KdoChytaKor1.qxp_Sestava 1 05.01.21 11:20 Stránka 3
J. D. S A L I NG E R K DO C H Y TÁ V Ž I T Ě
OD EON
KdoChytaKor1.qxp_Sestava 1 05.01.21 11:20 Stránka 5
1
Jestli to teda chcete vážně poslouchat, tak byste asi ze všeho nejdřív chtěli vědět, kde jsem se narodil a jaký jsem měl dětství a co dělali moje rodiče, než mě měli, a podobný kecy à la David Copperfield, ale jestli chcete co vědět, mně se do toho nechce. Předně mě to otravuje a za druhý by z toho moje rodiče trefil šlak – každýho minimálně dvakrát za sebou – kdybych vám o nich vykládal nějaký důvěrnosti. Na tyhle věci jsou hrozně hákliví – zvlášť táta. Jinak jsou docela prima – to neříkám – ale hákliví jsou pekelně. A vůbec, přece vám nebudu vykládat celou svou autobiografii nebo něco. Chtěl bych vám jenom vypravovat o těch šílenostech, co se mi přihodily loni kolem Vánoc, zrovna než jsem se složil a musel jet sem a dát si pohov. Víc jsem o tom neřek ani D. B., a to je přece můj bratr a tak. D. B. je teď v Hollywoodu. Z Hollywoodu není sem do týhle díry tak daleko, a tak ke mně jezdí na návštěvu prakticky každou neděli. Odveze mě příští měsíc domů, až pojedu, jestli totiž pojedu. Zrovna si koupil jaguára. Takový to malý anglický fáro, co udělá tak tři sta kilometrů za hodinu. Stálo ho skoro čtyři tácy. On má teď spoustu prachů. Dřív neměl. Dřív, když byl ještě doma, tak to byl docela normální spisovatel. Napsal tu senzační knihu povídek „Tajemství zlaté rybičky“, jestli jste snad o něm ještě neslyšeli. Nejlepší z nich bylo to „Tajemství zlaté rybičky“. Je to o jednom škvrněti, který nechce nikomu dovolit, aby se podíval na jeho zlatou rybičku, protože si ji koupilo za vlastní peníze.
5
KdoChytaKor1.qxp_Sestava 1 05.01.21 11:20 Stránka 6
Byl jsem z toho úplně vedle. D. B. je teď v Hollywoodu, prodává se za prachy. Jestli teda něco nenávidím, tak je to film. Ani slyšet o něm nemůžu. Chtěl bych vám to začít vypravovat od toho dne, kdy jsem odjel z přípravky v Pencey. Přípravka v Pencey, to je škola v Agerstownu, v Pensylvánii. Asi jste už o ní slyšeli. Nebo jste aspoň viděli inzeráty. Mají inzeráty minimálně v tisíci časopisech a vždycky je tam nějakej sekáč na koni, jak skáče přes překážky. Jako kdyby člověk v Pencey jakživ nedělal nic jinýho, než hrál celej den pólo. Já tam koně jaktěživ ani nezahlíd, ani v širokým okolí ne! A pod obrázkem toho kluka na koni vždycky stojí: „Už od roku 1888 vychováváme z chlapců stoprocentní, bystré mladé muže.“ Vyložená bouda. V Pencey vychovávají starou belu, zrovna tak jako v ostatních školách. A já tam nepoznal nikoho, kdo by byl stoprocentní nebo bystrej nebo tak. Snad dva kluky. A kdoví jestli. A ty už nejspíš takoví byli, když do Pencey přišli. Zkrátka a dobře, bylo to tu sobotu, co se hrál ragbyovej zápas se Sexon Hallem. Se zápasem se Sexon Hallem se v Pencey vždycky náramně nadělalo. Byl to poslední zápas v roce a od člověka se čekalo, že se přinejmenším rovnou zasebevraždí nebo něco, když Pencey nevyhraje. Vzpomínám si, jak jsem to odpoledne stál až tam nahoře na Thompsonově vršku, zrovna vedle toho nesmyslnýho kanónu, co bojoval v bojích o nezávislost a tak. Bylo odtamtud vidět celý hřiště a člověk moh pozorovat, jak do sebe oba mančafty řežou ostopéro. Na tribunu zrovna prvotřídně vidět nebylo, ale bylo slyšet, jak to tam všechno řve. Mocnej a strašlivej řev těch, co fandili Pencey, poněvadž tam byla prakticky celá škola až na mě, a ubohoučký vřískání fanoušků Sexon Hallu, poněvadž hostující mančaft si skoro nikdy nepřivez moc lidí. Na ragby nechodilo nikdy moc holek. To jenom kluci z posledního ročníku si s sebou směli přivést holku. Byla to pří-
6
KdoChytaKor1.qxp_Sestava 1 05.01.21 11:20 Stránka 7
šerná škola, ať to vezmete z kterýho konce chcete. Já jsem rád někde, kde člověk aspoň občas vidí pár holek, i když se třeba jenom drbou na rukách nebo smrkají nebo se třeba jenom hihňají a tak. Selma Thurmerová – to byla dcera našeho ředitele – se sice na zápasech objevila dost často, ale to nebyl zrovna přesně ten typ, po kterým by člověk šílel. Ale jinak to byla hrozně prima holka. Jednou jsem s ní jel autobusem do Agerstownu a tak jsme se dali tak trochu do řeči. Líbila se mi. Měla velkej nos a úplně ukousaný nehty – skoro do krvava. A měla takový ty pitomý falešný ňadra, o který by se člověk popíchal, ale člověku jí bylo tak nějak líto. A líbilo se mi na ní, že člověka pořád nekrmí s tím, jakýho má senzačního papínka. Asi dobře věděla, že je to trouba a tajtrlík. Že jsem stál tam nahoře na Thompsonově vršku, místo co bych byl dole na zápase, bylo proto, poněvadž jsem se zrovna vrátil z New Yorku se šermířským družstvem. Byl jsem vedoucí šermířského