Issuu

Casey McQuiston Poslední stanice

Posledni stanice_OK.indd 3

06.03.22 16:30

Pro všechny LGBTQ+ komunity – minulé, současné i budoucí A pro Lee a Essie, jejichž láska se na jednu stránku nevejde, s díky.

Posledni stanice_OK.indd 5

06.03.22 16:30

1 Inzerát přilepený na odpadkovém koši uvnitř restaurace Popeyes Louisiana Kitchen na rohu ulic Parkside a Flatbush:

HLEDÁME MLADÉHO SINGLE SPOLUBYDLÍCÍHO DO TŘÍPOKOJOVÉHO BYTU V ŠESTÉM PATŘE. 700 USD/MĚSÍC. MUSÍ BÝT PŘÁTELSKÝ VŮČI QUEER A TRANS. NESMÍ SE BÁT OHNĚ A PSŮ. VÁHY NE, UŽ TU JEDNY BYDLÍ. VOLEJTE NIKA. „Můžu se tě dotknout?“ To je první věc, kterou potetovaný kluk řekne, když se August posadí na prosezený polštář uprostřed šedé kožené pohovky – je to kousek, který se už stářím olupuje a předává se z ruky do ruky, což je motiv, který se prolíná jejími posledními čtyřmi a půl roky studia na vysoké. Je to ten typ gauče, na který se svalíte, zavalení učebnicemi, nebo na něm sedíte na večírku, zatímco pijete vybublanou kolu a s nikým nemluvíte. Kvalitní gauč z počátku dvacátých let, který někdo odložil u popelnice. Většina nábytku je na vyhození stejně jako gauč od popelnice, nehodí se k sobě, je z bazaru nebo ho přitáhli z ulice. Ale když se potetovaný kluk – Niko, na letáku bylo napsané, že se jmenuje Niko – posadí naproti August; je to do překvapivě luxusního designového křesla.

Posledni stanice_OK.indd 7

06.03.22 16:30

CASEY McQUISTON

A takový je celý byt: směsice známého a velmi neznámého. Malý a přeplněný, odpudivé odstíny zelené a žluté na stěnách. Kytky plazící se téměř po každém povrchu, natahující se přes poličky, lehký závan zeminy. Okna jsou stejná jako ve starých bytech v New Orleans – s nabarvenými stahovacími okenicemi, ale tato jsou napůl pokrytá pokreslenými listy papíru, prosvítá jimi tlumené, tupé odpolední světlo. V rohu pak stojí metr a půl vysoká socha Judy Garlandové vyrobená z částí jízdního kola a maršmelounů. Není poznat, že je to Judy – nebýt cedulky, na které stojí Ahoj, mé jméno je Judy Garlandová. Niko pohlédne na August, ruku nataženou před sebe, obličej rozmazaný v páře vycházející z hrnku s čajem. Má na sobě černého křiváka – je celý v černém, tmavý sestřih rezonuje se světle hnědou pokožkou a vrhá na ni sebevědomý pohled, zatímco se mu v jednom uchu pohupuje jednoduchý křišťál. Obě ruce má pokryté tetováním, které u krku vykukuje z pečlivě zapnutého límce. Hlas má trochu nakřáplý, jako by byl nachlazený, a z koutku úst mu visí párátko. Jasně, zklidni se, Danny Zuko. „Promiň, cože?“ August na něj zírá, jeho otázka ji za razila. „Ne nějak divně,“ řekne. Na hřbetu ruky má vytetovanou spiritistickou tabulku Ouia. Na kloubech má FULL MOON. Dobrý bože. „Chci jen poznat, jak působíš. Někdy pomáhá fyzický kontakt.“ „Copak jsi–?“ „Jasnovidec, jo,“ jen tak prohodí. Párátkem si přejede přes zuby a usměje se širokým odzbrojujícím úsměvem. „To je jeden výraz, jinak hadač, věštec, brujo, jak chceš.“ Proboha. Samozřejmě. Neexistuje pokoj v Brooklynu za 700 dolarů měsíčně, aniž by v tom byl nějaký háček, a ten

