Issuu

Jan Busta a kol.

Za úspěchem ve vlnách Trénink vrcholových vodních slalomářů

Obsah 1.

Úvod ��11

Dlouhá cesta před námi �� 13

2.1.

Somatické faktory ��15

2.2.

Kondiční faktory �� 19

2.2.1.

Silové schopnosti (síla) �� 21

2.2.2.

Rychlostní schopnosti (rychlost) �� 24

2.2.3.

Vytrvalostní schopnosti (vytrvalost) ��26

2.3.

Technika a taktika ��30

2.4.

Psychické faktory �� 32

Dlouhodobý vývoj sportovce �� 35

3.1.

Uplatnění obecných zásad a principů sportovního tréninku ve vodním slalomu �� 36

3.2.

Etapa seznamovací ��40

3.3.

Etapa základního tréninku ��44

3.4.

Etapa specializovaného tréninku ��48

3.5.

Etapa vrcholového tréninku �� 54

Kondiční příprava �� 61

4.1.

Rozvoj silových schopností ��62

4.1.1.

Metodotvorné komponenty ��64

4.1.2.

Základní metody silového tréninku ��66

4.1.3.

Silový trénink v etapě seznamovací a základní ��68

4.1.4

Silový trénink v etapě specializované a vrcholové ��70

4.1.5.

Posilování dolních končetin �� 80

4.1.6.

Speciální silový trénink na vodě ��82

4.2.

Rozvoj vytrvalostních schopností ��84

4.2.1.

Rozvoj obecné vytrvalosti �� 87

4.2.2.

Rozvoj speciální vytrvalosti ��88

4.2.3.

Periodizace v rozvoji vytrvalosti ��94

4.2.4.

Stimulace speciální vytrvalosti před závodem ��96

4.3.

Rozvoj rychlostních schopností �� 97

4.3.1.

Rozvoj obecné rychlosti v dětství ��98

4.3.2.

Rozvoj speciální rychlosti �� 100

4.3.3.

Význam techniky v tréninku rychlosti ��101

4.4.

Koordinační příprava ��101

4.5.

Rozvoj pohyblivosti ��105

4.5.1.

Základní metody strečinku �� 108

4.5.2.

Strečink po tréninku �� 108

4.5.3.

Význam strečinku ��111

4.5.4.

Metoda proprioceptivní neuromuskulární facilitace �� 112

4.5.5.

Obecné zásady při provádění strečinku �� 114

Technická příprava �� 115

5.1.

Didaktická východiska efektivního osvojení techniky �� 116

5.1.1.

Způsoby výuky pohybových dovedností (techniky) �� 117

5.1.2.

Didaktické styly trenéra při osvojování techniky �� 119

5.1.3.

Nutnost rozmanitosti vodních terénů �� 120

5.1.4.

Práce s videem �� 121

5.2.

Technika na C1 ��122

5.2.1.

Technika přímého záběru ��125

5.2.2.

Točení ��127

5.2.3.

Přehazování ��128

5.2.4.

Trénink na kajaku pro kategorii C1 ��129

5.3.

Technika na K1 �� 130

5.3.1.

Technika přímého záběru na K1 ��132

Psychická příprava ��137

6.1.

Sezení a hovory se sportovcem ��139

6.2.

Sport je hra, hra je zábava a hra je proměnlivá ��142

6.3.

Prožitkový přístup k tréninku ��143

6.4.

Modelovaný trénink ��144

6.5.

Relaxační techniky �� 146

6.6.

Vizualizace, imaginace �� 148

6.7.

Jiné metody ��150

Rozcvičení, rozježdění, vypádlování, závěrečný strečink �� 151

Výchova sportovce �� 155

8.1.

Formativní vlivy na osobnost sportovce ��158

8.2.

Hodnoty předávané sportem ��158

8.3.

Úloha trenéra �� 160

8.4.

Odhlédnutí od sebe sama ��162

8.5.

Souvislost systému s úspěchem a výchovou sportovce ��163

Řízení sportovního tréninku ��165

9.1.

Plánování a evidence �� 166

9.2.

Kontrola trénovanosti ��174

9.3.

Vyhodnocení tréninku ��174

9.4.

Několik sebekritických poznámek k řízení tréninkového procesu ��176

10.

Diagnostika ve vodním slalomu ��177

10.1.

Kondiční diagnostika ��178

10.2.

Diagnostika techniky �� 180

10.3.

Konstituční diagnostika – antropometrie ��182

10.4.

Diagnostika psychiky – psychologické testy �� 184

11.

Regenerace �� 186

12.

Fyzioterapeutické aspekty vodního slalomu �� 190

12.1.

Rozlišení syndromů kajakářských a kanoistických �� 196

12.2.

Kompenzační cvičební jednotka ��197

12.2.1.

Cviky specifické pro K1 �� 201

12.2.2.

Cviky specifické pro C1 �� 203

12.3.

Poznámka k fyzioterapii závěrem ��204

13.

Výživa �� 206

14.

Pitný režim ��214

15.

Výživová suplementace �� 218

15.1.

