návrat.qxp_Sestava 1 30.08.21 18:48 Stránka 1
Návrat
návrat.qxp_Sestava 1 30.08.21 18:48 Stránka 7
Prolog 2019
Kostel připomíná vysokohorskou kapličku v kopcích ně-
kde nad Salcburkem a uvnitř je příjemné chladno. Protože je srpen a jste na jihu, panuje nesnesitelné vedro, které ještě umocňuje můj oblek s kravatou. Běžně obleky nenosím. Jsou nepohodlné a ve své lékařské praxi jsem už zjistil, že pacienti reagují lépe, když jsem oblečený spíš neformálně jako oni. Účastním se tu svatby. Nevěstu znám déle než pět let, ovšem nejsem si jistý, jestli by nás považovala za přátele. Po jejím odchodu z New Bernu jsme spolu přes rok pravidelně komunikovali, náš vztah se však od té doby omezil na pár esemesek tu a tam, občas iniciovaných z její strany, občas z mé. Nicméně váže nás nepopiratelné pouto, jež má kořeny v událostech, k nimž došlo před lety. Někdy je těžké vybavit si toho muže, jímž jsem byl, když se naše cesty protnuly, ale není to snad normální? Život nám neustále nabízí příležitosti vydat se novým směrem a my při tom rosteme a měníme se. Když pohlédneme do zpětného zrcátka, zachytíme letmo odraz svých minulých já, v nichž se někdy ani nepoznáváme. Některé věci se nikdy nezmění – například jméno. Mně je teď třicet sedm a začínám novou kariéru, o níž jsem v prvních třech dekádách svého života vůbec neuvažoval. Kdysi
návrat.qxp_Sestava 1 30.08.21 18:48 Stránka 8
8
N I C H o l A S S PA R K S
jsem měl rád klavír, teď už na něj nehraju. Vyrůstal jsem v milující rodině, dávno jsem však nikoho z ní neviděl. Má to své důvody, k nimž se dostanu později. Dnes jsem prostě rád, že jsem tady a stihl jsem to včas. let z Baltimoru měl zpoždění a fronta u půjčovny aut byla dlouhá. Nejsem poslední, ale kostel je víc než z poloviny plný, takže rychle najdu místo ve třetí řadě od konce a snažím se usednout nepozorovaně. lavice přede mnou jsou obsazené ženami s klobouky, jaké byste čekali na Kentucky Derby, extravagantní směsice mašliček a květin, na nichž by si asi pochutnaly kozy. Usměju se, je to taková připomínka, že na Jihu se stále můžete někdy ocitnout ve světě, který nikde jinde neexistuje. Jak se tak rozhlížím kolem, při pohledu na květiny si vzpomenu na včely. Včely patří k mému životu, kam moje paměť sahá. Jsou to pozoruhodná a úžasná stvoření, pro mě nekonečně zajímavá. V současnosti mám na starosti přes tucet úlů – je to mnohem méně práce, než byste si mysleli – a dospěl jsem k názoru, že včely se starají o mě stejně jako o všechny ostatní. Bez nich by lidský život skoro nebyl možný, protože naše zásobování potravinami ze značné části závisí právě na včelách. Je úžasné, že život, jak ho známe, lze zjednodušit na něco tak prostého jako včela přelétající z jedné rostliny na druhou. Díky tomu věřím, že můj koníček je důležitý pro celosvětový koloběh věcí, a přesto mě péče o včely přivedla i sem, do tohoto maloměstského kostelíku daleko od mého domova. Můj příběh se pochopitelně – jako jiné dobré příběhy – týká událostí, okolností a dalších lidí, včetně dvou staříků, kteří rádi vysedávají v houpacích židlích před starým obchůdkem v Severní Karolíně. Především je to však příběh o dvou rozdílných ženách, ač jedna z nich byla tehdy ještě dívka.
návrat.qxp_Sestava 1 30.08.21 18:48 Stránka 9
N áV R AT
9
Dobře vím, že když ostatní vyprávějí své příběhy, mají sklony je podávat tak, aby z nich vyšli jako hvězdy. Sám nejspíš spadnu do stejné pasti, ale rád bych namítl, že většina těch událostí mi stále připadá náhodných – takže mějte na paměti, že sám sebe za hrdinu nepovažuji. Pokud jde o závěr tohoto příběhu, svatba je, předpokládám, jakýsi epilog. Před pěti lety bych jen stěží dokázal rozhodnout, jestli rozuzlení celého příběhu je šťastné, tragické, nebo sladkobolné. A nyní? Upřímně řečeno, jsem si jistý ještě méně, byť jsem do tohoto místa přijel s nadějí, jestli by příběh nemohl jakousi oklikou navázat přesně tam, kde předtím skončil. Pokud chcete vědět, jak to myslím, musíte se vrátit se mnou v čase, znovu navštívit svět, který navzdory všemu, co se odehrálo mezitím, je stále jako na dosah.