družstva. Ohromná hlína. Jeli jsme ten den ráno na utkání s Macburneyovou školou. Jenomže k utkání nedošlo. Já nechal končíře a výzbroj a všechno v tý pitomý podzemce. Nebyla to tak docela moje vina. Musel jsem v jednom kuse vstávat a dívat se na plánek, abychom věděli, kde máme vystupovat. A tak jsme dorazili zpátky do Pencey už kolem půl třetí místo až na večeři. Svým způsobem to byla náramná zábava. Další důvod, že jsem nebyl na zápase, byl ten, že jsem se šel zrovna rozloučit se starým Spencerem, s profesorem na děják. Měl chřipku, a tak jsem počítal, že ho už asi do vánočních prázdnin neuvidím. Poslal mi lístek, kde mi psal, že by mě chtěl vidět, než pojedu domů. Věděl, že se už do Pencey nevrátím. O tom jsem vám zapomněl povědět. Oni mě vyrazili. Po vánočních prázdninách jsem se už neměl vrátit, poněvadž jsem rup ze čtyř předmětů a nesnažil jsem se a nic. Často mě
7
KdoChytaKor1.qxp_Sestava 1 05.01.21 11:20 Stránka 8
napomínali, abych se koukal snažit, zvlášť ve čtvrtletí, když přijeli naši na pohovor se starým Thurmerem, ale já snahu neprojevil. A tak jsem dostal padáka. V Pencey dávaj lidem padáka dost často. Pencey je jakožto škola v moc vysoký kategorii. Vážně. Zkrátka a dobře, byl prosinec a byla zima jak v psírně, zvlášť tam nahoře na tom stupidním vršku. Já měl na sobě jen ten oboustrannej kabát a neměl jsem rukavice a nic. Tejden předtím mi někdo ukradl můj kabát z velbloudí srsti, i s rukavicema s kožešinou, co byly v kapse. V Pencey bylo plno zlodějů. Bylo tam hodně kluků z hrozně bohatejch rodin, ale přes to přese všechno tam bylo zlodějů plno. Čím dražší škola, tím je tam víc zlodějů – bez psiny. Zkrátka a dobře, stál jsem tam vedle toho nesmyslnýho kanónu, díval se na zápas a zadek mi umrzal. Jenomže jsem se na zápas moc nedíval. Ve skutečnosti jsem tam trčel proto, poněvadž se mi tak nějak chtělo říct všemu sbohem. Já jen jako, že jsem už kolikrát odešel z nějaký školy nebo odněkud, a ani jsem nevěděl, že odcházím. Tohle já nesnáším. Nezáleží mi na tom, jestli to sbohem říkám smutně nebo rád, ale když odněkud odcházím, tak si chci uvědomit, že odcházím. Když to člověk neví, je mu pak ještě hůř. Měl jsem kliku. Zničehonic jsem si vzpomněl na něco, co mi pomohlo si uvědomit, že odtud vypadnu. Najednou jsem si vzpomněl, jak jsme jednou – bylo to někdy v říjnu – honili s Robertem Tichenerem a Pavlem Campbellem před školou mičudu. Byli to milí kluci – zvlášť Tichener. Bylo těsně před večeří, venku se už hezky stmívalo, ale my přesto kopali mičudu dál. Stmívalo se čím dál víc a my na míč už skoro ani neviděli, ale pořád se nám toho nechtělo nechat. Jenže nakonec jsme museli. Zambesi, co učil biologii, vystrčil hlavu z okna a poručil nám, abychom už šli do svýho pokoje a připravili se k večeři. Když se mi podaří na něco takovýho si
8
KdoChytaKor1.qxp_Sestava 1 05.01.21 11:20 Stránka 9
vzpomenout, dokážu se klidně rozloučit – aspoň většinou. Jakmile jsem si to řek, otočil jsem se a dal se do běhu po druhý straně svahu k domu starýho Spencera. Spencer nebydlel v kampusu. Bydlel v ulici Anthonyho Waynea. Utíkal jsem celou cestu až k hlavním vratům a potom jsem vteřinku čekal, až se vydejchám. Já nemám vůbec žádnej dech, jestli chcete co vědět. Jednak značně kouřím – totiž – kouřil jsem. Donutili mě, abych toho nechal. A za druhý jsem za poslední rok vyrost o šestnáct centimetrů. Čímž se taky stalo, že jsem div nedostal tuberu a že jsem musel jet sem na všechny ty kontroly a podobný legrace. Ale jinak jsem úplně zdravej. Zkrátka a dobře, hned jak jsem se vydejchal, rozběh jsem se přes 204. ulici. Byla pekelná ledovka a já se div nenatáh. Ani nevím, proč jsem utíkal – nejspíš, že se mi chtělo. Když jsem se dostal přes cestu, měl jsem najednou pocit, jako bych se měl rozplynout. Bylo takový to nesmyslný odpoledne, slunce nesvítilo a nic, a pokaždý, když člověk přešel ulici, měl pocit, jako by se měl rozplynout. Páni, já vám na ten zvonek zazvonil jak na poplach, když jsem dorazil k domu starýho Spencera! Byl jsem vážně na kost. Uši mě bolely a nemohl jsem skoro vůbec hejbat prstama. „Honem, honem,“ řek jsem málem úplně nahlas, „tak otevřte někdo ty dveře.“ Konečně je otevřela stará paní Spencerová. Neměli služku a nikoho a vždycky chodili otvírat sami. Prachatý zrovna nebyli. „Holdene,“ povídá paní Spencerová, „to jsem ráda, že tě vidím. Pojď dál, hochu. Jsi jako rampouch, co?“ Myslím, že byla vážně ráda, že mě vidí. Měla mě ráda. Já aspoň myslím. Páni, jak já byl rychle uvnitř! „Jak se máte, paní Spencerová? Jak se daří panu profesorovi?“ „Počkej, hochu, dej mi ten kabát,“ povídá. Neslyšela, že se ptám, jak se daří Spencerovi. Byla kapánek nahluchlá.
