevěděly, jak dlouho budeme na cestě, se mi zdálo rozumné jíst po dávkách. Opatrně jsem to ostatním ženám navrhla a naštěstí mě poslechly. Požádaly mě, ať jídlo rozdělím. Byla to pro mě čest; rozdělila jsem polévku, nakrájela chleba a salám – viděly, že se snažím dělit spravedlivě. Ve vagonu byl dostatek místa, abychom mohly všechny sedět na podlaze, některé z nás se také opíraly o stěny. Moc jsme se spolu nebavily. Ostatní ženy občas něco prohodily mezi sebou, znaly se už z kuchyně. Časem ke mně začaly být trochu vlídnější – například mi daly ze svých zásob toaletní papír. A na jeden lístek jsem rychle naškrábala vzkaz své amsterodamské kamarádce Greet Brinkhuisové, že jsem ve vlaku a pravděpodobně míříme do Německa. Když jsme poprvé zastavili – v posledním
6
Jmenuji_se_Selma_10_(imprimatur).indd 6
03.08.2021 14:50:41
PROLOG
nizozemském městečku před překročením německé hranice –, prostrčila jsem lístek škvírou mezi dvěma prkny. Chtěla jsem zkusit štěstí, přestože pravděpodobnost, že by Greet lístek kdy dostala, byla mizivá. Cesta byla vyčerpávající. I nám, v privilegovaném zadním vagoně, se zdála nekonečná. Bála jsem se, ale zároveň jsem měla pocit, že válka už nebude trvat dlouho. Věděli jsme, že Spojenci stojí na hranicích. S vědomím, že na tom, co se děje, nemůžu nic změnit, jsem se snažila pustit obavy z hlavy. Co s nimi. Spaly jsme na holé dřevěné podlaze. Pohodlné to nebylo, ale moje kamarádky v jiných vagonech na tom byly mnohem hůř – nacpané v dobytčáku po padesáti nebo šedesáti si nemohly ani sednout. A jídlo neměly. Tehdy jsem si to sice neuvědomovala, ale vyvázla jsem z toho se štěstím. Po třech dnech a dvou nocích strávených v uzavřených vagonech jsme 8. září dorazily na místo určení. Zasouvací dveře dobytčáku se otevřely a my jsme zahlédly první záblesk toho, co – jak se ukázalo o něco později – byl tábor Ravensbrück. Ironie je, že tohle strašlivé místo leží v nádherné krajině u velkého jezera Schwedtsee, to jsme však neviděly. Na nástupišti na nás čekali esesáci s velkými psy a oháněli se biči. Psi štěkali a muži i naše dozorkyně nás s křikem vyháněli z vagonů: „Schnell! Schnell! Schnell! Heraus, heraus, heraus!“ Všechny jsme byly k smrti vyděšené.
7
Jmenuji_se_Selma_10_(imprimatur).indd 7
03.08.2021 14:50:41
1 Umělec a modistka: moje rodina
Sedím tu ve svém poklidném londýnském bytě a dívám se na fotografii z roku 1940. Jsme na ní s maminkou a sestrou na zahrádce tety Sary v Amsterodamu, v tu chvíli tam ještě vládl pokoj a mír. Mamince – láskyplně jsme jí říkali „mami“ – je v té chvíli jednapadesát, sestře Claře dvanáct a mně osmnáct. Je to běžná momentka obyčejných lidí; trávíme příjemné odpoledne, užíváme si zahrádky a své společnosti. Obraz toho, jaký by měl být čas strávený s rodinou: láskyplný, bezpečný, příjemný, předvídatelný. Nic v našich tvářích neprozrazuje, co se stane v příštích třech letech: smrt otce, matky a Clary, babičky, tety Sary, jejího muže Arieho a jejich dvou synů a mnoha dalších příbuzných, a to nikoli z přirozené příčiny nebo následkem nehody, nýbrž kvůli zvěrstvům, která se v okamžiku, kdy jsme se fotografovali, už šířila po Evropě a brzy měla proniknout do Nizozemska. Než k těmto hrůzným událostem došlo, neuvědomovali jsme si, jaká výsada to je, když člověk může vést anonymní