návrat.qxp_Sestava 1 30.08.21 18:48 Stránka 10
1 2014
Poprvé jsem si dívky procházející kolem mého domu všiml
den po nastěhování. Během následujícího měsíce a půl jsem ji zahlédl, jak se několikrát týdně šourá kolem, hlavu sklopenou, nahrbená. Dlouho jsme ani jeden druhého neoslovili. odhadoval jsem ji na teenagerku – z toho, jak se nesla, se dalo vyčíst, že bojuje s dvojitým břemenem nízkého sebevědomí a naštvání na svět –, ale ve dvaatřiceti jsem to nedokázal tvrdit s určitostí. Kromě dlouhých hnědých vlasů a široce posazených očí jsem o ní bezpečně věděl pouze to, že bydlí v kempu s karavany a mobilními domky na konci ulice a že ráda chodí pěšky. Nebo spíš, že musí chodit pěšky, protože nemá auto. Dubnová obloha byla jasná, teplota se držela kolem dvaceti stupňů a v lehkém vánku se nesla vůně květin. Svídy a azalky na zahrádce vykvetly téměř přes noc a lemovaly štěrkovou cestu u dědečkova domu na okraji New Bernu v Severní Karolíně, který jsem nedávno zdědil. A já, Trevor Benson, lékař na zotavené a invalidní vysloužilý voják, jsem rozhazoval naftalínové kuličky z krabice na přední verandě a lamentoval, že takhle jsem si ráno nepřed-
návrat.qxp_Sestava 1 30.08.21 18:48 Stránka 11
N áV R AT
11
stavoval. Potíž s údržbou domu spočívala v tom, že jste nikdy nevěděli, kdy skončí, protože se vždycky objevilo něco dalšího… A vůbec, stojí za to takový starý domek opravovat? Dům – a používám ten termín jen volně – nevypadal nijak zvlášť a roky si vybraly svou daň. Můj dědeček ho postavil sám po návratu z druhé světové války, a třebaže uměl zbudovat trvanlivou stavbu, nebyl to žádný talentovaný architekt. obdélníkový dům měl verandu vepředu i vzadu, dvě ložnice, kuchyň, obývací pokoj a dvě koupelny. Cedrové obložení vybledlo během let do stříbrně šedé barvy, která kopírovala dědovy vlasy. Střecha byla povyspravovaná, okny táhlo a prkenná podlaha v kuchyni se svažovala, takže když jste tam něco rozlili, potůček tekl ke dveřím na zadní verandu. S oblibou jsem si říkal, že díky tomu měl děda, který žil posledních třicet let svého života sám, aspoň usnadněný úklid. Zato šlo o výjimečný pozemek. Přes šest akrů, letitá, trochu nakloněná stodola, včelařská kůlna, kde dědeček sklízel úrodu, a všude kolem snad všechny druhy kvetoucích rostlin, co lidstvo zná, včetně políček s jetelem a polního kvítí. Takže celé jaro a léto bude pozemek připomínat přízemní ohňostroj barev. Navíc pozemek ležel u říčky Brices Creek, jejíž temná poloslaná voda tekla tak pomalu, že se v ní často zrcadlila obloha. Západy slunce tu vytvářely kakofonii barev od vínově červené přes rudou až k oranžové a žluté, zatímco pomalu blednoucí paprsky pronikaly závěsy tilandsie ve větvích stromů. Včely medonosné to místo milovaly, což byl dědečkův záměr, protože on určitě miloval včely víc než lidi. Na pozemku se nacházelo asi dvacet úlů. Děda byl celoživotní včelař na částečný úvazek a mně často připadalo, že úly jsou v lepším stavu než dům nebo stodola. od příjezdu jsem je párkrát zdálky zkontroloval a řekl bych, že kolonie jsou zdravé, třebaže sezona teprve začínala.