Několik poznámek k problematice dopingu ��221

16.

Specifika tréninku žen ��225 Slovo závěrem �� 232 Zdroje �� 234

1. Úvod Držíte v ruce knihu s názvem Za úspěchem ve vlnách a ambiciózním podtitulem Trénink vrcholových vodních slalomářů. Pokouším se v ní o ucelenou a srozumitelnou syntézu vědeckých a odborných poznatků, zkušeností závodníků i trenérů a jejich rozumově opodstatněných tréninkových přístupů. Jejím cílem je přispět k odpovědím na otázky, které se týkají správného tréninku vedoucího potenciálně k mezinárodnímu úspěchu českých závodníků. Seznamuje s poznatky aplikované teorie sportovního tréninku a je určena zejména jako studijní materiál při školeních a seminářích trenérů vodního slalomu. Publikace podobně komplexního charakteru u nás vznikaly naposledy v 70. a 80. letech minulého století. V textu se snažím o syntézu četných dílčích poznatků, která by zároveň vytvářela ucelenou koncepci sportovní přípravy vodního slalomáře. Některé pohledy na trénink jsou založené spíše na subjektivních zkušenostech a nemusejí mít vždy vědecké opodstatnění. K úspěchu vede mnoho cest a ve sportovním prostředí to platí dvojnásob. Deklarací určité míry subjektivity je připraven prostor pro kritický názor čtenáře, diskusi a případné hledání lepších cest. Vlastní kritické myšlení o tréninkových postupech by nakonec mělo představovat jádro každého úspěšného trenérského působení. Každá syntéza, nemá-li být svým rozsahem odstrašující a má-li si udržet potřebnou přehlednost, je vždy do určité míry zestručňující. Proto je hlavní text doplněn poměrně rozsáhlým poznámkovým aparátem, v němž jsou mimo jiné uvedeny odkazy na relevantní a pro další studium vhodné zdroje. Pro větší přehlednost byla speciální kapitola vyčleněna specifikům sportovní přípravy žen a dívek. Současným problémem je, že o slalomářkách neexistuje dostatek vědecky podložených poznatků. Významným cílem do budoucna

12 • Z a ú s p ě c h e m n a v l n á c h

proto je, aby byly uskutečněny výzkumy, které byly v případě mužské slalomářské populace provedeny již opakovaně. Vodní slalom je mladou sportovní disciplínou, ve které se výkon i trénink dynamickým způsobem vyvíjejí. Pochopení nastupujících trendů s predikcí budoucího vývoje je klíčové pro to, aby čeští závodníci v mezinárodních soutěžích nadále dosahovali nejvyšších umístění. Doufám, že předkládaná publikace může skromnou měrou přispět k zamyšlení nad současným výkonem, tréninkem i předpokládaným vývojem ve slalomu a zprostředkovaně tak snad přispěje i k budoucím kvalitním výkonům českých slalomářů a slalomářek. Zvláštní poděkování za přípravu předkládané publikace patří PhDr. Milanu Bílému, Ph.D., dlouholetému a úspěšnému trenérovi, metodikovi Českého svazu kanoistů, pedagogovi a garantovi trenérské specializace kanoistiky na Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy. Milan mi poskytoval cenné rady a připomínky, v závěrečných fázích se podílel na editaci textu a autorsky přispěl do vybraných kapitol, zejména do kapitoly věnující se technické přípravě. Dále děkuji fyzioterapeutce PhDr. Markétě Musilové, jejíž znalosti a zkušenosti s českými reprezentanty byly nepostradatelné při přípravě kapitoly 12. Kapitoly věnující se výživě a pitnému režimu obohatila svým vhledem do specifické problematiky výživová specialistka PhDr. Klára Coufalová, Ph.D., i za její práci patří díky. PhDr. Jan Busta, Ph.D. Autor

2. Dlouhá cesta před námi Odborníci se shodují, že k dosažení mistrovské či expertní úrovně v různých oborech lidské činnosti je zapotřebí přibližně 10 000 hodin práce. Dokázaly to průzkumy provedené i mezi velmi úspěšnými sportovci.1 Ti nejlepší absolvovali povětšinou 10 a více tisíc hodin tréninku, přestože údaje se obvykle poněkud liší na základě vrozených predispozic sledovaného sportovce i efektivity tréninkového procesu. Uvedené pravidlo 10 000 hodin lze považovat za platné i v případě vodního slalomu. Zároveň by se z určité části mělo jednat o problémový trénink2, tedy o trénink, při kterém cíleně a usilovně pracujeme na klíčových, pro daného sportovce konkrétních limitujících aspektech výkonu, a který vyžaduje individuálně maximální koncentraci i s ní spojené psychické vypětí. Obecně se ale povětšinou držíme v zóně optimálního rozvoje, kdy úkoly nejsou ani nad ani pod aktuální úrovní schopností a dovedností sportovců. Oněch 10 tisíc hodin nestačí pouze absolvovat, nějakým způsobem odtrénovat. Jinými slovy se má jednat o pravidelný, dlouhodobý, systematický a promyšlený proces, kdy jsou správné dovednosti rozvíjeny ve správný čas a kdy je tedy trénink přizpůsoben vývoji a věku sportovce. Jedná se o racionalizovaný tréninkový proces.