9
KdoChytaKor1.qxp_Sestava 1 05.01.21 11:20 Stránka 10
Pověsila mi kabát do skříně v hale a já si pročís trochu rukou vlasy. Nosím většinou trávník a jaktěživ se nemusím moc česat. „Jak se pořád máte, paní Spencerová?“ zeptal jsem se ještě jednou, jenomže hlasitějc, aby mě slyšela. „Dobře, Holdene.“ Zavřela dveře od skříně. „Jak se máš ty?“ Podle toho, jak se mě zeptala, jsem hned poznal, že jí už Spencer řekl, že mě vylili. „Dobře,“ odpověděl jsem. „Jak se daří panu profesorovi? Už je z tý chřipky venku?“ „Venku! Holdene, vždyť on dělá jako úplný – já nevím co – je ve svém pokoji, hochu. Jen jdi dál.“
10
KdoChytaKor1.qxp_Sestava 1 05.01.21 11:20 Stránka 11
2
Měli každej svůj vlastní pokoj. Oběma bylo minimálně sedmdesát nebo dokonce ještě víc. Ale stejně ještě dovedli mít ze života srandu, i když samozřejmě tak trochu uhozeným způsobem. Já vím, že se to zdá sprostý, že to říkám, ale já to sprostě nemyslím. Já jen jako, že jsem o starým Spencerovi hodně často přemejšlel. Totiž, když o něm člověk přemejšlí moc často, tak mu nejde na rozum, co toho chlapa na tom světě proboha ještě pořád baví. Já jen jako, že starej Spencer byl příšerná figura, celej ohnutej, a že když při vyučování upustil u tabule kousek křídy, tak musel vždycky nějakej kluk z první lavice vstát, sebrat ji a podat mu ji. Což je teda podle mýho názoru hrůza. Ale když o něm člověk přemejšlel jen tak akorát a ne moc, přišel na to, že si zas tak špatně nežije. Například jednou v neděli, když jsem byl u něj s několika klukama na čokoládu, ukázal nám takovou starou, odřenou navajskou deku, kterou si s paní Spencerovou koupili od nějakýho Indiána v Yellowstonským parku. Bylo vidět, že se starej Spencer div nepotentočkoval radostí, že si ji moh koupit. A právě tohle tím myslím. Představte si, že je někdo tak pekelně starej jako třeba Spencer a může se potentočkovat radostí, že si koupil deku! Měl otevřený dveře, ale já přesto zaklepal, jen tak ze zdvořilosti a tak. Přestože jsem ho tam viděl sedět. Seděl ve velkým koženým křesle, celej zabalenej do tý deky, co jsem vám o ní právě vypravoval. Když jsem zaklepal, podíval se směrem
11
KdoChytaKor1.qxp_Sestava 1 05.01.21 11:20 Stránka 12
ke mně. „Kdo je to?“ zařval. „Caulfield? Pojď dál, hochu.“ Vždycky řval, jak to nebylo ve třídě. Člověku to někdy lezlo na nervy. Jen jsem vstoupil, už mě mrzelo, že jsem tam chodil. Čet časopis Atlantic Monthly, po celým pokoji byly pilulky a léky a člověk ze všeho cítil Vickovy nosní kapky. Působilo to značně depresívně. Já nejsem tak jako tak nadšením bez sebe, když se mám koukat na nemocný lidi. A ještě víc člověka deprimoval ten starej, ubohej, otrhanej župan, kterej měl Spencer na sobě a ve kterým se už nejspíš narodil. Já aspoň nekoukám dvakrát rád na starý chlapy, když jsou v pyžamu a v županu. Vždycky jim kouká starej, vpadlej hrudník. A nohy! Na pláži nebo tak někde vypadaj nohy starých chlapů strašně bíle a jakoby bez chlupů. „Dobrý den, pane profesore,“ povídám. „Dostal jsem váš lístek. Děkuju mockrát.“ Napsal mi lístek, abych se u něj stavil a rozloučil se s ním, než začnou prázdniny, poněvadž se už do Pencey nevrátím. „Nemusel jste se s tím psát, byl bych se tak jako tak přišel rozloučit.“ „Posaď se semhle, hochu,“ povídá Spencer. Čímž myslel postel. Sed jsem si na postel. „Co dělá chřipka, pane profesore?“ „Jo, hochu, kdyby mi bylo jen o trošku líp, musel bych poslat pro doktora,“ odpověděl mi. Což ho úplně odrovnalo. Začal se vám chechtat jak blázen. Načež se sebral a povídá: „Proč nejsi na zápase? Já myslel, že je dneska ten slavný zápas.“ „Je. Já tam byl. Jenomže jsem se právě vrátil z New Yorku se šermířským družstvem,“ řek jsem mu. Páni, ta jeho postel byla tvrdá jak šutr. Načež začal pekelně vážně. Já věděl, že začne. „Tak ty nás opouštíš, co?“ zeptal se. „Ano, pane profesore. Vypadá to tak.“ Načež začal pokyvovat hlavou. To byla jeho špecialita. Jakživ jste neviděli nikoho, kdo by pořád tak pokyvoval hlavou.