návrat.qxp_Sestava 1 30.08.21 18:48 Stránka 12
12
N I C H o l A S S PA R K S
Včelí populace jako vždy na jaře rychle rostla – kdybych se zaposlouchal, slyšel bych bzukot – a tak jsem je nechal, ať si poradí, jak umí. Místo toho jsem většinu času věnoval úsilí, aby se v domě dalo zase bydlet. Vyklidil jsem kredenc, několik sklenic s medem jsem si dal stranou a zbytek věcí vyházel – krabici se ztvrdlými suchary, skoro prázdnou sklenici s arašídovým máslem a sáček seschlých jablek. Zásuvky byly plné haraburdí – prošlé slevové kupony, napůl vyhořelé svíčky, magnety, nefungující pera, to všechno šlo do odpadků. lednice byla téměř prázdná a kupodivu čistá, žádné plesnivé potraviny ani nechutné vůně, jak jsem očekával. Zbavil jsem se tuny zbytečností – většina nábytku byla půl století stará, dědeček bohužel trpěl lehkým sklonem k hromadění věcí – a potom jsem najal různé služby, aby odvedly náročnější práci. Stavební firma provedla kosmetické úpravy v jedné z koupelen, instalatér opravil vodovodní kohoutek v kuchyni, nechal jsem obrousit a vyčistit podlahy a všude vymalovat a v neposlední řadě vyměnit zadní dveře. Byly poškozené a zatlučené prkny. Když pozvaná úklidová četa dům vysmýčila od sklepa až po půdu, zařídil jsem si wifi a na internetu vybral nějaký nábytek do obývacího pokoje a ložnice plus novou televizi. Ta původní s tykadly pokojové antény připomínala truhlu s pokladem. V charitě dědečkův použitý nábytek navzdory mé snaze přesvědčit je, že se jedná o vzácné starožitnosti, odmítli, a tak skončil na skládce. obě verandy však byly v poměrně slušném stavu a rád jsem tam trávil hodně rán i večerů. Proto jsem taky začal s těmi naftalínovými kuličkami. Jaro na Jihu neznamená jen kytky, včely a pěkné západy slunce, obzvlášť když bydlíte u vody v nějaké divočině. Protože poslední dobou bylo tepleji než obvykle, začali se ze zimního spánku probouzet hadi. Jednoho velkého jsem ráno zahlédl na zadní verandě, když jsem si
návrat.qxp_Sestava 1 30.08.21 18:48 Stránka 13
N áV R AT
13
tam šel vypít kávu. Vyděsil jsem se k smrti, polil si kávou košili a rychle jsem zase zacouval dovnitř. Neměl jsem ponětí, co je zač nebo jestli je jedovatý. Nejsem odborník na plazy. Ale na rozdíl od některých lidí – například mého dědečka – jsem ho nechtěl ani zabít. Jen jsem si přál, aby se držel dál od mého domu a žil si někde tam. Věděl jsem, že hadi jsou užiteční – třeba chytají myši, které jsem slýchal v noci, jak cupitají domem. Z toho zvuku mi běhal mráz po zádech, třebaže jsem tu v dětství strávil každé léto, na život na venkově jsem si nezvykl. Vždycky jsem se pokládal za městského člověka, což jsem taky vlastně byl, až do toho výbuchu, který vyhodil do povětří nejen celý můj svět, ale i mě samého. Proto jsem tady na zotavené, ale o tom až později. Prozatím se vraťme k tomu hadovi. Když jsem si vyměnil košili, matně jsem si vybavil, že děda používal proti hadům naftalínové kuličky. Věřil, že mají kouzelnou moc a odpuzují všechno možné – netopýry, myši, štěnice a hady –, a nakoupil je ve velkém. Zahlédl jsem jich spoustu ve stodole a došlo mi, že o tom děda musel něco vědět. Popadl jsem jednu krabici a začal je hojně rozhazovat kolem domu, nejdřív vzadu, pak z boku a nakonec před domem. A při tom jsem zase špehoval tu dívku, která se plahočila po silnici kolem domu. Měla na sobě džíny a tričko, a když jsem zvedl zrak, musela ucítit můj pohled, protože se podívala mým směrem. Neusmála se ani nezamávala, místo toho sklopila hlavu, asi aby mohla dělat, že tam nejsem. Pokrčil jsem rameny a vrátil se ke své práci, pokud se tak dá nazvat rozhazování naftalínových kuliček. Kdovíproč jsem se přistihl, že myslím na kemp, kde dívka bydlela. Nacházel se na konci silnice asi kilometr a půl daleko. Ze zvědavosti jsem tam krátce po nastěhování do domu zašel. Kemp vyrostl až po mé poslední návštěvě, a tak jsem zřejmě chtěl vědět,
návrat.qxp_Sestava 1 30.08.21 18:48 Stránka 14
14
N I C H o l A S S PA R K S
