Radomír Zavadil
NA OBRANU REPUBLIKY Přemístění československého zbrojního průmyslu na Moravu a Slovensko v letech 1936–1938
Úvod Období předcházející druhé světové válce, a zvláště časový úsek před mnichovskou konferencí, je stále citlivou součástí české historie. V blížícím se druhoválečném konfliktu bylo Československo jednou z prvních zemí, proti které byla namířena expanzivní politika nacistického Německa a revizionistické snahy Maďarska. Při dané, strategicky exponované poloze československého státu závisela jeho existence a bezpečnost na politickém vývoji a na mocenských vztazích v Evropě. Podstata obrany země, která vznikla na základě versailleského systému, se postupně začala hroutit. Kýžený výsledek nebyl dosažen ani budováním obranného štítu v podobě Malé dohody, která měla jejím signatářům zajistit neměnnost územních hranic ve střední a východní Evropě. Schopnost uhájit existenci Československa byla závislá na zahraničněpolitických aktivitách diplomacie země, která však byla ovlivňována jednak vnitřním vývojem státu a současně mezinárodní politickou situací. Nelze pochybovat o tom, že aby Československo ubránilo nezávislost, bylo připraveno dostát dohodovým závazkům vyplývajícím z versailleského systému i smlouvám uzavřeným v rámci Malé dohody s Rumunskem a Jugoslávií. Uhájení svých hranic prezentovalo světu odhodlaně a na blížící se konflikt se připravovalo svědomitě, ale byla to příprava velmi nákladná, spojená s obrovským národohospodářským vypětím země. Z vojenského hlediska mělo Československo geograficky nevhodný protáhlý tvar s poměrně dlouhou hranicí, z čehož vyplývaly vysoké nároky na jejich krytí vojenskými jednotkami. Tvar země, mimo vojenské otázky, s sebou přinášel i strategickou nevýhodu v podobě nedostatečné hloubky zázemí, se kterým souviselo ohrožení zbrojních podniků dislokovaných v blízkosti státních hranic. Ohroženy byly především klíčové zbrojní podniky v Čechách, jako Škodovy závody v Plzni, strakonický závod České zbrojovky, muniční výroba Škodových závodů ve Vlašimi 11
nebo letecké továrny soustředěné v Praze a okolí. Zabezpečení jejich nerušené válečné výroby bylo řešitelné pouze přesunem z exponovaných míst hlouběji do strategického zázemí státu, což je problematika v literatuře doposud komplexně nepojatá, a jejím zpracováním se tak naskýtá možnost poukázat na odhodlání bránit územní celistvost a nezávislost Československa. Vzhledem k významu, jaký hrálo zbrojní odvětví v hospodářství Československa za první republiky, je možné čerpat z poměrně široké pramenné základny. Populárně-naučná literatura pojednávající o zbrojní výrobě je poměrně bohatá a dílčích prací, které se zabývají zbrojní výrobou nebo historií jednotlivých strojírenských podniků se zbrojní tradicí, je dostatek. Jen sporadicky je však možné najít v těchto pracích problematiku spojovanou s přesunem závodů do bezpečných lokalit státu. Více informací k problematice přesunu zbrojního průmyslu poskytují specializovaná periodika určená k prezentaci závodů nebo vytvořená pro jejich vnitřní potřebu. Nejhodnotnější jsou pak práce spíše dílčího charakteru zpracované odbornými pracovišti a prezentované v odborných periodikách nebo na kongresech. Nejdůležitější informace k problematice redislokace však poskytují fondy jednotlivých archivů, v nichž se nalézají odpovídající dokumenty ze zasedání státních orgánů, vojenského velení a správních rad závodů, související s přesunem zbrojní výroby ve sledovaném období. Vzhledem k pojednávané vojenskoprůmyslové problematice mají prioritní význam archivní dokumenty nalézající se ve Vojenském ústředním archivu – Vojenského historického ústavu, především fondy Ministerstva národní obrany. Nejdůležitější historické dokumenty, které postihují rozhodnutí související s legislativou a národním hospodářstvím, se nalézají ve fondu Nejvyššího účetního kontrolního úřadu v Praze uloženém v Národním archivu. Pro podrobnější rozpracování problematiky pojednávající o výstavbě nového závodu České zbrojovky v Uherském Brodě je možné čerpat z regionálních archivů: Státního oblastního archivu Třeboň, pracoviště České Budějovice, a Moravského zemského archivu v Brně. 12
