Martin
Šonka Můj let do nebes Robert Sára
M ARTI N Š O NKA
Úvod
–4–
–5–
M ARTI N Š O NKA
Devět vteřin. Je to nic, zlomek, jenže teď se vlečou jako věčnost, protože čekám, jaký mi vynesou ortel. Dokázal jsem to, nebo ne? Mám se radovat, nebo se mi ve tváři zase zjeví zklamání jako loni, protože budu jen číslem dva? Ne, chci to vědět hned. A tak kroutím hlavou, jak to jen jde, jenže marně z kokpitu hledám gigantickou světelnou tabuli, se kterou se tady jinak na každém rohu vychloubají, že je největší na světě. Marně očima pátrám alespoň po její části a záblesku zelené barvy, která by pro mě byla znamením i posvěcením, že jsem to dokázal. Cílovou bránou jsem ale proletěl tak rychle, že mi i ta sebevětší televize zmizela z výhledu, a tak musím čekat, až mi rozsudek zazní v uších. Lidem se prý dokáže ve fatálních okamžicích promítnout během vteřiny celý život, já si během těch svých nekonečných devíti opakuji, že jsem letěl dobře. Že jsem neudělal žádnou chybu ani jsem nezaspal u některého z pylonů. Jenže pořád je tu varování, že Matt chvíli přede mnou vyšvihl neskutečně skvělý čas. Jen těsně předtím, než jsem se do svého finálového letu pustil já sám. Byl to úplně poslední let celé sezony. Poslední rozhodující závod a já byl poslední závodník. Po mně už nikdo nepoletí a teď se má rozhodnout, kdo se stane mistrem světa. Sebevědomě jsem si říkal, že předchozí dvě má vystoupení v závodě byla lehce konzervativní. Že tam ještě zůstala rezerva. A že když teď trochu zariskuji a nepodělám to, porazím ho. Porazím všechny, protože dneska je to můj den a já vím, že jsem přece tady nahoře nic nepokazil. Ale taky vím, že v disciplíně, ve které rozhodují setiny a tisíciny, neexistuje jistota. Umím odhadnout svůj čas na půlvteřinu, ale co když to jen o fous nevyšlo? Co když sudí viděli nějakou nečistotu v průletu? Jimmy, ksakru, nenapínej mě a už to řekni. Zvoral jsem to, nebo… Tik, tak. Jako bych se ocitl v absurdním dramatu. Lidi dole pode mnou na zemi i ti u televizí už to dávno vědí, ale já, hlavní protago nista toho všeho, jsem teď paradoxně ten největší neználek. Netuším nic a jen čekám. –6–
M ŮJ L E T DO NEBES
Konečně v mých sluchátkách křupe zvuk vysílačky z věže. „Number eight Sonka, fifty-two…“ Řvu. Řvu jako blázen a zatínám pěst. Nic dalšího, co Jimmymu jde z úst, mě v tu chvíli nezajímá, protože mi stačilo zaslechnout osu dovou dvojku – ono anglické „two“ – a už vím všechno. Jsem mistr světa. To není možný. Jsem mistr světa. Dnes mi patří nebe. Ostatní neměli šanci. Dneska prostě ne. Matt Hall zaletěl čas přes 53 vteřin, takže zmíněná dvojka dala rozřešení celému roku. Roku, který vůbec nezačal dobře. Máme sice malý, ale opravdu skvělý tým, dobré letadlo, a přesto to na začátku vůbec na boj o titul nevypadalo. Nikdy jsem ale ani na chvíli nepřestal věřit, že to ještě zlomíme. Byla to strašně těžká cesta na vrchol, ale neskutečně nádherná. A tak teď ve sluchátkách, když na moment přestanu s hurónským křikem, abych se nadechnul, doznívá hlas Jima DiMattea: „Gratuluji, jsi mistr světa roku 2018.“ „Díky, Jimmy. Díky, díky, díky.