kdo jsou noví sousedé. Ze všeho nejdřív mě napadlo, že vedle toho dědečkův příbytek vypadá jak Tádž Mahal. Šest nebo sedm prastarých zchátralých karavanů a mobilních domků stálo jakoby bez ladu a skladu na prašném parkovišti. Vzadu jsem viděl ohořelé zbytky karavanu, z něhož zbyla jen černá a napůl roztavená skořápka, kterou už nikdy nikdo neodklidí. Mezi domky se táhly prověšené prádelní šňůry přivázané k nahnutým kůlům. Vychrtlá drůbež oklovávala překážkovou dráhu z aut na špalcích a rezavějících domácích spotřebičů a vyhýbala se pouze zuřivému pitbulovi, přivázanému na řetězu u vyřazeného nárazníku. Pes měl obrovské tesáky a štěkal na mě tak zuřivě, až mu od huby létala pěna. Vybavilo se mi, jak jsem si tehdy říkal: Žádný hodný pejsánek. Na jednu stranu jsem se divil, proč si někdo vybere život na takovém místě, jenže odpověď jsem samozřejmě znal. Cestou zpátky jsem obyvatele litoval a zároveň jsem si vynadal, že jsem takový snob, protože jsem dobře věděl, že mám větší štěstí než většina ostatních, aspoň pokud jde o peníze. „Vy tu bydlíte?“ zaslechl jsem nějaký hlas. Vzhlédl jsem a spatřil tu dívku. Vrátila se a teď stála pár metrů ode mě, zjevně udržovala odstup, ale přesto jsem si mohl všimnout pih na bledých, skoro průsvitných tvářích. Na pažích jsem zahlédl modřiny, jako kdyby do něčeho vrazila. Nebyla nijak výjimečně hezká a působila nějak nehotově, takže mě zase napadlo, že je to teenagerka. ostražitý pohled naznačoval, že je připravena dát se na útěk, kdybych se k ní jen malinko přiblížil. „Teď jo,“ odpověděl jsem a usmál se. „Ale nevím, jak dlouho tu zůstanu.“ „Ten starý pán umřel. Ten, co tady dřív bydlel. Jmenoval se Carl.“ „Já vím, byl to můj dědeček.“
návrat.qxp_Sestava 1 30.08.21 18:48 Stránka 15
N áV R AT
15
„Aha.“ Strčila si ruku do zadní kapsy. „Dával mi med.“ „To by na něj sedělo.“ Nebyl jsem si tím jistý, ale tahle odpověď mi připadala vhodná. „Chodil na jídlo do koloniálu,“ pokračovala dívka. „Byl vždycky moc hodnej.“ Koloniál U líného Jima patřil k těm polorozpadlým podnikům typickým pro Jih a stál tu déle, než jsem já naživu. Kdykoli jsem k dědovi zajel na návštěvu, vzal mě tam. Koloniál byl velký asi jako garáž pro tři auta s krytou verandou vepředu a prodávalo se tam vše od benzínu přes mléko, vajíčka až po rybářské náčiní, návnady a náhradní díly k autům. Součástí obchodu byla staromódní čerpací stanice – karty nepřijímáme, ani debetní, ani kreditky – a gril s teplými jídly. Pamatuju si, jak jsem jednou objevil pytlík s plastovými vojáčky mezi sáčky s bonbony a krabičkami s rybářskými háčky. Rozmístění zboží v policích nebo na stěnách nemělo skoro žádnou logiku, ale podle mě to byl jeden z nejúžasnějších obchodů, jaký jsem znal. „Ty tam pracuješ?“ Dívka přikývla a potom ukázala na krabici, kterou jsem držel v ruce. „Proč dáváte kolem domu naftalínový kuličky?“ Zadíval jsem se na krabici a uvědomil jsem si, že jsem na ni úplně zapomněl. „Dneska ráno jsem objevil na verandě hada. Naftalínové kuličky je údajně odradí.“ Dívka našpulila rty a udělala krok vzad. „No tak jo, chtěla jsem jen vědět, jestli tady bydlíte.“ „Mimochodem, jsem Trevor Benson.“ Zadívala se na mě. Sbírala odvahu, aby mi položila zřejmou otázku. „Co to máte s tváří?“ Věděl jsem, že má na mysli slabou jizvu, která se táhla od
návrat.qxp_Sestava 1 30.08.21 18:48 Stránka 16
16
N I C H o l A S S PA R K S
linie vlasů až k čelisti, což jen potvrdilo mou domněnku o jejím věku. Dospělí se o tom obvykle nezmínili. Předstírali, že si ničeho nevšimli. „To je od minometu v Afghánistánu. Před pár lety.“ „Aha.“ Podrbala se hřbetem ruky na nose. „Bolelo to?“ „Ano.“ „Aha,“ řekla zase. „No tak já jdu.“ „Dobrá.“ Vydala se zpátky k silnici, ale najednou se otočila. „Nebude to fungovat,“ zavolala na mě. „Co nebude fungovat?“ „Ty naftalínový kuličky. Hadi na ně kašlou.“ „Víš to určitě?“ „To ví každej.“ To vyprávěj mému dědečkovi, pomyslel jsem si. „Tak co mám tedy dělat? Když nechci, aby mi hadi lezli na verandu?“ Zřejmě chvíli uvažovala. „Možná byste měl bydlet někde, kde nejsou hadi.“ Zasmál jsem se. Byla rozhodně divná, ale poprvé od chvíle, kdy jsem se sem nastěhoval, jsem se zasmál, možná poprvé po měsících. „Rád jsem tě poznal.“ Sledoval jsem, jak odchází, a překvapilo mě, když se pomalu otočila. „Jmenuju se Callie,“ zavolala. „Těší mě, Callie.“ Když konečně zmizela z dohledu za mými azalkami, zauvažoval jsem, jestli pokračovat v rozhazování naftalínu. Netušil jsem, jestli dívka měla pravdu, ale rozhodl jsem se toho nechat. Dostal jsem chuť na domácí limonádu a chtěl jsem se usadit vzadu na verandě a odpočívat, už jen proto, že mi to doporučoval můj psychiatr, dokud na to mám čas. Tvrdil, že mi to pomůže zahnat temnotu.