Zvolený časový úsek let 1936 až 1938 odpovídá období, ve kterém probíhalo největší úsilí vedoucí k přemístění zbrojního průmyslu za koordinace státních a vojenských orgánů i soukromých subjektů a za největšího hospodářského vypětí země. Za zlomový okamžik je možné považovat rozhodnutí schůze Nejvyšší rady obrany státu ze 4. června 1936, kdy byl projednáván „Návrh ministerstva národní obrany na vybudování a přestěhování průmyslu důležitého pro obranu státu a na opatření nejnutnějších zásob nejdůležitějších surovin“1. Logicky toto úsilí končí přijetím mnichovské dohody v září 1938, kdy přesuny ve stadiu projektu byly zcela zastaveny a programy na dostavbu již budovaných průmyslových kapacit značně redukovány. Nelze se zabývat redislokací zbrojního průmyslu, aniž by byl v úvodu alespoň ve stručnosti popsán jeho vývoj v období existence první republiky a stav dosažený v roce 1938. V následující části knihy je věnována pozornost přesunu zbrojního průmyslu v širších souvislostech s hledáním odpovědí na celou řadu zásadních otázek souvisejících s problematikou přesunu: Který státní orgán byl zodpovědný za přesun zbrojního průmyslu do bezpečných oblastí? Na jakém základě byla určena priorita redislokace závodů? Jak měl být přesun zbrojovek zajištěn finančně i organizačně? Jak byl zajištěn dostatek kvalifikovaných pracovníků pro nové provozy? A především, jakým způsobem se podařilo státu a armádě přimět zbrojní podniky, náležející převážně soukromému kapitálu, k finančně a organizačně náročnému přesunu jejich výroby? Úspěšné řešení těchto otázek přitom pod miňovalo jeden z důležitých faktorů zachování obranyschopnosti Československa. Závěrečná část knihy popisuje a posuzuje konkrétní přesun zbrojní výroby České zbrojovky a. s. v Praze z jejího původního provozu do nově vybudovaného pobočného závodu v Uherském Brodě a velmi podrobně analyzuje obtíže, které přemístění vo jenské výroby ze Strakonic provázely. Redislokace zbrojního průmyslu se stala nedílnou součástí vojenské přípravy Československa na blížící se evropský konflikt. 13
Přesun zbrojovek za velkých finančních nákladů do oblastí, které byly považovány za bezpečné, nemá v celosvětovém měřítku srovnání. Svědčí to o tom, že se reprezentace státu a armáda připravovaly na urputnou, dlouhodobou obranu se zázemím schopným materiálně podporovat bojující vojska.
14
1 Zbrojní průmysl v meziválečném Československu
1.1 Zbrojní průmysl v počátcích československého státu V druhé polovině 19. století tvořily české země společně s rakouskými hlavní hospodářský potenciál rakousko-uherské monarchie. V českých zemích bylo soustředěno 60–70 % průmyslových kapacit,2 které se významně podílely na tvorbě národního důchodu západní části Rakouska–Uherska. Příznivé technické, surovinové a lidské zdroje byly základem pro úspěšný rozvoj hutního a strojírenského odvětví vytvářejícího prosperitu českých zemí.3 V prvním desetiletí dvacátého století upevnily české země své postavení v hospodářství Předlitavska a jejich výroba dosahovala dvou třetin celkového průmyslového potenciálu západní části habsburské monarchie. Podle přibližného odhadu se podílely téměř polovinou na tvorbě národního důchodu Předlitavska. Rakouští historikové odhadují podíl na 42,8 %. Na rozdělení a spotřebě bohatství se však české země podílely daleko méně. Od konce 19. století docházelo v procesu koncentrace kapitálu k zakládání akciových společností, které ovládaly hlavní odvětví průmyslové výroby na území českých zemí. Sídla těchto akciových společností byla ve většině případů soustředěna ve Vídni, což odpovídalo centralistickým snahám rakouského kapitálu a současně to bylo výhodné pro samotné akciové společnosti. Akciové společnosti, které měly podniky v českých zemích, byly těsně spojeny s vídeňskou burzou, kde probíhaly nejdůležitější prodeje a nákupy akcií. Pražská burza měla z tohoto hlediska pouze druhořadou úlohu a byla plně závislá na burze ve Vídni.4 Podle zákonů platných v Rakousku-Uhersku platila každá akciová společnost státu daně ve výši 10 % ze zisku vykázaného v roční bilanci. Mimo tuto daň byla každá akciová společnost ještě povinna zaplatit tzv. přirážku ve prospěch obce, okresu či země, kde se nacházelo sídlo akciové společnosti. Aby Vídeň přilákala co nejvíce společností, stanovila oproti ostatním městům nižší daňovou přirážku, kterou kompenzovala velkým počtem akciových společností soustředě16