9
Jmenuji_se_Selma_10_(imprimatur).indd 9
03.08.2021 14:50:41
JMENUJU SE SELMA
život. Ještě dnes se zdráhám uvěřit, že lidé, kteří měli zůstat nepovšimnutí, se dostali na seznamy a na pamětní desky – protože se stali obětí nejsystematičtějšího masového vraždění, jaké kdy svět poznal. Jako většina lidí jsem se narodila v obyčejné rodině, jejíž zážitky jsou pozoruhodné jen pro ty, jichž se týkají. Dědeček z otcovy strany Levi Velleman byl obchodník starožitnostmi ve Schagenu. Tam a v Haarlemu měl obchod, ale zámožný člověk se z něj nikdy nestal. Babička z otcovy strany Saartje rozená Slagterová byla jako většina žen té doby v domácnosti – nicméně vymykala se stereotypní představě tím, že moc dobrá hospodyně nebyla. Vařit ani uklízet neuměla a její nejstarší dcera, teta Greta, mi vyprávěla, že u nich doma byl věčně nepořádek; například oblečení se házelo do zásuvek páté přes deváté, takže nikdo nikdy nemohl nic najít. Na těžší práce měli doma služku, ale jak teta Greta dorůstala, přebírala postupně odpovědnost za chod domácnosti a starala se o mladší sourozence. Můj otec Barend Levi Velleman, první dítě Leviho a Saartje, přišel na svět 10. dubna 1889. Jeho zdárné narození bylo jistě pro mého dědečka úlevou. Jeho první žena Betje totiž porod nepřežila a jejich synáček, také Barend, zemřel o čtyři dny později. Jakožto potomci biblického kmene Leviů pojmenovávali Vellemanové prvorozeného syna střídavě Barend Levi a Levi Barend. Dědeček Velleman zřejmě opravdu stál o založení rodiny, protože 20. června 1888, pouhé čtyři měsíce po smrti první ženy, se oženil s mou babičkou. Saartje byla o pět a půl roku starší než dědeček, a když se narodil tatínek, bylo jí třicet – to se tehdy považovalo při prvním dítěti za stáří. Saartje však byla silná žena, porodila celkem deset dětí, poslední ve svých třiačtyřiceti letech. Když dědeček v roce 1923 ve věku osmapadesáti let zemřel,
10
Jmenuji_se_Selma_10_(imprimatur).indd 10
03.08.2021 14:50:41
Umělec a modistka: moje rodina
přežila ho ještě o dlouhá léta. Možná by se dožila velmi vysokého věku, nebýt toho, že byla v třiaosmdesáti letech zavražděna v Osvětimi. Došlo k tomu 28. září 1942, jen o několik týdnů dřív, než tam byl zavražděn i můj otec, její syn. Narození zdravého syna bylo důvodem k oslavě. Jenže i obyčejné rodiny mívají svá traumata, a tak otcův pocit, že ho chovají jako v bavlnce, záhy vyprchal. Když byly Barendovi tři roky, narodila se mu 16. dubna 1892 mladší sestra Greta. Jednoho dne – Saartje právě Gretu přebalovala – někdo zaklepal na dveře. Saartje šla otevřít a malého Barenda nechala s miminkem. Když se vrátila, ležela Greta na zemi a plakala. Saartje obvinila mého otce, že ze žárlivosti strčil sestřičku ze stolu. Teta Greta později říkala, že se nejspíš ze stolu skulila sama, ale třeba se babička nemýlila. Jak už to bývá s mnoha rodinnými historiemi, pravdu se nedozvíme nikdy. Ať tak či onak, tatínka poslali k prarodičům z otcovy strany. Zbytek dětství strávil u nich v Alkmaaru a vyrůstal tam víceméně jako jejich syn. Je těžké pochopit, jak se mohla babička vzdát svého prvorozeného, ale tři měsíce po Gretině narození opět otěhotněla a péče o kojence i batole asi byla