1 Viz Epstein, D. (2014). Sportovní gen. Brno: Computer Press ; Colvin, G. (2010). Talent nerozhoduje. Brno: Computer Press. 2 Geoff Colvin ve své proslulé knize Talent nerozhoduje (Talent is Overrated) uvádí, že světovou elitu od ostatních vynikajících sportovců odlišuje především počet „problémových“ tréninků. Mohli bychom také říct počet tréninků mimo komfortní zónu.

14 • Z a ú s p ě c h e m n a v l n á c h

Obr. č. 1: K vrcholu vedou postupné kroky.

Racionalizovaný či racionální tréninkový proces je postaven na východiscích pramenících z ověřených vědeckých i praktických poznatků. Z nich jsme schopni obecně odvodit co, kdy a jakým způsobem rozvíjet. Jsme schopni určit, jakým způsobem dlouhodobě pozitivně ovlivňovat jednotlivé faktory sportovního výkonu3. Potřebujeme ale na začátku znát optimální úroveň těchto faktorů. Potřebujeme znát cílovou úroveň kondičních, somatických, technických, taktických i psychických předpokladů4. Znalost cílové úrovně uvedených předpokladů je obvykle získána na základě pozorování světově nejúspěšnějších závodníků nebo na základě vědeckých výzkumů (např. korelačně-prediktivních studií, kazuistik apod.). Je-li to přitom možné, snažíme se o kvantifikaci předpokladů. Nestačí jen tvrdit, že nejlepší světoví slalomáři jsou silní. Na základě výkonů v relevantních testových indikátorech chceme pochopit, jak konkrétně jsou silní. Přesná kvantifikace předpokladů je nutná proto, abychom dokázali stanovit nejen optimální pásmo výkonových předpokladů, ale i pásma limitní. Limitní pásma nás informují o tom, jaká je minimální a zároveň i maximální úroveň daného ukazatele determinující vrcholový výkon v dané disciplíně. Pokud například jeden z ambiciózních 3 Teoretický a námi uplatňovaný model faktorů sportovního výkonu viz: Dovalil, J. (2012). Výkon a trénink ve sportu. Praha: Olympia. 4 Faktor a předpoklad z hlediska struktury sportovního výkonu považujme za synonyma.

2 . D l o u h á c e s t a p ř e d n á m i • 15

dospělých závodníků překoná při cviku bench-press hmotnost o velikosti jen 60 kg, potom logicky usoudíme, že je slabý a že nedostatečná úroveň silových schopností je limitujícím předpokladem pro podávání lepších výkonů ve slalomu. Pokud ale uzvedne hmotnost 160 kg, potom s tím budou pravděpodobně provázány negativní změny týkající se například jeho hmotnosti, stavby těla, speciální koordinace, citu pro vodu apod. Limitní pro jeho výkon ve slalomu tak naopak bude, že je v určitém ohledu silný až příliš. Níže se proto podrobně podíváme na jednotlivé optimální i částečně známé limitní úrovně jednotlivých faktorů výkonu ve vodním slalomu. Tak bychom měli získat poměrně konkrétní představu o charakteristice elitních závodníků (vytvoříme jakéhosi modelového elitního slalomáře) a tím pádem i o cílovém zaměření tréninkového procesu.

2.1. Somatické faktory Jak bychom mohli charakterizovat stavbu těla úspěšných slalomářů? Mnozí trenéři tvrdí, že ve vodním slalomu není úspěch determinován, tak jako v některých jiných sportech, žádným vyhraněným somatotypem. Například ve vrcholovém plavání lze jen velmi obtížně uspět bez dlouhých horních končetin, nadprůměrné tělesné výšky, velkých dlaní nebo chodidel5. I ve slalomu ale překvapivě můžeme definovat (statisticky) úspěšný somatotyp. Z hlediska tělesné hmotnosti, výšky i některých dalších antropometrických parametrů bychom ho mohli označit za „dokonalého průměrňáka“. Výzkumy bylo totiž opakovaně potvrzeno, že elitní vodní slalomáři se většinově vyznačují průměrnou tělesnou výškou i hmotností. Jedná se tedy o přibližně 180 cm vysoké a 75 kg vážící muže s víceméně populačně standardními tělesnými rozměry a poměry. Hmotnost nad 85 kg (dokonce spíš nad 80 kg) je stejně neobvyklá jako výška přesahující hranici 190 cm, neobvyklá je ale i hmotnost pod 65 kg a výška pod 170 cm6. 5 Viz Maglischo, E. W. (1994). Swimming even faster. Mayfield Pub Co. 6 Např. Busta, J. (2019). Vztah vybraných kondičních schopností a výkonnosti ve vodním slalomu (kategorie C1). Z 18 výkonnostních závodníků účastnících se české nominace na OH 2016 překračovala hmotnost mírně hranici 80 kg pouze ve 3 případech, výška nad 190 cm potom byla mírně překročena pouze v jediném případě.