ných v hlavním městě.5 Zisky z podnikání tak nezůstávaly v českých zemích, ale odcházely do Vídně. Stejně tak podniky sídlící ve Vídni hradily část daní z příjmů v Dolních Rakousích.6 Hlavními články soustředění kapitálu v Čechách, na Moravě a ve Slezsku byly záložny Raiffeisenova typu a spořitelny, které sice napomáhaly na přelomu století rozvoji českého podnikání, ale vzhledem k tomu, že svůj kapitál opíraly pouze o vrstvu středních a drobných akcionářů a střadatelů, nebyly schopny poskytnout dlouhodobé úvěry. Z toho vyplývala podpora jen drobnějšímu podnikání v rámci českých zemí. Úvěry dlouhodobého charakteru byly schopné poskytnout pouze vídeňské banky opírající se o velkokapitál s podílem šlechty a zahraničního kapitálu. Významnou pozici hrál kapitál židovský, především rodina Rotschildů, která vlastnila Rakousko-uherskou banku. Zvláště od 80. let 19. století sílil tlak vídeňských bank na centralizaci kapitálu. Rozhodujícími úvěrovými centry se staly akciové obchodní banky. V českých zemích ovládaly vídeňské banky klíčové podniky, jako například v případě Škodových závodů banka Creditanstalt. Spojení podniků s velkými bankami mělo význam pro úspěšný export jejich výrobků, neboť takto získávaly důležité mezinárodní kontakty.7 Rovněž Rakousko-Uhersko se snažilo v druhé polovině 19. století vybudovat vlastní zbrojní průmysl, o který by se v případě konfliktu mohlo opřít. Překotný technický vývoj ve zbrojní oblasti poskytoval výhodu nově vznikajícím zbrojním podnikům před tradičními výrobci. Technické novinky (například zavedení výroby ocelových dělostřeleckých hlavní, brzdovratného zařízení děl, zavedení produkce bezdýmného prachu a vynález automatických zbraní) znehodnocovaly dosavadní náskok zavedených zbrojovek a vytvářely tak prostor pro nové firmy, které se neobávaly prosadit technické inovace ve zbrojním materiálu. Typickým příkladem byly Škodovy závody v Plzni8, které se v posledních desetiletích 19. století orientovaly na zbrojní výrobu. Základem se stala nová a v tehdejším Rakousku-Uhersku nejmodernější ocelárna9 a dlouholeté zkušenosti Škodovky ve strojní výrobě. Technické možnosti od počátku umožnily Škodovým závodům 17
orientovat se především na dělostřelecký materiál. Moderní ocelárna dávala možnost rovněž prosadit se v oblasti pancéřových prvků pro opevnění. Nabídku dělostřeleckého materiálu Škodovka postupně rozšiřovala, takže před první světovou válkou již byla schopna pokrýt široké spektrum dělostřelecké techniky, počínaje děly určenými pro pozemní armádu až po nejtěžší děla pro válečné loďstvo.10 Výrobní rozsah postupně změnil i charakter podniku a nezbytné investice do jeho růstu přinutily Emila Škodu k převedení na akciovou společnost, ve které v roce 1899 získaly rozhodující vliv vídeňské banky.11 Obdobně jako Škodovka se i Poldina huť na Kladně díky výrobě speciální oceli stala vyhledávaným dodavatelem zbrojního materiálu, především hlavňového dělostřeleckého a puškového, a od roku 1894 se rovněž zabývala výrobou a laborací dělostřelecké munice. Také Vítkovické železárny zařadily do svého výrobního programu řadu speciálních výrobků pro armádu a námořnictvo. V dodávkách Vítkovických železáren se objevovaly hlavňové odlitky, lafety i dělostřelecké střelivo. Nejvíce však železárny prosluly výrobou speciálních pancéřových desek z niklované oceli, jejichž produkci pokusně zahájily v roce 1889. Po roce 1893 s výrobou pancéřových desek zaujaly v habsburské monarchii zcela výsadní postavení a všechny válečné lodě Rakouska-Uherska byly opatřeny pancířem z Vítkovic.12 Rovněž Vítkovické železárny byly plně pod vlivem rakouského kapitálu finančních rodin Rotschildů a Gutmannů.13 Kapslovna firmy Sellier & Bellot patřila k nejstarším zbrojním podnikům na našem území vůbec. Založena byla v roce 1825 a po Francii to byl první podnik, který zřídil na evropském kontinentě výrobu roznětek pro perkusní zbraně. Největšího rozmachu dosáhla na přelomu 19. a 20. století, a to díky vývozu do celé řady zemí. V roce 1829 firma Sellier & Bellot založila svůj pobočný závod v pruském Schönebecku, který byl až do roku 1921 nedílnou součástí firmy. V roce 1872 se stala firma Sellier & Bellot akciovou společností s účastí rakouských bank a v období první světové války získala majoritní podíl ve firmě největší zbrojovka rakousko-uherské monarchie ve Štýru. 18
V souvislosti s průmyslovými aktivitami v uherské části monarchie i zde vzniklo několik podniků se zbrojním zaměřením výroby. V Prešpurku14 byla v roce 1873 za přispění rakouského kapitálu vybudována Nobelova dynamitka patřící k největším závodům svého druhu v monarchii, vyrábějící vojenské výbušniny a rovněž muniční závod vídeňské firmy G. Roth, zařízený na výrobu střeliva pro pušky a pistole.15 V průběhu první světové války byla řada hutních a strojírenských podniků převedena na zbrojní výrobu. Podnikům byla uložena povinnost omezit civilní produkci a podílet se na dodávkách válečného materiálu, zvláště dělostřelecké munice. Válečné dodávky měly vliv na růst výroby zavedených zbrojovek. Například kapacita plzeňské Škodovky vzrostla několikanásobně. Továrna Sellier & Bellot přešla na výrobu kompletního puškového střeliva.