už nad její síly. Vždyť vedení domácnosti nepatřilo k jejím silným stránkám, a tak se jí jistě ulevilo, že někdo převzal část její odpovědnosti. Otcovi prarodiče se o něj starali velmi rádi. Rodina se dál rozrůstala a otec zůstal v Alkmaaru, kdežto jeho rodiče a sedm sourozenců, kteří přežili šestinedělí, bydleli společně. Protože byl vyloučen z rodiny jako jediný, cítil se odvržený a velmi tím trpěl. Rané vyhnanství ho nepřestalo pronásledovat po celý život; nikdy své matce neodpustil, že ho nevzala zpátky. A přestože s ní v dětství byl ve styku, jako dospělý s ní dlouhá
11
Jmenuji_se_Selma_10_(imprimatur).indd 11
03.08.2021 14:50:41
JMENUJU SE SELMA
léta odmítal mluvit. Až téměř do svých dvaceti let jsem se nesešla s nikým z jeho rodiny, s výjimkou strýčka Har ryho, jednoho z mladších bratrů, s nímž otec styky udržoval. Předpokládám, že se mu ostatní sourozenci občas ozvali, přestože se o tom nikdy nezmínil. Byla jsem na ně zvědavá, ale odcizení natolik patřilo k našemu rodinnému životu, že jsem všechno přijímala jako samozřejmost a ani se nad tím nezamýšlela. V roce 1941, to mi bylo devatenáct, tahle situace skončila. Jednoho dne někdo zazvonil a já jsem otevřela. Na chodníku stála elegantní paní v černém, s vysoko vyčesanými vlasy. „Je tatínek doma?“ zeptala se. Došla jsem pro něj. „Máti!“ zvolal. Udiveně jsem na to zírala. Měla jsem ze setkání s novými příbuznými velkou radost, a hlavně ze seznámení s tetou Gretou – všichni totiž říkali, že jsem jí podobná jak zevnějškem, tak chováním. Zprvu jsem se kvůli takovým poznámkám urážela, protože jsem věděla, že k ní otec chová zášť, ale když jsem se s ní sešla, ukázalo se, že je to velmi milá žena. Díky tomu, že měla za muže křesťana, válku přežila a po osvobození jsem k ní ráda chodila na návštěvu. Babička tehdy požádala otce, abych s ní směla navštívit jinou její vnučku, jmenovala se Sarah a pobývala ve známém sirotčinci mimo Amsterodam. Jely jsme tam společně vlakem a se sestřenicí jsem se ohromně skamarádila. Stála jsem o to, abych si rozšířila okruh příbuzných. Obnovení vztahů s otcovou rodinou pro nás bylo velmi důležité. Láska dodává životu hodnotu a babička se to zřejmě snažila napravit, než bude pozdě. Tragické bylo, že ještě než se podařilo uskutečnit víc než jen pokus o sblížení, byly naše drobné krůčky
12
Jmenuji_se_Selma_10_(imprimatur).indd 12
03.08.2021 14:50:41
Umělec a modistka: moje rodina
ke zcelení rozkolu rázem zastaveny. V roce 1942, tehdy ještě babička bydlela samostatně v Haarlemu, se musela nuceně přestěhovat do židovského starobince v Amsterodamu. Mami, Clara a já jsme ji tam o nedělích navštěvovaly, ale později toho roku byli všichni obyvatelé převezeni do tranzitního tábora Westerbork, odtud deportováni do Osvětimi a zavražděni. Ve starobinci zbyly jen holé stěny. Nevěděli jsme o tom, a tak jsme se s ní nemohli rozloučit. Babička zmizela. Nevím přesně, kdy musela do transportu, ale nejspíš krátce před smrtí. V té době panoval v židovské komunitě takový zmatek, že bylo obtížné sledovat, kde kdo je, a to i tehdy, když šlo o blízké příbuzné. Jaký osud ji stihl, jsem vypátrala až po válce. Jeden z tatínkových mladších bratrů říkal, že zemřela ve Westerborku, ale když jsem prostudovala