12
KdoChytaKor1.qxp_Sestava 1 05.01.21 11:20 Stránka 13
Člověk nikdy nepřišel na to, jestli pořád pokyvuje hlavou proto, že třeba přemejšlí nebo něco, anebo jenom proto, že je to takovej milej stařík, co všemu rozumí jako koza petrželi. „Copak ti říkal dr. Thurmer, hochu? Pokud vím, měli jste spolu malý pohovor.“ „Ano, měli. Vážně, měli. Byl jsem u něj v kanceláři minimálně dvě hodiny.“ „Copak ti říkal?“ „Ale… no… že život je zápas a tak. A že ho člověk má hrát podle pravidel. Byl přitom moc milej. Já jen jako, že při tom nevyskakoval až do stropu a nic. Jenom mluvil v jednom kuse o životě, že je to zápas, a tak. Však to znáte.“ „Ale život je opravdu zápas, hochu. Život je opravdu zápas, který musíme hrát podle pravidel.“ „Ano, pane profesore. Já vím, že je. Já vím.“ Zápas, do prdele. Pěknej zápas. Když je člověk na tý straně, kde jsou samí kanóni, tak je to zápas – prosím – to se musí nechat. Ale když se dostane na druhou stranu, kde není ani jeden kanón, tak co je to za zápas? Žádnej zápas. „Psal už dr. Thurmer tvým rodičům?“ zeptal se mě Spencer. „Říkal, že jim bude psát v pondělí.“ „Ty sám jsi jim už zprávu podal?“ „Ne, pane profesore, já jsem jim ještě zprávu nepodal, poněvadž se s nima asi uvidím ve středu večer, až přijedu domů.“ „A jak tu novinu přijmou, co myslíš?“ „No… asi je to dost namíchne,“ odpověděl jsem. „Vážně. To už je minimálně čtvrtá škola, kde jsem.“ Zavrtěl jsem hlavou. Já hodně často vrtím hlavou. „Páni!“ řekl jsem. Taky hodně často říkám „páni“. Částečně proto, že mám mizernou zásobu slov, a částečně proto, že se někdy chovám na svůj věk hrozně nezrale. To mi bylo šestnáct a teď je mi sedmnáct. Ale někdy se vám chovám, jako by mi bylo tak třináct.
13
KdoChytaKor1.qxp_Sestava 1 05.01.21 11:20 Stránka 14
Což je vážně ironie, protože měřím 189 a mám šedivý vlasy. Vážně! Na jedný straně – na pravý – mám moře šedivých vlasů. Já je mám odjakživa, už od dětství. Ale přesto se ještě někdy chovám, jako by mi bylo maximálně dvanáct. Všichni to říkají, zvlášť táta. Ono je to taky částečně pravda. Ale není to tak úplně pravda. Lidi si vždycky myslej, že je něco úplně pravda. Mně je to celkem fuk, jenom mě občas otráví, když mi řeknou, abych se choval, jak se na můj věk sluší. Někdy se zase chovám, jako bych byl mnohem starší, než jsem, vážně. Ale toho si lidi nikdy nevšimnou. Starej Spencer začal zase pokyvovat hlavou. Taky se začal šťourat v nose. Dělal, jako by se chtěl jenom podrbat, ale ve skutečnosti si strčil palec úplně dovnitř. Nejspíš si myslel, že si to může dovolit, když jsem v pokoji jenom já. Mně to bylo fuk, jenomže dívat se na někoho, jak se šťourá v nose, je hnus. Potom mi povídá: „Měl jsem to potěšení seznámit se před několika týdny s tvými pány rodiči, když si přijeli pohovořit s dr. Thurmerem. Jsou to oba skvělí lidé.“ „Ano. Jsou. Jsou moc prima.“ Skvělí. Tohle slovo vážně nenávidím. Taková šaškárna. Vždycky, když ho slyším, tak se mi chce zvracet. Zničehonic dostal Spencer najednou výraz, jako by mi chtěl říct něco ohromnýho, něco, co by sedlo. Vzpřímil se na židli a trochu se natočil. Ale byl to planej poplach. Udělal jenom to, že vzal Atlantic Monthly z klína a pokusil se ho hodit na postel vedle mě. Jenže se nestrefil. Bylo to maximálně půl decimetru, ale přesto se nestrefil. Vstal jsem, sebral to a položil na postel. Načež se mi zničehonic zachtělo vypadnout z pokoje. Cítil jsem, že se chystá příšerný kázání. Celkem bych nebyl bejval tak moc proti tomu, ale neměl jsem chuť poslouchat, jak mi někdo káže, a přitom čuchat Vickovy nosní kapky a ještě se dívat na starýho Spencera v pyžamu a v županu. Na to jsem vážně neměl chuť.