Posledni stanice_OK.indd 8

06.03.22 16:30

P O S L E D N Í S TA N I C E

háček je maršmelounová Judy Garlandová a tenhle Bruce Springsteen s omezeným rozpočtem, který se jí nejspíš chystá říct, že její aura má stejně jako silonky z dolarového obchodu švy naruby. Ale ona nemá kam jít a v prvním patře této budovy je restaurace Popeyes. August Landryová sice nevěří lidem, ale věří smaženému kuřeti. Dovolí Nikovi, aby se dotknul její ruky. „Dobrý,“ řekne bezvýrazně, jako by vystrčil hlavu z okna, aby zjistil, jaké je počasí. Poklepe jí dvěma prsty na klouby na ruce a opře se. „Ach. Ach, aha, dobře. To je zajímavé.“ August zamrká. „Co?“ Vytáhne si párátko z pusy a položí ho na lodní kufr mezi nimi vedle misky s kulatými žvýkačkami. V obličeji se mu zračí zaražený výraz. „Máš ráda lilie?“ řekne. „Jo, seženu ti nějaké lilie, až se sem budeš stěhovat. Vyhovuje ti čtvrtek? Myla bude potřebovat nějaký čas na vyklizení věcí. Má spoustu kostí.“ „Já – co, jako v těle?“ „Ne, žabích kostí. Malinkatých. Jdou jen těžko vzít do ruky. Musí je brát pinzetou.“ Musel si všimnout výrazu v její tváři. „Jo, je sochařka. Je to na sochu. Budeš v jejím pokoji. Neboj, vykouřím to tam šalvějí.“ „Pch, nedělala jsem si starosti kvůli… duchům žab?“ Měla by si dělat starosti kvůli duchům žab? Co když je tahle Myla rituální zabiják žab? „Niko, přestaň lidem vykládat o duších žab,“ řekne hlas na konci chodby. Pěkná černoška s přátelským, kulatým obličejem a kilometrovými řasami se vyklání ze dveří, na tmavých kudrnách má ochranné brýle. Když zahlédne August, usměje se. „Ahoj, já jsem Myla.“ „August.“

Posledni stanice_OK.indd 9

06.03.22 16:30

CASEY McQUISTON

„Našli jsme holku,“ řekne Niko. „Má ráda lilie.“ August nesnáší, když lidi jako on dělají takovéto věci. Náhodou se trefí. Opravdu má ráda lilie. V hlavě si dokáže vybavit celou stránku z Wikipedie: lilium candidum. Dosahuje výšky přes půl metru do téměř dvou. Pečlivě je studovala z okna mámina dvoupokojového bytu. Není možné, že by to Niko mohl vědět – nejde to. August se zachová stejně, jako když prochází doma v New Orleans na Jackson Square kolem věštců z ruky, zatají dech a předstírá, že nic neřekl. „A to je všechno?“ řekne. „Mám ten pokoj? Ani, ehm, jste se mě na nic nezeptali.“ Niko si podepře rukou hlavu. „V kolik hodin ses narodila?“ „To… nevím…“ Vzpomene si na letáček a dodá: „Myslím, že jsem ve znamení Panny, jestli to pomůže.“ „Ach, ano, zcela jistě Panna.“ Dokáže udržet nezaujatý výraz. „Jsi… profesionální jasnovidec? Lidi ti za to platí?“ „Dělá to jako brigádu,“ řekne Myla. Vpluje do místnosti – někomu by to mohlo přijít elegantní – s letlampou v ruce a svalí se na židli vedle něj. Růžová žvýkačka, kterou právě žvýká, vysvětluje misku plnou kulatých žvýkaček. „A částečně je příšerný barman.“ „Nejsem zas tak strašný.“ „Jasně že nejsi,“ řekne Myla a dá mu pusu na tvář. Dramaticky zašeptá na August: „Myslel si, že koktejl paloma je druh tumoru.“ Zatímco si utahují z Nikových barmanských schopností, August si z misky nenápadně vezme žvýkačku a upustí ji, aby si vyzkoušela jednu teorii o podlahách. Jak předpokládala, žvýkačka se odkutálí kuchyní do předsíně.

