L O U I S E P E NN YO VÁ
SK LEN Ě N É D OMY Případy vrchního inspektora Gamache
Gamache_Sklenene domy.indd 3
01.07.21 18:01
Přeložila Lenka Uhlířová
Všechny postavy a události v této knize s výjimkou těch dobře známých z veřejné sféry jsou fiktivní a jakákoli podobnost se skutečnými osobami, žijícími či zemřelými, je čistě náhodná.
GLASS HOUSES Copyright © 2017 by Three Pines Creations, Inc. All rights reserved. Excerpt from “Halfway Down” from When We Were Very Young by A. A. Milne, copyright © 1924 by Penguin Random House LLC. Copyright renewed 1952 by A. A. Milne. Used by permission of Dutton Children’s Books, an imprint of Penguin Young Readers Group, a division of Penguin Random House LLC. All rights reserved. Excerpt from “Waiting” from Morning in the Burned House: New Poems by Margaret Atwood. Copyright © 1995 by Margaret Atwood. Reprinted by permission of Houghton Mifflin Harcourt Publishing Company. All rights reserved. Translation © Lenka Uhlířová, 2021 ISBN 978-80-242-7597-0
Gamache_Sklenene domy.indd 4
01.07.21 18:01
Lise Desrosiersové, kterou jsem našla ve své zahradě a která teď přebývá v mém srdci.
Gamache_Sklenene domy.indd 5
01.07.21 18:01
JEDNA
„S
dělte své jméno, prosím.“ „Armand Gamache.“ „Velitel Sûreté du Québec?“ „Oui, vrchní komisař.“ Gamache seděl zpříma na dřevěné židli a zalévalo ho horko. Vlastně se toho červnového dopoledne přímo pekl. Na horním rtu už cítil pot, a to bylo teprve deset hodin. Soudní přelíčení sotva začínalo. Svědecká lavice nepatřila zrovna k místům, která by s rozkoší vyhledával, a svědčit proti jiné lidské bytosti mělo k jeho oblíbeným činnostem také hodně daleko. Za svou kariéru zažil jen párkrát, že by díky tomu pocítil uspokojení, nebo ho to dokonce těšilo, ale tohle ten případ nebyl. Jak tam seděl pod přísahou na nepohodlné tvrdé židli, musel si Armand Gamache přiznat, že ačkoli věří v zákon a celý svůj profesní život pracuje pro justiční systém, ve skutečnosti se musí zodpovídat především svému svědomí. A to se ukázalo jako pěkně přísný soudce. „Byl jste zároveň tím, kdo provedl zatčení?“ „Ano.“ „Není neobvyklé, aby vrchní komisař někoho osobně zatýkal?“ „Jak víte, jsem ve funkci jen chvilku, takže je pro mě zatím neobvyklé všechno, ale konkrétně v tomhle případě se tomu prakticky nedalo uniknout.“ 7
Gamache_Sklenene domy.indd 7
01.07.21 18:01
LOUISE PENNYOVÁ
Hlavní korunní prokurátor se usmál. Ke zbytku soudní síně i k porotě stál obrácený zády, takže to nikdo neviděl – možná až na soudkyni, které uniklo jen máloco. Soudkyně Corriveauová zaznamenala, že to nebyl zrovna milý úsměv. Spíš úšklebek. Překvapilo ji to, poněvadž prokurátor s vrchním komisařem zjevně stáli na stejné straně. Dobře však věděla, že kvůli tomu se ještě nemusejí mít rádi nebo si jeden druhého vážit. Sama měla pár kolegů, kterých si nevážila, i když pochybovala, že by na ně kdy pohlížela právě s takovým výrazem v obličeji. Zatímco si je měřila pohledem, Gamache hodnotil ji. Pokoušel se ji odhadnout. Jaký soudce se případu ujme, bylo naprosto zásadní. Mohlo to ovlivnit výsledek. A ještě nikdy to nebylo důležitější než teď. Nešlo jen o interpretaci práva, ale také o atmosféru v soudní síni. Jak nekompromisní bude? Jaký manévrovací prostor umožní? Dává soudce pozor? Je už jednou nohou v důchodu? Čeká, až bude čas na podvečerní drink? Anebo, jak se občas stávalo, už dokonce popíjí? Tahle soudkyně ale netíhla k