16 • Z a ú s p ě c h e m n a v l n á c h

V kanoistických kategoriích se přitom obvykle můžeme setkat s většími hodnotovými rozptyly tělesné výšky i hmotnosti7. Rozpětí hodnot napříč výzkumy ukazují, že s nadprůměrnými hodnotami tělesné výšky i hmotnosti se v případě kategorie C1 setkáváme častěji než v případě kategorie K1. Vyšší postava je pravděpodobně u kategorie C1 menším hendikepem než u kategorie K1. Pro tento rozdíl lze nalézt biomechanické a technické vysvětlení. Vysocí kajakáři mají z biomechanického hlediska nevýhodu v podobě delších dolních končetin před sebou a tím i zhoršeného točení lodi. Protože se navíc v kategorii K1 jezdí agresivněji na vnitřní tyče branek, je nutné se trupem pod tyto přibližně 20 cm vysoko visící tyče vejít. Pro vyšší závodníky je tento technický aspekt jízdy samozřejmě obtížnější realizovat, a v některých brankových kombinacích tak mohou mít značnou nevýhodu. Finalisté kategorie C1 muži Pořadí

Jméno

Anton, F.

Tělesná výška

2. 3.

Finalisté kategorie K1 muži Pořadí

Jméno

173 cm

Aigner, H.

183 cm

Westley, R.

181 cm

Prskavec, J.

172 cm

Tasiadis, S.

179 cm

Eigel, P.

178 cm

Beňuš, M.

196 cm

Neveu, B.

186 cm

Slafkovský, A.

184 cm

Clarke, J.

184 cm

Martikán, M.

172 cm

Tunka, O.

177 cm

Savšek, B.

175 cm

Přindiš, V.

185 cm

Rak, T.

176 cm

De Gen., G.

185 cm

Božič, L.

173 cm

Pasiut, M.

179 cm

10.

Gar.-Cha., D.

183 cm

10.

Kauzer, P.

178 cm

Průměr ± SD

183,0 ± 6,9

Průměr ± SD

Tělesná výška

180,7 ± 4,3

Tab. č. 1: Tělesná výška finalistů MS Rio de Janeiro 20188.

Rozdíly v tělesné výšce a hmotnosti mezi kanoistickými a kajakářskými kategoriemi ovšem nebyly v žádné ze studií vyhodnoceny jako statisticky významné. Jinými slovy nebylo možné s přijatelnou mírou pravděpodobnosti určit, 7 Bílý, M., Süss, V. & Buchtel, M. (2011). Selected somatic factors of white wate canoeists. Journal of outdoor activities, 5(2): 30–42. 8 Data o tělesné výšce byla získána z oficiálních webových stránek sportovců nebo jejich veřejně dostupných profilů.

2 . D l o u h á c e s t a p ř e d n á m i • 17

že zjištěné rozdíly nejsou pouze náhodné. Tvrzení, že „kanoisté jsou a mají být vyšší než kajakáři“ je tak unáhlené a jeho jakákoliv vědecká verifikace chybí. Vysocí závodnici mají nevýhodu v logicky vyšší tělesné hmotnosti. Na zhor šený vztah mezi hmotností a jízdními vlastnostmi lodí doplácejí především od roku 2005, kdy bylo pravidly umožněno zkrácení lodí z původních 4 na 3,5 m. Existují zastánci teorie, že singlkanoisté mají být vysocí. Hlavním argumentem přitom je, že využijí „výhodu delších horních končetin a lepších pákových poměrů“. Tento argument zní poměrně logicky a mohl by být pravdivý. Výzkumy nicméně svědčí spíše o opaku. Delší horní končetiny mohou být výhodou v prů běhu cyklického záběrového pohybu, kdy se loď nachází ve skluzu9. Takových okamžiků v dnešním slalomu ovšem ubývá. Pasáže, kde je prostor pro dlouhé cyklické pádlování, mizí především v důsledku stavby tratí o výrazně vyšší obtížnosti. Současný výkon ve slalomu je plný rozjezdů, točení a změn směru s následným znovu zrychlováním lodi. V těchto úkonech jsou ovšem dlouhé končetiny spíše nevýhodou, zvláště v případě silové nedostatečnosti závodníka. V praxi tak před námi stojí obtížný úkol. Po kanoistech s vyšší tělesnou výškou a větším rozpětím paží musíme požadovat odpovídající silové schopnosti. Teprve tehdy mohou využít teoretickou výhodu pákových poměrů. V souvislosti s rozvojem silových schopností dojde ale zcela logicky i k hypertrofii svalové hmoty a tím i vzrůstu tělesné hmotnosti s negativním vlivem na výkon především v rozjezdech lodi. Teorii o výhodě vyšší tělesné výšky v kategorii C1 je tedy třeba zamítnout stejně jako tvrzení, že lepší singlkanoisté disponují pravděpodobně vyššími hodnotami rozpětí paží. Vědecké výzkumy to neprokázaly10. Elitní slalomáři dosahují značné úrovně silových schopností i přesto, že si drží nízkou tělesnou hmotnost. Dosahují toho díky minimalizaci podkožního tuku, minimalizaci hypertrofie dolních končetin, maximalizaci hypertrofie klíčových svalových partií v oblasti trupu a horních končetin, velmi vysokou kvalitou svalové hmoty11 i obecně vynikajícími hodnotami tělesného složení.