Posledni stanice_OK.indd 10

06.03.22 16:30

P O S L E D N Í S TA N I C E

Odkašle si. „Takže, vy spolu –?“ „Chodíme spolu, jo,“ řekne Myla. „Čtyři roky. Bylo fajn mít oddělené pokoje, ale ani jeden z nás nijak skvěle nevydělává, tak se stěhujeme k sobě.“ „A třetí spolubydlící je kdo?“ „Wes. Ten pokoj na konci chodby je jeho,“ řekne Myla. „Žije převážně v noci.“ „Ty maloval on,“ přidá Niko a ukáže na kresby v oknech. „Je tatér.“ „Dobře,“ řekne August. „Takže je to celkem dva tisíce osm set dolarů? Sedm set každý?“ „Jo.“ „A na tom letáku bylo něco o… ohni?“ Myla přátelsky stiskne letlampu. „Kontrolovaný oheň.“ „A psi?“ „Wes má psa,“ dodá Niko. „Malého pudla, který se jmenuje Nudlinka.“ „Pudlík Nudlinka?“ „Má ale stejný spací režim jako Wes. Noční duch.“ „Ještě něco, co bych měla vědět?“ Myla a Niko se na sebe podívají. „Třeba že lednička třikrát za den vydává zvuk, jako by se kostra pokoušela sníst pytlík čtvrťáků, ale jsme si celkem jistí, že je to v pohodě,“ řekne Niko. „Jedna z laminátových dlaždic v kuchyni se odlepila, tak si s ní jen tak kopeme,“ dodá Myla. „Chlapík, co bydlí přes chodbu, je drag queen a někdy si uprostřed noci zkouší svoje číslo, takže když uslyšíš Patti LaBelle, víš proč.“ „Než začne ve sprše téct teplá voda, trvá to dvacet minut, ale když jsi hodná, jen deset.“ „Není to zakletý, ale spíš tak, že to není nezakletý.“

Posledni stanice_OK.indd 11

06.03.22 16:30

CASEY McQUISTON

Myla práskne bublinu. „To je všechno.“ August polkne. „Dobře.“ Zváží svoje možnosti, pozoruje, jak si Niko dává prsty do kapsy Myliných barvou zacákaných montérek, a podiví se, co asi Niko viděl, když se dotknul hřbetu její ruky, nebo co si myslel, že vidí. Předstíral, že vidí. A chce vůbec bydlet s párem? S párem, jehož jedna polovička je falešný jasnovidec, který vypadá jako frontman skupiny předskakující před Arctic Monkeys, a druhá polovička je napůl pyroman s pokojem plným mrtvých žab? Ne. Ale semestr na Brooklyn College začíná už za týden, a až začne škola, nemůže se zabývat hledáním bytu a práce. Ukazuje se, že na holku, která s sebou nosí nůž, protože by pro ni bylo lepší cokoli na světě než být nepřipravená, si August stěhování do New Yorku předem asi pořádně nepřipravila. „Dobře?“ řekne Myla. „Dobře co?“ „Dobře,“ řekne August. „Jdu do toho.“ Nakonec by August stejně na tenhle byt řekla ano, protože vyrostla v mnohem menším a ošklivějším a zaplněnějším ještě divnějšími věcmi. „Vypadá to hezky!“ řekne máma přes FaceTime z telefonu opřeného o parapet. „To říkáš jen proto, že je tady dřevěná podlaha, a ne ten příšerný koberec, jako jsme měli v tom bytě v Idlewild.“ „Nebylo to tam zas tak špatný!“ řekne máma, prohrabující se krabicí se složkami. Kulaté brýle jí sklouznou po nose, zvedne si je koncem zvýrazňovače, což zanechá žlutou čáru. „Prožili jsme tam devět skvělých let. A koberec dokáže zakrýt nespočet hříchů.“