návrat.qxp_Sestava 1 30.08.21 18:48 Stránka 17
N áV R AT
17
Můj psychiatr občas používá květnatou mluvu, jako když PTSP neboli posttraumatickou stresovou poruchu nazývá temnotou. Když jsem se ptal proč, vysvětlil mi, že každý pacient je jiný a že součástí jeho práce je, aby našel slova, která přesně vyjadřují pacientovy pocity a náladu a provedou je na pozvolné cestě k uzdravení. od té doby, co se mnou pracuje, nazýval PTSP výrazy jako chaos, záležitost, zápas, efekt motýlích křídel, porucha emočního prožívání, spouštěč přecitlivosti a pochopitelně temnota. Díky tomu byla naše sezení zajímavá a já jsem musel uznat, že slovo temnota vystihuje moje pocity stejně dobře jako ty ostatní pojmy. Dlouho po výbuchu jsem měl temnou náladu, černou jak obloha bez hvězd nebo měsíce, i když jsem si plně neuvědomoval proč. Ze začátku jsem tvrdohlavě diagnózu PTSP odmítal, popravdě, paličatý jsem byl vždycky. otevřeně přiznávám, že mi v té době vztek, deprese a nespavost dávaly smysl. Kdykoli jsem pohlédl do zrcadla, vybavilo se mi, co se stalo 9. září 2011 na letecké základně v Kandaháru, kdy raketa namířená na nemocnici dopadla kousek od vchodu chvilku poté, co jsem vyšel z budovy. V mých slovech je trochu kruté ironie, protože pohled do zrcadla už není stejný jako dřív. oslepl jsem na pravé oko, v důsledku toho nemám prostorové vidění. Takže když se dívám na svůj odraz v zrcadle, je to, jako když koukáte na plovoucí rybičku na spořiči obrazovky na starém počítači – skoro jako skutečnost, ale ne úplně. A i kdybych pominul tohle, další zranění jsou zjevná jak osamocená vlajka na vrcholku Mount Everestu. o jizvě na tváři jsem se už zmínil, ale střepiny zanechaly na mém těle dolíčky jak krátery na měsíci. Mám utržený malíček a prsteníček na levé ruce – pořádná smůla, pro-
návrat.qxp_Sestava 1 30.08.21 18:48 Stránka 18
18
N I C H o l A S S PA R K S
tože jsem levák – a přišel jsem i o levé ucho. Věřte tomu, nebo ne, tohle mi na mém vzhledu vadí nejvíc. lidská hlava nepůsobí bez ucha přirozeně. Vypadám podivně nesouměrně, a až nyní jsem schopen svoje ucho pořádně docenit. Když jsem dřív o svých uších výjimečně přemýšlel, souviselo to vždy jen se sluchem. Ale zkuste si nasadit sluneční brýle pouze na jedno ucho a pochopíte, proč mi tak zásadně chybí. Ještě jsem se nezmínil o zranění páteře, což způsobilo, že jsem se musel znova učit chodit nebo že mi celé měsíce bolestivě bušilo v hlavě, až se ze mě z toho všeho stala fyzická troska. Ale šikovní doktoři ve vojenské nemocnici Waltera Reeda mě dali dohromady. No skoro. Jakmile jsem se zase postavil na nohy, přesměrovali mě do fakultní nemocnice Univerzity Johnse Hopkinse, mé alma mater, kde provedli plastické operace. Teď tedy mám protetickou náhradu ucha – tak dobře zpracovanou, že ji ani nemůžu označit za umělou – a moje oko vypadá normálně, třebaže je úplně nepoužitelné. S prsty toho moc nadělat nemohli – z těch už se stalo hnojivo v Afghánistánu –, ale plastický chirurg dokázal zmenšit jizvu v obličeji do slabounké bílé linky. Je znatelná, ale malé děti se nerozkřičí, když mě spatří. Rád si namlouvám, že mi to dodává na osobitosti, že pod tou slupkou uhlazeného a zdvořilého muže stojícího před vámi existuje i muž odvážný a silný, který zažil, a dokonce přežil skutečné nebezpečí. Nebo tak něco. Jenže kromě těla vyletěl do vzduchu i celý můj život, včetně pracovní kariéry. Nevěděl jsem, co se mnou bude. Nevěděl jsem, jak se vypořádat se vzpomínkami, nespavostí, snadno propukajícími výbuchy vzteku či s jakýmkoli jiným šíleným příznakem PTSP. Všechno šlo od desíti k pěti, než jsem narazil na dno – po čtyřdenním tahu jsem se probudil celý od zvratků – a konečně jsem si uvědomil, že potřebuji pomoc.