“ Tak jako asi každý velký fanda letadel jsem snad stokrát jako kluk i teenager viděl Top Gun s Tomem Cruisem. Na nějakou romantiku ve filmu jsem si nikdy nepotrpěl, ale dokola a dokola jsem hltal záběry překrásné stíhačky F14 a snil. A teď mi Jim DiMatteo, chlapík, který býval skutečným velitelem základny Top Gun a dnes řediteluje našemu seriálu, zvěstuje, že je ze mě světový šampion Red Bull Air Race. Tvrdé šichty, kde kličkujete nad zemí mezi 25 metrů vysokými pylony, působí na vás extrémní přetížení a která zprvu dostala nálepku – aby i laici hned pochopili – formule 1 ve vzduchu. Já, úplně obyčejný kluk z Tábora, to dokázal. Mé životní krédo, abych to, co dělám, dělal nejlépe, jak umím, zase zafungovalo. Teď to dělám nejlépe, dokonce nejlépe ze všech frajerů, ke kterým jsem ještě před osmi deseti lety jen obdivně vzhlížel a k jejichž umu mám pořád hluboký respekt. Netrpím sentimentem, nerad ukazuji emoce, snažím se nedojímat. Ale tohle je prostě fantazie. Naprostý masakr. Zakřičím si ještě jednou, pak se podívám z kokpitu ven. Dalších pár minut, než dostanu povolení k přistání a definitivně vypukne –7–
M ARTI N Š O NKA
oslava s týmem, budu kroužit tady ve vzduchu. Musím zkrotit vášně, protože zdejší dráha není nikterak dlouhá a usednutí na zem vyžaduje soustředění. Ale taky vím, že teď je to ojedinělý, bezprostřední okamžik, kdy jsem tu jen já a má mysl. Za chvíli se rozjede kolotoč rozhovorů, povinností vítěze, ale teď si to ještě mohu užít sám se sebou. Jsem zvědav, co přijde, co se v mé hlavě vyklube. Leckterým sportovcům se prý po velkých výhrách v euforii vybaví momenty z jejich začátků, osudové kroky. Nebudu lhát, mně ne. Prostě se kochám a snažím se si ty minuty zapamatovat. „Marťas, to si děláš prču, tys to fakt zvládnul.“ „Zvládnul, jsi mistr světa,“ odpovím vzápětí sám sobě. Těším se, jak po přistání vezmu telefon do ruky a zavolám mámě. S bráchou nás oddaně vychovala, a když jsem jí v sedmnácti oznámil, že budu létat, s kamennou tváří mi lakonicky odpověděla, že jestli se zabiju, tak ať nechodím domů. Ale moc dobře vím, že ve skutečnosti trošku trpí. Její strach z mého povolání nevymizí – ani teď, když budu mít štempl, že jsem mistr světa. I když to, že jsem se jím stal, dozajista ještě neví, protože se na mé závody nedokáže dívat v přímém přenosu. Pouští si je teprve zpětně, až když dostane od lidí okolo ujištění, že se mi nic nestalo a že jsem ani nic nezkazil. Párkrát jsem ji vzal na závody, usadil do VIP lóže, ale když jsem se zjevil na obloze, tak ona vždycky se skleničkou šampaňského stála otočená a schovaná v rohu a radši se nedívala. Těším se, jak zavolám tátovi. To on mě naučil milovat létání a teď se určitě dme pýchou. Těším se, jak obejmu Olinu a dám jí pusu. Své osudové ženě, která „udala“ naše tři děti babičkám a dědečkům, aby na otočku přiletěla z Česka do Dallasu a byla tu při mém životním letu se mnou. Dostávám povolení k návratu z vyčkávacího prostoru, kde jsem několik minut musel ještě kroužit. Byly nekonečně dlouhé, ale zá roveň jsem si je náramně užil. Následuje povolení k přistání na ranvej, kterou máme přímo uprostřed místního oválu s obřími tribunami, kde se standardně jezdí závody aut NASCAR. Posledních pár minut jsem se snažil srovnat si v hlavě, že jsme právě vyhráli titul mistra světa, a teď konečně budu moci klukům poděkovat a radovat se s nimi. Samotné přistání na takovémto „letišti“ se závodním –8–
M ŮJ L E T DO NEBES
Bývalý velitel Top Gunu a náš race director Jimmy DiMatteo. To on mi do rádia oznamoval, že jsem mistrem světa.