seznamy, zjistila jsem, že byla zavražděna v Osvětimi 28. září 1942. Můj pradědeček měl továrnu, kam hadráři sváželi hadry k výrobě papíru. Podniku se dařilo a tatínek měl prospěch z poměrného blahobytu, v němž u svých prarodičů žil. Byl to bystrý chlapec, ve škole párkrát přeskočil třídu a rodina do něj vkládala velká očekávání. Studoval na reálném gymnáziu, dokud ho v sedmnácti letech neposlali do ješivy (škola Talmudu) v Amsterodamu. Jeho prarodiče byli zbožní a velmi stáli o to, aby se dal na náboženskou dráhu. Měl pěkný tenor a oni si přáli, aby se z něj stal kantor nebo rabín. Jenže tati to viděl úplně jinak; už dlouho bylo jeho ambicí jít k divadlu. Jako mladík režíroval divadelní hry, v nichž hráli příbuzní a známí. Neprováděli je jen při rodinných oslavách, nýbrž i při veřejných společenských příležitostech. Vzpomínám si na recenzi z místních novin, kde se psalo něco jako „výtečný výkon mladého Barenda Vellemana“. Byla to rozhodně jeho vášeň a měl pro divadlo opravdu talent.
13
Jmenuji_se_Selma_10_(imprimatur).indd 13
03.08.2021 14:50:42
JMENUJU SE SELMA
Vzhledem k tomu, že měl odjakživa sklony ke vzdorovitosti, odvrhl víru, která hrála v životě jeho prarodičů tak důležitou roli. V ješivě stále kladl učitelům všetečné otázky o náboženství. Doháněl je k zoufalství, protože se dost nepodřizoval židovskému učení. Bylo zřejmé, že se na rabína nehodí. Dvakrát ho poslali domů, dědeček mu dal pokaždé výprask, ale dovedl ho zpátky do školy. Tehdy vzal tati vládu do vlastních rukou. Za ušetřené kapesné si koupil lodní lístek do Anglie. Můj pradědeček šel na policii a požádal, aby neplnoletého vnuka dopravili zpět, a ať už to bylo přičiněním policie, či ne, jisté je, že byl tati donucen vrátit se domů. Po této události moji praprarodiče nahlédli, že plýtvají časem i penězi, když od tatiho očekávají, že zvolí náboženskou dráhu. Tati se dal pod uměleckým jménem Ben Velmon okamžitě k divadlu a od té doby si vydělával na živobytí v zábavním průmyslu. Vystupoval jako herec, zpěvák a konferenciér revuálních pořadů. Za první světové války uprchlo během čtyř let do Nizozemska milion Belgičanů. Ubytovali je v táborech. Po válce se pak opět vrátili do svých povětšinou zpustošených měst a vesnic. Pro belgické utečence v nizozemských táborech pořádal tati zábavná vystoupení. Někteří mladí zpěváci a revuální umělci z jejich řad, které tati zaměstnal a povzbuzoval, se později proslavili. Na výraz vděčnosti přetavili utečenci část svého zlata a nechali z něj udělat nádherný pečetní prsten s otcovým monogramem. Za druhé světové války prsten bohužel zmizel. Byl to napínavý, ale také velmi nejistý život. Pro rodinu to znamenalo kočování; kvůli výkyvům v tatiho příjmech jsme se často stěhovali, někdy jsme žili ve velké chudobě, jindy v poměrném blahobytu. Ale tati dělal to, co měl rád, a já jsem na něj byla náramně pyšná. *
14
Jmenuji_se_Selma_10_(imprimatur).indd 14
03.08.2021 14:50:42
Umělec a modistka: moje rodina