alkoholu. Maureen Corriveauová byla na soudcovské lavici nová. Gamache věděl, že jde o její první případ vraždy. Soucítil s ní. Vůbec netušila, že si vytáhla kratší slámku a že se na ni řítí spousta nepříjemností. Byla ve středním věku a dovolovala svým vlasům prokvétat šedí. Nejspíš na znamení autority nebo zralosti. Anebo proto, že už nepotřebovala na nikoho dělat dojem. Bývala vlivnou advokátkou, partnerkou ve své montrealské právní firmě. Bývala blond. Než vystoupala výš. Než oblékla talár, nebo jak říkají Britové, než navlékla hedvábí. Zajímavé je, že podobný výraz používají parašutisté před výskokem z letadla. 8
Gamache_Sklenene domy.indd 8
01.07.21 18:01
SKLENĚNÉ DOMY
Soudkyně Corriveauová mu pohled oplatila. Oči měla pronikavé, inteligentní. Gamache ale přemýšlel, kolik toho do opravdy vidí. A kolik jí ve skutečnosti uniká. Působila uvolněně, ale to nic neznamená. Uvolněně pravděpodobně působí i on. Rozhlédl se po zaplněné soudní síni v Justičním paláci ve Starém Montrealu. Většina lidí, kteří tu dnes mohli být, se rozhodla zůstat doma. Některé, jako Myrnu, Claru a Reine-Marie, také předvolali na svědeckou lavici a ony sem nechtěly jezdit, dokud to nebude naprosto nezbytné. Dalším obyvatelům vesnice – jako třeba Olivierovi, Gabrimu a Ruth – se prostě nechtělo opouštět Three Pines a táhnout se do dusného města, aby tu tragédii prožívali znovu. Gamachův zástupce Jean Guy Beauvoir tu ale byl a stejně tak vrchní inspektorka Isabelle Lacosteová, velitelka oddělení vražd. I oni brzy přijdou na řadu, aby svědčili. Nebo možná, pomyslel si, na to vůbec nedojde. Vracel se pohledem zpátky k prokurátorovi Barrymu Zal manowitzovi, ale cestou k němu očima ještě zavadil o soudkyni Corriveauovou. K jeho nelibosti maličko naklonila hlavu. A trochu přimhouřila oči. Co v jeho pohledu uviděla? Zachytila nezkušená soudkyně právě tu věc, kterou se snažil nedat najevo? Kterou se tak zoufale snažil skrýt? Jenže jestli ji zachytila, věděl, že si to vyloží špatně. Bude předpokládat, že si dělá starost ohledně viny té osoby, která teď sedí na lavici obžalovaných. O ní ale Armand Gamache žádné pochybnosti neměl. Moc dobře věděl, kdo je vrah, jen se trochu bál, že se něco pokazí. A že obzvlášť vychytralý zabiják vyklouzne bez trestu. Sledoval, jak korunní prokurátor cílevědomě kráčí ke svému stolku, nasazuje si brýle a pečlivě, člověk by řekl až dramaticky, čte z listu papíru. 9
Gamache_Sklenene domy.indd 9
01.07.21 18:01
LOUISE PENNYOVÁ
Gamache napadlo, že ho má nejspíš prázdný. Nebo je na něm nákupní seznam. Skoro jistě jde jen o rekvizitu. Obláček kouře. Střípek zrcadla. Při soudech, stejně jako při mších, se hraje divadlo. Téměř cítil kadidlo a slyšel maličký zvoneček. Porota, která ještě nestačila zvadnout z vedra, sledovala každý prokurátorův pohyb. Přesně jak měla. Ovšem on v tom hle dramatu nebyl hlavní postavou. Ta role patřila někomu, kdo se ještě neobjevil na scéně a skoro jistě nepronese za celou dobu jediné slovo. Hlavní korunní prokurátor si sundal brýle a Gamache uslyšel jemné zašustění soudcovského taláru, jak Maureen Corriveauová sotva krotila netrpělivost. Porotu prokurátor možná upoutal, ale tuhle ženu ne. A porota se také na dlouho zmámit nenechá, na to jsou její členové moc chytří. „Jak jsem vyrozuměl, žalovaná strana se vám sama přiznala, je to tak?