9 Norton, K. & Olds, T. (1996). Anthropometrica. Sydney: UNSW Press. 10 Zjištěné rozdíly nebyly vyhodnoceny jako statisticky významné. Např. Bílý, M., Süss, V. & Buchtel, M. (2011). Selected somatic factors of white wate canoeists. Journal of outdoor activities, 5(2): 30–42. 11 O kvalitě svalové hmoty vypovídá parametr ECM/BCM – poměr mimobuněčné a vnitrobuněčné hmoty. Čím je tato hodnota nižší, tím lepší jsou předpoklady pro svalovou práci, svalová hmota je „kvalitnější“. Např. Bunc, V. a kol. (2013). Funkční profil mladých trénovaných sportovců. Česká kinantropologie, 17(4): 95–107.

18 • Z a ú s p ě c h e m n a v l n á c h

Z hlediska somatické typologie12 bychom elitní slalomáře definovali jako ektomorfní či vyrovnané mezomorfy13. Jak vyplývá z četných somatických výzkumů uskutečněných ve vodním slalomu v průběhu posledních 4 desetiletí, mezomorfní komponenta je zcela dominantní téměř ve všech případech elitních světových závodníků.

Obr. č. 2: K zásadním změnám tělesných parametrů závodníků pravděpodobně nedochází.

V porovnání se závodníky rychlostní kanoistiky disponují elitní slalomáři jak menší výškou, tak i hmotností. V důsledku menšího objemu svalové hmoty zaostávají slalomáři také v mezomorfní komponentě somatotypu.14 Na základě analýzy studií staršího i novějšího data15, které se zabývají tělesnou stavbou závodníků, přitom můžeme tvrdit, že v čase nedochází v průměru k žádnému výraznému posunu. Elitní slalomoví závodníci disponují již téměř 40 let velmi podobnou tělesnou výškou, hmotností, základními rozměry a poměry i somatotypem. 12 Somatotyp, resp. somatická typologie je taxonomie vyvinutá za účelem kategorizace lidské postavy. Podrobně např. v dokumentu Masarykovy Univerzity: https://is.muni.cz/el/1431/jaro2016/Bi6121/um/ somatotyp_9.pdf. 13 Viz např. Busta, J. et al. (2018). Anthropometric and somatotype differences between C1 paddlers who were and were not selected for the Czech national team. Acta Universitatis Carolinae Kinanthropologica, 54(1): 53–61. 14 Srov. Ackland, T. R. et al. (2003). Morphological characteristics of Olympic sprint canoe and kayak paddlers. Journal of Science and Medicine in Sport, 6(3): 285–294 a Ridge, B. R. et al. (2007). Morphological characteristics of Olympic slalom canoe and kayak paddlers. European Journal of Sport Science, 7(2): 107–113. 15 Studie o tělesné stavbě vodních slalomářů jsou dohledatelné až do 70. a 80. let. 20. st. Za nejhodnotnější studii staršího data lze považovat: Vaccaro, P. et al. (1984). Physiological characteristics of World class white-water slalom paddlers. Research Quarterly for Exercise and Sport, 55(2): 206–210.

2 . D l o u h á c e s t a p ř e d n á m i • 19

Pokud bychom tedy měli namodelovat optimálního závodníka kategorie K1 a C1 z hlediska fyziognomického, potom by se jednalo o přibližně 180 cm měřícího a 75 kg vážícího muže, v jehož somatické typologii stanové dle standardní metodiky16 by výrazně převažovala mezomorfní komponenta (např. 1,3–5,7–2,4). Tito závodníci by se vyznačovali značnou hypertrofií horních končetin (obvod bicepsu > 35,0 cm) a hrudníku (obvod hrudníku > 100 cm), současně by si ovšem zachovali útlý pas, boky i štíhlé dolní končetiny. Při současné minimalizaci hodnoty podkožního tuku (% tuku stanovené kaliperací < 7 %) by dosahovali velmi vysoké kvality svalové hmoty (parametr ECM/BCM < 0,70)17. Tím netvrdíme, že nemůže uspět někdo, kdo se podobné charakteristice vymyká. Současně jsme ale přesvědčeni, že nemůže na absolutní sportovní špičce uspět nikdo, kdo se uvedené charakteristice vymyká výrazně a v mnoha aspektech. Pokud přijde do loděnice dítě, jehož otec měří 200 cm a matka 180 cm, potom lze předpokládat, že i toto dítě bude v dospělosti velmi vysoké. A pokud to nebude absolutní limitou jeho úspěchu na vrcholové mezinárodní úrovni, potom to bude minimálně určitým hendikepem, se kterým se bude muset daný jedinec složitě vyrovnávat prostřednictvím nadměrného úsilí při rozvoji jiných výkonových parametrů.