14
KdoChytaKor1.qxp_Sestava 1 05.01.21 11:20 Stránka 15
Ale už to vypuklo. „Copak je to s tebou, hochu?“ povídá Spencer. Na svou povahu to řek hodně ostře. „Kolik předmětů jsi měl zapsaných v tomhle období?“ „Pět, pane profesore.“ „Pět. A z kolika propadáš?“ „Ze čtyř.“ Zavrtěl jsem kapánek zadkem na posteli. Byla to nejtvrdší postel, na jaký jsem kdy seděl. „Ale z angličtiny jsem prošel,“ povídám, „protože když jsem byl ve Whootonu, tak jsme tyhle věci jako Beowulfa a ,Lorde Randale, synu můj‘ už brali. Já jen jako, že z angličtiny jsem nemusel dělat skoro nic, jen občas napsat kompozici.“ Ani vám mě neposlouchal. Skoro nikdy člověka neposlouchal, když jste mu něco vykládali. „Nechal jsem tě propadnout z dějepisu, protože jsi neuměl absolutně nic.“ „Já vím, pane profesore. Páni, vždyť já vím. Nemohl jste nic jinýho dělat.“ „Absolutně nic,“ opakoval ještě jednou. Což by mě dovedlo dohnat k šílenství. Když lidi něco dvakrát opakujou, ačkoliv to člověk uzná už napoprvé. Načež to řek potřetí. „Ale absolutně nic. Moc pochybuju, žes za celý semestr vůbec otevřel učebnici. Otevřels? Mluv pravdu, hochu.“ „No, párkrát jsem se na to tak trochu mrknul,“ povídám. Nechtěl jsem zraňovat jeho city. Byl do dějepisu zažranej. „Tak ty ses na to trochu mrkl – co?“ povídá – hrozně jedovatě. „Tvůj – hm – test je tamhle na prádelníku. Navrchu na té hromadě. Prosím tě, přines ho sem.“ To teda byla hrozná sprosťárna. Ale šel jsem a přines mu ho – neměl jsem na vybranou. Pak jsem si zase sed na tu jeho betonovou postel. Páni, nedovedete si představit, jak mě začínalo mrzet, že jsem k němu zaskočil se rozloučit. Začal s tím testem zacházet, jako by to bylo lejno nebo co. „Egypťany jsme probírali od čtvrtého listopadu do druhého
15
KdoChytaKor1.qxp_Sestava 1 05.01.21 11:20 Stránka 16
prosince,“ povídá. „Zvolil sis je při testu za svoje téma. Zajímalo by tě slyšet, cos o nich napsal?“ „Ne, pane profesore, ani moc ne,“ řek jsem. Ale on to přesto přese všechno přečet. Když něco chce udělat profesor, tak ho nezastavíte. Prostě to udělá. Egypťané byli starověký národ kavkazské rasy, který sídlil v severní části Afriky; což je, jak je všeobecně známo, největší pevnina východní polokoule. Musel jsem sedět a ty kecy poslouchat. To teda byla vážně sprosťárna. Egypťané jsou dnes pro nás zajímaví z několika důvodů. Moderní věda ještě pořád nemůže přijít na to, jaké to byly tajemné přípravky, jichž Egypťané užívali, když balili mrtvoly, takže jim obličeje neshnily ani po nesčíslných stoletích. Tato zajímavá záhada je pro moderní vědu dvacátého století ještě stále otevřeným problémem. Přestal číst a odložil papír. Já vám ho začínal skoro nenávidět. „Tvoje pojednání, abych tak řekl, tady končí,“ povídá takovým hrozně jedovatým tónem. To by člověk nikdy neřek, že tak starej chlap dokáže bejt takhle jedovatej. „Ale dole na konci stránky jsi připojil malou poznámku pro mne,“ povídá. „Já vím,“ řek jsem. Řek jsem to hezky rychle, poněvadž jsem ho chtěl zarazit, než začne číst nahlas i to. Ale toho jste nezarazili. Byl rozjetej jak sentinel. Milý pane profesore, četl nahlas. To je všechno, co vím o Egypťanech. Určitě Vám připadá, že mě moc nezajímají, ale vaše přednášky jsou přesto hodně zajímavé. Budete mít úplně pravdu, když mě necháte propadnout, poněvadž tak jako tak rupám ze všeho kromě angličtiny. V dokonalé úctě Váš Holden Caulfield. Potom ten pitomej test položil a podíval se na mě, jako kdyby mě právě roznes v ping-pongu nebo co. Myslím, že mu nikdy neodpustím, že mi ty kecy čet nahlas. Já bych to jemu
16
KdoChytaKor1.qxp_Sestava 1 05.01.21 11:20 Stránka 17
nahlas nikdy nečet, kdyby to napsal on – vážně ne. A vůbec, napsal jsem tu pitomou poznámku jenom proto, aby si to tak nebral, že mě nechá prolítnout. „Máš mi za zlé, že tě nechávám propadnout, hochu?“ povídá. „Ne, pane profesore. To určitě ne,“ odpověděl jsem. Děsně jsem si přál, aby mi od rána do večera neříkal „hochu“. Když skončil, pokusil se hodit můj test na postel. Jenomže se samozřejmě zase nestrefil. Musel jsem vstát, sebrat ho a dát nahoru na Atlantic Monthly. Dělat to každý dvě minuty, to člověka otráví. „Co bys udělal ty na mém místě?“ zeptal se mě. „Řekni pravdu, hochu.“ Víte, ono bylo vidět, že ho vážně trápí, že mě nechal rupnout, a tak jsem pustil chvíli hubu na špacír. Řek jsem mu, že jsem vážně imbecil, a podobný kecy. Řek jsem mu, že bych na jeho místě udělal úplně to samý a že lidi většinou nedovedou ocenit, co je to za fušku bejt učitelem. A tak podobně. Prostě kecy. Ale legrační na tom bylo, že jsem přitom, jak jsem mlel pantem, myslel na něco docela jinýho. Bydlím v New Yorku, a tak jsem si vám vzpomněl na to jezírko blízko ulice Central Park South. Tak jsem tak uvažoval, jestli už bude zamrzlý, až přijedu domů, a jestli bude, kam se podějou ty kachny. Uvažoval jsem, kam se asi podějou ty kachny, když celý jezírko zamrzne a je na něm jen led a led. Uvažoval jsem, jestli snad přijde nějakej chlápek s dvoukolákem a odveze je do zoologický zahrady nebo někam. Nebo jestli jednoduše odletěj pryč. Já mám stejně kliku. Myslím jako, že si dokážu klidně pouštět hubu na špacír a přitom myslet na kachny. Je to legrace. Když člověk mluví s profesorem, tak si mozek moc namáhat nemusí. Ale jak jsem tak kecal, zničehonic mě přerušil. Věčně člověka přerušoval.