1.2 Vývoj československého zbrojního průmyslu v letech 1918–1938 Po vzniku Československa se musela jeho hospodářská politika vypořádat s klíčovými problémy, které vyplývaly z jeho nové územní a státní suverenity. Bylo především nutné vyřešit rozpory a problémy vyplývající z nástupnického charakteru českosloven ské ekonomiky, která byla původně součástí širšího celku v rámci rakousko-uherské monarchie, překonat relativní zaostávání za nejvyspělejšími zeměmi a industrializovat převážně agrární Slovensko a Podkarpatskou Rus. Přes celkový vzrůst objemu výroby válečného materiálu v období první světové války k zásadní změně ve skladbě zbrojního průmyslu v českých zemích nedošlo. Po nastolení míru se naprostá většina průmyslových závodů opět vrátila k původní předválečné produkci, ve které vojenský materiál nebyl zastoupen. V našich 19
zemích nevznikla v průběhu války žádná nová průmyslová odvětví ani nové zbrojní podniky, které by významně změnily strukturu zbrojní výroby, popřípadě by ji rozšířily. Československý stát tak mohl počítat při budování svého průmyslu pouze s podniky, u nichž byla zbrojní výroba plně zavedena před rokem 1914. Po rozpadu Rakouska-Uherska převzalo Československo čtyři významné zbrojní závody, které se nacházely na jeho území. Mu niční závody na puškové střelivo Sellier & Bellot v Praze, bratislavský muniční závod G. Roth, závod Dynamit Nobel a plzeňské Škodovy závody.16 Na jedné straně převzatý zbrojní průmysl oplýval nadbytečnými kapacitami například v dělostřeleckém materiálu vyráběném Škodovými závody, který však svou strukturou neodpovídal potřebám nově budované armády. Na straně druhé postrádal výrobu základních druhů pěchotní výzbroje. Letecký průmysl na území Československa chyběl zcela. Vedle změny struktury zbrojní výroby bylo nutné řešit její vyvázání z vlivu rakouského kapitálu. Sídla akciových společností, které ovládaly většinu významných průmyslových podniků, se nacházela mimo hranice Československa, což bylo pro suverénní stát neúnosné. Životním zájmem československého státu bylo co nejdříve oslabit moc rakouských a německých bank ve významných podnicích a podrobit je vlivu bank českých. Prostředkem k dosažení tohoto cíle se stalo přijetí zákona o nostrifikaci akciových společností z 11. prosince 1919, kterým došlo k vyvázání podniků se zahraniční účastí z vlivu vídeňských bank a přenesení jejich sídel do Prahy.17 Celkem bylo takto nostrifikováno 231 společností sídlících doposud v Rakousku a Maďarsku, z čehož u 180 proběhla nostrifikace přeložením sídla a u 51 jejich rozdělením.18 Český kapitál do roku 1921 plně převzal majoritní podíl v českých zbrojovkách, byť s podílem zahraničního kapitálu, zvláště francouzského.19 Rovněž vojenská správa si svým diferencovaným přístupem prakticky u všech významnějších zakázek vynucovala přednost československého kapitálu v oslovených podnicích.20 V počátcích vzniku Československa měl rozhodující podíl na vyzbrojování armády zbrojní import. V letech 1919–1921 byla 20
ze zahraničí převážně dovážena výzbroj pocházející z nekvalitní válečné výroby, často silně opotřebovaná. Její nákup ovlivňovaly politické zájmy, které měly vliv na skladbu, cenu i dodací lhůty, které se řídily podle podmínek dodavatele. Tyto obtíže byly podnětem k tomu, aby se vojenská správa od roku 1919 počala vážně zabývat otázkou výstavby domácího zbrojního průmyslu. Důvodem ke zřízení státních zbrojovek byl fakt, že vojenská správa by si takto zajistila dodávky pro armádu za přiměřené ceny a současně by vytvořila předpoklady pro hromadnou výrobu v době války. Vzhledem ke skutečnosti, že versailleskými mírovými podmínkami byly dočasně vyřazeny z podnikání významné německé a rakouské zbrojovky, bylo uvolněno na trh velké množství hotových i rozpracovaných zbraní i s jejich výrobním zařízením.21 V roce 1920 zakoupilo Ministerstvo národní obrany (dále jen MNO) za velmi výhodných podmínek výrobní zařízení z likvidované vo jenské výroby firmy Mauser v Oberndorfu,22 které bylo instalováno v bývalých dělostřeleckých dílnách v Brně se záměrem vybudovat zde Československou státní zbrojovku na výrobu pěchotních zbraní.23 Záhy se ukázalo, že právní forma státního podniku omezuje zbrojovku v investicích i v exportu do zahraničí. Z tohoto důvodu byla zákonem č. 129/1924 Sb. z. a n. s platností od 1. srpna 1923 přeměněna v akciovou společnost s názvem Československá Zbrojovka, a. s. v Brně (dále jen Československá Zbrojovka), se státní majoritou vyjádřenou 77 % podílem v akciích.24 Z uchazečů o podíl ve Zbrojovce se prosadil koncern Škodových závodů, který si zvláštní dohodou s Ministerstvem financí zajistil 20% kapitálovou účast (později až 25%) a přímý podíl na její správě. Škodovka si díky svému vlivu v Československé Zbrojovce smluvně zajistila výrobu zbraní a střeliva nepřekračujícího ráži 20 mm,25 čímž jí znemožnila stát se konkurentem na trhu.26 Přičleněním bratislavské muniční továrny G. Roth a převedením její výroby do nově vybudovaného závodu v Považské Bystrici zkompletovala Československá Zbrojovka svůj výrobní program v oblasti pěchotní výzbroje a munice, který po dostavbě nového 21