2.2. Kondiční faktory Hned na úvod této kapitoly je nutné jasně uvést, že somatické a kondiční faktory společně vytvářejí rozhodující předpoklady, které jsou odpovědné za kvalitu procesu fyziologického zajišťování energie a biomechanického přenosu energie při provádění sportovního výkonu. Mezi somatickými a kondičními faktory výkonnosti existuje řada velmi těsných vzájemných souvislostí, z nichž vyplývá

16 Somatotypy jsou stanoveny dle metodiky Heath, B. H. & Carter, J. E. L. (1990). Somatotyping – Development and Applications. Cambridge University Press. 17 Somatotyp zjištěný u seniorské reprezentace ČR v roce 2016 (kategorie C1). Přesnou antropometrickou a částečně i kondiční specifikaci reprezentačních závodníků pro rok 2016 najdete v: Busta, J. & Suchý, J. (2016). Comparison of anthropometric parameters and strength qualifications of junior and senior representatives of the Czech republic in whitewater slalom (category C1). Slovak Journal of Sport Science, 1(2): 43–52.

20 • Z a ú s p ě c h e m n a v l n á c h

neostrý přechod mezi nimi18. Za kondiční faktory považujeme soubor pohybových (motorických) schopností. Hovoříme-li ovšem o kondičních schopnostech, potom tímto označením myslíme schopnosti silové, vytrvalostní a částečně rychlostní. Jedná se o ty pohybové schopnosti (či předpoklady) člo věka, které jsou primárně determinovány energetickými procesy19. Koordinační schopnosti a částečně schopnosti rychlostní jsou naopak primárně determinovány řídícími procesy centrální nervové soustavy. O koordinaci se zmiňujeme v kapitolách věnujících se technickým faktorům výkonu. Neměli bychom podléhat představě, že pohybové schopnosti na sobě existují zcela nezávisle. Přestože jejich úroveň je závislá na více či méně odlišných anatomických, fyziologických, neurofyziologických, biomechanických a psychických předpokladech, žádná z pohybových schopností neexistuje izolovaně. V případě kondičních schopností a v případě vodního slalomu toto tvrzení platí absolutně. Vždyť vodní slalom lze označit za sport rychlostně-silově-vytrvalostní. Rychlostní a silové výkonové předpoklady bývají částečně slučovány a hovoříme-li o specifické (speciální) vytrvalosti při pádlování, potom tím je z fyziologického hlediska míněna především anaerobní silová vytrvalost, obzvlášť potom v kategorii C120. Podíváme se nyní podrobněji na jednotlivé kondiční schopnosti s vědomím jejich vzájemné těsné souvislosti. Vynikající závodník musí být komplexně kondičně připraven.

18 Hohmann, A., Lames, M. & Letzelter, M. (2010). Úvod do sportovního tréninku. 19 Měkota, K. (2000). Definice a struktura motorických schopností. Nejnovější poznatky a střety názorů. Česká kinantropologie, 4(1): 59–69. 20 Při pádlování chybí dostatečný podíl velkých svalových skupin na to, aby byli závodníci omezení kardiorespiračními limity dříve než limity silově-vytrvalostními. Průměrná maximální spotřeba kyslíku při jízdě na kánoi činí pouze kolem 45 ml.kg.min-1, nižší jsou i hodnoty ventilace a maximální tepové frekvence. Při jízdě na kajaku dosahují závodníci hodnot maximální spotřeby kyslíku okolo 56–58 ml.kg.min-1, vyšších hodnot ventilace i tepové frekvence. Srov. Busta, J. a kol. (2017). Porovnání výsledků funkčního zátěžového testu do vita maxima při jízdě na slalomovém kajaku a klikové ergometrii u elitních českých kajakářů. Česká kinantropologie, 21(1–2): 88–95. a Busta, J. a kol. (2018). Comparison of results in C1 paddling functional test and in arm crank ergometrics in canoe slalom elite athletes. Studia sportiva. 12(2): 18–25.