speciálem, ze kterého toho moc nevidíte, je poměrně výzva. Snažím se zůstat naprosto koncentrovaný, protože titul vám s tímhle érem nepřistane a tenhle okamžik je asi úplně ukázkový případ, kdy je potřeba si uvědomit staré letecké moudro, že let končí až po vypnutí motoru. Kola usedají na ranvej, brzdím, otevírám kokpit a vidím rozjařené kluky z týmu, kteří mají na všem lví podíl. Směju se a napůl zpívám i křičím: „Tak jsme mistři, no a co?“ Skáču do náruče bráchovi Pepovi a jen mu pošeptám: „Díky.“ Víc říkat nemusím, protože on ví, co všechno se v tom krátkém slůvku ve skutečnosti skrývá. Byl, je a bude tu vždycky pro mě. A já pro něj. Hraje mi hymna i neodmyslitelné tóny od skupiny Queen, které patří všem šampionům. Usmívám se, protože při nich se mi vybaví osm let stará scéna. Taky se odehrála v Americe, jen mnohem víc na severu ve Windsoru, který leží na hranicích Kanady a Spojených států. Ve své nováčkovské sezoně jsem tady skončil poslední, a když –9–
M ARTI N Š O NKA
jsem kráčel ze závodu na hotel, poznali mě místní mladí fanoušci, kteří sborově spustili chytlavý refrén jednoho hitu: „I‘m a loser, baby, so why don‘t you kill me?“ Zkrátka že jsem nula. Kirby Chambliss, americká ikona naší Air Race, šel zrovna se svou manželkou okolo. Hned je zpražil a omlouvali se za ně, ale já to bral s humorem. Mám tohle sportovní hecování rád a koneckonců v porovnání s elitou jsem tehdy skutečně zelenáč byl. Kdyby tušili, kolik energie mi tímto hecováním vlili do žil. A tak jsem si v duchu říkal: „Počkejte jednou…“ A teď revanš konečně nastal, takže i já nahlas zpívám: „No time for losers cause we are the champions.“ Teď není čas pro poražené. … Uběhlo sedm hodin od chvíle, kdy jsem vystoupal na stupně vítězů a zvedl nad hlavu pohár pro šampiona Air Race. Pak to byl šrumec, kluci museli rozebrat letadlo a zabalit ho do kontejneru, protože už zítra se stěhuje jinam. Já zase odpovídal, odpovídal, fotil se a děkoval. Blíží se jedenáctá večer, zvládli jsme dát jednoho rychlého hamburgera a teď konečně dorazili do hotelu, v němž duní diskoté kové tóny z afterparty. Ze seriálu je tady kdekdo, kameramani, me chanici, rozhodčí, piloti a já si v duchu říkám, jestli nezapomněli, že jeden chlap jim tam přece chybí. Vítěz, šampion. Ale jo, teď jsem tu a teď to rozjedeme. Otevírám si pivo, ťukáme si s klukama, když najednou hudba ztichne. Odbila jedenáctá a v Texasu se už nesmí podávat alkohol, takže se zavírá krám. Ne, takhle ten večer přece nemůže skončit. Peťa Františ se usmívá. Je to můj taktik, analytik, přemýšlí vždycky o dva tři kroky dopředu. A má řešení i teď. Zčistajasna vykouzlí dvoulitrové šampaňské. Zatímco já a zbytek týmu jsme ho vystříkali hned po závodě na pódiu, takže teď lepíme jako pouťový cukrkandl, on si ho šetřil na horší časy. A ty nastaly. Usedám do hotelového křesla, když se tu u mě zastavuje Joši Muroja, můj věčný rival, který mi loni po nádherné celosezonní bitvě – poněkud kontroverzně – vyfoukl titul. Kdyby rozhodčí nepřehlédli – 10 –
M ŮJ L E T DO NEBES