návrat.qxp_Sestava 1 30.08.21 18:48 Stránka 19
N áV R AT
19
Našel jsem si psychiatra Erica Bowena, experta na KBT a DBT neboli kognitivně behaviorální terapii a dialektickou behaviorální terapii. V principu se obě zaměřují na změnu chování jakožto cestu k ovládnutí pocitů a myšlení. Jestliže se cítíte zneužívaný, postavte se na odpor, jestliže vám přerůstá přes hlavu složitý úkol, pokuste se to zmírnit tak, že si ho rozdělíte na jednodušší úseky. Například začnete prvním snadným krokem a pak pokračujete druhým snadným krokem. Změna chování vyžaduje spoustu práce – a to KBT i DBT pracují ještě s dalšími aspekty –, přesto jsem se začal pomalu, ale jistě dávat dohromady. A s tím přišly i úvahy o budoucnosti. Probíral jsem s doktorem Bowenem všechny možnosti, ale nakonec jsem si uvědomil, že mi chybí medicína. Napsal jsem na Univerzitu Johnse Hopkinse a přihlásil se na další rezidenturu. Tentokrát na psychiatrii. Doktoru Bowenovi to myslím zalichotilo. Ale abych to zkrátil, někdo zatahal za nitky – a možná proto, že jsem tam dělal už předchozí rezidenturu, nebo protože jsem byl invalidní válečný veterán – mi udělili výjimku. Byl jsem přijat na psychiatrii a začínám v červenci. Nedlouho poté, co mi z univerzity přišla blahopřejná zpráva o přijetí, jsem zjistil, že můj dědeček měl mrtvici. Postihla ho v Easley v Jižní Karolíně, ve městě, o němž se nikdy předtím přede mnou nezmínil. Nabádali mě, abych přijel do nemocnice rychle, protože dědečkovi moc času nezbývalo. Nemohl jsem přijít na kloub tomu, jak se tam ocitl. Pokud mi bylo známo, neopustil New Bern celé roky. Když jsem se dostal do nemocnice, sotva mluvil, měl co dělat, aby ze sebe dostal vždycky jedno slovo. A i tomu jsem stěží rozuměl. Říkal divné věci, věci, které mě ranily, i když nedávaly smysl, avšak nemohl jsem se zbavit dojmu, že se mi před smrtí snažil říct něco důležitého.