“ zeptal se Zalmanowitz a vrhl na vrchního velitele Sûreté přes obroučky brýlí pohled, jako by se profesor díval na zkoušeného žáčka, ale s tím u Gamache neuspěl. „Ano.“ „Při výslechu, vrchní komisaři?“ Gamache si všiml, že znovu zmínil jeho hodnost, jako by někdo na tak vysokém postu nemohl udělat chybu. „Ne. Dotyčná osoba přišla ke mně domů a přiznala se. Dobrovolně.“ „Námitka.“ Obhájce vyskočil na nohy, i když, jak si Ga mache pomyslel, trochu pozdě. „Irelevantní. Přiznání k vraždě nikdy nezaznělo.“ „To je pravda. V přiznání, o kterém mluvím, nešlo o vraždu,“ odpověděl korunní prokurátor, „ale bezprostředně vedlo k obvinění, je to tak, vrchní komisaři?“ Gamache se podíval na soudkyni Corriveauovou. Čekal, jestli námitku schválí. 10
Gamache_Sklenene domy.indd 10
01.07.21 18:01
SKLENĚNÉ DOMY
Zaváhala. „Zamítá se,“ rozhodla. „Můžete odpovědět.“ „Osoba, která teď sedí na lavici obžalovaných, přišla dobrovolně,“ pokračoval Gamache. „A ano, její přiznání bylo v tu chvíli klíčem ke vznesení obvinění.“ „Překvapila vás ta návštěva?“ „Vaše Ctihodnosti,“ ozval se obhájce a znovu vstal. „Námitka. Je to subjektivní a irelevantní. Jak by mohlo hrát nějakou roli, jestli byl monsieur Gamache překvapený?“ „Připouští se.“ Soudkyně Corriveauová se obrátila ke Gamachovi. „Na to neodpovídejte.“ Gamache ani neměl v úmyslu na tu otázku odpovídat. Soudkyně námitku připustila po právu. Šlo o subjektivní záležitost, ale úplně irelevantní podle něj nebyla. Překvapilo ho to? Když uviděl, kdo stojí na verandě jeho domu v malé quebecké vesničce, rozhodně překvapený byl. Nejdřív se nedalo přesně poznat, koho ten těžký plášť s kapucí přetaženou přes hlavu skrývá. Muže? Ženu? Někoho mladého? Starého? Gamache stále slyšel, jak jim drobné ledové krupky útočí na dům, zatímco se lezavý listopadový déšť měnil v sněhovou plískanici. Stačilo, aby na to v tom červnovém horku pomyslel, a už ho mrazilo. Ano, překvapilo ho to. Tuhle návštěvu nečekal. A co se dělo pak, výraz překvapení ani zdaleka nevystihoval. „Nechci, aby můj první případ vraždy skončil u odvolacího soudu,“ vysvětlila soudkyně Corriveauová tiše, aby to slyšel jen Gamache. „Myslím, že na to už je pozdě, Vaše Ctihodnosti. Tenhle případ začal u vyššího soudu a tam taky skončí.“ Soudkyně Corriveauová poposedla. Snažila se znovu pohodlně usadit, ale něco se změnilo. Při té zvláštní soukromé výměně vět. 11
Gamache_Sklenene domy.indd 11
01.07.21 18:01
LOUISE PENNYOVÁ
Na slova byla zvyklá, tajnosnubná i jiná, ale výraz jeho očí, ten ji rozhodil. A napadlo ji, jestli Gamache ví, jak se dívá. Ačkoli soudkyně Corriveauová vlastně nedokázala popsat, o co jde, věděla, že tak by se vrchní komisař Sûreté dívat neměl. Když sedí na svědecké lavici. Při přelíčení v případu vraždy. Maureen Corriveauová Armanda Gamache nijak zvlášť dobře neznala. Jen podle jeho pověsti. Během let už kolem sebe mockrát prošli na chodbách Justičního paláce. Byla připravená toho člověka nemít ráda. Muže, který lovil lidi. Člověka, kterého živila smrt. Ne že by ji přímo rozséval, ale těžil z ní. Žádné vraždy, žádný Gamache. Vzpomněla si na jedno náhodné setkání, když stále ještě velel oddělení vražd Sûreté a ona dosud pracovala jako obhájkyně. Míjeli se na chodbě a ona zase jednou zachytila jeho pohled. Pronikavé, pozorné, přemýšlivé oči. Jenže opět si v nich všimla ještě něčeho jiného. Pak prošel, s hlavou maličko nakloněnou, aby lépe slyšel, co mu říká jeho společník. Mladší muž, o němž věděla, že je jeho zástupce, a který teď seděl v soudní síni. Zůstala po něm jen jemná vůně santálového dřeva a růží. Sotva znatelná. Doma o tom pak Maureen Corriveauová vyprávěla své manželce. „Dneska odpoledne jsem šla za ním a posadila se na pár minut do soudní síně, abych ho slyšela svědčit.