závodu ve Vsetíně ještě rozšířila o výrobu těžkých a velkorážných kulometů.27 Významným podnikem, který počátkem roku 1919 ustavilo MNO z původního Leteckého arsenálu zřízeného za války v Letňanech, byla Vojenská továrna na letadla, známější pod obchodní značkou Letov. Její státní vlastnictví bylo plně zachováno po celé meziválečné období. Od poloviny 20. let však mohla díky zákonu o komercializaci státních podniků přijímat zakázky i od jiných subjektů. Přes zdánlivou výhodu, která Letovu plynula ze státního vlastnictví a tím i zbrojních zakázek, musel svoji prosperitu na trhu se soukromými leteckými továrnami Avia a Aero tvrdě obhajovat. V roce 1920 byla vojenskou správou zřízena Vojenská muniční továrna v Poličce,28 která měla nejen rozšířit nedostačující výrobní kapacitu dělostřelecké munice na požadovanou úroveň válečné spo třeby, ale současně i eliminovat monopolní postavení Škodových závodů. Původní záměr vojenské správy se však nepodařilo naplnit a Vojenská muniční továrna v Poličce se omezila pouze na laboraci vybraných druhů munice, ke kterým dala Škodovka svolení. Po zrušení bratislavského závodu Dynamit Nobel byl jeho výrobní program převeden do nově založené Československé akciové továrny na látky výbušné, známější pod obchodní značkou Explosia. Explosia byla založena jako akciová společnost v roce 1919 v Semtíně u Pardubic. Založení společnosti iniciovala Živnostenská banka za spoluúčasti dalších českých bank, které vlastnily 52 % z celkového objemu akcií. Vedle domácího kapitálu na ní participoval rovněž kapitál francouzský, anglický a rakouský, každý s podílem po 16 %.29 I zde se stát pokoušel o dohled odpovídající vojenskému významu podniku, který byl však značně neúčinný.30 V roce 1928 založila Explosia dceřinou společnost Synthesii s doplňujícím výrobním programem. Při jejím zakládání, a především při budování nového provozu, uplatnila Explosia své zkušenosti získané při zřizování vlastního podniku.31 Nabyté zkušenosti měly být zúročeny ještě jednou, a to při výstavbě nového pobočného závodu v Sučanech na Slovensku. 22
Cesta vytváření zbrojních podniků ve vlastnictví státu nepřinesla očekávané výsledky. Příčiny lze najít v omezeních, která tato právní forma přinášela zejména v investování kapitálu a v rozvoji podnikatelské činnosti. Plně se to prokázalo při zakcionování Československé státní zbrojovky, ve které si stát ponechal kontrolní balík akcií, ale současně jí umožnil odpovídající rozvoj.32 V druhé polovině 30. let bylo pod tlakem okolností rozhodnuto o zřízení nových Vojenských továren 2 až 5, určených na výrobu dělostřelecké munice a speciální výrobu bojových chemických látek. Jejich výstavba probíhala z hlediska předpokládaných bojových operací na méně exponovaných místech ve východní části státu. Tyto továrny však již do počátku okupace nebyly zcela dokončeny.33 Produkce pěchotního střeliva patřila k těm částem zbrojní výroby, která byla na území Českých zemí a Slovenska před rokem 1918 zavedena a kde bylo možné při další výstavbě navázat na předchozí zkušenosti. Obě továrny vyrábějící pěchotní střelivo, pražskou společnost Sellier & Bellot i bratislavskou firmu G. Roth, původně ovládal rakouský kapitál. Majoritní podíl akcií továrny Sellier & Bellot vlastnila největší rakouská zbrojovka se sídlem ve Štýru,34 která při nostrifikaci v roce 1922 prodala část svého podílu České průmyslové bance v Praze. Zbývající podíl odprodala bance v roce 1925. V jejím výhradním vlastnictví pak Sellier & Bellot zůstal až do okupace v roce 1939. Pobočný závod společnosti Sellier & Bellot v Schönbecku a. d. Elbe byl v roce 1921 odprodán a přešel do vlastnictví německého kapitálu. Společně s Československou Zbrojovkou byla firma Sellier & Bellot hlavním výrobcem vojenského pěchotního a loveckého střeliva v Československu. V letech 1934–1936 přestěhovala firma na podnět MNO svoji výrobu ze stísněných prostorů na pražském Žižkově do nově vybudovaného závodu ve Vlašimi.35 Rovněž Sellier & Bellot se snažil o expanzi do strojírensky blízké zbrojní výroby a v roce 1932 získal většinový podíl kapitálu ve firmě Košař & Cie. Strojírenská firma Košař & Cie patřila rovněž mezi dodavatele vojenských zakázek pro MNO a po jejím ovládnutí firmou Sellier 23