Maminka se jmenovala celým jménem Femmetje, ale nikdo z rodiny jí tak neříkal. Pro všechny byla Fem. Narodila se 10. srpna 1889 v Alkmaaru jako dcera Davida a Clary Spierových, byla prostřední ze sedmi dětí, měla tři sestry a tři bratry. Dědeček provozoval v Alkmaaru velký obchod s oděvy a galanterií a další otevřel v Den Helderu. Maminčini rodiče se v Alkmaaru pravidelně scházeli na partičku karet s tatínkovými prarodiči. Tati byl v kartách zdatný a často hrál s nimi, zatímco jim maminka nalévala čaj. Tak se seznámili. Když poslali tatiho do amsterodamské ješivy, umínila si mami, že pojede za ním, a vymyslela chytré řešení, jak to provést. Poprosila rodiče, aby jí dovolili jít do učení na modistku. Známí jejích rodičů měli v Amsterodamu živnost, kde vyráběli a prodávali nádherné módní klobouky, a tak mami nastoupila do učení k nim. Není divu, že si vybrala kloboučnictví, vždyť oděvy a galanterii měli v rodině, třebaže ženy u Spierů nikdy nesměly usilovat o skutečnou obchodní kariéru; oblečení a klobouky zhotovovaly pouze pro rodinu, vedle každodenního obstarávání domácnosti. Pravý důvod jejího odjezdu do Amsterodamu byl samozřejmě můj otec. Pravidelně ji navštěvoval v domě, kde byla na bytě, a když opustil ješivu, 11. března 1911 se v Alkmaaru vzali. Dne 29. prosince 1911 se jim narodilo první dítě, můj nejstarší bratr Louis. Oficiálně se jmenoval Levi Barend – stejně jako tatínkův otec –, ale vždycky jsme mu říkali Louis. O dva roky později, 26. prosince 1913, následoval můj druhý bratr, David. Otec byl tou dobou úspěšný, vystupoval v mnoha největších nizozemských divadlech a společně s mami a mými bratry bydleli v elegantním domě na amsterodamském kanále Prinsengracht 445. Do této rodiny a do tohoto blahobytu se 7. června 1922 v nemocnici Wilhelmina Gasthuis narodila holčička. A to jsem byla já: Selma Vellemanová.
15
Jmenuji_se_Selma_10_(imprimatur).indd 15
03.08.2021 14:50:42
2 Skákání přes strouhu: mé dětství
Když jsem se narodila, byl tati na turné po Evropě a rozhodl se, že rodinu přestěhuje k moři do Zandvoortu, kde byl zejména pro děti zdravější vzduch než v Amsterodamu. Zandvoort byl už tehdy jedno z nejvýznačnějších přímořských letovisek v Nizozemsku. Přestěhovali jsme se, když mi byly dva týdny, a bydleli jsme tam do mých čtyř let. Z té doby si toho přirozeně mnoho nepamatuju, ale vím, že mě jako asi roční dítě David tahával v dřevěném vozíku po pláži, protože se to zachovalo na rodinných fotografiích. Ty bohužel, stejně jako tolik jiných věcí, za války zmizely. V roce 1926 jsme se vrátili do Alkmaaru. Otcovo evropské turné skončilo a pravděpodobně zůstal bez práce. Zdálo by se, že to byla pro mladou rodinu nejistá existence, když však válka později učinila přítrž stabilitě v jakékoliv podobě, z těchhle zkušeností jsem těžila. Nebyla jsem z těch, kteří lpí na určitém místě a neumějí se přizpůsobit změnám, a vím jistě, že to mi pomohlo
16
Jmenuji_se_Selma_10_(imprimatur).indd 16
03.08.2021 14:50:42
Skákání přes strouhu: mé dětství
vyrovnávat se s pozdějšími děsivými a nevypočitatelnými událostmi. V Alkmaaru jsme se nastěhovali do velmi příjemného řadového domku na konci ulice, pak už začínaly pastviny a byla tam také širší strouha. V ulici bydlelo víc dětí a vzpomínám si, že jsme si venku ohromně vyhráli. Jednou skákaly starší děti přes strouhu, a ačkoliv mi byly teprve čtyři roky, chtěla jsem to taky zkusit; odmalička jsem byla rázná. Na překonání vzdálenosti jsem přirozeně ještě nestačila a spadla jsem do vody. Ostatní děti ztropily