“ „Proč?“ „Byla jsem zvědavá. Nikdy jsem u soudu proti němu nestála, ale říkala jsem si, že bych se na něj měla připravit. A měla jsem zrovna volnou chvilku.“ „No a? Jaký byl? Počkej, nech mě hádat.“ Joan si prstem stlačila špičku nosu ke straně a spustila: „Jasně, ten grázl toho 12
Gamache_Sklenene domy.indd 12
01.07.21 18:01
SKLENĚNÉ DOMY
chlápka odprásknul, tak co se tady, sakra, zdržujete se soudem, vy všiví poserové. Pověste ho!“ „To je k neuvěření,“ opáčila Maureen. „Tys tam byla? No jasně, jako bych se koukala na nějakou gangsterku s Edwardem G. Robinsonem.“ Joan se zasmála. „Na druhou stranu Jimmy Stewart a Gregory Peck to na šéfa oddělení vražd nikdy nedotáhli.“ „Dobrá připomínka. Citoval sestru Prejean.“ Joan sklonila knihu. „U soudu?“ „Když svědčil.“ Gamache tehdy seděl na svědecké lavici, vyrovnaný, uvolněný, avšak ne lhostejný. Na první pohled nebyl žádný velký krasavec, ale působil elegantním dojmem. Vysoký, rozložitý muž v dobře padnoucím obleku. Seděl vzpřímeně, dával pozor. Byl zdvořilý. Vlasy, z větší části šedivé, měl nakrátko ostříhané, obličej hladce oholený. Dokonce i z galerie viděla Maureen Corri veauová hlubokou jizvu na jeho spánku. A pak to řekl. „Žádný člověk není tak špatný jako ta nejhorší věc, kterou udělal.“ „Proč by citoval jeptišku z cel smrti?“ zeptala se Joan. „A zvlášť tahle slova?“ „Myslím, že to měla být prosba o shovívavost.“ „No páni,“ vydechla Joan a na chvíli se zamyslela. „Samozřejmě je pravdivý i opak. Nikdo není tak dobrý jako jeho nejlepší čin.“ Teď seděla soudkyně Corriveauová na soudcovském stolci, v taláru, a soudila. A snažila se přijít na to, co vrchní komisař Gamache chystá. Blíž se k němu nikdy nedostala, nikdy s ním nestrávila delší dobu. Tu hlubokou jizvu na spánku stále měl a samozřejmě bude mít už napořád. Jako by ho práce ocejchovala. Zblízka viděla vrásky, které se mu rozbíhaly z koutků úst. A očí. Čáry života. Věděla, že pocházejí od smíchu. Měla je i sama. 13
Gamache_Sklenene domy.indd 13
01.07.21 18:01
LOUISE PENNYOVÁ
Muž na vrcholu kariéry. Vyrovnaný. Smířený s tím, co udělal a co musí udělat teď. Ale v těch očích? Výraz, který Maureen Corriveauová tehdy před dlouhou dobou na chodbě zachytila, byl tak nečekaný, že šla za ním, aby si vyslechla jeho svědectví. Ve tváři měl tehdy laskavost. Tohle však dnes neviděla. Dnes měl v očích starost. Ne pochybnost, pomyslela si, ale obavy. A strach zachvátil i ji, ačkoli nedokázala říct proč. Odvrátila se a oba upřeli pozornost opět na korunního prokurátora. Hrál si s propisovačkou, a když už se chystal ležérně opřít o stůl, zpražila ho soudkyně Corriveauová tak přísným pohledem, že se okamžitě narovnal. A pero odložil. „Dovolte mi tedy zeptat se jinak,“ řekl. „Kdy jste poprvé pojal podezření?“ „Jako u většiny vražd,“ odpověděl Gamache, „to začalo dávno před samotným činem.“ „Takže jste věděl, že dojde k vraždě, ještě předtím, než někdo skutečně zemřel?“ „Ne, doopravdy ne.“ Ne? zeptal se Gamache sám sebe, stejně jako se od nálezu mrtvoly ptal v duchu každý den. „Zeptám se vás ještě jednou, vrchní komisaři. Odkdy jste to věděl?“ Ze Zalmanowitzova hlasu byla už cítit netrpělivost. „Že je něco špatně, jsem si uvědomil, když se na návsi objevila postava v černém hábitu.“ To vzbudilo v soudní síni rozruch. Reportéři, kteří seděli stranou, se sklonili nad laptopy. I přes místnost slyšel ťukání do kláves. Moderní morseovka vysílající naléhavé zprávy. „Tou vesnicí myslíte Three Pines,“ ujišťoval se prokurátor a podíval se na novináře, jako by byl přesvědčený, že jméno vesnice, 14