návrat.qxp_Sestava 1 30.08.21 18:48 Stránka 20
20
N I C H o l A S S PA R K S
Protože nikoho jiného z rodiny neměl, musel jsem se o pohřeb postarat já. Byl jsem si jistý, že chce pohřbít v New Bernu. Nechal jsem ho převézt do jeho rodného města, domluvil smuteční obřad, jehož se zúčastnilo mnohem víc lidí, než jsem očekával, a strávil jsem hodně času v jeho domě, procházel jsem vše a bojoval se svým smutkem i svou vinou. Protože moji rodiče bývali hodně zaneprázdnění, léto jsem většinou trávil v New Bernu, takže mi dědeček až bolestně chyběl. Byl veselý, moudrý a laskavý a díky němu jsem si vždycky připadal starší a chytřejší. V osmi mi dovolil, abych zatáhl z jeho dýmky z kukuřičného klasu. Učil mě chytat ryby na mušku a nechal mě, abych mu pomáhal s opravou motoru. Naučil mě všechno o včelách a chovu včel a v dospívání mi řekl, že jednou potkám ženu, která mi navždy změní život. Když jsem se zeptal, jak poznám tu pravou, mrkl na mě a prohlásil, že když si nebudu jistý, tak mám radši hledat dál. Po událostech v Kandaháru jsem nějak neměl čas ho v uplynulých několika letech navštívit. Vím, že si o mě dělal starosti, ale nechtěl jsem se s ním dělit o démony, s nimiž jsem válčil. Už tak pro mě bylo dost těžké mluvit o svém životě s doktorem Bowenem, a třebaže jsem věděl, že dědeček by mě nesoudil, přišlo mi jednodušší udržovat odstup. Zdrtilo mě, že odešel, než jsem měl příležitost s ním znovu navázat vztah. A k tomu všemu se mi hned po pohřbu ozval místní právník a oznámil mi, že jsem zdědil dědečkův majetek, takže jsem se stal majitelem domu, kde jsem strávil jako dítě mnohá léta, která mě formovala. V týdnech po pohřbu jsem hodně přemýšlel o tom, co jsem nestačil povědět muži, jenž mě bezvýhradně miloval. Taky jsem se v duchu neustále vracel k těm podivným slovům, která děda pronesl na smrtelné posteli, a především jsem si lámal hlavu, proč byl v Easley v Jižní Karolíně. Mělo
návrat.qxp_Sestava 1 30.08.21 18:48 Stránka 21
N áV R AT
21
to co dělat s včelami? Navštívil nějakého starého kamaráda? Měl tam rande? otázky mě užíraly. Mluvil jsem o tom i s doktorem Bowenem a ten mi navrhl, ať zkusím najít odpovědi. Svátky utekly jako voda a na začátku nového roku jsem pověřil realitku prodejem svého bytu v domnění, že může trvat i několik měsíců, než se najde zájemce. Jenže, světe, div se, za pár dnů přišla nabídka a v únoru byl byt prodán. Protože jsem se měl zanedlouho stěhovat do Baltimoru kvůli rezidentuře, nemělo smysl si dočasně něco pronajímat. Napadl mě dědečkův domov v New Bernu a došel jsem k závěru, že proč ne? Vypadl bych z Pensacoly, taky bych nachystal starý dům k prodeji. A když budu mít štěstí, třeba přijdu na to, proč děda jel do Easley a co se mi pro všechno na světě pokoušel říct. No a tak jsem se tedy ocitl s naftalínovými kuličkami před napůl zřícenou starou boudou.
Ve skutečnosti jsem na zadní verandě vůbec nepil limonádu. Tak můj dědeček totiž obvykle mluvil o pivu a já v dětství vždycky zažíval radostné vzrušení, když jsem mu donesl onu limonádu z lednice. Kupodivu vždycky byla v lahvi s nálepkou Budweiser. Sám dávám přednost Yuenglingu z nejstaršího amerického pivovaru. Když jsem chodil na Námořní akademii, ukázal mi ho Ray Kowalski, student z vyššího ročníku. Pocházel z Pottsville v Pensylvánii – sídla pivovaru Yuengling – a přesvědčil mě, že neexistuje lepší pivo. Ray byl kromě jiného syn horníka, a když jsem o něm slyšel naposled, sloužil na jaderné ponorce USS Hawaii. od svého otce zřejmě pochytil, že při práci jsou slunce a čerstvý vzduch trochu přeceňovaným prvkem.