Posledni stanice_OK.indd 12

06.03.22 16:30

P O S L E D N Í S TA N I C E

August zakroutí očima a dál posouvá krabici po místnosti. Byt v Idlewild byla dvoupokojová díra půl hodiny od New Orleans, typ, co se v sedmdesátých letech stavěl na předměstích, neměl ani kouzlo, ani charakter bydlení ve městě. Ještě si pořád dokáže vybavit ten koberec v malinkých mezírkách překážkové dráhy mezi horami starých časopisů a naklánějícími se krabicemi na dokumenty. Dvojitý risk za 2000: Díl pro matky samoživitelky. Měl nic neodpouštějící odstín špinavě béžové barvy, stejně jako stěny v místech, kde nebyly polepené mapami a nástěnkami a stránkami vytrženými z telefonních seznamů a – Jo, tady to není zas tak špatný. „Mluvila jsi dneska s detektivem Primeauxem?“ zeptá se August. Je první pátek v měsíci, takže odpověď zná. „Jo, nic nového,“ řekne. „Ani se nepokouší předstírat, že se chystá ten případ znovu otevřít. Je to nehorázná ostuda.“ August odsune další krabici do jiného rohu, tentokrát k radiátoru, jenž do lednového mrazu vysílá teplo. V blízkosti okenního parapetu vidí mámu lépe, nevýrazné myší vlasy, které má po ní, jí padají do obličeje. Pod nimi je ten samý kulatý obličej a velké zelené oči, jako má August, stejné hranaté ruce se probírají papíry. Její máma vypadá vyčerpaně. Vždycky vypadá vyčerpaně. „No,“ řekne August. „Jako detektiv stojí za hovno.“ „To teda jo,“ souhlasí její matka a vážně přikývne. „A co tvoji noví spolubydlící?“ „V pohodě. No, vlastně jsou trochu divní. Jeden z nich tvrdí, že je jasnovidec. Ale nemyslím si, že jsou to vrazi.“ Máma zamručí, poslouchá jen napůl. „Nezapomeň na pravidla. Číslo jedna…“ „My proti všem.“ „A číslo dvě –“

Posledni stanice_OK.indd 13

06.03.22 16:30

CASEY McQUISTON

„Když se tě pokusí zabít, dostaň jejich DNA pod nehty.“ „To je moje holka,“ řekne. „Poslyš, musím jít, zrovna jsem otevřela tuhle zásilku veřejných záznamů, bude mi to trvat celý víkend. Dávej pozor, ano? A zítra mi zavolej.“ Ve chvíli, kdy zavěsí, pokoj nesnesitelně ztichne. Kdyby byl Augustin život film, zvukovou kulisu k němu by tvořily tiché zvuky mámy, cvakání klávesnice nebo tiché mumlání, když hledá nějaký dokument. Dokonce i potom, co se August odstěhovala a přestala s případem pomáhat a jen o něm slýchala po telefonu, bylo to tam neustále, jako by někdo poškrábal desku. Je toho hodně, co mají společného – pozdě odevzdané knihy do knihovny, neustále jsou single, slabost pro pálivou omáčku Crystal, encyklopedické znalosti postupů Policie New Orleans při hledání nezvěstných osob. Ale ten největší rozdíl mezi August a její matkou? Suzette Landryová shromažďuje věci, jako by měla přijít atomová válka, a August velmi záměrně nevlastní téměř nic. Má pět krabic. Celých pět kartonových krabic obsahujících celý její třiadvacetiletý život. Žije, jako by byla na útěku před FBI nebo tak něčím. Normálka. Posune poslední krabici do prázdného rohu, aby nebyly namačkané u sebe. Na dně kabelky, pod peněženkou, sešity a náhradní baterií do mobilu, je její kapesní nožík. Má rukojeť ve tvaru ryby, na které je vybledlá růžová nálepka ve tvaru srdíčka, kterou na něj nalepila, když jí bylo sedm – někdy v tu dobu se ho i naučila používat. Potom, co nožem otevře krabice, složí si věci do malých hromádek. U radiátoru: dva páry bot, tři páry ponožek. Šest triček, dva svetry, troje džíny, dvě sukně. Pár bílých vansek – ty jsou výjimečné, koupila si je loni za odměnu, nabuzená

Posledni stanice_OK.indd 14

06.03.22 16:30

P O S L E D N Í S TA N I C E

adrenalinem a mozzarellovými tyčinkami z Applebes, potom, co mámě řekla o své orientaci. U stěny s prasklinou uprostřed: jediná papírová kniha, kterou vlastní – starodávná detektivka –, vedle ní tablet obsahující stovky dalších knih. Možná tisíce. Sama přesně neví. Stresuje ji, když si pomyslí, že by cokoli měla vlastnit v tak vysokém počtu. V rohu, který voní po šalvěji a možná taky lehce po stovce žab, o kterých ji ujistili, že zemřely přirozenou smrtí: jedna zarámovaná fotografie staré prádelny na Chartres, jeden zapalovač Bic a k němu svíčka. Zavře nožík, položí ho a v duchu si nad tyto věci pověsí nápis OSOBNÍ VĚCI. Vyklepává si nafukovací matraci, když zaslechne, jak se s vrzáním otevírají vchodové dveře, násilné zaskřípání, jako by někdo kutálel ohromného chlupatého pavouka po chodbě. Ozve se náraz do zdi a pak něco, co lze popsat jen jako Susuwatari z Cesty do fantazie, vlítne do jejího pokoje. „Nudlinko!“ zakřičí Niko a je hned ve dveřích. Z ruky mu visí vodítko a v ostře řezaném obličeji se mu zračí omluvný výraz. „Myslela jsem, že jsi řekl, že je to noční duch,“ řekne August. Nudlinka jí očichává ponožky, ocas se mu kmitá, pak si ale uvědomí, že je to někdo nový, a vrhne se na ni. „To je,“ řekne Niko a zašklebí se. „No, tak trochu. Někdy je mi ho líto a beru si ho s sebou přes den do práce. Asi jsme nezmínili jeho, ehm –“ Nudlinka využije situace, položí obě tlapky August na ramena a pokusí se jí strčit jazyk do pusy. „Osobnost.“ Za Nikem se objeví Myla se skateboardem pod paží. „Aha, seznámila ses s Nudlinkou!“ „Ach, ano,“ řekne August. „Intimně.“ „Potřebuješ pomoct se zbytkem věcí?“