& Bellot byla přejmenována na Vlašimskou strojírnu spol. s r. o. Vzhledem k mnichovským událostem zůstal nerealizovaný projekt na výstavbu nové muniční továrny firmy Sellier & Bellot u Žiliny, kam měla být převedena výroba střeliva ráže 20 mm. Při nostrifikaci dalšího muničního závodu, bratislavské firmy G. Roth, na kterém participovala Živnostenská banka a menší slovenská kapitálová skupina, zůstala značná část akcií v rukou vídeňských majitelů. V roce 1928 získala od Živnostenské banky majoritní podíl akcií Československá Zbrojovka, která ustanovila v muničce novou správu a dala ji zaregistrovat pod názvem Československé muniční a kovodělné závody, a. s., Bratislava. Později získala Československá Zbrojovka za přispění státu i zbývající část akcií firmy a v roce 1933 provedla úplnou fúzi. Jako výhradní vlastník byla Československá Zbrojovka připravena vyjít vstříc strategickému požadavku Hlavního štábu na přemístění závodu do vnitrozemí, který byl vznesen na původní firmu G. Roth.36 Později byl závod G. Roth v Bratislavě zcela zrušen, odprodán a výroba byla přesunuta do nově vybudovaného závodu v Považské Bys trici, který byl začleněn do koncernu Československé Zbrojovky. Obě významné muničky se tak staly součástí koncernů patřících různým skupinám českého kapitálu. Válečný požadavek Hlavního štábu na výrobu puškového střeliva ráže 7,92 mm byl v roce 1938 kryt z 82 %. Aby bylo dosaženo plného zajištění válečného požadavku, počítal Hlavní štáb se stavbou dalšího muničního závodu Československé Zbrojovky v Košeci na Slovensku. Jeho výstavba však do Mnichova nebyla realizována. Výrobu střeliva pro pistole zajišťoval na 100 % závod Sellier & Bellot v závodě ve Vlašimi. Složitější situace byla u největšího zbrojního podniku na území republiky, u Škodových závodů v Plzni. Podnik byl plně v rukou vídeňských bank za spoluúčasti rodiny Škodů, což byl stav pro české vládnoucí kruhy zcela neudržitelný. Po rozpadu rakousko-uherské monarchie se Škodovy závody vzhledem k značným nedobytným pohledávkám za válečné dodávky ocitly v kritické finanční situaci. Společnost neměla dostatek prostředků, aby mohla splatit 24
bankám dluhy, což bránilo provést rozsáhlé investice nutné k převedení válečné výroby na mírovou.37 Za dané situace a za aktivní pomoci vlády a Živnostenské banky se stal v roce 1919 většinovým vlastníkem akcií Škodových závodů francouzský zbrojní koncern Schneider et Cie. Působení koncernu Schneider et Cie prostřednictvím holdingové společnosti Union Européenne industrielle et financière přes počáteční finanční vklad je sporné. Pro rozvoj Škodovky se stala omezující vnucená kartelová smlouva z roku 1922 o územním vymezení zahraničních trhů, která jí zamezovala přístup jak na francouzský trh, tak i do obchodně zájmových oblastí, kde působil koncern Schneider et Cie.38 Svoji pozici v koncernu Škoda společnost Schneider et Cie vyklidila až v roce 1938, kdy prodala své akcie českým bankám. Čistý zisk, který koncern Schneider et Cie fúzí získal, obnášel za jeho působení v devizách 420 mil. Kč.39 Po celé období trvání prvorepublikového Československa si Škodovy závody upevňovaly postavení hlavního centra zbrojní výroby. Růst koncernu Škoda je toho jednoznačným důkazem, i pokud se zaměříme pouze na sledování zbrojního průmyslu. Především byl doplňován výrobní program závodu v Plzni o nová a perspektivní průmyslová odvětví. V roce 1922 byla zavedena výroba vozidel, včetně speciálních vojenských, a v témže roce Škodovka zahájila výrobu i leteckých motorů. V roce 1925 přibylo rovněž letecké konstrukční oddělení. Akvizicí firmy Miloš Bondy a spol. v Praze v roce 1926 pak získala Škodovka vhodnou základnu pro založení nového podniku, Akciové společnosti pro letecký průmysl, známé pod názvem Avia. V roce 1930 se Avia přestěhovala do nově postaveného, vysoce moderního výrobního závodu v Čakovicích, kde se zabývala vývojem a výrobou dopravních, bombardovacích a stíhacích letadel. Mimo to rozšířila Škodovka výrobu vozidel fúzí s jednou z nejúspěšnějších českých automobilek, s továrnou Laurin & Klement z Mladé Boleslavi. Po modernizaci závodu a změně výrobního programu bylo automobilní oddělení osamostatněno a byla založena Akciová společnost pro automobilový průmysl (zkráceně ASAP) s výrobním závodem v Mladé Boleslavi. Těžiště 25
výroby a vývoje vojenských vozidel však zůstalo v Plzni. ASAP a Avia získaly v rámci koncernu, spíše z praktických a právních důvodů, do jisté míry nezávislé postavení a mohly vystupovat jako formálně samostatné firmy. Správní rada koncernu ovšem jmenovala nejvyšší vedení, jmenovala vyšší úředníky a schvalovala veškeré investice obou závodů.40 V roce 1924 získala Škodovka nájmem od státu loděnice v Komárně, kde mimo jiné stavěla pro armádu říční lodě určené pro její Dunajskou flotilu. Převzetím akcií firmy Novák a Jahn získala Škodovka v roce 1928 Strojírnu a mostárnu v Adamově. Původně měla podle předběžné dohody přepustit adamovský závod svému partnerovi v československém zbrojním koncernu a ve sdružení vývozců zbraní Československé Zbrojovce, ale po získání patentu na výrobu železničních brzd jugoslávského vynálezce Božiče bylo rozhodnuto generálním ředitelem Dr. Karlem Loevensteinem o