17
KdoChytaKor1.qxp_Sestava 1 05.01.21 11:20 Stránka 18
„Jak ti při tom všem je, hochu? To by mě moc zajímalo.“ „Myslíte jako to, že vylítnu z Pencey a tak?“ povídám. Já si vám tak strašně přál, aby si zakryl ten svůj propadlej hrudník. Nebyl to dvakrát krásnej pohled. „Tak se mi zdá, že jsi už měl nějaké potíže ve Whootonu a v Elkton Hills, jestli se nemýlím?“ Tohle neřek vyloženě jedovatě, ale znělo to taky dost odporně. „V Elkton Hills jsem moc potíží neměl,“ povídám. „Ne že bych zrovna propad nebo něco. Prostě jsem odešel – aby se tak řeklo.“ „Pročpak, jestli se smím ptát?“ „Proč? Ach, to je dlouhá historie, pane profesore. Totiž – je to hrozně komplikovaný.“ Neměl jsem chuť celou tu záležitost rozebírat. Byl by tomu tak jako tak nerozuměl. O takovejch věcech neměl ani páru. Z Elkton Hills jsem odešel hlavně proto, poněvadž tam byli samí tajtrlíci. Všude, kam jste se jen podívali. Hlavně proto. Roztrh se tam s nima pytel. Například ten ředitel, Haas. To byl ten největší tajtrlík, s jakým jsem se v životě sešel, desetkrát horší než dr. Thurmer. Například v neděli. V neděli starej Haas vždycky obešel všechny rodiče, co přijeli do školy, a podal jim ruku. Byl vždycky jako mílius. Ledaže měl některej kluk jenom obyčejný rodiče, který se zdáli tak trochu divný. Měli byste ho vidět, jak se choval k rodičům kluka, co bydlel se mnou. Víte, když máma některýho kluka vypadala taková umaštěná nebo byla uhozeně oblíknutá anebo jeho táta byl ten typ, co nosí takovej ten oblek s hrozně vycpanejma ramenama a takový ty staromódní černobílý boty, to jim starej Haas jenom podal ruku a vycenil na ně zuby, načež šel a bavil se třeba půl hodiny s rodičema někoho jinýho. To teda nesnáším. To mě dohání k šílenství. To mě tak deprimuje, že se z toho můžu zbláznit. Nenáviděl jsem tu pitomou školu v Elkton Hills.
18
KdoChytaKor1.qxp_Sestava 1 05.01.21 11:20 Stránka 19
Potom se mě Spencer na něco zeptal. Ale já ho neposlouchal. Myslel jsem na starýho Haase. „Prosím, pane profesore?“ řekl jsem. „Copak nemáš ani trochu výčitky svědomí, že z Pencey odcházíš?“ „No, trošku výčitky svědomí mám, to určitě. Samo... ale moc ne. Aspoň zatím ne. Nejspíš mi to ještě nedošlo. Mně to vždycky chvíli trvá, než mi to dojde. Teď myslím jedině na to, že jedu ve středu domů. Já jsem asi vážně imbecil.“ „Copak ti tvoje budoucnost nedělá naprosto žádné starosti, hochu?“ „Ale ano, dělá mi starosti, dělá. Samo. Samosebou, že dělá.“ Chvilku jsem o tom přemýšlel. „Ale nejspíš moc velký ne.“ „Ale bude,“ povídá Spencer. „Bude, hochu. Bude, až už bude pozdě.“ Tohle neměl říkat. Znělo to, jako bych byl nebožtík nebo co. Působilo to hrozně depresívně. „Nejspíš asi bude,“ povídám. „Rád bych tě trochu přived k rozumu, chlapče. Snažím se ti pomoct, seč jsem.“ A to se taky vážně snažil. To bylo vidět. Jenomže naše názory se diametrálně rozcházely, to bylo to. „Já vím, pane profesore,“ řekl jsem. „Děkuju mockrát. Bez legrace. Já to dovedu ocenit. Vážně.“ Načež jsem se zved z postele. Páni, už bych tam nebyl vydržel sedět ani deset minut! Ani kdyby mi to mělo zachránit život. „Ale já už budu muset jít. Fakticky. Mám v tělocvičně spoustu věcí, který si musím vzít s sebou domů. Vážně.“ On se vám na mě podíval a začal zase pokyvovat hlavou, na tváři ten hrozně vážnej výraz. Zničehonic mi ho bylo pekelně líto. Ale prostě jsem tam už nevydržel tvrdnout, když se naše názory tak diametrálně rozcházely a když se pořád nestrefoval na postel, kdykoliv na ni něco hodil, a když mu zpod toho jeho ubohýho starýho županu pořád vyčuhoval
19
KdoChytaKor1.qxp_Sestava 1 05.01.21 11:20 Stránka 20
hrudník, a s tím chřipkovým zápachem nosních kapek po celým pokoji. „Víte co, pane profesore? Nelamte si se mnou hlavu,“ povídám. „Doopravdy. Ono to se mnou bude zase všechno v pořádku. Já teď zrovna prodělávám takový období. Každej někdy prodělává nějaký období nebo tak, ne?“ „Nevím, hochu, nevím.“ Nesnáším, když mi někdo takhle odpoví. „Ale samo. Samo, že prodělává,“ řek jsem. „Doopravdy, pane profesore. Prosím vás, nelamte si se mnou hlavu.“ Položil jsem mu ruku na rameno. „Ano?“ řekl jsem. „Nechtěl bys šálek horké čokolády, než půjdeš? Moje paní by ti…“ „Děkuju, moc rád, já bych vážně moc rád, ale musím už jít, fakticky. Musím už do tělocvičny. Ale stejně vám děkuju, děkuju mockrát, pane profesore.“ Pak jsme si podali ruce. A všechny tyhle blbosti. Ale bylo mi z toho stejně pekelně smutno. „Já vám napíšu, pane profesore. Dejte si s tou chřipkou pozor.“ „Sbohem, hochu.“ Když jsem zavřel dveře a procházel obývákem, něco za mnou zařval, ale já ho dobře neslyšel. Vzal bych na to jed, že za mnou zařval „mnoho štěstí“. Ale to snad přece ne! Kruci, to snad ne! Nikdy bych za nikým neřval „mnoho štěstí“. Zní to příšerně, když o tom člověk začne uvažovat.