Posledni stanice_OK.indd 15

06.03.22 16:30

CASEY McQUISTON

Zamrká. „To je všechno.“ „Tohle… to je všechno?“ řekne Myla. „To je úplně všechno?“ „Jo.“ „Nemáš, ehm...“ Myla se na ni dívá tak, jako by si právě uvědomila, že o August vlastně vůbec nic neví a že už dovolila, aby si August dala zeleninu do lednice vedle jejích zásob. Je to pohled, kterým se August sama na sebe často kouká do zrcadla. „Nemáš žádný nábytek.“ „Jsem celkem minimalista,“ řekne jí August. Kdyby chtěla, mohla by svých pět krabic naskládat do čtyř. Možná je to něco, co by mohla udělat přes víkend. „Ach, kéž bych jen byla víc jako ty. Niko mi asi brzo začne vyhazovat krámy z okna, zatímco budu spát.“ Myla se usměje, ujištěná, že August není ve skutečnosti v programu na ochranu svědků. „Každopádně, jdeme si dát k večeři palačinky. Jdeš s námi?“ August by radši nechala Nika, aby vyhodil z okna ji, než aby se dělila o dětskou porci palačinek s lidmi, které skoro nezná. „Nemůžu si dovolit jít do restaurace,“ řekne. „Ještě nemám práci.“ „Ty si myslíš, že tě necháme platit? Tohle je večeře na uvítanou,“ řekne Myla. „Aha,“ řekne August. To je… štědré. Někde vzadu v hlavě se August rozbliká varovné světýlko. Její vnitřní hlas, který jí radí při výběru přátel, je dvoustránkový leták, na němž je napsáno jen NE. „Palačinkárna palačinkového Billyho,“ řekne Myla. „Tady ve Flatbush je to legenda.“ „Otevřená od roku devatenáct set sedmdesát šest,“ skočí jí do řeči Niko. August se zamračí. „Čtyřicet čtyři let a nikdo se nepokusil změnit název?“

Posledni stanice_OK.indd 16

06.03.22 16:30

P O S L E D N Í S TA N I C E

„Je to součástí jejího kouzla,“ řekne Myla. „Je to něco jako naše místo. Jsi z Jihu, že jo? Bude se ti to tam líbit. Velmi neokázalé.“ Přešlapují na místě, zírají jeden na druhého. Palačinkové vyčkávání. August chce zůstat v bezpečí svého příšerného pokoje s vlastním nepohodlným trápením, Pop-Tarts k večeři a s tichým vnitřním smířením. Ale pak pohlédne na Nika a uvědomí si, že i kdyby to předstíral, když se jí dotknul, něco v ní viděl. A to je mnohem víc, než kdokoli za dlouhou dobu udělal. Ach. „Dobře,“ řekne, zvedne se a Myle se v obličeji rozzáří obrovský úsměv. O deset minut později je August zasunutá v rohové sedačce v Palačinkárně palačinkového Billyho, kde to vypadá tak, že každý číšník zná Nika a Mylu jménem. Obsluhuje je vousatý černoch se širokým úsměvem a vybledlou jmenovkou přišpendlenou na červené košili Billyho palačinkárny, na které je napsané WINFIELD. Ani se neptá, co si Niko a Myla dají – prostě položí na stůl hrnek s kávou a růžovou limonádu. August je jasné, co mysleli tím, že je Billyho palačinkárna legenda. Právě tak vypadá charakteristický New York, něco podobného obrazu od Edwarda Hoppera nebo jako bistro ze Show Jerryho Seinfelda, jen trochu víc kořeněné. Restaurace je na rohu, velká okna se z obou stran otvírají na ulici. Potlučené laminátové stolky a červené vinylové sedačky se, když popraskají, nenápadně přesunou z nejrušnějších částí dozadu. Podél jedné stěny jsou postmixy, staré fotky a plakáty Mets nalepené od podlahy až po strop. A má svou typickou vůni, ryzí a nefalšovanou, a August cítí, jak ji celým svým bytím do sebe vsakuje.