Gamache_Sklenene domy.indd 14
01.07.21 18:01
SKLENĚNÉ DOMY
kde Gamache bydlí a kde oběť zemřela, jsou hodné zaznamenání, „jižně od Montrealu poblíž hranice s Vermontem, je to tak?“ „Oui.“ „Pokud vím, je dost malá.“ „Oui.“ „Je to hezké místo? Poklidné?“ V Zalmanowitzově podání znělo „hezké“ jako „nemastné neslané“ a „poklidné“ jako „nudné“, ale ani jedno z toho vesnička Three Pines rozhodně nebyla. Gamache přikývl. „Ano. Je to moc hezké místo.“ „A odlehlé.“ Žalobce to vyslovil, jako by šlo o něco zavrženíhodného, jako by život s rostoucí vzdáleností od velkoměsta byl čím dál necivilizovanější. Což je vlastně možná pravda, pomyslel si Gamache. Ale viděl, k jakým výsledkům takzvaná civilizace dospěla, a věděl, že město může být stejná divočina jako les. Zvířata rozhodně žijí tam i tam. „Není ani tak odlehlé, jako spíš z cesty,“ vysvětlil Gamache. „Lidi na Three Pines většinou narazí, protože se ztratí. Není to obec, která by ležela na trase do jiné destinace.“ „Leží na cestě, která nikam nevede?“ Gamache se málem usmál. Prokurátor to pravděpodobně mínil jako urážku, ale ve skutečnosti trefil hřebíček na hlavičku. On a Reine-Marie se rozhodli odstěhovat do Three Pines hlavně proto, že vesnička byla krásná a dala se těžko najít. Byl to ráj, chráněný před starostmi a krutostí světa, s nímž se denně potýkal. Svět za lesem. Našli v něm domov. Vytvořili si ho tam. Mezi borovicemi, trvalkami, vesnickými obchůdky a místními obyvateli. Mezi lidmi, z nichž se stali jejich přátelé a pak i rodina. A tak když se na hezké a poklidné vesnické návsi místo hrajících si dětí zjevila ta černá figura, znamenalo to víc než jen podivnost. Víc než jen rušivý element. Bylo to znásilnění. 15
Gamache_Sklenene domy.indd 15
01.07.21 18:01
LOUISE PENNYOVÁ
Gamache věděl, že určitý neklid začal cítit už předchozího večera, když se ta černě oděná postava poprvé objevila na každoročním halloweenském večírku v bistru. Žádný poplach to ale nespustilo, dokud druhý den ráno nevyhlédl z okna a neuviděl, že tam stále je. Že stojí na návsi. A upírá pohled na bistro. Jen se bez hnutí dívá. Teď se o mnoho měsíců později zahleděl Armand Gamache na korunního prokurátora v jeho černém taláru. Pak ke stolu obhájců. V černých talárech. A na soudkyni vedle sebe, jen o kousek výš, také v černém taláru. Všichni se bez hnutí dívali. Na něj. Před postavami v černém zřejmě není úniku, pomyslel si Gamache. „Ve skutečnosti to začalo večer předtím,“ vysvětlil. „Na hal loweenském večírku.“ „Měli všichni masky?“ „Všichni ne, nebylo to povinné.“ „A vy?“ zeptal se prokurátor. Gamache na něj vrhl nesouhlasný pohled. Ta otázka byla irelevantní, ale zato ho měla trochu shodit. „Rozhodli jsme se jít jeden za druhého.“ „Vy a vaše manželka? Převlékl jste se za ženu, vrchní komisaři?“ „Ne tak docela. Tahali jsme si jména z klobouku. Já si vytáhl Gabriho Dubeaua, který se svým partnerem Olivierem vede místní penzion.“ Armand si s Olivierovou pomocí vypůjčil Gabriho oblíbené chlupaté pantofle a kimono v jásavě růžové barvě. Jednoduchý a neuvěřitelně pohodlný kostým. Reine-Marie šla za sousedku Claru Morrowovou, velice úspěšnou malířku, která ale většinou vypadala, jako by malovala hlavně po sobě. 16