dvě jasné penalizace v jeho letu, mohl jsem slavit už po prvním kole posledního závodu. Bohužel jsem se o něj ale pak připravil i já špatným letem ve finále, kde jsem měl ještě šanci vše zvrátit na svou stranu. Tentokrát gratuluje on mně, poprvé se slzami (!) v očích se mi omlouvá za loňský rok. Sám se prý kvůli tomu vítězství necítil dobře a je rád, že teď už bez nějakých pochyb patří mně. Za poslední hodiny jsem dostal stovky blahopřání, ale tohle z nich vyčnívá. Bylo od úhlavního protivníka. Bylo upřímné. A je pro mě zadostiučiněním. S Jošim jsme svedli nespočet soubojů, dává létání všechno a moc si ho vážím. Je radost mít takové soupeře. A je radost je porážet. Lokám si bublinek a teď konečně cítím, jak se v mé hlavě rozjíždí film. Chvílemi je ještě černobílý, tak trochu pro pamětníky, ale je o mně. Zase jsem na letišti v Táboře, držím v ruce pětistovku a prosím pana Vlka, aby mě vzal alespoň na chvíli nahoru, protože chci poprvé poznat svět z výšky. Člověk dělá v životě spoustu blbostí, spoustu špatných rozhodnutí, ale tohle byla moje nejlepší investice, protože tady to začalo. Tady odstartovala má cesta k výšinám, můj let do nebes.
– 11 –
M ARTI N Š O NKA
– 12 –
M ŮJ L E T DO NEBES
I. kapitola
– 13 –
M ARTI N Š O NKA
Vylezl jsem z vody, natáhl se na ručník vedle táty a nechal do sebe pražit paprsky sluníčka. Zavřel jsem oči, chvíli podřimoval, když najednou nad bazény proletěl Albatros. Ne, žádný zbloudilý pták od moře, ale nádherný vojenský podzvukový letoun L-39. Zvedl jsem hlavu a nadšeně na něj hleděl, dokud nezmizel v dáli. A pak jsem se definitivně rozhoupal. Otočil jsem se na tátu a poprvé nahlas řekl: „Chci být pilot.“ Usmál se a v jeho tváři byla poznat hrdost i zvídavost. Já ale k těm třem slovům přidal ještě zásadní otázku, co pro to mám udělat, protože jsem toužil být rovnou pilotem vojenských letounů, třeba toho, co mi před chvíli prosvištěl nad hlavou. Na koupališti se můžete naučit plavat, poprvé se zakoukat do ladných ženských křivek, skokem z pětimetrového můstku se z ustrašeného kluka stát „mužem“. Ale já jsem na koupáku ve Dvoře Králové nad Labem kousek od sochy stříkajícího delfína udělal zásadní životní rozhodnutí. Bylo mi čtrnáct, s bráchou Pepou jsme trávili u táty prázdniny, po kterých jsem nastupoval na průmyslovku v Táboře. Možná by leckdo ten Albatros nad hlavou bral jako znamení, jako cosi fatálního, co mě změnilo a nasměrovalo, ale mně spíš jen dodal odvahu, abych svůj sen začal žít. Že bych chtěl být pilot, jsem tušil mnohem dřív, ale tady jsem to poprvé sdělil nahlas rodičům. Letadla jsem miloval už coby capart. Pamatuji si, jak mi táta vyprávěl, že opravdoví piloti se mezi sebou zdraví zdviženým palcem. A tak když jsme pak se školkou špacírovali po městě, já na jakýkoli vrtulník či éro na nebi zvedal prst, protože přesně tak to my kluci od fochu děláme. Ještě jako předškolák jsem si z obyčejného kartonu postavil první modýlek letadla, léta pak z okna sledoval, jak nám větroně i menší motorové letouny křižují nad domem, protože jsme bydleli na dohled letiště. A když jsem v noci zavřel oči, létal jsem i já. Roky jsem měl dva typy snů – jeden mě děsil, protože jsem v něm kráčel dolů do sklepa a vždycky na mě zpoza rohu vyskočil ten samý lupič. Sice jsem věděl, že tam bude číhat, jenže stejně mě pokaždé dostal, než jsem se mu v představách jednou postavil, přepral ho a navždy se této noční můry zbavil. – 14 –