Posledni stanice_OK.indd 17

06.03.22 16:30

CASEY McQUISTON

„Mimochodem, dal mu je Wesův táta,“ řekne Myla, když vysvětluje, jak je možné, že v jejich bytě skončila dvojice luxusních kožených křesel. „Dárek za to, jak dobře si vedl, že naplnil rodinné očekávání a začal chodit na architekturu na Prattu.“ „Myslela jsem si, že je tatér.“ „To je,“ řekne Niko. „Vyhodili ho po prvním semestru. Tak trochu… se psychicky složil.“ „Čtrnáct hodin seděl ve spodním prádle u požárního východu, nakonec museli zavolat hasiče,“ dodá Myla. „To bylo jen kvůli žhářství,“ doplní Niko. „Proboha,“ řekne August. „Jak jste se s ním seznámili?“ Myla vyhrne Nikovi rukáv nad loket, čímž odhalí podivně sexy vyobrazenou Pannu Marii omotanou kolem předloktí. „Tohle udělal. Za poloviční cenu, protože se tehdy zaučoval.“ „Teda.“ August si nervózně hraje s ulepeným jídelním lístkem, prsty ji pálí, jak si to chce všechno zapsat. Je to její nejmíň okouzlující instinkt, když potká nové lidi: dělá si poznámky. „Z architektury k tetování. To je sakra změna.“ „Věř tomu, nebo ne, ale chvíli mezi tím zdobil dorty,“ řekne Myla. „Někdy, když má dobrý den, přijdu domů a celý byt voní po vanilce. Na lince nám nechá tucet muffinů a zmizí.“ „Tenhle malý twink má v sobě spoustu rozporů,“ poznamená Niko. Myla se zasměje a otočí se na August. „Tak co tě přivedlo do New Yorku?“ August tuhle otázku nesnáší. Odpověď na ni je moc obsáhlá. Co asi tak mohlo popadnout někoho jako August, holku z malého předměstí se studentskou půjčkou jako hrom a schopností socializace stejnou, jako má plechovka od Pringles, aby se přestěhovala do New Yorku, když tu nemá žádné kamarády a ani plán, co dělat?

Posledni stanice_OK.indd 18

06.03.22 16:30

P O S L E D N Í S TA N I C E

Pravdou je, že když strávíte celý život o samotě, je neuvěřitelně lákavé přestěhovat se někam, kde je to dost veliké na to se tam ztratit a kde se samota zdá být volbou. „Vždycky jsem to chtěla zkusit,“ řekne místo toho August. „New York, to je… nevím, vyzkoušela jsem několik měst. Chodila jsem na univerzitu v New Orleans, pak v Memphisu a všechny mi připadaly… příliš malé, asi. Chtěla jsem někam, kde je to větší. Tak jsem přestoupila sem na brooklynskou.“ Niko se na ni klidně kouká a míchá si kávu. August si pomyslí, že je nejspíš neškodný, ale nelíbí se jí, že se na ni dívá, jako by vše věděl. „Studium ti nepřišlo dost složité,“ řekne. Další jemné odpozorování. „Chtěla jsi něco náročnějšího.“ August si založí ruce. „To je… není to úplně mimo.“ Winfield se zjeví s jejich objednávkou a Myla se ho zeptá: „Hele, kde je Marty? Nikdy nezmešká svoji směnu.“ „Odešel,“ řekne Winfield a položí nádobu se sirupem na stůl. „Ne.“ „Přestěhoval se zpátky do Nebrasky.“ „Nuda.“ „Jo.“ „Takže to znamená,“ řekne Myla a nakloní se nad svůj talíř, „že někoho hledáte.“ „Jo, proč? Víš o někom?“ „Už ses seznámil s August?“ Dramaticky ukáže na August, jako by to byla otázka v Kole štěstí. Winfield zaměří pozornost na August, která ztuhne, a z lahve, kterou drží v ruce, jí stále kape pálivá omáčka na brambory. „Už jsi dělala servírku?“ „Já –“