Gamache_Sklenene domy.indd 16
01.07.21 18:01
SKLENĚNÉ DOMY
Reine-Marie si natupírovala vlasy, dokud skoro nestály, a vpletla si do nich sušenky a sendvič s burákovým máslem. Pak se celá postříkala barvou. Sama Clara šla za svou nejlepší kamarádku Myrnu Landersovou. Všichni měli trochu obavu, jestli se nezjeví se začerněným obličejem, ačkoli Myrna se nechala slyšet, že se neurazí, když se Clara natře načerno úplně celá. Clara po sobě pro jednou nemalovala. Místo toho přišla v kaftanu vyrobeném z přebalů starých knížek. Myrna dřív pracovala v Montrealu jako psycholožka, ale pak toho nechala a otevřela si hned vedle bistra knihkupectví spojené s antikvariátem. Clara vyslovila podezření, že si lidi ve vsi vyrábějí nové a nové problémy, jen aby je pak mohli jít probrat s Myrnou. „Vyrábějí?“ opáčila stará básnířka Ruth a zpražila ji pohledem. „Ty sama jich máš na skladě tolik, že jsi dokonale ovládla trh.“ „To není pravda,“ bránila se Clara. „Vážně? Blíží se ti obří výstava a tvoje obrazy stojí za prd. Jestli tohle není problém, tak už nevím, co by bylo.“ „Tak hrozné nejsou.“ Nikdo z přátel ji ale nepodpořil. Gabri šel na halloweenský večírek za Ruth. Nasadil si šedivou paruku a nalíčil se tak, že vypadal jako zlý démon z nějakého hororu. Na sebe si vzal žmolkovatý, moly prožraný svetr a pod paži vycpanou husu. Celý večer do sebe obracel skotskou a mumlal verše. „Jen vítr duje chalupou skrz škvíru ve dveřích. Nevítá štěk či kopyt dup a hlas prasete dávno ztich.“ „To jsem nenapsala já, ty hromado hnoje,“ ohradila se Ruth. Měla na sobě žmolkovatý, moly prožraný svetr a pod paží si nesla živou husu. 17
Gamache_Sklenene domy.indd 17
01.07.21 18:01
LOUISE PENNYOVÁ
„Když vidím nitku zelenou,“ pokračoval Gabri, „vlát s žerdí hrdě vztyčenou…“ „Nech toho,“ pokoušela se ho zarazit Ruth a zakrývala si uši. „Zavraždíš moji múzu.“ „… přemítá moje kebule,“ dorážel Gabri dál, „bude z ní řácká cibule?“ Tomu se musela zasmát i Ruth, zatímco husa Róza v její náruči žbrblala svoje „fuck, fuck, fuck“. „Dělal jsem na tom celý den,“ prohlásil Gabri. „To veršování není zas tak těžké.“ „Takže tohle proběhlo loni jedenatřicátého října,“ ujišťoval se korunní prokurátor. „Non, prvního listopadu. Když se doopravdy slaví Halloween, zůstáváme všichni doma, aby každý mohl dát koledníkům cukroví. Večírek se vždycky koná další den.“ „Prvního listopadu. Kdo tam ještě byl kromě obyvatel vesnice?“ zeptal se prokurátor. „Matheo Bissonette se svou manželkou, Leou Rouxovou.“ „Madame Rouxová, ta politička,“ doplnil prokurátor. „Pokud vím, ve své straně je vycházející hvězda.“ Za sebou monsieur Zalmanowitz opět uslyšel ťukání do laptopů. Zpěv sirén. Důkaz, že se dostal do zpráv. „Ano,“ odpověděl Gamache. „Vaši přátelé? Bydleli u vás?“ Korunní prokurátor samozřejmě odpovědi na všechny otázky znal. Tohle bylo jen kvůli soudkyni a porotě. A reportérům. „Non. Neznal jsem je moc dobře. Byli tam se svými přáteli Katie a Patrickem Evansovými.“ „Aha, jistě, Evansovi.“ Korunní prokurátor stočil pohled ke stolku obhajoby a pak se očima vrátil ke Gamachovi. „Stavitel a jeho žena architektka. Pokud vím, staví skleněné domy. Taky vaši přátelé?“ 18
Gamache_Sklenene domy.indd 18
01.07.21 18:01