jejich výrobě v Adamově a k dohodě nedošlo. Důsledkem byly radikálně zhoršené vztahy mezi oběma podniky, které vedly k tomu, že na konci 20. let zrušila Československá Zbrojovka dohodu, na jejímž základě ji Škodovy závody zastupovaly v zahraničních zbrojních obchodech. Vedle mírové výroby vybudovala Škodovka v Adamově na základě smlouvy a s finanční pomocí MNO nový závod na výrobu mechanických součástí dělostřelecké munice.41 Za obdobných podmínek jako v Adamově stavěla Škodovka od roku 1928 další muniční závod v Dubnici nad Váhom, zahrnující vedle kompletní výroby munice i její laboraci. Později zde byla na základě požadavku MNO zřízena i nová výroba dělostřelecké techniky, která měla nahradit v případě války ohroženou výrobu v Plzni. V obou případech si Škodovka zajistila u MNO smluvně další cenovou přirážku na svůj materiál, jako investiční příspěvek na výstavbu nových závodů. Podle smlouvy z roku 1928 měly částečného výkonu závody dosáhnout v roce 1931. Vlivem vleklé hospodářské krize a omezeného uvolňování investic do výstavby nového závodu se plně přesunout mechanickou výrobu střeliva 26
do Adamova a Dubnice nad Váhom nepodařilo. V roce 1938 se oba závody podílely na výrobě střeliva zhruba jen z 60 %,42 zbývající část produkce požadované MNO zajišťovaly Vítkovické železárny a mozaiková výroba. Společně s vybudováním nového pobočného závodu Avie v Kunovicích měly nově zřízené závody v Adamově a v Dubnici nad Váhom pro obranu republiky strategický význam. Rozmístěním zbrojního průmyslu do vojensky bezpečnějších oblastí československého území posilovala Škodovka své postavení významného zbrojního výrobce a současně si na základě smlouvy z roku 1928 s MNO smluvně zajistila výhradní dodávky dělostřelecké výzbroje a střeliva pro armádu. K dalšímu rozšíření koncernu došlo v roce 1931, když Škodovy závody získaly akcie finančně lukrativní stavební firmy Asfalta Praha. Pod novým názvem Konstruktiva, společnost pro výstavbu silnic, a. s. Praha, obdržela státní zakázky na stavbu nových železničních tratí na Slovensku a v zahraničí a podílela se významně i na výstavbě pohraničního opevnění v letech 1935–1938.43 Po vzniku Československého státu byly vedle tradičních zbrojovek zakládány i zcela nové podniky, které již patřily výlučně českému kapitálu. U nově vzniklých závodů bylo důležité, že se nesoustředily pouze na výrobu, ale také budovaly své vlastní konstrukční kanceláře, ve kterých vyvíjely vlastní výrobky.44 Prvním zbrojním podnikem, který v Československu zahájil činnost, byla Zbrojovka Praga, společnost s r. o., založená již v průběhu první světové války Antonínem Novotným, majitelem známé puškařské firmy J. Nowotný, za finanční účasti České banky a České průmyslové banky. Podnik vybudovaný v pražských Vršovicích byl původně orientován na tovární výrobu loveckých zbraní. Tyto plány se však po rozpadu habsburské monarchie ukázaly nereálné a Zbrojovka Praga obrátila pozornost zejména k dodávkám pro ozbrojené síly. Vršovická zbrojní továrna zaměstnávala řadu významných konstruktérů (bratry Václava, Františka a Emanuela Holkovy, Karla Krnku a další), kvalifikované dělníky z rakouských zbrojovek a její strojní vybavení bylo na vysoké 27
úrovni. Své postavení na trhu však neuhájila, v roce 1924 přešla zcela do vlastnictví České průmyslové banky, v roce 1925 ukončila výrobní činnost a nadále vystupovala už jen coby držitelka patentů na lehký kulomet Praga vzor 1924, z něhož se po nuceném předání do Československé Zbrojovky v Brně stal slavný kulomet vz. 26. Podle názoru MNO zapříčinilo pád vršovické firmy její neschopné vedení, které nedokázalo zavést racionální moderní velkovýrobu vyžadující odpovídající investice.45 Jistý negativní vliv na vývoj situace ve Zbrojovce Praga však mohla mít i Škodovka, která sledovala své zájmy v Československé Zbrojovce v Brně a v České zbrojovce ve Strakonicích a neváhala z těchto důvodů uplatnit svůj vliv v České průmyslové bance. Postavení významného zbrojního podniku místo Zbrojovky Praga zaujala Česká zbrojovka, a. s. v Praze (dále jen Česká zbrojovka). Počátek její existence spadá do roku 1921, kdy došlo k fúzi mezi Jihočeskou zbrojovkou, spol. s r. o. ve Strakonicích, a Továrnou na výrobu zbraní Hubertus a. s. v Praze. Přes obtížné začátky si své místo na trhu udržela a vypracovala se ve zbrojní firmu se světovým věhlasem. Česká zbrojovka se stala výhradním československým výrobcem armádních pistolí a leteckých kulometů vlastní konstrukce a toto postavení si udržela až do okupace zbývajícího území Čech a Moravy v roce 1939. Česká zbrojovka se stala součástí průmyslového koncernu České průmyslové banky stejně jako Zbrojovka Praga, ale současně si v jejím vedení udržely jistý vliv i Škodovy závody z Plzně. Vliv Škodových závodů a jejich podpora se zvláště projevily při zavádění vysoce racionální výroby, která pomohla firmě k vysoké výrobní úrovni. Škodovka rovněž převzala její zahraniční zastoupení. Z podnětu MNO byl v roce 1936 založen v Uherském Brodě nový pobočný závod České zbrojovky, do kterého byla v roce 1937 převedena výroba leteckých kulometů.46 V poválečných letech vznikl v Československu i další významný zbrojní podnik Zbrojovka Ing. F. Janeček v Praze. K založení došlo v roce 1922 po řadě vlastnických a organizačních mezistupňů. Až do svého znárodnění státem v roce 1945 byla soukromým podnikem ve výlučném vlastnictví rodiny Janečků, čímž se lišila 28