20
KdoChytaKor1.qxp_Sestava 1 05.01.21 11:20 Stránka 21
3
Já jsem vám ten nejstrašlivější lhář, jakýho jste v životě viděli. Je to hrůza. Jdu si třeba jenom koupit časopis do krámu, někdo se mě zeptá, kam jdu, a já na beton řeknu, že jdu do opery. To je peklo. A tak když jsem řek Spencerovi, že si jdu vzít do tělocvičny nářadí a ostatní věci, bylo to vyložená lež. Vždyť já si svoje věci v tělocvičně ani nenechávám. Tak kde jsem v Pencey bydlel. V Pencey jsem bydlel v novejch ložnicích, v křídle, který se jmenovalo Ossenburgerovo. Bylo jenom pro starší studenty. Já byl ve třetím ročníku. Můj spolubydlící ve čtvrtým. To křídlo se jmenovalo po nějakým Ossenburgerovi, kterej chodil do Pencey, a když vyšel, nasekal moře prachů na pohřebních ústavech. Zřídil vám všude, kam se jen podíváte, pohřební síně, takže člověk teď může dát pohřbít svý příbuzný po búru za kus. Měli byste starýho Ossenburgera vidět! Ten je asi jen šoupne do pytle a vysype do řeky. Zkrátka a dobře, Ossenburger dal Pencey moře prachů, a tak po něm pojmenovali naše křídlo. Přijel vždycky na první ragbyovej zápas v roce do školy v tý svý obrovský káře – v tom svým cadillacu – a my museli na tribuně vstát a udělat mu lokomotivu – to je takovej sborovej pozdrav. Načež druhej den ráno proslovil v kapli řeč, která trvala minimálně deset hodin. Na zahájení nám řek minimálně padesát vtipů – všechny uhozený – aby nám předved, jakej je báječnej. Ohromná junda. Načež nám začal vykládat, jak se nikdy nestydí, když má s něčím trápení nebo něco,
21
KdoChytaKor1.qxp_Sestava 1 05.01.21 11:20 Stránka 22
a padne na kolena a pomodlí se k bohu. Říkal nám, že se máme pořád modlit k bohu – rozmlouvat s ním a tak – ať jsme kde jsme. Říkal nám, že máme Ježíše považovat za svýho kamaráda. Říkal, že on s Ježíšem rozmlouvá od rána do večera, dokonce i když sedí za volantem. To by mě umrtvilo! Já toho tajtrlíka přímo vidím, jak tam dává jedničku a prosí Ježíše, aby mu seslal ještě nějakou tu mrtvolku. Jediný, co bylo na jeho řeči prima, bylo jedno místo přímo uprostřed. Vykládal, jakej je kanón, jakej je sekáč a tak, načež se zničehonic jeden kluk, co seděl v řadě přede mnou, Edgar Marshalla, příšerně uříz. Bylo to strašný hulvátství – udělat to takhle v kapli. Ale na druhý straně to byla zase legrace. Ten Marshalla! Div že neulítla střecha! Skoro nikdo se nezasmál nahlas a Ossenburger dělal, jako by to vůbec neslyšel, ale přímo vedle něj na pódiu seděl pan Thurmer, náš řiditel, a bylo vidět, že ten to tedy slyšel! Páni, ten běsnil! Neřek ani popel, ale příští den večer nám napařil povinný študium ve školní budově a přišel tam a pronesl k nám řeč. Řek, že ten žák, který způsobil tu výtržnost v kapli, do Pencey nepatří. Snažili jsme se přinutit Marshallu, aby vypustil ještě jednoho, přímo při řeči starýho Thurmera, ale on nebyl zrovna ve formě. Zkrátka a dobře, tam jsem teda v Pencey bydlel. V novejch ložnicích, v křídle starýho Ossenburgera. Když jsem odešel od Spencera a byl zase zpátky ve svým pokoji, bylo mi moc příjemně, poněvadž všichni byli na zápase a v našem pokoji hřálo pro změnu topení. Bylo mi útulně. Sundal jsem si kabát a rozepnul límeček u košile, načež jsem si nasadil tu loveckou čepičku, co jsem si koupil ten den ráno v New Yorku. Byla to červená lovecká čepička s takovým tím dlouhatánským štítkem. Viděl jsem ji ve výkladě jednoho sportovního obchodu, když jsme vylezli z podzemky, hned nato, jak jsem zpozoroval, že jsem ztratil všechny ty pitomý končíře. Stála mě jenom dolar. Nosil jsem ji tak, že jsem
22
KdoChytaKor1.qxp_Sestava 1 05.01.21 11:20 Stránka 23