takový rámus, že se ze svého krámku na rohu ulice při hnal holič a dlouhým bidlem mě z vody vylovil. V těch nevinných a poklidných časech byla taková drobná nehoda zdrojem velkého rozruchu. Se smíchem se o tom mluvilo ještě celé dny. Vzpomínám si taky, jak mě jako malou holku těšilo zaběhnout po škole s kamarády na proslulý sýrový trh, kde nám trhovci dávali ochutnat sýra. Každou neděli jsme chodívali na návštěvu k mé prababičce do domu, kde tatínek bydlel až do své svatby. Byla jsem ještě maličká, a tak si na ni skoro nepamatuju, ale v duchu ji vidím, jak sedí na konci dlouhého stolu a před sebou má velkou kávovou konvici postavenou na ohřívači se svíčkou. Chodila v černém, na hlavě nosila krajkový čepeček zavázaný pod bradou. Rodiče si s ní povídali a mezitím mě hospodyně Roos Meyboomová, říkali jsme jí teta Roos, vzala do kuchyně a podstrčila mi kousek máslové buchty nebo nějaká cukrátka. Teta Roos byla nesmírně věrná hospodyně a vždycky se o mé praprarodiče výborně starala. Hlavně milovala tatiho, vlastně ho vychovala ona. Když prababička 12. prosince 1926 zemřela, nastěhovala se Roos k nám jako chůva. Její ložnice byla hned vedle mé, každé ráno, zatímco ostatní ještě spali, jsem k ní vklouzla do postele a ona mi vyprávěla pohádky.
17
Jmenuji_se_Selma_10_(imprimatur).indd 17
03.08.2021 14:50:42
JMENUJU SE SELMA
Když jsem šla jednou ráno jako vždycky k ní do pokoje, přede dveřmi stála židle. Bylo mi to divné, ale židli jsem prostě odstrčila a vklouzla jako obvykle k tetě Roos do postele. Jakmile jsem se zachumlala pod přikrývku, podivila jsem se: jindy příjemně teplá postel byla teď studená a teta Roos jakbysmet. Nechápala jsem, proč nic neříká, ať žadoním o pohádku sebevíc. Pak pro mě přišla maminka a já jí vykládala, jak je teta Roos studená, načež mi vysvětlila, že teta v noci zemřela. Tu židli přistavili ke dveřím, abych nemohla dovnitř, to mě však neodradilo. Nevím přesně, kdy se to stalo, ale nejspíš v roce 1927, to mi bylo pět let. Bylo to moje první seznámení se smrtí. V témže roce jsme opustili náš příjemný dům a přestěhovali se do bytu nad velkou hospodou v centru Alkmaaru. Byl to jasný krok zpět oproti našemu předchozímu bydlení, takže jsme tou dobou zřejmě neměli moc peněz. Jednoho dne přišla na návštěvu maminčina mladší sestra, teta Suze. Při procházce po městě jsme šly kolem obchodu, kde měli ve výloze nádherné dětské křesílko. Bylo to kulaté proutěné křesílko. Na první pohled jsem se do něj zamilovala a strašně moc jsem ho chtěla, jenže maminka řekla, že to nejde. Teta na to, že mi ho koupí ona. Maminka se bránila, ale teta Suze si nedala říct, vešla do obchodu a křesílko mi koupila. Byla jsem radostí bez sebe. To křesílko jsem milovala a moc ráda v něm sedala. Pro dítě, jehož rodiče si nemůžou mnoho dovolit, to byl opravdový dárek a dlouho jsem křesílko bedlivě opatrovala. S tatínkovou rodinou jsme styky sice neměli, ale maminčiny sourozence jsme vídali často a já jsem na nich doslova visela. Po této události se z tety Suze pochopitelně stala moje oblíbenkyně! Tragické bylo, že o pouhé dva roky později zemřela na zánět pobřišnice, nesprávně diagnostikovaný jako menstruační křeč. Suze
18
Jmenuji_se_Selma_10_(imprimatur).indd 18
03.08.2021 14:50:42