2 . D l o u h á c e s t a p ř e d n á m i • 21

2.2.1. Silové schopnosti (síla) Silovými schopnostmi jsou ty schopnosti, které člověku umožňují překonávat odpor nebo proti odporu působit prostřednictvím svalového napětí21. Síla bývá ve vodním slalomu oprávněně považována za nejdůležitější kondiční schopnost. Vyplývá to nejen z dotazníkových šetření uskutečněných mezi trenéry22, ale i z rozhovorů s vrcholovými sportovci. O značném významu síly pro špičkové výkony nakonec vypovídá i již uvedená stavba a složení těla elitních závodníků. Výraznějšího svalového rozvoje dosahují v porovnání se slalomáři rychlostní kanoisté, kteří ale mohou disponovat vyšší hmotností23. Již jsme zmiňovali, že slalom je charakteristický neustálým rozjížděním lodi, rychlými změnami směru, točením s následným maximálním zrychlením apod. Tyto činnosti vyžadují vysoký silový potenciál při zachování nízké tělesné hmotnosti. Z toho vyplývá, že pro vodní slalomáře jsou důležité především relativní ukazatele silových schopností. Tedy ukazatele normalizované vzhledem k váze sportovce. Elitní závodník potřebuje vynikat především silou ve vztahu k vlastní tělesné hmotnosti. Základem kvalitních silových schopností, resp. základem pro efektivní uplatnění síly při výkonu na vodě, je správná posturální stabilita. Tedy individuálně optimální držení těla determinované funkčním hlubokým stabilizačním systémem24 a posíleným tzv. „core“ či „tělesným jádrem“25. Optimální držení těla je individuální, ve všech případech ovšem umožňuje vstup příslušných svalů (primárně autochtonní páteřní muskulatury, sekundárně muskulatury trupu včetně bránice, svalstva pánevního dna, svalstva pletenců a svalstva periferie končetin) do optimální synergie26. Takové držení těla umožňuje plnit optimální posturální a motorické funkce. Naopak jedinec s vadným držením těla, způsobeného svalovými dysbalancemi, nemůže obecně dosáhnout optimálních 21 Zatsiorsky, V. M. & Kraemer, W. J. (2014). Silový trénink – věda a praxe. Praha: Mladá fronta. 22 Výsledky výzkumů viz Bílý, M. (2012). Výkonové aspekty ve vodním slalomu. 23 Viz např. Sitkowski, D. (2002). Some indices distinguishing olympic or world championship medaillists in sprint kayaking. Biology of Sport, 19(2): 133–147. 24 Hluboký stabilizační systém (HSS) je skupina svalů, jejichž hlavní funkcí je podpora stability páteře. Jedná se o svaly uložené hlouběji pod svaly povrchovými (autochtonní páteřní muskulatura, bránice, svalstvo pánevního dna a transverzální břišní sval). 25 „Core“, resp. tělesné jádro je kromě HSS tvořeno navíc povrchovým svaly břicha a zad. 26 Véle, F. (1995). Kineziologie posturálního systému. Praha: Karolinum.

22 • Z a ú s p ě c h e m n a v l n á c h

pohybových stereotypů a svalové koordinace27. Rozvoji všech druhů silových schopností by tak měla předcházet optimalizace držení těla a určitá obecná, základní silová příprava. Držení těla i základní silová příprava jsou součástí konceptu tzv. „pohybové gramotnosti“, resp. „všeobecného pohybového základu“28. Tak jsou vytvořena východiska pro správné zapojení celého těla v optimálních svalových řetězcích a synergiích. V praxi jsme pak svědky, že takovému závodníkovi „to krásně jede za záběrem“, „nenadře se“ a při pádlování vypadá uvolněný. Jeho jízda je efektivní, nedochází u něho k předčasné únavě paží a nevidíme ani jejich „křečovitost“, která znemožňuje jemné motorické akce sloužící k přesnému řízení lodi. Jak jsme již uvedli, kromě individuálně optimálního držení těla můžeme u elitních závodníků pozorovat vynikající silové předpoklady ve vztahu k vlastní hmotnosti. Obvykle jsou tyto předpoklady získány prostřednictvím cvičení s vlastní váhou. Získali při těchto cvičeních nejen sílu, ale také znalost vlastního těla, kdy prostřednictvím uvědomělé svalové kontrakce a relaxace umí efektivně pracovat v různých pozicích a pohybech. Toho většinou dosáhli nejen díky konvenčnímu posilování s vlastní váhou, ale i díky „gymnastickému posilování“29, které se pokouší o maximální polohovou, pohybovou a svalovou komplexitu. Po dosažení určité základní obecné silové úrovně je možné se soustředit více na sílu rychlou a výbušnou. Ta bývá odborníky považována pro vodní slalom za nejdůležitější. Oba tyto druhy síly jsou do značné míry podmíněny úrovní síly maximální30. Navíc je ale nutné zohlednit specifičnost odporu vodního prostředí, což je ovšem v praxi silového tréninku krajně obtížné. Stejně jako například pro plavce je i pro kanoisty nutné pro vytvoření vysoké propulzní (záběrové) síly správné „uchopení“ vody. V souvislosti s uchopením vody a efek tivním uplatněním síly v tažné fázi záběrové cyklu potom hovoříme o tzv. „citu pro vodu“. Síla uplatňovaná ve vodních sportech je tedy vysoce specifická a po dosažení určité úrovně obecné síly je pravděpodobně nutné soustředit se v tréninku především na její rozvoj. Často potom již nehovoříme o síle jednotlivých 27 Lewit, K. (2000). Vztah struktury a funkce v pohybové soustavě. Rehabilitace a fyzikální lékařství, 7(3): 99–101. 28 Obecně o koncepci pohybové gramotnosti např. Čechovská, I. & Dobrý, L. (2010). Význam a místo pohybové gramotnosti v životě člověka. Tělesná výchova a sport mládeže, 76(3): 2–5. 29 O gymnastickém posilování např. Krištofič, J. (2010). Gymnastická průprava sportovce. Praha: Grada. 30 Zatsiorsky, V. M. & Kraemer, W. J. (2014). Silový trénink – praxe a věda.