si otočil štítek dozadu. Což je teda značně uhozený, to se musí nechat, ale mně se to tak líbilo. Sedělo mi to. Pak jsem si vzal knihu, co jsem právě čet, a posadil se do křesla. V každým pokoji byly dvě křesla. Jedno bylo moje a druhý patřilo Wardu Stradlaterovi, což byl můj spolubydlící. Opěradla byly v žalostným stavu, poněvadž se každej vždycky posadil na opěradlo, ale křesla to byly ohromně pohodlný. Čet jsem právě jednu knihu, kterou jsem si vzal z knihovny omylem. Dali mi jinou knihu a já si toho nevšim, až když jsem byl zpátky v pokoji. Dali mi Povídky z Afriky od Isaaca Dinesena. Myslel jsem, že to bude stát za pendrek, ale ono ne! Náhodou to byla moc prima kniha. Já jsem celkem ignorant, ale čtu hodně. Můj nejzamilovanější autor je můj bratr D. B. a hned po něm Ring Lardner. Dostal jsem jednu Lardnerovu knihu od svýho bratra k narozeninám, zrovna předtím, než jsem jel do Pencey. Byly tam senzační scény, ohromně srandovní, a pak tam byla povídka o jednom dopravákovi, kterej se zamiloval do jedný sekandy, co jezdí pořád zakázanou rychlostí. Jenomže ten polda je ženatej, takže si ji nemůže vzít a nic. Načež se ta holka zabije, poněvadž jezdí věčně zakázanou rychlostí. Z tý povídky jsem byl úplně vedle. Nejradši mám knihy, kde je aspoň místy nějaká psina. Čtu i spousty klasickejch knih, jako je Rodákův návrat a tak, a čtu je rád, a čtu spoustu knih o válce a spousty detektivek, ale ty mě zrovna moc nenadchnou. Co mě ale vážně nadchne, je kniha, kterou člověk dočte, načež by si přál, aby byl s autorem, co ji napsal, ohromnej kamarád a moh mu zatelefonovat, kdy se mu zachce. Ale to se člověku moc často nestane. Toho Isaaca Dinesena bych zavolal docela rád a Ringa Lardnera taky, jenomže D. B. povídal, že už umřel. Ale třeba ta kniha O údělu člověka od Sommerseta Maughama! Tu jsem čet vloni v létě. Je moc dobrá a všechno, ale Sommerseta Maughama by se
23
KdoChytaKor1.qxp_Sestava 1 05.01.21 11:20 Stránka 24
mi nechtělo volat. Já nevím. Prostě to není ten typ spisovatele, kterýho by se mi chtělo volat, no! To bych radši zavolal Thomase Hardyho. Ta Eustacia Vye se mi líbí. Zkrátka a dobře jsem si nasadil tu loveckou čepičku, posadil se a začal si číst Povídky z Afriky. Já už to jednou čet, ale měl jsem chuť přečíst si některý pasáže znova. Ale přečet jsem teprve takový tři stránky a vtom jsem uslyšel, že někdo přichází skrz závěs u sprch. Ani jsem se nemusel dívat a v tu ránu jsem věděl, kdo to je. Byl to Robert Ackley, ten kluk, co bydlel ve vedlejším pokoji. V našem křídle spojovala vždycky dva pokoje sprcha a Ackley ke mně vrazil minimálně pětaosmdesátkrát za den. Až na mě to byl asi jedinej kluk, kterej byl v ložnici a nebyl dole na zápase. Ackley nechodil nikdy nikam. Byl vám to hrozně zvláštní kluk. Chodil do posledního ročníku a tvrdnul v Pencey už celý čtyři roky, ale nikdo mu nikdy neřek jinak než „Ackley“. Ani Herb Gale, jeho spolubydlící, mu nikdy neřek „Bobe“ nebo třeba aspoň „Acku“. Tomu bude asi i jeho vlastní žena říkat „Ackley“, jestli se kdy ožení. Byl to takovej dlouhatánskej kluk s ohnutýma ramenama – měřil minimálně 190 – a s hnusnýma zubama. Za celou tu dobu, co bydlel vedle mě, jsem ani jednou neviděl, že by si čistil zuby. Vypadaly vždycky příšerně, jako by mu na nich rost mech, a když ho člověk viděl v jídelně s plnou pusou rozmaňhanejch brambor nebo hrachu nebo něčeho, tak se mu dělalo nanic. Kromě toho měl spoustu uhrů. Nejen na čele a na bradě jako většina kluků, ale všude po celým obličeji. A nejen to, byl to vůbec odpornej charakter. Kromě toho byl protivnej. Prostě jsem ho zrovna dvakrát nemiloval, jestli chcete co vědět. Tušil jsem, že stojí na přepážce u sprch, zrovna za mým křeslem, a nakukuje, jestli je tam někde Stradlater. Měl Stradlatera plný zuby a nikdy nepřišel do pokoje, když byl Stradlater doma. Měl skoro každýho plný zuby.
24