od ostatních zbrojovek, které měly formu akciových společností. Janečkova zbrojovka nebyla rovněž ani koncernově vázaná. Vznik závodu a jeho rozmach souvisí se zbrojními dodávkami pro MNO ve dvacátých letech, kdy se konkurenčně prosadila proti Zbrojovce Praga a vyhrála zakázku na adaptaci těžkých kulometů. V pozdějším období význam zbrojní produkce značně poklesl a firma se orientovala na civilní výrobu motocyklů a automobilů. Přestože na základě smlouvy s MNO byl závod Zbrojovka Ing. F. Janeček zavázán udržovat stanovenou výrobní kapacitu pro obnovení zbrojní výroby těžkých kulometů, nebyl v roce 1938 armádou aktivován.47 V roce 1922 byla společně Českou komerční bankou a Bankou československých legií nově založena Továrna na nábojky a kovové zboží, a. s. v Rokycanech. Svoji činnost zahájila v roce 1923. Po určité době přešla do sféry vlivu pražské Anglobanky. Od roku 1934 bylo v souvislosti s rostoucím ohrožením republiky nutné zajistit výrobu zbrojního materiálu, především dělostřelecké munice a leteckých bomb, takzvanou mozaikovou výrobou.48 Protože majitelem příslušných patentů na dělostřeleckou munici a tím i výhradním vlastníkem na jejich výrobu byla plzeňská Ško dovka, bylo možné mozaikovou výrobu realizovat pouze na základě licenčních smluv. Smlouvy byly ve většině případů uzavírány prostřednictvím MNO se Škodovými závody, které specifikovaly výrobu součástek určitého druhu ve skupině několika větších a menších firem. Zvyšovala se tím nejen produkce, ale současně se mozaikovou výrobou připravovala i válečná výroba. Produkce z mozaikové výroby byla určena výhradně pro československou armádu a nebyla určena na export. Na výrobě dělostřelecké munice se v roce 1937 na základě smluv podílelo celkem 48 firem, většinou na Moravě a na Slovensku, které získávaly na pořízení potřebného strojního zařízení subvence od MNO.49 Mechanickou výrobu střeliva v plném rozsahu rovněž zavedly Vítkovické železárny. Význam zbrojní výroby pro strojírenské podniky v prvorepublikovém Československu je možné spatřit při srovnání dvou největších koncernů: Škodových závodů s ČKD (Českomoravská-Kolben-Daněk) patřících Živnostenské bance. Vzájemný ostrý 29
konkurenční boj byl veden snahou ČKD vyrovnat se Škodovce i v oblasti zbrojního materiálu. Od konce první světové války by ly v ČKD zřejmé snahy rozšířit výrobní program zbrojní povahy o produkci vojenských světlometů, leteckých motorů a ženijního materiálu. V druhé polovině 20. let se ČKD neúspěšně pokusila narušit monopolní postavení Škodových závodů ve výrobě dělostřeleckého materiálu zakoupením licence na výrobu děl anglického koncernu Vickers. Smlouva mezi MNO a Škodovými závody z roku 1928, která plzeňské firmě zaručila monopolní postavení ve výrobě dělostřelecké techniky, další obdobné pokusy v této oblasti vyloučila.50 K novému pokusu narušit významné postavení Škodových závodů došlo v roce 1930, když ČKD zřídila své letecké oddělení pod názvem Praga. MNO na nátlak Škodových závodů omezovalo činnost nového leteckého závodu pouze na výrobu prototypů vojenských letadel. Teprve v pozdějším období se ČKD podařilo zaujmout armádu svými leteckými konstrukcemi a byla připuštěna i sériová výroba, která však do mnichovských událostí nedoznala významnějšího rozsahu. Úspěšnější byla ČKD v oblasti výroby obrněných vozidel, když včas zachytila celosvětový zájem o jejich nákup. Po získání licencí od britské firmy Vickers a díky svým úspěšným konstrukcím se prosadila a zajistila si v této oblasti významné postavení. V roce 1934 uzavřela ČKD se Škodovými závody kartelovou smlouvu, která jí zajišťovala zbrojní dodávky na území Československa podle dohodnutých výrobních kvót v poměru 1 : 1 na výrobu tanků a pásových vozidel. Na řadu dalšího vojenského materiálu se však smlouva nevztahovala, a tak nenarušovala výhradní postavení Škodovky ve zbrojní výrobě. ČKD získala kartelovou úmluvou pevný podíl na dodávkách zbrojní produkce pro československou armádu a Škodovým závodům se podařilo smlouvou omezit nebezpečí, že její hlavní konkurent významně rozšíří svoji produkci o nový sortiment. Vzájemný konkurenční boj mezi ČKD a Škodovkou však nebyl zcela beznadějný, neboť za zájmy ČKD stála plnou vahou Živnostenská banka, a tak se vzájemné soupe ření obou koncernů přenášelo do soupeření dvou hlavních skupin 30