2 . D l o u h á c e s t a p ř e d n á m i • 23

svalových skupin jako spíše o síle vykonávaných pohybů (úkolově specifická síla)31. Přestože se vždy nabízí otázka o přenositelnosti síly získané v posilovně do výkonu při pádlování, optimálního silového rozvoje s největší pravděpodobností nelze dosáhnout bez posilovacího tréninku na suchu32.

Obr. č. 3: Silové schopnosti musí být uplatňované s citem pro vodu.

Můžeme představit několik silových indikátorů (ukazatelů), na jejichž základě si vytvoříme poměrně ucelenou představu o obecné silové úrovni elitních slalomářů. Při cviku bench-press dokáží tito závodníci překonat odpor o velikosti přibližně 1,5 násobku vlastní tělesné hmotnosti33. Závodník o váze 75–80 kg tak při uvedených cvicích překoná odpor mezi 110–120 kg. Celá řada elitních závodníků dokáže ale při 1 RM34 překonat odpor o velikost téměř 2,0 násobku vlastní hmotnosti. Příkladem jsou například Slovinec Peter Kauzer nebo rakouský závodník Felix Oschmautz. Při cviku bench-pull (přítah) potom 1,2–1,5 násobek vlastní tělesné hmotnosti (90–110 kg). Výbušná síla, reprezentovaná maximálním výkonem při Wingate testu (Pmax.), by měla přesahovat hranici 10 W.kg-1.35 Závodníci by dále měli vynikat v síle vytrvalostní, kterou

31 Zatsiorsky, V. M. & Kraemer, W. J. (2014). Silový trénink – praxe a věda. 32 Např. Fekete, M. (1998). Periodized strength training for sprint kayaking/canoeing. Strength and Conditioning Journal, 20: 8–14. 33 V případě cviku bench-pull (přítah) potom 1,3 násobek vlastní tělesné hmotnosti. 34 RM = zkratka pro Repetition maximum (opakovací maximum). 1 RM tedy indikuje hmotnost, se kterou je sportovec schopen udělat 1 a právě pouze 1 opakování. 35 Busta, J. (2019). Vztah vybraných kondičních schopností s výkonností ve vodním slalomu (kategorie C1).

24 • Z a ú s p ě c h e m n a v l n á c h

obvykle reprezentují výkony při cvicích s hmotností vlastního těla. Z dostupných údajů dlouhodobých testování lze usoudit, že by měli dokázat provést přibližně 30 poctivých opakování při shybech a přes 60 opakování při klicích. Po dosažení dostatečně vysoké obecné silové úrovně by se měli závodníci soustředit na silový trénink odpovídající vysokým nárokům na specificitu, protože obecné silové přírůstky se dále jen velmi omezeně přenášejí do sportovně-specifických pohybových vzorců. Nadměrný obecný silový trénink může dokonce v případě vrcholových závodníků narušovat velmi vyspělou a jemnou motoriku – může docházet k určitému jejímu „zhrubnutí“36. Silový rozvoj je značně geneticky determinovaný a ne každému závodníkovi tak lze doporučit se na něj zaměřit. Pro mnohé je lepší dosáhnout excelence v jiných výkonových faktorech, zatímco silové schopnosti rozvinout pouze na nutnou limitující úroveň. Kvantifikace specifických silových schopností (na vodě) je obtížná, obecně o nich ale svědčí výkony při různých sprintech, akcelerace při startech z místa apod.

2.2.2. Rychlostní schopnosti (rychlost) Rychlostní schopnosti vystupují při výkonu ve vodním slalomu nejen v těsné závislosti se schopnostmi silovými, ale zároveň i v těsné souvislosti s technikou. Podobně jako ve sportovních hrách37 rychlost ve vodním slalomu nelze vnímat v přísně atletickém pojetí, v němž je do vysoké míry rychlost determinována anatomicky, fyziologicky a neurofyziologicky (např. poměrem rychlých a pomalých svalových vláken, zásobou ATP-CP, dráždivostí CNS apod.38). Měli bychom rozlišit rychlost lokomoce a rychlost pohybu. Rychlost lokomoce se týká celkové rychlosti pohybové soustavy závodník-pádlo-loď. Rychlost pohybu se naproti tomu týká rychlosti pohybu daného závodníka v lodi, tedy uvnitř této soustavy. Když tedy závodník rychle pádluje rovně na klidné vodě, neznamená to ještě, že se loď pohybuje skutečně rychle dopředu. Jeho záběr může být značně neefektivní a loď se nepohybuje v přímé závislosti na velikosti vyna-

36 Zatsiorsky, V. M. & Kraemer, W. J. (2014). Silový trénink – praxe a věda. 37 Viz Dufour, M. (2015). Pohybové schopnosti v tréninku – rychlost. Praha: Mladá fronta. 38 O fyziologických determinantách rychlosti a dalších pohybových schopností např. Hohmann, A. a kol. (2010). Úvod do sportovního tréninku.