Posledni stanice_OK.indd 19

06.03.22 16:30

CASEY McQUISTON

„Léta,“ vloží se do toho Myla. „V zástěře se narodila.“ Winfield přimhouří oči, koukne na August a zdá se, že je na pochybách. „Budeš se muset oficiálně přihlásit. Záleží to na Lucii.“ Ukáže bradou k baru, kde do kasy zírá vážně vyhlížející mladá žena s nepřirozeně rudými vlasy a tlustými linkami. Pokud ona je ten, na koho to August musí zahrát, vypadá to tak, že spíš skončí s akrylovým nehtem zarytým v krční tepně. „Lucie mě zbožňuje,“ řekne Myla. „Tak to opravdu ne.“ „Zbožňuje mě tak, jako zbožňuje kohokoli jiného.“ „To nemáš laťku moc vysoko.“ „Řekni jí, že se můžu za August zaručit.“ „Vlastně, já –“ začne August, ale Myla dupne nohou. Má na sobě kanady – jen těžko to jde přehlédnout. August totiž zvolna nabývá dojmu, že tohle není zrovna obyčejná restaurace. Je na ní něco zářivého a jasného, něco teplého a lákavého i s těmi prosezenými sedačkami a číšníky proplouvajícími mezi stoly. Pomocník z kuchyně se mihne kolem s tácem plným nádobí, z něhož mu sklouzne hrnek. Winfield se poslepu natáhne za sebe a chytne ho ve vzduchu. Hodně se to blíží kouzlu. Ale August na kouzla nevěří. „Ale jdi, Wine,“ řekne Myla, když Winfield jemně odloží hrnek zpátky na tác. „Jak dlouho už sem každý čtvrtek večer chodíme? Tři roky? Nepřivedla bych ti někoho, kdo by to nezvládnul.“ Winfield zakroutí očima, ale usmívá se. „Přinesu ti formulář.“ „Nikdy v životě jsem v restauraci neobsluhovala,“ řekne August, když se vrací zpátky do bytu.

Posledni stanice_OK.indd 20

06.03.22 16:30

P O S L E D N Í S TA N I C E

„Budeš v pohodě,“ řekne Myla. „Niko, řekni jí, že bude v pohodě.“ „Nejsem stroj na předpovídání budoucnosti.“ „Aha, a co minulý týden, když jsem si chtěla dát thajské jídlo, ale ty jsi vycítil, že bazalka má pro nás nevhodnou energii…“ August naslouchá zvuku jejich hlasů, jak si spolu hrají, a trojím krokům na chodníku. Město tmavne, má hnědo-oranžovou barvu skoro jako noc v New Orleans, je jí dost povědomá na to, aby si pomyslela, že možná… možná má šanci. Nahoře na schodech Myla odemkne dveře a všichni skopnou boty na jednu hromadu. Niko ukáže směrem ke dřezu v kuchyni a řekne: „Vítej doma.“ A August vedle kohoutku vidí lilie, čerstvě nařezané a zastrčené ve džbánu. Domov. Dobře. Je to jejich domov, ne její. Na lednici jsou jejich fotky z dětství, jejich vůně barev a sazí a levandule se prolíná skvrnitými koberci, jejich palačinková tradice, všechno nastavené roky před tím, než August vůbec přijela do New Yorku. Ale hezky se na to kouká. Uklidňující zátiší, které si člověk může užívat z druhého konce pokoje. August už bydlela v mnoha pokojích, aniž by kdy věděla, jak si ten prostor přetvořit v domov, jak se roztáhnout a zaplnit ho jako Niko nebo Myla, nebo dokonce Wes se svými kresbami na oknech. Opravdu neví, co by v tuto chvíli bylo zapotřebí. Už je to třiadvacet let, co jen tak projíždí, dotýká se cihly za cihlou, ale nikdy zatím nepocítila stálost. Připadá jí hloupé to vůbec vyslovit, ale možná. Možná by to mohlo být tohle. Možná nový obor. Možná nová práce. Možná místo, které by mohlo stát o to, aby do něj patřila.

Posledni stanice_OK.indd 21

06.03.22 16:30