návrat.qxp_Sestava 1 30.08.21 18:48 Stránka 22
22
N I C H o l A S S PA R K S
Napadá mě, co by si asi maminka s tátou mysleli o mém současném životě. Nakonec, už přes dva roky nikde nepracuji. Tátu by to určitě šokovalo. Byl schopný mi udělit přednášku, když jsem dostal ze zkoušky jen jedna mínus, a byl zklamaný, že jsem si vybral Námořní akademii místo jeho alma mater Georgetownské univerzity, na níž studoval práva. Vstával každý den v pět ráno, u kávy si přečetl Washington Post a New York Times a potom vyrazil do Washingtonu, kde pracoval jako lobbista pro jakoukoli firmu či průmyslové uskupení, které si ho najaly. Agresivní vyjednávač s bystrým mozkem žil pro uzavírání dohod a uměl zpaměti citovat dlouhé úseky daňových zákonů. Jako jeden ze šesti partnerů ve firmě dohlížel na více než dvě stovky právníků a stěny jeho kanceláře zdobily fotografie, na nichž byl s třemi různými prezidenty, půltuctem senátorů a s tolika kongresmany, že to ani nešlo spočítat. Táta prostě jen nepracoval, práce byla jeho koníček. V kanceláři strávil sedmdesát hodin týdně a o víkendech hrával golf s klienty a politiky. Jednou měsíčně u nás doma pořádal večírek s dalšími klienty a politiky. Po večerech se často zavřel do pracovny, kde musel vždycky vyřídit nějaký naléhavý telefonát, napsat dopis, něco naplánovat. Představa, že by se odpoledne uprostřed pracovního dne usadil na verandě a dal si pivo, by mu přišla naprosto absurdní, jako něco, co by možná udělal nějaký ulejvák, ale Benson nikdy. V jeho očích neexistovalo nic horšího než ulejvák. Ačkoli se moc nestaral, nebyl špatným otcem. Upřímně řečeno moje matka taky nebyla zrovna kuchařinka či členka rodičovského sdružení. Jako neurochirurg v nemocnici Johnse Hopkinse měla často pohotovost a elánem a nadšením pro práci se k mému otci dobře hodila. Dědeček vždycky říkával, že taková byla odjakživa, že tím zakrývala svůj maloměstský
návrat.qxp_Sestava 1 30.08.21 18:48 Stránka 23
N áV R AT
23
původ a fakt, že ani jeden z jejích rodičů nechodil na vysokou. Ale nikdy jsem nepochyboval o její či otcově lásce, i když jsme každý den večeřeli dovezené jídlo a v dospívání jsem zažil víc večírků než výletů do přírody. Každopádně moje rodina se v Alexandrii nijak nevymykala. Všichni v elitní soukromé škole, kam jsem chodil, měli vlivné a bohaté rodiče a tahle kultura dokonalosti a úspěchů se přenášela na děti. Vynikající známky byly normou, jenomže ani to nestačilo. očekávalo se, že děti budou excelovat i ve sportu a hudbě, nebo v obojím a nádavkem budou v kolektivu oblíbení. Přiznávám, že mě to taky vcuclo. Na střední jsem měl dojem, že musím… být jako oni. Randil jsem s oblíbenými děvčaty, měl jsem druhé nejlepší výsledky ve třídě, ve třetím a čtvrtém ročníku jsem reprezentoval v kopané a hrál jsem slušně na piano. Na Námořní akademii jsem hrál za fotbalový tým celé čtyři roky, studoval jsem dva hlavní obory, chemii a matematiku, a přijímací zkoušky jsem absolvoval tak dobře, že mě přijali na lékařskou fakultu na Univerzitu Johnse Hopkinse, na což byla matka pyšná. Bohužel rodiče už neviděli, jak jsem obdržel diplom. Na tu nehodu nemám pěkné vzpomínky a jen nerad vyprávím, co se stalo. lidé většinou nevědí, jak zareagovat, hovor vázne a obvykle mám ještě horší pocit, než kdybych se o tom vůbec nezmínil. Na druhou stranu občas přemýšlím, jestli jsem zatím ten příběh jen nesvěřoval nesprávné osobě, nebo jestli nějaká správná někde vůbec existuje. Někdo by měl být schopen porozumět mým pocitům, ne? Nicméně můžu konstatovat, že jsem se smířil s tím, že život se nevyvíjí tak, jak člověk očekává.
návrat.qxp_Sestava 1 30.08.21 18:48 Stránka 24
2 V
ím, co si možná myslíte: Jak může chlápka, který sám sebe považoval v uplynulých dvou a půl letech za duševně a emocionálně pošahaného, vůbec napadnout, že se stane psychiatrem? Jak můžu pomáhat někomu jinému, když jsem stěží krotil vlastní život? Dobré otázky. A co se odpovědi týče… no, nevěděl jsem. Možná nikdy nikomu nedokážu pomoct. Věděl jsem však, že jinak mám poněkud omezené možnosti. Chirurgie nepřicházela do úvahy – jak taky s částečnou slepotou a bez prstů – a o rodinnou praxi či internu jsem neměl zájem. lhal bych ovšem, kdybych tvrdil, že mi chirurgie nechybí. Stýskalo se mi po čistě vydrbaných rukou a po zvuku, když rukavice dosednou na místo. Miloval jsem opravování kostí, vazů a šlach a pocit, kdy jsem vždycky věděl, co mám dělat. V Kandaháru jsem operoval asi dvanáctiletého chlapce, který si o pár let dříve po pádu ze střechy roztříštil čéšku v koleni, ale místní doktor zákrok tak zpackal, že kluk sotva chodil. Musel jsem koleno úplně předělat, a když se chlapec po šesti měsících dostavil na kontrolu, rozběhl se ke mně. líbilo se mi, jak jsem se cítil – že jsem ho uzdravil a dopřál mu normální život – a uvažoval jsem, jestli by mi psychiatrie poskytla stejné zadostiučinění.